ÚVOD DO CELOSTNÍ A TVAROVÉ PSYCHOLOGIE
PEDAGOGICKÉ STUDIUM
POŘÁDÁ Dr. JAN UHER SVAZEK X.
v Dr. FERDINAND KRATINA,
docent Masarykovy university:
ÚVOD DO CELOSTNÍ A TVAROVÉ PSYCHOLOGIE
V BRNĚ A V PRAZE 1935
Nákladem Vydavatelského odboru Ústředního spolku jedí učitelských, Brno, Dvořákova 1, a Dědictví Komenského, Praha I., Masarykovo nábřeží 6.
Předmět psychologie, její úkol a metody.
Moderní psychologie je pěstována jako empirická věda, vycházející ze zkušenosti a omezující svůj předmět na látku danou zkušeností. Určení pojmového obsahu psychologie naráží na neobyčejné nesnáze, hlavně noetické povahy. Jednoznačné a obecně uznávané definice psychologie nemáme. Definujeme-li psychologii jako nauku o duši, narážíme na mnohoznačnost tohoto pojmu, projevující se v nejrozmanitěj-ších metafysických teoriích o duši. S empirického hlediska je možno chápati psychologii jako nauku o vědomých dějích, o vědomí. Ale pojem vědomí je rovněž mnohoznačný, nevyhovující přesnému určení (na př. vědomí jako vědění, jako pouhá danost, jako povšimnutá danost). Kdybychom se dívali na psychologii jako na vědu o bezprostřední zkušenosti, dostali bychom definici příliš širokou, neboť i hmotný svět jako předmět přírodních věd je vlastně dán v bezprostřední zkušenosti, t. j. ve formě smyslových vjemů. Pak by se nedala vést hranice mezi psychologií a přírodovědou. — Mach a* A v e n a r i u s pokládali za předmět psychologie danost, pokud je závislá na já. Toto pojetí vyhovuje u myšlení, cítění, chtění, pozornosti, ale neplatí úplně pro vjemy, které jsou podmíněny i objektivní (popudovou) realitou. Nelze se při těchto nesnázích diviti, že mnozí psychologové se spokojují definicí, která obtíže spíše obchází. Tak na př. definuje K o f f k a psychologii jako »nauku o vnějším a vnitřním chování živých bytostiV1)
Předmětem psychologie jsou především zážitky, zkušenost subjektivní, bezprostředně daná. Tato věta stojí a vždy bude stati na počátku každé psychologie. Každý zážitek je dán bezprostředně (přímo) prožívajícímu subjektu jako svému nositeli a jest takto dán jen jemu. To je smysl běžného poznatku, že vědomí je přístupno pouze z nitra. Vědomé děje
*) K. K o f f k a, Psychologie v Dessoirově »Philosophie in ihren Ľinzelgebieten«, Berlin, 1925, p. 505.
čili zážitky jsou svou povahou plynulé, nejsou neměnnými predmety. Právem přirovnal James duševní dění k proudu. Zážitky dále neexistují samy o sobě, nýbrž jsou v stálé souvislosti s tělem, s organismem.' S duševním děním se tedy setkáváme ve světě organickém. Odtud užší vztah psychologie k biologii.
Vedle bezprostřední subjektivní zkušenosti je nám dáno duševno také nepřímo prostřednictvím tělesných jevů, prostřednictvím t. zv. výrazových forem. Takovým způsobem vcházíme ve styk s cizím duševnem. Ze zkřivené tváře a z pláče usuzujeme na bolest druhého a p. Pozorování takových výrazových forem nazýváme pozorováním zprostředkovaným, objektivním oproti bezprostřednímu a subjektivnímu pozorování vlastních zážitků čili sebepozorování. Pomocí výrazových forem vcházíme tedy ve styk s ohromnou mnohostí a bohatostí duševního života jiných živých bytostí. Východiskem jsou tu ovšem smyslové vjemy (zrakové, sluchové), které jsou interpretovány. To je podstatný rys každého zprostředkovaného pozorování. Z nepřehledné vjemové mnohosti počítá psychologie při svém objektivním pozorování je,n s těmi, které jsou známkou pro subjektivní dění. Psychologie si tedy nebude všímat pohybu sněhu yebo rostlin, ale všímá si pohybu člověka a zvířete. Jsou-li výrazové formy předmětem psychologie, znamená to, že psychologie klade v popředí jejich vztah k subjektivnímu dění. Máme-li na zřeteli látku psychologova* objektivního pozorování, mluvíme též o c h o v á n í. Ke studiu chování se musí psychologie uchylovati všude tam, kde s bezprostřední daností nelze počítati, tedy v psychologii dítěte, zvířete, primitivů a v oblasti pathologického duševna.
Vedle zážitků a vedle chování jsou předmětem psychologického zájmu také výtvory umělecké, formy jazykové, náboženské, mravní, právní a p. W u n d t o v a »Völkerpsychologie« na př. je učeným a neobyčejně rozměrným pokusem o jejich interpretaci.
Jaký je úkol psychologie? Její úkol spočívá — jako u všech empirických věd — v popisu a výkladu duševního dění. S tohoto hlediska je možno mluviti o psychologii popisné (též fenomenologii) a vysvětlovači. Popis a výklad jsou v těsné vzájemné souvislosti, nebof každý vědecký popis obsahuje již určité vysvětlovači předpoklady a sleduje cíl výkladu. Prvým úkolem psychologie je pokud možno úplný p o-
pis všeho toho, co náleží, do její oblasti: nejen popis zážitků bezprostředně daných, nýbrž i popis objektivních daností do jejího, oboru spadajících. Popis je v podstatě analysou, rozborem dějů, svou povahou vždy složitých, analysou pokud možno pečlivou, aby nic nezůstalo bez povšimnutí, co je psychologicky významné. Starší psychologie pod jednostranným vlivem přírodovědecké orientace hleděla ve své analyse dospěti k prvkům, t. j. k složkám relativně nejjednodušším, jež by se dále již rozkládati nedaly. Dnešní celostne orientovaná psychologie analysuje členité celky v části a přihlíží při popisu ke kvalitám celkovým i dílčím, k jejich uzavřenosti a členitosti, důrazu, zamčřenosti a p. Poněvadž naše zážitky nejsou pouhou řadou, nýbrž opravdovou soustavou celostního charakteru, jde vždy také o pečlivé zachycení zážitkové nadradenosti a podřaděnosti, tedy jejich celostních souvislostí.
Dalším psychologickým úkolem je vykla d. Spočívá ve zjištění podmínek duševních dějů, v poslední řadě ve stanovení obecných pravidelností a zákonitostí. V oblasti vjemové na př. vede tento úkol k výzkumu funkce smyslového ústrojí a nervového ústředí. Je viditelné, že podmínky duševního dění leží v tomto případě v řadě nepsychické. V jiném případě nalezneme podmínky v řadě psychické, tak na př. při studiu souvislosti mezi volním aktem a jednáním. Nebo duševní děj může být podmíněn geneticky, vývojem anebo kolektivním prostředím, tedy sociálně a p. Při analyse podmínek narážíme na fakt, že duševní děje působí na jiné, že samy jsou velmi často jakoby »neseny« disposicemi, k jejichž předpokladu nás nutí kausální myšlení atd. Je-li deskriptívni analysa konkrétní, směřuje podmínková analysa vždy nad bezprostřední danost, podmínky jsou jen pojmově myšleny, nikdy názorně zachycovány. Rozlišení popisu a výkladu-vede k rozlišování pojmů svým původem popisných (vzpomínka, cit, volní akt) a vysvětlovačích (paměf, reprodukce, stopa, disposice a pj.
Psychologické metody. — 1. Základní psychologickou metodou je metoda introspektívni (sebepo-zorovací). Je metodickým důsledkem zážitkové subjektívnosti čili bezprostřední danosti platné jen pro subjekt sám. Sebepozorování nutno Ušiti od pouhé vnitřní danosti, pouhého prožívání. Při sebepozorování je prožívání vždy ovládáno zřetelem zjišťování. Zkušenost je nenahraditelným pramenem, ale teprve, když je spojena se zjišťováním, nabývá
li
7
poznatkové hodnoty. Sebepozorování jediné skýtá bezprostřední přístup k zážitkům. Nevýhoda introspekce je, že umožňuje přístup k. pozorované látce jen jednomu subjektu. Dále nutno pro psychologickou teorii uvážiti, že introspektívne nelze zachytiti vedomí dítěte, zvířete nebo duševně chorých. Introspektívne je tedy postižitelná jen část všeho duševního dční. Pochod sebepozorování spočívá především ve zjištění pozorované Jatky, dále v jejím paměťovém podržení (zážitek nesmí hned zmizet) a konečně v objektivní slovní formulaci.
Sebepozorování je spojeno s určitými nesnázemi. Již Kant poukázal na rušivý vliv úmyslu sebe pozorovati. Na př. citový výbuch nemohu současně podrobiti sebepozorování, neboť tím okamžikem se ztrácí. Kantova námitka platí jen pro některé druhy zážitků, a to ještě jen při současném sebepozorování. Tuto nesnáz lze však vyvážiti zpětným sebepozorová-ním, následujícím pokud možno ihned, Radikálnější byl Comte, jenž namítal proti sebepozorování, že myslící subjekt se nemůže rozdčliti ve dva, z nichž jeden myslí a druhý své myšlení pozoruje. Z toho usuzoval Comte, že psychologie jako věda je nemožná. Námitku Comtovu vyvrací dnešní psychologie také poukazem na zpětné pozorování. Touto klasickou kritikou sebepozorování nejsou vyčerpány všechny prameny chyb. Jiným nedostatkem sebepozorování je fakt, že rozsah jeho pojetí v daném okamžiku je omezený, t. j. z bezprostřední danosti není vždy zachyceno vše. S tímto nedostatkem se ostatně shledáváme i při objektivním pozorování a vyrovnáváme jej zvětšeným počtem pozorování téhož druhu. Opačná chyba spočívá v tom, že se chybně přibírá zjištění, pro něž případně není ve zkušenosti žádného podkladu. Na př. očekávání, za-měřenost se může mísiti do vlastního zážitku. I tato vada je vyrovnávána zvětšeným počtem pozorování téhož druhu a srovnáním. Co není opakováním potvrzeno, zůstává jako nezajištěné. Uváděné nedostatky neznamenají nemožnost psychologie, nýbrž ukazují jen směr, kde je nutno opatrnost stup-ňovati. V nové době byla hodnota introspektívni metody upevněna a zesílena důmyslným užitím experimentu (na př. u školy wiirzburské, lipské, lovaňské a j.).
2. Předmětem naší zkušenosti není jen naše vlastní, nýbrž i cizí duševno. Přístup k němu je však jen. nepřímý, z pro-jevůXŽ toho důvodu se nemůže psychologie omeziti jen na sebepozorování, nýbrž musí čerpati též z objektivního
pozorování chování, t. j. duševních projevů, postižitelných z vnějšku a přístupných obecně. Poněvadž však objektivně jsou dány jen projevy duševna, ne duševno samo, musí býti látka objektivního pozorování doplněna interpretací. Psychologická interpretace ukazuje opět základní význam introspektívni metody. Při objektivní metodě jde v podstatě o studium výrazových forem vědomí. Úspěch objektivní metody závisí v prvé řadě na znalosti souvislosti mezi chováním \ a zážitkem a dále na jddipznačnosti a pravidelnosti této sou-
vislosti. Druhá podmínka naráží na značné obtíže, neboť
0 jednoznačné souvislosti mezi výrazem a zážitkem lze jen zřídka rnluviti (výraz bolesti skutečné a předstírané). Lze na př. poukázati na mnohoznačnost slov jako výrazových-prostředků nebo na nemožnost jednoznačného priraďovaní fysio-logických Činností k zážitkové oblasti a p. Objektivní metody užívá, psychologie při. výzkumu dítěte, zvířete, primitivů, patholegického duševna.
Psychologie musí podle své dané látky užívati obou metod: introspektívni i jejího nutného doplňku, metody objektivní (extrospektivní). Je tedy jednostranností chtít psychologický výzkum omezit jen na objektivní metodu, jak činí americký psychologický směr, zvaný behayiorismus a představovaný hlavně Watsonem a Thorndikem. Tato krajnost vyplynula z jednostranného noetického hlediska, omezujícího předmět psychologie jen na chování z vnějšku postižitelné a vylučujícího bezprostředně danou zkušenost.2) Behaviorismus chce na základě objektivního pozorování, experimentu, metod fysiclogických, testových a dotazníkových dospěti' k pravidelnostem a zákonitostem, jimž podléhá lidské chování. Základní pojmy behavioristické psychologie jsou situace a reakce, jako objektivní složky chování, a hlavním jejím cílem je zákonité priraďovaní mezi situací a reakcí. V těsné souvislosti s be-ha-viorismem je Bechtěrcvova >p s y c li o r e í 1 e x o-
1 o g i e« (též objektivní psychologie). Bechtěrev vidí hlavnř cíl psychologie ve výzkumu neuropsychických reflexů, které spočívají na individuální zkušenosti a ne snad na dědičné základně jako ostatní reflexy. Vědomím jsou tyto nervové děje provázeny jen částečně a jen někdy, proto omezuje Bechtěrev svou psychoreflexologii na objektivní výzkum.
2) Srov. též P. RanschburK, Behaviorismus und Psychologie. Arch. ges. Psych., 86, 1932, p. 306—406.
9
3. E x p e r i m e n t á 1 n í jn e t o d a. Experiment je pozorování, jehož předmětem je dění účelne vytvořené a ne přirozeně probíhající. Podstatným znakem experimentu je úmyslné zasažení do průběhu zkoumaného děni. Nestačí jen úmyslné navodení pozorování, které vyznačuje systematické pozorování, je třeba, aby předmět pozorování sám byl vytvořen. Výhody pokusu spočívají v časové úspoře, ve stupňpvahé přesnosti a hlavně v tom, že chyby, které snad pri pozorování ujdou, mohou být na základě opakování pokusu srovnáváním s dalšími pozorováními vyrovnány. Vlastní smysl pokusu spočívá v úplném ovládání předmětu. Má-li výzkum zjistiti význam jednotlivých podmínek pro jev, je nutno pozorovali jejich změnu.
Vědeckému cíli může nejdokonaleji hověti jednoznačnost variace spočívající v tom, že je měněna vždy jen jedna podmínka a ostatní zůstávají konstantní. Pokusu v přísném slova smyslu je dosaženo jen tam, kde je proveditelná tato i s o 1 u-j í c í variace. Pak mluvíme o úplném pokusu. I neúplný pokus, který spočívá v navodení děje bez isolující variace, má experimentální charakter, neboť i on znamená zásah do přirozeného dění, kterým se liší od ostatního pozorování. Ideálem přísného pokusu je pokus kvantitativní (měrný), který byl vytvořen fysikou a v němž je variace číselně dokonale určena. Vedle toho má své oprávnění a značný význam i pokus kvalitativní, v němž žádného měření není.
Zkušenost ukazuje, že zásah do duševního dění je možný, nebo t řada zážitků se dá pomocí jiných navoditi. Tím je dána zásadní možnost experimentální metody v psychologii. Experiment psychologický musí ovšem počítati (právě tak jako biologický) se značnými nesnázemi a nedokonalostmi, neboť dění psychické je u srovnání s fysikálním neobyčejně složité a ztěžuje tím úplné ovládání všech podmínek. Proto psychologie pracuje spíše s pokusem neúplným a kvalitativním. Po-.mocí vnějších popudá je možno do duševních dějů zasahovali a experimentálně je ovládati. Užijeme-li při tom vnějších pomůcek (přístrojů), mluvíme o vnějším pokusu. Při vnějším pokusu je veliká možnost variací, popudy se dají vskutku plánovitě měniti (podle velikosti, barvy, tvaru, počtu, uspořádání a p.). Při užití vhodných popudů může experimentátor kon-trolovati zkoušencovy výpovědi, což dodává psychologickému experimentu značné spolehlivosti. Psychologickému pokusu
10
jsou přístupny především děje souvisící s vnějšími popudy (vjemy s příslušnými city, paměťové jevy). Pomocí úkolu (instrukce) zkoušenci daného dají se však vyvolati i zážitky myšlení, chtění a hodnocení. Apriorně nelze oblast užití psychologického pokusu vůbec určovati.
Podle/způsobu, jakým .se zážitky v experimentu projevuji, rozeznáváme pokusy úkolové, časomerné, popisné a v ý r a z o v é. '
a) Při pokusu úkolovém (řešícím) zkoušenec sděluje ve své výpovědi jen řešení úkolu jemu daného a nic více. Tak je tomu na pr. při tachistoskopických pokusech, při nichž zkoušenec vypovídá, co pří krátkodobé exposici viděl.
b) Při časomerných pokusech se měří reakční doba, ovšem za předpokladu, že zkoušenec reaguje s největší možnou rychlostí. Zaznamenává ,se tu počátek zážitku daný signálem (popudem) a okamžik zakončení reakčního úkolu spočívajícího na př. v toni, že se na daný signál reaguje pohybem prstu, nebo že se na exponovanou slabiku reaguje jinou a p.
v c) Při popisném pokusu dostane zkoušenec úkol, aby po-
psal co nejúplněji celý zážitek po stránce průběhu a řešení. Podle Acha, jenž užil této metody k výzkumu volního aktu, je tato metoda nazývána metodou systematicky experimentálního pozorování. V oblasti volního výzkumu ji zdokonalil lovaňský psycholog A. Michotte. Doba experimentu samého ovšem nesmí míti dlouhé trvání, má-li zkoušenec zážitek popsati v jeho úplnosti.
d) Při výrazových pokusech jde o zachycení neúmyslných tělesných výrazových pohybů priradených k zážitku. Jsou tu technicky zachycovány pohyby tepu, dechu, výkyvy galvano-metru, na př. prožívání živých afektů, při čemž zkoušenec je do proudu zapnut a p. Interpretace takových výrazových pohybů naráží na veliké obtíže, neboť nelze tu zatím proniknouti k jednoznačnosti mezi výrazem a příslušným zážitkem. Psy-, chologie se ovšem nevzdává naděje, že se to v budoucnosti zdaří.
Je samozřejmé, že tyto uváděné druhy pokusů se navzájem nevylučují, nýbrž že se naopak dají navzájem dobře kombi-novati. Nejvýznačnějším druhem je pokus úkolový.
Experimentální metodika psychologická trpí také určitými nedostatky. Na př. celkový duševní stav zkoušencův nelze pomocí dnešních pomůcek nikdy dokonale ovládati, obzvláště
•4
11
u vyšších duševních jevů. Experimentálne lze jen určovati zlomek všech podmínek, na nichž pře.složité duševní dění závisí. Také vliv instrukce dané zkoušenci není při studiu vyšších duševních dějů něčím neměnném a snadno ovladatelným. V celku však znamená experimentální metoda nepopiratelný zisk, zejména též pro zdokonalení a propracování sebepozoro-vání. Za nesčetnou řadu poznatků vděčí dnešní psychologie právě této metodě.
4. Srovnávacích metod užívá psychologie tam, kde plánovitá variace podmínek je neproveditelná. Srovnávacím způsobem studuje psychologie na- př. výtvory umělecké, fcrmy jazykové, náboženské,^ mravní, právní, hospodářské a j. Psychologie se snaží srovnávacím způsobem je popsat a na základě srovnávání proniknout arialysující a opatrně zobecňující abstrakcí k podmínkovým souvislostem. Takovou srovnávací metodikou je zpracována na pjŕ. Wundtova »Völkerpsychologie«. Vedle tpho sahá psychologie k srovnávací metodě při výzkumu živých bytostí, jež nejsou schopny sebepözorö-vání: dítěte, zvířete, primitivů a pathologických jedinců.'Srovnávací metody nám zaručují hlubší výhledy do duševního vývoje. To má neobyčejnou důležitost, neboť vývojové souvislosti jsou podstatnými podmínkami, jež nemohou být v oblasti duševního dění přezírány. Duševní dění člověkovo na př. je podmíněno nejen individuálně geneticky, nýbrž i socjálně geneticky. Společenské soužití vytváří zcela zvláštní podmínky, bez jejichž znalosti by úplná teorie duševního dění nebyla možná. Srovnáváním duševna dětského, zvířecího, primitivů a psychopatů nabývá psychologie význačných opěrných bodů pro svou genetickou teorii.
5. Měrné metody v psychologii mají svůj historický původ v psychofysických studiích Weberových a Fechnero-vých. Předmětem psychofysiky jsou kvantitavní vztahy mezi veličinami popudovými a příslušnými subjektivními obsahy, jak je na př. vyjadřujeme ve svých srovnávacích soudech: větší, menší, stejný, nestejný a p. V psychofysice se určuje na př. popudový práh, stejnost dvou popudů, stejnost dvou popudových rozdílů, dvou popudových poměrů a p. Měření je tu přístupná vlastně jen popudová hodnota, subjektivně určená a schopná stupňovitých změn. Psychické děje samy ovšem nejsou přístupny měření, poněvadž se nedají fixoyati a na-
12
I
nášeti jako jednotky na druhé. (í. F. Müller rozeznává tři hlavní psychofysické metody:
a) Metodu sestrojovací, jež spočívá v. tom, že druhý popud má být učiněn stejný s prvým, na př. V intensitě. U Fech-nera je to metoda středních chyb, u Francouzů méthode des erreurs moyennes. Pozorovatel si tu sám sestrojuje druhý popud tak, aby byl s prvým stejný.
b) Hraniční metodu, zvanou též metodou minimálních změn (méthode des plus petites différences perceptibles). Srovnávací popud se tu .stupňovitě mění, až vybaví žádaný soud, t. j. až se přiblíží té hranici, která odpovídá úkolu.
c) Konstanční metodu, která spočívá v posouzení určitých popudových dvojic. Odpovídá Fechnorově meíodě správnych a nesprávných případů (méthode, des cas vrais et faux). Čím větší je zde rozdíl obou srovnávaných popudů, tím častěji je jejich poměr správně poznán.
Objektivnímu měření přístupné je časové trvání duševních dějů. Poněvadž tu jde zpravidla o časové úseky krátké, užívá se k tomu cíli zvláštních aparátů, dovolujících měření na tisícinu vteřiny (t. zv. sigma).
Důležité pro psychologii dále je, že výsledky psychologických pozorování a pokusů mohou býti zpracovány kvantitativně, t. j. pomocí matematických pomůcek, jež nám skýtá počet pravděpodobnosti. V psychologii se užívá jednak statistického počtu, jednak kolektivního měření. Statistikou se rozumí každé znázornění dějů výpočtem určitého souhrnu stejných jednotek podle určitých znaků. Kolektivním předmětem je třída jedinců nebo dějů, které mají vlastnost individuálně proměnlivou, podle níž se dají řaditi.
Všechny tyto metody slouží psychologické analyse, t. j. rozboru duševního dění, které je svou povahou složité. Jen na základě analysy je možno pronikati do jejich složitostí. Starší psychologie, stojící pod jednostranným vlivem fysikální teorie, snažila se dospěti v analyse k t. zv. prvkům, t. j. k jevům relativně nejjednodušším, u nichž by analysa končila a z jejichž vlastností a vztahů by se dala synteticky vyložit psychická složitost. Byla tedy viděna pod vlivem přírodovědecké orientace v elementech prvotní duševní realita, kdežto psychická složitost byla něčím druhotným, z prvků vyvoditelným. Odtud důležitost syntésy ve starší psychologii. Nesnáze  elementové psy-
13
choiogie vedly ke změně teoretické základny. Dnešní psyche logie celostne orientovaná nevychází již z fiktivních elementů, nýbrž z celistvosti charakteristické pro naše zážitky. Právě v té složitosti vidí prvotní psychickou realitu s vlastní zákonitostí, jež má svůj původ v celku a může býti vyložena jen z celku. Celostní zákonitost je zákonitostí vrcholnou. Poněvadž dnešní psychologie nevysvětluje celky z částí, odpadá tím syntésa starší psychologie, nahrazená studiem celostní zákonitosti.
Literatura.
Abderhaldens Handbuch der biologischen Arbeitsmethoden, Abt. VI.,
Berlin 1925.
Claparěde E., Classification et plan des méthodes en psychologie,
Arch. de Psych., 1908. Claparěde E.. Psychologie dítěte a experimentální pedagogika ices.
překl.), Brno 1925. Dumas G., Nouveau Traité de Psychologie. I., Paris 1930. James W., Principles of Psychology, 4 vol., New York 1901—1905. La méthode dans les sciences, lěre série, Paris, Alcaii, 1909. Miinsterherg ři.,   Über  Aufgabe  und  Methoden  der Psychologie,
Leipzig 1891. Souček R., Psychologie všeobecná, Brno 1924. Stern W., Differenzieile Psychologie, Leipzig 1921. Wundt W., Logik III., 4. vyd., Stuttgart 1921.
14
Situace v dnešní psychologii.
Dnešní celostní psychologickou orientaci nutno chápatí jako reakci oproti starší atomisticko syntetisující psychologii, jejíž teorie selhává při konfrontaci s důležitými fakty. Pod vlivem exaktní přírodovědy pokouší se psychologie 19. století proniknouti ve své analyse k posledním neměnným složkám, domnělým elementům, z jejichž vlastností a vztahů by se dala duševní složitost synteticky vyvodit.
Pod vlivem mechaniky vznikne ve Velké Britanii asociační psychologie jako nauka o zákonitých pohybech představ. Všechny duševní děje jsou tu převáděny na svazky představ, souvisících spolu jen asociačním poutem koexistence nebo-šukcesse. Také Herbart v Německu pracuje na uskutečnění této představové mechaniky a vidí vědní cíl v matematické formulaci pohybových zákonů představ. Ale i po Herbartovi jsou psychologové ještě dlouho a dlouho vedeni vědními cíli exaktní přírodovědy. Obzvláště skvěle je to vidě ti v období t. z v. psychofysiky (Weber, Fechner) která odvážným a tvůrčím způsobem hledá experimentální" metodiku a míní si tak otevříti nekonečné možnosti k dobytí psychických zákonitostí. V jednostranném opojení nad svými, většinou mnohoznačnými pozorováními a měřeními, omezujícími se jen na vztah mezi popudovými a zážitkovými změnami, snil Fechner o »psychofysickém zákonu*, který měl býti výrazem funkční závislosti duševního dění na hmotném. Příliš jej lákala myšlenka psychofysické jednotky a přímého měření duševního dění. Proto pracoval se svými elementy, t. j. počitky, jako s neměnnými veličinami, jež se daji sečítat, odčítat, násobit, dělit. Další vývoj právě experimentální psychologie vedl však k úplnému rozbití těchto husí a k znenáhlému odpadávání mechanických vědních ideálů. Vidíme, jak postupem doby se uplatňuje a zakoreňuje v psychické oblasti myšlenka genetické podmíněnosti, ještě Rickertem z psychologie mylně vylučovaná, a jak v nej-
15
novější době se plánovitě zdůrazňuje a propracovává podmíněnost sociální. 1
Psychologickému pokroku dlouho vadil dogmatický- pojem počitkový, jenž přejal roli dřívějších jednoduchých představ, jako pilířů duševního dění. S tímto pojmem pracuje psychologická teorie, jako s opravdovým neměnným atomem. Při vjemovém výzkumu na př. se dává psychologie diouho věsti • atomistickým předsudkem, jakoby vjemy byly pouhými součty jednoduchých a neměnných elementů, po-čiiku, jež teprve druhotně, na základě zvláštních pochodů jsou synteticky spojovány v celky. Od dob Wundtových pak mluví se v psychologii ne již o atomech, nýbrž o elementech.- upouští se tedy arlalogie fysikální a sahá se-k analogii chemické. Ale i tak se během doby poznává, že kvantitativní systematika chemických elementů je v psychologii neproveditelná. Od přísně přírodovědecké orientace se v psychologii znenáhla ustupuje. Stále se však trvá na základním předpokladu, že psychické elementy (t. j. počitek a jednoduchý cit) jsou prvotní realitou a že psychická složitost, která je vlastním předmětem naší vnitřní zkušenosti, vzniká teprve druho'tne, na. základě zcela specifických pochodů.
K formulaci těchto druhotných pochodů, v nichž máme vidět původ psychických komplexů, byla přivedena psychologie objevem, t. zv. tvarových kvalit, o něž se zasloužil Chr. Ehrenfels svou významnou prací »Über Gcstaltuuali-täten« (1890). Ehrenfels upozornil na fakt, že melodie zůstává nezměněna, i když ji transponujeme do jiné stupnice ■tak, že všechny její tóny se změní. Z toho' usuzoval, že tvary3) (melodie, obrazce, slova, věty, rytmické' členitosti) nemohou být chápány jako pouhé počitkové součty, nýbrž, že obsahují ještě něco víc. Ehrenfels tedy objevil t. žv. tvarovou realitu v psychologii a prokázal zároveň nemohoucnost dosavadního nazírání, že psychické komplexy jsou pouhými sumami jednoduchých obsahů. O bližší určení tvarových kvalit se, však Ehrenfels nepokusil a také nepo-
3) Německé slovo Qestalt překládám českým výrazem tvar a nikoliv útvar, jemuž odpovídá německé Gebilde. V češtině mluvíme
0 útvarech kůry z-emské nebo o útvarech vojenských, ale o tvarech geometrických, gramatických, hudebních a j. Francouzi překládají německé Gestalt slovem la forme a Angličané slovem the shape.
1 toto srovnání ukazuje oprávněnost českého slova t."* a ne útvar.
16
dal žádné analysy tvarové reality, kterou prožíváme, když mnohost obsahů tvoří uzavřený, učleněný a jednotný celek. To zůstalo úkolem pozdějších badatelů.
- Od Ehrenfelsoýy studie vstoupil tvarový problém do popředí, psychologického zájmu. Kolem problému u t v á-ř e nos t i nejen našich vjemů, nýbrž všech našich zážitků se soustřeďuje dlouholetá vědecká diskuse, navazující na Ehrenfelsovu práci a vedoucí znenáhla 'k úplné změně základní orientace v psychologii, takže na konec se vyhraní proti starému směru elementově a atomisticky syntetisu-jícímu psychologie nová, orientovaná ne na elementech, nýbrž na celku. Výzkum vychází sice z vjemové psychologie, ale dospívá k základním hlediskům, platným pro celou duševní oblast. Momenty uzavřenosti a členitosti jednotných celků, tak. charakteristické pro naše vjemy, ukázaly se význačnými pro všechny zážitky. V zápase o tyto problémy nabývá psychologie znenáhla nové tvářnosti. Hlavním bojištěm, na kterém byl sváděn zápas o nové psychologické principy, byl ovšem vjemový výzkum. Do popředí vystupuje problém věcného členění vjemového po-I e, t. j. fakt, že naše vjemy mají charakter přirozených jednot $e specifickým členěním »věcí«, v sebe uzavřených a od sebe ohraničených. Je tedy otázka, jak rozuměti uzavřenosti a členitosti takových tvarů (akordů, melodií, geometrických obrazců, kreseb, věcí, písmen, slov, vět, rytmů, pohybových členitostí)? Jak rozuměti tomu, že se jako jednotné celky odrážejí a oddělují od svého okolí, od pozadí? Jak vyložiti fakt, že přes předpokládaný elementový charakter nemají naše vjemy nikdy ráz pouhé nakupeniny. pouhé mosaiky, isolovaných elementárních dat, nýbrž že mají pro nás vždy charakter přirozených jednot, které nemůžeme libovolně skládat a měnit? V psychologii orientované na elementech se pokoušejí dvě význačnější teorie o výklad celostní uzavřenosti a členitosti: teorie produkční a koherenční. V obou případech se však lpí houževnatě na nedokazatelné domněnce o přísné jednoznačné korespondenci mezi popudem a počitkem v tom smyslu, že o počitkové danosti rozhoduje pouze popud. Bezprostředním důsledkem této věty, v starší psychologii stále zdůrazňovaným, pak je, že stejným popudům odpovídají stejné počitky.
iJ>V!
2 17
Je to t. zv. konstanční domněnka, kterou po zásluze odmítl teprve Köhler (1913).')
Podle produkční teorie štyrsko-hradecké (Be-nussi,. Witasek) vznikají vjemové tvary na poČitcích, jako fundujících obsazích, jež jsou psychicky zpracovávány předpokládaným produkčním pochodem v sekundární obsahy fundované, t. j. vlastní tvarovou kvalitu. Rozlišování mezi obsahy fundujícími a fundovanými přejímá Benussi z Meinonga. Produkční pochod, jenž má shrnovati nesouvislou počitko-vou mnohost v uzavřenou a celistvou jednotu, není ovšem introspektívne dán, jest jen vysuzován a probíhá v nevědomí. Benussi se pokouší prokázat mim osmy šlový původ tvarů. Ukazuje, jak požitky jsou jednoznačné: tvary mnohoznačné. Na př. čtyři body sestavené do čtverce lze chá-pati jako čtverec, jako dva pravoúhlé a rovnoramenné trojúhelníky, jako dvě rovnoběžky horizontální nebo vertikální, jako šikmé ležící kříž a p. Proto prý podle Benussiho nejsou tvary ani popudově určeny, jejich vznik může být podmíněn jen vyšším psychickým pochodem (t. j. produkcí). Produkce takto chápaná je však jen formálním řešením problému. Poněvadž Benussi předpokládá počitkovou stejnost introspektívne neprokazatelnou, musí v konkrétním výkladu sahat k nevědomým počitkům, soudům, úsudkům, k nevědomým soudovým klamům. Takové zásahy nevědomého duševna nelze však ani dokazovat, ani vyvracet. Jsou to konstrukce ad hoc, které nemohou miti v teorii místa, poněvadž je lze zavádět úplně podle libovůle.
Podle O. E. Míilierovy teorie koherenční vstupují psychické elementy (počitky) samy ze sebe právě tak, jako chemické prvky ve zcela specifické spojení, které u Müllem je představováno t. zv. koherenčním pochodem, jenž bere zřetel k předpokládané afinitě mezi elementy. Müller zjišťuje také koherenční faktory. Jsou to činitelé prostorové sousednosti elementů, jejich stejnost, podobnost po stránce barvy a tvaru (činitel vtíravosti, nápadnosti), symetrie a kontury. Na základě těchto činitelů mají prý elementy tendenci, samy ze sebe se vázati v komplexy. Aby tato konstrukce nespočívala na principu pouhého mechanismu, nadraďuje Müller koherenční myšlence ještě určitého subjektivního činitele, totiž kolektivující pozornost, která
4) Viz moje Studie z tvarové psychologie, str. 15—17,
koherující elementy má sjednocovati simultánně nebo sukcesi vně. Vlastní syntetisující funkcí, jednotícím principem je tu tedy kolektivující pozornost. Proti Mullerově teorii nutno uvážiti, že jeho domnělá koherence je pouhá spekulativní fikce, kterou nelze prokázati. Empiricky se nedá konečně zachytili ani základna isolovaných počitků. Psychologie nikdy nezjistí 391 lesních a 234 domovních počitků (mluveno s Wertheimrem), jako základnu vjemového zážitku, A tak, se i Müller musí utíkati k různým nástavným hypotesám ad hoc: k nepovšimnutým, t. j. nevědomým počitkům, k nepovšimnutým pozornostním aktům a kolektivujícím disposicím, jež mají míti vliv na tvarové pojetí ještě ve sféře předvědomé.
Bühler namítl právem proti této pozornostní teorii, že by. vlastně všechny počitkové komplexy, ležící mimo pozornostní oblast, musily zůstávat beztvaré. Po zevrubné kritice Köhlerove1"') můžeme pokládati Müllerovu teorii za nevyhovující. Zkušenost jistě nepotvrzuje Mullerův předpoklad, že bý nejpevnější komplexy byly vždy tam, kam směřuje kolektivující pozornost. Stačí poukázat na př. na t zv. mnohoznačné kresby, kde se figura a pozadí může měniti. Pozorujeme na př. jedno pojetí a držíme je zdánlivě pevně svou pozorností a přece nám náhle přejde v jiné, proti naší úmyslné pozornosti. Anebo se namáháme vší silou své pozornosti, aby se vrátilo prvé -pojetí, ale marně, už se svého úsilí vzdáváme a tu náhle, zcela nečekaně, hledané pojetí je tu. .0 pozornosti lze nanejvýš tvrdit, že je jednou z mnohých druhotných podmínek vzniku a trvání tvarové reality. I v tom se Müller mýlí, tvrdí-li, že kolektivní pojetí je vyšší a namáhavější, nežli pojetí singulární. Zkušenost přec ukazuje, že zachycení dílčích daností (tónů místo akordů, hláskových šelestů místo slov, obličejového detailu místo celku) je vždy obtížnější, nežli zachycení celku.
Elementová psycholgíe naráží tedy na nepřekonatelné obtíže při výkladu uzavřenosti a celistvosti, jako základních tvarových vlastností. Fakt věcného členění zorného pole, otázka, proč z počitkové mnohosti vedle sebe seskupené — jak starší psychologie vjemy chápe — jedny tvoří jednotné a uzavřené celky a jiné ne, tato otázka zůstává
5) W. Köhler, Komplextheorie und Oestalttheorie, Psych. Forschung, 6, W. Köhler, Zur Komplextheorie, Psych. For„ 8.
19
v elementové psychologii nevyřešena, theoretický aparát elementové psychologie na ni nestačí. A vedle tvarové celistvosti a uzavřenosti jsou tu ještě jiné tvarové problémy, před kterými psychologická teorie nemůže couvnouti. Je na př. otázka, odkud specifická stavba tvarů, ze složek naprosto nevysvětlitelná. Nebo je tu jejich transponovatelnost, t. j. fakt, že počitková základna může být úplně změněna, úplně posunuta, a specifický charakter tvaru se přece nemění (u melodií, akordů, obrazců, písmen a pod.). Vidím na př. nějaký optický tvar na určitém místě a v určité barvě. Změním-li místo a barvu, vidím stále stejný tvar, ovšem v jiné barvě a na jiném místě. Něco tu tedy fenomenálně zůstává nezměněno. Úkolem psychologie je uká-zati, odkud ta fenomenální stejnost, ty specifické tvarové vlastnosti.
Stejnou nesnáz působí starší psychologii výklad úchylek od předpokládané přísné korespondence mezi sítnicovým obrazem a příslušnou vjemovou daností, jak se s nimi setkáváme v geometricko optických klamech, nebo v t. zv. konstantnosti velikosti, barvy, směru, t. j. v onom faktu, že vidíme věci v jistých mezích přes měnící se vzdálenost (tedy přes nestejnost sítnicového obrazu) ve stejné velikosti, přes různá osvětlení ve stejné barvě, a přes růzhé pohyby hlavy a očí ve stejném směru. Zase se tu setkáváme při výkladu s nevědomými počitky a nevědomými soudy, tedy s nevědomým duševnem, jež vystupuje jako deus ex machina právě v nejobtížriějších situacích. Dějiny psychologie dále ukazují, jak se výklad geometricko optických klamů upravuje a předělává téměř-nepřetržitě.
Odkud ty obtíže? Vlastním jejich pramenem je jednostranná přírodovědecká orientace starší psychologie. Odtud základní předpoklad, že elementy jsou prvotní psychickou realitou a východiskem psychologické teorie, odtud dogmatické pojetí počitků, jako neměnných entit a odtud houževnaté lpění na konstanční hypotese (stejným popudům odpovídají stejné počitky). Není divu, že umělé a nepřirozené konstrukce elementové psychologie a zejména neustálý růst nástavných a doplňkových hypotés vzbudí' nesouhlas odvážnějších psychologů a vede k revisi dosavadních psycholo-
20
gických principů6) a postupně k úplné změně teoretických základů. ,_
Dnešní celostne orientovaná psychologie, vyvíjející se od Ehrenfelsovy studie sice ještě tápavě, ale od Koffkovy »Psychologie der Wahrnehmung« (1914) již zcela programově a plánovitě, stojí na úplně opačné základně. Psychologická teorie dnes již nevychází z fiktivních nejjednodušších obsahů, z domněle neměnných počitků, nýbrž z celistvosti a uzavřenosti bezprostředně dané a tak charakteristické pro naše zážitky. Chápe-li ele-mentová psychologie duševní děje, svou povahou složité, jako pouhé součty, sumy, agregáty jednoduchých obsahů, sestavených v pouhou mosaiku, tvrdí, dnešní psychologie, že jsou to opravdové celky, jež jsou vždy více a něčím jiným nežli součtem složek, částí. Vidí-li starší, atomistická a syntetisující psychologie, v duševní složitosti cosi druhotného, odvozeného z nejjednodušších dat na základě specifických pochodů (produkce, kolektivující pozornosti), pokládá dnešní psychologie tuto složitost za prvotní realitu s vlastní, zákonitostí, jež má svůj původ v celku a může být pochopena zase jen' z celku. Proto celostní zákonitost je zákonitostí vrcholnou a proto části, složky nevystupují již jako činitelé celek určující, nýbrž naopak celkem určovaní. Psychologie dnes již nepostupuje od částí k celku, tedy zdola nahoru, nýbrž od celku k částem, shora dolů. Oproti primátu elementů je tedy v dnešní psychologii zdůrazňován primát celku.
Základní rozdíl 'mezi elémentovou a celostní psychologií je obsažen ve větě o fenomenální a funkční dominanci celku oproti částem: celek a části se sice podmiňují navzájem, ale vždy tak, že celek a celostní vlastnosti převládají nad částmi. Převládají nad nimi nejen fenomenálně, t. j. po stránce bezprostřední, popisné danosti, nýbrž také po stránce funkční, účinkové. Tato věta neplatí snad jen pro vjemy, nýbrž i pro představy, myšlení a chtění, tedy pro celou psychickou oblast. Podle nejnovějších výzkumů vývojové psychologie je tato obecná věta doplňována ještě větou o genetické dominanci celku: i na nejnižších vývojových stupních (u dítěte, primitiva.
8) Viz moji studii K dnešnímu zápasu o psychologické principy, Česká mysl XXVI., 1930.
21
zvířete) převládají ne snad elementy, nýfirž celky, ovšem celky méně diferencované nebo vůbec nediferencované.
Pojem celku stojí v soustavě psychologie celostne orientované na vrcholu, jako nejvyšší pojem. Logicky je ovšem nedefinovatelný, právě pro svou obsahovou jednoduchost. Dá se však .logicky alespoň ohraničili, jednak oproti pouhému agregátu, oproti pouhé additivní danosti, jednak oproti účinkovým jednotám. Agregát, sčítancová danost, rovná se opravdu součtu svých složek, na př. slepenec, hromada štěrku, pytel uhlí a pod. Jeho typuš dá se. vyjádřiti
formulkou a+b+c+.....+n.  Účinková jednota představuje
již vyšší řádový typus, ale vždy jé ještě vysvětlitelná ze složek, známe-li jejich počet, polohu, sílu, rychlost, na př. v mechanice silový rovnoběžník. Při pojmu celku se _ opíráme o aristotelovské pojetí, že celek je-.více než součet částí, že má vlastnosti sui generis. jež jsou nevysvětlitelné z části. Souvislost částí v celku není takového rázu, abychom je mohli libovolně měnit, jako na př. v pouhé hromadě. jCelek je vždy něčím ohraničeným a obsahuje určitou mnohostT ale s pevnou a neměnnou souvislostí, jak to. vidíme na př. u organismů. Celistvost je základním rysem našeho duševního života, vyznačuje nejen duševno aktuální, bezprostředně prožívané, nýbrž i disposiční, čili strukturo-vá. Všechny naše zážitky jsou celky stojící .ve vzájemném poměru nadradenosti a podřadenosti. Jako dílčí celky jsou v neustálé souvislosti s celky objemnějšími a zapadají tak organicky do aktuálního souhrnného vědomého pole, s nímž jsou začleněny do transfenomenálního celku osobitosti (dědičně fundovaného) a nadto vklíněny do nadindividuálních souvislostí sociálních a kulturních. •
Celky mohou být neleněné nebo neučlenčtié, t. j. jejich obsahové momenty mohou být rozrůzněny v opravdové pevné části, anebo mohou být navzájem prolínavé (diffusní). Prvé celky nazýváme tvary. Jejich základními vlastnostmi jsou uzavřenost a členitost."? Každý tvar je nějak ohraničen, uzavřen a je nějakým způsobem uěleněn (na př. geometrické obrazce jsou učleněny v kontuře). Neučleněné celky jsou nazývány v lipské psychologické škole k o m p I ex y. Termín není právě šťastný, neboť komplex znamená jednak totéž co celek, jednak bývá s ním spojován význam zcela specifický (Miillerovy komplexy, Selzovy  komplexy), což
může snadno vésti k nedorozumění. Příkladem tvarů jsou: geometrické obrazce, kresby, písmena, slova, věty, akordy, melodie, rytmické a myšlenkové Členitosti, uzavřené volní za-měřenosti, pohybové výkony a j. Příkladem neučleněných komplexů jsou zážitky nižších smyslů, zážitky vědomí polohového, časového, zážitky silné únavy a vysokého vzrušení, zážitky na primitivních stupních vývojových a j. I když jejich členitost je jakoby setřena, jejich celostní kvalita zůstává a může býti velmi ostře vyhraněna.
O uplatnění celostního zřetele zasloužila se v soudobé německé psychologii hlavně berlínská a lipská psychologická škola.7) Berlínští (Wertheimer, Köhler, Koffka, Lewin a j.) se věnovali se spěšnou houževnatostí plánovitému výzkumu tvarového problému a korunovali své dílo propracováním poměrně uzavřených základů nové. psychologické teorie cíli tak zv. tvaťové teorie v užším slova smyslu. Jim náleží hlavní zásluha, že elementová ä syntetisující psychologiesc dnes pokládá obecně za překonanou. Wertheimer rozvíjí ve svých »Untersuchungen zur Lehre von der Gestalt« tvarovou myšlenku z fenomenální danosti a pokouší se o zjištění tvarové zákonitosti, z níž by se daly vyložit přirozené jednoty, tak charakteristické pro naše zážitky. K tvarové zákonitosti dospívá z vjemové oblasti a přenáší ji jako principy tvarové dynamiky i na teorii myšlení a jednání. V knize »Physische Gestalten in Ruhe und stationärem Zustand« přenáší Köhler protisyntetické a tvarové hledisko na fysikální a fysiologickou oblast. Jemu jde o to, aby prokázal tvarovou realitu i ve fysikální oblasti a zajistil si tak z fysiky tvarový charakter neuro-fysického dění jako fysiologického korelátu fenomenálních tvarů. Sleduje.myšlenku nepřetržité tvarové identity od fysi-kálního popudu přes fysiologické děje až k fenomenálním tvarům. Tvarové zážitky by byly v jeho pojetí vlastně »struktu-rovými reakcemi na popudové tvary v bezprostředním fysio-logickém řízení«. Že by se Köhlerovi toto zdůvodnění psychologie z fysiky zdařilo, nelze tvrditi, spíše se mu dá vytýkat jednostranný fysikalismus. V berlínské škole se uplatňuje vůbec jednostranná orientace na popudové objektivní realitě, subjektivní činitelé jsou v jejich psychologii ve značné míře přezíráni." Kofíka vypracoval prvý-pokus o psychologickou sou-
7) Vetší podrobnosti v l. a 3. kap. mé knihy »Studie z tvarové Psychologie«.
2:-;
stavu s celostního, resp. tvarového hlediska. Jeho »Psycho-logie« (1926) opouští dosavadní dělení duševních dějů na nižší a vyšší a dělí celou duševní oblast na tvarovou statiku a tvarovou dynamiku. Vě svých »Grundlagen der psychischen Entwicklung* vykládá Koífka nejdůležitější fakta psychologie dítěte s tvarového hlediska. Orgánem berlínských psychologů je časopis »Psychologische Forschung«, vycházející od r. 1922.
Na stejné protielementové a protisyntetické základně stojí také výzkumy lipsképsychologické školy (Krueger, Volkelt, Sander a j.). Lipští pracují monograficky ve všech psychologických odvětvích, ale o propracování soustavy se zatím nepokoušejí. Berlínští pokládají za nejvysší - psychologický pojem tvar a užívají jako synonyma také termínu, struktura (mluví o strukturách optických, akustických a o,). Lipští nadřaďují tvarovému pojmu pojem celku (učlenčného a ne-uČleněného), jsou logicky přesnější a stojí psychickému skutečnu blíže. Krueger líši se od berlínských psychologů svým pojetím strukturového pojmu. Znamená-li u berlínských struktura totéž co tvar, chápe Krueger struktury jen jako trvalé, ale vysuzované disposiční souvislosti. Struktury v Kruegrově slova smyslu nejsou bezprostředně dané, nejsou předmětem vnitřní zkušenosti, nýbrž jsou to »myšlené souvislosti mezi daným jako účinkem a jeho podstatnými podmínkami^.8) 1 strukturám přisuzuje Krueger celostní charakter. Že vůbec prožíváme celosti, »spočívá na dispósičním celku psychických a organických struktur«.") Proto Krueger se brání ztotožňování tvarového a strukturového pojmu, jak činí berlínští. V genetické psychologii zdůrazňuje lipská škola vývoj od celků nediferencovaných nebo málo diferencovaných k celkům diferencovaným, rozrůzněným. V tom se lipští sbíhají s W. Sternem. Nediferencované ceíky jsou podle- nich geneticky dřívější (genetická dominance celku). Krueger se liší dále od berlínských psychologů svým pojetím citu. City jsou podle něho komplexními kvalitami, specifickým zabarvením zážitkové celosti. Krueger sám nazývá svou citovou teorií komplexně kvalitativní. Citům přisuzuje Krueger vysoký význam: city jsou funkčně vůdčím činitelem, v nichž se projevuje duševní celost
s) Krueger, Der Strukturbegrifr in der Psychologie, Jena, 1924, p. 16.
B) Krueger, Über psychische Ganzheit, Neue Psych. Stud., I., p. 99.
nejbezprostředněji a geneticky jsou činitelem prvotním. Orgánem lipské psychologické školy jsou Neu Psychologische Studíen (dosud 11 svazků) a Arbeiten zvir Entwicklungspsy-chologie (dosud 13 svazkii).
Celostní a tvarová psychologie není směrem výlučně německým, dnes se s ní setkáváme ve veškeré psychologii evropské i americké. Kolektivní dílo francouzských psychologů Nouveau Traité de Psychologie bere k. němu stálý zřetel nejen v prvním svazku, věnovaném psychologickým základům, nýbrž i v dalších dosud vyšlých.10) Význačným stoupencem tohoto směru ve Francii je P. Guillaume.") Také O. Politzer pokládá ve své »Critique des fondements de la psychologie« (Paris 1928) celostní směr za psychologii budoucnosti. I v Anglii a v Americe je tento směr dnes pěstován. Koffkovy »Principles of Qestalt Psychology« (London 1935, přes 700 stran), vyšlé letošního roku, jsou nejobsáhlejší příručkou tohoto směru.
lfl) Viz II. svazek v Meyersonově práci »Les images<-»La formě, la totalitě, la continuité«.
") "Paul Quillaume, Psychologie,. Paris, 1931.
odstavec
24
Fenomenální a funkční dominance celku.
V této části knihy se pokusím vyložit na konkrétních psychologických faktech celostní charakter našich zážitků po stránce fenomenální (popisné, deskriptivní) a zároveň jejich funkční závislost na celostních podmínkách. Analysa nám ukáže, že na př. ve vjemové Oblasti je popudové mnohosti přiřaděn fenomenální celek, který má jiný ráz, než by měl součet zážitků, odpovídajících příslušným dílčím popudům, exponovaným samostatně. Součtu popudů neodpovídá součet zážitků, příslušících každému jednotlivému popudu, nýbrž úplně nová zážitková kvalita. Naše zážitky nemají charakteru sumačního, additivního. Velmi pěkně se to dá ukázat na barevném míchání. Smícháme-li dvě komplementární barvy (červeň a zeleň, žluť a modř), aby daly neutrální šeď, máme na straně popudové součet dvou fysikálních světel, na straně fenomenální jednotnou zážitkovou kvalitu, v níž nelze hledat složek a jež s kvalitami priradenými jednotlivým popudům nemá ani žádné podobnosti. U tvarů budeme viděti, že celek a části se navzájem podmiňují, ale tak, že vždy převažuje celek. Všechny naše zážitky jsou celostne určeny, podmíněny. Tato celostní určenost, podmíněnost se ovšem neuplatňuje stejnou měrou: dá-li se u některých zážitků jen stěží poznat, je jinde zase zřejmá na první pohled. Ukázati ji na látce pokud možno četné a rozmanité, je úkolem této knihy.
a) K celostnímu popisu.
Naše zážitky nemají charakter kusovité mosaiky, nýbrž jsou to celky, jejichž dílčí danosti jsou ve zcela jiných souvislostech nežli sumačních, additivních; sčítancových. Proto jejich popis se nemůže díti jen v pojmech přejatých z atomi-sující psychologie. Celostní analysa směřuje v prvé řadě k ce-lostním vlastnostem, zdůrazňujíc určité rysy nebo momenty na zážitcích prvotně celistvých, jejichž vlastnosti nelze pochopiti z vlastností složek. Z toho důvodu si musila psychologie ce-
lostne orientovaná vytvofiti řadu nových pojmů, ať již deskriptivních nebo funkčních. ;
Komplexní kvality (ve smyslu lipské školy) vymykají se popisu právě pro svou neučleněnost. Jsou to vlastně dominující celostní momenty, neboť o komplexních kvalitách mluvíme jen u takových celků, kde členění je nedostatečné nebo vůbec žádné. Komplexní kvalitou je na př.'oblost, hranatosť, špičatost, tupost, ostrost,. vlhkost, barva tónu, konsä-nance, disonance, vědomí známosti (známost) a pod. V primitivním vědomí se setkáváme s komplexními kvalitami tam, kde ve vyspělém vědomí nalézáme racionálně propracované a učleněné tvary. Jak se taková komplexní kvalita psychologicky uplatňuje, vidíme pěkně na obličejovém výrazu, obličejové fysiognomii. Lidský obličej je sice rozlišen v části, je tedy pro nás optickým tvarem, ale jeho výraz sám (na př. vlídnost, nevrlost, směšnost, bojácnost) se nedá analysovati, je komplexní kvalitou. Ve společenském styku se poznáváme a s velkou jistotou si rozumíme právě na základě obličejových komplexních kvalit. Právě proto, že obličejový výraz je nedílnou kvalitou, nedovedeme ani u velmi dobrých známých slovně zachytiti charakteristický rys jejich výrazu. Uvedu ještě na jiném místě jako doklad genetické dominance celku a celostních vlastností, jak dítě velmi záhy reaguje na komplexní kvalitu vlídnosti a nevlídnosti, jak jí záhy rozumí.
Nejvčtši část našich zážitků (vjemů, představ, myšlenek, volních výkonů) jsou celky učleněné čili tvary. Nesmíme ovšem při tom zapomínati, že každý zážitek je vždy jen dílčím celkem, vetkaným nějak do souborného celku aktuálního vědomí. Základní tvarové znaky jsou: uzavřenost (o h r a-ničenost) a členitost. Každý tvar je nějakým způsobem ohraničen, uzavřen (optický tvar na př. konturou) a rozčleněn v části, složky. Tvarová ohraničenost dílčího celku proti objímajícímu poli štěpí toto pole (na př. vjemové pole) na vlastní tvar (figuru) a pozadí. Rozrůzněnost figury a pozadí je základním rysem všeho tvarového prožívání a psychologicky neobyčejně významným. Všechny naše zážitky vystupuj v této základní rozlišenosti na figuru a pozadí. Její důležitost bude ukázána na jiném místě.. S tvarem je dále vždy spojen znak členitosti, každý tvar je nějak učleněn v části, v členy. Mluvíme-li o částech tvarů, máme na mysli části »přirozené« a ne snad kusy, z celku libovolně vytržené.
26
27
o
	-1	
	—1	—1
	CL	h
1
Budu tedy na př. pokládati za části číslice 8 (jako optického tvaru) horní menší a dolní větší polovinu a nebudu pokládati za její části obloukovité kusy z horní nebo dolní poloviny neorganicky vytržené . (obr. 1). Stejně bu- ^ du pokládati za části písmene F jako optického tvaru jeho vertikálu a obě rov- Obr. I.
noběžné horizontály
vpxavo háčkovitě ukončené (obr. 2b) a nebudu pokládati za jeho část násilně a nepřirozeně vyseknutý kus (obr. 2c). Po stránce fenomenální liší se tedy část jako přirozená složka rnnohostního celku od libovolně vytrženého kusu.
Tvarové členitosti je nutno všimnouti si podrobněji. Optický -tvar na př. může Obr. 2.
být rozčleněn jednak v kontuře, jednak uvnitř. (Členění vnější a vnitřní.) Členění tvaru může býti dále založeno buď na vyhraněné lome-nosti složek, jako to pozorujeme na př. v členění trojúhelníka, čtyřúhclníka, mnohoúhelníka, anebo může býti plynulé, jako na př. u kruhu, elipsy, sinusoidy, tónového glissanda (č 1 e-n é n í lomené a plynulé). Vzájemná souvislost částí a jejich přináležitost k celku může býti volná anebo těsná. Při volné souvislosti jsou části navzájem ostře ohraničeny. Čím více tuto ohraničenost stupňujeme (u optických tvarů na př. v kontuře i barvě současně), tím samostatnější a pronikavější se stávají části oproti celku. Při těsné souvislosti není ostré odloučenosti částí (na př. přechod barevných ploch v různých odstínech téže barvy, ale bez konturace). Těsná souvislost může jiti případně tak daleko, žc části pozbývají na své samostatnosti a pronikavosti a stávají se jen nesamostatnými momenty. Takovým způsobem jsou na př. barveny některé ovocné druhy.
Tvary můžeme rozlišovati také podle rozdělení akcentu čili důrazu. Jednotlivé části optického tvaru nebo melodie mohou svým důrazem převládati, dominovati nad ostatními, nesou hlavní přízvuk. Důraz takové části nemusí záviseti na
28
Obr. 3.
oOo o0o
Obr. 4.
jejích vlastnostech, nýbrž v prvé řadě na stavbě celku a na funkci, jakou v něm tato část zaujímá. Podle rozdělení důrazu rozeznáváme tvary s členěním souřadným (koordinovaným) a podřadným (subordinovaným). V prvém případě jé tvar rozčleněn v části stejně důrazné, jež u symetrického členění jsou úplně shodný. Ve druhém případě převládá svým důrazem jedna část, t. zv. dominanta, a ostatní jsou jí podradený, okolí ní seskupeny jako okolo centra, jádra. Příkladem souřadného rozdělení důrazu je na př. čtverec, rozdělený uvnitř na čtyři shodné čtverce (obr. 3), nebo kruhová plocha, rozdělená na šest shodných výsečí. Podřadné rozdělení důrazu s dominantou uprostřed u-kazuje obr. 4.
Členění tvarů může býti dále jednotné (smysluplné) nebo nejednotné (s m y s 1 u p r o s t é). Jsou tvary, jejichž složky nejeví mnoho řádové souvislosti, plynoucí z celku a jež působí spíše dojmem neorganických spojů, a jsou zase tvary učleněnč jednotně a opravdu smysluplně. Část stojí ve svém celku smysluplně tehdy, je-li celostní souvislostí nutně požadována právě na tom místě a jen tím způsobem. Co znamená smysluplný, dá se dobře ukázati na tvarech neukončených nebo mezerovitých. V meandrovské křivce na př. nemohu pokračovati libovolně, nýbrž členění ve změně jejich směrů je přesně a jednoznačně určeno celkem. Také charakteristický lineární kmih nebo mezera v obličejové kresbě snese pokračování jen určitým směrem, nutně plynoucím z celku. Naproti tomu v linii nejednotné a libovolně vedené rnúže býti pokračováno zase zcela libovolně a nahodile, nikdy nepociťujeme, že bychom se tu prohřešovali proti vnitřní nutnosti. Takovým smysluprostým a nejednotným dojmem působí často lineární ohraničeni státních území na mapách a pod.
Tvary se mohou konečně lisiti od sebe také různým stupněm vyhranenosti (pregnantnosti) svého tvarového charakteru. Jsou to rozdíly, v nichž se již uplatňují strukturové čili disposiční momenty v určitém citovém zabar-
29
vení, takže nelibé neserrje nedostatek pregnantnosti, prohlašujíce takové tvary za. nečisté, špatné, rozplizlé a p. Na pf. úhel 85° a 95" nepokládáme za ostrý nebo tupý, nýbrž za špatný pravý, neboť mají k pregnantní kvalitě úhlu pravého blíže nežli k ostrému nebo tupému úhlu. Podobně mluvíme v hudbě o čistých a nečistých intervalech.
b) Dominance celku ve vjemové oblasti.
Úvodem k této kapitole dotknu se opět p o č i t k o v é h o pojmu a uvedu, že celostní psychologie tento pojem z psychologické oblasti nevylučuje, ale chápe jej jinak, nežli psychologie atomistická. Je si totiž vědoma toho, že počitky jsou možný jen za maximálně zjednodušených laboratorních podmínek, že jsou to opravdové artefakty, v běžném životě^ se vůbec nevyskytující a neexistující také jako neměnné složky našich zážitků. Poněvadž analysa zůstává hlavním úkolem celostní psychologie, bude i dnešní psychologii zajímat, jaké fenomenální 'danosti odpovídají krajnímu případu nejednodušších popudů. Rozhodně však nejsou počitky přiřaděny popudům jednoznačně, naopak stejným jednoduchým popudům mohou odpovídat nestejné počitky. Psycholog, který pracoval ve fotometru, ví, jaké nesnáze na př. působí srovnávání dvou objektivně stejnobarevných světel na malých svítících plochách a jak se tu těžko propracováváme od objektivní stejnosti (týž kus barevného skla prosvětlovaného touž světelnou intensitou) k stejnosti subjektivní. Nebo pozorujme chvíli menší homogenní plochu střední šedi a uvidíme, jak její kvalita se nám vlastně neustále mění, nabývajíc hned zelenavého, hned žlutavého nebo jiného nádechu. Dogma o věcné neměnnosti elementů (Krueger) čili konstanční domněnka (Köhler) je pokládána dnešní psychologií za překonanou.
Uváděl jsem na příkladě barevného míchání, že součtu popudů neodpovídá součet počitků příslušných každému popudu zvlášť, nýbrž že tu vzniká úplně nová kvalita.
Obdobné poměry se dají ukázat na t. zv. h 1 o u b k o v é m čili třírozměrném vidění. Základní podmínkou hloubkového vidění je disparátnosť sítnicových obrázků ve směru příčném. Při binokulárním nazírání je totiž sítnicový obraz v levém oku posunut o něco málo do leva a v pravém do pravá, sítnicové obrazy obou očí se dokonale nekryjí a splýváním těchto nepatrně odlišných obrázků ve směru příčném
30
(ne však ve směru podélném) vzniká hloubkový dojem. O tom nás názorně poučuje Stereoskop, do něhož vkládáme takto nepatrně posunuté obrázky plošné, jež jsou pak viděny třírozměrně. Hloubkový dojem nelze ovšem po fenomenální stránce rozbírati pro jeho jednoduchost. Na stránce popudové máme tu tedy zase dvě nestejné danosti a proti tomu na straně zážitkové zcela novou a jednotnou kvalitu nevysvětlitelnou z kvalit, příslušících jednotlivým popudům. Každému jednotlivému popudu odpovídá totiž jen vidění plošné. Můžeme tedy hloubkový dojem v našem vidění pokládati za komplexní kvalitu ve smyslu lipské školy. V hloubkovém vidění se ovšem uplatňují kromě příčné disparátnosti (čili binokulární paral-laxy) jako podmínky vrozené ještě druhotné podmínky (perspektiva, rozdělení světel a stínů), získané během zkušenosti. Máme tu tedy vehrfť složitou souhru vrozených disposic i získaných zaměřeností, jež obojí přispívají k vytvoření jednotné a nedílné komplexní kvality, aniž se již dá odloučit podíl vrozeného aparátu od získané zaměřenosti, probíhající z největší části bez účasti vědomí (jeho účast by nebyla ekonomická).
Jiný příklad komplexní kvality v oblasti prostorového vidění skýtá jev Aubert-Forsterů v.12) Kdyby naše vidění bylo podmíněno jen fysikální daností, pak by musily stejným sítnicovým poměrům býti přiřaděny také stejné prostorové vjemy. Musilo by tedy býti úplně lhostejno, je-li určitá sítnicová ploška téže velikosti podrážděna (při stejné světelné intensitě) menším předmětem ze vzdálenosti 1 m. anebo dvojnásobně velkým předmětem ze vzdálenosti 2 m. Ze tomu tak není, ukazuje pokus Aubert-Forsterův, při němž jsou posunovány z periferie do zorného pole oka, fixujícího určitý, přímo vpředu ležící bod, dva černé čtverečky na bílém pozadí, vzdálené od sebe o délku strany. Čtverečky jsou exponovány ve dvou různých velikostech a různých příslušných vzdálenostech tak, aby jejich sítnicové obrazy měly vždy stejnou velikost. A tu proti očekávání menší čtvereček, exponovaný z bližší vzdálenosti, je dříve poznáván, nežli věťší čtvereček a vzdálenější. Jinými slovy: velké a vzdálené předměty jsou poznávány teprve při menší úhlové vzdálenosti z centra, nežli malé a blízké. Čím vysvětliti tuto fenomenální nestejnost při stejných sítnicových poměrech? Tím, že vedle objektivních
12) Bližší poučení v knize E. R. Jaensch, Zur Analyse der Ge-sichtswahrnehmungen, Zeit. f. Psych. Ergbd. 4, 1900.
31
popudových podmínek se tu uplatňují subjektivní podmínky, totiž centrální zaměřenost, která je v obou případech vidění nestejná, i když tuto nestejnost nedovedeme blíže analysovati.
Celostní charakter ukazuje také optické vnímání p (i hybu.13) Wertheimer ukázal ve své práci »Experimentelle Studien über das Sehen von Bewegungen«, že na sled dvou optických popudů je v rámci určité rychlosti, t. zv. optimálního stadia 072p sek.), vázán zážitek jednotného, neskládaného pohybu. V jeho pokusné úpravě vznikal pohybový zážitek při postupném prosvětlování dvou blízko sebe ležících a do lepenky vřezávaných svislých Štěrbin. Pozorovatel vidí pohyb prvého osvětleného pruhu směrem k druhému. Pohybový dojem není složen ze dvou pruhů, nýbrž vidíme jednotný a celostní přechod z prvé polohy do druhé. Na straně popudové máme sled dvou světel, na straně zážitkové souvislý pohyb, tedy celostní jev nesumační povahy. Pohyb není prožíván jako časový sled jednoduchých optických daností, není z nich složen, nýbrž je prožíván jako jednotný celek.
Optimální rychlostní stadium dvou popudů V20 sek. znamená v podstatě, že první popud ještě zcela nedozněl a druhý ještě téměř nezačal. To je podmínka, kterou předpokládá každé pohybové vnímání. Je-li časová vzdálenost mezi suk-cessivním prosvětlováním obou štěrbin příliš malá, pak vidíme místo pohybu prvého pruhu k druhému oba pruhy současně a nehybně (t. z v. simultánní stadium). Je-li naopak příslušná časová vzdálenost velká, pak také nevidíme souvislý pohyb, nýbrž osvětlenou prvou štěrbinu a po určité krátké pause druhou (t. zv. sukcessivní stadium).
Výklad viděného pohybu působil starší psychologii veliké těžkosti, a to hlavně z toho důvodu, že se vycházelo z vědění o pohybu objektivním, spočívajícím v rychlém sledu různých prostorových poloh téže věci. Moderní psychologie však ukázala, že z vnímání prostorových poměrů nelze pohybový dojem vyvoditi. Do psychologické teorie pak nesmíme vnášeti vědění o objektivní realitě, jejím východiskem musí zůstat vždy jen skutečno subjektivní, prožívané. Pohybové vidění nás tedy zase poučuje, že součtu dvou popudů neodpovídá součet dvou jednoduchých zážitků, nýbrž úplně nová celostní kvalita svého druhu.
13) Zeitschr. f. Psych., Bd. 61, 1912. Též samostatně v knize: Wertheimer, Drei Abhandlungen zur Gestalttlieorie, Erlangen, 1925.
32
Uvedu také sem spadající objev K. Koffky,14) který zjistil, že pohybový zážitek může být vybaven také působením popudů na slepé skvrně, tedy na sítnicové ploše úplně necivě. Podle něho postupná exposice dvou vertikálně ležících světelných bodů, které zapadají do slepé skvrny (ať již oba nebo jeden), vybavuje zážitek pohybu. Tento případ je zajímavý tím, že syntetický výklad z počitků na základě t. zv. vyšších pochodů (produkčního nebo kolcktivující pozornosti) je a priori vyloučen, poněvadž tu předpokládané počitky vůbec vzniknouti nemohou (pro nečivost slepé skvrny).
Nyní se pokusím ukázati celostní dominanci na tvarech jako celcích členitých. Vyjdu z jednoduchého případu, na němž je dobře viditelná odloučenost dílčího celku od objímajícího vjemového pole, čili od pozadí, jako předpoklad všeho tvarového prožívání. Schumannův obrazec (obr. 5.) ukazuje při své jednoduchosti zřetelně rozrůzněnost figury a pozadí. Pojmů figury a pozadí užil k popisu optických zážitků již vynikající český fysiolog, Jan P u r k y n S,18) podrobněji studoval rozdíl figury a pozadí S c h u m a n n,") celou monografii   tomuto   problému   věnoval   dánský psycholog R u b i n.17) Fenomenální danost obsaženou v Schumannově obrazci nelze popsat jako součet 8 rovnoběžek o určitých vzdálenostech, nýbrž na prvý pohled se nám tu vnucuje určité členění zorného pole. Rovnoběžky   se   tu   sdružují ve dvojice,   bílé   plochy svírané dvojicemi tvoří s nimi celek, bílé plochy oddělující dvojice 0br 5
ustupují do pozadí. Schumann
tu zdůrazňuje dojem »plotu z latí«. Po fenomenální stránce dal by se rozdíl mezi figurou a pozadím obecně vyjádřiti
,4) K. Koffka, The perception of movernent in the region of the bund spot. Brit. Journ. of Psych., 14, 1924.
15) J. Purkinje, Beiträge zuř Kenntnis des Sehens in subiekti-ver Hinsicht, Prag, 1819.
16) F. Schumann, Beiträge zur Analyse der Gesichtswahrneh-mutigen, ZfPs. Bd. 23, 24, 30, 36.
l*).E. Rubín, Visuell walirgenommene Figuren, 1921 (němec, překlad).
33
takto: figura je vždy nápadnější a důraznější, pozadí je nedůrazné. Kontura ohraničující figuru od pozadí náleží k figuře, proto je figura pevnější a věcnější. Pozadí je beztvaré a zdá se vbíhati pod figuru. Odtud hloubkové rozdíly, figura má tendenci vystupovati před pozadí.
Vedle fenomenálních rozdílů uplatňují se tu také rozdíly funkční, a sice tou měrou, že dnešní psychologie právem pokládá rozrůzněnost figury a pozadí za fakt základní důležitosti. Na př. fakta shrnovaná starší psychologií pod jménem pozornosti, pokouší se dnešní výzkum podřaditi — jak bude ještě ukázáno — této rozrůzněnosti figury a pozadí a tak se problém pozornosti vlastně stává problémem tvarovým. I v reprodukční oblasti se uplatňuje tento rozdíl: co je prožíváno jako figura, je lépe osvojováno, lépe se pamatuje. Jiný funkční rozdíl: Gel b a Granit18) zjistili, že barevný práh u figury je větší nežli u pozadí. Podobně u-kázál Hartmann,111) že optické danosti, exponované krátce
po sobě, snáze splývají, jsou-li prožívány jako pozadí, a méně snadně, jsou-li prožívány jako figura.
Vjemová rozli-šenost figury a pozadí může být podmíněna popudově (některý bod popudového pole se příliš odráží od ostatních), nebo fysiologicky (co zapadá na čivé sít-Obr. 6. nicové okrsky, je lé-
pe viděno než to, co
zapadá na sítnicovou periferii), anebo centrálně (na základě úmyslné zaměřenosti). Zpravidla se ovšem všechny tyto tři podmínky spojují v jednotu.
,8) A. Gelb—R. Granit, Die Bedeutung von Figur und Grund fiir die Farbenschwelle, ZfPs., 93, 1923.
1Q) L. Hartmann. Neue Verschmelzungsprobleme, Psych. Forsch., 3, 1923.
34
Fenomenální rozdíl mezi figurou a pozadím, nabývá zvýšeného významu při t. zv. inversích, kde můžeme figuru zaměniti v pozadí a naopak. Takovou inversi vidíme na 6. obr. znázorňujícím ornament antické vázy.20) Na tomto ornamentu spatříme zpravidla nejprve bílý kalich. Teprve po delším nazírání vyskočí nám nečekaně místo bílého kalichu dva černé, k sobě obrácené obličejové profily. Tato zrněna v pojetí se nedaří jen při periferním nazírání. Kalich se vnucuje více našemu povšimnutí pro svou dokonalou uzavřenost a symetrickou stavbu, uzavřenost obličejů není již úplná.
Jsou také případy, kde po-
O O O O
I I
o
Obr. 7.
pudové pole vede ke dvěma anebo více figurálním možnostem (ambivalentní anebo mul-tivalentní pole). V obr. 7. je naznačena ambivalence v pojetí obloučkem nahoře a dole. Táž popudová konfigurace vede k dvojímu pojetí. Příkladem multivalentního popudového pole je řada rovnoběžek v S c h u-m a n n o v ě obrazci (obr. 5), který připouští více pojetí. Rovnoběžky mohu chápat buď jako černé čáry na bílém pozadí, nebo jako úzké dvojice (latě), široké dvojice, nebo mohu spojovat ve skupiny dvě dvojice úzké, dvě široké a pod. Všechna tato pojetí jsou podmíněna'jen centrální zaměřenosti. Velmi pěkným příkladem tvaru fenomenálně mnohoznačného je tak zvaný Wundtův ubrouskový prsten (obr. 8), který umožňuje celou řadu pojetí (fixujeme horní nebo dolní elipsu,
Obr. 8.
střední pás, obrátíme kresbu o 90" a vedeme si podobně).
Pod fenomenální rozdíl figury a pozadí můžeme dobře zahrnouti rozdíly označované výrazy: světlý__temný.
Všechno co je světlé, lehce se odráží od pozadí, všechno temné snadno se stává pozadím.
») Podle Rubina.
OOPol/0/9{J/ 35
Fenomenální rozrůzněnost figury a pozadí uplatňuje se také na pohybových vjemech. Všechno, co se oproti klidnému, nehybnému okolí pohybuje, může se stati figurou: zajíc běžící po poli, auto pádící po silnici, letadlo plující po obloze a pod. Ve vědomí zvířecím obzvláště má všechno pohyblivé význam jako figura, vědomí se na něm soustřeďuje úplně, je předmětem jasného a zřetelného vidění. Ovšem, pohyb předmětů může být pro nás také něčím nedůležitým a stává se pak nejasným a nezřetelným pozadím. S tohoto hlediska bude nám pochopitelným klid věcí, t. j. onen fakt, že věci, kolem kterých se pohybujeme, zůstávají nehybnými, přes to, že příslušný sítnicový obraz se stále posunuje. Naše zkušenost, že objektivní svět věcí je nehybný, působí, že posunování sítnicových obrázků podržuje trvale charakter pouhého pozadí a nepřechází do figury. Úmyslnou zamčřeností však mohu kdykoliv dosáhnouti toho, že posunování sítnicových obrázků změní svůj charakter, přejde do -figury a pohyb se stane zřetelně viditelným. Je tomu asi tak, jako při dvoj-obrazech, které také neruší naše vidění, hlavně proto, že se uplatňují jemná obvodových sítnicových okrscích. Při úmyslném vysunutí jednoho oka z normální polohy (při mírném zatlačení stranou) však přestoupí dvojobrazy lehce do figury, t. j. do jasného a zřetelného vidění.
I v akustické oblasti můžeme prokázati rozrůzněnost vjemového pole ve figuru a pozadí. Vysoká intensita tónů, jejich výška a určitá zabarvení vedou k figurálnímu charakteru, nepatrná intensita, hloubka a jiná zabarvení vedou zase k charakteru pozadí. I jinak lze uvésti dostatek dokladů. Na př. dětské volání o pomoc nabývá pro matku i v největším lomozu figurálního rysu, nebo jsou melodie, které si vynucují v našem vědomí figurální postavení i přes nepříznivé podmínky a j. Také inverse tu pozorujeme, na př. v některých skladbách se nám daří na základě úmyslné zameřenosti převést melodii z figurálního charakteru do pozadí a nechati naopak vystoupiti hudební doprovod s figurálním rázem.
U   tvarú nej význačnějším   znakem je jejich členitost,
ji « J)   '^.(j tvary jsou rozčleněny ve více nebo, méně zřetelné části f jejichž   souvislost  nemá   sumačního  charakteru.   Celek a
o,  UA^Ačásti se tu podmiňují vzájemně, ale tak, že fenomenálni
f,     —i   n i
36
a funkční převahu má celek a jeho vlastnosti. Převaha ce-lostních vlastností se tu uplatňuje ve vzájemné souvislosti částí, v jejich vazbě. Tuto celostní vazbu prokázal Fr. S e i-f e r ť1) v nestejné obtíži isolující abstrakce prováděné na dvou krajních případech optické danosti: jednak na tvarech, jednak na amorfní, kusovité mnohosti. Seifert shledal, že  celek se svými vlastnostmi   ztěžuje abstrakci částí, jejich dílčí zachycení.  Podle jeho studie zachycení dílčí danosti z určité  mnohosti naráží na   značné obtíže, je-li tato mnohost prožívána jako učleněný celek a na druhé straně je prováděna snáze, má-li ona mnohost ráz pouhé kusovité nesouvislé danosti. Prvotně celostní vlastnosti jsou překážkou osamostatňování částí. Aby mohla býti dílčí danost z uzavřeného a učlenčného celku odloučena, musí býti celostní souvislost, tvarová vazba rozbita. Daří-li se isolující abstrakce části, pak se celek ve své kvalitě mění, stává se beztvarým pozadím. Dílčí zachycení a primární celostní dominance jsou y jednoznačném vzájemném vztahu: čím důraznější v zážitku jsou celostní kvality, tím méně důrazné jsou dílčí danosti a naopak s isolujícím zdůrazněním dílčí danosti pozbývá celek na své prvotní převaze, stává se nejasný a nezřetelný. Tak může tedy obtíž isolující odluky částí z celku platit za měřítko stupně dominance celostních vlastností.
Části celku mohou být ve své kvalitě značně proměnlivé a tato kvalitativní proměnlivost souvisí s vlastnostmi celku. O celostní podmíněnosti částí platí obecně věta: Každá část.je kromě popudových a subjektivních činitelů (pojetí, zamčřenost) podmíněna také příslušným celkem a jeho vlastnostmi. Celostní podmíněnost, závislost na celostních vlastnostech je nápadným způsobem viditelná všude tam, kde dílčí danost je prožívána odlišně od objektivních, popudových podmínek, v optických tvarech tedy odlišně ohledně světlosti, barvy, velikosti anebo dílčích tvarových vlastností. Celostní podmíněnost dílčích daností po stránce světlosti ukazuje Wund-t ů v pokus se světlostním kontrastem (obr. 9). Umístíme-li -'■va objektivně stejně šedé segmenty kruhového prstenu tak, -aby jeden z nich byl na bílém a druhý na černém pozadí, tedy kontrastují, t. j. prvý je viděn temněji a druhý světleji. Dvě
21) Fr. Seifert, Zur Psychologie der Abstraktion u. Gestalt-auffassung, Z. i. Psych., 78, 1917.
37
objektivně stejné šedi jsou fenomenálně prožívány nestejně, poněvadž jsou členy nestejných světlostních tvarů. Jev kontrastu mizí, jakmile doplníme segmenty na .celý prsten, neboť
se zaměfeností na celek jsou nyní prožívány v homogenní šedi náležející prstenu jako celku. (Pokus se dá lehko provést, vy-střihneme-li si kruhový prsten z téhož kusu šedého papíru a rozdělíme na čtyři části.) „-—
Celostní podmíněnost dílčích daností po stránce velikosti jeví ne-Obr. 9. obyčejnou  rozmanitost v  t. zv.
geometricko optických klamech. Jsou to většinou jednoduché geometrické obrazce, jejichž optické vnímání je spojeno s klamným odhadováním.velikosti linií, ploch, úhlů, zakřivení, a to vtom smyslu: co je popudově (objektivně) stejné, je v zážitku (fenomenálně) nestejné anebo naopak. Klamy působily starší psychologii veliké nesnáze, na jejich stále měněném výkladu dá se dobře sledovat vývoj psychologického myšlení. Dnešní psychologie chápe velkou část jich jen jako konkrétní případy tvarů, v nichž se skvělým způsobem uplatňuje věta o fenomenální a funkční dominanci celku oproti částem.
Na prvém místě uvedu typ klamů, v niehž srovnáváme tutéž dílčí danost jednak isolovanou, jednak v celostní souvislosti, a takovým způsobem zjišťujeme rozdíly v její velikosti (délce, Šířce). Zda taková složka je v rámci celku prožívána
Obr. 10.
jako větší nebo menší, závisí jednak na celostní kvalitě příslušného tvaru (na př/velikosti), jednak na důležitosti a důraz-nosti složky samé.
Zajímavé jsou tyto případy:
a) Je-li nejblíže podradená složka sama o sobě veliká, zdá se v rámci nadradeného celku ještě větší nežli sama o sobe (obr. 10). Tvarový moment společný celku i složce je tu zesilován.
b) Dominuje-li některý člen složitého celku svým důrazem nad ostatními členy, zdá se v rámci celku důraznější, t. j. větší
O
Obr. 11,
ogo
oOo oQo
nežli je sám o sobě (obr. 11). Naopak je-li týž člen složitého celku nedůrazný, zda se v rámci celku ještě méně důrazný,/ t. J. menši, nežli je sám o sobě (obr. 12).- 7
O
O
o
Obr. 12.
Jiný typ klamů vzniká tím, že dvě stejně veliké složky jsou vklíněny do dvou nestejných tvarů, jejichž celostní kvalita i učlenění působí na srovnávané složky ve směru protichůdném. K tomuto typu náleží klatí' Miiller-Lyerův anebo S a n d r ú v kosodélník.
38
V klamu M ii 11 e r - L y e r o v č (obr. 13) úsečka u, omezená šipkami sbíhavými, i úsečka b, omezená šipkami rozbíhavými, jsou sice objektivně stejně veliké, ale viděny jsou jako nestejně veliké. Proč? Tvar, omezený šipkami rozbíhavými, zaujímá větší plochu, nežli tvar sousedící. Plošná veli-
Obr. 13.
kost je dominující celostní vlastností obou sousedících tvarů a zároveň určujícím činitelem pro nejdůraznčjší složku. Pod vlivem celostní vlastnosti je tedy viděna táž úsečka v menším
.   celku jako menší a ve vět-a b        ším celku jako  větší."") Z
• ' téhož důvodu zdá se v obr.
Obr. 14. 14. přímka   a   delší nežli
přímka   b   (při objektivní stejnosti), neboť je začleněna do větší lineární souvislosti. Obdobné poměry nalezneme v kosodélníku (obr. 15), který
velmi důmyslným A_ c     způsobem sestrojil
psycholog San-ii e rJOvě objektiv-"neT stejně dlouhé úsečky (AB, BC) jsou začleněny jako Obr. 15. úhlopříčky do dvou
kosodélníku nestejně
velikých. Diagonálu většího kosodélníku vidíme jako delší, diagonálu menšího jako menší. Nejdůraznčjší tvarovou složkou kosodélníku jsou jejich diagonály a jejich velikost je určena velikostními vlastnostmi příslušných celků.
Geometricko optické klamy jsou zpravidla tím větší, čím více převládá celek nad částmi, čím pevněji jsou části vklou-beny do učleněného celku. Proto vystupují v silnější míře u dětí, u nichž převládá celostní zaměřenost, anebo u dospě-
22) Wundt vysvětloval tento klam klouzavými pohyby očními. Tento výklad vyvrací fakt, že klam existuje i při krátkodobé ta-chistoskopické  exposici, kdy takové pohyby jsou  vyloučeny. >
40
lých za podmínek, jež ztěžují rozčlenění tvaru, na př. při tachistoskopické exposici, při zmenšení tvarů do nepatrné velikosti, při vidění indirektním a soumračném. Všechno, co nadradené celostní kvality potlačuje a tvarovou souvislost uvolňuje, zmenšuje také rozdílnost srovnávaných složek, zeslabuje klam. Obecně se dá říci, že geometricko optické klamy jsou zesilovány celostní zaměřeností a zeslabovány zaměřeností analytickou (k částem). Na př. v Salt- A_ c d r o v č obrazci je klam zeslaben, dívám-li se na diagonály jako na rovnocenné složky dílčího celku, totiž jako na strany rovnorarnenného trojúhelníka (obr. 16). Zeslabení se daří obzvláště tehdy, mohu-li toto pojetí zdůraznit také graficky tím, že rovnoramenný trojúhelník tečkuji anebo vytáhnu jinobarevně.
Někdy je závislost dílčí danosti na celku rušena tím, že obě srovnávané části vcházejí i se svým různým celostní;n rámcem v nový celek, v němž se pak stávají složkami stejně významnými (obr. 17).
Všechno, co takové nové přetvoření umožňuje (na př. stejná barevná kvalita srovnávaných částí při různosti ostat-
CL
H-1-
Obr. 17.
nich, anebo příznivá prostorová poloha), zatlačuje přináležitost částí k prvotním celkůn Proto klam, znázftoaěný v obr. 17 a, b, musí se kresliti vet    sebe a ne pod sebe. V sestavě c
41
vstupují oba klamové obrazec v nový složitější tvar, v němž převládá obdélník jako dílčí tvar. Obdélník svou vlastností stejnostrannosti znemožňuje dřívější klam. Jeho stejnostran-nost je zde rozhodujícím faktorem.
V tvaru celek a části se podmiňují navzájem. I složky mohou být oproti celku určujícím činitelem, bývá to však poměrně zřídka. Tento případ je uskutečněn v klamu se segmenty kruhových prstenů, jež jsou sice objektivně (popudové) stejně veliké, ale fenomenálně zase nestejné (obr. 18). Oblouky ab a cd stávají se svou polohou centrem nového dvojico-vého tvaru. V tomto středu se oba dílčí tvary stýkají. Svou význačnou polohou jsou tyto oblouky přeakcentovány a stávají se určujícími činiteli svých dílčích celků. Proto se zdá pravý segment B větší a méně zakřivený nežli levý A.
Geometricko   optické    klamy jsou vhodným   předmětem psychologického
Astudia., poněvadž tvarové podmínky se B     dají stupňovitě měnit a poněvadž závislost částí na celostních vlastnostech se dá u nich také kvantitativně určovat. Ze starších psychologů se jimi obírali hlavně Hey m ans a B e Q u S s i, z mladších Werner, Sander, I p s e n.
Uváděl-li jsem až dosud celostní podmíněnost tvarových částí, pokusím se také ukázati závislost dílčích celků na nadradené celosti. Jest otázka, zda dílčí celek svou specifickou utvářeností zůstává nezměněn, když při stejných popudových podmínkách vstupuje do nadřaděnějšího, vyššího tvaru, anebo zda i zde je rozhodujícím činitelem nadradený celek ? O řešení této otázky se pokusil G o 11 s c h a 1 d t."3) Včleňoval geometrické obrazce velmi běžné, známé (exponoval je zkoušencům až 500krát) do nových nadradených celků a zjistil, že v takových případech nebyly zkoušenci při neúmyslném pátrání vůbec poznány a při úmyslném hledání jen zřídka. J zde se tedy uplatňuje dominance celku, a to takovou
2:<) K. Gottschaidt, Über den Finfluss gehäufter Finprägung von Figuren auf die. Sichtbarkeit in umfassenden Konfigurationen, Psych. Forsch., 8, 1926.
42
ľ>br. 18.
měrou, že úplně zatlačí vědomí známosti dílčích tvarů. Obr. 19. a 20. ukazují, jak v Gottschaldtových konfiguracích.dílčí tvar vstupuje do nových tvarových souvislostí, v nichž úplně ztrácí
Obr. 19.
svou stavbu a svůj charakter. V takových nových souvislostech se změní členění, vzniká nová konturace a nové roz-
dělení důrazu. Dílčí tvar podlehne stavbě a vazbě nadradeného celku tak, že v nové souvislosti není již poznáván.
Převaha nadradeného celku oproti dílčímu tvaru existuje i v negeometrické oblasti, v předmětných tvarech. Moje posluchačka, sl. E. Wichterlová, navrhla velmi důmyslně předmětné konfigurace, jejichž dílčí celky nebyly dětmi vůbec poznávány (obr. 21—22).
43
Dominance celku a celostních vlastností se projevuje také v tom, že čivost pro tvarové změny je větší nežli pro jednoduché a isolované danosti. Starší psychologie, věnovala značnou pozornost zjišťování počitkových frahů a t. zv. rozdílové čivosti počitkové. B ti h 1 e f první studoval rozdílovou čivost pro tvarové změny. Pozoroval ji na pravoúhelnících. kde změna jednoho rozměru nese s sebou také celkovou změnu
nr
Obr. 22.
proporční (štíhlost — tloušťka). Srovnáváním dvou rychle po sobě exponovaných pravoúhelníků. z nichž první zůstává neměnný a druhý mění své proporce, je zjištěnov žé odhad od oka pro změny úseček zdaleka není tak-vyhraněn jako odhad pro tvarové změny v pravoúhelnících, do nichž jsou tyto úsečky začleněny jako strany. Celostní změny štíhlosti a tloušťky se ukázaly mnohem nápadnější nežli jednorozměrné změny úseček. Vysvětlujeme si. ten rozdíl z větší životnosti a, citové působivosti tvarů oproti neživotnému materiálu úseček. Tento výklad potvrzuje íakt, že rozdílová čivost pro změny vzdáleností dvou bodů je mnohem hrubší, jsou-li exponovány isolovaně a mnohem jemnější, jsou-li exponovány jako zornice celého obličeje. Zase tu máme na jedné straně mrtvý a neživotný materiál pouhých bodů, na druhé straně životnost a citovou sytost fysiognomického výrazu, jež se pak projevují tak rozmanitým působením na příslušnou rozdílovou čivost.
Analogické poměry existují i v rytmické oblasti. S p e r-b e r v Lipsku zjistil, že rozdílová čivost pro časové úsečky rytmicky vázané je jemnější než pro úsečky isolované.
U motorických tvarů je tomu podobně. E.' L i p p e r t o v á v Lipsku studovala motorickou rozdílovou čivost pro pohyby ruky. Tempo a tvar pohybů byly plánovitě měněny a zkou-šenec udával pohybové změny při zavřených očích. Ukázalo st, že při pohybech tvarově bohatých (na př. kruhových) je rozdílová čivost jemnější než při pohybech vzhůru — dolu.
c) Podmínky celostního prožívání ve vjemové oblasti.
1. V psychologické teorii má velikou důležitost otázka: Jaké jsou podmínky našeho celostního prožívání, jaké podmínky umožňují naši zážitkovou uzavřenost a členitost? Ľ vjemů je to beze všech pochybnosť' především popudová danost, objektivní svět vlnění světelného, zvukového a j. Tímto obecným poznatkem sě ovšem nemůžeme spokojiti, popudové podmínky musíme určití blíže. Obírá se jimi Werth e i nie r ve svých »Untersuchungen zur Lehre von der Gestalt II.«. Pro zjednodušení látky vychází z dis-kontinuitních popudových konfigurací bodů, čar a pod. a dává si otázku, co asi je příčinou, že v takových případech fenomenálně neprožíváme stejně velkou mnohost jednoduchých obsahů, nýbrž že vjemová danost má charakter určité sdru-ženosti a přináležitosti ohraničené oproti ostatním. Pozoru-jeme-li na př. čtverec, jehož celá plocha je pravidelně vyteč-kovapá, jistě nemáme dojem 86 bodů s určitou pravidelnou vzdáleností, nýbrž ihned vidíme čtverec. Werťhcimer si sestavuje své bodové nebo přímkové konfigurace tak, aby se z nich dobře dali zachytiti činitelé oné sdruženosti a ohra-mčenosti tak charakteristické pro naše vjemy. Stanoví v celku čtyři činitele: činitele blízkosti, stejnosti, společného osudu a tvarové pregnance. Poslední činitel není popudový, nýbrž disposiční a třetí činitel se dá pfevésti na druhý. V podstatě bychom tedy měli v popudové oblasti dva význačné činitele celostního prožívání: činitele blízkosti a činitele podobnosti (se stupňovitými rozdíly vedoucími až k stejnosti). Dobře se dají ukázati na Wert-heimrových konfiguracích.
Na obr. 23 probíhá sdruženost bo- * * " * * * * * dů ve smyslu nejmenší vzdálenosti. Na Obr. 23.
obr. 24 je viditelné dvojí členění tvarové, jednou vertikální (a), po druhé horizontální (b), vždy podle stejnosti složek k sobě se řadících. G. E. Müller
44
45
c-o
O/O
o-o o-o o-o
a)
o o o o o
o o
O'
o o
Obr.
bV
O O-O o o
6 o o o 6 6 5 o 5 ô 6 ô o ó-ó
24.
uvádí ve své »Komplextheorie und Gestalttheorie«, zakročené polemiky proti berlínské tvarové teorii, šest popudových činitelů »koherenčních«: činitele prostorové sousednosti, stejnosti, podobnosti, vtíravosti, symetrie a kontury. I ti se dají v podstatě redukovati na činitele blízkosti a podobnosti (barvy, tvaru, velikosti, polohy, vtíravosti). Celostní podmíněnost na základě činitelů blízkosti a podobnosti je důležitou zákonitostí, která se uplatňuje nejen ve vjemové oblasti, nýbrž i v souvislostech paměťových a myšlenkových.
2. Vedle popudové reality náleží důležité místo mezi podmínkami celostního prožívání skutečnu d i s p o s i čti í m u čili s t r u k t u r o v é m u (ve smyslu Kruegrově) á dále také podmínkám subjektivní m, označovaným obyčejně výrazy pozornost, zaměřenost, způsob -pojetí a p. O pozornosti a zamčřenosti je pojednáno zvláště. Vedle toho upozorním na účast subjektivních činitelů také v případech, na nichž bude nyní demonstrována působnost disposic (tendencí).
Uisposiční skutečno nepoznáváme přímo, neboť introspektívne není dáno, nýbrž usuzujeme naleho existenci % účinků. Abych je. ukázal na konkrétním případě, vyjdu z popisného faktu tvarové pregnantnosti čili vyhranenosti. Stup-ůujeme-li pravidelně některou popudovou složku, pak neodpovídá popudové nepřetržité řadě stejně velká a nepřetržitá řada psychických kvalit, nýbrž menší počet kvalit vyhraněných, které nepřecházejí do sebe plynule, nýbrž v ukýchsi skocích. Tedy jen určitým bodům popudové řady jsou přiřa-děny psychické vyhraněné kvality. Zvětšujeme-li na př. postupně úhel z 3U" na 150", nebude fenomenální výslednicí snad 120 úhlů zřetelně od sebe odlišných, nýbrž prvotně význačnými kvalitami jsou jen úhel ostrý, pravý a tupý. Nepoznávám úhel 27", ale řadím jej spolehlivě k vyhraněné kvalitě ostrého úhlu. Každá taková pregnantní kvalita má svou šíři, ve které se pohybuje. Na př. úhel 95° a 85° nebudeme po-kládati za tupý a ostrý, nýbrž za špatný pravý (příliš velký nebo příliš malý). Totéž se dá ukázati v akustické oblasti:
ohromnému počtu kmitočtů je fenomenálně přiřaděn relativně malý počet určitě vyhraněných tónů, které rozlišujeme podle distance od základního tónu. Menším 'rozdílům kmitočtovým odpovídají sice také tóny, náležející ještě do oblasti příslušného pregnantního tvaru (terce, kvinty, oktávy), ale fenomenálně jsou nám dány jako »nečisté« intervaly. Tvary, které nedosahují pregnantnosti, nemají ráz konečnosti, nýbrž jsou vždy prožívány s charakterem ňehotovo.sti.
Z těchto faktů usuzujeme na tendenci k tvarové pregnantnosti (Wertheimer), k optimálni vyhranenosti tvarového charakteru, a je-li jí dosaženo, k jejímu uchování. Tato tendence náleží k základním podmínkám tvarového prožívání, ovšem k podmínkám disposičním, které jako dílčí struktury jsou součástí nadradeného strukturového, trans-fenomenálního celku, zvaného osobitostí. Působnost tendence k tvarové pregnantnosti si zvláště uvědomujeme ve styku s tvary medzerovitými (neúplná obličejová kresba), zkreslenými (chybne kreslený geometrický obrazec), nečistými (nečistý interval nebo akord), v nichž se tato tendence ohlašuje citovou nelibostí, neukojeností a napětím a »tlačí« k jejich úplnosti, pravidelnosti a čistotě.
Tendence k tvarové pregnantnosti nemusí se omezovati na smyslovou oblast, nýbrž může pronikali celou psycho-fysickou organisaci člověkovu, zachycujíc motorický systém jako tělesnou základnu a vybíjejíc se zejména v silné afekti-vitě. Ukáži to na s u b j e k t i v n í r y t m i s a c i h o m o-f o n n í c h zvukových řad,, kde se vedle popudových a disposičních podmínek uplatňují určitou měrou také podmínky subjektivní. Specifické rysy sukcessivního rytmického členění dají se obzvláště dobře pozorovati na akustických rytmech, jejichž zjednodušenou formou je uvedená subjektivní rytmi-sacej Takové řady stejnotvarých úderů si pořídíme na aparáte pro časový smysl, složeném z ocelového kruhu, na rrémž se pohybuje ručička, dotýkající se v pravidelných intervalech elektrického kontaktu a vydávající tak pravidelné údery. Tyto stejnotvaré údery jsou sice materiálem velmi neživotným a nuzným, ale psychologovi pro svou jednoduchost vítaným, neboť vybavující podmínky jsou tu zmenšeny na minimum a dají se snadno přehlédnouti a ovládati. Subjektivní rytmisace homofonních zvukových řad byla studována Boltonem, Neumannem, F. E. Schultzem. liiittnerem, Koffkou, Wernerem.
46
47
Nasloucháme-li takovým pravidelným úderům (s intervalem *h—Ví sek.), tedy řada spočátku homogenní brzo a bez jakéhokoli Vnějšího podnětu svůj charakter ztrácí a začíná se členití. Vlastnímu členění však předchází — alespoň při prvých pokusech — krátká perioda, označovaná v lipské psychologické škole jako pře d t var ý zážitek: sebepozorování tu zjišťuje napjaté naslouchání, silné citové napětí, pohybové náběhy v celém.těle a neodolatelný tlak zvládnout tuto ne-•rozčleněnou, ale tvárnou mnohost. Tedy tendence k^utváře-nosti. Perioda předtvarého zážitku náhle a rychle konci a dostavuje .se vlastní rytmické členění. Prvotní sčítancový charakter: ráz -f ráz + ráz 4- ... se ztrácí a přechází ve zcela nový: ráz — dva, nebo ráz — dva — tři atd. Údery tvoří teď celostní přináležitost, ohraničený dílčí celek čili skupinu. Suk-cessivní průběh se tu člení v dílčí fáze, provázené vědomím, že členění se musí tak dále vracet a opakovat. Členění ve skupiny je nadto zesilováno zážitkem pausy mezi nimi a s tím pak souvisí, že časové úsečky mezi jednotlivými údery ve skupině a pak časové úsečky mezi posledním rázem předešlé a prvním rázem následující skupiny nejsou fenomenálně ani stejně dlouhé, ani ekvivalentní. Pausa jako by ustupovala do pozadí. Pausový zážitek je sice názorově nevyplněný, ale citově sytý.
Současně s členěním řady ve skupiny dochází k rozrůznění jednotlivých členů skupiny podle prízvuku, důrazu. U dvojčlenné skupiny na př. je jeden z obou rázů nositelem prízvuku, je zdůrazněn proti druhému. Fenomenálně se takový přízvuk jeví jako větší intensita rázu, ač objektivně mají oba rázy stejnou intensitu. Tento akcentovaný ráz je dominantou rytmického tvaru. Rada se tedy člení ve skupiny, obsahující větší nebo menší počet rázů, při tom však členění se nemění snad od skupiny ke skupině, nýbrž po určitou dobu se drží. Uspokojí-li subjekt, může ovšem snadno se zvrátit v jiné členění, neboť vždycky si uchovává určitou labilitu.
Rytmické členitosti zabarvují svou kvalitou aktuální vědomé pole a přijímají od něho jako dílčí celky citový charakter. Na konec je nutno také zdůrazniti účast organismu na rytmickém členění. Projevuje se v pohybech dechu a tepu, ale také v pohybech jednotlivých údů nebo celého těla. Účast motorického systému není jen nahodilá, nýbrž je prokazatelná
vždy. Již Wundt24) upozorňoval, že všechny prožívané rytmy leží svými časovými poměry v oblasti periodicity motoricky významné, totiž v oblasti chůzového pohybu, jehož periody jsou určeny trváním dvojkroku asi 1'2 sek. Motorické .danosti tvoří fenomenálně pozadí rytmického zážitku. Jsou-li však potlačovány, ztrácí rytmický zážitek na své plnosti a citové sytosti.
Všimněme si nyní podmínek subjektivní rytmisace homofonních řad. Popudovými podmínkami jsou zvukové údery, jejich kvalita a intensita, ale zejména rychlost jejich sledu. Se změnou rychlosti úderů mění se i zabarvení rytmických zážitků. Tato rychlost má své hranice (objektivně 0'T'—1"5"). Je-li rychlost rázů příliš veliká (pod 01"), nabývá řada charakterů nerozčleněného korŕtinua, je-li příliš malá (přes i'5"), máme dojem isolovaných zvuků bez jakékoliv vzájemné souvislosti. Vedle popudových (objektivních) podmínek a vedle tendence k utvářenosti, která se projevuje v předtvarém zážitku s jeho napětími jako tlak po uspokojivém členění, uplatňují se v subjektivní rytmisaci homofonních řad také subjektivní podmínky. Základním předpokladem vzniku rytmických tvarů je, aby jednotlivé údery byly. chápány se vzájemnou přináležitostí, tedy zaměřenost k celku. Zaměřenost k částem, k složkám působí jako u všech tvarů i zde rušivě. Celek je v takovém případě rozdroben a zbývá jen následnosť jednotlivých úderů, neboť tvarová vazba a vzájemná souvislost všech byla rozleptána. Dalším subjektivním činitelem je aktuální souborné vědomí, zejména jeho afektivita a konečně vliv dřívějších rytmických zážitků, resp. jejich usazenina, projevující se v zaměřenosti k určitým rytmickým tvarům.
Subjektivní rytmisace homofonních zvukových řad jest význačná také tím, že rytmické tvary nejsou něčím hotovým, nýbrž že jejich vznikání bezprostředně zažíváme.
Disposiční podmínky tvarového prožívání se uplatňují zesílenou měrou všude tamgjcdďispu popudové podmínky silně redukovány. Z tvarů vznikíuíčlcFza takových okolností dá se usuzovati na směr tvarových tendencí. Popudové podmínky jsou ztíženy a zeslabeny při krátkodobé (tachistoskopické) exposici optických tvarů, při snížené světlosti, v indirektním
2*) Wundt, Grundzíige der physioiogischen- Psychologie, 6. vyd., 1911, III., kap. 15.
48
49
vidění a při zmenšení optických tvarů až po hranici poznatel-nosti a jejich postupném zvětšování.
Lindemann exponoval tachistoskopicky body, sestavené do kruhu, při čemž jeden bod byl z obvodu kruhu vysunut. Bylo-li vysunutí malé, byl viděn zacelený kruh, bylo-li větší, byl viděn během exposice pohyb bodu k obvodu kruhu. Z těchto jevů je zřejmý strukturový tlak k vyhraněnému tvaru, t. j. k uzavřenému kruhu. Vlivem nepřímého vidění na tvarové pojetí se obírali Kořte a Schwarz.
Tvarové pojetí na zmenšených tvarech bylo studováno v lipském psychologickém ústavu E. Wohlfahrtenf5) na tvarech geometrických a mnou2") na negeometrických. Optické tvary jsou tu pomocí bikonkávních čoček zmenšeny na pouhý bod a pak pravidelně zvětšovány, až jsou viděny s charakterem hotovosti. Zkoušenec pozoruje předlohu pomocí tubu, na jehož konci je zasazena rozptylná čočka. Tubus je pohyblivý, je k předloze pravidelně přibližován, takže viděný tvar se pozorovateli také pravidelně zvětšuje. Aktuální zážitek je tu vlastně technicky zpomalen a uměle rozveden v řadu vzniko-vých stupňů, jež se dají spolu srovnávati. Pro tento vznik tvaru v dospělém vědomí za ztížených popudových podmínek razil Sander výraz »aktuální geuese«. Se skutečným ontogenetickým vývojem nemá ovšem tato »genese« nic společného. V pojetí zmenšených tvarů dá se dobře zachytiti účast disposičních (strukturových) i subjektivních podmínek, které při ztlumených popudových činitelích (t. j. redukované velikosti) jsou aktualisovány. a to tím více. čím menší převahu má popudová danost.
Pochod, v němž se optický tvar ustavuje, je vyznačen řadou zárodečných raných forem, t. zv. předběžných tvarů, které mění svou tvářnost a nakonec přecházejí v hotový tvar. Prvá vzniková stadia jsou malými diffusními a ne-rozčleněnými celky. Teprve později se dostavuje členění, je však labilní, mění se i mizí, znenáhla se ustaluje a ustupuje konečnému tvaru. Všechny předběžné tvary jsou vyznačeny vědomím nehotovosti, jejich labilita se uplatňuje často i v dynamických jevech, t. j. jevech pohybového napětí, jež se ztrácejí teprve, až zesílí popudové podmínky. Jiným znakem před-
a5) E. Wohlfahrt, Der Auffassungsvorgang an kleinen Gestal-ten, Neue Psych. Stud., IV., 1932.
2B) Viz experimentální část mých Studií z tvarové psychologie.
běžných tvarů je silná citová účast, city tu nejsou nahodilým doprovodem, nýbrž funkčně významné. V rozporu a napětí mezi disposičními tendencemi a popudovou daností dá se pravděpodobně hledati původ lability předběžných tvarů i jejich dynamických kvalit.
Celkový průběh pojetí na zmenšených a postupně rostoucích tvarech dal by se popsati asi takto: Při prvém objevení jsou zmenšené tvary pozorovateli charakterisovány jako svítící body, nebo nepatrné skvrny nebo plošky. Pevně je zachytiti daří se ztěžka, jsou příliš nestálé a,mihotavé. Zpravidla mizejí á objevují se střídavě. Na dalším (2.) stadiu lze již udati směr, v němž se viděná ploška rozkládá (vertikální, horizontální). Lze tu již mluvit o jednoduchých a uzavřených celcích s charakterem kruhovitým, elipsovitým, čtvercovitým a p. Kruhová ploška je na př. za okamžik viděna jako pravoúhelní-koyá, ale hned se zase vrací v kruhovou a p. Vjemový obsah téže fáze může projiti i několikerým pojetím.  Obrysy jsou ještě neustálené, rozplývavé. Vztah subjektu k těmto prvým výtvorům není chladná lhostejnost, nýbrž je vyznačen silnou citovou účastí (napětím, neklidem, neuspokojením, zvídavostí, zájmem). City tu tedy vystupují s význačným podílem funkčním. Na třetím stupni se již objevuje kontura, která dostává prvé členění: je někde vchlípena dovnitř nebo ven. tvoří la-lůčky a cípky. Takové prvé členění je neustálené a namnoze prozatímní a citu nedopřává klidu. Na jedné straně živý zájem a napětí, na druhé straně přílišná labilita členění vede k citovému neklidu, k citové rozeklanosti. Čtvrtý stupeň přináší již stabilisaci kontury. Kontura dosahuje určité pevnosti a stává se sP0'ehIivým opěrným bodem pro analysu vjemové danosti. Dřívější nejisté linie stávají se pevnými, rohy dříve nevyhraněné jsou ted viděny zřetelně.  Vnitřek však zůstává ještě nerozlíšenou plochou, analytické pronikání dovnitř se zatírn nedaří. V následující fázi (5.) se začíná rozrůzňovati i vnitřek vjemové danosti.. Při tom se ovšem rozvíjí dále i členění kontury. Napětí zkoušencovo je stále provázeno vědomím nehotovosti takového vjemu. Na dalším kroku (6.) ohjevuje se již uvnitř vyhraněné členění. Současně pokračuje diferenciace celé vjemové danosti, jež se blíží pozvolna své hotovosti. Někdejší labilita a nejistota zmizela a zavládá jasnost. Tak se ocitáme v poslední (7.) fázi, jejímž znakem je vědomí opravdové konečnosti a hotovosti. Zkoušenec nabyl dojmu, že nic
50
4
51
f"
ve vjemové danosti se již nemůže změnit, všechno je jasné a průzračné. Dřívější tlak k utváření, jejž zkoušenci spontánně zdůrazňují, utichl, citová účast uhasla a konečný tvar se stal zobjektivisovanýrn optickým tvarem, jejž zkoušenci chtějí nanejvýš ještě konfrontovati s předlohou.
Podmínková analysa předběžných tvarů ukazuje především jejich rozvoj směrem k popudové danosti, čili jejich závislost na popudových činitelích, ale vedle toho nám ukazuje také jevy, které je nutno přičíst na vrub vnitřních (endogenních) podmínek, af již disposičních anebo subjektivních. Obojí vnitřní podmínky se uplatňují v nejtěsnější souvislosti a v pokusném uspořádání aktuálně genetickém není dobře možno je od sebe odloučiti. Je tedy zde nutno mluvit o komplexu vnitřních podmínek. Výsledkem jejich je právě způsob pojetí, které nikdy není u všech zkoušencu úplně stejné, i když jeví značné podobnosti.
Popudová realita se uplatňuje v předběžných tvarech přímo ve formě znaků explicitních, společných s optickou předlohou, a nepřímo ve znacích implicitních, poukazujících na předlohu v nějaké zastřené nebo nerozvinuté formě. Explicitní znaky (na př. osmicípá hvězda předlohy je v raných fázích viděna jako čtverec, stojící na vrcholu, tedy se čtyřmi cípy) se vyvíjejí postupně a o jejich časovém pořadí rozhoduje v prvé řadě dúraznost znaku, potom také jeho poloha a velikost. U implicitních znaků, jež se s předlohou nikdy úplně nekryjí, nýbrž jen svým průběhem na ni poukazují, překvapí na př.. že dílčí a podřadná kvalita předlohy, viděná ovšem zmenšeně, přechází v předběžném tvaru v celostní a dominující kvalitu. Na př. cípovitost jako charakteristický znak osmi-cípé hvězdy předlohy uplatňuje se v raném vjemovém pojetí po celé délce kontury ve formě drobných cípků nebo perliček. Zkoušenec tedy vidí na př. na vrcholu stojící čtverec, jehož strany jsou složeny z drobných cípků nebo perliček. Jiným nápadným zjevem u implicitních znaků je, že bývají jinak lokalisovány nežli v konečných tvarech a že počet nositelů určité kvality bývá v předběžných tvarech něčím podřadným, že tedy může být oproti konečnému tvaru i zvětšen i zmenšen.
Působnost vnitřních podmínek je také dobře prokazatelná. Nelze jistě bez povšimnutí přejít fakt, že úchylky od tvarové pravidelnosti obsažené v předloze jsou ve vjemové danosti předběžných tvarů potlačovány. Předběžné
52
tvary jsou tedy v takovém případě pravidelnější než dané předlohy. S tím také souvisí, že v předběžných tvarech se setkáváme. často se symetrií, která v předloze vůbec neexistuje. V některých případech také pozorujeme v předběžných tvarech připodobnění podřadných složek složkám důraznějším, čímž nabývá předběžný tvar zase větší pravidelnosti nežli předloha. Z těchto faktů, usuzujeme, že komplex vnitřních podmínek směřuje k optimální utvářenosti, v geometrické oblasti k tvarům pregnantním svou pravidelností a symetrií, v negeometrické oblasti k smysluplným tvarům předmětným. Tendence k utvářenosti je tak silná, že předlohy volené tak, aby měly kusovitý, aggregátový charakter, jsou v prvých vjemových fázích také smysluplně scelovány, buď směrem k pravidelným tvarům geometrickým anebo k negeometrickým předmětným schématům (písmenům, číslicím a p.). Takovým způsobem se uplatňuje v aktuální genesi směr strukturového tlaku. Na vnitřních podmínkách jsou dále závislé t. zv. dynamické kvality, t. j. zážitky pohybového napětí a neklidu, s ninnž se setkáváme převážně v prvních vzniko-vých fázích, v pozdějších pak jen tehdy, když členění má subjektivně ráz nejistoty. Dynamické kvality jsou jistě v nějaké souvislosti s labilitou raných vjemových fází. Je možné, že mají svůj původ v rozporu disposičních a popudových podmínek.
Konečně uvedu ještě zvláště v I i v z a tn ě ř e n o s t i jako činitele vysloveně subjektivního. Předloha reprodukovaná v obr. 25 je ve vznikových fázích velmi dlouho chápána jako kosodélník, ač je úmyslně kreslena tak, aby se v podrobnostech lišila od tohoto pravidelného tvaru. Ale subjektivní zaměře-nost ke kosodčlníku vede k vyrovnáiní těchto úchylek. Především dlouho uniká pod tímto vlivem zdvojení domnělé K~š »diagonály«, neboť pro pojetí kosodél- Viníkové je funkčně významná jen jedna «1 b) diagonála. Táž tvarová zaměřenost pů- Obr. 26.
sobí, že příčka sekoucí uvnitř »diago-
nálu« je umisťována na rozdíl od předlohy horním koncem do rohu kosodélníka (obr. 26) a stává se tak s geometrického hlediska funkčně smysluplnější. A jen vlivem této zaměřenosti
53
Obr. 25.
S5
lze vyložiti, že i později, když se zkoušenci kosodélník rozestoupil ve dva přilehlé trojúhelníky, rušivé snížení dolního levého rohu není téměř vůbec viděno, ani když se vjemová velikost téměř blíží popudové velikosti. Účinky subjektivní zaměřenosti ke kosodčlníku jsou tedy v tomto konkrétním případě několikeré. Taková fakta mluví také zřejmě proti jednostrannosti berlínské psychologické školy, která převádí tvarovou realitu jen na podmínky popudové a disposiční a subjektivní podmínky nebere vůbec na vědomí.
Aktuálně genetický výzkum je dokladem toho, že j.vary se neobjevují vždy naráz jako něco hotového, nýbrž že se v mnohých případech také ustavují postupně v určitém časovém průběhu, do něhož je možno při promyšleném pokusném uspořádání také do jisté míry nahlédnouti. Takové tvarové vznikání je vyznačeno napětím, plným neklidu a citového vzkypění a tlakem k utváření prvotní nerozčleněné tvárné celosti.
V tónové oblasti by se daly zařaditi k aktuálně genetickému výzkumu Wernerovy pokusy s m i k r o m e 1 o d í-k o u a m i k r o h a r m o n i k o u. Werner zjistil, že jsou mikro-melodie a mikroharmonie, které za určitých podmínek přes úplně změněnou popudovou (kmitočtovou) základnu působí týmž dojmem jako naše normální intervaly a harmonie. Z toho usuzuje Werner také na nutnost revidovati dřívější domněnku, že intervaly jsou závislé na pevných kmitočtových relacích (oktáva 1 :2 atd.). Púltónový interval našeho normálního tónového systému je ve střední poloze určen asi 20 kmity. Mělo se za to, že tento rozdíl je popudovou podmínkou půltónového zážitku. Wernerovy pokusy však ukazují, že každý kmitočtový rozdíl může být v rámci určité tónové polohy chápán jako půltón. Vyluzujeme-li na př. pomocí Ster-novy píšfaly často za sebou týž mikrointerval o 5 kmitech diference, pozorujeme fenomenálně znatelné rozestupování: interval se zvětšuje a toto rozestupování roste obyčejně až po púltónový zážitek. Vnucuje se tu vlastně vztah mezi základním a vedoucím tónem, t. j. jeden tón je chápán jako základní a druhý jako přechod, jako vedoucí tón k základnímu. Z toho půltónového kroku buduje Werner svůj mikrosystém. Jeho púltónový krok činí v poloze komorního tónu pět kmitů, je tedy asi osminou celého tónu. Tak dostává Werner intervaly, které se zdají sice s počátku nečisté a cizí, ale po delší
době nabývají charakteru normálních intervalů: velké sekundy, terce, kvarty, kvinty až oktávy. Tak si tvoří Werner ze základního tónu (a) a z mikropůltónu (b) na př. takový jednoduchý motiv:
Vy  j ]		4i—	t
■ *H * >	—f-V-0-	o	if-
Zase tu lze pozorovati, že zcela specifické intervalové kvality se vyvíjejí z původní lability neučleněných tónových celků.
Mají-li strukturové tvarové tendence značnou volnost za zeslabených popudových podmínek, ožívají tím spíše zejména tehdy, když popudová realita přestala vůbec zásah o vati do zážitků. Tak je tomu na př. v subjektivních optických názorových obrazech eidetiků, v nichž se uolatňují podle E. R. Jaensche í. zv. selektivní t e n d e n c e.") Ukazuje-li zkušenost, že některé optické obsahy eidetik vybavuje ve svém názorovém obrázku snadno a jiné ne, usuzuje z toho Jaensch, že smyslová paměf tu vlastně provádí určitý výběr, který nelze vy-světlovati z fysiologicko optických podmínek, nýbrž z nestejné hodnoty pro subjekt. Ľidetik dává přednost takové látce, která poukazuje na nějakou předmětnost (tendence ontotrop-ní). Proto dovede vyvolati názorný obrázek tělesných postav, ale ne homogenních barevných ploch. Druhá selektivní tendence, tendence kalotropní směřuje k oblasti estetického hodnocení. Odtud fakt. že eidetik snadnt: vybavuje krásné předměty a nepěkné nikoliv. Třetí selektivní tendencí je tendence filotropní směřující k oblíbenému zájmovému oboru. Tak dovede eidetik na př. snadn:> vyvolati názorový obraz zvířat, jimž platí jeho zájem a ne rostlin, jichž si všímá jen z nutnosti. I z tvarového přetváření, předělávání vzpomínek a představ lze vyvozovali určité tvarové tendence. Wulf na př. zkoumal kreslířskou reprodukci optických tvarů, opakovanou po delších údobích, a zjistil přibývající precisaci podstatných znaků a nivelisaci nepodstatných.
Všechny tvarové tendence, které jsem uváděl, dají se chápati jako druhové formy všeobecné tendence k utvářenosti. Ukojení takového strukturového tíííků k utvářeni se projevuje
") Viz F. Kratina, Eidetická vloha u mládeže, Praha, Orbis,
1930.
54
55
fenomenálně v citech uspokojení. Dá se mluviti o strukturové dynamice směřující k utvářenosti, jejíž dosažení se fenomenálně obráží v zážitku hotovosti. Utvářenost uschopňuje zároveň k nejvyšším výkonům. Osvětlují to na př. paměťové výkony, jež probíhají tím snáze, čím utvářenější a smysluplnější je látka, která má býti osvojena. Výzkumy starší psychologie (Ebbinghaus, G. E. Müller) s osvojováním smyslu-přostých slabik, k nimž se sahalo z metodických důvodů, totiž pro snazší ovládání podmínek, ukázaly, jaké obtíže působi zvládnutí nestrukturované látky a jak si subjekt pomáhá, aby si úkol usnadnil, rytmisací a nejrozmanitějším členěním celostne utvářeným. Kde taková strukturová utvářenost je vnějšími podmínkami ztěžována, tam je také příslušná výkonnost zmenšována. Stejně se to dá ukázati na pracovních pohybech, kde také je stále prokazatelná tendence k pohybovým utvářeným celkům, k pohybovým melodiím. Dokud vnější pracovní podmínky (nástroje, pracovní tempo) odpovídají psycho-fysické struktuře člověkově, dokud je hověno disposičnímu, strukturovému celku osobitosti, vyvíjí se pracovní rytmus, obrážející se na př. v pracovních písních. Jsou-li však vnější podmínky takové, že strukturové pohyby znemožňují (velmi často u strojů), pak dochází k citové nelibosti, k předčasné vyčerpanosti, případně k odporu. Proto na př. celostne orientovaná průmyslová . psychotechnika žádá takové pracovní podmínky, jež by umožňovaly strukturové. optimálně utvářené pracovní pohyby, zaručující stálost. 1 v myšlení a chtění se uplatňují takové disposiční struktury.  Naše  myšlení a jednání směřuje stále k celostním souvislostem s určitými tvarovými vlastnostmi a s určitým stupněm vyhranenosti. Strukturová dynamika aktualisovaných dílčích struktur vykonává na př. určitý tlak, jenž se fenomenálně projevuje ve znepokojujícím neklidu provázejícím vědomí nevyřešenosti myšlenkového úkolu, kterým se obíráme. Také v oblasti chtění naléhají aktualisované tendence na provedení předsevzatého jednání. Je-li provázeno vědomí neprovedeni nelibými a palčivými city, dostavují se při vědomí hotovosti jednání city bla-živé rovnováhy, blaživého uklidnění."")
3S) Fr. Sander, Funktionale Struktur, Frlebnisganzheit u. Gestalt, Arch. ges. Psych., 85, 1932.
V této souvislosti se dá také uvésti t. zv. R a n s c h b u r-gův jev. Ranschburg"') první upozornil na vliv identických popudů nejprve v soudobé a později též v sukcesivuí exposici. V jeho pokusech měli zkoušenci při exposiční době Ví sek. štěrbinou přečisti oběma očima dvou- až šestimístné řady číslic (písmen) a po přečtení je měli sděliti. Ranschburg dospěl k těmto výsledkům:
1. Šestimístné řady se .složkami úplně nestejnými (t. zv. heterogenní řady typu abedef) byly Čteny s mnohem menším počtem chyb, nežli řady, jejichž 3. a 5. nebo 4. a 5. složka byly identické (homogenní řady typu abxcxd, nebo abcxxd).
2. V radách se složkami podobnými (typu abmend, nebo abemnd, nebo abmncd) potlačovaly podobné složky podle stupně podobnosti úplně autonomní rozvoj příslušných popudových účinků. Ranschburg, jenž uveřejnil první část svých výzkumů r. 1902, podával v podstatě tento výklad: při heterogenních popudech mohou se fysiologické vzruchy rozví-jeti zcela volně a proto jim priradené zážitky jsou jasné. U popudů stejných a podobných dochází (podle stupně podobnosti) k potlačování tím, že jeden vzruch je úplně nebo silné zeslaben. Fenomenálně se uplatňuje tento pochod splýváním, zážitek odpovídající potlačenému popudu splývá se zážitkem odpovídajícím popudu potlačujícímu. Tak vzniká mezera y řadě prvotně vnímané. Poněvadž však zkoušenci vědí, že jde o šestimísté řady, tedy buď je mezera prostě uvědomena, nebo se potlačený fysiologický vzruch dodatečně ještě fenomenálně uplatní, anebo potlačený vzruch vede k chybné reprodukci.
Fakta Ranschburgem zjištěná byla v dalším psychologickém výzkumu přezkoušena a doplněna (Aalem, Schulzem, Henningem) a tak byl s různých stran potvrzen Ranschburgův objev, že stejnost (podobnost) se uplatňuje jako rušivý činitel pro pojetí a reprodukci. Poněvadž platnost objevu Ransch-burgova byla zajištěna pro oblast optickou, akustickou a pohybovou (ve vnímání i v reprodukci), mluví se také o Ransch-burgově zákonu, jenž by se dal formulovati takto: Obsahy a děje, které se stýkají v současnosti nebo následnosti, se ruší
2B) P. Ranschburg, Über Hemmung gleichzeitiger Reizwirkun-gen, Zeit. f. Psych., 30, 1902.
P. Ranschburg, Über die Wechselwirkungen gleichzeitiger Reize im Nervensystem u. in der Seele, Zeit. f. Psych., 66, 1913.
56
57
vzájemně ve svém samostatném rozvoji tím méně, čím ]sou heterogennější a tím více, čím jsou homogennější. Jinak: Stejnorodé má tendenci (podle stupně podobnosti) k splývání v jednotu. Takovým způsobem lze vysvčíliti běžné omyly, mezery a nejistoty v našem pojetí složitých a rychle probíhajících dějů, na př. četná přehlédnutí, přeřeknutí, přepsání, í zapomínání jest v prvé řadě splýváním obsahů stále podobnějších. Psychologická zákonitost Ranschburgem zjištěná uplatňuje se též v jazykovedné oblasti jako disimilace, diferenciace, haplologie, členění akcentu a pod.
S hlediska celostní psychologie si musíme uvědomiti, že podobnost (stejnost) je celostním činitelem, kterému náleží význačné postavení. (Viz str. 46.) Ranschburgův jev skýtá nové vznikání celku, úplně odlišné od dosavadních, neboť subjektivní činitel pozornosti je tu úplně vysunut, nemůže zasahovati do působení celostních činitelů, poněvadž k splývání podobných (stejných) složek dochází tu teprve po skončeném působení popudů.
V kapitole o podmíněnosti a vzniku celostních zážitků není možno přejiti bez povšimnutí psychologii čtení, jež náleží k běžné, každodenní naší zkušenosti. Čtení dospělého kulturního člověka je pochodem neobyčejně složitým, jehož výzkum ve svém souhrnu dosud není jednoznačně proveden.:t") Na pochodu čtení je účastno nejen vnímání, nýbrž i řeč a myšlení (postižení smyslové souvislosti). Počáteční výzkum se pohyboval spíše na periferii, byl věnován převážně optice čtecího výkonu: byly vyšetřovány oční pohyby, na př. inter-f.xační, provázející naše nazírání od fixace k fixaci, čili od pausy k pause, nebo zpětné, zprava doleva, když oko nezachytilo vhodný fixační bod, anebo pohyby posuvné, směřující ke změně fixačního bodu. Byly dále zkoumány fixační pausy,
3U) Z novější literatury k tomuto problému viz:
J. Hoffmann, Über Entwicklung und Stand der Lesepsycholo-
gie, Arch. ges. Psych., 57, 1926 (přehled výzkumu čtení až do roku
1925).
S. Breucker. Neuere Untersuchungen zur Lesepsychologie, Arch. ges. Psych., 91, 1934.
A. Kern, Ist unsere Lesemethode richtig? Freiburg, 1931.
H. Thorner, Das Lesen von sinnleerem Material, Arch. ges. Psych., 71, 1929.
Thorner—Heimann, Das Lesen von sinnvollem Material, Arch. ges. Psych. 71, 1929.
58
jejich počet a trvání, čtenářské typy podle očních pohybu a pod. K vlastnímu jádru pochodu čtení proniká teprve celostne orientovaná psychologie. Dospělo se k poznání, že čtení není jen zrakovým výkonem, nýbrž že v tomto přejemném funkčním tkanivu má svůj podíl také (vnitřní) slyšení a mluveni.
Jako popudová danost je sice tištěné a psané slovo složeninou písmen, ale jako vjem je to opravdový učleněný celek (tvar). Má svůj směr zleva do pravá, který dostává při čtení, a význačný fixační bod v prvé písmeně. Každé slovo má svou konturu, která je ohraničuje vpředu i vzadu, v prvém a posledním písmenu, jež nabývají svou polohou větší určitosti. Členění slova je bud souřadné (sumec), s písmeny stejného důrazu, anebo podřadné, s určitými písmenovými dominantami, jež svým důrazem převládají. Jsou to horní a dolní délky (h, p), písmena s háčky, čárkami a tečkami a velká písmena. V členění slov se může dále uplatňován určitá symetrie (OTTO), paralelismus (TOTO), a pod. Každé slovo má svůj specifický tvarový charakter. Slova jsou jako dílčí celky začleněna v nadradené celky, totiž ve věty. Písmena sama
0 sobě jsou zase oproti slovům tvary podradenými. I ona mají ■ svou charakteristickou celostní stavbu, své členění atd.
Čtení je pochodem celostne určeným. Při čtení neskládáme slova z písmen, nýbrž vycházíme z celku, rozhodující je jednak celkový ráz slova, jeho obrys, jednak dominující písmena. Neurčitý obrys postačí, aby vyvolal příslušná paměťová residua a navodil čtecí pochod. Čtení není podmíněno jen popudově, t. j. jen objektivní předlohou, nýbrž z velké části také činiteli centrálními, zejména pamětí a zaměřeností. Psychická zamčřenost na př. je velmi častou příčinou našeho chybného Čtení (přehlédnutí).
K výzkumu pochodu čtení přispěla neobyčejnou měrou tachistoskopická (krátkodobá) exposice slov, umožňující čtení
1 ve zlomcích vteřin. Mezi čtením tachistoskopickým a obyčejným jsou však určité rozdíly. Obyčejné čtení je optickou daností jen navozováno, silnější měrou se při něm uplatňuje zachycování smyslu (myšlení) a mluvení. U tachistoskopickčho čtení převládá zachycování optické danosti, smyslová vazba je tu potlačována. Čtecí pochod sám je značně závislý na látce. Thorner prokázal, že při čtení látky bezesmyslové je neidůležitějším činitelem vyslovitelnost. U řad výlučně sou-
59
hláskových nebo samohláskových zjistil prahovou hodnotu 3-9 písmene, kdežto u nejpříznivěji vyslovitelných skupin v téže době práh 9'5 písmene. Rozdíl je tu vysoký, činí 144%. Naproti tomu přírůstek od nejpříznivčjší formy smysluprosté-ho čtení k smysluplným slovům činí jen 45%. V látce smysluplné je ncjdůležitčjším činitelem podle Thornera běžnost (známost). Známost se může týkati jednak významového obsahu slov, jednak slovní formy, t. j. optické danosti. Prahová hodnota pro běžná slova činí 20T malých písmen, pro neběžná 11-5 písmen. U slov sestávajících z velkých písmen je tento rozdíl menší, z čehož lze usuzovati na vliv dominujících písmen na charakter známosti. Podle Thornera mají běžná slova při smysluplném čtení charakter známosti a působí svým charakteristickým celkovým tvarem. Čtení by tedy podle toho bylo převážně tvarovým poznáváním opíraným o běžnost slov.
Poznatky získané psychologickým výzkumem čtení dospělého člověka nelze ovšem bez rozmyslu přenášeti do výuky čtení. Psychologie nemůže býti rozhodující instancí v řešení problémů didaktických'11). Čtení dětí probíhá za podmínek zcela jiných nežli čtení dospělých. Paměťová residua slov a příslušné tvarové zaměřenosti u dětí ještě neexistují a musejí teprve býti vytvořeny. Nejnovější pokusy o didaktiku počátečního čtení u nás vedou: V. Příhoda (Globální metoda, Praha, 1934), Vrána-Konvička (Vyučování čtení metodou globální. Praha, 1929) a v poslední době též M. Rostohar'(Psychologické základy čtení s prakt. návodem ke čtení, Brno, 1934).
d) Pozornost a zaměřenost.
V této kapitole pojednám o pozornosti a zaměřenosti jako specifických subjektivních činitelích celostního prožívání.
1. V pojmu pozornosti vždy bylo zdůrazňováno, že pod jejím vlivem jednotlivé obsahy nebo činnosti vstupují do středu vědomí, že vědomí tu je na určité obsahy více soustředěno, vyzveduje je do popředí, kdežto jiné ponechává v pozadí. S pojmem pozornosti byla vždy spojována větší jasnost obsahová, podmíněná ovšem centrálními činiteli, neboť i to, co na př. opticky spadá do oblasti nejzřetelnějšího vidění, může právě pod vlivem pozornosti stati se nejasným. V psychologii se mluví o různých stupních vědomí, které pěkně roz-
Srov. téz O. Chlup, Pedagogika, Brno, 1933, p. 84—S6.
60
lišil Westphal32): a) Na nejnižším stupni vědomí je zážitek tak slabě vědomý, že jeho existence může býti jen vysunována z účinku, b) Silnějším stupněm vědomí je pouhá danost obsahu, na př. když je viděna kontura tachisto-skopicky exponovaného obrazce, ale obrazec sám nemůže být ještě ve smyslu úkolu pojat, c) Na dalším stupni je takový optický obrazec již ve smyslu úkolu viděn, povšimnut. Povšimnutí je charakterisováno na př. úkolovým hlediskem, které při předešlém stupni ještě chybí. Proto při pouhé danosti není možná ještě určitá výpověď o prožívaném obsahu, d) Následujícím stupněm je potenciální vědomí o vlastnostech exponovaného obrazce, na př. že je to čtverec-, e) Posledním stupněm je zjištění, které prožíváme jako aktuální vědění, často slovně fixované. V rozlišení těchto stupňů není ovšem obsaženo nic o jejich závislosti a souvislosti s pozorností.
Jako vlastnosti pozornostního pochodu se uvádějí: a) Intensita čili stupeň soustředění, b) rozsah (distribuce), určený počtem obsahů současně povšimnutých, c) časové vlastnosti (stálost, střídání atd.). Intensita a rozsah pozornosti jsou za určitých podmínek v převráceném poměru: čím větší intensita (soustředěni) pozornosti, tím menší rozsah a naopak. Podle časových poměrů může být pozornost konstantní, schopna podržet týž předmět stejnoměrně delší dobu', anebo labilní (kolísavá). Dále se rozeznává pozornost bezděčná (pasivní) a úmyslná (aktivní), rozhoduje-li totiž o povšimnutí dojem sám anebo vlastní úmysl. V psychologické teorii se mluví o podmínkách a účincích pozornosti. Právě při výkladu jejich účinků nalézáme ve starší psychologii plno nejasností, jež vedly k negativní kritice a jež přiměly Rubina k tomu, že na 9. sjezdu pro experimentální psychologii^1) (1925) pojem pozornosti vůbec zamítá. Nesmíme ovšem zapomenout!, že škrtnutím pojmu ještě nezmizí skutečno tímto pojmem označované a že je nezbytno teoreticky se s ním vyrovnati.
Jako účinky pozornosti se uvádí stoupání počitkové jasnosti, u některých psychologů (Q. E. Müller, Stumpf, Wund-tova škola) dokonce stoupání počitkové intensity a pak příz-
32) E. Westphal, Über Haupt- und Nebenaufgaben, Arch. ges. Psych.. 21, 1911.
S3) Bericht über den IX. Kongress  lür experim. Psychologie, p. 212.
61
nivy vliv na představy a myšlenkové průběhy. V této souvislosti je pak uváděna pozornost ve vztah s fysiologickou schůdností, případně s tlumením. Podle schůdnostní teorie (Ebbinghaus, Dürr) se stávají nervové dráhy na základě opětovaných vzruchů pro popudy stále schůdnější, kladou stále menší odpor, vzruchy se rozbíhají stále méně stranou a zůstávají v hlavní dráze. Tomu má po fenomenální stránce odpovídán' dojem větší jasnosti. Proti tomu lze namítnouti, že pozornost je tak uváděna v přílišnou závislost na cviku, proti níž mluví zkušenost. Jasným se přece může stát i nezvyklý dojem. Kromě toho po odvrácení pozornosti jasnost vždy mizí, což o cviku neplatí. V takovém pojetí se stává pozornost jakousi mystickou silou, od obsahů odloučenou a oddělitelnou, která ponechává obsahy beze změny a jako deus ex machina určuje pouze jejich jasnost. Takový pojem pozornosti je nutno ovšem odmítnouti. neboť pak by bylo lze jím vysvětliti všechno.
Psychologie celostne orientovaná vysvětluje i t. zv. »j a s-nostní r e 1 i e f« i rozsah pozornosti zcela jinak. To, co starší psychologie nazývá zjasněním obsahu, jeho vystoupením do popředí, převádí celostní psychologie na základní rozrůzněnost všeho tvarového prožívání ve figuru a pozadí s příslušným fenomenálním i funkčním charakterem. Jasnost domněle působená vágním faktorem pozornosti není ničím jiným nežli fenomenálním charakterem figury. (Viz str. 34.) Tigura je oproti pozadí vždy důrazná, pevná, věcná. Co spadá do oblasti figury, je jasné, kdežto vše ostatní splývá momen-tánně v nediferencované a difusní pozadí. Figurální charakter nese již s sebou dojem jasnosti. Hlcdím-li na př. na písmeno E, vidím jasně tři černé horizontální rovnoběžky vybíhající z černé vertikály, ale nemohu rnluviti o méně jasném vidění dvou bílých plošných vychlípenin vbíhajících dovnitř písmene. Ty nemají vůbec žádné jasnosti. Vysvětloval-li ještě Tit-chener na př. jevy inverse střídáním dvou hladin jasnosti, větší a menší, nutno oproti tomu zdůrazniti, že pozadí není oproti figuře vyznačeno menší jasností, nýbrž že mu iredikát jasnosti nenáleží, že nemá vůbec žádné jasnosti. Tím!\.j na př. všechno pohyblivé se snadno stává figurou, je také předmětem jasného a zřetelného vidění.
Jak je tomu v otázce rozsahu pozornosti? Rozsahem pozornosti míní na př. Wundt počet obsahů pojatých
jedním aktem pozornosti a uvádí jejich počet na 4—6 jednoduchých, nespojených dojmů34) (čar, písmen, číslic). Tento počet však ihned vzroste, máme-li co činiti se složitými a souvislými dojmy. Je viděti, že experimentálně psychologická otázka po rozsahu pozornosti je vlastně tvarovým problémem a musí být řešena v souvislosti s učením o duševních celcích. Až dosud se experimentální psychologie vlastně omezovala nu výzkum krajního případu kusovité, nesouvislé mnohosti, v níž jednotlivé obsahy jsou uměle isolovány. Jen pro ni platí konstanta šesti isolovaných elementů jako horní mez současně postižitelných kusů. Kde však pracujeme s opravdovými a učleněnými celky, tam roste rozsah současně postižitelných dat tím více, čím více přibývá momentů členitosti. Čím je celek bohatší momenty členění, tím více částí může totiž býti v celku také zachyceno. Celostní souvislost, tvarová vazba působí příznivě na růst t. zv. pozornosti. Tvarová členitost má tedy pro postižení počtu členů rozhodující význam. Totéž platí i pro jevy bezprostředního osvojování a pro paměťové výkony vůbec.
Předmětem negativní kritiky je také názor starší psychologie, jako by mezi intensitou (stupněm soustředění) a rozsahem pozornosti byl jednoznačný převrácený poměr. Kdyby tomu tak bylo, musili bychom čekati u dítěte vysoký stupeň soustředění, neboť rozsah pozornosti je tak malý, že se sotva blíží polovině rozsahu dospělého. Zkušenost však ukazuje u dítěte ještě příliš nepatrnou schopnost k soustředění pozornosti.
Všimněme si nyní vztahu mezi pozorností a pamětí. Zmínil jsem se již, že starší psychologie (Ebbinghaus, Q. E. Muller) studovala osvojování bezesmyslových slabik z důvodů metodických, aby totiž snáze ovládala jeho podmínky, které tu ještě nejsou komplikovány obsahovými vztahy. Bylo zjištěno, že při osvojování takových řad si pomáhá subjekt členěním v rytmické skupiny. Mezi jednotlivými členy vzniká tu podle starší psychologie asociační spojení. Jest tu však otázka, zda ke vzniku asociací stačí pouhá koexistence nebo sukcese, jak tomu nasvědčovala formulace asociačního zákona ve staioi psychologii: setkaly-li se ve vědomí dva obsahy a a b současně nebo bezprostředně po sobě, vzniká tendence, na
3t) W. Wundt, (irundziige der pliysiolog. Psychologie III.. 6. vvd.. p. 324—325.
62
základě které obsah a, objeví-li se ve vědomí, vybavuje také obsah b (zákon styčnosti. kontiguity)_JPodle běžné hypotesy zážitky zanechávají po sobě stopy jako tendence k vybavení a ty se mezi sebou sdružují z důvodů pouhé koexistence nebo sukcese. Proti tomu však nutno zdúrazniti, že pouhá styč-nost není postačující podmínkou pro vznik asociačního spojení, nýbrž že vedle styčnosti tu musí býti ještě centrální Činitel povšimnutí, pozornosti. Pro působnost asociací již existujících, jež se projevuje v reprodukci, pozornost není nutnou podmínkou. V některých případech dokonce může býti pozornost reprodukci na závadu. Obracíme-li pozornost k určitému bodu reprodukčního průběhu, stává se často, že celý průběh dostane úplně nežádoucí směr. Pozornost smí v takových případech zasahovali jen jako regulující činitel, obrácený k celku.
2. Zaměřeno st. — Pojem zamčřenosti, kterému se v psychologii věnuje teprve poslední dobou větší pozornost, má neobyčejnou důležitost, neboť s jeho účinky se setkáváme ve všech duševních dějích, ve vjemech, v myšlení, cítění, chtění, jednání. Celá psychická oblast může býti funkcí tohoto centrálního činitele. Zaměřenost můžeme pokládati za zákonitost všeobecně biologickou, neboť její působnost přesahuje psychickou oblast. První užili tohoto pojmu G. E. Můller a F. Schumann35) k výkladu klamného odhadování tíže. Zaměřenost vyjadřuje činitele ne snad dědičného (jako disposice), nýbrž během zkušenosti získaného. Marbea,i) chápe zaměřenost jako soubor všech kritických zkušeností, danému okamžiku buď bezprostředně anebo prostředečně předchozích. Kritickými zkušenostmi míní buď dojmy opakované, anebo dojmy intensivní, citově zabarvené. Jen takové zkušenosti mohou vést podle Marba k zaměřenostem. Zaměřenost můžeme chápat jako získanou a proměnlivou pohotovost k pohybům nebo k zážitkům.
Zaměřenost může býti okamžitá (na př. u žáka pro určitou látku) anebo habituální, trvající delší dobu (u umělce, vědce, sběratele a p.). Žádná zaměřenost nezůstává dlouho konstant-
T
35) G. E. Müller—F. Schumann, Uber die Psycholog. Grundlagen der Vergleichung gehobener Gewichte, Pflügers Arch. Physiol., Bd. 45, 1889.
3S) K. Marbe, über Einstellung und Umstellung, Zeit. ang. Psych., 26, 1925.
ní, naopak dá se v ní pozorovati určité kolísání. Vliv bezděčné zaměřenosti lze prokázati tímto kolektivním pokusem: před-čítáme-li posluchačům smysluprosté a nepravidelně sestavované komplexy o jedné a o dvou slabikách a vyzveme-li posluchače, aby reagovali písemně na každý slyšený komplex nějakým jiným, shledáme, že reagují na jednoslabičné převážně zase jednoslabičnými a na dvouslabičné dvouslabičný-mi.37) Zaměřenost lze vyvolati také/úmyslně, na př. když při naslouchání metronomovým úderům hledíme úmyslně odpo-slouchati hned tříčtvrtní, hned čtyřčtvrtní takt.
S vlivy zamčřenosti se setkáváme v běžné zkušenosti neustále. Vystoupíme-li po delší cestě na lodi na pevninu, kolísá nám ještě určitou dobu půda pod nohama. Je to vliv motorické zamčřenosti. Tělesné pohyby přizpůsobené lodnímu kolísání ještě určitou dobu se drží. Jiný příklad: Jsme-li při čtení korektury zaměřeni ke smyslu textu, snadno přehlédneme tiskové chyby, jsme-li zaměřeni k bezvadnému znění slov a slabik, snadno nám zase uniká smysl textu.
G. E. Müller, F. Schumann a Laura Steffensová38) studovali motorickou zaměřenost a zjistili řadu důležitých podrobností. Zvedáme-li na př. mnohokrát po sobě těžké závaží a pak lehké, vyletí lehké nápadně do výše, zdá se lehčí než jsme je odhadovali. Také je možno z-ískati zaměřenost na určitý sled pohybů. Zvedáme na př. několikrát po sobě dvojici závaží: lehké — těžké. Sáhneme-li pak po dvojici: lehké -y lehké, je prvé závaží druhé dvojice zvedáno normálně, kdežto druhé vyletí do výše, zdá se příliš lehké. Jsou-li ve dvojici: lehké — lehké závaží stejná, je třeba druhé závaží zvětšiti, aby se zdálo stejně těžké s prvým. Je to tím, že druhý zvedací impuls následkem získané zamčřenosti je silnější než první. V takovýchto případech jde jen o zaměřenost svalových nervů, tedy o fysiologický děj provázený nanejvýš vědomím svalového napětí.
Vliv zaměřenosti ve vjemové oblasti dá se obzvláště dobře pozorovati na ilusích,39) v nichž subjektivní činitel vždy pře-
37) Viz K. Marbe, Über Persönlichkeit, Einstellung, Suggestion und Hypnose, Zeitschr. f. die ges. Neurologie u. Psychiatrie. Bd. 94. 1925.
■18) L. Steffens, Über die motorische Einstellung, Zeitschr. f. Psych., 23.
30) H. Kleint, Über den Einfluss der Einstellung auf die Wahrnehmung, Arch. ges. Psych., 51, 1925.
64
15
vládá oproti objektivní, popudové danosti. Huse vznikají tím. že popudová danost je doplňována nenáležitými představovými prvky, takže dochází k určité neshodě mezi objektivním předmětem a vjemem. Pokládáme-li pařez v lese za soumraku za skrčenou postavu, je to iluse. Literárně-historickým dokladem ilusí je vidění dona Quijota, který pokládá větrné mlýny za obry, stáda ovcí za vojska a hospody za hrady. Závislost ilusí na subjektivní zaměřenosti je nápadná a snadno prokazatelná. Marbe uvádí zajímavý případ ze soudní praxe, v němž byl účasten jako soudní poradce. Jistý lovec byl vyzván, aby čekal za večera u pole, na něž docházela ze sousedního lesa divoká. Brzo zaslechl hluk jako od běžících divokých prasat. Když pohleděl tím směrem, spatřil dvě postavy, které pokládal za divočáky. Poněvadž mu divoká nepřicházela blíž, střelil na ni. Tu se ukázalo, že domnělá divoká zvěř byla dvě děvčata sbírající klásky. Jednu z nich lovec zastřelil, druhou zranil. Na základě instrukce, která mu byla dána a vlastní lovecké zaměřenosti pokládal obě děvčata, která byla přikrčena a kromě toho malé postavy, za škodnou. Vliv očeká-vací zaměřenosti je tu nepopiratelný. To, co je v zaměřenosti předjato, je tu zapojeno do určité smyslové souvislosti, obzvláště přistupuje-li na víc ještě silný citový přízvuk.
Henning ukazuje, jak pod vlivem zaměřenosti k číselným řadám mohou býti i jiné značky vsunuté do takových exponovaných řad Čteny jako číslice.
Tak na př. bylo exponováno:
3 0  9  7  E 8
4 6 3 0 ú 9 3  6  4  0   % 5
3
4
3
a čteno:
0 9 7 5 6 3
6 4
0 0
8
9 5
Čtení vůbec je ve veliké míře závislé vedle popudové danosti na zaměřenosti. Tak zvané přehlédnutí při čtení má často původ v ní. Uvedu ma.lý doklad ze své zkušenosti. Při prohlížení novin utkvělo moje oko čirou náhodou na slově »lido-bio«. Četl jsem je však jako »libido«. Proč? Po oba předchozí dny jsem si shledával literaturu k tomuto freudovskému pojmu a opticky jsem na toto tištěné slovo stále narážel. I rozumění slovům je závislé na zaměřenosti. Na vliv zaměřenosti ve vjemové oblasti jsem již odkazoval při výkladu hloubkového vidění (str. 31), jevu Aubert-Fôrsterova (str. 32), figury a pozadí (str. 34—36), při Wundtově světlostním kontrastu (str.
38), při výkladu geometricko optických klamů (str. 40—41), při subjektivní rytmisaci homofonních řad (str. 49), při aktuální genesi (str. 53—54) a při výkladu čtení (str. 59).
Zaměřenost nezůstává konstantní, nýbrž prodělává určité kolísání. Dá se to ukázati při hrách, které spočívají na obratnosti. V podstatě tu jde o tělesnou zaměřenost,'kterou je nutno teprve hledat, abychom dosáhli dobrého výkonu, a která následkem únavy zase přechodně se ztrácí. Hrajeme-li takovou hru delší dobu. tedy periody dobrých a špatných výkonů se střídají, dobré výkonyj(trefy) na jedné straně a chybné (nicky) na druhé straně se tu nápadně hromadí a kupí. V daném okamžiku je pravděpodobnost trefy tím větší, čím více tref jí bezprostředně předcházelo a naopak. S tím souhlasí zkušenosti z čtecí praxe obecné školy spočívající v tom, že děti při stejně obtížné látce některý odstavec čtou bez chyb a v jiném hromadí chybu na chybu. Kolísání zaměřenosti je jevem širší platnosti. Ve škole lze pozorovati, jak u žáků se střídají periody píle s periodami liknavosti. I dospělí mají periody skvělé výkonnosti a periody určité ochablosti.
M. Zilligová ve wurzburském psychologickém ústa,vu se obírala otázkou, pokud člověk může svou zaměřenost úmyslně měnit, čili pokud dovede přecházeti od zaměřenosti k zaměřenosti. Proměnlivost zaměřenosti studovala na výkonech školní mládeže. Děti dostaly Bourdonův test, t. i. řady nesouvislých, vedle sebe řáděných číslic. Celek byl rozdělen na pět odstavců a v každém odstavci měla být škrtána jiná číslice. Celý výkon měl trvání deseti minut. S tím srovnávala Zilligová t. zv. konstantní pokus, při němž byla škrtána v celém textu po 10 minut táž číslice. V jiném pokusu dostaly děti 24 tabulek s pěti různými znaky a měly je třikrát po sobě rychle tříditi, po každé podle jiného znaku. S tím bylo zase srovnáváno třídění týchž tabulek probíhající třikrát po sobě podle téhož znaku. Podobně byly zkoušeny početní výkony (sečítání, odčítání), jednoduché logické výkony, psaní a ruční výkony (chytání míče shora a zdola). Výkony byly měřeny počtem chyb a vynechávek. Takovým způsobem zjistila Zilligová, že jsou děti, které při změně zaměřenosti podržují svou výkonnost bez ohledu na obsah látky a na způsob změny. Ty mění svou zaměřenost bezpodmínečně dobře nebo bezpodmínečně špatně. U jiných dětí je proměnlivost zaměřenosti závislá buď na obsahu látky anebo na způsobu změny. Ty mění
66
67
svou zaměřenost podmíněně dobře nebo podmíněně špatně. Dále zjistila Zilligová, že snadná proměnlivost zaměřenosti se nekryje ani s pracovní schopností ani s pracovní rychlostí. Ti, kteří špatně měnili svou zaměřenost, ukázali se na př. rychlejšími pracovníky. Stupeň proměnlivosti v zaměřenosti není také v jednoznačném vztahu ke stupni inteligence. Naopak mezi těmi, kteří špatně měnili svou zaměřenost, bylo zjištěno více inteligentních dětí, nežli v opačném případě.
Proměnlivost zaměřenosti je u některých praktických zaměstnání přímo požadována (na př. u železničních úředníků prodávajících lístky). V zábavě bude se vždy uplatňovati ten dobře, kdo má vysokou proměnlivost v zaměřenosti. Změna zaměřenosti může býti spojena i s citovou nelibostí (touha po domově, která vznikově je vázána na nutnost úplné změny v zaměřenosti). Co nazýváme cvikem, je možno také chápat jako postupné zdokonalování zaměřenosti. Provádíme-H sportovní výkony, hrajeme-li na hudebních nástrojích, píšeme-li na psacím stroji, pak zaměřenost s počátku příliš diffusní stává se postupně vyhraněnější, až dosáhneme toho stupně, který nejlépe odpovídá žádoucímu pohybu. Je-li s počátku každý dílčí pohyb sledován vědomím, jsou později tyto výkony automa-tisovány, t. j. vědomí není jimi již zabíráno. Dochází tu tedy k zaměřenostním celkům téměř úplně nevědomým. Každý cvikový výkon znamená pak značnou úsporu, nebof vědomí může býti obráceno jiným směrem.
Zaměřenosti lze vyložiti i některé kulturně historické jevy (víru v zázraky, v čarodějnice a j.). Konečně i v sugesci se uplatňuje vliv zaměřenosti a vede tu zpravidla k účinkům abnormním. Děti podléhají sugesci více než dospělí.
e) Celostní hledisko v myšlení a chtění.
1. Tuto kapitolu začnu kritikou asociačního pojmu, přesto, že s hlediska systému tento výklad nenáleží do psychologie myšlení. Činím tak jen proto, že další výklad myšlenkové dynamiky navazuje na asociační zákonitost.
ZTeorie paměti musí pracovati s předpokladem stop jako vysuzovaných příčin reprodukce (vybavování) a musí u stop předpokládati vlastnosti, odpovídající vlastnostem pochodů, které stopy vyvolávají, nemá-li být věrnost reprodukce něčím záhadným a neproniknutelným. Celostní psychologie uplatňuje své základní principy v tom smyslu, že předpokládá
u stop celostní vlastnosti, odpovídající celostním vlastnostem zážitkovým. Uzavřenost a členitost je základní rys našich zážitků a při tom vzájemná přináležitost částí se uplatňuje tou měrou, že ve vjemové oblasti na př. mohou být jednotlivá smyslová data úplně změněna, a přece dochází k poznávání anebo k reprodukci (transponovaná melodie). Proto předpokládá celostné orientovaná psychologie i u stop celostní charakter. Starší psychologie, aby vyložila fakt, že vybavování zážitků probíhá v celých souvislostech a podle určitého řádu, předpokládala, že mezi stopami se vytvoří určité spojení (asociace), a to jen na základě pouhé koexistence nebo sukcese prvotních obsahů. Svědčí o tom běžná formulace asociačního zákona: setkaly-li se ve vědomí dva obsahy a a b současně nebo bezprostředně po sobě, vzniká tendence, na základě které obsah a, objeví-li se ve vědomí, vybavuje také obsah b. (Zákon sťyčnosti, kontiguity.) Na základě pouhé sou-sednosti prostorové nebo časové a bez jakékoli jiné souvislosti vzniká tu asociační pouto mezi a a b. To tedy znamená, že jakékoli dva obsahy vcházejí v asociační spojení, jen když byly často vedle sebe nebo po sobě. Dnešní psychologie však ukazuje, že tento asociační pojem je v rozporu s celou řadou faktů. Stačí jen poukázati na osvojování bezobsažných slabičných dvojic nebo celých slabičných řad, s nimiž pracovala starší metodika. Členy takové řady nejsou navzájem v poměru úplné indiferentnosti. Jejich osvojování je umožňováno tím, že si zkoušenec člení řadu v rytmické skupiny. Dochází tu již při čtení a tím více při opakování k určitému utvářecímu pochodu. Slabiky dostávají určitý charakter, který jim náleží jako členům rytmisováných skupin i příslušných nadradených celků (řad). Že tomu tak jest, je viděti z faktu, že osvojená řada slabik je chápána jako úplně neznámá, je-li zkoušenci exponována v úplně změněném pořadí jednotlivých slabik. Také isolovaně exponované slabiky z prvotně osvojených řad nevedou k reprodukci anebo velmi ztěžka,4A)jiebof isolovaná slabika je vytržena z přináležitosti k jiným čili z celostní vazby. Jiným důležitým činitelem, k němuž není vzat v asociačním pojmu žádný zřetel, je úmysl k osvojování, tedy volní činitel, bez něhož osvojení takové řady je nemožné. Že starší psychologie tohoto činitele nedbala, je viděti z formulace Müllerovy: »Uceni
*°) Fr. Nagel, Experimentelle Untersuchungen über Grundfragen der Assoziationslehre, Arch. ges. Psych., 23, 1912.
69
řady Číslic, souhlásek, slabik nebo pod. probíhá v podstatě tak, že členy řady jsou spojovány kolektivním pojetím v komplexy v sobě pevné.«41) Úmyslné osvojování spočívá v úmyslném utváření dané látky. Ovšem tohoto úmyslu k utváření není třeba nebo alespoň ne v té míře, jde-li o látku, která již sama o sobě je utvářena. Volila-li starší psychologie k paměťovému výzkumu neživotný materiál bezesmyslových slabik, které stály kusovitě a sčítancovitě vedle sebe, pracovala vlastně za podmínek nejnepříznivějších, kde přirozených celků ve vjemové danosti samé ani nebylo. V jednotvárnosti slabičných řad vidí dnešní psychologie spíše překážku »asociačního« spojení. Jakým způsobem se uplatňuje materiál sám o sobě již utvářený, zkoumáno nebylo. A přece tu je nepopiratelná souvislost mezi utvářeností látky a jejím osvojováním. Pouhá sou-sednost v čase a prostoru je sice také »asociačním« činitelem, ale ne jediným a ne nejvýznačnějším. Ze způsobu osvojování slabičných řad vidíme zřejmě, že utvářenost, celostní charakter je základní podmínkou »asociace«.
Vraťme se nyní k běžné formulaci asociačního zákona: setkaly-li se ve vědomí dva obsahy a a. b současně nebo bezprostředně po sobě atd. Na základě výsledků celostní psychologie vidíme, že tu nejde o dvě isolované a navzájem indiferentní danosti, nýbrž že obsahy ca/; jsou vlastně členy utvářeného celku. Byly-li tedy na př. »zasociovány« dvě slabiky (pum — lap), znamená to, že byla vytvořena slabičná dvojice jambická nebo trochejská jako dynamický tvar s počátečním a konečným členem a že předmětem učení byl především postup od počátečního členu ke konečnému. Pak ovšem nesmíme chápati ani stopy jako bezevztažné elementy, nýbrž jako celky. S tím souhlasí výsledek, ke kterému dospěl již 1917 Lewin, že totiž »učebný pochod nelze chápati jako pouhé spojování členů. Neučíme se snad slabikám, nýbrž učíme se reagovati na daný popud určitými reakcemi. Cvičí se cesta, kterou se má jiti později při reprodukcU*2) Lewinova cesta znamená celostní stavbu. Učení předpokládá vznik utvářeností, celostní členitosti. Cvik není upevňování asociačního,
T
w) G. E. Müller, Abriss der Psychologie, Göttingen 1924, p. 25.
*2) K. Lewin, Die psych. Tätigkeit bei der Hemmung von Willensvorgängen, Z. f. Ps., 77, 1917, p. 245.
Das Problem der Willensmessung, Psych. Forschung I„ 1922, p. 191 n., II. 1922, p. 65 n
indiferentního pouta, nýbrž upevňování celostní souvislosti. Vidíme tu, jak celostní orientace naplňuje paměťové výkony smyslem, jak je převádí z mechanické, smysluprosté oblasti tam, kam vskutku náleží, do oblasti »zivota«, ovládaného kategorií smyslu.43) Je to přínos velikého dosahu.
To byly asi důvody, proč celostní psychologie o dm í t á asociaci jako zvláštní teoretický pojem, zdůrazňující vlastně jen pouto mezi zcela indiferentními danostmi. Takové je na př. stanovisko Köhlerovo") a Koffkovo. Koffka na př. upravuje t. zv. asociační zákon v tento zákon paměťový: »Byly-li jevy ABC jednou nebo vícekráte členy určité struktury45) a vystoupí-li jeden z nich s tímto „charakterem členu", má tendenci, doplňovati ze sebe více nebo méně celou strukturu.«46)
Ostatně i fysiologický předpoklad vodivých drah, traktovaný starší psychologií jako nervový děj asociaci přiřaděný, naráží na veliké nesnáze, na které poukázali již dávno Kries47) a Becher.48) Kries je ukazuje na př. na fysiologickém výkladu prostorových tvarů. Dvě přímky v jednom bodě se stýkající chápeme jako úhel, každou jednotlivou jen jako přímku. Asociační působení obou přímek není tedy součtem asociačních působení priradených jednotlivým přímkám, což fysiologická teorie vodivých drah nedovede vyložiti. Se stejnými obtížemi se setkává tato teorie při výkladu tvarové transposice, t. j. faktu, že tvar poznáváme, i když změní svou barvu, velikost, polohu. Na straně fenomenální máme dojem stejnosti, ač fysiologický tu jde pokaždé o jiné dráhy.
Po kritice asociačního pojmu přecházím nyní k vlastnímu předmětu, t. j. k výkladu myšlenkové statiky i dynamiky.
43) K otázce smyslu v české literatuře: J, L. Fischer, Základy poznání, Praha, 1931. J. B. Kozák, Problém smyslu, Česká Mysl, 1930. Em. Rádi, Moderní věda, Praha 1926.
**) Viz zejména W. Köhler, Psychologische Probleme, Berlin.
1933.
4S) = členitého celku.
48) K. Koffka, Die Grundlagen der psychischen Entwicklung. Osterwieck, 1925, 2. vyd., p. 184.
") J. v. Kries, Über die materiellen Grundlagen der Bewusst-seinserscheinungen, Leipzig, 1901.
48) E. Becher, Gehirn und Seele, Heidelberg, 1911.
71
Starší psychologie se dívala na myšlení jako na představové řady. I Wundt pokládá za psychologický předpoklad, že každý myšlenkový akt musí býti našemu vědomí dán ve formě představ.41') Domněnka o smyslové representaci myšlení má svůj původ v lockeovském sensualismu, tvrdícím, že smyslová data jsou původním  obsahem našeho vědomí a že všechno ostatní je jen z nich odvozeno. Zkušenost však ukazuje, že existuje také myšlení nenázorné povahy a bez názorné základny.  Ba ani vnitřní mluvení, t. j. slovní představy, af optické, af akustické nebo motorické, není nutným doprovodem myšlení. Hlavně starší jazykověda přeceňovala význam mluvení pro myšlení, myšlení bylo v jejím pojetí jen vnitřním mluvením {Max Müller). Ve skutečnosti vystupuje vnitřní mluvení hlavně tehdy, chceme-li myšlenku fixovati nebo formu-lovati. Jisté je, že látkou našeho myšlení mohou býti názorné vjemy a představy (mohu je srovnávati, kombinovati, prová-děti na nich abstrakci a p.), ale stejně tak mohou býti jeho látkou i data naprosto nenázorná, nesmyslového původu (ne-optická, neakustická, nemotorická atd.), jak je prokázáno výzkumy wiirzburské školy (Külpem, Marbem, Wattem, Messe-rem, Achem, Bühlerem) a téměř současně ve Francii Bine-tem.50) Na př. významové vědomí, t. j. rozumění slovům a větám, je možné, aniž jsou vybavovány představy. Stejně lze poukázati na to, že můžeme míti vědomí významové ještě před slovem, nebo vědomí úkolového směru ještě před jeho řešením.
Vedle Watt a51) byl to zejména Ach, který upozornil na častou přítomnost nenázorného, nesmyslového, nepředstavo-vého vědění a razil pro ně výraz »Bewußtheit«.52) Jeho Bewußtheit obsahuje data časová, prostorová, vztahové zážitky, vědomí toho, co se dostaví, ale jen neurčitě, ve formě pouhého směru. Ach mluví o vědění významovém a o vědění vztahovém. Wattová a Achova pozorování o nenázorných danostech našeho myšlení doplňuje Messe r53) a zejména
") W. Wundt, Logik, 3. vyd. I., p. 50.
B0) A. Binet, L'fitude experimentale de l'intelligence, Paris 1903.
61) Watt H. J., Experim. Beiträge zu einer Theorie des Denkens, Arch. ges. Ps., 4, 1904.
Ach N., Über die Willenstätigkeit und das Denken, Göttingen 1905, p. 210.
53) Messer A., Exper.-psycholog. Untersuchungen über das Denken, Arch. ges. Psych., 8, 1906.
B ú h 1 e r,54) jenž staví proti sobě vědění a představování. •>Myslím,« praví Biihler,515) »že význam nelze vůbec předsta-vovati, nýbrž jen věděti.« S bohatým věděním může býti docela dobře spojena chudá představivost a naopak.
Analysa myšlení tedy ukazuje, že jeho látkou jsou obsahy názorné i nenázorné. K názorným čítáme jednak představy (věcné i slovní), jednak prostorové zážitky. Vedle toho však zjišťuje analysa v myšlení také citové zážitky údivu, očekávání, pochybnosti a j.
Všimněme si nejprve funkce představ v myšlení. Někteří lidé řeší myšlenkové úkoly tak, že si tvoří nejprve názorné představy a z nich vyčtou nenázorná data (na př. vztahy). Stórring to prokázal na jednoduchých úsudcích, v nichž šlo o vztahy prostorové, o poměr rozsahu pojmů a p. Takové názorné představy čili schémata se pak stávají symboly, nositeli vztahů, jež jsou na nich myšleny a konkre-tisovány.  Schémata jsou prostorové představy plošné nebo lineární, v podstatě jsou to již produkty abstrakce. Mnozí lidé mají na př. ustálená schémata pro výkony početní. Při myšlení tomu zpravidla nebývá tak, že by si subjekt tvořil představy a na nich hledal vztahy, kombinoval, tvořil syntesy a p. Této názorné opory zpravidla není zapotřebí. To, co na př. myšlenkově hledáme, může být docela dobře určeno jen svými vztahy k jiným předmětům. Bůhler prokázal takové nenázorné zážitky ve svých pokusech, při nichž šlo o roz-urnění obtížným větám a aforismům, nebo při nichž měl zkou-šenec zaujmout vlastní myšlenkový postoj k danému tvrzení. Tu se ukázalo, hledáme-li při přemýšlení analogii k něčemu danému, že směr a určení hledaného se objeví ve vědomí dříve nežli představa. Bůhlerovy pokusy ukázaly dále, že při promýšlení a řešení myšlenkových úkolů představy se v určitých výsecích úplně ztrácejí, že však vědomí nejeví naprosto žádné prázdnoty, nýbrž že lze v něm zjistiti alespoň zážitek směru (intence) k hledanému předmětu.
Z nenázorných obsahů psychologicky nejvýznačnější je vztahový zážitek. Setkáváme se s ním při srovnávání, při abstrakci, je podstatným momentem souzení a usuzování, nalézáme jej v pojmech a j. Srovnáváme-li na př. dvě přímky
54) Biihler K., Tatsachen u. Probléme zu einer Psychol. der Denkvorgänge, Arch. ges. Ps.. 9, 12 (1907, 1908). SG) Arch. ees. Psych., 9, 1907, p. 363.
72
73
nebo dva obrazce, zjišťujeme, že jsou stejné, podobné, různé, že jeden z nich je větší nebo menší než druhý, nad, pod nebo vedle druhého a p. To jsou vztahy čili relace (kvalitativní, kvantitativní, prostorové, časové, logické a j.). Vztahový zážitek je dán na podkladě dvou členů, ale je něčím jiným než jejich součtem. Experimentálně je prokázáno na př„ že při optické exposici mohou být dva obsahy vnímány, aniž je jejich vztah vůbec postižen. Relační zážitek obsahuje více nežli členy relace. Vztah je zážitek úplně samostatný, od jiných psychologických kategorií (vjemů, představ, citů, chtění) odlišný a na jiné nepřevoditelný. U vjemů je charakteristická jejich názornost (jejich smyslový obsah: barvy, tóny, vůně a p.), kdežto vztahy jsou vždy nenázorné. Každý vjem je něčím konkrétním, určitým, vztah je vždy všeobecný (podobnost). U vjemů mluvíme o intensitě, intensita tónu, světlost barvy může býti zesilována nebo zeslabována. Vztahy nemají intensity, jsou jen poznávány nebo ne. Proto mluvíme též o vztahovém poznatku. Vztahy řadíme k myšlenkám.
Ke vztahům dospíváme při srovnávání a vyjadřujeme je ve formě soudu, na př.: A je větší než B, A je stejné s B a p. V psychologii rozeznáváme srovnávání simultánní (současné) a sukcessivní (následné). Psychologicky důležitá otázka je, jak při srovnávání k takovým vztahům přicházíme. Zpravidla je tu zapotřebí zřetele (úkolu), který nám udává směr, na př. k vyhledávání stejnosti a p. Při současném srovnávání je také častým zjevem opětované ohledávání. Nacvičený zřetel se může udržeti jako zaměřenost a pak se při jiných vjemech může vztah i bezděčně vnucovati. Při následném srovnávání se mělo dříve zato, že s vjemem druhého členu srovnáváme vzpomínkový obraz prvého. Proti tomu však mluví fakt, že nejjistější srovnávací soudy jsou ty, při nichž vzpomínkový obraz předešlého dojmu není vůbec přítomen. Schumann upozornil na vedlejší dojmy, které se při takovém srovnávání dostavují a hledal v nich řešení problému. Tak na př. při srovnávání dvou kruhových ploch se nám zdá, jako by srovnávaný kruh se smršťoval nebo roztahoval. Nebo při srovnávání časových intervalů, označovaných krátkými údery, se přihází, že konečný úder časového intervalu nás překvapí, t. j. že se dostaví dříve, nežli jsme jej čekali, anebo že naopak dá na sebe dlouho čekati a příslušné napětí je příliš dlouhé. Spočívají tedy srovnávací soudy na takových vedlej-
ších (přechodných) dojmech, které se vsunují mezi oba srovnávané obsahy? Nikoliv. Neboť takové vedlejší dojmy se nedají všude prokázati. Neexistují tam, kde srovnávací soudy jsou nejisté a neexistují také tam, kde se jedná o veliké rozdíly srovnávaných obsahů. Tvarová teorie zdůrazňuje,56) že při srovnávání nejde o dva zcela indiferentní obsahy, mezi něž by vstupoval nějaký přechodný zážitek, nýbrž že relační zážitek je celkem, pro nějž přináležitost obou členů je význačnější, nežli srovnávané členy samy o sobě. t
Pochod srovnávací, který předchází vztahovému poznatku, si představovala starší psychologie analogicky podle pochodu měření: právě tak jako při měření jsou prý i ve vědomí příslušné dojmy prostě kladeny na sebe. Proti tomu však nutno zdůrazniti, že k lepším výsledkům při srovnávání dospějeme tam, kde takové splývání je nemožné. Proto následné srovnávání se může vykázati lepšími výsledky nežli současné. Velmi poučné jsou po této stránce pokusné řady, /"prováděné s týmž normálním popudem. Na př. opticky exponujeme v krátkém intervalu vždy dvě úsečky po sobě, z nichž prvá je stále stejná a druhá se stále mění (nepravidelně je zvětšována i zmenšována). Po zkoušenci se žádá výpověď, je-li druhá úsečka větší, menší nebo stejná. V takových pokusných řadách se vytvoří nevědomé měřítko. Druhý popud nemusí proto s normálním (prvým) popudem býti vůbec explicite srovnáván. Bez srovnávání jej již prožíváme jako větší nebo menší, právě tak jako ve své každodenní zkušenosti bez jakéhokoli srovnávání odhadneme správně každého člověka jako velkého, malého nebo prostředního. Takový odhad se opírá o nevědomé průměrné měřítko, jež se v nás vytvořilo na základě časté zkušenosti.
Na vztahové zážitky narážíme také při provádění a fast r a k c e. Abstrakční pokusy prováděl v německé psychologii nejprve Külpe.") Exponoval v době Ve sek. různobarevná písmena sestavená v určité obrazce a zkoušenci měli zjišťo-vati jednotlivé prvky, nebo jejich počet, barvu, uspořádání a p. Tak byly vyvolány abstrakční pochody: byl zachycen tvar komplexu, kdežto tvary a barvy písmen zůstaly nepovšimnuty
*8) Köhler W., Zur Theorie des Sukzessiwergleiches, Psv Fo, 3, 1923.
57) Külpe 0., Versuche über Abstraktion, 1. Kongr. i. exp. Psych.,
1904.
74
75
a p. Rozhodujícím je tu vliv pozorovatelovy přípravy čili vliv úkolu, který zkoušenec přejímá před exposicí a který dává pozornosti určitý směr. Abstraktivní výběr (povšimnutí) probíhá tu podle cíle, stanoveného úkolem. Abstrakce se dá na základě takových pokusů označit jako povšimnutí, určené vědomým cílem. Dalším činitelem, který podporuje abstrakci, je opakování určitého prvku při sukcessivní exposici. To, co se často opakuje, tvoří asi určité, pevné jádro, zřetelně vystupující z ostatního* celku. Abstrakce byla experimentálně studována také tak, že se v témž celku hledaly dva stejné prvky.ss) Tu se ukázalo, že naprosto není třeba každý jednotlivý prvek s ostatními srovnávati, nýbrž že i zcela zběžné celkové pozorování vede k cíli. Hledíme-li na celek s napjatou pozorností, stává se často, že stejnosti samy od sebe vystupují z celku. Při vhodné přípravě pozorovatelově k postižení stejnosti se tedy stejné prvky vzájemně podporují. Kde takové přípravy není, tam se stejné nebo podobné prvky navzájem potlačují (viz Ranschburgův jev, str. 57). Seifertem bylo prokázáno, že tvarová vazba ztěžuje abstraktivní povšimnutí částí (str. 37). Psychologie rozeznává abstrakci positivní a negativní. Positivní spočívá ve vytknutí určitých momentů nebo částí, negativní v jejich potlačení. Při negativní abstrakci nejde snad jen o chybění abstrakce positivní, jiýbrž o vlastní pochody, působící ve směru protichůdném. Pochod abstrakce je významný zejména pro tvoření pojmů.
Se vztahovými zážitky se setkáváme také ve složitějších druzích myšlenek, jež jsou zároveň předmětem logiky, totiž v pojmu, soudu a úsudku. Pro logiku je pojem, soud a úsudek nečasovým, ideálním předmětem, logickým tvarem, úplně odloučeným od individuálního prožívání. Psychologie v nich vidí plynulé zážitky individuální povahy, nesené a poháněné osobním údivem a očekáváním, pochybností a přesvědčením, souhlasem a odmítáním.
Všimněme si nejprve pojmu. Poje m5H) spočívá v ne-názorném vědění o soustavě znaků, tvořících jeho obsah.
5B) Griinbaum A. A., Über die Abstraktion der Gleichheit, Arch. ses. Ps., 12, 1908.
BB) Lindworsky J., Zur Psychologie der Begriffe, Philos. Jahrbuch, 1919.
Ach N., Über die Begriffsbildung-, Bamberg, 1921. Willwoil A., Begriffsbildung, Leipzig, 1926.
76
Logika klade důraz na úplný výčet podstatných znaků, aby zajistila jednoznačnost jeho obsahu. Co jsou tyto podstatné znaky? Jsou to konstantní momenty, které lidský duch ab-straktivně postihuje a zdůrazňuje oproti proměnlivým na řadě předmětů téhož druhu. V pojmu jsou uchovány jen konstantní momenty, proměnlivé jsou vynechávány. Tvoření těchto konstant je hlavním problémem pojmové teorie. Základem pro vznik pojmů u dospělého  člověka a zejména ve vědeckém myšlení jsou soudy. Všimněme si na př. zoologické definice obratlovce: obratlovec je živá bytost se samovolným pohybem a kostrou. Konstantami (logicky: podstatnými znaky) všem obratlovcům společnými jsou: živá bytost (organismus), samovolný pohyb a kostra (jako tělová osa). Vzniku a vytvoření tohoto pojmu předcházelo psychologicky nesčetné množství soudů, kladoucích nebo popírajících věcné vztahy, týkající se obratlovců. Ve všech takových případech budeme pokládali soud za prius, pojem za posterius. Takovým způsobem nabývají pojmy určitého místa ve vědních souvislostech a proto také termíny jako známky pojmů nám snadno umožňují reprodukci soudů.80) Ale soud není jedinou psychologickou základnou, z níž pojem vzniká. Vždyť pojem neexistuje jen ve formě soudů (definic), existuje též jako slovní význam. Slovo samo je jen jeho smyslovou známkou.  Významové vědomí (význam slov) je tedy také pojmem a je také nenázorné. S nej-větší pravděpodobností lze předpokládati, že prvým pramenem pro vznik pojmu, uplatňujícím se zejména v dětském duševnu, jsou skupiny představ téhož druhu přiřaďované (podle staré Humovy teorie) slovnímu významu. Opětované zážitky téhož druhu vedou asi k tomu výsledku, že paměťové disposice pro příslušnou realitu (na př. pro předmět »tužka«) se srážejí v jednu paměťovou skupinu. Slovní představě je takovým způsobem přiřaděna celá skupina věcných představ téhož druhu (tužek různé velikosti, tvaru, barvy) zase s vyhraněnými neměnnými momenty. Je tedy dvojí pramen pojmů: představování a souzení. Psychologická cena pojmů spočívá v tom, že ulehčují naší paměti, která se nemusí stále zatěžovali vědními podrobnostmi, nýbrž dovede si je vyvoditi (z logických podstatných znaků, na něž hravě navazuje i následné a nahodilé). Prastarý
eo) Selz prokázal, že v naší paměti existují nejen disposice představové, nýbrž i vědní.
77
problém, co odpovídá v zážitku logické abstrakci a generali-saci, zůstává v psychologii stále nevyřešen.
Psychologie soudu nemůže se ještě vykázati konečnými a jednoznačnými výsledky, přes to však může zaznamenali značné pokroky oproti dřívějším teoriím. Zevrubnou kritiku starších teorií soudu podává Brentano. Dnes víme, že soud není ani spojováním nebo odlučováním dvou představ, ani analysou obecné představy (Wundt). Psychologická teorie vychází z faktu, že každý soud (gramaticky každá věta oznamovací) obsahuje nějaký věcný (objektivní) vztah. Vztah v soudu kladený je dvojčlenný. Je tu člen, který je určován (logický subjekt) a druhý clen, obsahující látku k určení prvého (logický predikát). Určení samo je ve vztahu obou členů. Klad nebo zápor soudu je ukazatelem, zda látka predikátová subjektu náleží nebo ne. Soud ovšem není jen vztahovým zážitkem. To, co charakterisuje soud a co jej odlišuje, zejména od vztahového zážitku, je osobní přesvědčenost, jistota, víra. Moment jistoty je tu tedy směrodatný a ne snad volní aktivita, t. j. stupeň vehemence, s níž je soud pronášen (s příslušnou mimikou a přízvukem, resp. rytmem a melodií). Jazykovým výrazem soudu je věta oznamovací (nikoliv tázací nebo rozkazovací). Věta, proslovená s pouhým porozuměním, není ještě soudem. Moment osobní přesvčdčenosti nesmí chybčti. Při tom naprosto není nutné, aby vztah v soudu obsažený byl subjektem originálně postižen, může být klidně jen přejat. Soud je celou svou povahou zážitek nenázorný. Na základě častého opakování mohou být soudy mechanisovány. Různé druhy soudu: kladný, záporný, jistý, pravděpodobný, existenciální (Bůh jest) atd. nejsou založeny na různostech soudového aktu, nenáleží tedy do psychologie. Není-li věta tázací soudem, čím tedy je? Je jen výrazem přání, poznati nějaký věcný vztah.
Třetí význačnou logickou formou je úsudek. Podle logického hlediska je to soud, vyvozený z jednoho nebo více daných soudů (návěstí, premis). Logika rozeznává tyto druhy úsudku: důsledek, vyvozovaný jen z jedné premisy (na př. každý jev má svou příčinu, tedy není jevu bez příčiny), úsudek v užším slova smyslu čili sylogismus, vyvozovaný ze dvou daných premis (na př. ssavci dýchají plicemi, velryba je ssa-vec, tedy velryba dýchá plicemi), dále úsudek induktivní, spočívající ve zobecňování soudů přísně vzato jen částečně plat-
78
ných, a konečně úsudek z analogie, v němž usuzujeme z částečné podobnosti na úplnou podobnost. Logické hledisko je přísně dodržováno ve vědeckém myšlení, kde jde o zdůvodňování soudů, kde každý soud musí býti vyvoditelný z jiného platného soudu. Jde-li logice o to, aby ukázala, za jakých pod-, mínek je vyvoditelný platný závěr, bez zřetele k individuálnímu prožívání, posunuje psychologické hledisko do popředí právě zážitkovou stránku. Psychologie úsudku dospělého člověka je v hlavních rysech dostatečně probadána."1) Úsudek je v podstatě získáváním (vyvozováním) nového vztahového poznatku. Předpokladem psychologickým ovšem je úmysl k usuzování a správná zarnéřenost. Störring zkoumal experimentálně jednoduchý úsudek, na př. A leží vpravo od B a B vpravo od C, tedy...  Při jeho pokusech se ukázalo, že si v takových případech úsudku tvoříme obecné schematické představy, z nichž věcný vztah vlastně vyčteme. Tak si vedeme, jde-li o vztahy prostorové, časové nebo o názorné vlastnosti věcí. Stejně si však vedeme i tehdy, když nenázorné vztahy jsou názorně symbolisovány, na př. A je horší než B, C je lepší než B, tedy... nebo A je hloupější než B, C je chytřejší než B, tedy... V takových případech jde vlastně o stupňovitou řadu a představová schémata k tomu cíli tvořená nám výborně pomáhají, mají ilustrující funkci. I vztahy logické nadradenosti a podřaděnosti si takto symbolisujeme. Vedle takových opěrných schémat zjišťuje psychologická analysa v úsudku také pochod kombinační a abstrakční. Soudy, které tvoří logické premisy, jsou totiž uváděny v určitou souvislost a z celku je pak jako závěr vyabstrahován věcný vztah v návěstích implicite obsažený. Důležitou pomůckou k fixaci věcných vztahů je jazykový výraz. Jsme-li v nejistotě ohledně závěru, vyvozovaného z premis, vybavíme si premisy. Jazykový výraz je tu důležitým činitelem, jehož funkce není jen vybavovací. Vždyť právě větný smysl premis řídí tvoření schematických představ i abstrakci závěru.
Všimněme si nyní myšlenkové dynamiky, t. j. myšlení po stránce průběhové. V pojetí starší asociační psychologie je myšlení jen paměťovou funkcí, myšlenky jsou před-
01) Q. Stürring, Experim. Untersuchungen über einfache Schlussprozesse, Arch. ges. Psych., 11, 1908.
J. Lindworsky. Das schlussfolgernde Denken, Freiburg, 1916.
79
stavové řady, ovládané asociační a reprodukční zákonitostí, myslení je soustavou nesčetných, všemi možnými směry se rozbíhajících reprodukcí. Velmi obtížným problémem pro starší psychologii je fakt, že^v daném okamžiku se ve vědomí neobjeví všechny možné představy s přítomnou nějak souvisící, nýbrž jen zcela určité. Podle asociační nauky konkurující reprodukční tendence se navzájem potlačují a jen nejsilnější může uvést do vědomí příslušnou představu. Zákonité potlačování slabších reprodukčních tendencí tou, která je právě nejsilnější, je jediným usměrňujícím činitelem našeho myšlení podle klasické asociační psychologie. Ale jak vysvčtliti fakt,  že při řešení myšlenkových úkolů se vždy dostavují také správné představy, že nesprávných nepřipouštíme? Cožpak ty správné jsou také vždy nejsilnější? Zde si asociační psychologie pomáhala konstelační teorií, která má vyložiti naše spořádané a záměrné myšlení. Hlavním jejím zástupcem je Q. E. Müller.81') (Termín byl ražen Selzem při odmítavé kritice této teorie.) Podle Miillera vytvoří představa úkolu, který máme řešiti, sama ze sebe a bez zasažení vůle příznivou konstelaci pro reprodukční tendence s ní souhlasící, jež se stávají nejsil-nějšími a tak určují směr myšlení. Představa úkolová (cílová) se proto také nazývá představou směrnou, reprodukční tendence z ní vycházející působí určitý výběr. Müller ve svém jednostranném intelektualismu odmítá vůli jako specifického" psychického činitele.
Konstelační teorie naráží na veliké nesnáze tam, kde nelze předpokládati asociační spojení mezi úkolem a jeho řešením, selhává však i v případech úkolového řešení čistě paměťového. Konstelace a disposiční mechanika asociační psychologie nedovede vyložiti směrový moment smyslové určenosti tak charakteristický pro naše myšlení i jednání. Na nedostatky a slabiny asociačního výkladu myšlení poukázala, wůrz-burská psychologická škola (Külpe, Watt, Marbe, Messer, Ach, Bühler) a v podrobných experimentálních pracích zejména O. Selz, jenž se postavil proti konstelační teorii.
Selzovou zásluhou zůstane, že podal úplně nový výklad myšlenkového průběhu, který znamená veliký pokrok proti asociačnímu řešení. Oproti teorii konstelační vypracoval teo-
82) G. E. Müller, Zur Analyse der Gedächtnistätigkeit, I.—III, Lipsko, 1911—1917.
r i i komplexní.83) (Pojem komplexu má u něho jiný význam nežli u psychologů lipské školy.) Chápe-li asociační psychologie duševní dění jako soustavu rozbíhavých reprodukci, chápe je S e 1 z jako soustavu specifických reakcí. Podle Selza je nutno při výkladu vycházet ne z reprodukčního vlivu jednotlivých představ, nýbrž z reprodukčního vlivu komplexů (celků). Formuluje pak tyto obecné zákony komplexního doplňování: 1. Daná část komplexu působící jednotně, má tendenci přivoditi reprodukci celého komplexu. 2. Schéma anticipující komplex má tendenci, přivoditi reprodukci celého komplexu. 3. Determinace směřující k doplnění schematicky anticipovaného komplexu je důvodem tendence k reprodukci celého komplexu.
Dostane-li zkoušenec nějaký úkol, tedy úmysl řešiti úkol (volní determinace) může vyvolati různé specifické reakce. Selz je nazývá operacemi a rozeznává operace intelektuální a motorické. Operace vzhledem k jejich funkci nazývá též metodami řešení, neboť mají býti prostředkem k řešení úkolu. Každé složitější uskutečňování cíle se jeví jako řetěz vzájemně priradených metod řešení. Podle Selza jsou zákony spořádaného myšlenkového průběhu právě tak jako zákony reflexních a úmyslných pohybů výrazem pro konstantní priraďovaní v systému specifických reakcí.
Jednou z nejdůležitějších metod paměťového (reproduktiv-ního) úkolového řešení je intelektuální operace rozmýšlení. Selz ji demonstruje na tomto konkrétním příkladě: k pojmu myslivost nalézt pojem souřadný. Předpokládejme, že u zkoušence existuje z dřívějška vědění (ovšem ne ve vysoké reprodukční pohotovosti), že myslivost a rybolov byly důležitým zaměstnáním přírodních národů. Tento vědní komplex, který má být rozmýšlením aktualisován, naznačuje Selz symbolicky takto: A y B . [A = myslivost, B = rybolov, y = vztah souřadnosti.] Úkolové vědomí má podle Selza v tomto případě charakter schématu anticipujícího úplný vědní komplex, ale s určitou mezerou, k níž směřuje pochod rozmýšleni, symbo-
B3) Otto Selz, Ober die Gesetze des geordneten Denkverlaufs, Stuttgart, 1913.
Zur Psychologie des produktiven Denkens und des Irrtums, Bonn.
1922.
Die Gesetze der produktiven und reproduktiven Geistestätigkeit, Bonn, 1924.
80
6
SI
lieky: A >'| t. j. pojem myslivost (A) je v poměru souřadnosti k neznámemu poměru hledanému. Úkolové vědomí je tu tedy k vědnímu komplexu, který má být aktualisován, v témž pomeru, jako anticipující schéma k úplnému komplexu. Pochod rozmýšlení je vlastně jen speciálním případem intelektuální operace komplexního doplňováni. Toto doplňování je podmíněno vůlí, volní determinace vyvolává reprodukční pochod, jímž jsou vědní disposice aktualisovány. Operace determinovaného komplexního doplňování je tedy specifickou reakcí vyvolávanou při rozmýšlení. Selz ukazuje omyl klasické asociační psychologie, který jí ztěžoval objevení směrných činitelů a který spočíval v tom, že pokládala členy myšlenkových průběhů za heterogenní, jen asociačně spojené představy, symbolicky: a — b — c — d. I pro reproduktivní průběhy našeho myšlení podává tedy Selz zcela jiný obraz. Představa cílová a vědomí řešení, čili zážitek počáteční a konečný nejsou při promýšlení představami zcela heterogenními, bez jakéhokoli věcného vztahu, nýbrž mají se k sobě jako nevyplněné schéma komplexu ke komplexu úplnému. Komplex, t. j. celek, který má býti reprodukován, je svou schematickou anticipací dostatečně určen, aby dal komplexnímu doplňování specialisací východiskového zážitku přesný směr k cíli. Odtud význam schematické anticipace jako činitele směrného. Selz ukázal, že takovými schematickými anticipacemi jsou řízeny všechny determinované intelektuální operace (i abstrakce, kombinace), nejen komplexní doplňování. Východiskovým zážitkem intelektuální operace je vždy schematická anticipace cíle. Úplná anticipace úspěchu ve formě představového zpřítomnění, jako   u motorických výkonů, není u myšlenkových cílů možná, poněvadž by předpokládala úplnou známost řešení, které je teprve hledáno.
Nedovede-li starší psychologická teorie uspokojivě vylo-žiti čistě paměťové výkony myšlení, selhává tím více v m y š-!ení produktivním, s jehož plody se setkáváme ve vědeckých teoriích, uměleckých výtvorech, technických konstrukcích a p. Podle Selzovy teorie specifických reakcí spočívá spořádané produktivní myšlení v koordinaci metod, které jsou vlastně prostředkem k uskutečňování určitých volních cílů (determinací). Nejde tu tedy o vybavování nesouvislých představ, nýbrž o vybavování metodického postupu, kterému jsme se dříve při řešení úkolu naučili. Představa postupu působí jako
82
anticipující schéma a vybavuje jen představy s komplexem věcně, smyslem souvisící. Představy jsou s úkolem srovnávány a odpovídají-li mu, jsou přijaty, neodpovídají-li, jsou metodicky hledány dále. Vždy tu jde tedy o smysluplnou souvislost mezi cílem a prostředky a ne o mechanické pouto koexistence nebo sukcesse.
Selz rozlišuje v oboru produktivního myšlení tyto důležité případy: 1. Jde-li o aktualisaci již známých metod (prostředků) k řešení úkolu, označuje takovou operaci jako a k t u a 1 i-saciprostředků, jsou-li metody nejen známé, nýbrž i dříve již užité, označuje ji jako rutinovou aktualisaci prostředků. Dejme tomu, že při uskutečňování cíle Ca byla užita metoda P jako prostředek, aby se dosáhlo dílčího úspěchu Ui. Pak vznikl užitím prostředků komplex, který Selz
naznačuje symbolicky takto: Ci u P k   \Jl (^. = vztah účelu a prostředku, k = kausální vztah mezi prostředkem a dílčím úspěchem). Máme-li později uskutečniti cíl C2 zase pomocí dílčího úspěchu Ut, bude se to díti na základě schématické anticipace znázorněné symbolicky takto: C2      I k   U,. Pravá strana této schematické anticipace má se k pravé straně prvotního komplexu jako anticipující schéma k celému komplexu. Hledaný prostředek může být aktualisován doplňováním komplexu. Selz právem v této souvislosti zdůrazňuje, že kulturní vývoj je vlastně umožňován tím, že prostředky k uskutečňování kulturních hodnot, nabyté předešlými generacemi, jsou přístupny rutinové aktualisaci. Při aktualisaci prostředků je nejen operace sama. nýbrž i její úspěch předmětem reprodukce, totiž metoda již dříve užitá.- Přes to však mohou i tu vznikati nové produkty jednak tím, že látka, na níž metoda je zkoušena, se stále mění, jednak tím, že staré prostředky k uskutečnění dílčích úspěchů jsou užívány v rámci nových úkolů. Rutinová aktualisace prostředků sice nestačí na úkoly, které nemohou býti zvládnuty známými metodami, ale za to umožňuje znenáhlou automatisaci metod a tím časovou úsporu (projevuje se všude v t. zv. obratnosti výkonů). Rutinová aktualisace automatických metod řešení se uplatňuje i v motorické i v myšlenkové oblasti.
2. Nestačí-li k uskutečnění cíle metody již propracované, nelze aktualisace prostředků užiti a saháme k výkonům, které vedou k objevení nových metod řešení. V tom případě finální
83
vztah mezi cílem a metodou řešení vystoupí z celkové situace, je z ní vyabstrahován. Proto Selz nazývá takovou operaci abstrakcí prostředků. Směr abstrakčního pochodu je také určen schématickou anticipací abstrakčního úspěchu. Ab-strakční úspěch je schématicky anticipován jako neznámá metoda řešení známého cíle C, která má uskutečniti určitý dílčí
úspěch U1; symbolicky: C ^ I k Ui. a) Takový hledaný prostředek může být objeven aktualisací určitého paměťového komplexu (ne ovšem reprodukcí již užité metody) a pak mluví Selz   o  reproduktivní  abstrakci prostředků.
b) Neposkytne-li nám paměť žádného vhodného prostředku, jsme odkázáni na hru čiré náhody. Na základě determinace k řešení úkolu zůstáváme zaměřeni k objevení vhodného prostředku a pouhou náhodou objevíme pochod vedoucí k cíli. Selz mluví v tom případě o nahodilé abstrakci prostředků.
c) Vedle tolio rozeznává Selz ještě bezprostřední abstrakci prostředků. Jsou-li obě předešlé abstrakce empiricky podmíněné, založené na pozorování, vyplývá tato abstrakce bezprostředně ze stavby (struktury) úkolu samého, je strukturovč podmíněna. V Selzových pokusech bylo této operace užíváno při objevování pojmových vztahů. Strukturu úkolu, nalézt k danému pojmu D pojem souřadný S, znázorňuje Selz symbolicky takto (obr. 27):
N je pojem logicky nadradený (rodový), obsahující znak c společný souřadným (druhovým) pojmům D a S. Determinující znaky, jimiž se od sebe liší oba druhové pojmy, jsou tf, a d2. Subjekt má vědomí této struktury při jasné schematické anticipaci hledaného pojmu S. Taková úkolová struktura může vést na základě bezprostřední abstrakce k těmto řešením:
«) Užijeme determinovaného komplexního doplňování tak, že vzbuzuje vědní komplexy, v nichž je obsažen pojem mající znak společný s pojmem D. Řešení tu tedy pro-
Obr. 27.
84
bíhá na základě determinované vědní aktualisace, jak jsme ji poznali v případě myslivost — rybolov.
/?) Vedle tohoto čistě paměťového řešení dá se přímo ze struktury úkolu odvoditi také možnost složitější metody: nejprve vyabstrahovati z pojmu D charakteristický znak a, podaří-li se to, hledati jiný pojem, který by tento charakteristický znak obsahoval (ovšem vedle jiných).
>•) Ze struktury úkolu dá se však vyvodili ještě jiné složité řešení. Daný pojem D může býti totiž rozložen v obecnější znak c a zvláštní d1 a na to teprve je znak dj nahrazován hledaným znakem d-,. Na základě výkonů bezprostřední abstrakce jsou na př. řešeny jednoduché úkoly geometrické, při nichž si pomáháme kresbou.
Řešení na základě abstrakce prostředků má často pro nás charakter něčeho náhlého, okamžitého a bývá označováno jako »nápad«. Jest velmi pravděpodobné, že následkem silné a trvalé zaměřenosti k problému určitá fáse celého pochodu probíhá v nevědomé oblasti, zůstává sebepo-zorování nepřístupná a její konečný výsledek se objeví v okamžiku, kdy snad ani na problém nemyslíme. Takový konečný výsledek může být psychologicky dán ve formějae-rozčlenčné celostní kvality ještě dříve, nežli jsme schopni proniknouti do logických souvislostí, které mu předcházejí, a takovým způsobem se nám stávají pochopitelnými pochody intuice, nebo inspirace, dostavující se náhle, pasivně a zdánlivě nepřipraveně.
3. Při abstrakci prostředků předchází objevu žádoucího řešení vždycky konkrétní cíl. Jsou však také případy, že užíváme souvislostí, které byly abstrakcí objeveny již před přítomným cílem, ale teprve dodatečně jsou produktivně zpracovány. Tak užije na př. básník vlastního zážitku u příležitosti pozdějšího tvůrčího pochodu, souvislosti dříve prožité se stávají mu znovu aktuální. I tu se uplatňuje činitel nahodilosti. Náhoda může býti podmínkou cíle anebo prostředků k němu vedoucích. Dá se to ukázati na jevech, zcela nezávislých na tvůrčí činnosti, na př. na nahodilém estetickém účinu hmotných dějů (jednotvárně truchlivý dojem dešťových kapek dopadajících na vodní hladinu, využitý hudebně). Totéž pozorujeme také na jevech, které vznikají jako prvotně nezamýšlené účinky jiné činnosti (vliv techniky na umělecký styl) anebo i téže činnosti.
85
Selz prokazuje, jak ve všech případech zde uváděných naše myšlenkové výtvory vznikají ne snad z mechanické a smyslu prosté hry asociací, nýbrž na základě účelných, smysluplných operací. Komplexní doplňování, chápání vztahů a chtění, jsou tři hlavní činitelé, kteří uvádějí do produktivního myšlení směr, řád a ekonomii.
Srovnáme-li Selzův výklad myšlenkové dynamiky s konstelační teorií asociační psychologie, vidíme na straně S e 1 z o v ě neobyčejný pokrok. Selz nevychází z reprodukčního vlivu indiferentních představ, nýbrž z reprodukčního vlivu komplexů, t. j. celků. Cíl a řešení nejsou u něho bezevztažnými danostmi, nýbrž souvisí spolu smyslem, tvoří smysluplnou přináležitost. Činitelem určujícím směr činnosti je vedle vůle schematická anticipace, která vystupuje ve všech intelektuálních operacích jako počáteční, východiskový zážitek a směřuje k scelení. Selz tedy uplatňuje při výkladu myšlenkové dynamiky celostní hledisko, přes to, že stál ještě na principech starší psychologie. Jemu náleží zásluha, že přispěl na jedné straně k popření a odmítnutí asociační mechaniky, na druhé straně k uplatnění celostního zřetele. Tyto zásluhy nelze přezírati a činí-li tak Koffka ve své »Psychologii« při formulaci zákona tvarového doplňování,04) pak Selz85) se právem proti tomu brání a Buhle1•,,',) se právem staví jemu po bok.
Moderní celostní psychologie vidí tedy v myšlenkách členité celky čili myšlenkové tvary se zcela specifickou dynamikou, jejíž rozmanitost je pěkně o-světlena již u Selza. Myšlenkové tvary souvisí do značné míry s tvary vjemovými. Dá se na př. poukázat na to, jak mnozí lidé se opírají o prostorová schémata jako pomůcku svého myšlení. Tím, že se myšlení dospělého kulturního člověka odpoutává od názoru, že je relativně nezávislé na konkrétní realitě, dosahuje příznačného rysu všeobecnosti a abstraktnosti, ale zároveň neurčitosti a nepev-nosti. Proti tomu stálost a pevnost popudových podmínek (světa objektivního, přírodního) nese s sebou značnou stabilitu vjemovou. Naše myšlení se svým charakterem vše-
84) K. Kofika. Psychologie, v Dessoirove »Philosophie in ihren Einzelgebieten«, Berlin, 1925, p. 569, 576.
8r) 0. Selz, Zur Psychologie der Gegenwart, Zeit. f. Psych., 99 19^6
6<s) K. Bühler, Neue Psychologie Koffkas, Zeit. f. Psych., 99,1926.
obecnosti a abstraktnosti je ovšem vývojovým produktem vzniklým z celků primitivních, nerozčleněných a difiusních, v nichž smyslová náplň není ještě odloučena od nenázorné danosti. Dá-Ii se u dospělého kulturního člověka rozlišovat sféra smyslového názoru od sféry pojmově logické, zůstává myšlení primitiva sevřeno v konkrétnosti. Ukážu ještě později, jak se primitivní mentalita liší od našich logických forem.
Všimněme si nyní myšlenkových tvarů s hlediska uzavřenosti, jako základního tvarového znaku. U všech myšlenkových tvarů tohoto znaku nenalezneme. Otázka nebo úkol jsou tvary neuzavřené, nehotové, mezero-vité. Každý tvar se vyznačuje tendencí k uzavření svých mezer. Známe tuto tendenci již z vjemové oblasti, jako tendenci k tvarové pregnantnosti. Tak je tomu i v myšlení. Otázka volá po odpovědi, úkol si žádá svého řešení. V o-tázce a odpovědi, v úkolu a jeho řešení je zase smysluplná souvislost. Tyto myšlenkové formy podřaďuje Koffka pod zákon tvarového doplňování: »Každý člen nějakého tvaru má tendenci podplňovati se na celý tvar«.07) Z této formulace je zřejmé, že je to v podstatě Selzův zákon komplexního doplňování. Takový jev, který se doplňuje na celek, musí ovšem míti charakter opravdového členu prvotní celostní souvislosti. Kde ho není. nebo kde není dosti určitý, tam tvarové doplňování naráží na určité obtíže, selhává.
Přejděme nyní k problému tvůrčího myšlení, který by se dal formulovati otázkou: jak vznikají nové tvary? Novost je podstatným rysem tvůrčího myšlení. My, dospělí, máme k disposici řadu metod (pěkně análysovaných Sel-zem), jichž užíváme ve svém myšlení. Důležitá psychologická otázka však je, jak taková metoda, taková myšlenka vzniká ponejprv? Vznik myšlenkových výkonů s charakterem novosti dá se spíše zachytiti u dětí. Köhler popisuje takové výkony dokonce i u šimpanzů, jejichž studiem se obíral na ostrově Tenerifě.HS) Kohlerův výzkumný princip
87) K. Koťíka, Psychologie, p. 576.
88) W. Kohler, Intelligenzprüfungen an Anthropoiden I. Abhandlungen d. Preuss. Akad. d. Wissen. Jhrg. 1917, Phys. math. Kl. Nr. 1.
2. vyd. pod nazvem Intelligenzprüfungen an Menschenaffen, Berlin. 1921.
87
spočíval v tom, že uváděl šimpanze do situace, v níž je možno k cíli se dostatí oklikou, nikoliv prímou cestou V schopnosti zvířete, voliti vhodnou, k cíli vedoucí okliku zcela spontánně (ovšem s výlukou pouhé nahodilosti), vidi Köhler kriterium inteligence. Při svých pokusech začal Köhler nejednoduššími úkoly a plánovitě je stupňoval. Uvedu z jeho velmi četných pokusů tři tak. aby bylo viditelné, jak obtíž úkolového řešení postupně roste.
1. Šimpanz je v zamřížované kleci a před mřížemi leží banán, dále než na dosah ruky. Cíle může býti dosaženo jen holí. která leží v kleci tak, aby při optickém ohledávání cíle byla v šimpanzovu vjemovém poli. Mezi zvíře a cíl musí tedy být vsunuta určitá spojka, hůl, které šimpanz užije jako nástroje k podání banánu.
2. Před zamřížovanou klecí je banán, kterého lze do-sáhnouti jen holí. Ale hůl chybí. Zato v pozadí klece stojí suchý strom, jehož větve se dají poměrně snadno ulomiti a použiti jako hůl. Šimpanz to provede a větví si podá banán. Cíle zde bylo možno dosáhnouti jen na základě sestrojení nástroje a ne jen na základě jeho užití.
3. Šimpanz má k disposici dvě bambusové hole, aby si podal banán před mřížemi. Obě jsou příliš krátké, ale jedna může býti vsunuta do druhé, čímž se dosáhne potřebné délky. Sješení se zdaří nejchytřejšímu z Kohlerových šimpanzů, Sultánovi, teprve po hodinovém marném zkoušení.
Všimněme si nyní podrobněji těchto pokusů, hlavně po stránce vysvětlovači.
Ad 1. Podmínkou zdaru pokusu je, aby hůl ležela v optickém poli šimpanzově, aby jím byla i s cílem viděna. Le-ží-li mimo jeho vjemové pole, řešení se nedaří, ovšem jen na ponejprv. »Zmena hole v nástroj je tedy v jistém 'smyslu funkcí geometrické konstelace.«6Í') Jakmile se však řešení jednou zdaří, pak optická odluka cíle a hole již nebrání řešení. Je nyní otázka: v čem psychologicky spočívá tento výkon, užití hole jako nástroje? V tom, že hůl přestává býti předmětem zcela indiferentním, nebo předmětem k okusování a stává se předmětem k podání banánu, částí určité situace. Hůl je tak převedena do šimpanzova výkonového celku. S hlediska celostní psychologie znamená tento vý-
60) W. Köhler, Intelligenzpriiíungen an Anthropoiden, p. 31.
88
kon: hůl se stává částí celku, zaujímá v něm určité místo. A při tom hůl dostává naráz a ponejprv tento charakter novosti. Ze tu nejde snad o nahodilé řešení a že dále tento výkon má nepopiratelně smysluplný ráz, je viděti z toho, že šimpanz užije později k podání banánu, nemá-li po ruce hůl, i drátu, stébel slámy, okraje starého slaměného klobouku, ba jednou dokonce i své přikrývky, kterou si posunuje banán tak dlouho, až jej dostane na dosah. To znamená, že i jiné předměty mohou v jeho vědomí převzíti funkci hole.
Ad 2. Jak pochopiti psychologicky sestrojení nástroje, v čem spočívá tento šimpanzův výkon? V tom, že odloučí psychicky větev od stromu, že ji chápe již ne jako větev, nýbrž jako hůl. Méně nadaným šimpanzům způsobil tento výkon neobyčejné obtíže. Zde šimpanz ponejprv odlučuje větev jako část ustáleného členitého celku (stromu) a převádí ji do jiného celku, do výkonu podání banánu. Tento výkon musíme zároveň chápati jako otevřený tvar, který je uzavírán složkou jiného tvaru. Větev tu prodělává určitou proměnu. To jc nejdůležitější moment tohoto nového výkonu. Jakmile se řešení ponejprv zdařilo, vznikají příslušné disposice, jež umožňují řešení podobných situací. A zase u tohoto pochodu »promeny« překvapuje smysluplnost, t. j. dochází tu k řešení věcně správnému. Proto přikládá Köhler k těmto výtvorům predikát »inteligentni«.
Ad 3. Řešení se zdaří po dlouhém tápání nejprve čirou náhodou. Sultan totiž drží náhodou v každé ruce jednu hůl tak, že se dotýkají a tvoří přímku. Tu vsune užší hůl do otvoru širší a podává si banán takto zdvojenou holí. Mezitím mu jedna hůl vypadne, ale Sultan ji hned poznovu nasadí. Příštího dne si dokonce spojí tři hole v jednu. Tento výkon jistě předpokládá optické zachycení vztahu šíře obou holí. Při tom ovšem nemáme důvodu, abychom tu předpokládali soud, v. němž onen vztah je kladen. (A je širší než B.) Sultan si při tom pokusu vede tak, že vždy levou rukou nehybně drží silnější hůl a pravou rukou vsunuje slabší hůl. Köhler použil při tomto pokusu čtyř holí se stoupajícím průřezem, takže se dala vsunouti prvá hůl do druhé, druhá do třetí, třetí do čtvrté. Při pokusu byly položeny před šimpanza vždy dvě sousední hole frontálně paralelně, jednou tenká,  podruhé tlustá blíže tělu. Zajímavé
89
nyní je, že Sultan uchopil osmkrát ve 12 pokusech ihned tlustší hůl do levé ruky, tenší do pravé. Ve zbývajících čtyřech případech, kdy uchopil hole jinak, zaměnil je bez jakéhokoliv zkoušení, ihned, jakmile to uviděl. To tedy znamená, že jeho jednání je určováno celostne, odpovídá vzájemnému vztahu obou holí. Každá hůl má svou přesnou a ustálenou funkci, podmíněnou vzájemným vztahem obou šířek. V tomto chování vidí Köhler obzvláště průkaz inteligentního řešení.
Výkony šimpanzů jsou ve všech třech analysovaných případech řešením úkolů, jsou to tedy průběhy, dynamické tvary s určitým počátečním a konečným členem. Prvotně jsou to tvary otevřené, jakmile je řešení provedeno, je mezera uzavřena, cíle je dosaženo. Šimpanzi se ve všech třech případech přizpůsobují nové situaci a podávají nové výkony, které nejsou výslednicí pouhé náhody. Takové výkony označuje Köhler jako inteligentní. Kriteriem inteligentního chování je Köhlerovi zacházení s věcmi podle jejich vztahů. Že chování šimpanzů v uváděných případech je na optickém zachycení vztahů založeno a že je jím určováno, to Köhler prokázal. Köhler ovšem své výsledky nezobecňuje a nepřenáší na jiné druhy opic nebo dokonce na všechny ssavce. Užívání nástrojů, které až do nedávna bylo pokládáno za charakteristický výkon lidský, je tedy Köhlerem dokázáno i u šimpanzů. Köhlerovo pojetí narazilo také na nesouhlas některých psychologů, hlavně K. Büh-lera a J. Lindworského, kteří upírají predikát inteligence antro-poidním opicím. Rozdíly v nazírání jsou tu podmíněny hlavně tím. že Bühler i Lindworsky si pojem inteligence zužují. Podle nich je inteligence podmíněna schopností souzení, která se ovšem u šimpanzů nedá prokázati. V soudu není obsažen jen vztah sám, nýbrž vztah je v něm kladen nebo popírán. Moment přesvědčenosti, jistoty odlišuje soud od vztahu. Nebudu uvádčti podrobnosti kritiky Búhlerovy70) a Lindworského,71) poněvadž odlišnost jejich stanoviska věcně nevyvrátila Köhle-rovy argumentace.
I v lidském produktivním myšlení existuje takový pochod »promcny«, jaký jsem ukázal při analyse druhého Köhlerova
70) K. Bühler. Die geistige Entwicklung des Kindes, 5. vyd., Jena 1929, p. 10—25.
71) Stimmen der Zeit, 95. 1918. Stimmen der Zeit, 97, 1919.
90
pokusu se šimpanzy (větev se stává holí). Wertheimer uvádí ve své práci »Uber Schlussprozesse im produktiven Uenken«") řadu konkrétních matematických úkolů, na nichž se dá dobře demonstrovati.
Na př. 1. Jak řešiti z hlavy, je-li číslo 1,000.008 dělitelné 9? Tak, že si číslo rozložíme na 999.999 + 9. Proměna přináší řešení hravě. 2. Co je třetina z deseti, vzata šestkrát? Budu-li 10 děliti 3 a podíl násobiti 6, nedostanu se snadno k cíli. Hravě ale
vyřeším úkol tímto způsobem: ~-. 6 = 20.
3. Je výraz (a2 + ac + ba + bc) dělitelný výrazem (a -f b) ? Stačí takto rozvést:
a'-' 4 ac + ba + bc = a . a + a . b + a . c +b . c = a (a 4- b) + c (a + b)
Ve všech těchto případech je pochod proměny smysluplný.
II. Psychologický výzkum vůle je poměrně stále ještě málo vyspělý. Jen tím si vysvětlíme, že až do nedávná ještě byla předmětem sporu otázka, je-li chtění něčím specifickým, druhově odlišným vedle představ a citů, anebo pouhou jejich souhrou. Určitá skupina psychologů (Hume, Spencer, Münsterberg, Ziehen, G. E. Müller a j.) neuznávajíc specifičnost! chtění převáděla je na představy, jiná skupina (Stout, Ribot, Janet) na soudy, Wundt na cit. Podle Wundta volní akt je vlastně afekt, který svým průběhem přináší své vlastní uvolnění. Odedávna byli však psychologové, kteří specifičnost chtění uznávali (Fouillče, James, Höfler, Witasek, Messer a j.). Toto pojetí chtění jako zvláštního, specifického zážitku bylo v nové době potvrzeno experimentálním výzkumem N. Acha73) a A. Michotta.71) kteří jsou vlastně teprve tvůrci experimentálni metody ve volní oblasti.
Achovi zkoušenci si nejprve osvojovali řady bezesmyslo-vých slabik a po tomto učení dostali úkol (instrukci), aby vy-
") M. Wertheiiner, Drei Abhandlungen zur Qestaltíheorie. Erlangen, 1925.
73) N. Ach, Über die Willenstätigkeit und das Denken, Göttin-gen, 1905.
Über den Willensakt und das Temperament, Leipzig, 1910.
7*) A. Michotte— N. Prüm, Étude expérimentale sur le choix vu-lontaire et ses antécádents immédiats, Archives de Psvchologie, 10, 1910.
91
tvořili k exponované bezesmyslové slabice rým. Poněvadž taková exponovaná slabika byla v předchozím osvojování »zaso-ciována« s jinou, ozývala se u zkoušenců tendence reagovati místo rýmu zasociovanou slabikou. Tak te:!y docházelo u zkoušenců někdy — a ne právě často — k t. zv. intcndovaným75) chybným reakcím. Takový zkoušenec si pak při nejbližší exposici umiňoval úkol určitě provést, t. j. prožíval velmi intensivně volní akt. Nedokonalost Achovy metody spočívá v tom, že jeho volní akt se dostavuje jen zřídka a že je v přílišné závislosti na instrukci. Experimentální metoda Michotte-Prtimova přinesla zdokonalení. Podle experimentátorovy instrukce měli se zkoušenci rozhodnout pro volbu mezi dvěma alternativami, jakmile spatří dvě exponovaná čísla. Při této metodě se ocitl volní akt. t. j. volba v hlavní pokusné periodě. Volba není volním aktem započatým již při přejímání instrukce, nýbrž novým aktem, odlišným od přejímání instrukce. Exponovány byly číselné dvojice a zkoušenec se měl ze závažných důvodů rozhodnout pro jednu z udaných alternativ: sečítat — odčítat, násobit — dělit. Pro sečítání — odčítání byla připravena dvě čísla čtyřmístná, pro násobení — dělení jedno čtyřmístné a jedno menší (obyčejně jednomístné).
Na základě studia protokolárních výpovědí svých zkoušenců docházejí Ach i Michotte k těmto souhlasným výsledkům: charakteristickým rysem volního aktu je vědomí činnosti, aktivity (chci!). Toto vědomí není ovšem samostatným obsahem vedle látky volního aktu, nýbrž proniká ji jako něco nenázorného. Dalším význačným rysem chtění je, že prožívaná činnost vychází z já. City a počitky (ve formě napětí) jsou v chtění něčím nahodilým, nepodstatným. Achovy i Mi-chottovy výzkumy tedy prokazují specifičnost chtění.
Pokusím se nyní o zběžný přehled dějů spadajících do volní oblasti. Chtění v nejširším slova smyslu vztahuje se vždy k něčemu (cíl), co má býti uskutečněno. Pod toto široké pojetí dají se zahrnouti pudy, chtění v užším slova smyslu i přání, a) Pudy směřují k dosažení cíle, ale není v nich prokazatelné vědomí aktivity já. V pudech se k ničemu aktivně nerozhodujeme, jsme jimi spíše pasivně vedeni. K pudům můžeme počítati nejen ty, které směřují k sebezáchově a zachování druhu, nýbrž i individuální sklony, jimiž je člověk veden
T
■"') t. j. experimentátorem zamýšleným.
k určitým činnostem (vědecké, umělecké, chování podle zásad etických, náboženských, touha po moci, slávě). Pudy i individuální sklony směřují k dosažení cíle, ale postrádají vědomí aktivity já. b) Proti tomu chtěnímvužšímslovasmys-1 u je zážitek, v němž se já aktivně vztahuje k cíli, jehož dosažení se pokládá za možné. V tomto smyslu mluvíme v psychologii obyčejně o volním zážitku, vycházejícím z určitého motivu (pohnutky) a vedoucím přes rozhodnutí nebo volbu k určitému jednání, c) I v přání máme vědomí aktivity já, ale cíl je tu vlastním jednáním nedosažitelný.
Chtění v užším slova smyslu je možno rozděliti na tři hlavní druhy. Je to především rozhodnutí, kde jedna z několika možností je volena, vybírána a učiněna cílem. Dále je to předsevzetí, které se vztahuje na větší Časový úsek a platí pro všechny případy téhož druhu. O předsevzetí mluvíme zpravidla v etické oblasti. Konečně je to záměr (úmysl), kde k rozhodnutí sice došlo, ale provedení je odloženo. (Mám v úmyslu jet letos k moři.) Přání druhově nerozlišujeme.
Volní zážitek jako celek dá se po stránce průběhové (dynamické) rozčástiti na 3 stadia (fáze): motivační pochod, vlastní volní akt a volní jednání. Motivační pochod je vznikové stadium, motivy (pohnutky) chápeme vždy jako vědomé podmínky chtění. Motivem bývá představa cílová, city na ni vázané, pomyšlení na následky, dřívější volní akty, hodnotní soudy a jiné. Volním aktem rozumíme fázi, která se dá vyjádřiti výrazem »chci«. Jednání chápeme jako účinky chtění. Jednání může býti vnější, jevící se ve formě pohybových celků, anebo vnitřní (úmyslné pozorování, řešení myšlenkových úkolů, úmyslná pozornost). Pohyby (jako vnější jednání) lze sestaviti podle účasti vědomí v tuto řadu: pohyby reflexní, instinktivní, automatické a chtěné (úmyslné).
Jakým způsobem se uplatňují celostní principy ve volní oblasti? Především se díváme na volní děje jako na dynamické celky s určitým počátečním a konečným členem, kterým jsou uzavírány. Konečným členem je uskutečnění cíle a cíl je zároveň udavatelem směru celého průběhu. Volní děje mají tedy znak uzavřenosti (ohraničenosti) právě tak, jako zážitky spíše statické povahy. Vedle toho jim náleží znak členitosti probíhající v čase. Jednání samo také pokládáme za celky, ovšem podřadné. Jak každé jednání
92
93
jest vklíněno do určitých celostních souvislostí, které nesmějí být přezírány právě pro svou funkční významnost, dá se ukázati na př. na psaní, jako vnějším jednání. Na motorickém výkonu psaní existují především určité tvarové kvality: celkové uspořádání písma, průběhový rytmus, vedení řádků a p. Avšak tento motorický výkon je jenom výrazem určitých vnitřních celostních souvislostí, do nichž je zapojen a bez nichž by vůbec nemohl býti vyložen. Psaní je něčím jiným, sedím-li právě v hodině krasopisu a něčím úplně jiným, sděluji-li někomu něco v dopise. Jen v prvním případě směřuje moje jednání k motorickému výkonu samotnému. Píši-li dopis, pak psací pohyby jsou něčím nepodstatným, vedlejším, jsou včleněny do souvislostí zcela jiných: přemýšlení, vzpomínání a pod. Motorická složka může měniti svůj důraz a charakter podle celkových souvislostí, na př. píši-li žádost, vyplňuji-li poštovní složenku, dělám-li si poznámky při přednášce, píši-li milostný dopis a j. Proměnlivosti důrazu nelze porozuměti z pochodu psaní samotného, jak činila starší, elementová psychologie. Stejně chybně si vede také psychotechnika, když rozkládá vnější jednání jen v pohybové prvky.
Pokusím se nyní ukázati celostní zřetel na instinktivním (pudovém) jednání. Instinkty se zpravidla uvádějí jako rys význačný pro zvířecí život, u člověka jsou zatlačovány do pozadí intelektem. Od úmyslného jednání se liší instinktivní tím, že v něm nelze prokázati volní akt na základě předchozí motivace. Instinktivní výkony ve formě obzvláště pregnantní nalézáme u hmyzu, který nepoznává předešlé generace, nemá dětství, neprodělává učení, ale přichází na svět s velikou výbavou výkonů složitých a funkčně dokonalých: běhá, lítá, pluje na vodě, shání potravu, zmocňuje se kořisti atd. S instinktivními výkony značně diferencovanými se setkáváme u společensky  žijících hmyzů (včel, vos, mravenců a j.). I u obratlovců nalezneme veliké bohatství instinktů: pták si staví hnízdo, přijde-li jeho doba, kuře zobe hned po vylíhnutí a bez učení, na určité zavolání běží   ke  kvočně,   kočka pronásleduje  myš při jejím spatření, prchá před psem, v zajetí vychovaná veverka si dovede  také  rozloupnouti  oříšek a také si oříšky zahrabává, není-li viděna, v terrierovi se probouzí lovecký pud, přijde-li na zaječí stopu, při spatření zajíce štěká atd.
94
Jaké jsou podstatné znaky instinktivního chován í?7B) Instinktivní výkony jsou vyvolávány vnějšími popudy, ale ne vždy, tak že popudy nemůžeme pokládati za jejich postačující podmínky. Spíše jsou podmíněny celkovým stavem organismu: novorozeně ssaje mléko z hladu, ne proto, že se mu podá prsní bradavka. Odmítá ji přece, je-li syto. Pták si staví hnízdo, má-li klást vajíčka. K popudům nejsou vůbec v jednoznačném a stereotypním poměru jako reflexy. Nejsou popudy jen vyvolávány, nýbrž mohou se jim také do určité míry přizpůsobovati. Na př. pohyby veverky zahrabávající oříšek se mění podle toho, je-li půda tvrdá, měkká, sypká, vlhká a pod. I překážky vedoucí k cíli jsou odstraňovány (mravenci!). Všechny instinktivní výkony jsou složité, složitější nežli reflexy. Instinktivní výkony jsou dále prováděny bez předběžné zkušenosti (bez učení), jsou zděděné a účelné, t. j. vitálně důležité, potřebné pro sebezáchovu a zachování druhu.
U všech instinktivních výkonu je nápadný jejich vztah k úspěchu. Nemůžeme ovšem předpokládati, že by si zvíře bylo úspěchu vědomo, a přece jeho jednání k němu směřuje a končí teprve, až úspěchu dosáhne. Takové směřování vpřed je psychologicky možné i bez znalosti cíle. Tak je tomu i u nás dospělých, když nasloucháme melodii, dramatu, když pozorujeme rytmický rozvoj atd. I tu je zřetelná zaměřenost vpřed bez znalosti toho. co se dostaví.
79) K otázce instinktů viz:
Ch. Bühler, Das Problem des Instinktes, Zeit. f. Psych., 103,1927. K. Biihler, Die Instinkte des Menschen, Ber. über d. IX. Kon-gress f. exper. Psych., Jena, 1926.
Ed. Claparěde, článek »Tierpsvchologie« v Handwörterb. d. Na-turwiss. IX., 1913.
K. Gross, Die Spiele der Tiere, 2. vyd., Jena 1907.
W. Mc Dougall, Social Psychology, 20. vyd. London 1924 (něm. prekl. Grundlagen einer Sozialpsychologie, Jena, 1928).
W. C. Dougall, Outline of Psychology, New York-London. 1923.
C. Lloyd Morgan, Instiiict and Habit, 1896 (něm. překl. Instinkt und Gewohnheit. 1909).
E. L. Thorndike, Animal Intelligence, New York. 1911.
E. L. Thorndike, Educational Psychology, New York, 1913/14.
J. B. Watson, Behavior, New York, 1914.
J. B. Watson, Psychology from the Standpoint of a Behaviorist, Philadelphia-London, i919.
E. H. Ziegler, Der Begriff des Instinkts einst und jetzt, 3. vyd.
1920.
95
Cíhá-li kočka na myš, kterou teprve čeká, nemůžeme jen chováni chápati jako reakci na popud. Toto chovaní ma určitý přípravný ráz, který nás vede k tomu, ze posuzujeme  instinktům aktivní charakter  a nechápeme je
kausálním vztahem k minu-
Směr
jako pouhé reakce. Výlučným
losti nemohou býti instinkty uosuuc-.n. vjo.^w.,. ^------
vpřed působí tu jako nějaká aktivní anticipace. Jednaní m-.Hnkrivní není tedv ien reakcí, nýbrž zároveň akci, působí
též aktivně vpřed. Při studiu instinktů docházíme k názoru, že nelze u nich vystačiti jen s kausálním hlediskem, jak činí na př. behavioristč (Thorndike, Watson, Bernard), nýbrž je nutno také podrobit výzkumu smysl, účel instinktivních výkonů. Je přec také možné objektivní zpracování teleologických otázek, jak to výslovně zdůrazňuje Buhler.77)
Obecně uznávané teorie instinktů není. Instinkty zůstávají pro vědu stále záhadou, někteří badatelé pokládají tento problém vůbec za neřešitelný (W. Stern). Mc Dou-
tento pruuiein vuucu l.& ,~. i  „i ca
gall věnoval se výzkumu lidských instinktu a pokusil se Původním způsobem o jejich výklad. Vychází z předpokladu, že v instinktivních výkonech se odráží cele dusevnrj clo-
/ '»    -\ ___:__„i,t,',r,í    nťVhrv   i   nn7nn v;)ni a
emoci
s  bojovným hněv,
včkovo (resp. zvířecí), nejen chtění, nýbrž i poznávání a cítění. Ústřední myšlenkou jeho teorie je vztah mezi instinktem a citem (afektem, emocí). Instinktivní jednání má podle něho svůj původ v emoci, emoce jsou tu opravdovými konstantami, pudovému jednání pravidelně přiřaděnými. Je prý tolik druhů  instinktivního  chování, kolik je jednoduchých S útěkovým  instinktem pravidelně souvisí strach, ným hněv,  s    instinktem   péče  mateřská láska (něžnost) atd. Krátce »zážitek provázející každé instinktivní jednání je podle příslušného instinktu specificky kvalitativně stejný.7")  Mc Dougall rozeznává u člověka celkem 13 instinktů: hledání potravy, sexuální pud, péči o dítě, pud získávací, budovatelský, stádní, instinct of appeal, t. j. apel na druha ve společnosti, pud sebeuplatňovací, sebepodřa-ďovací, pud odvracení a ošklivosti (instinct of repulsion), útěku, boje a zvídavosti.
Jiná teorie chápe instinkty jen jako řetězce reflexů. Jejím tvůrcem je H. Spencer, ale nalézáme ji i u
77) K. Buhler, Die Instinkte des Menschen, Bericht etc, p. 17.
™) K. Buhler Totéž. p. 20—21. ™) Mc Dougall, Outline of Psychology, p. 110, podoU. 128, di4.
W. Jamesa a dnes zejména u behavioristů. V podstatě tato teorie znamená: popud vyvolává reflexní pohyb, ten je popudem k dalšímu atd. Po stránce fysiologické by tedy šlo o soustavu  reflexních oblouků.  Reflexy samy ovšem jsou pouhými reakcemi na popud, jsou to zděděné mechanismy, stále stereotypní, vitálně účelné (stahování zornice při silném světle a naopak, kýchnutí, trhnutí prstem, jsem-li do něho bodnut a pod.). Chápeme-li však instinkty jako řetězce reflexů, zůstává nevysvětlitelným fakt, že instinktivní pohyby mohou být tak dlouho obměňovány, až vedou k úspěchu. U reflexů nic podobného nenalezneme. Jejich průběh jest stále stejný, neměnný. Thorndike vysvětluje tento fakt tak, že neúspěšné pohyby jsou na základě histologické stavby, na základě neuronových spojení tak dlouho nahrazovány jinými, až dojde k úspěchu. V Thorndikově teorii není brán žádný zřetel k cíli, úspěch je vysvětlován jen jako resultát neuronových vodivých funkcí, je to teorie vyhraněně mechanistická.
S tímto mechanickým pojetím se dnešní psychologie nespokojuje. Instinktivní chování opravdu nepůsobí dojmem reflexních řetězců, t. j. pouhé sumy pohybů úplně beze-vztažných, jen o sobě běžících. Každé instinktivní chování má naopak ráz něčeho jednotného, opravdového celku v čase probíhajícího a v sobě učleněného, s určitým počátečním a konečným členem. Každý člen instinktivního chování je v určitém vztahu nejen k předešlému členu, nýbrž zejména k členu konečnému. Aktivní směřování vpřed, i objektivně postižitelné, má svou zážitkovou stránku v afektu.
Výzkumu chtění s celostního hlediska věnoval se berlínský psycholog K. Lewin, jenž uveřejňuje v Psycholo-gische Forschung serie prací z oboru jednání pod názvem »Untersuchungen zur Handlungs- und Affektpsychologie« (dosud jich vyšlo 19).
Lewin vyšel ze studia asociační zákonitosti a ukázal, že asociaci nenáleží v duševním životě ten rozhodující význam, jaký mu přisuzovala starší psychologie. Na př. Ach se pokusil měřit stupeň volní působnosti zvykem, t. j. asociacemi, jejichž síla byla určována počtem opakování. Zvykovou čili asociační sílu, která může býti volním aktem právě ještě překonána, nazval Ach asociačním ekvivalentem volní síly. Achův pokus se ukázal neproveditelným, neboť mezi vůlí
96
97
a zvykem není žádné jednoznačné souvislosti. Lewin*") sám zjistil, že stejně intensivní chtění může být jednou překonáno asociací založenou na několika málo opakováních a podruhé, že na ně nestačí ani asociace založené třemi sty opakováními. Experimentálně prokázal,81) že nelze asociaci vůbec pokládati za hybnou sílu duševního dění. V oblasti jednání na př. nevede opakování k nutnosti nebo k tendenci, aby po provedeném jednání a se dostavilo také jednání b. »K tak zvaným zvykovým jednáním dochází spíše jen tehdy, když obě příslušná jednání (a, b) jsou nesamostatnými složkami relativně jednotného jednacího celku a když dále v pozdější situaci z nějakých akutních důvodů je uveden v chod jednací celek, který je s navyklým jednacím celkem stejný nebo jemu podobný.«S2)
Lewin vypracoval úplně novou teorii úmyslného jednání, ukázav, jak na základě volního aktu (aktu předsevzetí, úmyslu) vzniká vlastní jednání, zvláště když je od volního aktu časově vzdáleno.83) Asociační teorie viděla příčinu úmyslného jednání ve spojení t. zv. zřetelové představy, t. j. představy o příležitosti k provádění jednání a cílové představy. (V experimentu je zřetelovou představou optický nebo akustický signál, po němž má dojiti k požadovanému výkonu). Mezi oběma prý vzniká na základě jejich koexistence ve vědomí asociační spojení, jež působí, že příležitost k provádění navodí již vlastní jednání. I deter-minační teorie Achova vidí příčinu jednání ve spojení zřetelové a cílové představy, přes to, že popírá jeho asociační charakter. Lewinova pronikavá kritika však mluví proti předpokladu pouhého spojení. Uvedu některá fakta jím obzvláště zdůrazňovaná:
ao) K. Lewin, Das Problem der Willensmessung und das Grundgesetz der Assoziation, Psych. Forsch., 1—2, 1922.
Siegmar, Über die Hemmung bei der Realisation eines Willensaktes, Arch. ges. Ps. 52, 1925.
B1) K. Lewin, Die psychische Tätigkeit bei der Hemmung von Willensvorgängen und das Grundgesetz der Assoziation, Z. f. Ps-, 77, 1917.
B5) K. Lewin, Die Entwicklung der experiinent. Willenspsychologie u. die Psychotherapie, Leipzig, 1929, p. 9.
**) K. Lewin, Vorsatz, Wille und Bedürfnis, Berlin, 1926.
K. Lewin, Die psychologische Situation bei Lohn und Strafe, Leipzig, 1931.
a) Vliv úmyslu může se držeti dlouho, ale po některých dějích ustává náhle. Umíníme si na př. vhoditi dopis do schránky a učiníme tak. Další schránky již nás nevybízcjí k jednání. Objevení zřetelové představy (příležitosti k jednání) zůstává tedy bez účinku, jakmile úmyslné jednání je vyřízeno. Kdyby tu šlo o asociační spojení, pak by nebylo důvodu, proč by se tendence k provedení neměla při druhé příležitosti ozvati ve stejné nebo i v silnější míře.
b) Někdy se stává, že působení volního aktu (úmyslu) přechází i na jiné příležitosti, než jaké byly v něm představovány, Čili že vede k jinému provedení, které možno nazvat náhradným. Na př. umíním si napsat večer známému lístek. Ale odpoledne přijdu náhodou někde k telefonu. Použiji ho a dohovořím se se známým. Nebo si umíním vhodit dopis do schránky. Ale dostanu návštěvu a té jej předám, aby tak učinila za mne. S hlediska asociační teorie je zase nesrozumitelné, proč po náhradném jednání pozdější objevení příležitosti ve volním aktu představované již nevede k jednání. Nebo si umíním, že svému příteli, který mne má navšťíviti, něco sdělím. K návštěvě nedojde. Ale v takovém případě vliv úmyslu neodpadá, nýbrž nutí k pátrání po nové příležitosti. To ukazuje, že ve vědomí je určitý stav napětí, který nutká k vybití ve formě jednání.
c) Význačný je též fakt opětného přejímání přerušeného jednání, experimentálně zjištěný Lewinem. Je-li určité jednání během provádění přerušeno jiným a rušivé jednání je skončeno, pak se ukazuje neobyčejně silná tendence k opětnému převzetí prvého (nedokončeného) jednání. Tendence k vyřízení existuje nejen u příjemných, nýbrž i u indiferentních a nepříjemných jednání. Lewin právem namítá proti starému pojetí, že by se tu vlastně již nic díti nemělo, kdyby rozhodujícím činitelem bylo pouhé spojení mezi příležitostí a provedením. A zase vidíme, že základem jednání je určité napětí, které naléhá samo ze sebe, bez vnějšího popudu, k ukončení přerušeného jednání.
Podle protiasociaČní a protimechanistické teorie Leninovy je nutno chápati úmysl (předsevzetí) dynamicky,■4) jako stav napětí, které tlačí právě tak jako nějaká pudová potřeba určitým směrem a naléhá samo ze sebe na uvolnění
') U Lewina slovo dynamický znamená silový.
98
99
(vybití) provedením předsevzetí. Takový vnitřní tlak působí i tehdy, když není žádné příležitosti k jednání. Tento stav napětí označuje Lewin výrazem kvasipotřeba. Tím chce nazna-čiti funkční příbuznost s pravými pudovými potřebami, neboť i jejich význačným znakem je vnitřní napětí, tlak směřující k ukojení. Lewinova teorie, že úmyslné jednání má svou hybnou sílu ve vnitřním zaměřeném tlaku, přináší úplně nové hledisko pro výklad jednání.
Lewin ukazuje, jak průběh dění je závislý jednak na vnější situaci a jejích dynamických vlastnostech (tedy na topologii vnějšího pole), jednak na dynamických vlastnostech vnitřních, na potřebách a napětích subjektu. Stav napětí vzniklý předsevzetím není nikdy ničím isolovaným, nýbrž kvasipotřeba je vždy začleněna do celé soustavy napětí, jež zabírá různé vrstvy a hlubiny osobitosti. Kvasipotřeba souvisí také vždy s jinými kvasipotřebami i pravými potřebami, jež stojí ve službách nadradených, centrálních volních cílů nebo pudů. Proto působnost úmyslu nezávisí na intensitě volního aktu, nýbrž na síle a centrálním postavení (hloubce) pravých potřeb, do nichž je kvasipotřeba zapojena. Z pravých potřeb jsou význačné předně ty, které jsou pramenem úmyslu. Soustava napětí může během jednání mčniti svou stavbu: mohou se objeviti nové potřeby, jiné mohou odpadnouti. Potřeba, jednání, zakotvená v soustavě všech momentánních napětí, se vybíjí tak, že subjekt se snaží dosáhnouti určitého cíle. Vybíjí se, jakmile se objeví možnost jednání ve směru k cíli. Potřebové napětí může vésti, je-li dostatečně silné, k předčasnému propuknutí jednání, když příležitost je zdržována (tak na př. při sportovních závodech u startu). Vede dále k aktivnímu vyhledávání příležitosti,  když  se  příležitost nedostavuje, vede k opětnému přejímání přerušených jednání a k lepšímu jejich zapamatování. Jednání nevyřízená se pamatují podle experimentálních zjištění o ,50% lépe než vyřízená.
V subjektu je tedy určitý dynamický vektor, síla směřující k cíli, zaměřený vnitřní tlak. Od pozadí celkového stavu vědomí se tu odráží (jako figura) specifické jednání odpovídající potřebě. Toto utváření nese s sebou další důsledky. Určité věci a děje nabývají vztahu k situaci, dostávají charakter výzvy (podle Lewinovy terminologie), lákají, neboť jsou předmětem potřeby, jiné jsou zatlačovány do pozadí. Kniha láká ke čtení, ovoce nebo koláč k jídlu, osvěžující nápoj k pití, zrcadlo
ke zhlížení a pod. Síla výzvy může býti různá, od neodolatelného lákání, jemuž podléháme, až k slabému vábení, jemuž snadno vzdorujeme. Je možno rozeznávati výzvový charakter positivní, přitahující a negativní, odpuzující. Výzvový charakter věcí ovšem není konstantou, nýbrž je závislý na vnitřní i vnější situaci subjektu. Sebe půvabnější krajina stává se v bitevním poli něčím neutrálním. Dále výzvový charakter věcí slábne, je-li subjekt ukojen, nasycen. Při přesycenosti nabývá dokonce týž předmět nebo děj záporného výzvového charakteru. Ba může dojiti i k trvalé fixaci negativního výzvového charakteru. Na př. k jídlu, kterým jsme si zkazili žaludek, cítíme někdy léta a léta silný odpor. Charakter výzvy mizí, t. j. předměty nelákají, když potřeba je ukojena, čili když napětí je odstraněno. Ukojení potřeby lze chápati jako psychické nasycení. Potřeba a charakter výzvy jsou v Lewi-nově teorii korrelativními pojmy. Základní napětí je uvolněno, potřeba je ukojena, když subjekt dosáhl cíle. Uvolnění napětí se projevuje dynamicky tak, že po dosažení cíle subjekt končí jednání. Tlaku k jednání se však někdy staví v cestu překážky, jež mohou býti tak silné, že vedou ke konfliktu, t. j. sporu dvou různosměrných a při tom přibližně stejně silných dynamických složek, tlaku k jednání a odporu překážek. Výsledkem takového konfliktu pak je náhradní jednání (na „př. při zkoušení nové formy plování). Vidí-li subjekt, že cíl je nad jeho síly, mění se dynamická stavba situace. Co dříve lákalo, ztrácí svůj výzvový charakter a přechází v opak, odpuzuje. Subjekt je hnán s pole. Celostní charakter této dynamiky, do níž vetkává Lewin lidské jednání, je zřejmý.
Jak vypadá takové úmyslné jednání po stránce popisné? Vždycky má ráz dění učleněného, k cíli směřujícího a konečného. Je to v čase probíhající, suk-cesivní celek, sestávající z hlavních fází a případně z vedlejších odboček. Jednání směřuje vždy k určitému bodu, jímž končí. Jednání k cíli směřující nemusí se hned dařit. Až do určitého okamžiku může míti ráz hledání, tápavých, předběžných pokusů. Subjekt může dále prožívati určité obraty vedoucí k novému členění. Nejdůležitější je okamžik, kdy subjekt si uvědomuje jen jednu cestu jako správnou, k cíli vedoucí, účelnou. Do hltivních fází mohou býti zapojeny i vedlejší, mající ráz podřaděnosti. Průběh úmyslného jednání není ovšem jen učleněnou následností, nýbrž také současností dějů
100
101
L
zasahujících do různých vrstev a hlubin osobitosti a provázených různým afektivním zjítřením a různým zasažením vlastního já. Nelibě je na př. neseno každé oddálení cíle a každý neúspěch, neboť může míti na př. také silnou sociální odezvu, úspěchy a neúspěchy se vůbec vyznačují neobyčejnou působivostí.
Pokusím se nyní znázorniti Lewinovo dynamické pojetí na několika konkrétních faktech, jimž je věnována Lewinova knížka »Die psychologische Situation bei Lohn und Strate«. Lewin rozbírá s hlediska své teorie užití trestu nebo odměny jako prostředků k dosažení určitého chování u dětí. Ponechává při tom úplně stranou pedagogickou otázku, zda takové prostředky jsou vhodné či ne. Dospělý sahá u dětí k odměně nebo trestu tehdy, chce-li dítě přimět k jednání, pro které dítě nemá okamžitě žádného zájmu nebo které se mu příčí (na př. pracovat školní úlohu nebo jíst nepříjemný pokrm a p.). Chování dítěte v takovém případě nelze vyložiti z ojedinělého podnětu, nýbrž nutno vzíti v úvahu celkovou konkrétní situaci. Lewin. klade důraz zejména na přesnou topologii situace, resp. její struktury. Ukáži Lewinovo pojetí nejprve na situaci s přirozeným dětským zájmem a s ní srovnám situace, v nichž se sahá k trestu nebo k odměně.
1. Psychologická situace při dětském Cbr 2g z á j m u n a v ě c i.
Dejme tomu, že přirozený zájem dítěte se právě obrací ke hře s loutkou. Situace je dynamicky poměrně jednoduchá. (Obr. 28.)sr') Je ovládána kladným výzvovým charakterem loutky (L). Vzniká tu psychická síla, vektor (V) od dítěte (D) směrem k loutce a, je-li výzvový charakter loutky dosti silný, dochází k akci.
Co se stane, narazí-li dětská akce na překážku, na př. ztíží-li dítěti přístup k loutce nějaký předmět, nebo zákaz dospělého, nebo mocenská sféra jiného dítěte? V takovém případě (obr. 29) vzniká určitá bariéra80) (B), jež vychýlí akci dí-
B5) Obrazy podle Lewinovy knihy. 8B) Lewrnův termín.
V
Obr. 29.
Ú
Ví
©
Ví
T
tčte z původního směru. Vektor ovšem směřuje zase k cíli. Dítě na př. obejde stůl, který je v cestě, nebo přemluví dospělého, nebo si loutku od jiného dítěte vypůjčí.
2. Příkaz s hrozbou treste m.
Trestem hrozí dospělý dítěti tehdy, požaduje-li po něm chování, které má pro ně negativní výzvový charakter. Dítě má na př. krasopisně napsat celou stránku písmene a. nebo má počítat, ale nechce se mu. Dítě projevuje tendenci úkolu uniknouti anebo alespoň jej oddáliti. Má-li býti dítě pohnuto k tomu, aby přes svou nechuť úkol provedlo, musí býti vytvořena síla, která by směřovala proti úkolovému vektoru (viz obr. 30) a byla dosti silná, aby jej překonala (Vt). Takovou možností je na př. hrozba trestem, který má ovšem rovněž  negativní výzvový charakter. Topologicky je tedy situace taková: dítě se nalézá mezi 2 zápornými výzvovými charaktery, úkolem (Ú) a trestem (T). Takovým způsobem se dítě dostává do konfliktu, který vytváří silnou tendenci, dostati se z pole, na př. útěkem, prováděním jiných výkonů, podváděním dospělého a p. Chce-li tedy dospělý příměti dítě k provádění úkolu, musí vytvořiti kolem dítěte bariéru, která by znemožnila útěk (obr. 31). Bariéra (B) musí býti postavena tak, aby se dítě dostalo na svobodu bud provedením úkolu anebo trestem. Bariéra  může býti povahy  fysikálně tělesné (dítě je zavřeno), nebo sociologické (mocenská sféra dospělého, t. j. dospělý nepustí dítě s očí). B| Jiná forma bariéry spočívá v tom, že působíme na cit dítěte (»Přece nejsi uličník«). V každém případě však musí býti bariéra pevná a znamená vždy také omezení  pohybové volnosti dítěte. Kdyby tomu tak nebylo, kdyby se tedy volný prostor udělal libovolně veliký, pak by dítě volnosti  také použilo a šlo by »s pole« i uvnitř bariéry.
Na dítě tedy působí při hrozbě trestem dva protichůdné vektory: vektor úkolový a      Obr. 31.
Obr. 30.
102
103
Obr. 32.
vektor trestný. Tyto síly vedou ke zvýšení stavu napětí, t. j. dítě je vystaveno v celém poli zvýšenému všeobecnému tlaku.
Jaké možnosti chování se naskýtají dítěti v takové trestné situaci?
a) Dítě může hrozbou trestem býti přivedeno k žádoucímu chování (k provedení úkolu a p.). V tom případě je trestný vektor silnější než vektor úkolový a také bariéra je dostatečně pevná (obr. 32). Dítě vstupuje do úkolového pole. Provedení úkolu znamená cestu k volnosti.
b) Druhá možnost je ta, že úkolový vektor je silnější. Pak dítě při dostatečně pevné bariéře přijímá trest, vstupuje do pole trestu, aby se tak dostalo na svobodu (obr. 33). Zkušenost může případně vést dítě k poznání, že trest ani není tak zlý, jak čekalo. Nebo se dítě ocitne v situaci, že trest ani nebere »mo-
rálně«, nýbrž spíše žertovně. Nebo po častějších zkušenostech dítě proti trestu otrne. Ztratí-li trest pro dítě morálně ponižující charakter, pak ztrácí na své síle.
c) Jiná možnost chování spočívá v akci dítěte proti bariéře. V tom případě vektor úkolový a trestný jsou přibližně stejně silné a dítě je hnáno ve směru resultanty (obr. 34). Dochází k slepému útoku na bariéru anebo k promyšlenému pokusu o průlom (lichocením, šibalstvím, vzdorem a p.). Je-li bariéra velmi pevná a situace pro dítě beznadějná, mohou se u dítěte objeviti při silném napětí i sebevražedné tendence.
d) Takové pokusy o průlom mají již ráz boje s dospělým. Bariéra bývá stejně většinou sociální povahy a boj dítěte se obrací proti mocenské sféře dospělého. Obsahově může jeho boj směřovati proti úkolu, proti trestu nebo proti bariéře. Při boji proti úkolu dítě na  př. předstírá obtíže,  které  dospělý  musí uznati
104
Obr. 33.
Obr. 34.
(ztratilo péro, zapomnělo si koupiti sešit, má bolení hlavy a pod.). V boji proti trestu si na př. dítě obleče silné kalhoty, nebo předstírá nemoc, nebo získá určitou posici lichocením, šibalstvím a p. Všechny takové bojovné výkony jsou i útěkem před dospělým i bojem proti němu. Musí-li dítě počítati s hrozbou trestem pravidelně, stává se, že svůj boj proti dospělému  přenáší i mimo trestnou situaci. Sem spadají nekonečné varianty obstrukce a revolty, jež vymýšlí mládež proti učitelům a rodičům, kteří upřílišeně zdůrazňují svoji autoritu.
e) Odchod s pole může býti proveden také tím způsobem, že se dítě uvnitř pole úplně do sebe uzavře, že se úplně isoluje, aby se vyhnulo tlaku okolí. Funkčně příbuzná je reakce vzdoru, ke kterému se dítě někdy utíká a který znamená úplnou necitlivost proti hrozbě i boj proti mocenské sféře dospělého.
f) Je-li stav napětí při hrozbě trestem příliš nepříjemný a dítě nevidí žádného východiska, pak se objevuje někdy tendence utéci se do oblasti neskutečnosti (snu, fantasie, gesta). Uniká tak ovšem pouze duševně, nikoliv tělesně. Hranice mezi sférou skutečnosti a neskutečnosti není u dítěte ještě tak ostře vyhraněna jako u dospělého, takže přechod z jedné do druhé je snadný. Ve sféře neskutečnostní se dítěti ztrácejí všechny nepříjemnosti trestné situace: dítě se zdá zcela volné, ono vládne, nepříjemný úkol zdá se vyřízen a p. Je-li momentánní pokus o útěk z trestné situace zmařen, může dojiti k afektivní-mu výbuchu, dítě propuká v pláč, křik nebo zuřivost.
3. Příkaz s nadějí na odměnu.
V tomto případě má býti dítě pohnuto k provedení úkolu odměnou (hračkou, mlskem, pochvalou, dobrou známkou a p.). Topologicky je situace taková: dítě stojí před úkolem s negativním výzvovým charakterem, který má býti překonán positivním výzvovým charakterem odměny (O, obr. 35). Odměna stojí topologicky v témž směru jako úkol, ale za ním. Zase tu
105
máme co činiti s konfliktem dvou protivných sil. Vektor vycházející z odměny (Vo) musí ovšem býti silnější nez vektor úkolový (Vú).
+ O
U
Vú
0
Obr. 35.
Obr. 36.
Dítěti, které je lákáno odměnou, je nepříjemný úkol vlastně bariérou, ležící mezi ním a cílem jeho úsilí (odměnou O, obr. 36). Proto se bude dítě pokou-šeti bariéře se vyhnout, na př. dosáhnouti odměny lichocením, nebo předstíra-ti splnění úkolu a p.
Z tohoto důvodu je nutno i při situaci s odměnou zříditi bariéru tak, aby dítě dosáhlo odměny jen při splnění   úkolu  (obr. 37).
t-' '• •---- ----- -
Hlavní rozdíl této situace oproti situaci s trestem spočívá v tom, že při trestu je dítě úplně obklopeno bariérou, kdežto při odměně stojí dítě mimo bariéru. Při situaci s odměnou není dítě omezováno ve své svobodě pohybové jako v případě trestu, nemá tedy tato situace nutivčho charakteru trestné situace.
Jaké možnosti v chování dítěte se tu naskýtají?   a)   Je-li odměna vzhledem k nepříjemnosti a trvání úkolu dosti lákavá a bariéra pevná, pak se dítě podrobí úkolu. Blíží-li se dítě úkolu, nebo vstupuje-li do úkolového pole, pak se v chování dítěte projevuje určitý rozpor mezi směrem úkolovým a směrem k odměně: dítě pošilhává při provádění úkolu po odměně (obr. 38). Vyřídí jej pokud možno rychle, případně jej i předčasně přeruší, dostane-li se k odměně.
b) Je-li nepříjemnost úkolu silnější než odměna, pak se dítě odměny vzdá.
Obr. 38.
c) Při silné nepříjemnosti úkolové a silném lákání odměny může se dítě pokusiti o průlom bariéry (na př. jít na slíbený výlet, i když úkol není proveden), který ovšem neprobíhá směrem ven, nýbrž směrem k odměně. Průlom má zase ráz boje s dospělým, ale boj nemá té tvrdosti jako v trestné situaci, poněvadž celková situace tu není nutivá. Také se tu spíše uplatňuje tendence, vésti boj po dobrém, lichocením a p.
Situace s odměnou je ve své čisté formě poměrně řídká. Dospělý zpravidla nesahá k výlučně trestné nebo k výlučně odměnové pedagogice, nýbrž k jejich kombinaci. Typickým příkladem je školní známkovací soustava. Dobrá známka má ráz odměny, špatná ráz trestu a celková situace je taková, že nutně dochází buď k jednomu nebo k druhému.
Rozbor právě uváděných tří situací ukazuje přesvědčivě, že v Lewinově psychologickém pojetí nejde o žádné sumační konglomeráty, nýbrž o opravdové celky, opravdové dynamické tvary.
V úplném rozporu s celostním zřetelem dnešní psychologie je testová metodika, jak se s ní neustále setkáváme v psychotechnice. Testová metoda87) je jen posledním výhonkem překonané elementové psychologie. Vychází z mylného mechanistického předpokladu, jako by lidská duše byla pouhým svazkem, pouhým součtem funkcí vedle sebe existujících. Proto se pokouší o obraz duševního ustrojení, sestavený mo-saikovitě z pouhé řady isolovaných výkonů chování. Tento základní aspekt je v principu pochybený a nemůže býti vyrovnán sestrojením testů sebe lépe vyhovujících. Kvalitativní rozdíly vývojových stupňů (na př. dítě — dospělý) se svým nesmírným bohatstvím jsou převáděny jen na stupňovité rozdíly ve směru: více — méně. Zkouší se na př., které funkce se u dítěte u srovnání s dospělým ještě nevyskytují, za mylného předpokladu, že je to pouhé minus oproti pozdějšímu vývojovému stupni. Testové zkoušky inteligence znají jen jeden způsob myšlení: logičtější nebo méně logický. Tímto chápáním však nelze vyložiti, jak ukazuje Werner,88) ani strukturu dítěte, ani pathologického individua. Dětské myšlení, zejména na
87) Viz též O. Chlup, Pedagogika, Brno, 1933, p. 44—46.
Sústal—Uher. Pozorování žáků na škole národní, Praha, Unie, 1934; část druhá, zpracovaná Uhrem, správně hodnotí význam testové metodiky.
fiS) H. Werner, Einführung in die Entwicklungspsychologie, 2. vyd., 1933, p. 15.
106
107
raných vývojových stupních, nemá s logikou dospelých nie společného. Zde jde o rozdíly jakostní a testová metoda na nč přikládá per nefas měřítko mnohostní. Při testovém výzkumu dítěte se dá také poukázati na nepříznivý vliv zkouškové techniky na dítě. Dítě se tu ocitá v situaci jemu veskrze nepřiměřené. Potýká se s úlohou, která zpravidla málo-hoví jeho zájmům, má-li k disposici hračky nebo jiný materiál, smí ho užívat jen způsobem předem určeným, musí se říditi instrukcemi zkoušejícího, jeho spontánní dětské zájmy a přání se tu nemohou projeviti, při zkoušených výkonech musí stále měniti svou zaměřenost a j. Na psychopathologické dítě zejména působí testová zkouška způsobem tísnivým a krajně nepříznivým. Nedivíme se tedy odsudku Homburgrovu: »Je zásadné nemožné, dosáhnouti spolehlivého soudu u dětí s nedostatky v nadání jen na základě testových zkoušek bez znalosti jejich osobní podstaty.«89)
p. 96.
89) A.   Homburger,   Psychopathologie   des  Kindesalters, 1928,
Genetická dominance celku.
Věta o genetické dominanci celku znamená, jak již bylo uvedeno (str. 21), že i na nižších vývojových stupních (u zvířete, u dítěte, u primitivů) převládají ne snad elementy, nýbrž celky, ovšem celky méně diferencované (rozrůzněné) nebo vůbec nediferencované. Dnešní vývojová psychologie ukazuje převahu celostních kvalit, jako základní rys primitivního vědomí a zároveň vznik tvarů, jako členitých celku, z celků ještě neučleněných. Primitivní zážitkové celky mají také obsahovou mnohost, jsou bohaté obsahovými momenty, ale jejich mnohost není ještě učlenčna, jsou tedy členitostí chudé. To znamená, že kvalitativní momenty primitivních celků nejsou ještě navzájem ostře ohraničeny, nýbrž že se prolínají navzájem. Prolínavost (difusnost) je tedy význačným rysem primitivních zážitkových celků. Difusní primitivní celky jsou zpravidla citově silně zabarveny, citům blízké.   Ve vývojové  psychologii se zdůrazňuje myšlenka postupné diferenciace zážitků i chování. Stoupající diferenciace nese s sebou na jedné straně členitost, vyhraněnost a určitost celků, na druhé straně jejich vzájemnou hierarchii, t. j. nadřadénost a podřaděnost.
Pokusím se nyní ukázati rysy primitivního vědomí na konkrétních faktech z psychologie dítěte, primitivů a zvířete. Všimněme si především dětského vědomí. Jakého rázu je vědomí novorozeněte? U W. Sterna se dočítáme: »Jediné, co smíme u novorozeněte s určitou oprávněností předpokládati, jsou temné, nejasné stavy vědomí, v nichž smyslové a citové složky ještě nerozeznatelně spolu splý-vají«.B") Tato stylisace vyjadřuje zřejmě naprostou nedife-rencovanost vědomí novorozeněte. Podle nazírání starší psychologie je duševno dítěte v prvých dnech vlastně neuspořádanou mnohostí jednotlivých počitků a z jejich spojení vznikají během doby vjemy, představy a všechno ostatní.
flc) W. Stern, Psychologie der frühen Kindheit, 6. vyd., p. 51.
108
109
Základním vývojovým prvkem v pojetí starší psychologie je počitek. Tak čteme na př. u Krejčího: »Počitek má v sobě všechno, z čeho možno další vývoj duševní pochopiti a jej zkonstruovati«.B1) Kdyby nazírání starší psychologie bylo správné, pak by musily právě nejjednodušší popudy, odpovídající počitkům. vyvolávati zájem dítěte. Zkušenost však ukazuje něco zcela jiného. Kojenec nemá naprosto žádného zájmu na jednoduchých barevných skvrnách nebo svítících bodech, ani na jednoduchých isolovaných zvucích, ale má zájem na lidském obličeji a lidském hlase. .liž dvouměsíční dítě reaguje positivně na lidský pohled a lidský hlas, a to úsměvem.02) Tento fakt není možno vysvětlovati zkušeností. Douměsíční zkušenost by zdaleka nestačila na to, aby dítě synteticky zpracovalo počitkovou mnohost v matčin obličej.
Stejně  mluví proti nazírání starší  psychologie dětské reakce na mimiku, hlas a gesta druhé osoby, tedy fakt r o z-umění výrazu, který se u dítěte dostavuje tak nápadně záhy. H. Hetzerová"3) studovala takové reakce na grimasy u dětí v prvém roce. Děti 3—11 měsíční byly osobou jim známou oslovovány vlídným nebo zlostným hlasem, anebo táž osoba hleděla na ně s obličejovou mimikou vlídnou nebo zlobivou, anebo se k nim blížila s gesty lákavými nebo hrozivými. Takovým způsobem bylo zjištěno, že již půlroční dítě reaguje na vlídnost (v hlase, obličeji, gestech) radostně, na nevlídnost udiveně nebo bojácně (dítě mladší reaguje úsměvem i na nevlídnost). Z těchto reakcí usuzujeme právem, že dítě také fenomenálně prožívá tuto vlídnost nebo nevlídnost a ne snad mnohost počitků barevných a světelných, nekonečně proměnlivých. Také zde se nelze odvolávati na zkušenost. Z toho důvodu pokládá dnešní psychologie fysiognomické  zážitky vlídnosti a nevlídnosti za kvality zcela primitivní, mnohem primitivnější zejména nežli jsou počitky. Takové primitivní zážitky ovšem nejsou ještě diferencovány ve sféru vjemovou a citovou, objektivní a subjektivní, nýbrž obojí tvoří ještě nedílnou jednotu, nedílný celek citově sytý-.
91) Fr. Krejčí, Psychologie VI., p. 406.
92) Ch. Bühler, Kindheit und Jugend, Leipzig 1931, 3. vyd., p. 27. 9S) Ch. Bühler—H. Hetzer, Das erste Verständnis für Ausdruck
im 1. Lebensjahr, Zeit. f. Psych., 107, 1928.
Přímým důkazem  toho, že se v primitivním vědomí uplatňují ne snad isolované elementární danosti, nýbrž celky, třeba jednoduché, jsou t. zv. v o 1 b o v é   d r e s u r y. Bylo jich užito k řešení otázky, zda dítě nebo zvíře, když se učí voliti mezi dvěma odstíny šedi (černobílé řady), je cvičeno  na  jednotlivé   optické   danosti  takové světlostní dvojice, anebo na celostní přináležitost obou kvalit, čili na t. zv. párovou strukturu (v berlínské terminologii). W. Kohle r94) se obíral touto otázkou první a dospěl k výsledku, že rozhodujícím činitelem je celostní přináležitost obou  odstínů tvořících dvojici.  Dokázal to pomocí t. zv. kritických pokusů, k nimž sáhl, jakmile dresura byla skončena. O něco později a na Köhlerovi nezávisle studoval problém také E. R. J a e n s c h,95) jenž dospěl k témuž výsledku, třeba s jinou interpretací. Köhler prováděl své pokusy s kuřaty,  šimpanzy a s jedním   tříletým dítětem. Pokusné uspořádání bylo v podstatě takové: kuře bylo uzavřeno v kleci zamřížované tak, aby mohlo volně protáhnouti krk i hlavu. Před klecí bylo prkénko, s něhož kuře zobalo zrní. Prkénko bylo polepeno dvěma šedými papíry vedle sebe, jedním světlejším, druhým temnějším. Kuře bylo nacvičeno zobat jen s jedné plochy, na př. světlejší. (Köhler je plašil proutkem, t. j. nenechal je zobat s temné plochy.) Starší psychologií je dresura vysvětlována tak, že pro jeden šedý odstín se dosáhne kladné reakce (zobat), pro druhý záporné (nezobat), při čemž však každá reakce je v přímém asociačním vztahu jen s příslušnou absolutní daností (světlá šed — temná šed) nezávisle na ostatním vjemovém poli. Köhlerovy pokusy došly však ke zcela jinému pojetí. Köhler nacvičil kuře tak, aby volilo na př. světlejší odstín. Bylo k tomu třeba 400—600 pokusů. Positivní papír musil nepravidelně měnit polohu, musil býti hned vpravo, hned vlevo. Dresura končila, až kuře samo od sebe zobalo jen se světlejší plochy. Po skončeném cviku přikročil Köhler ke kritickým pokusům. Zase podal kuřeti krmítko se dvěma šedými tóny, ale volenými tak, že předešlý záporný
B1) W. Köhler, Nachweis einfacher Strukturfuriktionen beim Schimpansen und beim Haushuhn, Abhandlungen d. Preuss. Akad. d. Vvissensch., Jahrg. 1918, phys.-math. Klasse, Nr. 2.
*5) E. R. Jaensch, Einige allgem. Fragen der Psychol. und Biologie des Denkens, Leipzig, 1920.
110
111
	+ s	t	dresura
SS	s	kritický pokus	
Obr. 39.
(t) byl vypuštěn a vedle předešlého kladného (s) se nalézal nový tón ještě světlejší (ss). Celá dvojice byla tedy posunuta směrem k bílé barvě, t. j. více doleva (obr. 39.). Nový odstín (ss) nebyl ovšem předmětem dosavadní dre-sury. Jaké bylo nyní chování kuřete? Kdyby starší psychologická teorie byla správná, muselo by zvíře zobat s dřívější positivní plochy (s). (Pokusné podmínky byly u Köhlera obměňovány tak, že jiné kuře bylo zase cvičeno na temnější odstín a v kritických pokusech se provedlo posunutí do pravá, t. j. směrem k černé barvě.) Köhler však dospěl k výsledkům, které odporují starší teorii: čtyři kuřata, z nichž dvě byla nacvičena na světlejší a dvě na temnější Šed, zvolila v 85 kritických pokusech 59krát nový papír, pro ně neutrální (ani kladný ani záporný) a jen 26krát dřívější positivní. Starší teorie tu tedy selhává, neukazuje se správnou, neboť podle ní by se měl dostaviti alespoň opačný číselný poměr, resp. kuřata by měla zobati jen s nacvičené kladné plochy. Jak vyložiti tyto překvapující výsledky?
Köhler sám poukazuje na to, že po stránce zážitkové je při vnímání takových vedle sebe ležících světlostních ploch u člověka charakteristický rys přináležitosti obou odstínů. Není tu pouhá bezevztažná sousednost, nýbrž obě kvality tvoří jednotný celek o určitém světlostním intervalu, který lze nazvati dvojicí. Tento rys celostní přináležitosti se uplatňuje i u zvířat. Chování kuřat v kritických pokusech Köhle-rových je určováno intervalově svčtlostní dvojicí, t. j. celkem a ne absolutní optickou kvalitou. Právem pak usuzujeme, že chování kuřat musí být také fenomenálně při řáděn zážitek celostní povahy. Fakt, že Köhlerovy pokusy byly provedeny s kuřaty, dokazuje, že i ve vědomí tak primitivním existují opravdové psychické celky a ne pouhé součty elementárních daností.
Jakého rázu jsou vjemy na primitivní ch stupních vývojových (u dítěte, u primitivů, u zvířete)? Na dětských vjemech na př. se dá prokázati, že nemají onen výlučně předmětný (objektivní realitu v sobě odrážející) charakter, jaký vyznačuje vjemy vyspělého člověka. V dětských
112
vjemech je afektivita ještě příliš spjata s predmetností v nerozlíšenou celistvost. Proto na př. jsou věci dětmi chápány ještě příliš fysiognomicky. Tak je tomu i u primitivních kmenů. »Puvodni svět je dán fysiognomicky, a není takovým snad následkem anthropomorfního oduševňování přírody, následkem životního charakteru přenášeného analogicky s člověka na mrtvé okolí, nýbrž proto, že fysiognomicky hled je vlastně původním nazíráním vůbec, v němž nebyla ještě provedena rozluka mezi mrtvým a živým okolním svctem«.96)
Na primitivních stupních vývojových nejsou ve vjemu ani namnoze jednotlivé smyslové oblasti zřetelně od sebe odloučeny, což je markantním dokladem vjemové nediferencova-nosti. V dětských smyslových zážitcích narážíme na př. často na barevné vůně a barevné tóny. Rozšíření a stavba takových synestesií, resp. c h r o m a t i s m ů není dosud dostatečně probádána. Zdá se, že nejvíce jsou rozšířeny v době 6—8 let, v dospělém věku jsou vzácné."7) V žádném případě však není možno synestesie chápati jako asociační spoje dvou smyslových oblastí.
Že vjemy primitivního duševna nejsou ještě rozrůzněny ani ve figuru a pozadí, ukazují Volkelt o va zkoumání na pavouci c h.9*) Druh pavouků, které pozoroval Volkelt, číhá ve své skrýši před pavučinou na kořist (mušky, komáry). Vletí-li muška do pavučiny a zmítá sebou, pavouk se vrhá na ni, usmrtí ji, upevní v pavučině a buď ji ponechá tam, má-li v skrýši ještě nějakou nevyssátou mouchu, anebo ji odnáší do skrýše, není-li zásoben. Avšak oproti stejné mouše, která se dostane do jeho skrýše a do jeho blízkosti, reaguje zcela jinak: ustupuje, anebo za,ujme obranný postoj, ale neútočí. Z tohoto dvojího chování, které má podle Volkelta ráz pravidelnosti, je viděti, že kořistí t. j. předmětem, který je napadán, je pro pavouka jen ta moucha, která sebou zmítá v pavučině, táž moucha uvolněná nikoli. Vjem v tomto případě zřejmě ještě není rozlišen ve figuru a pozadí, mouchu a pavučinu,
9B) H. Werner, Einführung in die Entwicklungspsychologie, Leipzig 1933, 2. vyd., p. 55—56.
97) Q. Révész, Über audition colorée, Z. f. Ps., 21, 1923. A. Argelander, Das Farbenhören, Jena, 1927.
A. Wellek, Zur Geschichte u. Kritik der Synästhesienforschung, Arch. f. d. ges. Psych., 79, 1931.
98) H. Volkelt, über die Vorstellungen der Tiere, Leipzig 1914.
113
nýbrž obojí tvoří ještě ne rozrůzněný celek a pavouk reaguje jen na tento tuhý celek, tedy ne na mouchu, nýbrž na mouchu v pavučině. Zároveň ukazuje pavoukovo chování, že v takovém primitivním vědomí ještě neexistují věci, t. j. věcné konstanty jako ve vědomí vyspělém.
Obdobný jev lze ukázati i v dětském chování. Varšavský psycholog Štěp. Baley9") uvádí, že dvě děti.prof. Szumana si vedly — vždy ve věku 6 měsíců — takovým způsobem: podal-li se jim kousek moučníku nebo mrkvička na lžíci, chtivě sahaly po soustu a dávaly do úst. Podalo-li se jim totéž sousto na talířku, nepokoušely se o ně, nýbrž sahaly po celém talířku a ten hleděly dostat do úst. Z tohoto chování lze usuzovati, že optický vjem tu má ještě difusní charakter, že dítě toho věku nedovede ve vjemovém aktu ještě rozlišiti celek ve složky. Na Szumanova pozorování navazuje Baley svá vlastní, poněkud složitější: podá-li se dítěti pralinka rukou, chtivě po ní sáhne, podá-li se mu na talíři nebo na kartonu, vede si dítě tak, jako by pralinka zmizela, t. j. nereaguje vůbec. Chovaly-li se děti Szumanovy, jako by předmět byl s podložkou srostlý, vedly si Baleyovy děti, jako by předmět vůbec neviděly. Baley vyzkoušel 30 dětí ve věku 6—24 měsíců a zjistil toto chování jen v 5 případech (u dítěte VI-,-, 15-, 16-, 16x/2- a 18měsíčního). Baley nepokládá tento jev právem za vysvětlený pro nedostatek materiálu a vybízí k pozorování. V této souvislosti upozorňuji též na V o 1 k e t o v a1"17) pozorování při studiu kresebného výrazu dětí raného věkového stupně. Děti raného věkového stupně neznázorňují věci v kresbě skrze části, nýbrž mnohem celistvěji, v primitivních komplexních kvalitách. Vlastnosti věcí jsou v primitivních vjemech a tím více v primitivním znázorňování kvalitativně změněny a mohou se srážeti v nerozčleněné celky, které neodpovídají našemu pojetí věci. Takové dětské celky stojí podle Volkelta vlastně blíže citu než vjemu nebo představě.
Podobně zjistila Z. Gančeva v psych, ústavu lipském při studiu plastiky dětí 3—óletých, že plastiky z jednoho kusu
fl9) St. Baley, Mitteilung zum Problem der Gestaltauffassung bei Kindern, Z. f. Ps., 109, 1929.
loo) j-j Volkelt, Primitive Komplexqualitäten in Kinderzeichnun-gen, Bericht über den S. Kongress f. experim. Psychol., Jena, 1924, p. 208.
jsou nejčastější u nejinladších.1"1) To opravňuje k domněnce, že plastika z jednoho kusu je primitivnější formou. Předměty jsou na tom stupni ještě prožívány jako nedílné celky a jsou-li tu prožívány také části, tedy jsou vklíněny v celek tak pevně, že je pro dítě neobyčejně obtížné, případně nemožné, podati je jako části.102) I mluvené slovo je dítěti před vstupem do školy ještě neučleněným celkem. Dítě při vstupu do obecné Školy zná slova, ale nezná jejich složek. Pomyšlení, že by se slovo dalo členití a děliti, je mu úplně cizí. K tomu musí býti dítě teprve vedeno.
Význačným přínosem pro teorii primitivního vědomí je objev eidetické vlohy u mládeže, o nějž se zasloužila marburská psychologická škola s E. R. Jaenschem v čele.11") Eidetická vloha je schopnost vybavovati zrakové vjemy ne snad ve formě pouhých představ, nýbrž s halucinační živostí, takže jsou v pravém slova smyslu viděny. Jde tu tedy o subjektivní vidění optických reprodukcí za prokazatelné účasti oka. Tyto viděné optické reprodukce nazývá Jaensch subjektivními optickými názorovými obrazy. Jsou ve značném procentu rozšířeny u mládeže, po pubertě se ztrácejí a u dospělých existují jen výjimečně. Subjektivní optické názorové obrazy mají některé vlastnosti společné s vjemy, jiné s představami. Přes to, že jsou to reprodukce, dají se promítat na venek a jejich barvy se dají míchat s objektivními barvami podle běžných zákonů (na př. komplementární se doplňují na šedou atd.). Na druhé straně podléhají čistě psychickým činitelům, pod jejichž vlivem prodělávají řadu proměn, jako' na př. představy. Na základě takových zkušeností, že subjektivní názorové obrazy mají vlastnosti i vjemové i představové, a na základě rozšíření eidetické vlohy formuluje Jaensch velmi duchaplnou hypotésu, že optické názorové obrazy jsou prvotní optickou nediferencovanou jednotou, z níž se vyvíjejí na jedné straně optické vjemy, na druhé straně optické představy. Eidetická vývojová fáze by tedy byla ontogenetickou ranou formou vidění, důležitou pro stavbu t. zv. vjemového světa. Vlivem eidetického vidění vysvětluje Jaensch na př.
1U1) S. Gantschewa, Kinderplastik Drei- bis Sechsjähriger, München, 1930, p. III.
I02) Totéž, p. 112.
ms) yjz mojj moI1ojrraiJi »Eideticka vloha u mladeze«, Praha, Orbis, 1930. Tamtéž bibliografické údaje.
114
115
racionalitu vjemového světa, t. j. onen fakt, že vjemové relace odpovídají již do určité míry relacím představovým. Tím je míněna t. zv. konstantnost velikosti, směru, barvy a tvaru, spočívající v tom, že vidíme věci v jistých mezích přes měnící se vzdálenost, tedy přes nestejnost sítnicového obrazu ve stejné velikosti, že je vidíme přes různé pohyby hlavy a očí ve stejném směru, přes různá osvětlení ve stejné barvě a přes různá perspektivní zkreslení na sítnici (na pí. kruhu nebo pravého úhlu) ve stejném tvaru. Dohad, že vjemy vznikají z vývojových forem představám blízkých, by vysvětloval, proč se vjemový svět nekryje s představami úplné, nýbrž jen částečně. Svět vjemový je značně závislý na vztahu mezi subjektem a objektem (na místě pozorovatelově, na svěžesti jeho čidel), svět představový je na něm nezávislý, je realitou neměnnou. Opírá-li Jaensch svoji domněnku také o statistická data o rozšíření eidetické vlohy, je tato opora poněkud nespolehlivá, neboť dosavadní údaje o rozšíření eidetické vlohy jednak se příliš různí,1"4) jednak jsou ještě příliš chudé. V optických názorových obrazech mládeže bychom tedy měli zase doklad primitivního duševna, nediferencovaných, karn-plexů, z nichž se vyvíjí postupnou diferenciací na jedné sírane vjem, na druhé straně představa. U dospělého Člověka je již vjemová oblast zřetelně odlišena od představové.
Vývoj zrakové představy z původního dojmu u mládeže školního věku sledoval M. Rostoha r.ltó) Rozeznává tři typické vývojové formy: a) Typ kumulativní, spočívající v tom, že představa vzniká z nepatrného základu, kol něhož se ostatní kupí. b) Vývoj z vůdčího motivu, t. j. z určitého centra, které udává směr rozvoje, c) Vývoj z obrysu, který je snazší a rychlejší než předešlý. Za nejpůvodnější pokládá Rostohar typ kumulativní, příznačný pro děti předškolního věku, po něm následuje typ vývoje z vůdčího motivu a na konec typ vývoje z obrysu. Vývojové tempo představy závisí jednak na věku, jednak na celkovém duševním nadání. Podle Rostoharových výsledků dosahuje zraková představivost největšího rozpětí ve věku 10—14 let.
104) Tak byly zjištěny tyto průměrné hodnoty: ve Vratislavi 89%, v Marburku 61%, ve Vídni 61.5%, v Olomouci 54.6%, ve Frei-burku u obecnoškolské mládeže 40%, u středoškolské 10.7%, ve Wiirzburku 8.8%.
105) M. Rostohar, Studie z vývojové psychologie, Brno 1928.
116
Všimněme si nyní tvarového pojetí u dítěte. Lipský lékař F. Loebenstein1"") studoval z popudu Volkeltova tvarové rozlišování u kojenců. Po vzoru zvířecí psychologie užil metody, při níž se nepočítalo s jazykovým výrazem. Při svém výzkumu užíval Loebenstein čtyř mléčných lahví, které byly tvarově různé, ale v ostatních optických a taktilních vlastnostech úplně shodné (i mléko bylo stejně temperované). Pokaždé jen jedna láhev měla v dudlíku otvor, tedy pouze z ní vedlo pití k úspěchu. Tvary v těchto pokusech užívané byly: láhev pravoúhelníková, trojúhelníková, oválná a houslová. Dítěti se podávala nejprve jen láhev s otvorem, pak též láhev společně s jinou, pak se dvěma a konečně se třemi jinými. Láhve byly umístěny na posuvném prkénku na dosah kojencovy ruky. Kojenec se tedy učil metodou volby (v zvířecí psychologii běžnou) rozeznávati různé tvary, ovšem zapojené do zážitkového celku pití mléka. Výsledek byl, že z 29 zkoumaných dětí (5—12měsíčních) skoro dvě třetiny se po určité době naučily jednoznačně voliti pravou láhev dávající mléko. Obzvláště průkazné bylo chování dítěte při t. zv. kritických pokusech, kde dítě svou láhev vůbec nenalezlo. V jeho výrazu bylo viděti, jak svou láhev postrádá a hledá. O rozlišování optických tvarů by bylo na tomto věkovém stupni nemožno mluvit. Ale chování nemluvňat přece na rozlišování lahví poukazuje. Musíme tedy předpokládati, že chuťově taktilní kvality (ochutnávání mléka) a optické tvoří tu ještě nerozčleněný, difusní a ovšem citově silně zabarvený (libosti při ukájení hladu!) celek, totiž zážitek pití z určitého tvaru. Tyto zážitkové celky se tedy uplatňují v chování nemluvňat.
Dora Musoldová studovala odhadování velikosti od oka u dětí věku předškolního (u 3—óletých), školního a u dospělých. Studovala je na úsečkách, kruzích a koulích. Kruh a koule byly zvoleny proto, aby odpadl t. zv. proporční činitel. Interval, v němž byla řada srovnávaných úseček ustupněna,
obnášel      normální velikosti, u kruhu a koule průměru.
Na základě pokusů se dospělo k výsledku, že na všech věkových stupních je odhad pro kruhy lepší než pro úsečky a odhad pro koule lepší než pro kruhy. Z toho plyne, že » velikost
10fl) H. Volkelt, Neue Untersuchungen über die kindliche Auffassung und Wiedergabe von Formen, Bericht über den 4. Kongress für Heilpädagogik, Berlin, 1929, p. 16 n.
117
předmětu je posuzována tím přesněji, čím je ne snad geometricky jednodušší a vlastnostmi chudší, nýbrž čím je momenty bohatší a utvářenější, obzvláště čím více neoptického, především taktilně motorického a emocionálního, jako u koule, vchází do jeho tvarového pojetí.«107) Další důležitý výsledek, k němuž práce dospěla, je, že dominance celku je v raném dětství ještě větší nežli u dospělých. Úsečky a kruhy jsou totiž srovnávány dětmi 3—óletými hůře nežli dospělými, zato však koule jsou po stránce své velikosti odhadovány dětmi
Obr. 40.
předškolního i školního věku mnohem přesněji nežli dospělými. To je překvapující výsledek, jenž také ukazuje, že výkonnost primitivního vědomí v pojetí nespočívá na elementech, nýbrž na celcích.
V jaké míře se u dítěte uplatňují geometricko optické klamy? Na str. 40. jsem uváděl, že geometricko optické klamy jsou tím větší, čím více převládá celek nad částmi. Poněvadž v primitivním vědomí je dominance celku ještě silnější, dá se předpokládati, že se budou geometricko optické klamy u dítěte uplatňovati ještě intensivnější měrou nežli u dospělého. Monografický výzkum této látky je zatím nečetný,10S) ale přes to potvrzuje tento předpoklad. Ovšem vedle toho jsou také případy, kde geometricko optické klamy dospělých se u dítěte prokázati nedají. Takové případy vyžadují zvláštního rozboru. Jeden z nich znázorňuje obraz 40.
107) H. Volkelt, Fortschritte der experimentellen Kinderpsychologie, Bericht über d. 9. Kongress f. experiment. Psych., Jena, 1926, zvláštní otisk, p. 16.
,os) K. Asmus, Ein Beitrag zur Lehre von der Entwicklung der optischen Raumauffassung, Langensalza, 1922.
IL üiering, Das Augenmass bei Schulkindern, Zeit. f. Psych., 39, 1905.
Položíme-li dva objektivně .stejně veliké čtverce vedle sebe tak, aby jeden stál na špici a druhý na základně, zdá se nám dospělým čtverec stojící na špici delší. Je to tím, že v dospělém vědomí převládají ve vnímání plošném i třírozměrném horizontály a vertikály. Tak zejména v členění ploch a prostorů. Pod vlivem těchto faktorů nabývají ve čtverci stojícím na špici obzvláštního důrazu úhlopříčky, přes to, že nejsou kreslené. Poněvadž úhlopříčky ve čtverci jsou delší nežli strany, zdá se čtverec stojící na špici větší než sousední, ti něhož strany samy leží ve směru horizontálním a vertikálním.
Jinak je tomu u dětí raných věkových stupňů, v jejichž optickém prostoru je směrová orientace svislý—vodorovný něčím podřadným. Stern10") zjistil, že u dítěte tvar nezávisí ještě v takové míře na absolutní prostorové poloze jako u nás dospělých. Děti si na př. prohlížejí své obrázkové knihy docela klidně také obráceně a poznávají obrázky vysunuté z normální polohy o 90° nebo 180° právě tak dobře jako obrázky normálně položené. Také pozorujeme, že děti na počátku školního věku kreslí nebo modelují předvedená písmena snadno v nejrůzněj-ších polohách, vysunujíce je z normální polohy o 90" nebo 180" (na způsob zrcadlového písma).110) Oetjen111) prokázal, že otočení čtecí látky o 90" nenaráží u hochů 9—131etých na takové obtíže jako u dospělých. Poněvadž tedy u dítěte jsou tvary na prostorové poloze ještě relativně nezávislé, odpadá v jejich viděni i různost v rozvržení dominant obou uvedených čtverců a tím i nestejnost jejich velikosti.
E. Wittke studoval hmatový odhad dětí i dospělých, vidoucích i slepých, pro taktilně motorické tvary, složené z bodových skupin. Shledal, že hmatový odhad prstu klouzajícího po hladké ploše od bodu k bodu je u dětí lepší než u dospělých a u slepých lepší než u vidoucích. Nejlepších výkonů dosáhly v těchto pokusech slepé děti, jejich hmatový odhad byl více než třikrát
1909.
109) W. Stern, Uber verlagerte Raumformen, Z. f. ang. Ps., 2,
>.
IL Burckhardt, Veränderungen der Raumlage in Kinderzeichnun-gen, Z. f. päd. Ps., 26, 1925.
110) Velmi pěkné ukázky takto modelovaných písmen jsou obsaženy v Řostoharových »Psychologickych základech počátečního cteni«, Brno, 1934, obzvláště v pfíl. II. b.
F. Oetjen, Die Bedeutung der Orientierung des Lesestoffs für das Lesen, Z. f. Ps., 71, 1915.
118
119
lepší než odhady od oka pro bodové tvary. Rozdílový práh tu činil průměrné V333 normální distance. Hmatový odhad slepých dětí je tedy jemnější než se dosud vědělo. Zároveň se těmi pokusy potvrzuje domněnka, že slepý taktilně motoricky předčí vidoucího. Pokusy s dospělými ukázaly, že se při srovnávání taktilně motorických tvarů neřídíme podle počitkových elementů, nýbrž — jak na to již Katz poukazoval — podle celků momenty sice bohatých, ale přec jen nerozčleněných a citům blízkých, které se ani nedají slovy vyjádřiti.112) Tím jsou zároveň opravovány starší jednostranné názory, jako bychom se při taktilně motorickém srovnávání řídili podle počitků pohybových, polohových, nebo podle pohybového trvání a pod.
Přejdu nyní k ukázkám primitivního myšlení. Ve vyspělém vědomí dá se vést určitá hranice mezi názorem a pojmově logickým myšlením. V primitivním vědomí však nelze tyto sféry od sebe odlučovati, obě tvoří ještě nediferencovaný celek, který by se snad dal označiti jako konkrétní myšlení, nebo též myšlení v názoru. Ukáži jeho ráz především na primitivním relačním vědomí. Vrátím se proto poznovu k volbovým dresurám, jež jsou zajímavé také tím, že se v příslušných celostních zážitcích zvířat a dětí uplatňují zárodky relačního vědomí. Primitivní relační vědomí u zvířete je v české literatuře dobře zachyceno v studii doc. VI. Tey-rovského"3) o inteligenci kočky. Zmínil jsem se již,114) že Köhler prováděl volbové dresury také s tříletým dítětem. Položil před dítě dvě krabičky, jednu se světlošedým, druhou s tmavošedým víkem, a dal dítěti instrukci neobyčejně jednoduchou, prostou jakékoli sugesce: vezmi si! Ve světlejší krabičce nalezlo dítě pamlsek, tmavší krabička byla prázdná. Metodou úspěchu se dítě naučilo voliti krabičku se světlejším víkem. Po skončené dresuře (již po 45 pokusech) sáhl Köhler ke kritickým pokusům, t. j. předložil dítěti dvě krabičky, jejichž šedé odstíny byly transponovány směrem k bílé barvě. Výsledek byl ještě přesvědčivější nežli u kuřat. Dítě sáhlo bez váhání a vždy po světlejší krabičce. I zde tedy byla určujícím činitelem dětského chování ne snad absolutní počitková kvalita, nýbrž
112) H. Volkelt, Neue Untersuchungen über die kindliche Auffassung, p. 28.
113) Yl. Teyrovsky, Studie o inteligenci kočky I.—II., Brno, Spisy přírodověd, fakulty Masarykovy university.
114) Viz str. 111.
světlostní dvojice se svým intervalem, který při transposici zůstává.
Taková psychická transposice je jedním z nejpodivuhod-nějších výkonů primitivního vědomí. V Lipsku prokázali transposiční výkony dokonce u dvouletých dětí. Podařilo se jim to tím, že je dovedli zapojit do výkonů nesených dětskou lačností po afektivním ukojení. Pracovali se zvonečkovým aparátem. Je to v podstatě svislá lepenková stěna, na níž se nalézají vedle sebe dva optické objekty: dvě šedé plochy nestejných odstínů, dvě úsečky nestejně dlouhé, dva čtverce nestejné plošné velikosti a p. Nová myšlenka lipských je, že jeden z obou optických objektů při dotyku prstem zazvoní. Lipští tu včlenili optické vnímání důmyslným způsobem do nadradeného celku úspěšného dětského jednání, totiž zvonění, které má pro dítě neobyčejný půvab. Jc přirozené, že děti při takovém životném pokusném uspořádání žádostivě zkoušejí, kdy se ozve zvoneček a kdy ne. Lipští cvičili děti nejen na volbu jednoho ze dvou šedých odstínů, nýbrž také na volbu jedné ze dvou nestejně dlouhých úseček, jedné ze dvou nestejně velkých ploch (čtverců, kruhů). Pracovali-li na př. s nestejnými plochami v poměru 4 cm : 6 cm, nahradili pak v kritických pokusech tento velikostní interval novým, posunutým ve velikostní stupnici buď nahoru (6 : 9) anebo dolů (22h : 4). Takovou transposici lze provádět s každou dvojicí, která se dá v témž směru zesilovat nebo zeslabovat. Reagují-li děti v kritických pokusech na posunutý interval tak jako v Kohlerových pokusech, znamená to, že objektivní transposici musí býti přiřaděna také transposice fenomenální.
Jest nyní otázka: V čem spočívá u primitivních individuí intervalová volba? Jak vyložiti chování zdánlivě předpokládající relační vědomí nenázorné povahy (světlejší, temnější, větší, menší, stejný, nestejný a p.), u primitivů ještě nemožné? Nelze-Ii u primitivů předpokládati relační zážitek, tím méně smíme u nich počítati se srovnávacím soudem, jenž tvrdí anebo popírá takový nenázorný vztah (A je světlejší než B). Jak tedy chápati zážitek, podmiňující intervalovou volbu? Nezbývá než předpokládati, že je to celostní kvalita takové dvojici vlastní, ale ne od ní odloučená, nýbrž s ní daná a ji v sobě zahrnující, tedy stále názorná. V této celostní kvalitě dominuje již určitý směrový moment (světlejší, temnější atd.). Její pri-mitivnost by spočívala v tom, že o nějakém racionálním pro-
120
121
pracování obou relačních členů tu ještě nelze mluviti, přes to, že jejich zárodky tu nějak již existovati musejí. Volkelt označuje takové primitivní transposiční výkony jako myšlení před-racionální, rázu veskrze emocionálního.
Jinou důležitou myšlenkovou funkcí jest abstrakce, t. j. schopnost odlučovati z daných mnohostních celků určité části anebo jen nesamostatné momenty (barvu, velikost a p.), jež jsou pak u dospělého kulturního člověka dále zpracovávány v soudech a pojmech. Jak se tedy projevuje tato schopnost v primitivním vědomí? 1 tu je abstrakce vlastně myšlením v názoru, diferenciace mezi názornými a nenázornými daty tu není ještě provedena. Ukáži nejprve, na jaké obtíže naráží abstrakce částí u dítěte u srovnání s dospělým člověkem a s čím tato obtíž souvisí. Fr. Seifertovi1") se zdařil důkaz, že úkol, abstrahujícím způsobem isolovati z dané optické mnohosti nějakou část, je tím těžší, čím více ona mnohost má ráz učleněného celku. Seifert zkoumal isolující abstrakci jednak na amorfní, kusovité mnohosti, jednak na tvarech. Shledal, že tvary se svými celostnírni vlastnostmi a celostní vazbou abstrakci ztěžují. Dílčí zachycení a celostní dominance jsou v jednoznačném vzájemném vztahu: čím důraznější celostní kvality, tím méně důrazné dílčí kvality a naopak s isolujícím zdůrazněním dílčí danosti ztrácí celek na své prvotní převaze. Tak může tedy obtíž isolující abstrakce části z daného celku býti zároveň měřítkem stupně dominance celostních vlastností.
Jaké asi poměry zjistíme, přeneseme-li Seifertův problém na primitivní vědomí? Kdyby bylo správné pojetí starší psychologie, podle něhož rané stupně duševního vývoje jsou vyznačeny pouhou daností nesouvislých elementů116) a naprostým nedostatkem celostních souvislostí, pak by se musila na př. u dítěte obtíž abstrakce na látce, která je dospělým vědomím prožívána tvarově, blížiti stále více obtíži při látce amorfní, t. j. rozdíly v obtíži abstrakce by musily býti tím menší, čím je dítě mladší. Je-li však naopak primitivní vědomí vyznačeno stupňovanou dominancí celostních vlastností, pak by obtíž isolující abstrakce z opravdových celků musila býti u dítěte větší nežli u dospělého.
11B) Viz str. 37.
) Toto pojetí nalézáme na př. v uvedené práci Asmusově (škola Ziehenova).
122
Tento problém zkoumal z popudu Sandrova A. Heiss.m) Pokusné uspořádání: Dítě má před sebou vlevo úkolový obraz stále stejný, t. j. prkénko, na němž jsou stavebnicové špalíčky (úhly pravé, ostré, tupé) sestaveny v uzavřeném tvaru, ve kterém jeden špalíček chybí, v každém pokusu vždy jiný (obr. 41 A). Napravo je předloha, na níž se má chybějící špalíček hledati. Předloha je složena z týchž stavebnic sestavených jednou ve formě pouhého agregátu (B), po druhé ve formě uzavřeného tvaru (C). Z předlohy má dítě špalíček chy-
wm
□
ABC Obr. 41.
bojící nalézti, vzíti, položití na prázdné místo v úkolovém obrazu a uzavřití tak jeho mezeru. Uspořádání je za oponou, která při počátku pokusu spadne. Čas od spatření vjemového pole až k uchopení správného špalíčku se měří stopkami, chování dítěte se pozoruje, jeho jazykové projevy se protokolují. Úkolový obraz byl stále týž a byl ke zkoušenci obrácen stří-da.vě všemi svými stranami, předlohy byly 4 kusovité a 4 tvarové. Zkoušenců bylo 36, jen hochů, rozdělených na 9 věkových skupin po 4 dětech a to: 3-, 5-, 7-, 9-, 11-, 13-, 15-, 17- a 191etých. Kvantitativní výsledky, t. j. měření potřebných časů ukázalo: Času potřebného k řešení úkolu ubývá s přibývajícím věkem. Na všech věkových stupních leží křivka tvarových časů nad křivkou kusových (agregátových). Rozdíl mezi obojími číselnými hodnotami je tím větší, čím mladší jsou zkoušenci. Poměr agregátových časů k tvarovým činí u nejmlad-
117) A. Heiss, Zum Problem der isolierenden Abstraktion, Neue Psychologische Stud. IV., 1930.
123
ších (tříletých) 1 :2, kdežto u nejstarších (191etých) pouze 4 : 5. Výsledky tedy ukazují, že obtíž isolující abstrakce je tím větší, čím mladší je dítě a dále, že dominance celostních vlastností je na raných věkových stupních ještě silnější nežli v dospělém vědomí. Kvalitativní výsledky ukázaly, že v agre-gátové předloze je hledaný špalíček nalézán hravě, kdežto v tvarové musí býti nejprve překonávána celostní vazba, aby se proniklo k složce.
Dětská abstrakční schopnost byla experimentálně zkoumána s různých hledisk Katzem, Descoeuďresjvou, Kuenbur-gO'VOU, Usnadzem, Tobiem a j. K a t z118) studoval »t 3—ôäetých dětí ábstraktivní povšimnutí barvy nebo formy. Děti měly v jeho pokusech na stole v nepravidelné sestavě vedle sebe 3 z lepenky vystřižené bílé kruhové plochy a 3 červené trojúhelníkové. Nato ukázal experimentátor dítěti červenou kruhovou plochu a vyzval je, aby mu dalo z věcí na stole ležících tu, která vypadá právě tak, jako věc ukazovaná. Kombinace barev a forem byly ovšem plánovité měněny. Výsledky ukázaly, že děti spíše pokládaly na př. červený kruh s červeným trojúhelníkem za stejný, nežli červený kruh s bílým kruhem, čili že děti na předmětech ab-straktivně stotožňují spíše barvy nežli formy. Z toho usuzuje Katz, že »dílčí povšímnutí« barvy je primitivnější povahy nežli dílčí povšimnutí formy.
Také A. Descoeudresov á"8) v Rousseauově úsxavě v Ženevě dospěla (na Katzovi nezávisle) lottovou metodou, dětem tak vyhovující, k výsledku, že u 3—óíetých dětí 69% volí podle barvy a ne podle formy. V jejích pokusech dostalo dítě do ruky kartičku (na př. s červenou kruhovou plochou) a mělo jí přikrýt na předloze s 8 barevnými figurkami (na př. s trojúhelníkem červeným, modrým, se čtvercem červeným, zeleným, s kosočtvercem žlutým, modrým, s kruhem žlutým, zeleným) to, co je na jeho kartičce. Ještě silněji se uplatňovala v jejích pokusech barva, když touž metodou hledala odpověď na otázku » barva nebo číslo« (94%) a »barva nebo plocha« (93%). Descoeudresová ve svých pokusech také zjis-i
11S) David Katz, Studien zur Kiuderpsychologie, Leipzig, 1913.
11S) A. Descoeudres, Couleur, Forme ou Nombre? Arch. de Psychologie, 14, 1914.
Couleur, Position ou Nombre? Arch. de Psychologie, 16, 1916.
tila, že v pozdějších letech u dítěte převaha barvy nad formou mizí.
Podobné pokusy prováděla s dětmi M. K u e n b u r g o-v á.120) Její děti měly úkol, aby k barevným krabičkám resp. jejich spodním částem hledaly příslušná víka. Kuenburgová zjistila, v úplném rozporu s výsledky Katzovými a A. Descoeudresové, že děti jsou oproti barvě lhostejnější než oproti formě, že tedy na červený spodek krabičky zcela klidně nasadí zelené víko. Podle těchto pokusů se tedy zdá, že děti na předmětech na základě abstrakce spíše ztotožňují formu nežli barvu, čili že dílčí povšimnutí formy je primárnější oproti barvě. Odkud tento rozpor? Pokusné uspořádání M. Kuenburgové nebylo rozhodně takového rázu, aby ponechávalo u dítěte úplně volný .průchod oběma směrům abstrakce. Po-žaduje-li se po dítěti, aby k barevné krabičce nalezlo vhodné víko, je v tom případě optická i taktilnč motorická zaměře-nost k formě víka biologicky pro dítě důležitější nežli zaměře-nost k barvě. Abstrakční výkon je tu vlastně začleněn do nadradeného výkonu zavírání krabičky, pro dítě tak lákavého a není divu, že barva mu zůstává relativně lhostejnou. Rozpor je tu tedy jen zdánlivý.
Bylo by možno se tázati, proč v pokusech Katzoyých a Descoeudresové se uplatňuje barva tak nápadným způsobem oproti formě? Volkelt vidí důvod v tom, že barvy stojí svým působením citu mnohem blíže než formy.121) Problém dílčího povšimnutí barvy nebo formy u dítěte nelze zatím pokládali za vyřešený. Na Kaťzovy důmyslné pokusy navazuje H. T o-bie.122) Pracoval-li Katz jen s geometrickými obrazci a jen s 20 dětmi, užíval Tobie při svých pokusech nejrozmanitěj-ších předmětných figur (zvířat, stromů, listů, domů a p.) a vyzkoušel v celku 719 dětí 2—71etých. Jeho hlavní výsledky jsou tyto: a) Až asi do 4. roku je dílčí povšimnutí barvy a formy podmíněno ne snad centrálními podmínkami duševní
12°) M. v. Kuenburg, Über Abstraktionsfähigkeit und die Entstehung der Relationen beim vorschulpflichtigen Kinde, Z. f. ang. Ps., 17, 1920.
1M) H. Volkelt, Fortschritte der experim. Kiuderpsychologie, Bericht über den 9. Kongress f. experiment. Psychol., Jena, 1926, separ. otisk, p. 29.
H. Tobie, Die Entwicklung der teilinhaltlichen Beachtung von Farbe u. Form im vorschulpflichtigen Alter, 38. Beiheft zur Z. f. ang. Ps., 1926.
125
t
struktury, nýbrž vtíravostí (nápadností) dílčích obsahů, b) V době mezi 4.-5. rokem je dítě z důvodů podstatně konsti-tučních zaměřeno k povšimnutí barvy, c) Po 5. roce převládá povšimnutí formy a s postupujícím intelektuálním rozvojem se již také objevuje schopnost abstrahovati oběma směry.123)
Studiem abstrakčních výkonů dětských dospělo se k poznání, že abstrakce na nejranějších věkových stupních je jednostranně diffusní. U s n a d z e121) zjistil, že pořádání (sestavování, řádění) předmětů u dětí do 3 let probíhá jen podle jednoho znaku (na př. podle velikosti). Teprve čtyřleté dítě dovede řaditi předměty současně podle dvou znaků (na př. podle velikosti a barvy). Vývoj tu tedy probíhá od diffusnosti k členitosti.
Jiným význačným rysem rané abstrakce je její tuhost. Je-li pro dospělého člověka charakteristická pohyblivost abstrakce, t. j. schopnost stavětí se k předmětům hned podle jednoho hned podle jiného znaku, je to na dětských nejranějších věkových stupních naprosto nemožné. Dětská abstrakce ve věku předškolním je ještě tuhá, vázaná jednak afektivní působností předmětů resp. jejich vlastností, jednak osobním zájmem.
V těsné souvislosti s myšlením je mluva, která je nej-důležitějším myšlenkovým prostředkem. Její počátky jsou biologicky starší nežli počátky myšlení, neboť zvukové projevy nalézáme již u živočichů, u nichž myšlení není prokázáno. Vývoj dětského myšlení dá se tedy stopovati na vývoji dětské řeči. Dětská řeč má svou fysiologickou základnu v prvotních broukavých (žvatlavých) zvucích, jejichž povaha jest zcela instinktivní, pudová. Již asi od 3. měsíce uvádí dítě v činnost své hlasivky a vyráží ze sebe různé hlásky, s nimiž si vytrvale pohrává. Takové broukavé zvuky, i když jsou složitější, nejsou ještě spojeny s významem, proto je nelze k řeči ještě počítati. Vlastnímu dětskému mluvení předchází dále stadium pouhého rozumění, kdy dítě na př. na dotazování dospělých dává najevo přikývnutím anebo odmítavým pohybem hlavy, co si přeje. V tomto stadiu pouhého rozumění se objevují prvá slova dítětem smysluplně vyslovená (mama, bumbu a p.). Tato
«») Tobie, p. 102.
124) D. Usnadze, Begriifsbildung im vorschulpílichtigen Alter, ZfaPs., 34.
prvá smysluplná slova vyskytují se v souvislosti s dětským afektem nebo přáním, jsou jejich výrazem.
Kolem poloviny druhého roku se objevuje v slovních projevech dítěte náhlý obrat. Dítě dospívá v té době k jednomu z nejvýznačnčjších objevů svého života, že totiž každá věc má své jméno, dítě objevuje jmenovací funkci. Pozorujeme to na jeho dotazování a na jeho náhlém vzrůstu slovní zásoby, slovního pokladu. Dítě tázavě ukazuje ručičkou na předměty svého zájmu anebo se přímo, táže, na př. slovem to? (—co je to?), dávajíc tak najevo přání, jemuž dospělí s radostí vyhovují pečlivým a mnohonásobným vyslovováním příslušného slova, které se dítě pokouší opakovati. Je v tomto stadiu zřetelná tendence k jmenování věcí. Vedle projevů afek-tivních a pracích slouží nyní slovo dítěti také k věcnému zjišťování, slovo vstupuje v souvislost s věcmi.
Slova jako jména nejsou prvotně u dítěte (a také ne u primitivních kmenů) jen známkami, symboly věcí, nýbrž jsou i jejich vlastnostmi. Piageť25) uvádí, že děti až do 8. roku se domnívají, že slova jsou věcmi samými anebo že představují část věcí. Teprve znenáhla probíhá vývoj v tom směru, že slova jsou k věcem vztahována, že se stávají známkami pro věci.
Jazykové studium ukazuje, že primitivní pojmy jsou prvotně konkrétní. U primitivních kmenů je na př. nápadný nedostatek abstraktních pojmů. Vývoj tu probíhá ve směru podraďovaní zvláštního pod obecné. Pokusím se ukázati vývoj čísla jako specifického pojmu kvantitativního. Počítání spočívá v chápání mnohosti předmětů. Každá mnohost však nemusí být chápána počítáním. Prvotní shrnování mnohostí se děje podle charakteristických individualit. Tak na př. čteme u Thurnwalda, že u nejnižších přírodních kmenů se neřekne: přišlo pět lidí, nýbrž »jeden muž s velkým nosem, jeden starý, jedno dítě, jeden muž s kožní nemocí a jeden malý«.120) Na dalším stupni nalézáme u primitivních kmenů optické nebo motorické utváření v. pořádání mnohostí, na př. ve tvaru troj-, čtyř-, pětiúhelníka a p. Mnohost a tvar tu tvoří ještě jednotný celek, číslo není od optického tvaru odloučeno, je jakýmsi konkrétním pojmem. Tak uvádí Thurn-
12n) J. Piaget, La pensée symboliqne et la pensée de ľenfant, Arch. de Psych., 18, 1923.
126) ^ fhurnwald, Psychologie des primitiven Menschen, v knize Handbuch der vergleichenden Psychol. I., p. 273—274.
12li
wald, že pět tarových hlíz se podává u primitivních kmenů kupujícímu vždy tak, aby ležely tři nahoře a dvě dole. Číselný pojem pěti je tu spojen s tímto tvarem. Pro číslo deset se užívá v Nové Quinei obrazu »krokodil«, t. j. stopy 10 prstů předních noh, jež zanechává krokodil v písku.127)
U dítěte předchází vlastnímu číselnému pojmu vznik přirozených skupin. Především dítě chápe a užívá koncem 2. roku pojmu pár (dvojice). Zná pár punčoch, rukavic, botku, vidí ve dvojicích oči, uši, ruce, nohy. Dvojice je přirozená skupina spočívající na symetrii (nohy), nebo na souvislosti formální (oči), nebo užitkové (botky), nebo biologické (párek holubů) a nezahrnuje v sobě stejnost (ruce nejsou stejné, nýbrž symetrické), nýbrž přináležitost. Později se u dítěte gflďraží pojem trojice. Jiným pramenem, z něhož se u dítěte vyvíjí číselný pojem, je tvoření řad. Dítě si řadí špalíčky, krabičky, korálky vedle sebe a doprovází tento výkon slovy: jeden, ještě jeden, ještě jeden atd. Věci jsou kladeny a viděny jako členy řady. I když se po čase naučí dítě odpočítávat (jedna, dvě, tři...), nemusí v jeho vědomí být nic více, než pouhé řádění. Ukazuje to dobře Stern u své dcery ve věku 3;7 roku. Správně odpočítávala na ruce svých 5 prstů (jeden, dva, tři...), ale když jí při skončení výkonu byla. dána otázka »tak kolik je to prstů?*, začala je odpočítávat znovu. To znamená, že souhrn prstů ještě jí nedával číslo pět, pojem pěti, y němž je abstrahováno ode všech růzností, ještě nebyl vyvinut.128) Upíná odluka číselných pojmů od konkrétní reality, jaká vyznačuje kulturního vyspělého jedince, neexistuje ani u dítěte ani u primitivních kmenů. U nich se pohybuje myšlení na půdě konkrétnosti, v níž se stále uplatňuje materiál, jeho uspořádání, vztahy členů k sobě i k celku a pod.12") Proto působí dítěti takové obtíže, vžít se v naše číselná abstrakta platná pro všechny předměty.
-Všeobecně lze primitivní myšlení charakteriso-vati tak, že není ještě odloučeno od smyslové sféry a dá se potud nazvati předmětným. Myšlení vyspělého, kulturního Evropana je na smyslové sféře nezávislé, abstraktní a všeobecné, t. j. jednotliviny jsou myšlenkově převáděny na všeobecnou zákonitost. Kausální myšlení primitivních kme-127) Thurnwald, p. 274.
129) W. Stern, Psychologie der frühen Kindheit. 6. vyd. 1930, p. 339. 12B) Viz M. Wertheimer, Über das Denken der Naturvölker (Zählen und Zahlgebilde), ZiPs., 60, 1912.
128
nů má ještě předmětný ráz, zůstává individuální, obrazné, je spíše popisem, nežli výkladem. Kromě toho je silně určováno citem. Proto kategorie nutnosti a všeobecné platnosti není primitivním myšlením zachycována. Přírodni vlastnosti na příklad nejsou vyvozovány z všeobecné zákonitostí, nýbrž z mythu, z mythických událostí, které se udály v nepaměti. Myšlení primitivních kmenů je dále příliš ovládáno celostními kvalitami a po té stránce ukazuje značnou diffusnost, t. j. nedostatek členitosti, jsou to jednoty bez členění. I písmo, pokud u primitivních kmenů existuje, má tento diffusní charakter. Lze jej dobře pozorovati v t. zv. ideografice, která je výrazem celistvosti myšlenkových souvislostí. Slovním obrazem (ideo-grammem) je tu vyjadřováno ne snad slovo, nýbrž celá myšlenka.1"0) I dětské myšlení má spíše ráz předmětně individuální a nc podraďovaní individuálního pod obecné. Lze to na př. pozorovati v dětském usuzování. Zajímavé případy úsudku uvádí Stern u své dcery Hildy. Ve věku 3;8 roku se ho dotazuje Hilda při obědě, proč si vzal málo zeleniny a on odpovídá, že mnoho snídal. Hilda se tedy obrátí k matce, která má více zeleniny a táže se: »Tys snídala jen málo?« Závěr je tu zřejmě vytvořen jen na základě konkrétně individuální spojitosti. Ještě zajímavější je Hildin úsudek ve věku 5;2 roku. U Sternu měla babička náramkové hodinky. Jednou pravil Stern své paní: »Musíš si také opatřit náramkové hodinky«. Na to se tázala Hilda: »Mají to I ty, co nejsou babickami?« Zde je zřejmé: co je dítětem viděno pohromadě, je jím také uváděno v opravdovou přináležitost. Jako myšlení primitivních kmenů, má i myšlení dětské charakter diffusnosti. Tam, kde naše úsudky, na př. jsou založeny na členění důvodu a následku, vystačí dítě s diffusní spojitostí, která je dílem nahodilé danosti.
Charakteristickým rysem primitivního duševna je nedostatečná diferencovanost předmětné a citové sféry. Na ní je také založeno magické   duševno,'") jež chápe věci
13°) Thurnwald, p. 249—258.
131) H. Werner, Einführung in die Entwicklungspsychologie, 2. vyd., Leipzig, 1933.
řl. Werner, Uber magische Verhaltensweisen bei Kindern, Z. Päd. Psych., 29, 1928.
K. Zeiuinger, Magische Geisteshaltung im Kindesalter, Beih. zur ZfaPs., 47, 1929.
o 129
a osoby démonicky. Magický svět zrcadlí v sobě vlastně lidská přání a obavy. Magický člověk se pokouší o ovládání nadpřirozených sil k přirozeným cílům. S magickým skutečnem se setkáváme u primitivních kmenů, kde je opravdovou životní formou a u dítěte, kde je čímsi sporadickým. Magické duševno primitivních kmenů bylo objeveno nábo-žensko-etřmologickými a sociologickými pracemi, hlavně Lévy-Brůhlovými. Lévy-Brůhl užívá v tom smyslu výrazu »mystický«. Magickému duševnu dětskému věnuje se větší pozornost teprve poslední dobou. U dítěte se uplatňuje magická sféra i v myšlení i v jednání. V myšlenkové oblasti je to zážitek nadpřirozeně působící síly, jíž užívá dítě k výkladu a porozumění dějů, jež by při své nevyspělosti jinak nedovedlo pochopiti. Magické jednání je pak důsledkem magického myšlení, t. j. onoho pojetí síly nadpřirozeně, záhadně působící. Je-li u primitivních kmenů magie čímsi zcela veřejným, žije dětská magie spíše skrytě a je proto dosti těžko přístupná. Kromě toho svět dospělých je dětské magii v podstatě nepříznivým a nepřátelským činitelem, jenž spolu s dětským dozráváním vede k jejímu nenáhlému vyhynutí.
Nápadným způsobem se uplatňuje magické myš-1 e n í1"") v oblasti kausálního myšlení. Je-li podstatným rysem kausality u dospělého člověka vztah naprosté nutnosti, může nabyti kausálního rázu u dítěte každá nahodilá současnost a každá nahodilá následnost. Neliší se tedy kausální výklad v takovém primitivním myšlení od popisu. Piaget zjistil, že až do věku 7—8 let děti jen zřídka užívají spojek důvodových nahrazujíce je souřadnou spojkou »a«. To co se vyskytuje v dětském názoru náhodou společně, má v dětském pojetí ráz opravdové přináležitosti. Proto si děti vysvětlují každý děj podle jeho nahodilé celkové souvislosti. Kde látka popisně daná dítěti nestačí, tam sahá dítě k magickému působení.
Průkaz spontánního magického myšlení dětského, od druhých nepřejatého, podala z Katzova popudu Carla Raspe, jež stopuje ve své práci dětské  tvoření teorie. Dotazuje
v"-) C. Raspe, Kindliche Selbstbeobachtung und Theoriebildung, ZfaPs., 23, 1924.
W. Kroogmann, Das magische Denken der Kinder, Z. Päd.. Psych., 27.
130
se dětí na vznik následného kontrastu (záporného pa-obrazu), geometricko optického klamu a na výklad představových obrazů a jednoduchých reakcí. Ukáži její postup na geometricko optickém klamu. Třem skupinám lOletých dětí (vždy po 10 žácích) předvede 2 stejně veliké a na sebe položené segmenty kruhových prstenů a dá si dětmi zjistiti jejich stejnou velikost. Pak je exponuje vedle sebe položené, aby daly známý klam (viz obr. 18). U prvé skupiny dětí bylo současně s exposicí rozsvíceno elektrické světlo, u druhé byl současně s exposicí uveden v pohyb metronom a u třetí skupiny byl jeden segment položen na modré a druhý na žluté pozadí. Když pak děti spatřily klam, t. j. když viděly segmenty jako nestejně veliké, byla jim dána instrukce: »napište, odkud to, že jeden obrazec je větší než druhý. Viděly jste přece, že dříve byly stejné«.
Podle výpovědí dětí je elektřina tajemnou silou, která to působí. Také metronomu se připisuje mystická vlastnost, měniti pohybem ručičky velikost jednoho segmentu. »Jde to magneticky«, praví jedno z dětí. Barvy již nemají pro děti toho mimořádného účinku. I při výkladu paobrazu se uchýlily děti k mystickým činitelům. Tak na př. uvádí jedno ditě: »To vstupuje těmi dvěma dírkami (které náhodou byly v papíře). Je to čarodějný papír. — Také od toho křížku (který sloužil za fixační bod) to pochází. Jde to oběma těmi dírkami k tomu kříži«. Jiné dítě dospívá k přesvědčení: *V tom papírku něco sedí«. Dítě, kterému záporný paobraz byl do té doby něčím neznámým, tu hledá tajemné síly ve věcech a spřádá si svou mystickou souvislost, svou magickou kausalitu, v níž může být spojena jakákoliv příčina s jakýmkoli účinkem. Současné danosti jsou tu dítětem prožívány v neproniknutelné přináležitosti a jejich celostní při-náležitost, také citově silně zabarvená, má převahu nad tím, co je u dospělých věcně dělí. Magické myšlení existuje u dětí tam, kde není dostatečné zkušenosti.
Magické myšlení, jež vybavuje věci tajemnými, působícími silami, nutno lišiti od anthropomorfisujícího (zlidšfujícího) myšlení, které charakterisuje děti předškolního věku. Dětské projevy v té době hemží se zosobňováním mrtvých předmětů a přírodních dějů a zlidšfováním zvířat a rostlin. Zosobňování mrtvých předmětů vrcholí mezi 3.—4. rokem a mizí znenáhla. Za to zlidšfování zvířat a rostlin
9*
131
vrcholí později a drží se déle. Tak čteme na př., že »bubi« manželů Scupinových1™) vidí na kamnech v pokoji oči a vyplazený jazyk, že mluví o ústech a nosu svého bříška, že chápe rýmu jako mužíčka, který ucpe nos a pod. Když jeho matka chystá sázená vejce na pánvi a bubi pozoruje bublání vaječné hmoty v másle, zdá se mu, že vajíčko »mlu-ví« (ve věku 3;11 r.). Dítě takového věkového stupně vidí v každém  předmětu živou bytost sobe podobnou, je to tedy typické myšlení analogické, interpretace per analógiám. Až do 4 a půl roku jsou dítěti všechny věci živé (proto se zlobí na podlahu, když o ni zakopne), pak již rozeznává mrtvé věci a živé bytosti. Doklad pro anthropomorfisaci zvířat u dětí uvádím z vlastní zkušenosti. Pozoruji jednoho prázdninového dne na vsi tříletou Evičku P., která sype na dvoře drobinky malým kuřátkům. Je na dvoře sama, mne, který ji pozoruje u otevřeného okna, nevidí. Hovoří s kuřátky, jako s bytostmi, které její řeči rozumějí: "Počkejte, pipinky, chvilečku! Já vám ještě donesu, ano?« Odchází domů a ještě se obrací: »Počkejte, ano?« Po několika minutách se vrací na dvůr a volá již předem, aniž kuřátka vidí: »Pipinky, malinenký, já už vám nesu.«
Na konec uvedu některé ukázky dětského volního života, jehož úplnou genesi psychologie zatim nedovedu po-dati. Dá-li se volní sféra dospělého člověka charakteriso-vati vyhraněnou distancí mezi subjektem a objektem, je v primitivním jednání jednota subjektu a objektu nediferencována, mezi subjekt a objekt nevstupuje spočátku žádný střední člen, primitivní jednání je spočátku bezprostřední. U dospělého člověka se uplatňuje dále subjektivní stránka v motivaci a objektivní ve věcném zacházení s objekty. Proti tomu primitivní jednání je bez motivů a bez věcného zřetele.
Na pohybech novorozeněte vidíme onen rys bezprostřednosti. Novorozeně se svými bezmocnými a zmíta-\ými pohyby je vlastně vitální situací úplně svíráno. O distanci mezi subjektem a objektem můžeme mluviti teprve tehdy, když dítě dovede užívati vlastního těla iako prostředku k ovládnutí situace. Dovede-li na př. dítě odhazo-vati od sebe hračku se zřejmou tendencí, aby ji zase do-
1S3) Scupin Ernst u. Gertrud. Bubis erste Kindheit, Leipzig rieben. 1907. — Scupin Ernst u. Gertrud, Bubi vom 4.-6. Lebens-
G
jähr, Leipzig, Grieben, 191U.
stalo, vidíme tu již jakousi distanci, kterou se dítě staví nad danou situaci.
Jiným důležitým znakem primitivního jednání je n e-dostatek motivů, jež se vyvíjejí a diferencují teprve znenáhla. Určujícími faktory primitivního jednání jsou jednak pudy, jednak »výzvový« charakter objektivní situace. Jak dlouho se drží instinktivní faktor v dětském jednání, ukazuje fakt uváděný Bůhlerovou :18*) rozdíl ve výkonnosti při přinášení klíče určeného pro experimentátora a při přinášení bonbonu určeného pro dítě obnáší u dětí 3—51etých 45%, kdežto u dětí 5—61etých klesá na 25%. Jednání na základě motivu dostavuje se později, ve volbě dětí 4—61etých nabývají již motivy převahy nad »výzvovým« charakterem situace. S postupujícím věkem roste u dítěte také »věcný« zřetel k objektivní realitě, jeho jednání se přizpůsobuje vlastnostem věcí.
Po stránce průběhové je jednání na primitivním stupni vývojovém označeno nedostatkem členitosti, tedy opět znakem diffusnosti, jež se projevuje v tuhosti a neměnnosti takového průběhu. Rys tuhé neměnnosti nalézáme v instinktivních výkonech zvířecích, ale také u dítěte v jeho raných věkových stupních. Volkelt uvádí Fabrovo zajímavé pozorování instinktivního chování  vosy  písečné.135)  Vosa písečná se zmocní kořisti, bodnutím ji omráčí a přináší ke vchodu své skrýše. Nato vklouzne do skrýše nejprve sama a pak tam teprve vnáší svou kořist. Fabre provedl s vosou tento pokus: jakmile vosa vklouzla do své skrýše, odsunul její kořist poněkud stranou. Vosa se vrátila, odnesla kořist ke vchodu a pak zase vklouzla dovnitř podle vrozeného instinktu nejprve sama. Nato Fabre zase odsunul její kořist stranou a dostavilo se totéž chování. Fabre opakoval pokus 40krát a tak vosa vklouzla dovnitř 40krát bez kořisti. Toto chování ukazuje, že vosa nesnáší úchylek od svého instinktivního chování, každá změna tu vede k opětovnému průběhu úplného celku. Celost jejího výkonu nemůže býti rozložena v části, částí tu není, je tu jen nedílný celek.
I u malých dětí pozorujeme, jak některé jejich výkony jsou prováděny s přísnou a neměnnou stereotypností, jež ne-
™*) Ch. Buhler, Kindheit und Jugend, Leipzig. 1931, 3. vyd.. p. 240.
^ H. Volkelt, Ober die Vorstellungen der Tiere, 1914, p. 29.
132
133
připouští změny v průběhu (při oblékání, při jídle, při přípravě k spánku a p.). Sem spadá též dětský způsob odříkávání básniček a p. Udčlá-li dítě v takovém případě chybu, začíná úplně od počátku. Zase tu máme co činiti s nedílným celkem, jenž nepřipouští částí. Zajímavý případ takového chování uvádí RiisseP9) u své dvouleté dcerušky:  »Tr. si hraje u skříně. Stojím vedle ní a dávám jí kousek čokolády. Má velkou radost, běhá a cupká. Volá »Herta« (která je vedle ve světnici), běží ke dveřím. Vrátí se, položí čokoládu na židli, vyndá stoličku zpod stolu a šine ji přes světnici ke mně. Židle, která stojí v cestě, je odsunuta. Pak vezme čokoládu, vyleze na stoličku, obrátí se na ní tak, že sedí frontálně do světnice a jí nyní. Klátí při tom nožkama a směje se. Pak sleze a odsunuje stoličku zase zpět, při čemž ji zastrčí pod stůl ještě zvláštním nárazem. Stoupnu si krátce nato zase na totéž místo a dám Tr. druhý kousek čokolády. Je velmi ráda, chce položití čokoládu na skříň, dá ji konečně na polštář. Pak si zase dojde pro stoličku, cestou se krátce zastaví a směje se na matku. Pak přisune stoličku na dřívější místo, vyleze na ni,  sedne si správně a jí. Sotva je poslední sousto spolknuto, zase sleze a zanese stoličku na její místo. Nejprve mně bylo toto zvláštní chování dítěte nesrozumitelné. Teprve později mi napadlo, že dítě sedává u stolu při jídle vždy napravo ode mne a že tento
pochod asi vznikl z této D; X zvyklosti.    Platí přímo
norma: jisti znamená zároveň sedeti po boku otcově.«
- Výzkum dětského jednání ukázal: čím je dítě mladší, tím méně hybné
- jsou jednotlivé členy jeho
jednání. Postavme dítě před tento úkol (obr. 42): na stole leží míč a před ním několik holí, z nichž jedna je opatřena obloučkem. Stůl (S) přechází v rovinu vedoucí šikmo vzhůru (Šr). Vyzveme-li dítě (D,), aby podalo míč pomocí kterékoliv hole
Sr
Obr. 42.
*38) A. "Rüssel, Über Formauffassung 2—5jähriger Kinder, Neue Psychol. Studien, VII., 1931, P. 29.
druhému dítěti (D2), stojícímu vzadu za šikmou rovinou, poznáme, že již šestileté dítě si vybere hůl s obloučkem a tlačí míč po šikmé rovině (vede si věcně správně). Tentýž úkol však skýtá již značné obtíže, když se pokusné uspořádání jen poněkud změní. Takový výzkum prováděl Bogeni:iT) s dětmi normálními i slabomyslnými. Míč byl vložen do klece, jejíž přední i zadní stěna byla mřížovaná a jejíž podlaha šla šikmo vzhůru. Dítě mělo posunovat míč pomocí libovolné hole po podlaze klece vzhůru a otvorem v zadní stěně vytlačiti ven. Při tomto pokusném uspořádání není hůl s obloučkem správně užita mladšími dětmi vůbec a staršími jen znenáhla. Mladší děti bodají do mezer v mřížoví špicí hole, místo aby provlékly její oblouček. Starší děti sice protáhnou oblouček hole mřížovím, ale neobracejí jej pak v kleci horizontálně, aby jím mohly míč zachytiti. To se daří teprve na dalším věkovém stupni. Čím mladší dítě, tím méně hybné jsou jednotlivé členy situace i mezi sebou i proti celku.
Významný materiál pro teorii primitivního vědomí skýtá jednání slabomyslných dětí, které experimentálně zkoumal G o 11 s ch a 1 d t.13S) Slabomyslné dítě nestačí na př. na řešení úkolu, naznačeného v obr. 43. Dítě (D) stojí v zamřížovaném prostoru, před mřížemi je lákavý předmět (P), vzdálenější než na dosah ruky, a mezi dítětem a předmětem leží na zemi hůl, procházející mřížemi. Slabomyslné dítě, přes to, že je lákáno předmětem, neporozumí samo od sebe funkci hole jako nástroje k podání předmětu, vztah hole k dané situa- P ci zůstává nepochopen, ač na tento úkol X -stačí normální dítě 21/2leté. Ale slabomyslné (imbecilní) dítě může být tomu výkonu naučeno. Že však i při tom učení zůstal vztah mezi holí a cílem nepochopen, ukazuje chování slabomyslných dětí, když změníme  situaci tak,  aby °br. 43.
byla zrcadlovým obrazem předešlé. By-
la-li hůl prvotně (při učení) po levé straně dítěte, je nyní v změněné situaci na protější stěně prostoru a po pravé straně
137) Lipmann—Bogen, Naivě Physik, Leipzig. 1923.
138) K. Qottschaldt. Der Aufbau des kindlichen řlandelns, Bei-hefte zur ZfaPs., 68. 1933.
D
O
134
135
dítěte. Poněvadž s optického stanoviska zůstává situace po provedení levo pravé transposice vlastně stejná, řeší normální dítě tento úkol (podat si vzdálený předmět) hravě. Ale slabomyslné dítě tu úplně selhává, přes to, že před tím se naučilo hole užívat. Takové dítě přistoupí k holi, ale nepodá si jí předmět, nýbrž běží s ní zpět k protilehlé mřížové stěně, u níž se před tím této operaci naučilo, a tam pracuje holí po podlaze (cíl je přec před protilehlou stěnou), jako by věrnou kopií dřívějšího nacvičeného výkonu mohl býti cíl dosažen i v nynější změněné poloze. Chování tedy ukazuje jasně, že dítě při učení nepochopilo funkce hole v situaci, nýbrž že tu byl nacvičen, nadresován určitý celek naprosto homogenní stavby, t.  j. s úplně tuhým a neměnným sledem jednotlivostí. Proto dítě běží s holí jinam a pracuje s ní bez jakéhokoli vztahu k situaci. Ostatně u slabomyslných i podřadnější změny v pokusném uspořádání vedou k nepřekonatelným obtížím. Naučilo-li se na př. slabomyslně dítě užívat! kulaté hole k podání předmětu, zůstává úplně bezradným, dostane-li do ruky hůl hranatou. I tak nepatrná změna detailu nese s sebou u slabomyslného dítěte úplnou změnu totalitní.
i když na určitém vývojovém stupni primitivní se člení, přece tu nenalézáme ještě v členění složek nadradených a podradených, čle-
............................ není tu není řízeno konečným členem
tak jako u dospělého jedince, nýbrž průběh jednání dělá spíše dojem otevřené stavby parataktické, která teprve v pozdějším vývojovém stupni ustupuje uzavřené stavbo syntaktické (H. Werner). Gottschald tm) podal doklad takového primitivního členění bez dominant.
Dítě je postaveno před úkol (obr. 44), aby si podalo holí delší vidlici (podřadné, vedlejší jednání) a tou potom vlastní cíl P (hlavní jednání). S ekonomického hlediska by stačilo po-dati si holí delší vidlici jen na dosah ruky, uchopiti ji a zamířili k cíli. Mladší děti si však nevedou tak ekonomic-
Ale
jednání
P
X
1
D
-O
Obr. 44.
139) Gottschaldt, p. 184—194.
ky. Sáhnou holí po delší vidlici a celou ji vtáhnou mřížemi dovnitř, ba v mnohých případech si přitáhnou dovnitř i menší vidlici. V jejich jednání velká vidlice prodělává dvojí funkci: nejprve má funkci cílovou a teprve po jejím vyčerpání nabývá funkce nástrojové. Chování v pravém slova smyslu ekonomické, t. j. jednotný a uzavřený průběh jednání se objevuje teprve od 6. roku. Teprve od 6. roku je jen delší vidlice přitahována k mříži a ihned užita jako nástroj. Malá vidlice zůstává pak již nepovšimnuta. Teprve od 6. roku se tento výkon utváří hned od počátku v jednání směřující k cíli. Podání vidlice se pak uplatňuje jako jednání vedlejší, podřadné, včleněné do celku jako nesamostatná část, kdežto před tím lze pozorovati silnou tendenci k osamostatňování vedlejšího výkonu.
Gottschaldt se pokusil také o analysu složitějších úkonů u slabomyslných dětí. Srovnával stavbu věže prováděnou z dlouhých polínek u normálních dětí různých věkových stupňů a u dětí slabomyslných. Analysa této »stavby« u slabomyslných je znamenitým přínosem k teorii primitivního vědomi. Gottschaldt ukázal, že jednání imbecilního dítěte nemá oné členité oddělenosti, jako jednání normálního. Jeho pri-minitivní jednání nemá charakter konečnosti, nesměřuje k určitému cíli, s jehož dosažením by končilo. Jednání normálního je pevně učleněno vzhledem k cíli. Naproti tomu v primitivním jednání imbecilního dítěte stojí části vedle sebe. není v něm žádných vývojových fází, žádného pokroku, žádné vzájemné přináležitosti. Všechny části jsou tu stejně důrazné, není tu žádné nadradenosti a podřaděnosti, žádných dominant. Primitivní jednání nemá žádného zakončení, je to jen běžící pásmo. Není to činnost směřující k cíli, nýbrž bezcflý průběh řady neurčitých fází. Imbecilní dítě neprožívá při svém jednání žádných úspěchů nebo neúspěchů. Zhroutí-li se stavícímu dítěti jeho věž ihned spočátku, nebo až na konci, je jím prožíváno úplně stejně. Slabomyslné dítě přestává stavět, t. j. ve své skutečnosti je hotovo, když vyřídilo jen část a jakoukoliv část. Normální starší dítě naproti tomu přestává stavět teprve tehdy, když svou stavbu uzavřelo.
Výklad dětského volního života zakončím ukázkami dětského magického jednání, které je ovšem jen důsledkem magického myšlení sahajícího při výkladu neproniknu-
136
137
telných dějů k silám nadpřirozeně působícím. Některé dětské výkony nabývají charakteru tuhých neměnných celků, jejichž průběh je vždy stereotypně dodržován s tendencí, aby se dosáhlo magického účinku. Je-li takový průběh porušen, čeká dítě od toho nepříjemný účinek, neštěstí. Jsou to většinou výkony týkající se strojení, vstávání, lehání, cesty do školy a pod., jež jsou tak prováděny v pravém slova smyslu obřadně. Piaget na př. uvádí hocha, který se zrána po každé třikrát po sobě obul a vyzul, aby nebyl ve škole volán. Cesta do školy mívá určité složky, jejichž nedodržení je případně spojováno s neštěstím. Podobně je tomu, když si školák nasliní nové péro za předpokladu, že tak bude dělat méně chyb.
Často se setkáváme u mládeže s výkony, které jsou uváděny ve vztah s budoucností, tedy s jakýmisi předzvěstmi, kterými má být budoucnost určována. V takovém případě hoch nebo děvče usuzuje: podaří-li se mi to a to, pak budu mít i tam a tam štěstí. Čítání, způsob chůze a různé obratnosti bývají takovými předzvěstmi. Přání nebo tíseň tu vede zřejmé k takovým jednáním, od magického jednání je očekávána pomoc. Při tom subje!:t není nijak zmaten zápornými výsledky, jemu stačí úplně třeba jediný výsledek, který byl ve shodě s jeho přáními. Piaget140) se zmiňuje o hochovi, který po každé, když si něco přál, šel po chodníku tak, že stále jeden kámen vynechával. Podařilo-li se mu to až do konce chodníku, počítal, že se mu přání splní. Známým prostředkem, ke kterému tu mládež sahá, je čítání knoflíků (mám? nemám?), čítání listů, květních plátků, oken a j.
Často hoch nebo děvče dokonce zkouší zasahovati i do průběhu dění tím, že užívá magických praktik k uskutečňování svých přání. Tak čteme u Piageta: »Abych uskutečnil všechna předsevzetí, která mi velmi ležela na srdci, užíval jsem tohoto postupu: abych směl si jít hrát, abych dosáhl pěkného počasí na vycházku, zadržoval jsem určitou dobu dech a když jsem dovedl bez vydechnutí čítati do deseti, nebo do jiného předsevzatého čísla, byl jsem jist, že dosáhnu, co jsem si přál«.141)
140) Jean, Piaget, La representation du monde chez ľenfant, Paris, Alcan, 1926, p. 123.
141) Totéž, p. 121.
138
Takovým způsobem si tvoří mládež někdy přímo obřadný způsob chůze. Čeká se na př. štěstí od toho, když může hoch nebo děvče při chůzi na chodníku dosáhnouti toho. aby všichni chodci mu šli stále po pravici, nebo když se mu zdaří, jiti stále po okraji chodníku a pod.
U mládeže nalezneme někdy přání nebo modlitby spojené s tendencí ovládnouti osud. Podle přesvědčení mnohých hochů anebo děvčat stačí intensivně a stále si určitou věc přát, má-li se splnit. Stačí na př. intensivně si přát, aby bylo krásné počasí a školní výlet se nezkazí. Mnohé děti jsou toho názoru, že modlitbou dosáhnou všeho, že je modlitba ochrání proti strašidlům a pod. S tendencí ovládnouti osud je také spojeno nošení talismanů a amuletů ve školním věku. Zvláštní formou magického jednání je snaha, nakloniti si osud nějakou obětí: postem, jednoduchým oblékáním, spořivostí a pod.
139
Rejstřík osobní
Aal 57
Abderhalden 14
Ach 11, 72, 76, 80, 91, 92, 97, 98
Argelander 113
Asmus 118, 122
Aubert-Förster 31, 66
Avenarius 5
Baley 114
Becher 71
Bechtčrev 9
Benussi 18, 42
Bernard 96
Binet 72
Bogen 135
Bolton 47
Bourdon 67
Brentano 78
Breucker 58
Bühler K. 19, 44, 72, 73, 80. 86,
90, 95, 96 Bühlerová Ch. 95, 110, 133 Burckhardt 119 Claparěde 14, 95 Comte 8
Descoeudresová 124, 125 Dumas 14 Dürr 62
Ebbinghaus 56, 62. 63 Ehrentels 16, 17, 21 Fabre 133 Fechner 12. 13. 15 Fischer J. L. 71 Fouillée 91 Oančeva 114, 115 Oelb 34 Qiering 118
Qottschaldt 42, 43, 135—137
Granit 34
Gross 95
Grünbaum 76
Guillaume 25
Hartmann 34
lieimann 58 Heiss 123 Henning 57, 66 Herbart 15 Hetzerová 110 Hevmans 42 Hoffmann 58 Höfler 91 Homburger 108 Hume  77. 91 flüttner 47 Chlup 60, 107 losen 42
Jaensch E. R. 31, 55, 111, 115, 116
James 6, 14, 91, 97 Janet 91 Kant 8
Katz 120, 124, 125, 130 Kern 58 Kleint 65
Kolíka 5. 21, 23—25, 33, 47, 71,
86— 87
Köhler 18, 19, 23, 30, 71, 75,
87— 90. 111-112, 120—121 Konvička 60
Körte 50 Kozák 71
Kratina 18. 21, 23, 50, 55, 115 Krejčí 110 Kries 71 Kroogmann 130 Krueger 24, 30, 46 Kueiiburgová 124—125 Külpe 72, 75, 80 Lew-Brühl 130 Lewin 23. 70, 97—102, 107 Lindemann 50 Lindworskv 76, 79, 90 Lippertová 45 Loebenstein 117 Mach 5
Marbe 64—66, 72, 80 McDougall 95—96 Meinong 18 Messer 72. 80, 91 Meyerson 25 Michotte 11, 91—92 Morgan 95
Müller G. E. 13, 18, 19, 22, 45, 56. 61, 63—65, 69—70. 8Ü, 91 Müller Max 72 Müller-Lyer 39—40 Münsterberg 14, 91 Musoldová 117 Nagel 69 Neumann 47 Oetjen 119 Piaget 127, 138 Politzer 25 Prüm 91—92 Příhoda 60 Purkyne 33 Rádi 71
Ranschburg 9. 57—58, 76 Raspe 130 Révész 113 Ribot 91 Rickert 15
Rostohar 60, 116, 119 Rubin 33. 35. 61 Rüssel 134
Sander 24, 39—42, 50, 56
Scupinovi 132
Seifert 37, 76, 122
Selz 22, 77, 80—84, 86—87
Schumann 33, 35, 64, 65, 74
Schwarz 50
Souček 14
Spencer 91—96
Sperber 44
Steffensova 65
Stern 14, 24, 54, 96, 109, 119,
128—129 Stout 91 Storring 73, 79 Stumpf 61 Szuman 114 Tevrovsky 120 Thorndike 9, 95—97 Thorner 58—60 Tobie 124—126 Thurnwald 127—129 Titchener 62 Uher 107 Usnadze 124 126 Volkelt 24, 113, 114, 117, 118,
120, 125, 133 Vrana 60 Watson 9, 95, 96 Watt 72. 80 Weber 12, 15 Wellek 113
Werner 42, 47, 54, 55, 107, 113, 129, 136
Wertheimer 19, 23, 32, 45, 47,
91. 128 Westphal 61 Wichterlova 43 Willwoll 76 Witasek 18, 91 Wittke 119 Wohlfahrt 50 Wulf 55
Wundt 6, 12, 14, 16, 35, 37, 40,
49. 61—63, 66, 72, 78, 91 Zeininger 129 Ziegler 95 Ziehen 91 Zilligova 67, 68.
Rejstřík věcný
abstrakce 37, 73, 75, 76, 79, 82,
84. 85, 122—126 aktuální genese 50—54 ambivalence 35 analysa 13, 26
anthropomorf. myšlení 131—132 anticipující schéma 81—83, 86
asociace 97, 98 asociační ekvivalent 97 asociační mechanika 86 asociační psychologie 15,
79—82, 86 asociační teorie <)8, 99
140
141
asociační zákonitost 63, 64, 69 —71. 97
atoinistická psychologie 15—17, 21. 26
Aubert-Forsterův jev 31 bariéra 102—104, 106—107 behaviorismus 9 celek 17. 19, 21, 22, 24, 26, 86,
88. 89, 93, 97, 101, 107, 109
až   112,  114,  115,  117, 120
až 122, 133-134 celostní kvalita 26. 37, 69, 85,
109. 121, 122, 129 celostní   podmíněnost  26, 37,
38. 46
celostní vazba 37, 49, 122 celostní zákonitost 21 cílová představa 98 cit 24, 51, 54. 109 číslo 127—128 čtení 58—60
determinace volní 81, 82 determinační teorie 98 difierenciace 109, 110 difusnost 22, 50, 109, 114, 126,
129. 133 disposice 46, 47, 49, 51 dominance celku 21, 37, 40, 43,
44. 118, 124 důsledek 78
dvojice 111, 112, 121, 128 dvoiobrazy 36 dynamické jevy 50, 51, 53 dynamické tvary 90 dynamické vlastnosti 100 dynamický vektor 100—103 dynamika myšlenková 79—91 dynamika strukturová 56 dynamika tvarová 24 eidetická vloha 115—116 elementová psychologie 16—21, experiment 10—12 figura a pozadí 27, 33—36, 62,
100. 113 fixace 101 fixační bod 59 fixační pausa 58 fvsikalismus 23 srenetická psychologie 12, 24 geotri. optické klamy 20, 38—
42. 118—119, 131 hloubkové videní 30—31
hmatový odhad 119—120 chtění 91—108 chtění primitivní 132—139 chromatismy 113 illuse 65 inspirace 85 instinkt 94—97, 133 instrukce 91, 92 inteligence 88—90, 107 interfixační pohyby 58 interval 54, 121 intuice 85 inverse 35 iasnostní reliéf 62 iednání 93 94, 98—102 i menovací funkce řeči 127 kausální myšlení 128—130 koherenční teorie 17,18 kolektivující pozornost 18 komplex 16, 18, 19, 22, 23,
81—83, 86 komplementární barvy 26 komplexní doplňování   81—84,
86. 87
komplexní kvalita 27, 31
komplex, teorie Selzova 81—85
konflikt 101, 103, 106
konstanční hypotésa 18
konstantnost   velikosti 20, 116
konstelační teorie 80
kontrast 37
kresby dětské 114
kvasipotřeba 100
Lewinova teorie 99—107
magické duševno 129—131, 137—139
metody psychol. 7—14
mikroharmonika 54 mikromelodika 54 mimika 110 motiv 93, 132, 133 motorická zaměřenost 65 Můller-Lyerův klam 39—40 multivalence 35 myšlení 71—91 myšlení předracionální 122 myšlenková dynamika 79—91 myšlenková statika 71—79 myšlenkové tvary 86, 87 myšlenkové úkoly 80 náhradní jednání 101 nástroj 88, 135—137
nediferencovanost 109, 113,
115, 116 nenázor. obsahy 72, 73, 78, 79 nevědomé duševno 18—20 odhadování velikosti 117 odměna 102, 105—107 operace 81
osobitost 22, 47, 100, 102 otázka 87 pausa 48
plastika dětská 114-115
oočitek 16, 20, 21, 30, 110
Dočitkový práh 44
pohyby 93
pojem 73, 76—78
poietí 46, 50, 52
notřeby 100. 102
pozornost 34, 46, 60—64
nregnantnost 29. 46, 47, 53, 87
Drimát celku 21 primát elementů 21 primitivní celky 87 primitivní mentalita 87 primitivní myšlení 120—132 primit. relační vědomí 120—122 přímit, vědomí 109, 112, 114,122 produkční teorie 17—18 produktivní myšlení 82, 83, 90 přání 92—93 předběžný tvar 50—51 předsevzetí 93, 98, 100 představa směrná 80 představy v myšlení 73 předtvarý zážitek 48 přízvuk 28, 48 psaní 94
psychofysika 12, 13, 15 psychoreílexologie 9 psychotechnika 94, 107 Ranschburgův jev 57—58 reflex 97
rozdílová čivost 44—45 rozhodnutí 93 rozumění výrazu 110 rytmus 47—49 řeč dětská 126—127 Sandrův kosodélník 39—41 schémata 73, 79, 86 sklony 93
slabomyslné děti 135—137 slovo 127 smysl 71, 79, 86
soud 73, 74, 76—78, 121 srovnávání 73—75 statika tvarová 24 struktura 24, 46, 47, 50, 53, 56,
84, 85, 102, 107 strukturový tlak 55 stupně vědomí 60—61 subjektivní rytmisace 47—49 subj. opt. názorové obrazy 115 sugesce 68 syllogismus 78 synesthesie 113 syntésa 14, 16, 17, 19, 33 tendence 55 testy 107—108 topologie 100, 103, 105 transposice 16, 20, 121. 122, 136 trest 102—107
tvar 16—18, 22—24, 27, 107, 109 tvarová teorie 23 tvarová zákonitost 23 tvarové doplňování 86, 87 tvarové pojetí dětí 117—120 tvarový problém 17, 20, 23 tvůrčí myšlení 87 úkol  74, 75, 81, 87,  91, 103
až 107 úmysl 93, 98—100 úmyslné iednání 98—102 úsudek 73, 76, 78, 79, 129 vektor 103, 104, 106 vědění 72 ,73, 76, 81 vědní komplex 81, 82 vědomí novorozeněte 109 věta 78 víra 78
vnímání pohybu 32—33 vnitřní mluvení 72 volba 92
volbové dresury 111, 120, 121
volní akt 91—93, 98
volní zážitek 93
vůle 80, 91—108
vztahový zážitek 73—76, 79
významové vědomí 72, 77
výzva 10
Wundtuv prsten 35 záměr 93
zaměřenost 35, 36, 46, 49, 53, 54, 64—68, 74, 79, 84, 85, 108 zřetelová představa 98, 99 zvyk 97, 98
142
143
Obsah
Strana
Předmět psychologie, jeji úkol a metody..... $
Situace v dnešní psychologii   ..... 15 Fenomenální a funkční dominance celku   .... 26 108
a) K celostnímu popisu .........26
b) Dominance celku ve vjemové oblasti   - 30
c) Podmínky celostního prožívání ve vjemové oblasti 45
d) Pozornost a zaměřenost.......60
e) Celostní hledisko v myslení a chtěni   . .68
Genetická dominance celku.........109—139
Rejstřík osobní........... 140—141
Rejstřík věcný............142-143