42 Jamův soud: tibetský obraz pekla* Luboš Bělka Jak se téma Jamova posmrtného soudu, které představuje hlavní náplň tohoto příspěvku, vztahuje k ústřednímu tématu celého sborníku? Otázku lze konkretizovat: jak souvisí cesta na onen svět s funerálním ritem v tibetském buddhismu? Zde je těžké odpovědět jednoznačně a výstižně, vcelku však lze říci, že funerální ritus jakožto akt konaný pozůstalými nemívá, alespoň z hlediska „buddhismu učenců" žádný zásadnější vliv a význam pro další putování zemřelého; z hlediska „buddhismu laiků" je otázka často složitější a funerální ritus určitou roli hraje (blíže viz BEROUNSKÝ 2005, DUŠEK 2005). Součástí funerálního ritu bývá až několikadenní úkon prováděný přizvaným mnichem, lamou, totiž četba tibetských textů typu Bardo thodol, neboli doslova Vysvobození v bardu skrze naslouchání, známého v našem kulturním prostředí jako Tibetská kniha mrtvých. Lama čte text zemřelému, kterému se tak dostává šance dosáhnout bud lepšího příštího zrození, či dokonce probuzení. Taková četba má za cíl pomoci mu řešit už tak dosti zmatečnou situaci v bardu, každopádně je však vždy věcí zemřelého, jak se s tím vším vyrovná a zdali poslechne rady, kterých se mu od lamy v bardu dostává. Čili i v tomto případě nemá intervence pozůstalých podstatnějšího vlivu, vše závisí na samotném zemřelém. Celá Tibetská kniha mrtvých je prodchnuta výzvami, aby se zemřelý již více nezrozoval, aby netoužil po návratu mezi lidi. Obecně v buddhismu platí, že zemřelý se znovuzrozuje na základě své karmy, tj. na výsledném součtu kladných a záporných, tedy dobrých a špatných činů a myšlenek. Karmický zákon má povahu objektivně platného, nikým a ničím neovlivnitelného principu příčiny a následku. Většinou se však daný jedinec znovuzrodí a nedosáhne stavu nezrozováni. Buddhismus je, především z hlediska svých rituálů, velmi heterogenní náboženství, a tak jistě není překvapením, že vedle výše zmíněného pojetí karmického zákona jakožto absolutní a neovlivnitelné normy, která nakonec zúčtuje s životem každého jedince podle všem stejného metru, existují i pojetí jiná, téměř opačná. Například v čínském buddhismu je velmi rozšířená představa o tom, že je možné účinnou intervencí pozůstalých ovlivnit karmický dopad a tím i další zrození právě zemřelého jedince: „V čínském textu nazvaném Siítra deseti králů (S'-wang ťing) se popisuje osud zemřelých ve svčtč mezi smrtí a znovuzrozením. Po smrti je zesnulý desetkrát odveden (na konci každého z prvních sedmi týdnů, sto dní po smrti, rok po smrti a tří roky po smrti) jako vězeň před krále, jenž má před sebou přesný záznam všech činů člověka v jeho právě skončeném životě. Zemřelí jsou hnáni jako stádo ovci od jednoho soudu ke druhému a strážci s volskými hlavami je před sebou postrkuji vidlemi." Takovýchto soudních dvorců je -jak ostatně sám název sůtry napovídá - deset a co je podstatné: „U desátého soudu, k némuž se dostanou po třech letech utrpení, se konečně rozhodne o místě jejich znovuzrození. Mezi proviněními je zvláštní zmínka Jamův soud: tibetský obraz pekla 43 o závažnosti užívání peněz, které patří třem klenotům. V sútře Buddha vysvětluje, že pokud rodina zemřelého pošle v pravý čas ty pravé obětiny, muže se zesnulý v kterémkoli okamžiku své pouti dočkat prominutí dalšího soudu a šťastně se znovuzrodit" (LOPEZ 2003: 162). Tibetská buddhistická eschatologie je zaměřená na vymanění se z řetězce znovuzrozováni, nazývaném sanskrtsky sansára, tedy dosažení stavu nezrozování, vyvanutí, ustání, sanskrtsky nirvána. Toto pojetí ovšem není zcela běžně rozšířené a týká se zejména té podoby náboženství, kterou lze nazvat normativním, či v tomto případě na nirvánu zaměřeným, tedy nirvánickým buddhismem. Vedle tohoto pojetí hlavního cíle náboženského usilování všech buddhistů existuje i pojetí druhé, které je rozšířenější a běžnější. Toto pojetí není zaměřené na nezrozování, nirvánu, ale naopak na další zrazování, na lepší příští zrození. V literatuře se v této souvislosti hovoří o takzvaném karmickém buddhismu (viz SPIRO 1970; BĚLKA 1999; SLOBODNÍK 1999). Tato druhá forma je lidovější, neboť je srozumitelnější, pochopitelnější a méně „akademická". Významnou složkou „karmického či žitého buddhismu" je pak názorná stránka onoho jinak složitého a komplikovaného filosoficko-náboženského systému. A co je názorné, je i vizuální. A tak i presto, že buddhismus obecně je často pojímán jako „abstraktní", „filosofické" atp. náboženství, je i zde zřetelné zastoupená složka „lidová", „populární". Vizualizace ve smyslu výtvarného zobrazení božstev, situací, světů atp. hraje daleko větší roli v karmickém než v nirvánickém modu tohoto náboženství. Existuje i druhý typ vizualizace, totiž „zpřítomnéní postav buddhistického panteonu v mysli meditujícího", tedy individuální představa například osobního božstva, jidamu. Vzhledem k tomu, že se jedná o individuální představy, je obtížné se jimi zabývat, alespoň do té doby, než jsou převedeny buď do slovního či výtvarného zpodobnění. Ve chvíli, kdy jsou takto „materializovány", je lze zkoumat podobně jako první uvedený typ vizualizace. V nirvánickém buddhismu je jakékoliv zobrazení v podstatě neužitečné, nepraktické a zbytečné, neboť se míjí s hlavním účelem vizualizace, totiž být názorný, to znamená obrazovými prostředky přiblížit to, co je jinak nepředstavitelné, nevyslovitelné a co nelze racionálne a verbálné zcela uchopit. Úplně jiná situace je v náboženství karmickém, kde naopak právě prostřednictvím spíše vizuálních než slovních zobrazení se seznamuje věřící s Buddhovou naukou. Pochopitelně potřebuje k těmto zobrazením příslušný komentář, interpretaci, výklad. Vše mu poskytne lama, který mu vysvětlí i taková komplikovaná zobrazení, jako je Jamúv soud nad zemřelými. Líčení hrůzných, děsivých a šokujících výjevů není v tibetském buddhismu ničím vzácným, zpravidla se jedná o scény pekelných sfér či apokalyptiku. Zřejmě nejčastčjší a tudíž laikům nejznámější vizuální přiblížení pekla lze nalézt v kruhovitém obraze kola života (obr. 1), sanskrtsky nazývaném bhavačakra (tib. sipä khorlo Isrid pa ktwr lol nebo Isridpal khor lol), přesněji řečeno ve výseči zabírající spodní pětinu či šestinu kruhu (obr. 2). Existují tež relativné častá zobrazení jednotlivých pekelných výlevu, scén utrpení, mučení a soužení, kterých se nešťastníkům dočasné se nacházejícím v peklech dostává (o buddhistickém písemnictví 44 Luboš Hělka o peklech viz napr. LAW 1925; BETHLENFALVY - SÁRKÔZY 1976). Nejčastěji se vyskytují dva základní druhy zobrazení vztahující se k onomu světu v tibetském buddhismu: První, řekneme, „mandalový" druh představuje výtvarnou vizualizaci klidných a hněvivých božstev, tak jak se vyjevují umírajícímu během 49 dnů posmrtného barda. Tento druh zobrazení je jedním typem skutečných ilustrací Tibetské knihy mrtvých, tj. je obrazovým doprovodem textu, z něhož bezprostředně vychází. Protože tento text není předmětem tohoto příspěvku, není třeba se ani příslušným zobrazením podrobněji věnovat, stačí odkázat pouze na literaturu (viz např. TUČCI 1949: 448; Tibetská kniha mrtvých 1991; FILOVÁ 1996; EVANS-WENTZ 1971: xxvii-xxx, 118, 136). „Mandalové" zobrazení je v Tibetské knize mrtvých ovšem důsledně chápáno jako meditační představa (viz KRĽIJGER 2001:132-134). Druhým typem ilustrací v Tibetské knize mrtvých jsou výjevy scén z Jamova soudu. Kompozičně a výtvarně však neodpovídají ani prvnímu druhu zobrazení („mandátovému") ani druhému (Jamův soud"); jedná se o skutečné ilustrace k rukopisu, které jsou součástí knihy či svazku listú, velikostí a tvarem odpovídají formátu knihy či rukopisu. Výjevy zachycují spíše než celý soudní dvorec s příslušným osazenstvem - jak je tomu například u druhého druhu (Jamův soud") - jenom jednotlivé postavy či shluky postav, jako je například Jama, přísedící soudní úředníci, umrlci klečící před soudcem, vlečení k soudnímu dvoru či výkonu trestu, postavu Rýkohlavého, zrcadlo karmy atp. Několik obrazu z jednoho takového iluminovaného mongolského rukopisu, pocházejícího z 19. století, velkého 15,6 x 57,8 cm, v majetku Národní galerie v Praze, bylo černobíle publikováno (viz JELÍNKOVÁ 1991: 11, 16-17). Druhy druh zobrazeni onoho světa představuje Jamův soud a bha-vačakra. Tato zobrazení se k Tibetské knize mrtvých vztahují poněkud volněji, navíc existují jejich rozmanité varianty, zejména pak v případě bhavačakry. Bhavačakra, neboli kolo bytí, kolo existence, či kolo zrazování, představuje především kruhové zobrazení šesti říší, do kterých se každá bytost na základe své karmy neustále znovuzrozuje. Z hlediska eschatologického je nejzajímavější spodní část zobrazení, která představuje výjevy z pekla. V karmickem buddhismu hraje představa pekla a Jamova soudu, včetně jejich vizuální stránky, podstatně větší roli než v buddhismu nirvánickém; ostatně proto se lze s docela naturalistickým a názorným zobrazením pekla a scén Jamova soudu, jakožto spodní části obrazu „kola bytí" setkat v předsálí téměř každého tibetského buddhistického chrámu. Toto umístění zřejmě není náhodné, neboť na rozdíl od oltářního prostoru se laičtí věřící ve vestibulu pohybují a zdržují docela běžně a mají tak sdostatek času si příslušná zobrazení prohlednout či prostudovat. Navíc se často jedná o velká, několik metrů vysoká zobrazení, kde se pekelne scény a Jamův soud odehrávají přímo před návštěvníkem, neb jsoti zhruba ve vyši očí dospělého člověka. Další, klíčové zobrazení pekel, či spíše jakéhosi očistce, představuje vlastní Jamův soud, který vpodstatě opakuje scénu zobrazenou ve spodní části bhavačakry. Nicméně je zde poněkud jiná perspektiva a kontext. Tento Obr. 1 Bhavačakra - tibetský xylograf, převzato z CONKAPA 1995: 184 46 Luboš Bělka Obr. 2 Bhavačakra - spodní výseč, zobrazení pekla a Jamova soudu, tibetský xylograf, převzato z WEINER 1974 tvp zobrazení Jamova soudu (obr. 3), jakož i jeho popis poprvé publikoval Walter Yeeling Evans-Wentz (EVANS-WENTZ 1971: xxx-xxxii). Ústřední postavou obrazu je Dharmarádža, Král Nauky, nazývaný Jamarádža (1), „Král a soudce zemřelých". Na čele má třetí oko duchovního vhledu. V pravé ruce má meč, v levé zrcadlo karmy. Stojí na pozadí plamenů, které představují moudrost, na slunečním trůnu podporovaném lotosovým květem, pod nohama má lidské tělo, symbol máji, tj. iluzorní podstaty lidské existence. Jeho pokrývka hlavy je ozdobená lidskými lebkami a okolo krku má hada. Přímo před ním je Opicohlavý (2) (Piugočän /tib. spre 'u mgo čan/), jindy nazývaný Šindže (ršin rdžé). V rukou drží váhy a vedle nich jsou navršené černé kuličky, symbolizující špatné činy, a bílé kuličky, symbolizující činy dobré. Napravo od Sindžeho stojí Malé bílé božstvo (3), vyprazdňující černý pytel s bílými kuličkami, nalevo stojí Malé černé božstvo (4), vyprazdňující bílý pytel s černými kuličkami. Na vážení u soudu dohlížejí Býkohlavý (5) (tib. Langgočän /tib. glang mgo čan/), který drží další zrcadlo karmy, a Hadohlavý (6) (tib. Dulgočhan /tib. sbrul mgo čhanf), který drží karabáč a smyčku. Jsou tam i dva právníci, totiž Žluté božstvo (7), napravo od Dharmaradži, držící pisárskou tabulku a pero, a nalevo pak Hnědé božstvo (8), držící meč a smyčku. Žluté božstvo je obhájce, Hnědé božstvo pak žalobce. Vedle nich je zde šest božstev, z nichž pět má zvířecí Jamův soud: tibetský obraz pekla THE JCDGEMENT Describtd tm pages xxx-xxxiii. 35-$, i&yj, 240 Obr. 3 Jamův soud (upraveno podle EVANS-WENTZ 1971: 167) 48 Luboš Bělka hlavy a sedí na soudu spravedlnosti, tři na každé straně, jakožto soudní porota dohlížející na proces, aby zajistila jak regulérní průběh soudního řízení, tak i jeho nestrannost. Poblíž brány nalevo i napravo je skupina deseti Tibeťanů, která v předsálí soudní síně čeká na rozsudek. Jeden z nich, s kónickou pokrývkou hlavy (v červeném oděvu), je lama (9), další, (ve žlutém oděvu), je světský vládní úředník (10). Ostatní jsou prostí lidé. Ze soudní síně vycházejí po každé straně tři dráhy, které představují šest karmických cest vedoucích k šesti buddhům šesti říší, kde dráhy končí. Po těchto dráhách se pohybuje tucet umrlců, právě prošlých soudem. Nejvýš je ten nalevo, postupující směrem k buddhovi v říši bohů (sa. deva lóka, (11) je to lama (12); vedle něj je vládní úředník (13) postupující směrem k buddhovi v lidském světě (14). Dole na obraze jsou „spodní světy" a jsou zde zaznamenány typické tresty v různých peklech - žádný z trestů není ovšem věčný. Nalevo v horním rohu jsou dva hříšníci ponoření v ledové říši (15), jedná se o znázornění osmi studených pekel. Poblíže kraje obrazu na opačné straně se nachází provinilec uprostřed plamenů (16), jedná se o znázornění osmi horkých pekel. Těsné pod studenými peklyje „peklo stromu, opatřeného špicemi"(17) (tib. šal ma ri), kde je pachatel špatných činů čtvrcen a následně nabodáván na špice. Vedle toho je umístěn pekelně děsivý „železný dům bez dveří" (18) (čangkhang gomä /tib. Ičags khangsgo med/). Poblíž jsou čtyři lámové (19) . zavalení olbřímí vahou gigantické tibetské posvátné knihy; mniši jsou odsouzeni za to, že během své pozemské pouti četli náboženské texty s nemístnou rychlostí a některé pasáže dokonce přeskakovali. Trojúhelník s vklíněným pachatelem zla symbolizuje hrozné peklo „Avíči" (20), v němž se nacházejí ti, kdož spáchali tak ohavné činy, jako je čarodějnictví, praktikované za účelem zkázy nepřátel či selhání při plnění tantrických slibů. Trest zde je mimořádně dlouhý a téměř nezměřitelný. Kousek odsud nalévá jeden z pekelníků (21) roztavený kov do klína ženy, jež se provinila prostitucí. Osoba vedle ní, shrbená pod tíží balvanu na zádech, si odpykává trest za to, že zabíjela drobnou havěť a hmyz. Jiný provinilec (22), který je rozprostřený na podlaze - propichovaný bodcem, zatímco jiný pekelník se ho chystá rozsekat na kusy - byl shledán vinným ze spáchání jiného z deseti odporných činů. Podobně je na tom žena (23), natahovaná a řezaná, jejím zločinem je vražda. Další nešťastníci se smaží v železném kotli (24), umístěném v pravém dolním rohu. Tři pekelníci (hnědý, žlutý a modrý) vlečou na konci smyček tři zemřelé a odsouzené, právě propadlé peklu, k náležitému potrestání (25). Na vrcholku obrazu uprostřed trůní na lotosovém a měsíčním stolci, s měsícem po své pravé a sluncem po levé paži modrý Dordžečhang (26), nebeský guru řádu červených čepic Padmasam-bhavy. Tolik parafráze popisu zobrazení od Waltera Y. Evans-Wentzc. Toto zobrazeni je v jistém ohledu zvláštní. Text Tibetské knihy mrtvých je textem ňingmapovskym, stejně jako ono zobrazení, které přikládá Evans-Wente k některým vydáním svého překladu. Jedná se tedy o „ilustraci" právě k tomuto textu překladu. Je zde však několik „podivností", spočívajících například v tom. že především barvy drah vedoucích clo jednotlivých „stavů Jamáv soud: tibetský obraz pekla 49 existence" na thangee neodpovídají barvám uvedeným ve vlastním textu Tibetské knihy mrtvých. Přesněji řečeno, srovnáme-li barvy drah vedoucích do jednotlivých stavů existence, resp. jejich barevné probleskování, jak v českém a anglickém překladu, tak i v popsané ilustraci, zjistíme, že sice pro říši bohů (sa. dévalóka) platí shodná bílá barva, ale rozdíl je například v barvě příslušející říši lidí (sa. manussalóká). Evans-Wentz na obrázku zmiňuje barvu žlutou (a kráčí po ní „úředník"), český překlad pak barvu modrou. Podobně to platí pro říši polobohů (sa. asuralóka), kde opět Evans-Wentz zmiňuje barvu zelenou (a kráčí po ní „ňingmapovský mnich"), český překlad pak barvu červenou (srv. EVANS-WENTZ 1971: xxxi-xxxii; Tibetská kniha mrtvých 1991: 114). A dále: (znovu)zrození do světa asurú, polobohů, sice patří mezi dobrá zrození (sa. sugati), ale ne vždy a za všech okolností. Tak proč zrovna sem se má zrodit onen ňingmapovský mnich? A proč do nejlepšího zrození půjde gelugpovský mnich? Další podivnou věcí je, že nejlepší zrození je přeci v říši lidí, slast a utrpení jsou zde vyvážené, pouze odsud, alespoň podle některých škol, lze dosáhnout vysvobozeni atp. Je zde však jeden zásadnější důkaz, který nás utvrzuje v tom, že právě tento obraz tvoří značně pozdější ilustraci k Tibetské knize mrtvých. Je jím právě ona přítomnost gelugpovského mnicha, neboť v době údajného vzniku textu, tj. za života Padmasambhavy, ještě Gelugpa nebyla na světě. Jak tomu bylo v době údajného nalezení textu Karmalingpou /karma gling pal, opět těžko říci, neb tento terton /gterston/ žil pravděpodobně ve 14. století, což byla doba vzniku a formování Gelugpy. Ostatně Karmalingpa svůj původní řád, Ňingmapu, opustil a přešel k řádu Kagjúpa (viz Tibetská knihy mrtvých 1991: 19). Poslední a zřejmě nejjasnější důkaz nedávného vzniku zobrazení je nápis vpravo dole, kde je tibetský napsáno: lhadi Pempa Dondub /tib. lha bris span pa don sgrub/, neboli „božstva kreslí/píše Pempa Dondub", jedná se o umělcův podpis, věc v Tibetu prakticky neznámá. Lze z toho usuzovat, že Pempa Dondub namaloval obraz v Dardžílingu přímo na objednávku Waltera Y. Evans-Wentze, který tam spolu s lamou Kazi Dawa Samdupem vytvářel první verzi Tibetské knihy mrtvých? Tento typ kompozice, tj. Jamúv soud zobrazený mimo kontext bhavaěakry jakožto samostatné téma thangky, je opravdu velmi vzácný. Z literatury jsou kromě již zmíněného Evans-Wentzova známá pouze dvě další typologický shodná, či téměř shodná zobrazení. První se nachází v Sankt Petěrburgu (viz RERICH 2000: ilustrace č. XXVII.; podrobnější popis obrazu viz též DJAKONOVA1971), druhé pak v Paříži (viz BEGUIN 1989: 72-73). K těmto celkem třem thangkám je možné připojit i čtvrtou, dosud nepublikovanou (obr. 4). Jedná se o malbu na plátně, zachycující Jamúv soud. O obrazu lze říci, že pochází z Nepálu, vznikl zhruba v padesátých či šedesátých letech 20. století. Vidíme na něm podobné scény jako na předchozím zobrazení, je zde však několik rozdílů, které nejsou tak podstatne, obě zobrazení zachycují obdobnou scénu Jamova soudu. Závěrečné poznámky 1. Pokud bychom obecně vymezili onen svět jakožto říši zemřelých, pak z hlediska buddhistického pojetí, které je dobře znázorněné na bhavačakřc. 50 Luboš Bélka r^ovň nepálská lhamíka, ďw.ú n#iŮiEtew<ítá. Minerální barvy na • (výška 8Í2ci ! 1 ' '