1 Úvod do jazykovědy Románské jazyky Romania continua x Romania submersa x Romania nova Románie: a) západní (iberorománské, galorománské a réto-románské jazyky + severoitalské dialekty) b) východní (dákorománské dialekty, dalmatština, středo- a jihoitalské dialekty) Šíření latiny mimo Řím 3. stol. př. n. l. – Sicilia, Corsica, Sardinia 2. stol. př. n. l. – Hispania (197 př. n. l.) 1. stol. př. n. l. – Gallia (Narbonensis již 121 př. n. l., další část cca. 50 př. n. l.), Rhaetia 1. stol. n. l. – Dalmatia 2. stol. n. l. – Dacia (106 n. l.) Jazykový substrát x superstrát x adstrát Světové jazyky Přehled vývoje jazykovědy Etapa předvědecká (starověk až poč. 19. stol.) Etapa vědecká (od poč. 19. stol.) Vynález písma (Sumer – cca 4000 př. n. l., sumersko-babylónské slovníky cca 2000 př. n. l.; Egypt, Čína; Féničané – hláskové písmo) Výsledek obrázku pro phoenician to latin alphabet evolution Vývoj hláskového písma Indické písmo dévanágarí Filologická a gramatická literatura staré Indie Panini (5.-4. stol. př. n. l.) – gramatika sanskrtu Osm knih, přibližně 4000 gram. pravidel. Pataňdžáli (cca 2. stol. př. n. l.) – komentátor Paniniho, Velký komentář. Forma súter (také Jógasútra). Starověké Řecko Klasické období (cca 500-300 př. n. l.) – filosofické úvahy o jazyce – přirozená motivovanost. Platón (427-347 př. n. l.) – dialog Kratylos Aristoteles (384-322 př. n. l.) – Poetika, Rétorika Helénistické a římské období (336-146. př. n. l. a 146 př. n. l. - 395 n. l.) – gramatická pojednání Aristarchos Samothrácký (3.-2.stol.př.n.l.) – zakladatel alexandrijské filologické školy Dionysios Thrácký (2.stol.př.n.l.) – Techné grammatiké, slovní druhy (8 kategorií) Apollonios Dyscolos (2.stol.n.l.) – první pojednání o syntaxi – Starověký Řím Normativní gramatiky, inspirace řeckými autory Marcus Terentius Varro (2.-1. stol. př. n. l.) – De lingua latina Marcus Fabius Quintilianus (1. stol. n. l.) – De institutione oratoria Aelius Donatus (4. stol. n. l.) – Ars Minor Priscianus (5.-6. stol. n. l.) – Institutiones grammaticae Středověk Zánik Západořímské říše 476 n. l. – svržení císaře Romula Augustula Odoakerem. 529 n. l. – uzavření Platónské akademie císařem Justiniánem, zákaz výuky antické filosofie. Boethius (480-525 n. l.) – Filosofie utěšitelka. Reforma vzdělávacího systému (7 svobodných umění). Překlad Aristotela do latiny. Isidor ze Sevilly (cca 560-635 n. l.) – biskup, encyklopedie Etymologiae, teologické a historické práce. Spor o univerzálie Realismus – obecniny mají reálnou existenci (universalia ante res – Eriugena, Anselm z Canterbury). Nominalismus – existují jen jednotliviny, obecné pojmy produktem intelektu (universalia post res – Vilém z Ockhamu). Konceptualismus – kompromis (universalia in rebus – Pierre Abélard). Vzestup křesťanství 313 n. l. Edikt milánský: oficiální povolení křesťanské víry 381 n. l. Křesťanství státním náboženstvím (Theodosius I) Misionářská činnost – překlady Bible (4. stol. – do gótštiny, biskup Wulfila; zač. 5. stol. – arménský překlad, biskup Mesrop; 9. stol. – staroslověnský překlad, Konstantin a Metoděj) Studium jazyků ve středověku Latina – mezinárodní jazyk (církev, věda, administrativa). Studium podle Donata, Prisciána. Karolinská renesance – Karel Veliký (748-814), snahy o obnovu vzdělanosti a úrovně latiny (Alcuin z Yorku – organizace klášterních škol, latinská gramatika) Studium biblických jazyků Scholastika Raná scholastika – Ian Scotus Eriugena (9. stol.), Anselm z Canterbury (11-12. stol.), Pierre Abélard (11-12. stol.). Teologické otázky, spor o univerzálie. Pozdní scholastika – Tomáš Akvinský (13. stol. – Summa theologiae, vliv Aristotela), Roger Bacon (Summa grammaticae – univerzální gramatika), Vilém z Ockhamu. Modisté Boethius Dacus – Modi significandi sive Quaestiones super Priscianum (1270) Tomáš z Erfurtu (13.-14.stol.) – De modis significandi sive Grammatica speculativa (cca 1300-1310). Modi essendi x modi intelligendi x modi significandi Univerzální gramatika, práce se schématy, první pokus o systematický syntaktický popis jazyka, význam slovosledu. Dante Alighieri (1265-1321) De vulgari eloquentia (1304) Vznik jazyků (teorie monogenetická) Klasifikace evropských jazyků (řecké, germánské, románské) Klasifikace románských jazyků (oc, oïl, sí) Popis italských dialektů De vulgari eloquentia VI. 5. Hac forma locutionis locutus est Adam; hac forma locutionis locuti sunt omnes posteri eius usque ad edificationem turris Babel, que ‘turris confusionis’ interpretatur; hanc formam locutionis hereditati sunt filii Heber, qui ab eo dicti sunt Hebrei. 6. Hiis solis post confusionem remansit, ut Redemptor noster, qui ex illis oriturus erat secundum humanitatem, non lingua confusionis, sed gratie frueretur. 7. Fuit ergo hebraicum ydioma illud quod primi loquentis labia fabricarunt. VIII. 6. Totum vero quod in Europa restat ab istis, tertium tenuit ydioma, licet nunc tripharium videatur: nam alii oc, alii oil, alii sí affirmando locuntur, ut puta Yspani, Franci et Latini. Signum autem quod ab uno eodemque ydiomate istarum trium gentium progrediantur vulgaria, in promptu est, quia multa per eadem vocabula nominare videntur, ut Deum, celum, amorem, mare, terram, est, vivit, moritur, amat, alia fere omnia. IX. 4. Quare autem tripharie principali[ter] variatum sit, investigemus; et quare quelibet istarum variationum in se ipsa variatur, puta dextre Ytalie locutio ab ea que est sinistre (nam aliter Paduani et aliter Pisani locuntur); et quare vicinius habitantes adhuc discrepant in loquendo, ut Mediolanenses et Veronenses, Romani et Florentini, nec non convenientes in eodem genere gentis, ut Neapoletani et Caetani, Ravennates et Faventini, et, quod mirabilius est, sub eadem civilitate morantes, ut Bononienses Burgi Sancti Felicis et Bononienses Strate Maioris.