í, ÚVOD: MAGIE JAKO KŘIŽOVATKA ■ Tato kniha bude přistupovat k magii jako k j akési kjäžcvatce, na níž se stýkají jednotlivé stezky středověké kultury. Především jde o průsečík ^rSzTna^žěnstvím a. vědou. Démonická magie vzývá zlé duchy a zakládá se na systému náboženských pověr a praktik, zatímco porodní magie využívá .„b kultní" síly. v rámcj-pří rody, a představuje v podstatě. jisté odvěwrstrečlóvěké vědy. Přesto ale démonická a přírodní magie nejsou ve skutečnosti tak vzdálené, jak se principiálně zdají být/Dokoň-' ce i když je magie zřetelně nedémonická, směšuje v sobě někdy prvky náboženství á vědy: například léčitelská magie může obsahovat nauku o bylinách ž lidové medicíny a zároveň modlitby z křesťanského náboženského rituálu- Za druhé, v magii se .lidová, kultura setkává ,s kulturou vzdělanců. Lidové představy o magii začaly.být interpretovány „intelektuály" - tento termín zde užívám pro osoby s filozofickým nebo teologickým vzděláním - a jejich ideje o magii, démonech a příbuzných tématech obtateni šířili kazatelé. K nejdůležitějším úkolům kulturní historie patří prostudovat tyto principy zprostředkování. Za třetí, magie reprezentuje zvlášť zajímavou křižovatku ^zi^aíCp^Utgn, Fiktivní literatura středověké Evropy někdy reflektovala realitu středověkého života, někdy ji překroutila, někdy nabízela oddychový únik z této reality a někdy realitě poskytovala ideály hodné následování. Když v této literatuře vystupovali kouzelníci, víly a další provozovatelé magie, neměla být chápána jako bezezbytku realistická. Dokonce koiizla vé středověké literatuře připomínala magické praktiky středověkého života způsobem, jehož rozluštění je obtížné, ale zajímavé.. Ve zkratce, magie představuje místo střetávání, kde se kříží náboženství s vědou, lidové pověry se stýkají s vírou vzdělaných vrstev a normy fikce se mísí s...realitoů"každodenriího života. Stojíme-li na této křižovatce, můžeme se od ní vydat jakýmkoliv směrem, abychom zkoumali teologii, sociální realitu, literaturu nebo politiku středověké Evropy. Mohli bychom sledovat také jiné stezky, vedoucí například ke středověkému umění nebo hudbě, protože.umění někdy zobrazovalo magická témata a v hudbě byly spatřovány magické síly. Protože magii 18 MAGIE VB STŘEDOVĚKU 1. ÚVOD; MAGIE JAKO ICĚIŽOVATKA 19 zakalovala církev i stát, vedou její dějiny i do spleti vývoje právničil ■' notem, Magie stojí za širší bádání, neboť slouží jako startovní bod pro ■ exkurzi do řady oblastí středověké kultury. Podobný výzkum může od- ■ halit ucelendst a vzájemný vztah různých pramenů této kultury. V magii středověké Evropy se setkává humo r s vážností. Mnoho magických receptů, na které narazíme v této knize, mohou modernímu čtenáři připadat jako zábavné nebo írivaltn a také mohly být samozřejmě napsány v hravém duchu, ale zřídkakdy'snadno určíme s jistotou, zda by středověkou veřejnost taková látka pobavila nebo Šokovala. Některé typy magie, které srředověcí lidé užívali, se mohou v současnosti zdát úplně pošetilé, ale soudci, kteří čaroděje odsoudili k smrti, je na . tak lehkou váhu nebrali. : Magie reprezentuje křižovatku i v dalším azcela^odlišném.smyslu.. Ma^^éjůyšlení, kterévzkvéralo ve středověké Evropě, pocházelo z růz-ných j>ramenů: Magické pověry a praktiky pocházející žk^lm^änúc-kého Středomoří se mísily s pověrami a praktikami germánských a keltských kmenů ze severní Evropy. Později si středověcí klesťähé 'vypůjčili ' . 'představy o magií od židů žijících mezi nimi či od muslimů v cizině. Někdy jen s obtížemi přesně rozpoznáváme, kde se určitá'víra objevi-.la poprvé, ale abychom porozuměli celkovému charakteru středověké magie, musíme si na tyto výpůjčky z jiných kultur dát pozor..Studium magie se tudíž stává cestou k porozuměni tomu, jak spolu souvisí odlišné kultury......... "■' .'. DVĚ PRAMENNÉ STUDIE'. ■ Význam výše uvedeného si můžeme lépe ujasnit při bližším pohledu na ■ dva rukopisy z 15. století, ve kterých hraje magie.důležitou roli! Jedná se o „hospodářskoupříručku" z hradu Wolfsthurn v Tyrolsku a návod k užívání démonické magie, nyní uchovávaný v Bavorské státní knihovně v Mnichově. ■ Příručka z Wolfsthurnu ukazuje místo, které magie mohla.zaují- "' mat v každodenním životě.1) Jeho kompilátor byl(a) anonymní muž. (Žena), zainteresovaný(á) ve vedení velkostatku. Možná on (nebo ona) na Wolfsthurnu žil nebo pocházel, z okolí. V každém případě je kni-ha napsána v. místním jazyce, německy, nikoliv latinsky a její autor byl «. pravděpodobně světská osoba, spíše než kněz nebo mnich. Dílo odráží všechny praktické stránky, domácností.' Obyvatele panství neustále sužovaly nemoci Pole potřebovala kultivovat a chránit před přírodními živly.: Ze sklepů musely být vyhnány krysy. Mnoho ze znalosti, nutných ke zdarnému splnění rřchto úkolů, mohli mít obyvatelé v hlavě, alt vzdělaný majitel domu mohl k, všeobecnému užitku zapsat některé, detaily.abý si zajistil jejich alctúálnost, a kniha byla vhodným místem pro zaznamenání takových informací:,Příručka obsahuje instrukce . ■ pro téměř všechny aspekty vedení domácnosti. Podává návod, jak připravovat kůži, vyrábět mýdlo nebo inkoust, prát oblečení a chytat ryby. S.těmito radami se misí lékařské předpisy k léčení chorob lidí i zvířat. Dovolávaje: se autority Aristotela a dalších starověkých učenců, autor radí,, jak diagnostikovat a léčit horečky, oční nemoci ajiné lékařské ■ problémy. Dále jsou k'této směsici přidány modlitby, požehnání a za-říkávání. Středověcí lidé, kteří sestavili tuto a jiné podobné příručky, by o so-. bě jako o kouzelnících nikdy nepřemýšleli, kniha však obsahuje prvky toho, co nazýváme magií. Doporučuje užití listů jisté rostliny jako léku na „všechny .druhy ■horečky"'. To samo o sobě můžeme považovat za vědu nebo lidové léčitelství, spíše než magii. Jenže před užitím zmíněných lístků; se na ne doporučuje napsat určitá latinská slova, aby se ^vyvolala moc svaté Trojice, apotom pronést Otčenáš a další modlitby, * což můžeme záhrňbuťdo náboženského rituálu. Neexistuje však žádný vědecký nebo náboženský důvod pro opakování-této. procedury po tři po.sobě jdoucí rána před východem slunce. Autor tímto:doporučením znásobuje moc vědy a náboženství silou magie. Náboženství a magie se také vzájemně podporují při léčbě doporučené v této knize nasmítko spadlé do oka: Předpis začíná příběhem z legend světců, poté následu- . je zaříkávání adresované přímo smítku, samotnému: (Legenda:) SvatýNičasíus, Boží mučedník, měl smítko v oku a prosil. . naléhavě, aby mu Bůh od něj ulevil, a Pán ho uzdravil. Modlil se znovu k Bohu, aby každý, kdo ponese jeho jméno, byl uzdraven ze všech' .smetí a Bůh ho vyslyšel. < '■ . (Zaříkávání:) Zaříkám tě, ósmítko,. při živém asvatém Bohu/abys j~ zmizelo z očí služebníků Bozích, aťjsi černé, červené nebo bílé. Nechť i Kristus tě přiměje odejít.'Amen. Ve jménu Otce a Syna a Ducha svaté-! ho. Amen. Legenda samaje Mbqženská a btm^.^^^^^.^^i^r,^ ; její. součást tvoří i. magie, právě díky představě, že nemoc samá předstá- 20 MAGIE VB STŘEDOVĚICU 1. ÚVOD' MAGIE1 JAKO KŘIŽOVATKA 21 vuje jakýsi druh osobnosti a může reagovat na rozkazy. Podobně i léčení ■ bolesti zubů začíná legendou o svatém Petrovi. Světce sužuje červ v zubu. Kristus ho viděl, jak sedí ria kameni s rukou na tváři, á uzdravil hor zaříkáváním červa, aby odešel „ve jménu O tce a Syna a Ducha.svatého". Kristův léčebný akt se stává archetypem, jehož moc může být vzývána, ■ aby vyléčila lidi. postižené dentálmmi chorobami. Ve wolfsthurnském ,s rukopise se nicméně nevyskytuje explicitní popis léčebné procedury. \ :, Legendu následuje několik náboženských úryvků („Ayos, ayos, ayos ■ J'" / tetragramaton") a potě nesouvisející rada, aby si osoba trpící touto ne-t < J1 mocí napsala na tvář směsici latiny a nesmyslných slov(„rex, pax, nax ia Gristo filio suoff).2J '. %\ J* ^ • J^utgkké formule se y této příručce někdy užívajlzcela zřejměpro magické účelyŽeně s menstruačními prôBlémý'kniha doporučuje, na-%\'\ psát slova mešní liturgie „při Něm a s Ním á v Něm" a potom položit útržek papíru na hlavu. Ještě zřetelněji magická je léčba epilepsie: nejprve se obtočí proužek jelení kůže kolem pacientova krku během záchvatu, potom se nemoc „přiváže" k proužku „ve jménu Otce a Syna a Ducha svatého", a nakonec se pruh kůže"pohřbí s mrtvolou. Nemoc se tak přenese z pacienta na kůži a poté je bezpečně vypovězena do říše mrtvých, takže nikomu ve světě živých už nemůže ublížit. . Příručka z Wolfsthurnu nedoporučuje pouze křesťanské modlitby, ale také zdánlivě nesmyslné kombinace slov nebo písmen „P.N.B.C.P. X.A.O.P.I.L.", následované latinským „ve jménu Otce a Syni a Ducha Svatého". V případě posedlosti démony kniha radí, aby kněz zašeptal do ucha postižené osoby následující směsici latiny, zkomolené řečtiny a nesmyslné řečí:. AínarďTonta Tyra postbos■firabisficalm. Elypolis starras poly polyqae lique Unarras buccabor uel barton vel Titram čeli massis Metumhor o priczoni Jor-. dan Griaats Valmtítms: \ ■ Jako další možnou léčbu posedlosti kniha Uvádí: vezměte tři snítky V jalovce, namočte je třikrát do vína s poklonou svaté Trojici, uvařte je a položte je na hlavu posedlého, aniž by o tom věděl. Předpisy, které obsahují rostlinné formule, obvykle pocházejí z křesťanské liturgie, ale další návody neobsahují vůbec žádnou průpovídku a nemají v sobě nic náboženského. Například k zažehnání všech forem kouzelnictví. by měl člověk u sebe nosit pelyněk. Aby si člověk zajistil ostrý zralí v noci stejně, jako ve dne, měl by si potřít oči netopýří krví, < která může podle všeho propůjčit pozoruhodnou schopnost tohoto zvířete „vidět" i v noci. Odvolání sé na dávné autority může být v takových, případech skutečně akceptovatelné. Klasičtí autoři jako Plinius se často zmiňovali o léčbách podobných, ne-li úplně stejných, jaké na-. jděme zde. Pokoušet se vystopovat, kde přesně sběratel našel ten který určitý předpis, by ale byl beznadějný úkol, vedoucí do labyrintu neprobádaných oblastí dějin. Ve skutečnosti však je v této kompilaci zcela původní jen málo nebo vůbec nic; mnohé reflektuje dávné formule nebo přinejmenším jiné středověké sbírky. Například léčba bolesti zubů, která začíná legendou 0 svatém Petrovi, je citace. Úplně stejný předpis se objevuje v mnoha dalších rukopisech, pocházejících z anglosaské Anglie a dalších míst středověké Evropy. Nepřekvapuje tedy že pramenný materiál tohoto typu může skutečně vzbuzovat údiv. Poznámky na okraji stránek, připsané k wolfsthurn-skému rukopisu o něco později, naznačují, že rukopis měl před očima 1 někdo, kdo s jeho předpisy nesouhlasil. Odpor vzbudila výše zmíněná léčba menstruačních potíží. Pozdější čtenář napsal vedle tohoto předpisu: „Toto je zcela falešné, pověrečné a téměř heretické." Samozřejmě, že příslušné stránky byly ze sbírky odstraněny, možná tím samým, čtenářem. Díky této cenzuře jsou některé autorovy formulace podstatně zkomolené, kupříkladu návod, jak se učinit neviditelným, zatímco jiné ■ se ztratily úplně. Z jiného pohledu kniha nicméně budí spíš skepticismus než nesouhlas: jeden čtenář okomentoval jistou pochybnou pasáž „Bylo by to dobré - kdyby to byla pravda!" ...^ Abychom se tedy dostali k nějakému shrnutí: wolfsthurnská příručka vyvolává sérií otázek týkajících se dějin magie: jak se vztahuje k náboženství? Jak se vztahuje k vědě a lidové medicíně? Jakou roli. hrají antické tradice ve středověké magií? Jak a proč začaly být křesťanské liturgické tradice užívány magií? Do jaké míry byla magie záležitostí světských lidí? Nakolik se jí zaměstnávalo duchovenstvo, jako třeba knězi, jejichž pomoc je žádána při exorcišmu? Jak by filozof nebo teolog, jako byl Tomáš Akvinský, reagoval na magii obsaženou v této knize? Ke všem těmto otázkám se vrátíme v následujících kapitolách. Nyní je naším cílem pouze pochopit, že magie wolfsthurnskéhó rukopisu slouží jako počátek pro bádání v mnoha směrech nebo jako křižovat-,' ka středověké kultury. Druhý rukopis nastoluje poněkud jiné otázky.3).Nk rozdíl od wolfst- -. hurnského rukopisu, zahrnuje mnichovská příručka nepokrytě démo- UM- MAGIE. VB STREDOVEKU n/. nickoumagii, kterou obvykle klasifikujeme: jalco'veštetií. Dalším odlišným znakem je její jazyk: mnichovský text je; psán latinsky (přestože je k němu připojen i text v lidovém jazyce), a mimpto autor a majitel • pravděpodobné patrili k duchovenstvu. Téměř ňalčažde strance této příručky najdeme ínstrukcelc zaklínaní démonů s pomocí, magických kruhů a dalších triků, návody, jak' ovládat duchy, pokud se objeví, nebo jak je donutit, aby se vrátili .odkud přišli, potom, co byli propuštěni ze . služeb. Taková magie,slouží mnoha účelům. Údajně-se používala, pokud jste chtěli někoho dohnat k šílenství, vzbudit vášnivou lásku, získat milost ti dvora, vytvořit iluzi mocného nedobytného hradu, ppaťři,t si koně, který by kouzelníka mohl odvézt kamkoliv by chtěl,, uhádnout budoucnost a skrytá tajemství. Magické recepty obsahují důkladně popsanou výstroj kouzelníka, Kromě magických kruhů kouzelník potřebuje voskové podobizny lidí, které.chce očarovat, nebo jejich prsteny meče adalší. předměty. V některých případech kniha doporučuje, aby čaroděj zasvětil zlým duchům ptáka dudka chocholatého4) nebo pálil utčité byliny, takže dým pak může sloužit při. magickém vykuřování. -.Stejně jako kniha z Wolfsthurnu čerpá mnichovská kniha z bohatství ' křesťanské liturgie, ovšem poněkud důkladněji. Spíše než by si pouze vypůjčovala krátké útržky a běžné modlitby, mnichovská kniha přebírá delší pasáže z církevního rituálu a v dalších případech používá nové Formule jasně vytvořené podle křesťanského vzoru. Další prvky díla zase připomínají židovskou nebo muslimskou magii. Některé kouzelné formule obsahují magické zaříkávání Božího; jména,." jako je tomu v židovské magii, přitom-recitace magických podob. Kristova jména je ve skutečnosti křesťanská verze téhož. Zdá se, že velká část židovské a muslimské magie se točila okolo představy, že s pomoci kouzelných zaklínadel je možno přinutit démony, aby přišli a plnili příkazy. Důležitý arabský magický text, v pozdním středověku na Západě dobře známý pod titulem Picatrix, také obsahuje kouzelné, formule podob-né tem z mnichovské příručky. Určité pasáže v mnichovském' rukopise dokonce předpokládají minimálrie.přibližnou znalost astrologie, kte- v rou. pozdně středověká západní kultura převzala z arabských pramenů. ■Magie této mnichovské příručky je často poměrně komplikovaná. V jedné pasáži se například popisuje, jak získat lásku ženy. Během recitace zaklínadel vezme kouzelník krev hrdličky,a nakreslí s ní obrázek r nahé zený na kůži'fény. Na různě časti tohoto obrazu napíše jména démonů, a když tak učiní, přikáže démonům, aby trýznili odpovída- 1. ÚVOD: MAGIE JAKO KŘIŽOVATKA 23 jící části těla skutečné ženy takže k němu vzplane láskou. Dále musí kouzelník vykuřovat obraz dýmem myrhy a šafránua po celou tu dobu: vzývat démony, aby ji trápili tak, .že dnem i nocí nebude myslet na nic jiného než na něj. Pověsí si obraz kolem krku a jde na tajné místo, buď sám, anebo ,sé třemi důvěryhodnými společníky'Pomocí svého meče 'načrtne na zemi kruh kolem dokola sejmény démonů. Potom si stoupne doprostřed kruhů a zaklíná démony Ti se zjeví (slibuje kniha) v podobě šes ti služebníků připravených.splnit jéhp přání... Řekne jim, aby šli apřinešli k němu tu ženu,'aniž by jí jakkoliv ublížili a oníto udělají. Když se objeví,jé poněkud zmatená, alé chce učinit to, co si přeje kouzelník. Pb celou dobu její přítomnosti na sebe jeden z démonů vezme její podobu, přenese se k ní domů a chová se jako ona, takže si jejího podivného odchodu nikdo nevšimne. : Autor' této příručky mělza lubemí další čertoviny. Například po-pisuje, jak zasít nenávist mezi dva přátele s pomocí složitého rituálu, ve kterém, se dva kameny pohřbí pod prahy jejich domů. Potom je třeba vyhrabat j é ze země a hodit do ohně, vykuřovat sírou, ponechat tři dny ve vodě a pak s jedním ptudceuhodit db druhého. Při vykuřování má kouzelník dálé, zaklínat „všechny odporné démony, zlé, záštiplné a svárlivé" s pomocTBoží. Bude žádat, aby tito démoni zaseli mezi přátelé tolik nenávisti, kolik je jí mezi nimi nebo kolik bylo mezi Kainem a Ábelem. Mezitím,, co bude douci kameny jedním o druhý musí říkat: „Nevrhám proti sobě tyto kameny, ale X a Y, jejíchž jména jsou zde vyryta/' Nakonec kameny zakope odděleně. Příručka upozorňuje na to, že podrobnosti tohoto ceremoniálu musí být drženy v tajnosti kvůli jeho nepopsatelné moci. V případě, že by kouzelník chtěl později škodu odčinit, musí vykopat kameny, rozpálit je, rozbít a úlomky hodit do řeky. Další část knihy radí, jak se stát neviditelným. Kouzelník má jít na pole;.za městem á na zemi nakreslit kruh, vykuřovat ho, a při recitování Žalmu 51:7 jej Í sebe pokropí svěcenou vodou. Pak poklekne a zaklíná, různé duchy, přikáže jim, aby přišli vejměmi Božím a splnili jeho rozkaz. Duchové se náhle zjeví uvnitř kruhu.a ptají se, čeho si žádá. Poprosí o „čapku neviditelnosti". Jeden z duchů odejde a obstará žádanou pokrývku hlavy dá ji kouzelníkovi výměnouza jeho bílé roucho. Tento rituál není bez rizika: pokud se kouzelník nevrátí na stejné místo o tři dni později, nezíská zpět a nespálí své roucho, zemře do sedmi dnů. Ohledně zaklínám „démonů" nebo „zlých duchů- není autor této . knihy nijak choulostivý. Někdy je vyvolává jménem r S atan^ Lucifer, 24 . MAGIE VE STŘBDOVĚKU 1. ÚVOD: MAGIE JAKO'KŘIŽOVATKA 25 V Berich atd. Dokonce i když obřady nekíasifikují vzývané duchy doslova, jako démonickej jde o jasný záměr a je jisté, že žádný inkvizitor by o této otázce ani okamžik nepochyboval.' Stejně jako ve wolfsthurnském rukopise není pramenný materiál mnichovské knihy zcela původní. Paralely můžeme nalézt v dalších rukopisech pocházejících z jiných částí Evropy stejně jako- v arabské a židovské tradici. Středověké evropské příklady se vyskytují vzácně,, protože inkvizitoři a další tehdejší duchovní autority takový.průkazný materiál nechávali spálit, kdykoliv to bylo možné. Dost rukopisů tomuto osudu však uniklo, díky Čemuž si můžeme učinit představu o jejich povaze. Také táto příručka, stejně jako první, klade celou řadu důležitých otázek. Jakým způsobem se tato magie vztahuje k nábožensm'Ž-p/ehjjj^ odlišně od magie wolfsthurnské příručky!) Do jaké míry (připomíná,/ tento pramen židovskou a muslimskou magii a jak se od nich UšTFJälte historické spojovací články můžeme prokázat mezi touto magií a židovskými nebo muslimskými zvyky? Jací lidé by mohli vlastnit takovouhle knihu? Praktikovali její majitelé skutečně ony rituály, nebo šlo jen o promyšlenou hru či fantazii? Pokud opravdu prováděli tato kouzla, nakolik se podobali kouzelníkům vykresleným ve středověkých kázáních nebo čarodějům.ve středověkých románech? Zmíněné otázky se v této knize objeví později, pro tuto chvíli jé naším úkolem prostě ukázat, jak může magie vést k takovému široce pojatému bádání. DEFINICE MAGIE V této chvíli se pro nás jeví jako nejzásadnější otázka definice magie. Pokud si člověk potírá oči netopýří krví, jedná se o magii, nebo jakýsi druh primitivní lékařské vědy? Jak můžeme vymezit hranici mezi magií a vědou? Dokonce i kdybychom chtěli říci, že existují případy, které se blíží oné hranici, zdá se, že musíme být schopni charakterizovat tuto hranici samotnou. Také musíme umět ukázat,'jak se magie vztahuje v k náboženství, dokonce i když uznáváme, že existuje mnoho případů, kdy se vzájemně úzce podobají. Stále se ale objevují další komplikace. Například někteří lidé by řekli, že zaklínání démona pouze za účelem předpovídání budoucnosti není magie, protože ta zahrnuje věcnou ' manipulaci s objekty tohoto světa - přivolat na lidi.nemoc, získat pří- 1 zeň- u dvora atd., spíše než pouhé poučení se o předurčeném stavu věcí. Co by na tyto.otázky odpověděli středověcí Evropané? Většina z nich by o nich pravděpodobně přemýšlela velmi málo. Žili tací, kteří se snažili využívat znalosti obsažené ve wolfsthurnské nebo mnichovské příručce, jiní se báli, že ono vědění by mohlo být použito proti nim, a další si dali za úkol zabránit tomu, aby se používalo. Ale pouze málokdo by se ptal sám sebe, zda se termín „magie" vztahoval k těmto praktikám. Možná by řekli, že wolfsthurnský. text obsahoval „kouzla" „požehnání", „zaklínání" nebo prostě „léčebné kůry", aniž by je nazvali výslovně „magickými". Možná by mnichovský rukopis nazvali knihou „zaříkávání duchů" nebo ,,kouzelnictvírí, spíše než magií. Pouze teologie a filozofie znalá elita si dělala hlavu s otázkami definování. Když intelektuálové věnovali pozornost takovým problémům, reflektovali přesto soudobé praktiky a často pouze explicitně formulovali to, co ostatní lidé považovali za samozřejmé. Při pohledu na teologické a filozofické představy o magii můžeme přinejmenším učinit důležitý krok k pochopeni, jak středověcí lidé o problému přemýšleli. Obecně^intelektuálové ve středověké Evropě rozeznávali dva druhy /|magiej_přírodhí á démonickou. Přírodní magie nebyla oddělena od vědy, řšp£še preas't^ovalarjtjim odvětví. Šlo o vědu, která se zabývala tajnými, ■ okultními silami (nebo skrytými mocnostmi) v přírodě. Démonická magie se nelišila od náboženství, byla jeho zkomolením, překroucením. Bylo to náboženství, které se odvrátilo od Boha k démonům pro j pomoc v lidských záležitostech. ' Mohli bychom tedy usuzovat, že magie wolfsthurnské příručky je příkladem přírodní magie a mnichovský rukopis reprezentuje démonickou magii. Z pohledu jejich uživatelů by tento závěr mohl být v podstatě správný. Ovšem z hlediska středověkých teologů, filozofů, kazatelů a inkvizitorů to. nebylo tak jednoduché. Mnozí z těchto pozorovatelů by tušili démonickou magii dokonce ve wolfsthurnské příručce. Nesrozumitelná slova, která předepisuje, mohla obsahovat jména démonů. Proužek jelení kůže, doporučovaný k léčbě epilepsie, se dal chápat jako znamení nebo oběť démonům. Pokud měl pelyněk moc zažehnat kouzla, znalost tajné' síly mohli člověku propůjčit démoni.- Ať už vědomě nebo nevědomě, osoba, jež používala wolfsthurnskou příručku, se mohla zabývat démonickou magií. Z lidí, kteří chodili sbírat zdánlivě nevinné bylinky, nebo z porodní báby, která vypadala bezúhonně a užitečně, se mohli vyklubat, spojenci démonů, (obr. 1) Ve skurečnosti se řadě středověkých autorů jevila veškerá magie jako už ze své definice 26 3 MAGIE VE STŘEDOVĚKU L ^::aKi*>í:íh>íí^mtn-«Siřp-. ............ . Skupinka, žen s démony. John Ĺydgaxe, Tte filgňmagt ofthe life. ofMan, rukopis /. i 5. století. démonická, tie každý připouštěl, že vůbec existovalo něco takového jako přírodní magie. Takovým autorům se mohl obsah wólfsthurriské příručky jevit magický pouze proto, že se zdálo pravděpodobné, že se uchyluje k pomoci démonů. Termín „magie" má své dějiny, a porozumět jeho významu v dané době vyžaduje znalost těchto'dějin. V klasickém starověku se slovo „magie" týkalo především umění mágů, zotoastriánských perských kňěží, které Rekové znali nejméně od 5. století př. n. 1. Zdá se, že/někteří z nich odešli do oblasti kolem Středozemního moře, Co přesně tito mágové dělali? Rekové a:Rímané měli obecně poměrně nepřesné.přédstavy o jejich činnosti: praktikovali astrologii, tvrdili, že uzdravují lidi za pomoci komplikovaných, ale podvodných obřadů, a pěstovali okultní vědy. Cokoliv dělali, dalo se a priori označit za „umění mágů", „magické umění"', nebo pťostě „magii". Od počátku měl tedy termín nepřesný význam. Protože mágové byli ciziny "~ ci s neobvyklými schopnostmi; které budily obavy, mel termín „magie" silně emocionální význam s temnými implikacemi. Magie p ředstavo-vaia něco zlověstného, hrozivého. Když se Rekové ä Římané začali za-~ býva.t.činnostmi podobnými praktikám mágů, měli'z nich také strach, protože byly součástí rnagie.-.Termm tedy zahrnoval hrozivé aktivity 1 kouzelníků, ať už cizích či domácích... 1. ÚVOD: MAGIB JAKO KRIŽOVATKA ■27 Raně křesťanští autoři/kteří tento termín používali, hřáli právě tm temnou strunu magie. Pokud řečtí a římští pohané uměli předpovídat budoucnost nebo léčit nemoeíj bylo to proto, že jim pomáhali jejich bohové. Ale bohové pohanů nebylí skuteční bohové, z křesťanského pohledu šlo vlastně o démony. Takže kouzla řecko-římského pohanství byla demaskována. jako démonická magie.' Dokonce i když si pohané neuvědomovali, že konají s pomocí zlých duchů, nebo když používali pouze léčivé byliny a amulety vyrobené z drahých kamenuj křesťanský autor Auřelius Augustin (354-430) za tím ihned viděl spojení s démony.. Démoni totiž, vidí ko'uželné předměty jako znamení, která je volají, aby konali svou práci. Právě démoni vytvořili magická umění, a ukázali je Hd.em. A opět démoni plnili ve skutečnosti: vůli kouzelníků, Věštit (nebo hádat osud) se také dalo jen s pomocí démonů. Tato. témata patří mezíštěžejnrv Augustinově klasickém spisu 0 státě božím a'Augustinova autorita byla ve středověké kultuře tak velká, že jeho názor na tento problém stejně jako na mnoho dalších měl převládající vliv. ■":'■■.' Pokud by jste se v průběhu. 12. ;století zeptali teologa, co je: to magie, pravděpodobně by jste uslyšeli, že s ní začali'démoni a-vždycky, v ní ■ byli zainteresováni. Také by se vám asi dostalo přehledu různých forem magie, přičemž většinou by pravděpodobně šlo o různé druhy věštění.5} Isidor ze Sevilly (kolem 570-636), s odkazem ná klasické autory jako je M. Terentius Varto'{asi'116'- kolem 27 př. n.L); pod pojmem „magie" zahrnuje geomantiij hydromantií, aeromantií a pyromantii. (věštění ze země, vody, vzduchu,a ohně) a dále půd stejným' názvem zmiňuje věštění z letu a hlasů ptáků, vnitřností posvátných zvířat a polohy hvězd a planet (astrologie)..Až po. výčtu těchto.a dalších druhů věštění zahrnuje dů svého.pójednání o magii také zaříkávárií (magické použití slov), poutání (léčebné užití kouzelných předmětů přivázaných k tělu pacienta) a různé další fenomény. „Všechny tyto věci," říká, „obsahují umění démonů, které-se rodí ze zhoubného spojení lidí a zlých andělů."6) Po staletí autoři ve svých analýzách magie tyto kategorie opakovali a pře- -jímali. Přinejmenším dó 12. století tyto kategorie zůstaly normou aau-toři je opakovali a adaptovali, p řestože už nikdo v pozdním středověku nepředpovídal budoucnost zkoumáním vnitřností posvátných zvířat,. Ne každý se držel Isidora do písmene: teolog Alexandr z Halesú (asi 1 185 1245) v polovině 13. století používal tetmíh „věštění" (divínatio) jako obecný termín,.pod kterým rozlišoval.různé typy okultních umění, 28 MAGIE VB STŘEDOVĚKU 1. ÚVOD: MAGIE JAICO KŘIŽOVATKA 29 včetně kouzel a iluzí. Středověcí autoři však tak či onak tíhli k tomu chápat magii a. věštby v úzkém vztahu.7) Vprůběhu 13. století nastaly dvě velké změny. Za prvé se objevili autoři, kteří začali chápat přírodní magii jako alternativu k démonické formě. Za druhé se termín začal používat pro podstatné činnosti jako je léčení stejně často jako pro věštění. Vlivný teolog a pozdější pařížský " biskup Vilém z Auvergne (kolem 1180-1249) uznal rozdíl mezi démonickou a přírodní magií, které věnoval značnou pozornost. Albert Velí- -ký (kolem 1200-1280) ve svých vědeckých spisech rovněž uznal existenci. přírodní magie; přestože v teologických pracích byl při jejím odlišování od démonického typu zdrženlivý. . Určitě ale mnoho lidí lpělo na chápaní veškeré magie jako démonické a věštění pokládali za její hlavní smysl. Dokonce Í ti, kteří se.explicit-ně odvolávali na okultní síly (virtutes occtdtaé) v p řírodě, nepoužívali ve vztahu k nim vždy termín „magie" Tomáš Akvinský (kolem 1225-1274) věřil- v okultní jevy zapříčiněné vlivem hvězd a planet, ale měl tendenci k následování Augustina, tím, že termín „magie" vyhradil pro- děje týkajícíse démonů. Roger Bacon (kolem 1214 -kolem 1292) také věřil v tajemné a děsivé síly v přírodě, ale obvykle užíval slovo „magie* pro různé druhy klamů a lstí. Nicméně během 14. a 15. století se pojem přírodní magie pevně uchytil v evropské kultuře, přestože stále ještě nebyla ' všeobecně uznána ani jednotně popsána. Co přesně spisovatelé mínili, když psali o přírodní magii jako o zacházení s okultními silami v přírodě? Jak se okultní-síly lišily od běžných, snadno prokazatelných sil? Zdá se, že v některých případech bylo toto rozlišení spíše subjektivní:, málo známá síla v přírodě, která budí bázeň, jé okultní; na rozdíl od dobře známých sil, které lidé považovali za samozřejmé. Například Picatríx se na jednom místě zmiňuje, že pří- ' rodní magie se zabývá věcmi, které jsou „smyslům skryté, takže větši- i, na lidí nechápe jak se dějí nebo z jakých příčin se rodí".8) Termín měl technický smysl, který se odvozoval nikoliv ze subjektivní.reakce pozorovatele, ale z objektivního statusu dané okultní síly. Většinu vlastností bylin, kamenů nebo zvířat lze vysvětlit z hlediska jejich fyzické struktu- ■ ry. „Studená" nebo „vlhká" rostlina může vyléčit onemocnění zapříčiněn-né přebytkem „tepla" nebo „sucha". (Což jsou standardní aristotelské ' kategorie, rostlina může být považována za od přírody „teplou" nebo „studenou", bez ohledu na její aktuální teplotu y daném okarnžiku.Jf. Existují však i jiné.vlastnosti, které z tohoto, hlediska vysvětlit nelze. ■ Moc rostliny vyléčit.určité nemoci nebo schopnost drahokamu odvrátit určité druhy neštěstí může pramenit nikoliv z vnitřní struktury objektu, ale z vnějšího zdroje: vyzařování z. hvězd a planet. Zmíněné síly se označovaly jako okultní a jejich studiem se zabývala přírodní magie. Dané vlastnosti pak existovaly výhradně v říši přírody, ale přirozený svět, v jehož rámci je lze objasňovat, je velmi rozsáhlý. Místo zkoumání vnitřní struktury rosdiny se -záměrem.určit její účinky bylo nutné postulovat vlivy, které plynuly až ze vzdálených oblastí kosími; V širším slova, smyslu můžeme klasifikovat určitou sílu jako okultníA pokud bylá zakotvena v nějakém symbolickém rýsují naplněného před-S metu/spíše než v.jéhp samotné vnitřní struktuře. Tudíž tostliny.s list: kyve tvaru jater mohou podporovat zdraví tohoto orgánu nebo bystrý" zrak supa může vyléčit oční onemocnění, pokud se jeho oči zabalí do vlčí kůže a pověsí pacientovi' kolem krku V těchto případech se jedná o „sympatetickou magii", jali ji nazval James. G. Frazer; tj. magii, která funguje na základě „tajného vztahu" nebo symbolické příbuznosti mezi příčinnou a následkem.9) Lékařský pergamen, datovaný okolo roku 1100, radí působit s pomocí byliny dfacontium (tj. zrnijovec),jejíž listy připomínají draky, proti hadímu kousnutí nebo vnitřním červům.10) .Opačný princip, také důležitý v magii, představuje „antipatie". Vlk je „antipatický" k ovci do té míry že dokonce buben zhotovený z vlčí kůže přehluší zvuk bubnu vyrobeného z kůže ovce. Pro většinu antických a středověkých autorů byly „sympatie" a „antipatie" běžné vědecké principy, nikoliv magické, ale autoři pozdního středověku, kteří rozpracovali koncept přírodní magie, do ní často zahrnovali i jevy tohoto druhu, . V dalších případech účinek magického předmětu spočívá v „animis-tickém" principu: v představě, podle které věci v přírodě mají duchy nebo osobnosti, které v nich přebývají. Údajně mocný kouzelný účinek měl kořen mandragory, který vzdáleně připomíná lidskou bytost, zasazenou vzhůru nohama v zemi. Protože se věřilo, že tento kořen má určitý druh osobnosti, lidé kteří jej vytrhli, aby využili jeho moc, měli také strach, že se jim rostlina pomstí. Aby se vyhnuli tomuto osudu, dostali mandragoru ze země tak, že ■ k ní přivázali provaz a druhý konec upevnili kolem krku hladového psa, kterému poté hodili maso. Takže tím, kdo vytáhl kořen ze země, byl pes a pomsta tudíž padla na něj. (obr.:2) Symbolické myšlení tohoto typu bychom našli v pozadí mnohých fenoménů, jimiž se v naší knize budeme zabývat. S 30 MAGIE VE STŘEDOVĚKO 1. ÚVOD: MAGIE JAKO. KŘIŽOVATKA 31 ^Sji^-ntfrtĽl!;;-...' í .«-i'A~Jl'"......r . ir-i ■iAl.iĹ . : ____ Pes, který vytrhává, ze země mandragoru. Rukopis ze 12. století, s herbářem, jehož autorem je údajně Ďioskorides. ■ I když však základ mágie tvořily právě takové, symbolické představy, intelektuálové, kteří se snažili objasnit původ okultních silj pravděpodobně v jejich pozadí předpokládali spíš hvězdný či planetární vliv.než , principy sympatie, antipatie nebo animismu. .Zde tedy. budeme používat termín „magie" pro ty jevy, které by tehdejší vzdělanci rozeznávali bůďjako démoňickoti, nebo přírodní magii. Určité konání činí magickým typ mocí, která j e vzývána: pokud se opírá, o boží pomoc nebo prokazatelné přírodní síly, není magická, opačně je tomu v případě, kdy využívá pomoc démonů nebo okultní síly v přírodě. I^lternativní způsob definovariimagie.se soustřeďuje na zamýšlený _ účinek rituálu, .nikojiy na vzývanou sílu. Hlavní kořeny tohoto pojímaní magie tkví v náboženských diskusích 16. století, které se rozšířilo v antropologických spisech, konce 19. století a začátku 20. století. Podle tohoto přístupu senábdženství vyznačuje především tím, že Boha nebo bohy pokorné prosí, zatímco pro magii je charakteristické, že si po-. moc božských bytostí nebo sil vynucuje. Náboženství považuje bohy za samostatné aktéry, jejichž dobrou vůli'lze.získat pouze pokorou ä nekonečnou úctou. Magie se pokouší manipulovat s božstvy - nebo neosobními duchovními silami, jimiž příroda oplývá - mechanicky, stejné tak jako zapínámenebo vypínáme elektřinu; Z této perspektivy začíná být obtížné rozlišit hranici mezi náboženstvím a magií. Může sé zdát,, že člověk, který mechanicky vzývá Boha při obřadech, praktikuje magii ■'-■a přesně z toho protestanti v 16. století obvinovali katolíky. Široká čtenářská veřejnost dosud vnímá toto povšechné rozlišení mezi náboženstvím ä magií natolik, že je mnozí lidé pokládají zá přirozené,, a to i přesto, že moderní antropologové mu přikládají spíše malou. váhu. Bohužel tento způsob rozlišování magie od nábóženstvíjiéní při práci se středověkým materiálem příliš efektivní. Především nám prameny sdělují velmi málo o tom, jak středověcí lidé přesně chápali sílu šyých činů. Zamýšlel uživatel wolfsthurnské příručky vzývat Boha včleněním ■liturgických formulí do léčebných rituálů, nebo. tyto rituály odrážejí hlubokou víru a zbožnost? Spis sám nám neposkytuje žádné vodítko, stejně jako jiné podobné prameny. Ža dřůhé, obyčejní lidé ve středověké Evropě pravděpodobně nerozlišovali příliš ostře mezi.donucením a prosbou. Když používali taková kouzla; jaká obsahuje wolfsthurhská kniha, zcela jistě očekávali, že jejích snaha bude mít účinek: někdy mohlo jít o účinek vynucený, někdy pokorně vyprošený, ale vždycky bylo. velmi .nejisté, 6 jakou z těchto dvou forem rituálu se jednalo. Modlitba mohla být také dvojsmyslná: Kristus slíbil, že učiní vše, oč jeho následovníci požádají v jeho, jménu (Jan 14:14), a věřící křesťan s jistotou očekával, že tento slib má nekonečné, hranice, jenže'postoje těch, kteří vzývali Kristovo jméno, mohly tvořit škálu extrémů od magického za-říkáváníaž po mystickou zbožnost. A prostí křesťané nebyli téměř jistě schopni přesně analyzovat, kde se'v tomto spektru nachází jejich vlastní . úmysly. Lidé vpředmoderní Evropě pravděpodobně vnímali i medicínu podobně ambivalentním způsobem: dokonce i když byla léčba vyzkoušená a j.osvědčená", dala sé síla jejího účinku v daném případě jen těž-. ko předem odhadnout U démonické magie existuje ještě třetí důvod, proč nemá smysl soustředit se na zamýšlenou účinnost: někteří kouzelníci si mysleli, že mohou poroučet démonům, ale pouze proto, že předtím pokorně prosili Boha a získali tak božskou moc nad démony. Pokud bychom tedy začali s předpokladem fundamentálního rozdílu y: 32 MAGIE VE STŘSDOVBKU 1. ÚVOD: MAGIE JAKO KŘIŽOVATKA 33 mezi donucením a prosbou, smysl uvedených složitých problémů by se nám příliš neobjasnil. . Některé z případů, které budeme zkoumat, vlastně naznačují, že lidé, kteří používali magii, se snažih přivolávat démony přírodní sfly,: nebo Boha. Charakteristickým rysem těchto: konkrétních kouzel byl tudíž záměr si něco vynutit Jenže úmysly, se jeví tak dvojznačné, složité a různorodé, že by nám příliš nepomohlo chápat vyvolávanou sílu jala? rozhoduj ící a. určující charakteristiku magie v bb ecném slova smyslu. . Výše uvedené definice přírodní.a démonické magie budou později našimi odrazovými můstky pří zkoumání role, kterou hrála magie, ve středověké kultuře. Musíme však mít na mysli, že tyto definice Docházely z určité vrstvy středověké společnosti, vrstvy lidí, kteří měli teologické á. ňiozQŘ^évzáělitií, Musíme tedy dáťpozóŕí abychom při užívání jimi navržených definic nenechali jejich úhlem pohledu zcela zastínitnázor i^y^ěl^ýji^^u^ijíků. Jde o všeobecně známý proTSrémľVséčhny středověké prameny jsou dílem malé části populace, která uměla psát. Neexistuje zkratka, jež by nás zavedla od jejich myšlenkového světa ke světu negramotné populace. To nejíepší, co mažeme udělat, je číst dokumentaci citlivě a mít vždy.na zřeteli ty správné otázky. Do jaké míry gramotná elita sdílela, či dokonce absorbovala myšlení prostých lidí? Reflektují některé písemné prameny názory obyčejných lidí lépe než jiné? Lze správně rekonstruovat představy lidových vrstev podle jejich narušení učenou kulturou? Reflektují definice magie používané vzdělanci způsob, jakým se na věc dívala lidová kultura, nebo jej spíše zkreslují? Intelektuálové mají tú výhodu, že formulovali explicitní teorie a definice, které můžeme poznávat a osvojovat si. Zbytek společnosti měl také své formy uvažování o světě, ale jejich hlediska lze jen ztěží rekonstruovat. Lidová a učenecká mentalita se někdy podobaly a někdy . Ušily. Abychom mohli poznat vztah mezi nimi, musíme prameny číst pozorně, případ po případu. ■ Zjistíme, zejména při srovnávání lidových a učeneckých představ, že' dějiny magie jsou především Ignžovatkou, na které se střetává využívání j, přírodních síl a vzývání sil démonických. Historií středověké magie bychom mohli v kostce shrnout tvrzením, že na úrovni lidové kultury existoval sklon pojímat magii jako přírodní, zatímco mezi vzdělanci soupeřily tří myšlenkové linie: předpoklad, že veškerá magie v sobě zahrnovala přinejmenším implicitní spoléhání se na pomoc démonů (má původ v prvních staletích křesťanství), váhavé poznání,.podporované zejména přílivem arabské vzdělanosti ve 12. století, že většina magie je ve skutečnosti přírodní, a nakonec obavu, podnícenou v pozdním středověku velmi reálným praktikováním nekromantie, že magie obnáší až příliš zjevné vyvolávání démonů, dokonce i když se tváří nevinně. Ale nepředbíhejme.. . : CÍL K NT H Y Jeden z nejzřetelnějších rozdílů mezi vysokou a lidovou kulturou ve středověké Evropě spočívá v tom, že vzdělanci čerpali mnohé své koncepce magie z četby antické literatury.. Předtím, než budeme moci porozumět tomu, jak spolu antické, a středověké představy souvisely a jak autoři 13. století začali převlékat antický kabát nebo přinejmenším jej začali jinak nosit, musíme toto dědictví antiky prozkoumat. To bude úkolem druhé kapitoly, která se zabývá obdobím přibližně do roku 500, zbývající část knihy se soustředí na magii v západní a střední Evropě mezi léty 500-1500. ' ' Jestliže klasická kultura starověkého řecko-římského světa představuje'jeden z hlavních zdrojů středověké magie, potom dalším pramenem byla tradiční kultura Germánů a Keltů - k tomuto tématu se dostaneme ve třetí kapitole. Protože o magii těchto' severoevropských kultur toho víme mnohem méně, půjde o relativně stručné pojednání. V kapitole čtvrté se budu snažit dokázat, že určité druhy magie se tak rozšířily, že^ zformovaly „společnou každodenní tradici", kterou nalezneme v pozdně středověké Evropě všude: v církevním i světském stavu,.mezi šlechtou i prostými lidmi, mezi muži i ženami a (s určitým omezením) i mezi měšťany a venkovany,Tím nechceme tvrdit, že tato magie byla vždy a všude,stejná, ale že se její základní typy v podstatě podobaly, ať už se objevily kdekoliv. V páté kapitole se zaměříme na pojetí magie, které převládalo v evropské dvorské společnosti v pozdním středověku. Chronologický záběr zde tvoří 12. až 15. století, doba, kdy se dvory staly v mnohých částech Evropy hlavními kulturními centry. Geograficky se tato kapitola soustředí především na Francii a další země ovlivněné francouzskou kulturou. Účelem samozřejmě nebude pouze prozkoumat určitý region, ale analyzovat charakteristický postoj k magii, jenž jak se zdá, začal v době kolem 12. století převládat: více čí méně romantické, někdy docela bizarní pojetí magie. 34 MAGIE VE STŘEDOVĚKU . Ve 12. století se událo ještě něco dalšího: import arabské vzdělanosti do západní Evropy který s sebou, přinesl nové koncepce okultních věd včetně astrologie, alchymie a příbuzné oblasti přírodní magie.. Během 13. století se vědění imporťdvané.do Evropy z arabské.kultury tak rozšířilo a mělo taliový vliv, že učenci museli fundamentálně, přehodnotit svůj pohled na magii, Tento vývoj budeme sledovat v šesté kapitole. Zhruba ve stejné době se v určitých kruzích chopilo moci spíše neblaze proslulé odvětví magie, tj. nekromantie. Zdáse, že vzkvétala především v kněžském podsvětí. Toto bude předmětem zájmu sedmé kapitoly. Jak uvidíme, týká se tento problém vzestupů nové učenosti pramenící z islámské kultury, nejde však'pouze o odnož tohoto vývoje. /■ : •V každém případě se budeme vždy snažit vztahovat teorii a praxi magie k jejím různým kulturním, kontextům, což sebou nevyhnutelně nese určitou umělpst, protože společnost nelze nikdy čistě'rozdeliť na' odlišné'kulturní situace. Stejný jedinec může být dvořanem stejně jako členem intelektuální avantgardy, která do společnosti přinesla muslimské formy magie. Nebo může být zároveň dvořanem i členem' onoho kněžského podsvětí, které' praktikovalo nekromantii.Histori-. kové.mohou vytýčit, hranice různých'konceptů, ale neměli by být překvapeni,, když jimi středověcí lidé volně procházejí jako duchové zdí. Jisté kategorizování může být užitečné, dokonce i když se kategorie vzájemně nevylučují, Konečně v osmé kapitole uvidíme, jak církev a stát reagovaly na všechny uvedené druhy magie. Budeme,blíže zkoumat morální odsouzení magie vyjádřené teology a kazateli, postihy ustanovené zákonodárci a stíhání kouzelníků a kouzelnic církevními i světskými soudy. Mohlo by být zajímavé zabývat se těmito otázkami v rámci každé kapitoly: abychom ukázali, jali autority reagovaly nejprve na „společnou tradi-ď'magie, poté na všechny etapy vývoje ve 12. a následujících staletích. Duchovní autority tédoby, když'odsuzovaly a zakazovaly magii, činily tak za účelem zaškatulkování jejích různých forem, a soudci, kteří stíhali lidi za magii, je často během jednoho procesu obvinili z úplně od-' lišných přestupků. Pro poznání toho, jak se různé.druhy magie mísily v rozsudcích, zákonodárství a zákazech, si musíme vyhradit poslední kapitolu, v níž shrneme vše, co jsme již prozkoumali, jinde. . . 1. ÚVOD: MAGIE JAKO KŘIŽOVATKA 55 . POZNÁMKY 1) O. VON ZINGBRLB, SegenundHeilmitteiaus einer WolfiéurnerHandschňftdes 15. Jahrbunderts,. Zeitschrift fůr Volkskunde 1/1891, s. 172-177, 315-324. 2) Hagios (zde ve zkomolené formě) 'znamená řecky „svatý", často používané v křesťanské liturgii (také latinské sanctas) rřikrár opakováno. Tetragrammaton je posvátné hebrejské jméno Boha, které se hebrejsky píše bez samohlásek: „YHWH". Ŕex znamená „král'', pax znamená „pokoj, mít", in Crista fdio suo znamená „V Kristu, jeho synu" á ňáx neznamená nic' . 3) Předmětem našeho zájmu je rukopis Cltn.849 (Bavorská státní knihovna, Mnichov), svazek 3"-108v. Jako letmý úvod srův. L. THORNDIKE, Imagination and Magic; Fprce. of Imagination on the•Human Body and of Magic on the Human Mind, in: Melanges EugeneTisserant7/1964, s. 356-358, úplnější odkaz;srov. R. KIECKHE-PER, Forbidden Sites: A Necromancer'sMamial\ofthe Fifteenth CentMy,,.Sttoad 199,7 a University Park 1998. .. 4) Dudek chocholatý je pták s neobvyklou chocholkou, který se nápadně často vyskytuje v magii a folklóru obecně. ULLYSEUS ALD.ROVA.NDI, ve své Ornithologii,svazek 2, Bologna 1634, s. 709, prohlašuje, že nebude zaznamenávat pověry týkající se tohoto ptáka, nicméně ták později učiní. 5) L. THORNDIKE, Some Medieval Conceptions of Magic, The Monist 25/1915, s. 107-139. '.■:.,:,., 6) ISIDQR ZB SBVDXY, Btymqbgies, edd. Peter K. Marshall, et af, díl 2, kapitola 8.9, Paris. 1986. "... ■;.' ' .' ' 7) Církevní zákonodárství tyto dva fenomény zmiňovalo často odděleně, aniž by je přesně definovalo. 8) PicMrix: The Latin Version of'the- Gbäyat Äl-Haktm,ed. D. Pingree, London 1.986, s. S. ■ 9) J. G. FRAZER, The Golden Bough, London 19133, s. 54. '.; ■10) L. B. PINTO, Medical Science and Superstition: a Report on a Unique Medical ScrottofééEleventk'TwelfäČenmry^znasčt^ 11) W. A.. LESSA, E. Z. VOGT (edd), Reader in Comparative Religion: An Anthropological Approach, New York 19794, s. 3 32-362: