JAK SE PÍŠOU DĚJINY
TEORIE A PRAXE
Stefan Berger, Heiko Feldner a Kevin Passmore (eds.)
CENTRUM PROSTUDIUM DEMOKRACIE A KULTURY
54
JAK SE PÍŠOU Dři i I
55
33. Peter Novick, That Noble Dream: The „Objectivity Question" and the American-Historical Profession (Cambridge, 1988), str. 21-31.
34. R. W. Fogel a G. R. Elton, Which Road to the Past? Two Views of History (Ney^ Haven, London, 1983), a Elton, Return to Essentials: Some Reflections on the Present State of Historical Study (Cambridge, 1991).
35. Richard J. Evans, In Defense of History (London, 1997), str. 249.
Další literatura
Nejpraktičtější sborník Rankeho spisů sestavili G. G. íggers a K. von Moltke pod názvem The Theory and Practice of History: Leopold von Ranke (Indianapolis, 1973),: V úvodu k celému sborniku předkládají íggers s Molťkem výborný krátký rozbor pro-středí, z něhož Ranke pocházel, jakož i jeho díla a historiografického vlivu. Těmto " otázkám se dále věnuje i sborník G. G. Iggerse a J. M. Powella Leopold von Ranke and the Shaping of the Historical Discipline (Syracuse, 1990). Cenné příspěvky k tématu vzájemné inspirace mezi německou a britskou historiografickou tradicí obsahuje rovněž sborník Benedikta Stuchteyho a Petera Wendeho British and German Historiography 1750-1950 (Oxford, 2000).
Otázkami profesionalizace historie se úspěšně zabývají pojednání Philippy Levinové The Amateur and the Professional: Antiquarians, Historians and Archeologists in Victorian England, 1838-1886 (Cambridge, 1986) a Petera Sleea Learning and a Liberal Education: The Study of Modern History in the Universities of Oxford, Cambridge and Manchester 1800-1914 (Manchester, 1986); za zmínku stojí rovněž esej Doris Goldsteinové „History at Oxford and Cambridge: Professionalization and the Influence of Ranke" z Iggersova a Powellova sborníku. John Kenyon ve svém pojednání The History Men: The Historical Profession in England since the Renaissance (London, 1993) předkládá charakteristicky osvěžující kritiku. O něco více jsou svým předmětům nakloněny důležité monografie vycházející v ediční řadě Historians on Historians nakladatelství Weidenfeld a Nicolson; zvláště lze doporučit pojednám Acton: Hugha Tullocha (1988), Macaulay Owena Dudleyho Edwardse (1988) zNamier Lindy Colleyové, vynikající schopností umístit své předměty do širokých kontextů.
Pokračující význam rankeovské tradice jako takové přesahuje sice rámec této kapitoly, přinejmenším zde však můžeme uvést, že zatímco Richard Evans v pojednání In Defense of History (London, 1997) předkládá její obhajobu, The Routledge Companion to Historical Studies Aluna Munslowa dovozuje, že rankeovský empirismus je mrtev a postaral se o to postmodernismus. Někteří Munslowovi čtenáři si ovšem dost možná položí otázku, proč trávit čas ve spoiečnosti nosičů rakví.
'profesionalizace
a institucionalizace historie
Peter Lambert
Cílem historiků usilujících o to, aby se jejich obor dopracoval profesionálního statusu, bylo obhájit autoritativní postavení historického bádání jako takového. Na rozdíl od svých kolegů, kteří se věnovali jiným oborům, nedokázali si totiž historici na svém vlastním poli ~ v oblasti poskytování informací o minulosti - vytvořit skutečný monopol. Kdekoli ovšem jejich úsilí o profesionalizaci uspělo, vychýlil se jazýček vah rozhodujících o tom, komu bude svěřena moc vykládat minulost, o další dílek v jejich prospěch. Autorita historiků nerozlučně souvisela s jejich nároky na objektivitu, kterou zaručovalo striktní uplatňování historických technik kritického zkoumání dokladů. Paleografické, filologické a kontextuální techniky a metodologie, jež historici využívali, představovaly jejich společné vlastnictví: jeden historik se jim učil od druhého, společně ověřovali jejich platnost a navzájem si sdělovali výsledky zkou-
'i šek, kterým je podrobovali.1 Institucionalizace oboru poskytovala půdu, na níž docházelo ke spolupráci, a vytvářela kariérní struktury a mecha-
: nismy toho, co snad lze označit za „výstupní kontrolu kvality".
Historici vlastně ustavovali svou profesi jako myšlené (představované) společenství ~ určovali její měřítka a snažili se nastolit situaci, kdy se jejich přijetí stane nutnou podmínkou členství v historické komunitě. Avšak dokonce ani tam, kde se historikům podařilo vybojovat si autonomii, jednotlivá národní společenství se jen zřídka podobala čemukoli, co by alespoň v hrubých rysech odpovídalo nezávislým a samosprávným tělesům, jež předpovídají sociologické modely profesionalizace.
V této kapitole se budeme věnovat ustavování měřítek profesionality v oboru historie. První oddíl se zabývá otázkou, které podmínky
56
JAK SE PÍŠOU DĚJ [My
bylo třeba splnit, aby mohla historie vzkvétat, a co přesně motivovalo její stoupence. Poté předložíme několik „momentek", které nám umožní vyjmenovat hlavní okamžiky procesu ustavování historie jakožto akademického oboru v zemích „prvního" a „druhého" světa v průběhu „dlouhého" devatenáctého století, Nakonec přijde řeč i na rozšíření tohoto oboru do „třetího" světa ve druhé polovině dvacátého století.
3.1 Podmínky a motivace
Institucionalizace historie byla otázkou poptávky: profesionalizace historického bádání a psaní do značné míry předpokládala existenci ka-riérních struktur a jedno i druhé záviselo na tom, zda už daná společnost dosáhla potřebné míry gramotnosti a vznikla v ní patřičně tozm-nutá střední třída. Další podmínkou byla existence systému univerzit, ze všeho nejdůležitější však byla ochota těch, kdo je financovali (ať už šlo o státní fondy, anebo o soukromé přispěvatele), umožnit historii, aby se na těchto univerzitách etablovala. Zásadní význam měla tudíž vůle či naopak nevůle v pravý čas do historického podniku investovat - tato proměnná rozhodujícím způsobem určovala, kterou cestou se profesionalizace historie vydá.
Historici sice nepřestávají debatovat o tom, do jaké míry ovlivnila situace v Německu pozdější vývoj v ostatních zemích, o výsadním postavení této země však nepochybuje nikdo. V polovině devatenáctého století lze již v Německu pozorovat mnoho „klasických" rysů plně pro-fesionalizovaného oboru. Následně německou cestou vykročila nejprve: Francie a po ní (na první pohled nepříliš sourodá) skupina dalších zemí, na předních místech mezi nimi Spojené státy, Japonsko a Belgie. Ovšem dokonce ani v západní Evropě nepostupovala historie všude týmž tempem. Například v Nizozemí bylo profesionálních historiků málo a jejich zajištění zůstalo až do doby po druhé světové válce zoufalé. V osobě Johana Huizingy se Nizozemí sice mohlo honosit historikem s impozantní mezinárodní pověstí, ovšem sám Huizinga si doma připadal izolovaný a odcizený od národní intelektuální kultury, která akademickou historii přehlížela - v roce 1907 dokonce sardonicky navrhl, že by Nizozemí mohlo své kompletní národní archivy odprodat tomu, kdo předloží nej-vyšší nabídku, poněvadž za hranicemi by se případně mohl najít někdo s časovými možnostmi a zájmem v nich bádat. Jeho návrh mohla hrstka sotva deseti nizozemských profesorů historie s týmž ospravedlněním
ONALIZACE A INSTITUOONAUZACE HISTORIE
57
•íceméně zopakovat i o tři desetiletí později,2 V Británii začal proces pro-fesionaíizace historie poměrně brzy. Počínaje šedesátými léty devatenáctého století bojovali historici o zřízení historických studijních osnov a někdy i o zařazení výuky badatelských technik, reformátoři však zápolili s různými překážkami a navíc jim chyběla jednotná, důsledná vize. KěStteré jejich úspěchy tak byly jen lokální a přechodné. Tu a tam se siceobjevovaly jednotlivé semináře, brzy však byly zase zavírány, protože zůstaly jen osobní iniciativou svých zakladatelů, kteří po nějakém rase zatoužili věnovat se něčemu jinému. Za dokonalé ztělesnění celkové antipatie k jakémukoli profesionálnímu historickému étosu by se dal prohlásit Frederick York PowelL regiusovský profesor historie z Oxfordu, jenž na svou vlastní inaugurační přednášku nejprve přišel pozdě a potom vystoupil s trapným představením trvajícím sotva dvacet minut.3
'owell přitom v pozdně viktoriánské Británii nepředstavoval žádný amichronismus; podobně nebyl ani zjevem, s jakým bychom se nikdy jin-dv setkat nemohli. Například Charles Kingsley Webster považoval ještě v roce 1922 za „vysoce politováníhodné", že dosavadní pokusy o ustavení postgraduálních škol historie v Oxfordu a Cambridgi byly „tak velmi nedostatečné"; situace si podle jeho přesvědčení žádala radikální nápravu, totiž v podstatě úplné zrušení obou univerzit jako institucí zajišťujících všeobecné vysokoškolské vzdělávání a jejich vynucenou proměnu v postgraduální instruktážní badatelská střediska.4 Eric Hobsbawm v předvečer druhé světové války shledal, že univerzita v Cambridgi neposkytuje víceméně nic, co by se dalo označit za odpovídající vzdělání budoucích profesionálních historiků. Na profesory historie byl podle něho celkově „neradostný pohled: samolibí, izolovaní, kulturně zaostalí, hluboce předpojatí ... dokonce i odporují příliš velkému profesionalismu... [Z]a mých časů se tomu, co Marc Bloch označil za .řemeslo historika', v Británii zkrátka nevyučovalo".5 York Powell tudíž dozajista nebyl posledním exemplářem vymírajícího druhu britských historiků, jehož chování a postoje k výuce i bádání byly charakteristicky neprofesionálni.
Zákonitosti profesionalizace historie, jak to vyjádřil Eckhardt Fuchs, představují jeden z vrcholů trojúhelníka - zbylými dvěma jsou industrializace a modernizace.6 Uvážíme-Ii však, že profesionalizace historie byla v devatenáctém století například v Belgii mnohem pokročilejší než v Holandsku, zdálo by se, že Fuchsovo tvrzení bude třeba poopravit. Pokud se totiž někde dalo mluvit o gramotné a vzdělané veřejnosti, vyhlídky historické profese na rozvoj tam byly nepřímo úměrné míře „modernity" (a někdy i industrializace), které se dotyčné zemi podařilo
58
JAK SE PÍŠOU DÉJItoy ."||
dosáhnout. Vzdělaná nizozemská veřejnost měla podobně jako nizozemské vlády spoléhající se na sílu nizozemského národního státu a nizozemské totožnosti sklon pohlížet skrz prsty na Belgičany obecně a na jejich historickou profesi zvlášť. Už jen to, že Belgie vůbec něco jako historickou profesi potřebovala, považovali Nizozemci za příznak její zaostalosti. Vtákových případech nebyl metr, jímž se poměřovala „zaostalosť, ekonomický, a dokonce ani kulturní - šlo spíš o úroveň, které dosáhlo: utváření národa a budovám státu.
Skutečnost, že první laboratoře, kde se prováděly experimenty vedoucí ke zformování moderní historiografie, vznikly právě v Německu, bezprostředně souvisí s tím, jak nemoderní bylo Německo v některých dalších ohledech. Nový étos Wissenschqftlichkeit7 sloužil totiž částečně jako náhražka chybějících faktorů modernity a částečně i jako korektiv vojenské slabosti Německa; obojí bolestivě odhalily napoleonské války. Humboldtova reforma pruských univerzit zajistila přinejmenším určitou míru akademické svobody na akademické půdě, jejíž následující rozvoj nabízel vysokoškolským podnikatelům tržní příležitosti.8 Pro utváření nových oborů zavládly skvělé podmínky. Motorem vývoje bylo především soupeření o studenty a mladí, ctižádostiví profesoři s neotřelými nápady, pro něž od poloviny století začal být typický sklon přesunovat se co chvíli z jedné univerzity na druhou, se stali jeho palivem. Někteří přijímali akademická místa, která jim byla nabízena, jen pod podmínkou, že se jejich oboru dostane štědré podpory: ve vztahu k potenciálním zaměstnavatelům to byli oni, kdo tahal za delší konec.9 Historie přitom měla oproti soupeřícím oborům jednu velmi zásadní výhodu: státy, které přežily Napoleonovo překreslení mapy Evropy (a nezřídka se v jeho přímém důsledku i rozrostly), cítily poté, co se Napoleonův režim zhroutil potřebu nové strategie legitimizovat, a právě s tímto cílem začaly podporovat rozvoj historie na univerzitách. Vztahy mezi historiky a státy, které je vposledku platily, byly však často napjaté. Historiky vedla jejich intelektuální ctižádost k tomu, že překračovali zeměpisné hranice politiky, jež byly navíc provenience povýtce nedávné, a malá knížectví zase uměla nastolit místní cenzuru. Historici tak podobně jako ostatní vzdělaní měšťané navazovali vztahy se svými protějšky na druhé straně státních hranic, zvláště prostřednictvím časopisů a vzájemné korespondence. Historický „cech" {Zunfť) se tudíž zformoval dlouho předtím, než se jeho vrcholnou platformou staly každoroční sjezdy německých historiků (od roku 1892) a než vznikla Německá říše (1871), a už od počátku stál na národních základech. Opíral se především o trvale houstnoucí řady
PlííOFESlONAUZAi
:e a institucionalizace historií
59
~'držitelů ustavených kateder historie: v roce 1850 jich bylo kolem 28, zatímco v následujících šesti desetiletích stoupl jejich počet na 185.
Zkoumání historických pramenů uchovávaných v archivech, jejich : kritický výklad (Quellenkritik) a posléze i jejich propojování do publiko-
- váných vyprávění, to vše byly známky přístupu k dějinám zcela nového '-typu- Leopold von Ranke10 - jak už se dnes obecně uznává - tuto tří-
- stupňovou metodu sice nevynalezl, nesporně byl však jejím nejvýkon-:.fléjiím popularizátorem. Navzdory tomu, že jeho jméno je dnes bezvý-
- hradně spojováno s archivním bádáním, Ranke ve skutečnosti vycházel -za sekundárních zdrojů podstatně více, než dával najevo. Přinejmenším zpočátku se k nim přiznával jen zdráhavé, nepřesně a tak zmatečne, až to dnešní badatele pohoršuje; poznámky si dělal po celý život jen velmi nepořádně.11 Je ovšem třeba mít na zřeteli, že jemu samotnému se žádného odborného historického vzdělání nedostalo, a to z prostého důvodu: patřil ke generaci otců-zakladatelů profesionalizující se historie. Ranke $e dlouho a celkem vzato nezaslouženě těšil pověsti velikého novátora aejen ve věci metody, ale i na poli historického vzdělávání. Rozšíření a trvanlivost rankeovského mýtu je tak svědectvím mimo jiné i o jeho schopnostech propagandistických - o přesvědčivosti, s jakou hlásal zásadní nutnost, aby se tovaryšům historického řemesla dostalo náležitého vyučení.
Ve skutečnosti byl Ranke vzděláním filolog a dovednosti, jež si osvojil, byly rozvíjeny v prostředí filologických seminářů, německého vynálezu z osmnáctého století. Historici tak ve dvacátých letech devatenáctého století zkoumali dějiny jednoduše technikami, jimž se naučili na filologických seminářích - šlo hlavně o dískursivní a kritické střetávání učitelů a studentů, jakož i studentů mezi sebou. Takzvaná „historická cvičení", kdy se hrstky vyvolených studentů neformálně setkávaly v domech svých profesorů, byla pořádána právě od dvacátých let - jako soukromá shromáždění patří přitom spíše k dějinám rozvoje občanské společností v Německu než do procesu institucionalizace historie. V roce 1833 však Ranke uspořádal řadu podobných „cvičení" přímo na půdě Berlínské univerzity a poté se s nimi setkáváme stále častěji i na dalších ně-:^meckých univerzitách. Postupem času začaly jednotlivé univerzity tyto semináře studentům aktivně nabízet a z účasti na nich se zanedlouho stala studijní povinnost. Když Heinrich Sybel vyhradil v roce 1865 jednu knihovničku a její obsah výslovně „cvičením", která vedl v Bonnu, sjeden nový trend (směrem k vytváření seminárních knihoven) tím odstartoval a další naznačil. Semináře se totiž stále Častěji začaly pořádat
60
JAK SE PÍŠOU DĚJINY Ä
SIONALIľACE A INSTITUCIONAUZACE HISTORIE
61
v prostorách jim výhradně určených. Problémem však nadále zůstalo, že o tom, zda konkrétní univerzita takové semináře nabídne, rozhodovalo především zaměření historiků, kteří tam shodou okolností působili, a jejich Činorodost. Řešení poskytla teprve formální institucionalizace seminářů, jež byly vybaveny hierarchiemi autority a spravovány podle vlastních stanov. Mnohé univerzity a ministerstva shledávaly dlouhodobé finanční závazky, jež s sebou historické semináře nesly, přijatelnou cenou za stabilitu a přitažlivost pro potenciální studenty i vyučující,12 .
Organizátoři seminářů rozhlašovali jejich výhody a vynášeli je jako „ztělesnění" nové akademické historie. Jejich cílem bylo dosáhnout toho, aby všichni studenti historie dokázali nejen porozumět argumentaci článků (či knih a přednášek), které jim ve vypracované podobě předkládali jednotliví historici, ale také (což bylo ještě důležitější) pochopit, jak se k ní dospělo. K prohlubování a ověřování schopností jednotlivých studentů sloužily vlastní specializované výzkumné projekty, které museli vypracovávat. Jiné národy snad mohou mít veliké historiky, prohlašoval v roce 1868 Heinrich von Sybel, a přednášky francouzských historiků dost možná dosahují úrovně nesrovnatelně vyšší než ty, jež zaznívají v německých posluchárnách, takové postgraduální přednášky jsou však „vším, jen ne školou badatelství". Základem nadřazenosti německého modelu byly semináře, neboť právě jen semináře odhalovaly, co skvělé přednášky ponechávaly bez povšimnutí, totiž mravenčí práci badatele. Jak Sybel dodal, právě tomu zahraniční obdivovatelé německých historiků dobře porozuměli. Přesto však základním účelem semináře nebylo sloužit jako cvičiště profesionálních historiků. Skutečný prospěch z nich měli především budoucí učitelé a mezi nimi zvláště ti, kdo se chystali působit na dobrých školách druhého stupně.13 Požadavky vznášené na začínající historiky a schopnosti, které měli vykazovat, bylo nesnadné sladit s rutinním vzděláváním budoucích učitelů. Ranke si ostatně sám uvědomil, že práce s prameny učitelské schopnosti přesahuje, a proto těm, kdo neaspirovali na více než učitelskou dráhu, vyhradil cosi jako seminář nižší úrovně. I Sybel spatřoval v paralelních seminářích praktickou odpověď na problémy spojené s výukou studentů nestejných schopností. Od přelomu století se však volání po nových výzkumných institutech ozývalo čím dál častěji a hlasitěji, neboť historici si začínali uvědomovat, že jejich semináře slouží ve většině případů spíše potřebám budoucích učitelů, a to na náklady potenciálních historiků. Ve dvacátém století se tomuto volání dostalo náležité odpovědi.
3.2 Nacionalizace a internacionalizace historie
Řekneme-li, že mezi nacionalismem a historiografií se vyvinulo silné pouto, často to bude považováno za obvinění. Historici, kteří až dosud obecně přijímané rozdělení svého oboru na národní bloky vnímají jako svého druhu intelektuální jařmo, nepochybně budou mít sklon soudit, Že sblížení s nacionalismem je největším a také nejrozšířenějším aktem zrady, jakého se obor vznášející v nějaké míře nárok na objektivitu může dopustit. Je tudíž ironií, že právě tam, kde se národní historické profese ukázaly být jevem veskrze přechodným, bývají dnes často slyšet hlasy, podle nichž příčinou jejich úpadku byla neschopnost navázat intenzivní vztah s místním národnostním hnutím. Podobná obvinění zaznívají na adresu akademických historiků pozdního období carského Ruska i jejich čínských protějšků působících ve dvacátých letech dvacátého století. Odtud plyne zjevný důsledek: jen tam, kde se národním historickým
- profesím podařilo uzavřít pevnější spojenectví s .jejich" nacionalismem, čekal je dlouhodobý rozkvět. Historici obhajující tato spojenectví argumentovali ovšem spíše v opačném gardu: nacionalismus podle nich potřeboval „své" historiky. Čínský historik Liang Qichao tak v roce 1902 tvrdil, že „k vzestupu nacionalismu v Evropě a k rozvoji moderních evropských zemí došlo částečně i zásluhou studia dějin". Přesněji řečeno,
'argumentoval Liang, nacionalismu prospívá vědecká historie, a má-li
" se v Číně vytvořit podobně zdravá situace, jaká vládne v Evropě, nebu-de k tomu zapotřebí ničeho menšího než „historiografické revoluce".'4
. Vznášel-li Liang jménem historiků nárok na významnou roli v procesu
; budování národa, nelze přitom vyloučit, že se zároveň snažil obhájit svůj obor a vychvaloval tak zboží, jež nabízí, před potenciálními investory
:izřad nacionalistických politiků. Jak ještě uvidíme, historici z některých dalších zemí se ke srovnání s jinými, historiografický „pokročilejšími"
"" státy nepokrytě uchylovali jako ke strategii, kterou se pokoušeli přesvědčit své vlády (ať už cestou příslibů, či pod hrozbou ostudy), že financovat
~ institucionální historické projekty je nezbytností. Nacionalistická historiografie musela stejně jako nacionalismus sám opatrně balancovat mezi
- zdůrazňováním nároků na vlastní jedinečnost a uznáním, že se často nechá inspirovat jinými národními tradicemi. Z jednoho nacionalismu ne-
- vyhnutelně plynuly souvislosti s nacionalismy jinými, v neposlední řadě -íproto, že se na ně pohlíželo jako na soupeře nebo i jako na ohrožení. Do jaké míry tedy snaha ustavit historii jako moderní vědní obor následovala
62
;-A K SE PÍŠOU DĚJÍ!
3FESK
^ALIZACE A iNST!TUCIONALIZACE HiSTOSIE
63
německé vedení nejen v prostém chronologickém smyslu, ale i zcela ě • slovně, totiž vědomým přijímáním německého případu jako vzoru, ktev si zaslouží být napodobován?
Přímé i nepřímé německé vlivy, strategické využívání mezinárodních srovnání s cílem zajistit si investice do vlastního oboru i původní domácí tradice, to vše historici například ve Spojených státech, Francii a B] . tánii dokázali zkombinovat způsoby nikoli nepodobnými.15 V nestejné míře sdíleli také ochotu a schopnost přejímat a vstřebávat cizí badat* -ské techniky a ideje, což jasně svědčilo o prostupnosti jejich „národ nic i kultur. Diametrálně se to odlišuje od situace například v carském Rusku, kde tamní profesionální historici sváděli marný boj na jedné strai ■ s masovou negramotností, na straně druhé pak s ochotou represivního státu investovat do jejich oboru velké prostředky s cílem vycvičit si t L poslušné státní úřednictvo. Ať se snažili sebevíc, jejich étos, instituce i díla zůstávaly „exotickými import)', bez nichž se dalo obejít".'6
Ve Spojených státech se akademická historie rozvíjela mimoi id ■ rychle. Ještě v roce 1880 celkový počet profesorů historie sotva dosahu-val dvouciferných hodnot, zatímco o pouhé desetiletí a půl později jich už bylo více než sto. Zpočátku se práce hrstky průkopníků ztrácely v záplavě literatury sepisované duchovními a právníky, neboli amatéry, mezi nimiž nechyběli ani „gentlemani" a ženy, ovšem na počátku dvacátého století už o sobě profesionální historici mohli tvrdit, že se v historiografií těší čelnému postavení. Odhlédneme-li od nápadně nízkého počtu zen v jejich řadách, vcelku se jejich sociální profil podobal sociálnímu profilu historiků amatérských. Univerzitní katedra s sebou ve Spojených státech nepřinášela žádné významnější společenské postavení a svým držitelům příliš nezvyšovala ani příjem. Na rozdíl od Německa tak nelze vznik historické profese ve Spojených státech spojovat se společenským vzestupem celé jedné sociální skupiny: normou byla spíše stagnace. Američtí historici však přesto toužili dopracovat se stavu, kdy si jejich díla budou činit nárok na Wissenschaftlichkeit, kvalitu, jíž se už tehdy honosily práce jejich protějšků v kontinentální Evropě. Rozvoj amerických univerzit jim k tomu poskytoval široké pole působnosti. V roce 1870 přesáhl celkový počet studentů ve Spojených státech jen o málo 50 000, ale během následujícího půlstoletí narostl téměř dvacetkrát. V tomto kontextu docházelo k bouřlivému rozvoji akademických oborů a k vytyčování hranic mezi nimi podle německých vzorů, pochopitelně s příslušným časovým zpožděním. Hraniční spory se vedly jen nad otázkou, kde přesně konci akademická historie a začíná politologie. Američtí historici se totiž vel-
f
tou většinou stávali historiky politickými, a navíc patriotickými historiky Ameriky- Bádání a výuka na seminářích probíhaly podobně jako v Německu š cílem postavit vlastenecké cítění na vědecké základy. Historie se stala nástrojem potvrzení velikosti národa a příspěvkem k jeho dalšímu budování. Její úlohu vizuálně znázornil Herbert Baxter Adams, autor do neuvěřitelných podrobností rozpracovaného programu fyzického uspořádání ideálního jednotného semináře, který měl velkou nástěnnou mapu Spojených států ozdobenou stále rostoucím množstvím zabodnutých Špendlíků, z nichž každý označoval založení nového historického semináře na další univerzitě jedním z absolventů Adamsova vlastního semináře, vypisovaného na Johns Hopkins University již od roku 1876.17
Ve Francii probíhaly změny a rozvoj oborů bezmála stejně překotným t-: tipem jako ve Spojených státech. Od poloviny až do pozdního devate-[ijitého století měla sice Francie velké množství autorů, které bychom mohli označit za „historiky z řad veřejnosti", francouzský stát však už \ 1 iosledních letech před vypuknutím války s Pruskem začínal volat po profesionalizaci historie, jejímž základem by se staly univerzitní katedry. Vojenské a politické ponížení, které Francie utrpěla v letech 1870-1871, přimělo poté státní úřady a historiky k cílevědomé spolupráci s cílem přetvořit historii tak, aby se z ní stala součást programu národního obrození. Na scéně se zakrátko objevilo několik patronů, akademických organizátorů připomínajících zakladatele seminářů v Německu, ale disponujících ještě většími mecenášskými možnostmi. Nový důraz kladený na výzkum a s ním související prohlubování specializace se staly charakteristickými rysy několika generací historiků zformovaných v letech Í870-1910.18 Ani v předvečer první světové války nebylo sice francouz-! ských historiků tolik, aby se svým německým protějškům vyrovnali po-; četně, kvalitativně se však s nimi měřit mohli. Na svých univerzitách se dokonce těšili lepšímu postavení než jejich němečtí kolegové.19 ; Američtí i francouzští historici vystupovali v roli dovozců německých í postupů a jejich hlavním cílem byla profesionalizace oboru. Jak ovšem argumentuje Gabriele Lingelbachová, odlišovali se od sebe jednak způsobem přebírání německých vzorů, jednak (v souvislosti s dosti nesrovnatelnými výchozími podmínkami, v nichž bylo německé kulturní zboží : přijímáno) jeho konečnými důsledky. Pozoruhodně velká část amerických historiků absolvovala nějakou část svého studia v Německu, přitom však američtí nakladatelé vydávali překlady německých odborných prací jen minimálně. Mezi francouzskými historiky bylo sice studium v Německu spíše výjimkou, zato německá historická literatura byla ve
64
JAK SE PÍŠOU DĚJIHjy
%-"pROFESIONALIZACE A IMSTITUGONAUZACE HISTORIE
65
Francii obecně přijímána. Americké univerzity, kterým scházely nezpochybňované centrální řídící instituce a jejich financování pocházelo ze soukromých zdrojů, případně od jednotlivých států unie, neměly bezmála žádné kontakty s historií na nižších školách, a navíc se absolventi historie rozhodovali pro politickou nebo novinářskou dráhu mnohem častěji než pro povolání učitele. Ve Francii bylo rozšiřování univerzit pod kontrolou centralizujícího se republikánského státu, jenž podporoval nadvládu pařížských institucí nad jejich protějšky v provinciích a povzbuzoval i navazování kontaktů mezi historiky na školách nižších stupňů a na univerzitách. Hlavním úkolem francouzských akademických historiků tak bylo připravit studenty na učitelskou dráhu.
Přesto existují přesvědčivé doklady svědčící o tom, že situace ve Francii a Spojených státech se vyvíjela podobným směrem. Nikoli všechna „poučení" z Německa byla vykládána odlišně. Historici ve Francii i v Americe začali vykazovat zájem spíše o metody historického bádání než o jeho výsledky a jedni i druzí vyjadřovali také důvěru, že tvrdá výzkumná práce ve spojení s Quellenkritik zajistí solidní průměrnou úroveň historického badatelství. Tu a tam sice mohla nějaká mimořádní historická práce vzniknout jen na základě přirozeného nadání, důležitější však bylo, aby množství nově vznikajících historických děl dosahovalo přijatelné úrovně. S takovým cílem na zřeteli byla klíčová role připsaná vzdělávání mladých historiků. To, co Sybel prohlásil o zahraničním zájmu o německou historickou praxi v roce 1868, zůstalo v případě Francie a Spojených států zcela platné i v osmdesátých a devadesátých letech devatenáctého století: právě seminář coby ideální způsob předávání historických dovedností přitahoval nej větší zahraniční zájem.20
Na rozdíl od Francie a Spojených států to v Británii dlouho vypadalo, jako by sepětí státu a národa bylo příliš hladké, příliš dobře zdokumentované a snad i příliš „samozřejmé", než aby bylo třeba buď brzkého, anebo nějak zvlášť úplného posunu směrem k historii jako modernímu oboru. Přesto se však od poloviny devatenáctého století stále rostoucí množství britských univerzitních historiků začalo domnívat, že profesionální měřítka badatelství jsou zkrátka nezbytná. Zároveň mnozí trpěli pocitem izolace, a to jak od sebe navzájem, tak i od vývoje na evropském kontinentu. Podobně jako v ostatních případech, jež jsme zde zkoumali, hlásali i v Británii potřebu profesionalizace historie především ti, kdo se na veřejnosti nijak netajili svým obdivem k německému historickému bádání. Nikdo z nich se však nepokoušel prosadit, aby byly v Británii všeobecně uplatněny také německé normy a modely organizace, a nikdo
EV ľ
po tom ani netoužil. V případě alespoň některých konkrétních historiků {ze dokonce tvrdit, že se jejich výhrady k tomu, jak se v Německu pro-
- vozuje historie, prohlubovaly přímo úměrně růstu jejich obeznámenosti ' s německou historickou vědou.
Sir John Seeley se podle vlastního svědectví začal věnovat studiu historie v roce 1869, téhož roku, kdy byl jmenován regiusovským profesorem historie na Univerzitě v Cambridgi.21 Na německý nacionalismus vždy pohlížel se sympatiemi a nikdy ho neomrzelo vyzdvihovat německé univerzity jako „model" a prohlašovat, že „dobré knihy bývají zpravidla
- v němčině".22 Přirozeně se rozhodl, že první zásadní pojednáni na půdě svého nového vědního oboru zasvětí německému tématu, a tak v roce 1873 odcestoval do Německa. Tam ho šokovalo zjištění, že při obsazování kateder historie na německých univerzitách často nemají poslední slovo historici, nýbrž spíše duchovní. Německé historiky shledal poskvrněnými tím, jak se přátelí s vládními úředníky:
zdá se, že pruský trůn obklopuje cosi na způsob kněžstva, jehož vyznáním je božství Caesarovo. Mají v něm svého Konstantina. A právě na tyto muže dnes hledí celý svět jako na proroky, jako na učence, jejichž poznání je hluboké a jejichž kolektivní soud je bezmála definitivní, a především jako na ty, jejichž názory nejsou tak, jak tomu bývá v jiných zemích, ovlivněny úplatky žádného typu, nýbrž zůstávají vždy neporušitelně svobodné!23
Taková odhalení však Seeley svěřil jen stránkám svého deníku, který nebyl určen k vydání - na veřejnosti nedal své znepokojení nikdy ani náznakem najevo. Snad odvedli britští historici budující pomník Německu jako v/oru akademického snažení až příliš důkladnou práci, takže popřít bezkonkurenční úroveň německého bádání by už v té době znamenalo ohrozit plány na profesionalizaci historie v Británii.
„Germanizátoři" ve svém úsilí prosadit historii v Oxfordu a Cambridgi jako předmět, z něhož se uděluje akademický titul, nakonec uspěli, generace otců-zakladatelů historie na těchto univerzitách však nevykazovala až takový zájem o vzdělávání budoucích historiků, jaký byl charakteristický pro jejich protějšky v Německu, Francii a Spojených státech. Kolejní struktury s tradicí osobního vyučování prostřednictvím lektorů (tutors) se na „starých" univerzitách myšlence zavedení seminářů každopádně stavěly na odpor. V Británii začaly být semináře běžné teprve na přelomu století a jen na několika univerzitách dostatečně nových na
66
JAK SE PÍŠOU DĚJINY
profesionalizace A
to, aby byly nezatíženy drtivou tradicí, zároveň však dostatečně bohatě financovaných, aby si mohly dovolit nabídnout místo více než jednomu či dvěma historikům. V Manchesteru učinil Thomas Frederick Tont v procesu osvobozování univerzity od londýnských regulí, kterými se do té doby řídilo udělování akademických titulů, seminář základním kamenem výuky historie. V přednášce z roku 1906, již proslovil nejprve před cambridgeským posluchačstvem a hlásal v ní prospěšnost seminářů také mimo Manchester, se sice pořád ještě odkazoval především na německý vzor, ale zmínit už mohl i příklady z Francie a Spojených států.24 Také v Londýně se průkopníkem jak nových metod výuky studentů, tak i nového pojetí historického řemesla stala instituce teprve nedávno založená, totiž London School of Economics. Právě na této univerzitě dosahovaly ve dvacátých a třicátých letech ekonomické a sociální dějiny největšího pokroku v Británii. Snad nic však neilustruje veskrze paradoxní povahu rozvoje historie v Británii lépe než pověst experimentátora v historickém oboru, kterou si LSE plným právem zasloužila. Jak totiž přesvědčivě dokládá Maxine Bergová, změny na její půdě umožňoval ve skutečnosti amatérismus, počátkem dvacátých let na této instituci všudypřítomný. Žádné mezioborové hranice zde neexistovaly - všichni akademičtí pracovníci se v nějakým ohledu zabývali historií a skoro nikdo nevyučoval předmět, jejž sám vystudoval.25
3.3 Globální obor? Expanze a krize po roce 1945
V polovině dvacátého století se už historie jako moderní vědní obor pevně zakořenila ve většině Evropy, v Severní Americe i na tak neočekávaných předsunutých základnách, jako bylo například Japonsko. Několik málo bílých míst, které na mapě evropské historie ještě zůstaly, bylo po roce 1945 rychle vyplněno. Jako příklad lze uvést Holandsko, kde historie „dohonila" vývoj v ostatních západoevropských zemích, ale i několik zemí východního bloku, které nyní spolu se stalinistickými deformacemi přejaly i dosud jasně rozpoznatelné německé struktury. Pokud však mohla o sobě historie kdykoli od poloviny dvacátého století prohlásit, že se stala globálním oborem, ať už svým výhledem, anebo zeměpisným rozložením odborníků, kteří se jí věnují, opíralo se toto tvrzení - a dodnes opírá - o instituce ve „třetím světě".
Překonat bylo nutné hlavně intelektuální překážky evropské provenience. Hugh Trevor-Roper tak ve svém televizním projevu z roku 1963
NSTITUGOnalizace HISTORIE
67
shledá „neužitečná bloumání barbarských kmenů v malebných, ale bezvýznamných končinách světa"36 nehodnými pozornosti historika. Například Afrika tudíž ani nemohla mít žádnou prekoloniální historii hodnou toho jména. Trevor-Roper stál přitom pevně v tradici ustavené badateli od Hegela po Jamese Milla - různí „orientalisté" působící po celou první polovinu dvacátého století sice pohrdání, s nímž tento britský historik pohlížel na zkoumání kmenových zvyklostí a všedního života domorodců, zjevně nesdíleli, ve skutečnosti však k Trevor-Roperově pestrému souboru předsudků spíše jen přidávali klapky na oči, které byly vlastní jejich oboru. Antropologové sice mohli významně přispívat k tomu, co „první svět" věděl o afrických společnostech, jejich přístup však zároveň vedl k de facto popření historicity těchto společností. Stěží se dalo očekávat, že by se univerzitní katedry historie začaly věnovat výuce koloniálních dějin postkoloniálních zemí, a proto musel pokrok na poli africké historie počkat na dobu, kdy obor historie zapustí kořeny přímo v Africe.
Ve chvíli, kdy Trevor-Roper vystoupil se svými přezíravými poznámkami, už existovala rostoucí komunita badatelů připravených zformulovat odpověď. Historie v Africe i dějiny Afriky vznikly ze vzájemných : kontaktů mezi Evropany a Afričany, což platilo právě tak i pro samotné procesy kolonizace a dekolonizace. V této souvislosti bude třeba zmínit tři svébytné podněty. Zaprvé, zatímco propagandisté impéria na domácí půdě samolibě popírali představu, že by kmenová společenství mohla mít nějaké dějiny, misionáři a koloniální úředníci v Indii a v Africe zjišťovali, že se s dějinami těch, jimž vládnou, potřebují obeznámit, i kdyby jen v zájmu efektivnějšího vládnutí. Už v devatenáctém století si tak imperiálni úředníci zvykli pověřovat Indy a Afričany, aby pro jejich potřebu zaznamenali ústní tradice svých společností. Zadruhé, ve fázi „rozvojového kolonialismu", již Velká Británie odstartovala v době po druhé světové válce, šlo o to, aby byl kolonialismus přehodnocen ve smyslu služby kolonizovaným. Ti měli být nyní pozvednuti na takovou úroveň, která by jim jednoho dne umožnila osamostatnit se, přičemž nedílnou součástí této strategie bylo poskytování univerzitního vzdělání přímo na místě. Stejný postup byl uplatňován v mnoha oblastech Britského impéria s převážně nebílým obyvatelstvem.27 Škola orientálních a afrických studií při London University jmenovala roku 1948 Rolanda Olivera vůbec prvním docentem „historie kmenových národů východní Afriky" na světě a přibližně ve stejné době byla v Ghaně, Nigérii a Ugandě pod jejím vedením založena řada „univerzitních kolejí" (University Colleges), na nichž bezmála okamžitě vznikly i katedry historie. A zatřetí, válečné
68
jak SE PÍŠOU DÉJ1MV
PROFESIONALIZACE A INSTiTUOONALIZACE HISTORIE
69
zkušenosti přispěly k rozšíření nacionalismu jak v kolonizovaných sp( ile< nostech, tak i na straně jejich kolonizátora, zatímco v Evropě a ve Spojených státech se zformovala generace mladých badatelů, jejíž příslušníky motivovala vysloveně antirasistická a antiimperialistícká agenda. jj Pod těmito vlivy se v podstatné části tropické Afriky vytvořily profe-J sionální historické komunity. Zakladatelskou generaci Černých afrických akademických historiků vzdělali přímo Evropané, kteří původně rozho- ľ dováli také o obsazování akademických pracovišť na afrických univerzi- % tách, i když cílem byla od samého počátku jejich afrikanizace. Jakmile| byli tudíž Afričané připraveni, převzali na svých katedrách výuku a za-1 čali je řídit. Evropští historici však v Africe nejen učili Afričany: samí s>'| zároveň učili od nich. Zpravidla cílevědomě, ale někdy i shodou oko]-I ností přijížděli Afriku studovat, nejen vzdělávat místní historiky. Jak t ■! formuloval jeden z veteránů tohoto oboru, „rozumí se, že historie Afrik" j ani tak nevznikla v Británii, jako se spíše v padesátých letech vyvinula -1 často i pod rukama stejných učitelů - z potřeb a zkušeností univerzil-| nich kolejí tropické Afriky".28 § Jan Vansina byl mladý belgický'badatel, který vystudoval medievalisti- % ku na Katolické univerzitě v Lovani, a protože se chystal podniknout ant-Topologický výzkum v Africe, absolvoval před odjezdem studium tech J nik „zúčastněného pozorování" {participant observatiori) na londýnské % University College. Předmětem jeho badatelské pozornosti byli Kubao- J vé v Kongu. Vansina si představoval, že intelektuální svět své disertare, f v níž zkoumal středověké pohřební chvalozpěvy určené k uctíváni h.ii- j bů nedávno zesnulých panovníků, nechal definitivně za sebou. Šlo síce I o kompozice ve své podstatě orální, částečně se však mohly stát předraž-j tem historického bádání, poněvadž alespoň příležitostně byly „zápisová- -; ny jakožto probatio pennae", tedy jako cvičení, jimiž se zkoušela no\á j pera. Vansinovy nové výzkumy, jež zahájil okamžitě po svém příjezdu j do Afriky, však nebyly ani tak antropologií, jako spíše svého druhu polní j historií. Už během prvního půlroku stráveného v Kongu, kam dorazil j na počátku roku 1953, si uvědomil, že na každém kroku naráží na s\é; vlastní předsudky, a to evropské i antropologické. Nakonec tak dospel | k druhé intelektuální konverzi, tentokrát vpravdě damašských rozmetu, | Nájemce tábořiště, s nímž Vansina rozmlouval, zničeho nic
vypadl z poklidného tempa, jímž až dosud hovořil, a s rétorickým důrazem vzkřikl.....My také, my známe minulost, protože noviny si nosíme
v hlavách!" Pln nadšení mi jako důkaz odrecitoval několik krátkých
básní.- V náhlém prozření... mi proběhly hlavou různé zpola už zapomenuté žalozpěvy, například Laxisfebris, „S povolenými strunami"... Bušongské básně se nápadně podobaly mým středověkým žalozpě-vům! Byly to texty, což je činilo předmětem možného zkoumání káno-í ny historické metody. Jakmile by jednou byla posouzena hodnota této tradice, dala by se využít jako pramen stejně jako každá jiná.2''
'' Jiní historici dospívali k podobným závěrům. Jakmile se antropologie spojila s historií, mohly ústní tradice otevřít výhledy do prekoloniálních 'minulostí. Rozumí se, že historici se v případě žádné konkrétní tradice nemohli spolehnout jen na jediný pramen, tak jako se nemohli soustředit na prameny související s životem kmene či rodiny do té míry, že by přehlíželi všechny ostatní. Pokud byly k dispozici jakékoli písemné prameny, úzkostlivě se jich využívalo a další surový materiál poskytla historikům archeologie. Některé verze ústních tradic byly navíc sepsány již ^devatenáctém století, což jim propůjčilo jistý druh pramenné úctyhod-nosti dokonce i v očích historiků povýtce konzervativního přesvědčení. Od této chvíle je bylo třeba už jen přesvědčit, aby se stejnou vážností přijímali i příspěvky ústních tradic, které jim zprostředkovávala orální historie. Sama skutečnost, že se spoléhali na ústní prameny, sice rané profesionální historiky Afriky rankeovskému modelu vzdalovala, k těm-jtosvým pramenům však přistupovali kriticky a komparativisticky, jak se "na uvědomělé rankeovce slušelo.
Praktiky evropských historiků devatenáctého století se odrážejí také nezpůsobech, jak historici Afriky své zdroje využívali, přičemž byli rao-ífcváni srovnatelnými důvody. Poté co africké státy získaly nezávislost, v investicích do historie po britském vzoru pokračovaly z vlastních páimitek. Nacionalistické přesvědčení, jež politici s historiky sdíleli, stimulovalo především pátrání po dokladech státních útvarů v prekolo-Éiálních společnostech. Zaměření na státnost ilustruje, že první akademičtí historici černé Afriky byli stejně jako první akademičtí historici z čer-Afriky ve většině ohledů přesvědčenými rankeovci - jedinou odchyl-jfeu, jež se jim dala vytknout, byl právě důraz kladený na ústní prameny. ^¥tropické Africe se tak rozvinula svébytná verze státního paradigma-kterou čekala nedlouhá zlatá doba. Její vůbec první základnou se stala Medra historie na Ibadanské univerzitě v Nigérii. Ibadanská škola kladla |feaz na politickou historii a její příslušníci psali dějiny, v nichž se sou--Wřeďovali zvláště na prekoloniální období. Postupovali přitom tak, aby ppch práce splňovaly mezinárodní požadavky historického badatelství,
70
jak SE PÍŠOU DĚJIMy =3
omalizace a institucionauzace
ISTORIE
71
a jejich vliv se rychle šířil. Zanedlouho začala ibadanská škola určovat agendu badatelům na katedrách historie univerzit v Ife, Lagosu, Port Harcourtu, Nsukce a Calabaru.30 Počínaje padesátými lety navíc rozkvetlo : i archivnictví, ustavily se historické společnosti a začaly vycházet odborné časopisy. Zkrátka a dobře, tropická Afrika získala pozoruhodně rychle i všechny charakteristické instituce moderní historické profese.
Jak prohlásil Roland Oliver, intelektuální snahy afrických historiků dokonale zapadaly do úsilí vynakládaného v téže době stále početnějšími ■ historiky Afriky v Británii. V Americe se historie Afriky rozvíjela poma-; leji, ale poté co si Vansina našel dlouhodobé institucionální útočiště na University of Wisconsin, začalo se o jeho obor živě zajímat množství amerických studentů, jejichž zájmu přinejmenším zpočátku odpovídalo! i štědré financování výzkumných projektů. Ukázalo se také, že američtí historici Afriky mají sklon k podobnému zaměření jako jejich protějšky působící přímo v Africe a vycházející z afrických hledisek. Šířil se dojem, že historie se dekolonizuje. Historici, kteří si stejně jako Vansina jasně uvědomovali, že zdraví dějin Afriky závisí na zdraví historie v Africej f mohli alespoň krátký čas doufat, že vedení se nyní ujmou sami Afričané a začnou na svých vlastních institucích sepisovat své vlastní histoi íe.
První zpochybnění vzácně mezinárodního paradigmatu dějin tropické Afriky mladý podobor ještě nijak významněji nepoškodilo, spíše ho obohatilo o rozměr živé debaty a nastolilo některé nové otázky Te-rence Ranger vystoupil s tvrzením, že nacionalismus ibadanské školv je -4 samolibý a elitářský; evropské koncepty přejímá nekriticky. Kdyby se afričtí historici zaměřili na historii prostých lidí, mohli by být autentič- jí těji afričtí. V roce 1968 už Rangerova kritika inspirovala nástup sociálně uvědomělejší nacionalistické historiografie, a to na půdě univerzity Dar ■ es Salaamu v Tanzanii. Nová škola hlásala „africkou iniciativu" reformu-; jící jak způsob psaní dějin, tak i její předmět a její příslušníci se snažili poskytnout historii „prospěšnou" nejen státu.
Přibližně od poloviny sedmdesátých let však už ani ibadanská škola, ani škola z Dar es Salaamu, její největší soupeř, nemohly hledět do bu- '■■} doucnosti s žádným velkým optimismem. Jak se ukázalo, další rozvoj historie jako vědního oboru probíhal velmi nerovnoměrně a reálně hrozilo spíše její omezování. V Nigérii, jež byla domovem několika nejstar-ších univerzitních kateder historie, jakož i vůbec první africké historické společnosti a nejvýznamnějších z první generace afrických historických . časopisů, panoval ke konci desetiletí pocit, že obor zachvátila krize. ; E. A. Ayandele odsoudil nigerijskou vládní politiku za to, že se v „iracio- ;
aálníi nezdravé a kulturně vražedné" honbě za hospodářskými, vědeckými a technologickými úspěchy obrací k historii zády. Mezi studenty niž-ročníků zůstávala historie sice i nadále nejoblíbenějším humanitám oborem, ale stala se z ní „cesta lemovaná petrklíči", na jejímž konci byta dobře placená úřednická místa lákající potenciální postgraduální studenty a podstatně tak oslabující reprodukční schopnost historické profese. Třebaže si Ayandele při své kritice vládních úřadů nebral servít-■ ]ty( vůbec nejostřeji se vyjadřoval na adresu „do očí bijícího selhání" nigerijských historiků samotných. Obvinil je, že přehlížejí smutný stav výuky nigerijské historie na školách a vládne mezi nimi „naduté přesvědčení, že by bylo jejich akademického postavení nehodné ... snížit se na -úroveň středoškolských studentů". Povýšenost profesionálních historiků se navíc nedala omluvit ani významnými badatelskými výsledky a široké pole nigerijské historie proto nadále okupovala bílá historiografie. Nigerijští historici se prodávali do „akademického otroctví", poněvadž jjejich hlavním zájmem bylo udělat dojem na bílé muže" a přesvědčit je, že africká historie „je plně legitimním odvětvím Univerzální Historie". Na všechny tyto choroby nabízel Ayandele všelék v podobě obnovení důiazu na „vlastenecké povinnosti" historiků: je potřeba, aby začali psát otevřeně „nacionalistické dějiny". Mezinárodní historická komunita si ; podle něho nebude mít nač stěžovat. „Kde jsou naši kolegové z takzvaně rozvinutých oblastí světa," tázal se Ayandele, „kteří by nepsali nacionalistické dějiny?"31
Jak se zakrátko ukázalo, Ayandeleho nejhorší obavy z budoucnosti historie v tropické Africe nebyly ani trochu přehnané. V polovině osmdesátých let nařídil Mezinárodní měnový fond africkým zemím splacení půjček, což melo za následek, že historie a ostatní humanitní obory přišly o dotace. Ibadanská ani darská historická škola nepřežily. Journal of the Historical Society of Nigéria přestal vycházet, což prakticky platilo 1 pro všechny ostatní historické magazíny tropické Afriky. Akademické těžkosti pak ještě prohloubil nástup diktatur.32 Například v Zairu výuku historie „nahradilo vyprávění útržkovitých příběhů, na místech, kde se stavělo, ležely pusté trosky, programy a akademické kalendáře vystřídaly fikce a místo morálky se lidí zmocňovalo elegické zoufalství." Mobutu historiky brzy vyhnal ze země a univerzitní kampusy po celá sedmdesátá a osmdesátá léta opakovaně terorizoval. Vše vyvrcholilo povražděním přinejmenším dvaceti studentů univerzity v Lubumbaši a následným vydrancováním kampusu elitními jednotkami v roce 1990. Univerzity pak „prakticky přestaly existovat".33
72
JAK SE PÍŠOU DĚJW f
fFÉSIOMALI
7ACE A INSTITUCIONALIZACE HISTORIE
73
Zatímco se materiální základna institucionální historie postupně rozpadala, ohrožovala legitimitu oboru v Africe (a nejen tam) také intelektuální traumata nových druhů. Ayandele se v zásadě pokoušel zaujmout vratké stanovisko na půl cesty mezi odmítáním a napodobováním evropské a americké historiografie. Pro takové historiky, jako byl například Abdullahi Smith, byl právě v tom základní problém: íbadanská i darská škola zůstaly uvězněny v profesionálních a institucionálních kategoriích, které byly projevem „strašlivé korupce západní společnosti". V důsledku toho zůstaly jejich nacionalismy rozporuplné a nepřesvědčivé. Smith v roce 1975 nastínil program všeobecného přepracování univerzitní historie v islámském duchu. Ve městě Zaria na severu Nigérie, tedy již v muslimské části země, se na základě Smithových myšlenek ustavila další africká historická škola, tentokrát zpochybňující nejen intelektuální a politické, ale také institucionální zásady školy ibadanské.34
Tento útok měl ohlas i daleko za hranicemi tropické Afriky, ačkoli v převážné většině případů byl formulován úplně jinak než jazykem islámu. Skupině historiků, která se shromáždila kolem občasné ediční řady nazvané Podřízené studie (Subaltern Studies), se podařilo vytvořit dojem, že indické historiografii se jejich zásluhou dostalo v povědomí „západních historiků" jednou provždy pevného místa. Dosáhli toho prostřednictvím čehosi, co lze označit za „historii zespodu" a co zkombinovali s antiimperialistickým, nikoli však nacionalistickým zaměřením. Jejich zpočátku marxisticky inspirovaná hlediska ustupovala ovšem stále více hlediskům spíše „posťkolonialistickým" a postmoderním. Tento posun se odrazil i v prohlubujícím se vědomí, že jejich vlastní postavení profesionálních historiků zůstává v mnoha směrech nejednoznačné. Di-peš Čakrabarty, člen kolektivu Podřízených studii odmítl proto „pěkně se poslouchající, ale předčasná" blahopřejná slova, jež Ronald Inden adresoval indickým historikům „vykazujícím známky toho, že znovu získali schopnost reprezentovat sami sebe" v mezinárodní badatelské komunitě. Čakrabarty hájil „perverzní stanovisko", podle něhož „všechny historie" - včetně těch, které sepisují stoupenci jeho vlastní ediční řady Podřízené studie - „mají sklon stávat se variacemi vládnoucího vyprávění, jež lze nazvat .historií Evropy'. V tom smyslu se .indická' historie jako taková ocitá v podřízeném postavení: jménem této historie lze artikulovat jen podřízená stanoviska". Evropa nevyhnutelně zůstává „nikdy : nepřiznaným odkazovacím rámcem historického poznání jako takového... Historici z třetího světa cítí potřebu odkazovat na díla z evropského dějepisectví", ale tento jejich postoj není opětován. Odtud plyne, že
jtébbeiií vv oboru ,historie', jak jej formuje institucionální stránka univerzit" znamená „zásadní tajnou dohodu" předepisující uznání evropských vyprávění o modernizaci. „.Historie' je jako systém poznání pevně zakotvena v institucionálních praktikách, jež na každém kroku vzývají národní stát - stačí se jen podívat na organizaci výuky a na politiku v jejím pozadí, na to, jak jsou přijímáni noví pracovníci, jak dosahují stužebního postupu a jak členové kateder historie publikují své práce." Globální rozšíření historie v rámci vzdělávacích systémů Čakrabartyho postřeh jen podtrhuje: historici za toto rozšíření vděčí tomu, „čeho společně dosáhl evropský imperialismus a nacionalismus třetího světa, totiž unnerzulizaci národního státu". Dokonce i snažit se o zpochybnění této verze univerzalismu je „v rámci protokolů poznání akademické historie nemožné". Od sekulárních chronologií až po pravidla nakládání s doklady, kterými se historici řídí, nenechal Čakrabarty ani jedinou stránku svého oboru bez zpochybnění.35 Ještě o krok dále postoupil Ašis Nandy, který odmítl i samotné uvalení „kategorie historie na všechny konstrukce minulosti". Historické vědomí, jež indičtí intelektuálové v polovině devatenáctého století, kdy se na indickém subkontinentu začalo proje-vovat, uvítali jako „mocný příspěvek k výbavě indické civilizace", bylo ■■ teď odsouzeno jako beznadějně evropské a jeho „nadvláda" jako „kulturám a politická slabina". Místo něho hlásal Nandy strategii zapomínání.36
3.4 Závěry
Nandy vlastně bezděky reprodukuje strategii stalinismu: vyretušovat z historie vše, co se nehodí. Jeho vlastní odsudky imperialismu, jak upozornil Frederick Cooper, navíc závisejí na historickém poznání, za něž vděčíme akademickým historikům. A dále, zavrhuje-li Nandy akademickou historii, vychází z nezpochybnitelného rozlišení mezi akademicko--historickým chápáním minulosti a jinými pojetími.37 Přestože tak činili v různé míře a s různým úspěchem, moderní profesionální historici odjakživa vycházejí z eklekticky přejímaných myšlenek, které mají původ za hranicemi akademie. Netrvají na tom, že amatérské historiky a nositele ústních tradic lze přijmout nanejvýš jako prameny. A ačkoli Jan Vansina připouští, že mu trvalo roky, než toho dosáhl, podařilo se mu jasně si uvědomit, že „informanti", jako byl Mbop Louis, jsou zároveň jeho „spolubratry, historiky tak jako já, jen historiky komunity, nikoli akademickými po mém způsobu".38 Akademičtí historici čas od času
74
JAK SE PÍŠOU DĚjfl!
izace a
■ NSTITUCIONALÍZACE HISTOP.it
75
dost možná (vlastně o tom není pochyb) nadměrně zdůrazňují svou profesionální důstojnost. „Badatelský aparát", jejž mají k dispozici, zneuíji vají k matení a zastrašování čtenářů, a někdy dokonce i ve vice či ménífTl paranoidní snaze zajistit se před možnými kritiky- z řad svých profesio» j nálních kolegů. Pravděpodobně si ovšem ve většině případů velmi dobře Ü uvědomují, že se účastní procesu ve své podstatě kolektivního a že závist-4 na diskusi a na kritice jak v rámci svého oboru, tak i přes jeho hraničte Pluralismus je z toho důvodu nezbytnou podmínkou historie.
Poznámky |
1. Klasický portrét těchto vztahů předkládá Peter Novick v pojednání That Nobté Dream. The „Objectivity" Question and the American Historical Profession (Cambridge, 1998), zvláště str. 51-53- Viz rovněž Matthias Middell, Gabriele' Lingelbach a Frank Hader, eds., Historische Institute im internationalen Vergleich (Leipzig, aoo 1), jakož i Eckhardt Fuchs a Benedikt Stuehtey, eds.. Across Cultural Borders: Historiography in Global Perspective (Lanbam, 2002).. ■ :
2. Christoph Strupp, „Die Organisation historischer Lehre und Forschung in den Niederlanden bis 1940", v Middell, Lingelbach a Hader, Historische institute, str. 199-220, zvláště str. 215. j
3. PeterH. Slee, Learning and a Liberal Education: The Study of Modern History '. in the Universities of Oxford, Cambridge and Manchester 1800-1914 (Man- '. ehester, 1986), str. 142.
4. British Library of Political and Economic Science, Webster Papers no. 1/5, 105-109: Webster's „Memorandum on the Relations of Modern and Ancient Universities".
5. Eric Hobsbawm, „01d Marxist Still Sorting Out Global Fact From Fiction", Theii Times Higher, 12. července 2002, str. 18.
6. Eckhardt Fuchs, introduction: Provincialising Europe: Historiography as a Trans-S cultural Concept", v Fuchs a Stuehtey, Cultural Borders, str. 1-26, zvláště str. 9^
7. Viz příspěvek Heiko Feldnera vtomto sborníku (kapitola 1).
8. R. Steven Turner, „German Science, German LTniversities: Historiographical :| Perspectives from the 1980s", v Gert Schubring, ed., „Einsamkeit und Freiheit" neu besichtigt: Universitätsreformen und Disziplinenbildung in Preußen ah Modell für Wissenschaftspolitik im Europa des ig. Jahrhunderts (Stuttgart, 1989), str. 24-36.
9. Sylvia Palatschek, „Duplizität der Ereignisse: Die Gründung des Historischen Seminars 187g an der Universität Tübingen und seine Entwicklung bis 1914'', v Werner Freitag, ed., Halle und die deutsche Geschichtswissenschaft um 1900 (Halle, 2002), str. 37-64.
10. Viz příspěvek Johna Warrena v tomto sborníku (kapitola 2), n. Anthony Grafton, The Footnote: A Curious History (Cambridge, Massachusetts, . 1997), zvláště str. 61 a 65-66.
I3i 14-
16.
17.
18.
19-20.
21.
22.
23-
24-
26
27
'it Markus Huttner, „Historische Gesellschaften und die Entstehung histo-'scher Seminare - zu den Anfangen institutionalisierter Geschichtsstudien den deutschen Universitäten des 19. Jahrhunderts", v Middell, Lingelbach äHadei Historische Institute, Str. 39-83. Viz rovněž Hans-Jürgen Pandel, „Die -Entwicklung der historischen Seminare in Deutschland", v Freitag, ed., Halle,
-str. 25-37-
Heinrich von Sybel, „Die deutschen Universitäten und die auswärtigen Universitäten. Akademische Festrede, Bonn, 22. März 1868", v týž, Vorträge und Aufsätze (Berlin, 1874), str. 38-55 (citáty na str. 53 a 41).
Q Edward Wang, „German Historicism and Scientific History in China, 1900-1940", v Fuchs a Stuehtey, Cultural Borders, str. 141-161, zvláště str. 142. rjalíi případy viz Stefan Tanaka, Japan's Orient: Rendering Pasts into History (Berkeley, 1993); Effi Gazi, Scientific National History. The Greek Case in Comparative Perspective, 1850-1920 (Frankfurt a. M., 2000); a Paul Guérin, La Condition de Fhistorie nationale en Belgique du ige au debut du 2oe siěcle", Storia della Storiografia, roc. 11 (1987), str. 64-103.
Thomas Saunders, introduction: ,A Most Narrow Present'", v Saunders, ed., Historiography of Imperial Russia, The Profession and Writing of History in a Multinational State (New York, 1999), str. 3-13 (zde str. 8-9). Bonnie G. Smith, „Gender and the Practice of Scientific History; The Seminar and Archival Research in the 19th Century-", American Historical Review, roc. 100, c. 4 (1995), str. 1150-1176 (zde str. 1158-1161). Pim de Boer, History as a Profession. The Study of History in France, 1818-1914 (Pnnceton, 1998), str. 224-308, Pun de Boer, History, str. 223.
Gabriele Lingelbach, „Erträge und Grenzen zweier Ansätze: Kulturtransfer und Vergleich am Beispiel der französischen und amerikanischer Geschichtswissenschaft während des 19. Jahrhunderts", v Christoph Conrad a Sebastian Conrad, eds., Die Nation schreiben Geschichtswissenschaft im internationalen Vergleich (Göttingen, 2002), str. 333-359; Lingelbach, „The Historical Discipline in the United States: Following the German Model?", v Fuchs a Stuehtey, Cultural Borders, str. 183-204.
Senate House, London, Sir John Seeley Papers MSgo3/4/3: Notebook: ,Tour of 1873', zápis v deníku ze dne 22. června 1873.
. Deborah Wormell, Sir John Seeley and the Uses of History (Cambridge, 1980), str. 67.
. Seeley Papers, zápis v deníku ze dne 21. července 1873.
. Thomas Frederick Tout, ..Schools of History", v týž, Collected Papers (Manchester, 1932), str. 93-109.
Maxine Berg, A Woman in History. Eileen Power, 1889-1940 (Cambridge, 1996}, str. I44nn.
Citát podle J. D. Fage, On the Nature of African History (Birmingham, 1965), str. 1-2.
Viz Robin W. Winks, ed., The Oxford History of the British Empire, sv. 5, Historiography (Oxford, 1999), zvláště B. W. Higman, „The British West Indies", str. 134-145, a K. M. de Silva, „Ceylon (Sri Lanka)", str. 243-252.
76
JAK SE PÍŠOU DĚjlPjy
28. Anthony H. M. Greene, ..Introductory Remarks", v Greene, ed., The Emergence of African History at British Universities. An Autobiographical Approach (Oxford, 1995), str. 1-11, zvláště str. 1.
29. Jan Vansina, Living with Africa (Madison, 1994). Citáty pocházejí ze str, 7,15. a 17.
30. Paul E. Lovejoy, „The Ibadan School of Historiography and its Critics", vToynj Falola, ed., African Historiography. Essays in Honour of Jacob AdeAjahi (Harlow a Ikeja, 1993), str. 195-202, zvlažte str. 199.
31. E. A. Ayandele, „The Task Before Nigerian Historians Today", Journal of the Historical Society of Nigeria, roc. 9, č. 4 (1979), str. 1-13. Citáty pocházejí ze str. 3,5, 6 a 7.
32. Viz Vansina, Living, str. 201, a Andreas Eckert, „Dekolonisierung der Geschichte? Die Institutionalisierung der Geschichtswissenschaft in Afrika nach dem Zweiten Weltkrieg", v Middell, Lingelbach a Hader, Historische Institute, str. 451-476, zvláště str. 4721m.
33. Vansina, Living, str. 175ml, co setýče Libye, a Str. 201a 166-167 pro případ Zaim.
34. Lovejoy, „Ibadan School", str. 198-199.
35. Dipesh Chakrabarty, „Postcoloniality and the Artifice of History. Who Speaks for .Indian' Past?", Representations, roc. 37 (1992), str. 1-26. Citáty jsou na str. 1, a, 19 a 22.
36. Ashis Nandy, ..History's Forgotten Doubles", History and Theory, tematické číslo, roč. 34 (1995}, str. 44-66. Citáty jsou na str. 45, 65 a 66.
37. Frederick Cooper, ..Africa's Pasts and Africa's Historians", Canadian Journal of African Studies, roc. 34 (2000), str. 298-336, zvláště str. 300.
38. Vansina, Living, str. 17.
Další literatura
Pirn de Boer, History as a Profession. The Study of History in France, 1818-1914 (Princeton, 1998).
Eckhardt Fuchs a Benedikt Stuchtey, eds., Across Cultural Borders: Historiography
in Global Perspective (Lanham, 2002). Effi. Gazi, Scientific National History. The Greek Case in Comparative Perspective
(1850-1920) (Frankfurt a. M., 2000). Doris S. Goldstein, „The Organizational Development of the British Historical Pro-:
fession, 1884-1921", Bulletin of the Institute of Historical Research, roc. 55
(1985), str. 180-193.
Matthias Middell, Gabriele Lingelbach a Frank Hader, eds., Historische Institute im Internazionalen Vergleich (Leipzig, 2001).
Peter Novick, That Noble Dream. Tlie „ Objectivity" Question and the American Historical Profession (Cambridge, 1988).
Bonnie G. Smith, The Gender of History: Men, Women, and Historical Practice (Cambridge, Massachusetts, 1994).