Počátky řádu německých rytířů (Ordo fratrum hospitalis Sancte Marie domus Theutonicorum in
Jerusalem = Orden der Brüder vom Deutschen Hospital Sankt Mariens in Jerusalem, krátce Der Deutsche
Orden, auch Deutschherrenorden, Deutschritterorden oder Deutschorden)


Po trpké porážce křesťanských vojsk u Hattinu (nedaleko Tiberiady u Genezaretského jezera) 4.
července 1187 dokázal sultán Saladin dobýt Jeruzalém a skoro všechna další města a hrady ve Svaté
zemi, aniž by se setkal s větším odporem. Pouze město Týr odolalo. Teprve po dvou letech byla
zorganizována křížová výprava, jeden kontingent ze Sicílie a jedna flotila z Pisy. S nimi se spolil
jeruzalemský král Guido a přitáhl v srpnu před Akkon, který byl obsazen Saladinovým vojskem. Pokud
se král Guido domníval, že dokáže město Akkon snadno dobýt, tak musel být zklamán, přesto jeho
skromné síly se pevně usadily před hradbami a dokázaly zabránit jakýmkoliv pokusům o odražení
obléhání. V září a listopadu dorazily lodě s posilami z Dánska, Fríska, Francie a Německa. Mezi
nimi byl lantkrabě Ludvík Durynský, který dal přednost cestě po moři, a císař Fridrich Barbarossa,
který s hlavním oddílem vojsk táhl po pevnině, a proto jeho tažení trvalo delší dobu. Poté, co
císař během tažení utonul (řeka Salef v Seleukii, dnes Turecko), velení se ujal jeho syn Fridrich
Švábský, který dorazil se zbytkem křižáckých vojsk před hradby Akkonu v říjnu 1190. Mezitím už
odtáhl lantkrabě Ludvík, snad z důvodu onemocnění na malárií. Na zpáteční cestě také zemřel (16.
října 1190). Nedlouho poté zemřel před hradbami Akkonu rovněž Fridrich Švábský (20. ledna 1191). Na
jeho místo nastoupil rakouský vévoda Leopold Babenberk.

Případy úmrtí mezi předními členy křížové výpravy svědčí o katastrofálních podmínkách panujících
jak mezi obléhateli, tak mezi obléhanými. Obě strany trpěli hladem a horkem. Hygienické podmínky
musely být otřesné a byly určitě příčinou mnohých onemocnění. Nepočítaje zranění obdržená v boji.
Vojsko potřebovalo nutně se postarat o nemocné a zraněné. Tento úkol patřil nejdříve johanitskému
řádu, ačkoliv není známo, že by tento řád provozoval před Akkonem polní lazaret. Možná byl jejich
lazaret přetížen. V každém případě v zimě 1189 nebo na jaře 1190 poskytli měšťaně z Lübecku a Brém
plachtu, kterou natáhli a poskytli tak stín pro nemocné a zraněné.

O skromných počátcích německého špitálu víme jen z pramenů řádové provenience. Představa o
počátcích řádu byla přepracována s určitým záměrem. Bratři rytíři měli mít stále před očima, že
jsou zavázáni službou nemocným a bojem s pohany, a jakou roli hrál císař a zejména štaufská
dynastie. Jelikož řádové prameny zdůrazňují skromné začátky, je třeba asi skutečně předpokládat, že
nejdříve byl postaven polní lazaret, a spíše brémskými křižáky, než lübeckými. Zakladatelé špitálu
zformovali bratrstvo, v jehož čele stál mistr. Podle vzoru špitálů ve městech, odkud pocházeli
křižáci. Polní lazaret (špitál) byl novou fundací (založení) a nenavazoval na špitál Panny Marie v
Jeruzalémě v době před dobytím města Saladinem roku 1187. Šlo tedy o polní lazaret, který měl
přinášet zmírnění bolesti oblehatelům Akkonu. Měštané, kteří založili špitál, možná ani neměli
původně záměr založit trvalou instituci.

Podle řádové tradice přijal špitál do své ochrany vévoda Fridrich Švábský, který přitáhl v říjnu
1190 k Akkonu, a doporučil jej svému bratru, císaři Jindřichu VI. Před tím než, že vévoda mohl více
zasadit o novou fundaci, 20. ledna 1191 před Akkonem zemřel. Špitál narážel na potíže, i když 6.
února 1191 obdržel ochranné privilegium od papeže Klementa III. Po dobytí Akkonu špitál obdržel
další majekty ve městě i okolí. V roce 1196 obdržel špitál od papeže Celestýna III. : 1. osvobození
od placení desátku z nově osídlované půdy, 2. právo na pohřbívání i nečlenů bratrstva na svém
hřbitově a 3. svobodnou volbu mistra bratrstva. Privilegia, která bratrstvo dostávalo, byla podobná
těm, která měli templáři nebo johanité, avšak špital ani bratrstvo nebylo stále rytířském řádem.
Špitál se měl starat o nemocné a poutníky. Nelze ani hovořit o plíživé militarizaci bratrstva.


Jak se tedy ze špitálního bratrstva stal rytířský řád?

Když roku 1195 plánoval císař křížovou výpravu (31. května přijal v Bari kříž), zdálo se, že nové
společenství je pro Jindřicha VI. zajímavé. Od března 1197 pluli účastníci křížové výpravy do Svaté
země, v září následovala hlavní část flotily. Jindřich VI. však onemocněl, zůstal doma a 28. záři
1197 zemřel. Nové špitální bratrstvo přesto našlo významné místo v plánech křížových výprava a
velkoryse naplánované středomořské politiky. Jindřich VI. daroval bratrstvu klášter sv. Trojice v
Palermu a špitál sv. Tomáše v Barlettě. Císař doufal, že bratrstvo se stane partnerem a
podporovatelem jeho kruciátových plánů. Jeho smrtí toto padlo. Špitální bratrstvo opět ztratilo
důležitého podporovatele.

Přesto křižáci, kteří se v listopadu 1197 dozvěděli o smrti císaře, povýšili bratrstvo na duchovní
rytířský řád, zřejmě na základě žádosti nedávno zemřelého císaře. Vedle péče o nemocné, poutníky a
potřebné se nyní důležitým úkolem stal i boj se saracény. Křižácí zavázali nový řád, aby v péči o
nemocné řídil johanitskou řeholí a v boji proti saracénům templářskou řeholí.

19. února 1199 povolil papež Innocenc III. přetvoření bratrstva do rytířského řádu a dodržování
řeholí obou starších rytířských řádů. Počáteční fáze vzniku řádu tím byla završena.


Podle čeho se řídil život v novém rytířském řádu?

Dnes dochovaná statuta a řehole nevznikla zřejmě dříve než v roce 1244. Tehdy dovolil papež
Innocenc IV. doplnit a změnit řádová statuta a řeholi. Není úplně jasné, jak řád německých rytířů
převzal ustanovení z řeholí templářů a johanitů. Kromě toho část statut týkající se trestů za
přestupky je velmi podobná dominikánské řeholi. Nejstarší statuta jsou latinsky, avšak brzy se
objevily překlady do „národních“ jazyků – němčiny (Mitteldeutsche, Niederdeutsche), holandštiny a
dokonce francouzštiny. Důvod? Řádoví bratři byli laici a museli rozumět ustanovením vlastní řehole
(z poslechu při jídle).

Základní pravidla řehole: tři ctnosti – cudnost, chudoba a poslušnost. Tyto ctnosti, zejména
poslušnost, měly velký význam pro správu řádu. Jednotlivé úřady (hodnosti) v rámci řádu spravovali
bratři na příkaz představeného (velmistra), který je mohl zase odvolat a požadoval podání zprávy a
vyúčtování z příjmů a vydájů.

Jednoduchý životní styl, řádové oblečení, spánek ve společné místnosti (dormitář), žádné uzavírací
skříně nebo truhly, jednoduchá jídla. Denní režim byl přísně regulován, řídil se podle modlitebních
hodinek: před rozedněním matutina, ránní mše, až pod nešpory večer a kompletář. Ostatní čas byl
využit na správu řádové komendy, vojenské cvičení, práci v hospodářství a na poli. V mírových
časech takto, když bylo vojenské tažení, byly tyto činnosti přizpůsobeny vojenskému tažení (např.
modlitební hodinky posunuty až na večer).


Oragnizace řádu.

Podle řádové tradice, která se nám dochovala v díle „Narratio de primordiis ordinis Theutonici“,
byly počátky velmi skromné.

V čele bratrstva stál jen mistr. Později, když se řád rozvíjel, vznikaly další hodnosti, vedoucí
(představený) řádu se změnil z „mistra“ na „velmistra“ (Hochmeister, magister generalis). Byl
vybírán do funkce na celý život. Volba velmistra byla velmi důležitým aktem, protože bylo potřeba
vybrat nejvhodnějšího kandidáta. Umírající velmistr předal pečeť jednomu zástupci, který přechodně
vedl řád do volby nového velmistra. Zástupce velmistra svolával volební kapitulu, které by se měli
zúčastnit zástupci i ze vzdálených koventů. Po svatodušní mši vedl zástupce samotnou volbu.
Jmenoval jednoho komtura, který zase jmenval dalšího řádového bratra. Tito dva pak jmenovali
třetího řádového bratra. A takto postupovali až jich bylo 13 – tím byl vytvořen volební výbor. V
tomto výboru měl být jeden řádový kněz, osm bratří laiků a čtyři půlbratři (Graumäntler, resp.
Sarjantbrüder). Kromě toho měly být rovnocenně zastoupeny jednotlivé řádové provincie. Pokud se
výbor většinově shodl na kandidátovi, bylo jeho oznámeno kapitule. Kněží zazpívali Te Deum
laudamus. Jmenovaný nový velmistr byl pak přiveden před oltář a byl mu předán prsten a pečeť.
Zpočátku byl volební proces omezen na bratry hlavní řádové komendy. Později se volby měli zúčastnit
zástupci i ostatních regionů.

Vedle velmistra důležitou úlohu hrála generální kapitula (zpočátku jen kapitula hlavní komendy),
bez níž velmistr nesměl činit zásadní rozhodnutí. Zpočátku byla svolávána každý rok, ale později už
ne tak často. Význam velmistra a generální kapituly byl omezován na úkor určité autonomie zemského
mistra (Landmeister) v Prusku, Livonsku a v říši (Deutschmeister). V pozdějším období se vedle
velmistra ustanovily hodnosti, jako velký komtur (Großkomtur), zástupce velmistra, řádový maršál,
velký špitálník, velký trapiér (šatný), řádový pokladník (Treßler). Těchto pět velkých hodností
(Großgebietiger) se vyvinulo jako zastoupení velmistra hlavní komendy, ale už ve 13. století se
kompetence těchto hodnostářů neomezovaly na jednu komendu. Tito hodnostáří spravovali centrální
zdroje celého řádu.

Později byly kompetence hlavních hodnostářů precizovány ve statutech:

Velký komtur zastupoval velmistra jen v době jeho krátké nepřítomnosti. Jinak měl na starosti
celkový chod hlavní rezidence (komendy).

Řádový maršál - měl na starosti řádové vojsko, zásobování, disciplínu atd. V době tažení mu byl
velký komtur podřízen.

Velký špitálník - měl na starosti hlavní špitál v Akkonu, neměl pravomoci vůči jiným řádovým
špitálům. Špitál soužil cizím poutníkům nebo chudým. Jednalo se spíše o duchovní péči (mše,
vysvěcování lůžek, zpověď před přijetím do špitálu) než zdravotní. Na rozdíl od špitálu firmarium
bylo určeno nemocným členům řádu, na starosti měl velký komtur.

Velký trapiér (šatný) - spravoval komoru s oblečením hlavní komendy. Ostatní komendy měly svého
šatného.

Velký pokladník (Treßler) - v hierarchii hodností nejníže. Měl na starosti centrální kasu a poklad.
K tomu patřilo nejen stříbro a zlato, a válečný lup (kořist), ale také privilegia a pečeť. Všechno
leželo v jedné truhle, která byla zajištěna třemi zámky (velmistr, velký komtur a pokladník). Během
let se vyčlenila pokladna hlavního konventu od pokladny velmistra.

Řádová pokladna sídlila na hradě Montfort, dokud byl hrad považován za bezpečné místo. Velký
špitálník sídlil v Akkonu. Po ztrátě Montfortu (1271) přesídlil velký pokladník do Akkonu.

Kancelář. Velmistr pravděpodobně nedisponoval vlastní kanceláři. Měl písaře, kteří se rekrutovali z
řádových kněží. Pravděpodobně až velmistr Hermann von Salza nechal vyrobit první kopiář těch
nejdůležitějších privilegií určených řádu. Důvod byl zřejmě praktický. Velmistr Hermann hodně
cestoval a potřeboval mít k dispozici opisy řádových privilegií, jejichž originály byly uložené v
hlavním řádovém konventu (komendě). Hypoteticky se předpokládá, že Hermann von Salza založil v
Barlettě (sídlo bailie Apulie) řádový archiv, kde byly shromážděny kopiáře a opisy privilegií, taky
aby ty nejdůležitější písemností byly po ruce, když je velmistr potřeboval na jednání s císařem
nebo papežem.

Odlišujícím znakem hlavního konventu byla skutečnost, že v něm sídlil velmistr. Když jej opustil,
jmenoval zástupce nebo nechal kapitulu, aby někoho vybrala. Především byl ale hlavní konvent
(komenda) sídlem nejvyšších hodnostářů a místem uložení řádového pokladu a privilegií. Jelikož
hlavní konvent sídlil v Akkonu nebo na Montfortu, řádová statuta byla zaměřena primárně na život v
Palestině. Proto některé články dovolují řádovým bratřím např. lov lvů (co s tím v Pobaltí?!? :-).
Tyto skutečnosti měli pak vliv i po ztrátě Svaté země v roce 1291 a spolurčovaly rovněž volbu
dočasné residence velmistra v Benátkách.

Pokud byl řád rozšířen pouze v Palestině a omezoval se na území kolem Akkonu, řízení a dohled nad
životem řádových brtaří bylo pro (vel)mistra celkem snadné a přehledné. To se ale brzy už za
velmistra Hermanna ze Salzy (1210–1239) mělo změnit. Řád německých rytířů se rozšířil po Evropě až
do Pobaltí. Velmistr i přes četné cesty nemohl být všude. Navíc byl v mnoha rozhodnutích odkázan na
generální kapitulu, která rovněž nemohla být svolávána pokaždé někde jinde. Pro zachování jednoty
řádu a stejných pravidel pro vnitřní život řádu byly zavedeny vizitace po vzoru cisterciáckého
řádu. Právo na vizitace bylo nejvýznamnějším právem velmistra. Zpravidla velmistr vysílal ve shodě
s kapitulou jednoho bratra laika a jednoho kněze jako vizitátory, kteří měli dohlédnout na
dodržování řádových statut. V pozdější době kontrolovali hospodaření konventu (komend) a počet
bratrů v konventu, výsledky kontroly (vizitace) zapsali a poslali velmistrovi a jeho kapitule.


Politika Hermanna von Salza (1210–1239) a jeho nástupců do pádu Akkonu 1291.


Hermann ze Salzy byl synem durynského ministeriála, čtvrtým velmistrem řádu, stal se zněj významný
politik. Již tehdy byli němečtí rytíři vnímáni jako noví „Makabejští“, i když se nemohli rovnat, co
do významu johanitům nebo templářů. Tehdy vedli s templáři spor o nošení bílého pláště se znamením
kříže na něm. Význam a úspěch velmistra Hermanna ze Salzy spočíval v tom, že získal v římském králi
a císaři Fridrichovi II. velkého podporvatele řádu. Fridrich II. význam řádu pro své politické
plány pochopil až po překročení Alp do říše v roce 1212. Navázal na štaufskou dynastickou politiku.
Král a nový velmistr se poprvé setkali v Norimberku v r. 1216. Následně 5. křížová výprava do
nilské delty (1220 pád Damietty), vyznamenali se řádoví bratři i velmistr. Téhož roku se v Itálii
zúčastnil císařské korunovace F.II. V letech 1220–1221 vystavil papež Honorius III. řádu 57
privilegií, mimo jiné exmepce řádu z biskupské soudní jurisdikce a bezprostřední podřízení papeži,
právo na sbírku almužen, právo na obsazovaní prázdných řádových kostelů. Těmito privielgii byl řád
srovnán co do významu templářům a johanitům.

5. křížová výprava skončila nakonec špatně, ale odvaha a zaujetí v boji řádových bratří způsobily,
že mnoho účastníků kruciáty z říše si jich všimlo a pak darovalo řádu majetky v říši (rovněž ve
Francii a Anglii). Nejdůležitější byl ale důvěrný (přátelský) vztah velmistra k císaři F.II.
Problém napjatého vztahu F.II. k papežství. Velmistr jako představený duchovní korporace nemohl
vystupovat proti papeži. Hermann ze Salzy se snažil o smíření obou univerzálních autorit západního
křesťanství. Obzvlášt se o to snažil po fiasku 5. křížové výpravy. Papež tlačil na F.II. aby splnil
svůj císařský slib zorganizovat další kruciátu. Císař chtěl ale prvně upevnit svou vládu v
Lombardii. Řádový velmistr se zřejmě přičinil k tomu, že se císař nakonec rozhodl zorganizovat
kruciátu do Palestiny.

Účastníci kruciáty (zejména z říše) se začali shromažďovat v Brindisi v srpnu 1227, kde však vypukl
mor a císař F.II. vážně onemocněl. Někteří odpluli. Císař až později (červen 1228). 7. listopadu se
vylodil u Akkonu. Zpočátku byl císař křesťany vítán, ale když do Palestiny dorazili papežští
legáti, kteří oznámili papežskou klatbu na císařem, křesťané v Palestině se rozdělili na dva tábory
(jeruzalemský patriarcha, johanité a templáři bylit proti císaři). Jen malá skupinka následovala
císaře. Patřili do ní rovněž velmistr a řád německých rytířů. Jelikož F.II. neměl širokou podporu,
rezignoval na vojenské akce, a začal diplomatický vyjednávat s egyptským sultánem al-Kamilem. Podle
dohody, která měla platit deset let, měl křesťanům připadnout Jeruzalém s Betlémem a koridorem k
Jaffě (plus další území). Muslimům byl garantován přístup k posvátným místům islámu (včetně svaté
hory). F.II. směl znovu vybudovat jeruzalémské hradby.

Smlouva narazila na nesouhlas na obou stranách. Přes všeobecný odpor vstoupil F.II. v čele
německých a italských oddílů a řádu německých rytířů do Jeruzaléma 17. března 1229. F. II. se
nechal korunovat na jeruzalemského krále. Na radu velmistra korunovační ceremonie byla omezena na
nezbytní minimum, aby se nedal záminka kritikům. Po korunovaci veřejně přečetl Hermann ze Salzy
text ospravedlňující jednání císaře.

Podpora císaři se velmistrovi a řádu vyplatila. Císař daroval řádu určitá území v Palestině, v
Jeruzalémě starý špitál Panny Marie, dům krále Balduina na ulici Arménů u kostela sv. Tomáše poblíž
Davidovy věže. Jeruzalém se stal symbolickým centrem řádu. Vztah k Jeruzalému se neodrazil jen v
názvu, ale i v dějepisných dílech a rukopisných vyobrazeních. Jednostranné spojenectví řádu se
štaufskou dynastí umožnilo řádu expandovat ve středomoří, v říši i v Pobaltí. Na druhou stranu
vstupovali do něj převážně lidé z říše (německých oblastí).

Politika smíření mezi papežem a císařem se velmistrovi nezdařila. Zejména kvůli odporu lombardského
svazu (podpora papeže), který odmítl požadavky F.II. Stejného dne (20. března 1239), kdy papež
vyhlásil po druhé kletbu nad císařem, velmistr Hermann ze Salzy zemřel v Salernu. Za jeho doby řád
německých rytířů se ze skromných začátku stal velmi významnou církevní institucí (duchovní rytířský
řád) a rozšířil se v nevídané míře.

Po smrti velmistra Hermanna nenastoupil do čela řádu nikdo, kdo by se mohl srovnat s velmistrem v
jeho politickém rozhledu a řídících schopnostech. Řád byl do smrti F.II. (1250) a jeho syna Konráda
IV. (1254) rozpolcen mezi stoupence štaufské dynastie a papežství. Později ale už tento rozpor
nehrál žádnou roli.

Blízká spolupráce řádu se štaufskou dynastií způsobila, že centrum řádových aktivit leželo v
oblasti středozemního moře a Palestině. Za velmistra Hermanna ze Salzy budoval řád své panství
rovněž v Prusích a Livonsku. V rámci řádu jednotlivé provincie jinak vnímaly navzájem svoje
problémy a výzvy, kterým museli řádoví bratři čelit. Pro německé rytíře v Pobaltí byly problémy
řádových komend v Palestině velmi vzdálené (a naopak). Ve skutečnosti lze říct, že
štaufsko-papežské rozpory byly záhy překryty jiným pnutím uvnitř řádu – šlo o prioritu působení
řádu, jeho mise – zda v Palestině nebo v Pobaltí.

V Palestině se situace pro křesťany obecně zhoršovala. V r. 1244 byl Jeruzalém odevzdán muslimům
(uplynulo 10 let dohody). Řád přišelo o všechny majetky v Jeruzalémě. Hrad Montfort byl napaden v
r. 1266, ale odolal. V r. 1271 už ne. Baibar, sultán egyptských mamluků, je bez většího odporu
dobyl. Poslední opora křesťanů, přístavní město Akkon, padla 18. května 1291. Do jeho pádu dávali
velmistři přednost Svaté zemi. Velmistr Burchard von Schwanden dokonce přestoupil do johanitského
řádu, když viděl, že není v řádu velké zaujtí dobytím zpět Palestiny pro křesťany. Silnější slovo
měla strana, která budoucnost řádu viděla v Pobaltí (Prusy a Livonsko).