Úvod
Je čas promluvíte postmoderně j iným způsobem. Unes se můžeme věnovat rozumnému jádru tématu. Pojem jc v oběhu dost dlouho, dost dlouho se píše o obrysech a o cárech mlhy. které to všechno zahalují. Konfrontace mezi příznivci a odpůrci postmoderny se stala rituálem. V samotném táboře stoupenců postmoderny můžeme stále lépe rozeznat rozdíl mezi ohněm a slruskou, dochází zde k diferenciaci. Nejenže mnohé kritiky byly prohlédnuty jako fantasmagorie, ukázala se i zvrácenost jistých postmodernismů. Cas přinesl vyjasnění. Claritas filia temporis. Je třeba rozvíjet rozumný obsah toho, co bylo označeno jako „poslmoderní".
1. Vymezení
Výraz „postmoderna" často vzbuzoval pohoršení - a právem. Zdá se, že vyjadřuje nárok epochy, ale tím na sebe berc příliš mnoho. Navíc obsahy, které zastupuje, nejsou nikterak mimo modernu. Termín je z větší části zavádějící a je oprávněný jen ve velmi úzkém smyslu, který je ještě třeba upřesnit. Právě proto nesmíme bez dalšího ztotožnit věc se slovem a s možnou rezignací na termín pokládat za vyřízenou již celou problematiku. I zde je třeba rozlišovat software a hardware. Ať je termín jakkoli pochybný, věc sama je důležitá a má dlouhý život - retrospektivně i perspektivně. Tak i v samotném táboře stoupenců postmoderny je několik představitelů, kteří na tento výraz reagují kroucením hlavy - nikoli však proto, že jsou kritiky, nýbrž proto, že jsou uvažujícími zástupci tohoto směru.1 'loto spojení skepse vůči termínu „postmoderna" s posílením postmoderní koncepce je charakteristické pro relevantní část diskuse. A tedy i ten, kdo se tomuto výrazu vysmívá, může v této knize najít něco úplně příbuzného.
9
Jenže zde sc nekritizuje ze suverénní pozice, z pozice toho, kdo ví všechno lépe, dokonce ani ne výsměšně, nýbrž kritika vyplývá z reflexe na obsahy samotné postmodcrniLy. Jen ve světle této reflexe může být výraz „postmoderna" kritizován smysluplně, legitimně, a ne reakčné. Musíme usilovat o obsah a věc - a právě to má být úkolem následujícího zkoumání.
Především se vnucuje další rozlišení - mezi bezbřehým a precizním postmodernismem. Rezbřchý postmodernismus je na postupu. Jeho odrůdy sahají od vědeckých univerzálních směsí v lacanovsko-derri-riovské omáčce až k nahraným scénářům elegantní kulturní módy.2 Zdá sc, že krédem tohoto bezbřehého postmodernismu jc, že všechno, co nedostačuje standardům racionality, nebo co reprodukuje známé věci eventuálně překroucené, musí být, aby to bylo dobré, dokonce zdařilé, jen řádně promícháno v coctail a smícháno s hojnými exotickými přísadami. Kříží sc libido a ekonomie, digitalita a kynis-mus, nezapomíná sc na esoteriku a simulaci a přidá se k tomu něco New Age a apokalypsy - a postmoderní hit je již holov. 'lákový postmodernismus libovůle, všehochuti a odlišení za každou (vlastně za žádnou) cenu se v současnosti těší velké oblibě a je značně rozšířen.
Zvláště pozoruhodné jc, že paradoxně je tomu stejně i s jeho kritikou. Neboť sc vytvořila podivná slitina tohoto postmodernismu s jeho kritickou opozicí. A jc to právě tato aliance, která tento postmodernismus přivedla k moci a upevnila. Nejenže se kritika obrací skoro výlučně k tomuto postmodernismu, a tím ho mylně obdaruje zdáním jedinečnosti, ale, což je horší: ve své verbální polemice se kompetentně zcela připodobňuje jeho gestům. Zkušeně si stěžuje, že tento postmodernismus šíří jen libovůli, jen nálady, že jen zamlžuje významy - ale v tomto rituálu nadávek bezděčně nedělá již nic jiného. Neposkytuje žádnou analýzu, žádné pojmy, žádné koncepty - ani odpůrci, o nichž přímo tvrdí, žc nejsou, ani vlastní, které pokládá za natolik samozřejmé a obecně uznané, že je nemusí vyložil, ale jen naznačit, ani vystavit diskusi, ale jen předpokládal jako dogmata, 'láková kritika se spokojuje starými ujištěními, nadčasovými apely a módními zaklínadly. V této samolibosti zbavené pojmů a v laxní náhradě analýzy a argumentace averzí a asociací se tato kritika sama stává agentem libovůle a panující náladovosti, o níž předstírá, že ji odhalila na postmoderně. Je to právč komplementarita takové krilíky a bezbřehého postmodernismu, která z něho udělala cosi kulatého, hru dvou Mran podle Ivchž pravidel. Denunciace se simuluje. Tím, žc ruší rozdíl
mezi souhlasem a kritikou, dokonává rozptylující pohyb a v širokém záběru uplatňuje bezbřehý postmodernismus.
Tato fejetonislická postmoderna - protože tento bezbřehý postmodernismus se šíří převážné ve ťejetonislických žánrech - nadto působí tak. že zakrývá pravý a lepší postmodernismus - postmodernismus přesnosti. Kdo sc zabývá jen náladami, sugeruje, že neexistují žádné koncepty: kdo se s chutí utápí v kritice libovůle, nemá zájem ukazovat ani nové závaznosti; kdo stále prolévá krokodýlí slzy dojetí, kalí každý jasný pohled. Fakticky existují oba postmodernismy, jak bezbřehý postmodernismus, lak postmodernismus přesnosti. Kdo zná druhý, ví, jak je první chudý a nesnesitelný. Jeho nadvládaje dvojím způsobem ubohá: protože sc skoro k ničemu nehodí a protože u pramene zakrývá každou jinou verzi a zbavuje ji důvěry. O běžném fejctonistic-kém postmodernismu, jemuž chybí pojmy, netřeba ani ztrácet slov. Stačí jej charakterizovat, aby jej bylo možno rozpoznat a aby se odhalil jeho neblahý ráz. Neměl by míl dále možnost samozřejmě ovládat terén mocí svého spojenectví sc svou konformní pseudo-kritikou. Je naopak třeba vytvořil prostor přesnému postmodernismu. To je skutečný a účinný postmodernismus. Nepodléhá hlučnému potpourri a neřídí sc hloupou libovůlí matoucí nez.ávaznosli, nýbrž zasazuje se za skutečnou pluralitu, zachovává a rozvíjí ji, poněvadž si bere k srdci příkaz rozlišovat. Místo aby zarovnával mnohost chaosem, stupňuje ji vyostrením. Místo aby ve svobodném víření olupoval rozdíly, prosazuje jejich rozpor. Místo naivní či cynické kompenzace provádí hlubokou a účinnou kritiku. Je načase, aby sc v teorii i praxi prosadil tento jiný postmodernismus. K němu - k postmodernismu nikoli lunaparku, nýbrž reálné konfrontace, nikoli konzumní kultury, nýbrž skutečné rozmanitosti, nikoli fejetonů, nýbrž žitých světů - sc hlásí toto zkoumání.
Tomuto postmodernismu zjevně nevyhovují negalivní predikáty, které obyčejně vytýkáme jako identifikační znaky toho, co jc postmoderní, a proto sc mu většina teoretiků raději vyhýbá, místo aby opustila vyježděné koleje a riskovala zproblematizování oblíbené rétoriky resentímcnlu. Tcnlo postmodernismus není opravdu ani iracionální (neboť pokud by byl, bylo by třeba označit ho jako hyper-raeionální), ani neholduje nějakému „anything goes", nýbrž velmi přesně dbá na rozdíl mezi dobrým, pochybným a katastrofálním. Nepropaguje libovůli, nýbrž má smysl pro specifické a pojmenovává obecné závaznosti, a není obhájcem dezorientovanosti, nýbrž stoupencem přesných pravidel.
lo
11
Tento jiný, skutečný postmodernismus není nějakým úzce vymezeným fenoménem. Neomezuje se například na americké poměry neho na francouzské myšlení. Jeho záběr je širší a jeho dech delší. „Americké" pomčry jsou beztak poměry celého západního světa. A „francouzské" myšlení se v žádném případě neomezuje na francouzskou jazykovou oblast. Takové není ani v současnosti, ani svým původem a dosahem. Již Pascal patří (dosud bez uznání) k jeho předkům, ale rozhodující význam mají pravé tak ne-francouzští myslitelé jako Kant nebo Wittgcnslcin. A nejprominentnější filozof tohoto směru - Lyotard - vyznal, že Aristoteles je myslitel, který je tnu nej-blíže.3 To by mělo podnítit k zamyšlení ty, kteří vidí v postmodernismu jen krátkodechý módní fenomén. Postmoderna má hlubší kořeny a delší původ a pracuje na závažnějších problémech, než jsou problémy dne. „Americké poměry" a „francouzské myšlení" jen nejviditelněji reprezentují a artikulují tuto problematiku, ale otázky jdou mnohem dále. Proto také můžeme mít jistotu, že jednoho dne, když o „postmoderně" již nebude nikdo hovořit, budou zachovány jako otázky rozhodující.
Nadto si vůbec musíme uvědomit, že postmoderna a postmodernismus nejsou v žádném případě vynálezem teoretiků umění, umělců a filozofů. Spíše se naše realita a svět našeho života staly „postmo-derními". V době letecké dopravy a telekomunikací se různorodé stalo tak blízkým, že všude naráží jedno na druhé a současnost nesoučasného se stala druhou přirozeností. Reálná je celková situace současnosti a vzájemného prolínání rozdílných konceptů a nároků. Postmoderní pluralismus se snaží odpovědět na její základní požadavky a problémy. Tuto situaci nevynalézá, nýbrž reflektuje ji. Nedívá se jinam, nýbrž snaží se postavil době a jejím výzvám.
2. Základní teze
I, Postmodernu zde chápeme jako slav radikální plurality, postmodernismus pak hájíme jako jeho uchopení. Charakteristické pro postmoderní pluralilii pro li pluralilě dřívější je lo, že nepředstavuje jen dílčí fenomén uvnilř celkového hnrizonlu, nýbrž že se dolýká každého takového horizontu, popř. rámce či půdy. Proniká k mnohosti horizontů, působí rozdílnost situačních konlcxlů, určuje rozmanitost základů, na nichž se pohybujeme. .Ide k .substanci, protože jde ke ko-
řenům. Proto se zde postmoderní pluralita označuje jako „radikální pluralita".
Takovou pluralitu bylo možné - tu a tam - konstatovat již dávno, již v moderně. Kde se však tak jako nyní stává obecným základním stavem, kde již neexistuje jen v abstraktních spekulacích a vybraných kroužcích, nýbrž kde začíná určovat skutečnost života v celé její šíři, tam se celá hra mění. Právě tak je tomu v postmoderně. Postmoderna je ona dějinná fáze. v níž se radikální pluralita jako základní stav společnosti stává uznanou realitou, a v níž se proto plurální vzory smyslu a jednání stávají neodbytnými, dokonce dominantními a závaznými. Tuto pluralizaci bychom zásadně podcenili, pokud bychom ji vykládali jako pouhý proces rozkladu jednoty. Neboť docela uvnitř běží o pozitivní vizi. Je neoddělitelná od skutečné demokracie.
2. Základní zkušeností potmoderny je nepřekroěitelná oprávněnost nanejvýš rozdílných forem vědění, životních rozvrhů, vzorců jednání. Tyto konkrétní formy rozumu se vykazují svou vlastní činností jako smysluplné. Zvnějšku je lze snáze podcenit než rozpoznat. K jejich rozpoznání dochází na základě relativně prosté klíčové zkušenosti: že týž fakt se může jinému pohledu jevit úplně jinak a že tento jiný pohled není nikterak méně „osvětlený" než pohled první - má jen jiné světlo. Přitom zakoušíme, že světlo je vždy vlastním světlem. Starý sluneční model - jedno slunce pro všechno a nade vším - již neplatí, ukázal se jako nepřípadný. Pokud tuto zkušcnosl nepotlačíme, nýbrž necháme ji působit, ocitneme se v „postmoderně". Pravda, spravedlnost, lidskost jsou napříště v množném čísle.
3. Prohibitivním důsledkem a druhou šíranou tohoto zásadního pluralismu je jeho protilolalitní opce. Na základě své zkušenosti oprávněnosti rozdílného a na základě pochopení mechanismu, jímž se lato oprávněnost ignoruje, postmoderna ofenzivně vystupuje ve prospěch mnohosti a rozhodné se slaví proti všem starým a novým nárokům na hegemonii. Zasazuje se o mnohost různorodých koncepcí, jazykových her a životních forem nikoli z nedbalosti a nikoli vc smyslu laciného relativismu, nýbrž z důvodů dějinné zkušenosti a z motivů svobody. Pilozofický impelus postmoderny je současně hluboce morální. Postmoderna zastává názor, že každý výlučný nárok může pocházel jen z nelegitimního povyšování něčeho vpravdě partikulárního na domnělé absolutno. Proto se slaví na stranu mnohého a obrací se proti jedinému, vystupuje proti monopolům a vyšetřuje přehmaty. Svůj hlas dává pluralitě - pluralitě způsobů života a forem
13
jednaní, typů myslenia sociálních koncepcí, systémů orientace a menšin. Poluj se zjevně vyznačuje kritickým duchem. S bezmyšlenkovitým přitakáním státu quo nemá nic společného. Nezná ji ten, kdo v ní vidí jen fenomén „nadstavby", nebo dokonce jen kompenzační strategie.
4. V různých oblastech, v nichž sc mluví o postmoderně, se laková pluralita vykazuje jako sjednocující ohnisko všeho postmoderního. 'loto tvrzení však není nikterak samozřejmé. Amoři, kteří jsou obeznámeni jen s jednotlivými oblastmi, neustále tvrdí, že postmodernita, kterou vykládají a kterou přirozeně stylizují jako postmodernitu ve vlastním smyslu, nemá nic společného s postmodernilou, jak ji vyjadřují jiné obory, loje správně jen potud, pokud vycházejí z omezeného vnímání vlastního oboru. Avšak shoda postmoderních fenoménů v literatuře, v architektuře a vůbec v umění, stejně jako ve společenských jevech od ekonomie až po politiku, a rovněž tak ve vědeckých teoriích a filozofických reflexích, je přímo nápadná. Dík této shodě jc pak „postmoderna" pojmem, a nejen heslem; a může st rozvíjet jako koncepce, a nejen pěstovat jako móda v myšlení.
5. Postmoderna rozhodně není to, co sugeruje její jméno a co jí podkládá nejbéžnější neporozumění: trans-moderna a anti-moderna. Její základní obsah - pluralitu - propagovala již sama moderna 20. století, a to zejména její vůdčí instance jako věda a umění. V postmoderně je tento požadavek moderny naplněn v celé šíři skutečnosti. Proto není postmoderna svým obsahem nijak anti-modemí a svojí formou není prostě trans-moderní, nýbrž je třeba ji chápat jako exo-terickou formu naplnění kdysi esoterické moderny 20. století. Pročež můžeme také říci, že jc vlastně radikálně moderní, a nikoli posl-mo-derní. Anebo též, že patří k moderné jako její transformační forma. Právě to chce říci název „Naše postmoderní moderna". „Moderna" je substantivum. „Postmoderna" označuje pouze formu toho, jak je dnes třeba modernu naplnit. Naše moderna je formovaná „postmoderně". Žijeme ještě v moderně, avšak pouze potud, pokud uskutečňujeme cosi „posImoderního".
Posl-moderní v přísném smyslu je tato naše postmoderní moderna jen ve srovnání s jinou modernou, nikoli tedy ve srovnání s poslední a dále závaznou modernou 20. století, nýbrž s modernou v nejstarším ;i opravdu antikvovaném smyslu, s modernou ve smyslu novověku. Postmoderna se vzdala její základní posedlosti: jejích snů o jednotě, které sahají od konceptu mathesis tiniversalis přes projekty filozofií
světových dějin až po globální rozvrhy sociálních utopií. Radikální postmoderní pluralita se rozcházíš oněmi uzávorkovalcli a hledači jednoty, kteří doufají v nějakou totalitu, jež se však nemůže nikdy uskutečnit jinak než totalitně. Proto je postmoderna přísně po-novo-věká - a tedy post-moderní ve smyslu vymezeném proti „moderně" ve smyslu novověku. Orienlujcme-li se však na modernu 20. století, pak je třeba označit postmodernu jako radikálně moderní.
Ještč v jednom důležitém bodě se ovšem postmoderna liší od radikálních tendencí moderny tohoto století. Je prodloužením moderny, ale opouští modernismus. Za sebou zanechává ideologii stupňování, inovace, předhánění a překonávání, dynamiku -ismů a její akceleraci. Proto i názor, že postmoderna chce modernu jednoduše zrušit či překonat, patří nanejvýš k jejím (scbc)ncporozuměním. V gestu překonání by totiž postmoderna podlehla právě moderně, a to nikoli její prospektivní možné, pluralitní tendenci, nýbrž, jejímu pochybnému novověkému pozůstatku, neboť modernistická ideologie stálého předhánění jc zjevně právě moderní dynamickou formou novověkého dekretu absolutnosti. Místo postmoderny v dějinách nelze uchopit kategoriemi předstihování a překonávání - ani vůči starším dějinám, ani vůči novějším, které sc nazývají „moderna". (Přičemž ke klíčovým zkušenostem nového, postmoderního vědomí a myšlení dějin palří, že tato moderna se mezitím již stala částí tradice, takže se k ní a k jejím projektům můžeme hlásit pouze lak, že nebudeme tradici zavrhovat, jak lo požadovala modernistická ideologie, nýbrž bu-deme-li připraveni tuto tradici přijmout.) Tímto způsobem jc postmoderna, i pokud jde o její vztah k dějinám, onou modernou, která se zbavila svých novověkých příměsí.
6. Postmoderní pluralita jde ruku v ruce nejen s větší svobodou, nýbrž jc spojena rovněž s tím, že vidíme ostřeji váhu problémů - že získáváme novou senzibilitu pro problémy. Tylo problémy jsou jak rázu praktického, tak teoretického. Postmoderna má bytostně etický základ. Vyžaduje nový druh zacházení s pluralitou - a lo s takovou pluralitou, která je svou radikálností ještě obtížnější. Žádá etiku nového rypti, etiku přiměřenou tomuto radikálnímu a eo ipso konfliktnímu pluralismu.
Nadto sc nově klade problém rozumu. Pluralita vystupuje mimo jiné léž jako pluralita forem racionality. Jejich vztah nemůže být již uspořádán dovoláváním se jediné závazné formy racionality, svého druhu hyperracionality. Na druhé straně nemůže být ani heterogenita
15
racionalit posledním slovem. A lo již proto, že dogma o heterogenite (jak je obhajuje postmodernismus přísahající na diferenci) v bližším /koumání neobstojí. Je Iřeba rozvinout zcela novou koncepci rozumu, která ani neignoruje míru skutečné diference, ani se zbytečně nevzdává nároků na komunikaci, nýbrž ukazuje i zachovává hranice rozdílných forem racionality a umožňuje a realizuje přechody a střetávání mezi nimi, a která potud obnovuje klasickou funkci rozumu vůči výtvorům rozvažování. Tento - specificky „postmoderní" - koncept rozumu zde charakterizujeme jako „transverzální rozum".
jalmáclá kapitola, která na ni navazuje, předkládá návrh řešeni pomocí transverzálního rozumu. Závěrečná kapitola dává poslední poukazy k signatuře a k závaznostem postmoderny.
3. Přehled
Hlavních bodů zkoumání jsme se již dotkli, První kapitola podá přehled rozdílných oblastí artikulaee postmoderny a vypracuje přitom její jednotný pojem. Dnihá kapitola* sleduje pojem moderny a zrcadlový vztah diagnóz moderny a prognóz postmoderny, lfetí kapitola* prohlubuje rozlišení novověku, moderny a postmoderny, Čivriá kapitola* je věnována architektuře a na základě této ncjpromincntnčjší oblasti artikulaee postmoderny vykládá různé motivy, koncepty, šance a nebezpečí postmodernily. Pátou kapitolou začíná specificky filozofické provedení tématu. Nejdříve je podán přehled o filozofické diskusi kolem postmoderny- Šestá kapitola potom diskutuje nejsilněji rozvinutou pozici filozofického postmodernismu, pozici Lyotardovu. Sedmá kapitola ukazuje, jak lze chápat postmodernu na pozadí této koncepce jako formu splnění specifických zisků moderny 20. století. Ve dvou mezihrách* navazuje diskuse vztahu této postmoderny ke konkurujícím určením současnosti: k Ileideggerově postmetafyzice a k tezi o technologické době. Osmá kapitola* zkoumá Lyotardovu pozdější koncepci, koncepci „různice'1, a zabývá se silnými i problematickými stránkami tohoto myšlení. Devátá kapitola* umisťuje otevřené otázky do širšího horizontu současné diskuse o rozumu. Desátá kapitola se ohlíží zpčt na exemplární tradiční zacházení s problémy;
*České vydání knihy vychází ve zkrácené podobě; se souhlasem autora byly vynechány následující části: II., III. -1. - 4. oddíl, IV, VIII., IX. kapitola a obé intermezza. Číslování kapitol v českém vydání proto neodpovídá německému originálu. V místech, kde aurnr na čísla kapitol německého vydání odkazuje, upozorňujeme čtenáře na Lulo skutečnost v ledakění poznámce.
16
17
I. kapitola
„Postmoderna"
Genealogie výrazu, rozsah termínu, smysl pojmu
1.  Kontroverze, kuriozity, klišé
Již několik let je v oběhu nový pojem: „postmoderna". Žádný fejeton, žádná konference, žádný informovaný současník sc bez něj již neobejde. A přece sotva kdo ví, o čem vlastně mluví, když řekne „postmoderna". Tento výraz - který má sloužit k určení naší současnosti a blízké budoucnosti a který má inzerovat, že již nežijeme v moderně, nýbrž v době po moderně - je nadmíru proměnlivý a nanejvýš sporný.
Za prvé je sporný po stránce své legitimity. Mnozí říkají, že neexistují fenomény, které by ospravedlnily použití nového termínu. Postmoderna je prý jen starým vínem v nových měších a řeči o ní jsou jen reklamní triky módních proroků, kteří by se rádi ocitli v popředí, anebo celkem snadno průhledný pokus o útěk těch, kteří chtějí uniknout před nevyřízenými povinnostmi přítomnosti provoláním nové doby. A zase jiní říkají, že i kdyby existovaly nové fenomény, současníkům by nikdy nepříslušelo určovat hranice epoch, neboť to je prý spíše úkol pro pozdější generace a pro budoucí historiky - a dělat to již nyní je přímo troufalost.
Výraz „postmoderna" je za druhé sporný i po stránce oblasti, kde se používá. Pojem se užívá stále více inflačně. Tento původně literárněvědný pojem zachvátil postupně i jiné obory, nejdříve architekturu a po ní malířství, potom zasáhl sociologii, značné konjunktury se domohl vc filozofii, a dnes se zdá, že před nákazou tímto virem již není bezpečná žádná oblast. Roku 1984 vyšla v USA kniha o postmoderní teologii, r. 1985 kniha o postmoderním cestování a r. 1986 o postmo-derním pacientovi. Na rok 1987 byla ohlášena postmoderní tělesná výchova a postmoderní kniha o meditaci. A není těžké představovat si další pokračování této řady: od partnerského vztahu v postmoderně
19
(o lom již existují rozhlasová interview) přes postmoderního gastronomického průvodce až k postmoderní něžnosti. A lo jsme si dosud nevšímali různých zlovolných kombinací. Zatím sahají od módní postmoderny přes salónní postmodernu až k postmoderně kravína -to vše zdokumentováno a doloženo.
Výraz „postmoderna" jc za třetí pochybný po stránce svého časového počátku. V USA, kde debata začala, se původně vztahoval na fenomény padesátých let. Když postoupil do Evropy - od r. 1970 a sc zřetelem k fenoménům sedmdesátých let - psal již New Yorker, že postmodernismus jc pryč a že sc nyní ohlašuje post-postmodernismus. Postmoderna na druhé straně víc a víc dobývá terén minulosti. Pro Rudolfa Pannwitze, u nějž se lenio výraz nalézá již velmi brzy, bylo vše ještě hudbou budoucnosti. Podle A. Toynbeeho, který se nepřímo postaral o účinnost tohoto termínu, měla však postmoderna začít již r. 1X75. A Umbcrto Eco v „doslovu" ke svému velmi poslmodernímu románu Jméno růže. vyjádřil obavu, že kategorie postmoderního by nejspíše došla dokonce k Homérovi. A to byla sotva přehnané. Protože když Jean-Francois Lyotard, tento příkladný filozof postmoderny, přehlížel klasiky západního myšlení, aby si položil otázku, komu se svou postmoderní pozicí cítí nejblíže, neomylně shledal, že jc to Aristoteles, tedy někdo, u koho jc (pokud vůbec) postmoderna před veškerou modernou.
Výraz „postmoderna" je za čtvrté a především sporný po stránce svých obsahu. Pro jedny jc poslmodema rovnou doba nových technologií nebo - ještě stručněji a výstižněji - ideologií SDI. Pro jiné dochází naopak ve znamení postmoderny k rozchodu s technokratickou nadvládou, poslmodema je pro ně zelená, ekologická, alternativní. - A jiný protiklad: Zalímeo jedna skupina doufá v novou integraci roztříštěné společnosti pod heslem „poslmodema" (například prostřednictvím nějakého nového mýtu), očekává druhá skupina právě epochu vystupňované pluralizace a fragmentace. To, co jc takto protikladné, se ovšem v jiném ohledu muže i shodovat, např. zde v odmítání rozumu, v čemž. si příznivci mýtů nezadají s fragmentisty, třebaže jsou jejich důvody opačné: Příznivci mýtů rozumu vytýkají, že nedokáže provést nutné sjednocení a že sc proto snaží torpédovat integraci, zatímco fragmentisté mu mají za zlé pravý opak: rozum prý eo ipso sjednocuje a je implicitně teroristický. Pro postmodernu jako by tedy bylo příznačné to, že protivníci mohou dospěl kc stejně znějícím závěrům.
Vczmcme-li v úvahu takové paradoxy, nebylo by divu, kdybychom zanechali vší naděje na pochopení tohoto fenoménu a ehtéli se řídit doporučením vysloveným před nějakou dobou: spokojit se napříště s tradovanými složeninami (Post-amt, Post-bote, Post-chcck) a nestarat se o post-modernu.
To připomíná jeden vtip, který zazněl na jistém kongresu architektů. Dospělo se zde ke zjištění, že četné stavby postmoderny se odvozují od výstavné stavby ranč moderny, od velkého sálu poštovní spořitelny Ollo Wagnera z r. 1906. Nuže, pronesl rozmarně jeden z účastníků, konečně jsme našli výstižné objasnění slova „postmoderna": „Post-moderna" tkví zřejmě v moderním rázu této pošty (Post) a v tradici, která z ní vychází.
Tento nenáročný žert má ovšem hlubší význam, protože blízkost současné postmoderny a rané moderny vskutku neplatí jen pro oblast architektury; avšak dřív než sc budeme moci zabývat takovými jednotlivostmi, musíme podat zásadní objasnění, .lakožto heslo je „postmoderna" nesporně chytlavá, avšak jako pojem jc spíše neurčitá. To však ještě neznamená, že je jen „přízrakem" (JauB), nebo že by musela zůstat „pojmem, který snese všechno" (Eco).1 Věc je závažnější, než abychom ji mohli odbýt takovými nálepkami, a příliš obsažná, než aby sc mohl s dobrou potázat len, kdo sc od ní tak jednoduše distancuje.
„Postmoderna" signalizuje mnohonásobný proces proměny. Nejde jen o přeslavbu v oblasti estetiky nebo dokonce jen v architektuře -lo je zužování, kterým přímo chronicky trpí evropská a zvláště německá diskuse - nýbrž změna sc týká právě tak sociologie, ekonomie, technologie, hospodářství, filozofie. Proměna průmyslové výrobní společnosti v poslindusliiální společnost služeb a postmoderní společnost aktivit, ekonomický přechod od globálních rozvrhů ke strategiím diversifikace, proměny struktury komunikace v důsledku nových technologií, nový ekonomický zájem o nedeterministické procesy, o slruklury sebeorganizacc, o chaos a fraklální dimenzi, filozofické opuštění přísného racionalismu a scientismu a přechod k pluralitě konkurujících paradigmat - to všechno jsou procesy, které ukazují závažné posuny proti pozicím moderny. Nebylo by oblížné rozšířit příklady od ekonomického vědomí přes nové feminismy a mnohé rc-gionalismy až po nové přijímání esoterických tradic a k uznání alternativních praktik v lékařství. Tyto posuny skutečnosti a myšlení proti moderně musíme vzít vážně a nemůžeme jc prostě odsunout stranou
20
21
pomocí vclikášských scbcujišťujících rituálů. Nechtějí být ovšem ani přijaty bez distance, ale musí se pochopit kriticky - a to znamená při rozlišování mezi zásadní oprávněností a směšnými výstřelky.
K tomuto účelu zde musíme - šíranou ukvapeného nálepkování a lákavých bonmolň uvedeného druhu - nejdříve rekonstruovat genealogii výrazu „postmoderna" a sledoval jeho kariéru v různých oborech, abychom poznali šíři palety fenoménů, především však abychom - odhlédneme-li od statistiky hesel - získali a ověřili pojem postmoderny. Talo snaha o získání pojmu postmoderny nechce jen dokazoval, že opravdu existuje soulad postmoderních fenoménů v nej-rozmanitčjších oblastech, ale chce také ukončil falešnou hru té kritiky, která s fejetonisliekou neukázněností pranýřuje bezpojmo-vosl postmoderny, aby přitom sama lulo neukázněnost právě celebrovala. Sledujeme-li lerrnín „postmoderna", narazíme zprvu na podivné kolísání výrazu, přece však můžeme brzy odkryl jednotné obrysy pravého pojmu. Naším nejbližším cílem je vypracovat tento pojem postmoderny.
2. Genealogie výrazu „postmoderna"
V dějinách tohoto výrazu je třeba nejdříve zaznamenal čtyři rané podněty. První Iři z nich zůstávají bez následků, teprve člvrlý se -cestou opožděné indukce - sláva roznětkou dnešní kariéry pojmu „postmoderna". K této iniciaci došlo již r. 1959. Výraz se však poprvé vynořil mnohem dříve. Zásada historického zkoumání pojmů, kterou formuloval Lutz (jeldsctzcr a podle které jc třeba klást první výskyt pojmu asi o padesát let dříve, než se obecně předpokládá, se v případě „postmoderny" nadmíru osvědčuje: výraz se poprvé objevil již před více než sto lely. Kolem r. 1870 mluví salónní malíř John Watkins Chapman o tom, že on a jeho přátelé chtějí pokročit k „postmoder-nímu malířství"13. „Post-moderním" sc přitom rozumí: modernější než tehdy nejpokročilejší malířství, než malířství francouzského impresionismu. Užitím slova „postrnoderní" chce dát Chapman rovněž najevo, že mu jde nikoli o obvyklou reakční, nýbrž o progresivní kritiku impresionismu. Terno první výskyt termínu „postrnoderní" zů-slal, nakolik dosud víme, bez přímého působení.
Podruhé se výraz „poslmoderní" - opěl jen jako adjektivum - vynořuje r. 1917 u Rudolfa Pannwitze. Ve své práci Die Krisis der eu-
ropäischen Kultur mluví Pannwitz o „postmoderním člověku", a ten je u něj všelicos: „sportovně zocelený národně uvědomělý vojensky vychovaný nábožensky probuzený postrnoderní člověk jc okoralý měkkýš správný střed mezi dekadentem a barbarem uniknuvší z rodícího víru velké dekadence radikální revoluce evropského nihilis-mu"2. Jestliže známe kontext, můžeme porozumět, co Pannwitz míní. Vychází z negativní diagnózy přítomnosti, právě tak jako z běžných terapeutických receptů. Prohlašuje, že „v naší době krize člověka... jsou všechny náročné laciné kulturní snahy, které směřují k uzdravení ozdravení výchovy" „nicotné a směšné", „jsou dokonce škodlivé pokud zakrývají či dokonce petrifikují obrovskou krizi naší propastné hrdosti a důstojnosti". 3 Proti tomu staví Pannwitz jako řešení perspektivu „poslmoderního člověka".
To celé je - stručně řečeno - parafráze Nietzscheho. To, co se zde vylévá na mnoha stranách bez velkých písmen a bez čárek, je neklamný odvar z Nielzscheho, který často překračuje hranici kýče. Bezpochyby jc to všechno dobře míněno, dokonce velmi dobře míněno. Není to však myšleno originálně, pouze velice působivě. Pannwitzův „postrnoderní člověk" je jen slovně obnovené opakování Nietzscheho „nadčloveka", tak jako je Nietzscheho diagnóza vůbec patologií moderny - s vůdčími slovy dekadence a nihilismus - a Nietzscheho program překonání moderny je foliem Pannwitzových výkladů, (.le ovšem zajímavé, že Nielzsche, který je v pozitivním i negativním smyslu vzýván jako otcovská postava postmoderny, stojí tak velice záhy v pozadí vyrazil „postmoderna".) Postmodernou jc tedy v této deklaraci třeba rozumět přicházející vzedmutí, které následuje po odlivu moderny.
Výraz „postmoderna" se vynořuje úplně jinak r. 1934, nezávisle na Pannwitzovi, u Fredcrica dc Oníze, španělského literárního vědce.4 U něho „postmoderna" v žádném případě nesignalizuje nejbližší vrchol kultury, nýbrž označuje jednu krátkou minulou periodu v literatuře, dokonce jen ve španělském a hispano-ameriekém básnictví. „Poslmodernismo" znamená u Oníze opravnou fázi trvající od r. 1905 do r. 1914, která následovala po „modernismo" (1896 - 1905), dříve než byl „modernismo" obnoven v „ultramodernismo" (1914 - 1932) a než se zcela prosadil.5 Postmoderna zde tedy znamená jen krátkou - reaktivní - mezihru mezi prvním a vystupňovaným druhým moder-nismem.
Opět zcela jinak se vynořuje „post-modern" podruhé v anglické jazykové oblasti. Děje se tak r. 1947 v jednosvazkovém výboru zc sesli
23
f.
dílů hlavního encyklopedického díla Arnolda Toynbccho^ Study of History, který vydal D. C. Somerwell6. „Post-modern" zde znamená současnou fázi západní kultury. Rozhodujícím rokem této postmoderny je, jak jsme již uvedli, r. 1875, a jejím charakteristickým znakem je přechod politiky od národně státního myšlení ke globální interakci.
Potud sporadické výskyty výrazu. Objevuje se tak disparátne, jak je jen možné: Neexistuje ani kauzální souvislost mezi jeho užitími, ani nelze rozpoznat souvislost obsahovou. Úplně rozdílné jsou i oblasti, v nichž se výraz vyskytuje. Jednou se má týkat malířství, polom celé kultury, polom opět jen literatury, nakonec speciálně politiky. Právě lak kolísá chronologie od blízké či vzdálené budoucí perspektivy přes fázi na počátku století až k epoše, která začala již r. 1875. A nakonec je zcela rozdílné hodnocení: Postmoderna znamená jednou nový vrchol, jednou krátkou mezihru, jednou starý fenomén. A přesto: třebaže je používání tohoto výrazu zprvu tak disparátni, stane se z něho brzy jasně vymezený pojem.
3. Zformováni' pojmu postmoderny v severoamerické literární diskusi
Paradigmatickým způsobem se pojem „postmoderna" formuje v severoamerické literární diskusi.7 Výraz je zde přejat od Toynbeeho, avšak dostává teď zcela jiný obsah. Stalo se tak r. 1959 u Irwinga Howea, a odtud vychází nepřerušovaná řada diskusí o „postmoderně"7", klerá vede k naší současné debatě. Ilowc konstatuje (a brzy ho v tom následuje Harry Levin), že současná literatura se narozdíl od velké literatury moderny (Yeats, liliot, Pound a Joyce) vyznačuje ochabnutím, úbytkem novátorské potence a průraznosti.8 V tomto smyslu se označuje jako „post-moderní". „Postmoderna" tedy na počátku této linie diskusí nesignalizuje (jako předtím například u Pann-witze) nový kulturní vrchol po odlivu moderny, nýbrž právě naopak zahrnuje diagnózu tristního úpadku po zářivém vzedmutí moderny.
U léto negativní diagnózy se ovšem nezůstalo. Již Howe a Levin nemínili své nálezy jako obžalobu, nýbrž poukázali na to, že je zcela přirozené, když po odchodu moderny následuje fáze konsolidace, když období, v nichž úspěch moderny zrušil všechna tabu, nabízejí méně šancí k jasnému profilování, a když nová masová společnost nalézá svůj odpovídající obraz, v nivelizovaných formách. A brzy, totiž
ještě uprostřed šedesátých let, došlo k novému pozitivnímu ocenění postmoderní literatury. Kritici jako Lcslie Ficdler a Susan Sontagová se vzdali výlučné orientace na měřítko klasické moderny, zbavili se tak kulturní pesimistických tónů a získali svobodu vnímat a bránit specifické kvality této nové literatury. Rozhodující přínos autorů jako Boris Vian, John [iarth, Leonard Cohen a Norman Mailer se nyní spatřoval v novém spojení elitní a masové kultury. Zatímco literatura klasické moderny byla velice jemně tkaná, avšak rovněž clitářská a se svou hrou skleněných perel se dostala jen k horní intelektuální vrstvě, nová literatura tuto věž ze slonové kosti proráží.
Tak to vyložil Lesslie Liedler r. 1969 ve svém známém článku „Cross the Border - Close the Gap" („Překroč hranici - uzavři příkop"). 9 (Je charakteristické, že tento článek nebyl poprvé uveřejněn v nějakém literárním žurnálu, ale v časopise Playboy. Překročení hranice, program léto literatury, bylo současně postupem literární kritiky, která ji propagovala.) Fiedler začíná svůj článek dost kategoricky: „Téměř všichni dnešní čtenáři a spisovatelé si - fakticky od r. 1955 -uvědomují skutečnost, že prožíváme smrtelný zápas literární moderny a porodní bolesti post-moderny. Druh literatury, který si činil nárok na označení ,moderní' (s domýšlivostí, žc reprezentuje největší pokrokovost v sensibilitě a formě a že nad ním není již možná žádná ,novosť) a jehož vítězné tažení začalo krátce před první světovou válkou a skončilo krátce po druhé světové válce, je mrtev, to znamená, že patří dějinám, ne skutečnosti. Pro román to znamená, že doba Protista, Joyce a Manna je pryč, žc v lyrice je právě tak minulý T. S. Hliot a Paul Valéry." 10 Na jiném místě čteme: „Představa jednoho umění pro .vzdělané' a podumění pro .nevzdělané' dosvědčuje poslední zbytek pohoršujícího dělení uvnitř industrializované masové společnosti, jež, by příslušelo pouze třídní společnosti." 11
Místo toho mají být v kontextu nové, postmoderní literatury překročeny všechny takové hranice: „Postmodernismus dává mladému masovému publiku příklad a vytlačuje jisté stárnoucí a nevraživé kritiky z jejich někdejšího statusu elity, protože nabízí svobodu, která tyto kritiky, pokud na ni jen pomyslí, spíše děsí, než aby jim dodávala odvahy. Postmodernismus uzavírá propast mezi kritikem a publikem, dokonce tehdy, když kritikem rozumíme rozhodčího v otázkách vkusu a publikem jeho družinu. Důležitější je, že uzavírá propast mezi umělcem a publikem, anebo přinejmenším mezi profesionalismem a amatérstvím v ob-lasú umění. Vše ostatní je pouhý logický důsledek." 12
24
25
Takové společenské a institucionální přesahy hranic jsou v post-modcrní literatuře „logické", pokud v sobě tato literatura spojuje nejrozličněji! motivy a postoje vypravěče a není jen intelektuální a cli-tářská, nýbrž současně romantická, sentimentální a poptdární: „Uzavřít propast znamená rovněž překročit hranici mezi zázračným a pravdepodobným, skutečným a mýtickým, mezi buržoazním světem s budoárem a účetnictvím a královstvím, které se dlouho označovalo jako království pohádkové, které však nakonec získalo pověst bláznivého fantazírování." „Sen, vize, ekslasis se znovu staly pravými cíli literatury, neboí naši nejnovéjší básníci chápou v těchto dobách konce to, co pochopili jejich předchůdci v dobách počátečních: že pouze poučení a zábava nedostačuje. Jsou přesvědčeni, že zázrak a fantazie, které osvobozují ducha od těla, tělo od ducha, se musejí zabydlet ve světě strojil, že ho budou snad smět změnit nebo dokonce transformovat, v žádném případě však zničit nebo potlačit." 14
Postmoderní spisovatel je tak pro Fiedlera „dvojitým agentem".15 Je „doma stejně vc světě technologie a v říši zázraků"16 - a vedle toho je právě tak připraven k exkurzi do oblasti mýtu nebo do dimenzí erotiky. V lom všem není královskou cestou postmoderní literatury zarovnávání, nýbrž schopnost používat více jazyků. Vyznačuje se mnohonásobnou, přinejmenším dvojitou strukturou. Což platí jak sémanticky, tak sociologicky. Tato schopnost vytváří spojení skutečnosti a fikce, právě tak jako elitárního a populárního vkusu.
Tímto způsobem se vytvořil základní vzorce, který se dále udržuje17 a potom se stává závazným pro ostatní oblasti - vytvořil se r. 1969, tedy deset let po zahájení postmoderní literární diskuse: Postmoderna je všude tam, kde se praktikuje zásadní pluralismus jazyků, modelů, postupů, a to nejen v různých dílech po sobě, nýbrž též v jednom a témže díle, ledy smíšeně. „Postmoderna" - zprvu sporadický a nanejvýš různorodý výraz - získala v literární diskusi obrysy skutečného pojmu a přitom se stala (v typickém průběhu, který se potom opakoval také v jiných oblastech) z negativního slova, registrujícího fenomény ochabování, slovem pozitivním ls, klcré pojmenovává současné i budoucí závazné cíle a jehož obsahem jc rozhodný pluralismus.
4, Postmoderna versus posthistoirc
Na tomto miste bude užitečné poukázat na rozdíl termínů „postmoderna" a „posthistoire". „Posthistoirc", teorém „doby podějinné", znamená, že nadále nelze očekávat žádné inovace. Dějinné možnosti jsou vyčerpány a průmyslové společnosti přijaly formu reprodukce, která nové koncepty, nové hodnoty a nové impulzy ani nepotřebuje, ani je nemůže brát v úvahu, pokud by se objevily. Co běží jako na drátkách, je socioekonomický aparát zásobování neustále narůstajících mas lidí. Všechno ostatní - od velkého zásadního postoje až k místnímu protestu - jc iluze, zůstává to efemérni a epigónske. Hybné síly jsou pouze institucionálně technického druhu, síly kulturně duchovní jsou již jen divadlem. S tímto teorémem „posthistoire", jak ho od padesátých let rozvíjel především sociolog Arnold Gehlcn,19 nemá postmoderna nic společného. Že se oba teorémy domnívají být po nččem, přece ještě neospravedlňuje - jak sc to bohužel stává až příliš snadno a je jednou z nejvíce ignorantských strategií k diskreditaci postmoderny - závěr o bytostné identitě. Neboť aby tomu lak bylo, musely by oba teorémy být již přinejmenším na druhé straně. Ale tak tomu zjevně není. Názor, že jsme pouze po moderně - jak tvrdí postmoderna - je zjevně podstatně skromnější než názor, že jsme po veškerých dějinách - jak chce posthistoirc. A věřit v přicházející vývojový krok - jak to dělá postmoderna - je protikladem toho, co je slučitelné s tezí posthistoire o konci všech vývojových kroků. Nadto patos je v nejvyšší míře rozdílný. Diagnóza posthistoire je pasivní, hořká či cynická, v každém případě chmurná. Prognóza postmoderny je proti tomu aktivní, optimistická až euforická, a každopádně pestrá. Postmodernu a posthistoire by bylo možno zaměnit snad na počátku, neboť byla-li tehdy řeč o postmoderně, implikovalo to vskutku diagnózu ochabnutí. Velice brzy se však proměnila ve skutečnou proklamaci nových možností, a právě tím se stala celkovou diagnózou a heslem budoucnosti. Nadále zvěstuje budoucnost, která narozdíl od budoucnosti posthistoire neznamená smazání rozdílů a fázi nepřekonatelné indiference, nýbrž ohlašuje právě epochu vystupňované rozmanitosti a nových konstelací a interferencí.
26
27
5. Prenesení pojmu na architekturu
Ncjznámější pro obecné vědomí se stala postmoderna v architektuře. Architektura platí za poslmoderní oblast artikulace par excellence. A přece zde termín „postmoderna" nezdomácnčl a prosadil se teprve relativné pozdě, totiž teprve od r. 1975. 'lomu ovšem předcházelo jednak sporadickě, jednak polemické užití výrazu. Joseph Iludnut ho užil jednou v titulu svého článku o „the post-modern house" z. r. 1949, 20 aniž by ho ovšem uchopil a objasnil v textu, takže vznikla domněnka, žc chtěl jen připravit bezesné noci svému harvardskému kolegovi Walteru Gropiusovi, pionýru postmoderny. Nezakrytě polemicky užil výraz „postmoderna" r. 1966/67 Nikolaus Pcvsncr, papež anglosaské architektonické kritiky a angažovaný stoupenec moderny. 21 Chtěl jím zostudil ty, které viděl jako „anti-pionýry" odpadlé od moderny. „Post-moderní" - tím mělo být řečeno již vše, od zrady až k dědičnému hříchu. „Postmoderna" se tedy vynořuje i v architektuře zprvu jako negativní označení.
Standardním výrazem a pozitivním pojmem se stal termín „postmoderna" zásluhou Charlese Jenckse, amerického architekta a kritika, který se přestěhoval do Londýna. Jencks přenesl termín „postmoderna" r. 1975 - současně s Robertem Sternem - z literatury na architekturu, a dal tím rozhodující podnět evropské diskusi o postmoderně. Architektura od té doby zůstala vyhledávaným cvičištěm sporu kolem moderny a postmoderny. Jencksův tehdejší článek měl titul „The Rise of Post-Modcrn Architecture". 22 Skoro bychom se chtěli ptát, proč vynechal druhou polovinu obvyklé formulace. Co začíná „the risc", obvykle pokračuje „and Ihc fall". Bylo by půvabné (a vůbec ne obtížné) připojit dnes i tento doplněk.
Zde nám však jde především o dějiny pojmu, o omylech bude třeba hovořit ve čtvrté kapitole.* Jencks zjevně přejal své pojetí postmoderny od Fiedlera. Pozitivně akcentoval - stejně jako Ficdler v literatuře - dříve negativně zabarvený termín, a dokonce lze říci, že veškerý obsah Jencksova architektonického pojetí postmoderny se shoduje s obsahem Fiedlerova pojetí literárního. Jencks píše očividně Fiedlerovým perem, když v úvodu svč knihy Jazyk postmoderni arclii-
*Tato kapitola, věnovaná architektuře jako nejprnmincntnější oblasti artikulace postmoderny, ]c v našem vydání vypuštěna.
lektury prohlašuje: „Chybou moderní architektury bylo, že se zaměřila na elitu. Postmoderna se pokouší překonat elitářský nárok ne jeho opuštěním, nýbrž rozšířením jazyka architektury do různých směrů -k zakořeněnému a domácímu, k tradici a ke komerčnímu žargonu ulice. Proto dvojí kódování, architektura, která oslovuje elitu a muže z ulice." 23 - To je zjevně „Cross the Border - Closc the Gap" zprostředkované sloupem a ocelovým nosníkem a Jcncksovi „dvojití kódovací" nejsou (i když lo Jencks sám nerad slyší) nic jiného než architektonické vtělení Fiedlerových literárních „dvojitých agentů".
Základem architektonické postmoderny je jak sociální, tak sémantická motivace. Tak jako literaturu moderny tvořily apartní řezby ze slonoviny, byla i architektura moderny ve velkém rozsahu intelektuální a elitní a nepronikla k srdcím a přáním většiny obyvatelstva. Omezovala se spíše na vznešenou řeč úzkých pásů skla a ocele, vyvrcholila v hermeticky krystalických útvarech a odmítala paktovat se s konkrétním výrazem a výmluvným tvarem. Její abstraktní univerzální jazyk byl protějškem osvícensko-moderní koncepce člověka jako svetoobčana a subjektu s univerzalistickými principy: „Intcligibilnímu charakteru" mohla odpovídat jedině nad-partikulární architektura čisté jasnosti a transparence. Rubem ovšem bylo, že tato architektura potom postavila administrativní budovu a muzeum, rodinný domek v Berlíně a velký hotel v Singapuru ve stejném neutrálním „mezinárodním stylu" - a jednoho dne musela pak s údivem konstatovat, že lidé tuto uniformitu vůbec nepociťují jako obšfastnční, ale jako trýzeň, a tuto absenci jazyka jako selhání.
Proti tomu se pro Jenckse postmoderni architektura vyznačuje tím, že vědomě oslovuje uživatele i pozorovatele a žc je koncipována jako jazyk. Ne náhodou je Jencksovo standardní dílo nazváno „Jazyk postmoderni architektury". Ve společnostech jako je naše, které se vyznačují obtížnou pluralitou postojů očekávání a kultur vkusu, může architektura dosáhnout tohoto cíle sociální komunikace jen tehdy, když dokáže oslovit různé vrstvy uživatelů. A lo se jí podaří, když zkombinuje různé architektonické jazyky. Aby sc odlišila od monolitického druhu moderny, musí užít alespoň dva architektonické jazyky současně, tedy spojit například tradiční a moderní, elitní a populární, internacionální a regionální kód. To má na mysli formulace o „dvojím kódování", základní kritérium postmoderni architektury.
Ještě jednou Jencks: „Mám-li podat stručnou definici, pak postmoderni budova oslovuje přinejmenším dvě vrstvy obyvatel: architekty
28
29
a angažovanou menšinu, kteří se zabývají specificky architektonickými problémy, právě lak jako širokou veřejnost nebo místní obyvatele, kterým leží na srdci komfort, tradiční způsob stavby a jejich životní styl. Poslmodcrní architektura tak působí obojace, a, máme-li poskytnout vizuální definici, jako fronta klasického řeckého chrámu. Řecký chrám je geometrická architektura s elegantně žlábkovanými sloupy dole a s neklidnou deskou a bojujícími giganty nahoře, se štítem pomalovaným zářivě rudými a modrými barvami. Architekti mohou vyčíst metafory, klcré chrám obsahuje, a jemný význam hlavic sloupů, zatímco publikum se chopí cxplicilních metafor a výpovědí sochaře. Každý z nich chápe něco z obou významových kódů, právě tak jako u postmoderní budovy, avšak bezpochyby s rozdílnou intenzitou a poznávací schopností. A právě tato diskontinuita kullur vkusu je pramenem jak teoretické báze, lak .dvojího kódování' postmoderny." 24
„Dvojí kódování" je přitom jen minimální formulace pro „vícenásobné kódování". To právě znamená, že „postmoderní budova oslovuje současně přinejmenším dvě vrstvy obyvatelstva." V dobách zásadního sociologického a etického pluralismu jde vlastně o více-jazyčnost, a ta začíná - na rozdíl od „jednorozměrnosli" moderny -právě dvojjazyčností. Slonpenci postmoderny počítají jako pythagorejci: začínají od dvou.
Jako ukázkový příklad explicitní vícejazyčnosti můžeme pro německou oblast uvést Slirlingovu novostavbu sfuttgartské státní galerie z r. 1984. Stavba je nápadně polyglotní; všude používá různé kódy: tradiční a moderní, elitní a populární. Muzeální rysy jsou na svém místě inscenovány stejné jako rysy hypertechnické; znalci je určena pocta Miesovi van der Rohemu, avšak na své si tu přijde i populární vkus, počínaje zeleným kobercem až k madlům na zábradlí v pop-barvách „ice-blue and pink". Reprezentativní Schinkelova architektura, věcnost Wcifjenhofova sídliště, rozpohybovaný skleněný rastr a drastická barevnost populární kultury se vzájemně pronikají a vytvářejí komplexní arehílcktonickou krajinu. Právč pro tuto vícejazyč-nost byl Stirling nazván Jamcscm Joyccm architektury. 25 Jako Joyce pracoval se spisovným jazykem a argotem, novinářským žargonem a stylem řeckého hrdinského eposu, tvoří Stirling architektonickým elitním a triviálním jazykem, univerzálním kódem a dialektem, výrazy patosu a identifikace a výkřiky podráždění. Víeejazyčnost postmoderní architektury, jak ji postuluje Jencks, je tu názorná v celé své šíři.
Poněkud jinou formuli poslmoderní architektury, než kterou uvádí Jencks, navrhl Heinrich Klotz, ředitel německého muzea architektury ve Frankfurtu nad Mohanem, jeden z předních německých teoretiků ve věcech poslmoderní architektury. Pro Klotze je především výraz „postmoderna" málo šfasfný. Je příliš paušální, příliš zatížený negativními jevy, příliš úzce spojen s „populistickou sečnou požitku" nebo „historismem nostalgie".26 „Jakkoli však pojem postmoderny vedl k falešným představám, nemůžeme ho dnes nahradit nějakým lepším."27 Tohoto výrazu se již nezbavíme, můžeme se jen starat, aby se neužíval příliš jednostranně a nesprávně, aby zůstaly zachovány jeho kritické možnosti, aby se jeho jménem nelegilimovala libovůle.
Klotz klade důraz jinam než Jencks. Zdůrazňuje spíše sémantickou stránku než stránku komunikativní. Rozhodující na postmoderní architektuře je pro něho lo, že znovu vytváří fiktivní útvary a místa imaginace. K onomu kritériu moderny, na které byla lak hrdá, totiž k funkci, přistupuje v poslmoderní době kritérium fikce. „Nejen funkce, nýbrž i fikce", zní Klotzův vzorec postmoderny. 28
Klotz ho vysvětluje takto: „V oblasti architektury je fiktivní vždy jen aspektem celku. Stavba není čisič umělecké dílo... Architektura je začleněna do souvislostí života a zájmům užitečnosti podléhá silněji než jakýkoli jiný druh umění. Avšak pod vládou funkcionalismu byl z architektury zcela vypuzen podíl fiktivního, takže zbyla jen stavební technika. Gotická katedrála, o níž řekl její první stavitel, opat Suger, že je obrazem nebeského města na zemi, odleskem Božího světla v naší zkušenosti, by v podmínkách funkcionalismu nikdy nemohla vzniknout. Zobrazující a znázorňující charakter architektury, stavba jako vybájené místo, jako umělecká fikce, byla prohlášena za dětskou pohádku, která si již nesmí osobovat platné místo mezi vystřízlivělými dospělými. Dnes naproti tomu usilujeme osvobodit architekturu z abstrakce pouhé služebnosti účelu a vrátit jí potenciál, znovu umožnit vybájená místa." 2g „Výsledkem pak již nejsou schrány funkcí a konstrukční zázraky, nýbrž prezentace symbolických obsahů a výtvarných témat: estetické fikce, které nezůstávají abstraktně ,čistými formami', nýbrž jeví se předmětně." '"
Klotzův vzorec postmoderny - „nejen funkce, nýbrž i fikce" - přirozeně neodporuje vzorci, který navrhl Jencks, avšak poskytuje poněkud jinou konkrétní podobu zdvojení, které požaduje Jencks. A jestliže Klolz vytýká Jcncksovi, že se nechal příliš inspirovat svými literárními diskusemi, upozorňuje tak na rozdíl, který žádným rozdí-
31
lem není, protože Klotzův vzorec postmoderny jc prcformován právě tuk jako Jcncksův, a to stejným předchůdcem: Lesliem Fiedlerem. Neboř již Fiedler aktualizoval moment vize, a již u něho se stala „fikce" klíčovým heslem změny. - To mimochodem ještě jednou ukazuje, do jaké míry se literární a architektonický pojem postmoderny shodují. Korespondence shody jsou četnější, než si teoretici chtějí přiznal. „Postmoderna" označuje jednotnou strukturu, která se neváže na hranici uměleckých žánrů.
Zaznamenejme kriticky již zde, o čem bude třeba obsáhleji pojednat vc čtvrté kapitole.* Postmoderně požadovanou mnohojazyčnou artikulaci architektury lze objektívne zpracovat nesrovnatelné obtížněji než artikulaci jednojazyčnou. Pluralismus znesnadňuje soulad-nost. Na druhé straně - bohužel - usnadňuje libovůli. Ne že by byla jeho cílem, ale stává se přímo všudypřítomným nebezpečím. Takovým nebezpečím je i povrchní eklekticismus. Všehochuŕ a Disneyland jsou očividné omyly vyplývající zc snahy o rozmanitost. Ze beží vskutku o omyly, je snadné poznat: Umocnění rozmanitosti rozmanitost ncslup-ňuje, nýbrž ruší ji zlhostejnčním. Proti lomu je třeba trvat na tom, že poslmoderní kritérium vícejazyčnosti musíme chápat v jeho přeneseném smyslu: jako požadavek více-jazyčnosli. A to je pravý opak obhajoby eklektických cárů slov a historistních náhražek; žádá se spíše to, aby stavba nebyla olepena jednotlivými slovy a libovolnými citáty, nýbrž aby byly názorné důsledky specifické logiky a nelibovolných možnoslí příslušných jazyků. Právě v tom je rozdíl mezi vysokými a nízkými formami postmoderny, anebo mezi postmodernou a chaotickým zmatením.
6. Postmoderní tendence v malířství a sochařství
I v malířství a sochařství lze od sedmdesátých let pozorovat přesouvání důrazu k více poetickým, emocionálním a ambivalentním dílům, avšak výrazu „postmoderna" se v této oblasti používá mnohem méně. Například Heinrich Klotz, který je nejen angažovaným propagátorem postmoderní architektury, ale i obhájcem „divokého" malířství počátku osmdesátých let, konstatuje sice u architektury odvrat
*Tato kapitola, věnovaná architektuře jako najprominentnejší oblasti arti-kulace postmoderny, je v našem vydání vypuštěna.
od moderny, u malířství však vidí spíše vztah důsledného pokračování, a proto zde odmítá výrazu „postmoderna" užívat. Vposled proto, že spektrum moderny bylo v malířství nesrovnatelně širší než v architektuře. Zatímco v architektuře (velmi zjednodušeně řečeno) udávala tón proslulá „krabice", malířství - od doby Kandinského - zahrnovalo nejen velkou abstrakci, nýbrž právě tak velký realismus. V archi-tcklonické moderně je solva něco nového, proti tomu do malířské moderny se dá zařadil bezmála všechno. Prolo může i tak angažovaný stoupenec moderny, jako je historik umění Gottfried Bochm, prohlásil, že pokud jde o malířství, mohli bychom se pojmu „postmoderna" klidně vzdát; vše, co se zde ukazuje jako nový typ tvoření, lze podle něj bez dalšího připsat možnostem moderny.
Na druhé straně však i v této oblasti exislujc rozhodný postmodernismus, byl' má jiné jméno: „trans-avantgarda". Toto označení, které v roce l'J80 vytvořil italský historik umění a organizátor výstav Achille Ronito Oliva, je zjevně souběžné s výrazem „postmoderna"; vždyť „avantgarda" fungovala jako heslo estetického modernismu, a „Irans-avantgarda" tedy znamená pozici mimo tento modernismtis, a v tomto smyslu je pozicí post-moderní.31
Pro tcnlo koncept (rans-avanlgardy je charakteristický především rozchod se základním teorémem avantgardy, odmítání sociální objednávky. Umělec již nechce být estetickým přisluhovačem nebo propa-gandistou nějaké společenské utopie. Bonito Oliva píše: „Umění nemůže být praxí usmíření, protože je vždy produkováním diferencí."32 „Zánik ideologie, ztráta obecného teoretického stanoviska nutí člověka k driftování, které pak - byť nikoli jako zdravé experimentování, nýbrž jako prekérní zkušenost - může konat celá společnost... Umění je per definilionem asociální praxe, která vzniká a rozvíjí sc na odlehlých a skrytých místech a která zjevně nepřihlíží k lomu, za jakých podmínek se rozvíjí, protože kromě vnitřních pohnutek, jež ji vedou, nemá jiných podnětů zapotřebí."33
To je jasné odmítnutí moderny, která se - od doby Schillerovy koncepce „estetického státu", anebo v Gropiusově projektu „optické kultury", či v surrealistickém programu transformace umění do života - chápala vždy (jako sociální reforma, jako sociální utopie anebo jako sociální revoluce) ve vztahu ke společnosti. Zajisté: již v rámci moderny se vzápětí po takové volbě vždy ukazovala pozice opačná, například u Baudelaira nebo u Wilda či u Benna. Třeba si však přitom uvědomil dvojí. Za prvé, že i tcnlo protikladný hlas je určen „sociál-
32
33
ně", protože říká, jak důstojně lze ještě žít za podmínek nelidské a neléčitelně společnosti.34 A za druhé, že rovněž „postmoderní" či j „transavanlgardní" pozice při všem odvratu od sociálního přece jen j zahrnuje sekundární vztah ke společnosti, a že tedy její rozdíl oproti moderně není celkový, nýbrž že je to rozdíl odstínu. Tato pozice obnovuje „asociální" komponentu moderny. Pak ovšem nemůže být jádro postmodernily zde, ale je třeba hledat jc v něčem jiném: v její radikální odkázanosti na pluralitu.
Ronito Oliva přisuzuje umění z pozice svého radikálního individualismu sociální funkci druhého stupně, když říká, že vzhledem ke všeobecné krizi společnosti může už jen umění nabízet místo lidskému bytí a modely východiska: „Ve vývoji člověka se umění ukazovalo vždy jako poplašný systém, jako antropologický varovný prostředek vhodný k tomu, aby se zahájila společenská a obecně dějinná transformace." Tak „umění umožňuje hledal překonání a východiska vně onoho uzavření, jež je zdánlivě produktem okamžitých okolností. V lomlo smyslu je umění permanentní praktikou krize." A nakonec: „Umění je symbolické míslo gencliekč selekce, prostor přežívání -je-li něco takového vůbec možné - za podmínek, za nichž nelze žít."35
V pohledu na postmoderní aspekt tohoto umění je rozhodující, že se jeho individualismus striktně hlásí k pluralilě. Nechce se upisoval žádnému sjeti nocujícímu konceptu, nýbrž zůstává diskontinuitní a divergentní: „Poetiky se konečně osamostatnily, každý umělec pracuje na základě individuálního východiska, klerč fragmentarizuje společenský vkus a řídí se záměry vlastní práce." Nové umění směřuje k „vytváření diskontinuity", k „různotvárnčmu nomádismu", kde „každé dílo je od jiného odlišné."36 Zásadní rozchod s jedním utopickým modelem a přechod k mnohosti nejrozličnějších experimentů i je charakteristický pro celou uměleckou scénu. Poznali jsme to již
dříve na literatuře a architektuře a dále se s tím setkáme ve filozofické reflexi a obrané. V oblasti umění dominuje v současné době postmoderní spojování a prostupování heterogenních přístupů.
V tom se projevují původní východiska tohoto trendu z, konce šedesátých let. Například Dubuflctův přechod od řady „Matériologies" k řadě „Logologies" (to znamená přechod od jednostranné orientace na mimesís ke kombinaci mimelických a konstruktivních obrazových struktur) je zde právě tak paradigmatický jako Godardovy filmy, které j dnes můžeme chápal jako prvotřídní anticipaci současných tendencí. Postmoderna začala i v těchto oblastech již dávno, dříve než se tento
výraz dostal do oběhu. Pokud jde o architekturu, stavěl a myslel Robert Venturi „postmoderně" již v šedesátých letech a tehdejší pronikání pop-artu do domén abstrakce se pokládá za jeden z faktorů zahajujících postmoderní tendence. Od lé doby se zkouší kombinace paradigmat, která dnes tvoří škálu zahrnující Mimma Paladina i Maria Merze, Garyho Stephana i Alberta Hiena. Obraz určují fenomény hybridizace, dráždivé kombinace a zájem o nečekané zvraty. To platí jak pro malířství a sochařství, lak jako i pro jiné oblasti umění, od hudby po divadlo a od tance po film. 37
7. Sociologie: postindustriální a postmoderní společnost
V sociologii se výraz „postmoderní společnost" objevuje poprvé r. 1968 u Amilaiho Etzioniho 3S Konec moderny podle něho nenastává ukončením, ale transformací. Úvodem k poslmodernímu údobí je proměna technologie. Zaměření je zde ovšem dvojznačné. Jednoznačné je pouze to, k čemu se Elzioni hlásí: „Po druhé světové válce skončila moderní epocha radikální proměnou technologie komunikace, technologie vědění a energetické technologie. Jejím ústředním znakem byl spojily růst účinnosti výrobní technologie, který znamenal rostoucí ohrožení pro primát oněch hodnot, jimž tylo prostředky měly sloužit. Postmoderní doba, jejíž počátek můžeme stanovil na r. 1945, bude svědkem buď delšího a ještě dalekosáhlejšího ohrožení statutu těchto hodnot náporem technologií, anebo obnovy normativních priorit těchto hodnot. Podle toho, která z těchto alternativ se prosadí, bude společnost buď služebníkem anebo pánem nástrojů, které vyrobila. Aktivní společnost, která jc pánem sebe sama, je možností, jež se otevírá s postmoderní dobou."39
Etzioni ledy chce, aby v postmoderní době technologie nepůsobily jako nástroje stupňování moderních technokratických tendencí, nýbrž aby se technologická racionalita relativizovala, měla jen statut nástroje a aby hodnoty znovu získaly prioritu. Tyto hodnoty konvergují k ideálu „aktivní společnosti" jako společnosti, „která je vnímavá pro potřeby svého měnícího se členstva a nachází se ve stavu intenzivní a stálé transformace". 411 F.tzioniho hodnotový profil je tedy důrazně pluralistický. „Aktivní volba" 41 jeho postmoderní společnosti znamená, že tato společnost se vůči technokratickému určování, které je jí cizí, vymezuje dynamicky a plurálně.
35
V sociologii se ovšem prosadil jiný termín. Spíše než o „postmo-derní" se tu totiž hovoří o společnosti „postindustriální". Toto označení vytvořil americký sociolog David Ricsman (1958), převzal je francouzský sociolog Alain Touraine (1969) a prosadil sc především na základě prací amerického sociologa Daniela Bella (od r. 1973). 42 Rozdíl těchto výrazu je současně rozdílem koncepcí a rozhodnutí. V mnohém jsou si podobné, v něčem se shodují, v tom posledním a zásadním se však rozcházejí.
I Bellova „postindustriální společnost" sc vymezuje technologie- j kou proměnou. Rozhodující již nejsou technologie strojů, nýbrž í „intelektuální technologie".43 Postindustriální společnost je charak- \ terizována primátem teoretického vědění, spojenectvím vědy a tech- j nologie, právě tak jako plánováním a řízením sociálního rozvoje.44 j Je tak „na nejlepší cestě" „nahradit přirozený řád řádem technic- j kým". 45 Vzhledem k „industriálni společnosti" představuje tedy jen j pokračování a stupňování, nikoli zásadní změnu orientace. Bell sám I říká, že postindustriální společnost je dalším pokračováním procesu j technizace, který probíhá již sto let, avšak pracuje „s ještě větším ' důrazem" a účinnějšími prostředky.46 Projekt sám je však starý. Perspektiva, říká Bell výslovně,47 je nadále „technokratická". í
Bellova „postindustriální společnost" sleduje tedy jen jednu zobou í možností, které na konci proměny technologií pokládal za možné Et-zioni. Sleduje právě tu možnost, proti níž se obrátil Etzioni, když se přihlásil k postmoderně. Postindustriální společnost směřuje k pokračování a stupňování, nikoli k revizi moderny. Tato propast jc zřetelná právě v zásadní představě: Postindustriální společnost sleduje sen o .„uspořádám" masové společnosti"; 4S lilzioniho postmoderní i společnost ztělesňuje opačnou vizi „aktivní" společnosti, která určuje samu sebe a ustavičně se transformuje.40 ;
Z toho je třeba vyvodil, jak opatrní musíme být v oblasti poslmo-derních jevů a deklarací, chcemc-li ztotožňovat. Běžné nálepkování „postindustriální společnosti" jako „postmoderní" se ukazuje jako chybné. Co má stejné východisko (technologickou změnu), nemusí mít proto ještě vůbec shodný cíl - a pro postmodernu se právě cíle opčt stávají relevantními a určujícími. Technofilie může znamenat souhlas s technokracií, avšak nemusí tomu tak být. Mohlo to být již | záhy patrné na rozdílu Bcllovy a Etzioniho koncepce a totéž se mělo | brát v úvahu i o léta později v souvislosti s Lyotardovým poukazem na technologie, nicméně i v tomto případě se ukvapeně z tematizacc j
to
usuzovalo na afirmaci. To je ovšem krátké spojení, které platí právě jen za technokratických předpokladů. I zde se ovšem údajný kritik technokratického myšlení odhaluje jako jeho bezmyšlenkovitý zástupce. Jeden typ racionality - technologicko-tcchnokratický - se úplnč samozřejmě přijímá za racionalitu vůbec. Právě to jc však pro postmodernu nepřípustné, neboť té jde naopak o prosazování plurality racionalit, hodnotových systémů, společenských orientací.
Tím poučnější je fakt, že ani Bell se nemohl vyhnout tomu, aby do svěho konceptu společnosti nezabudoval myšlenku nepřekroěifel-né plurality. Avšak v souvislosti s problematikou technologie se u něj tato myšlenka nemůže uplatnit. Bell ostatně beztak není skutečný obhájce postindustriální společnosti; záleží mu pouze na tom, aby bylo zřejmé, že tento koncept nepředkládá ani jako program budoucnosti, ani jako prognózu fakticky nastávajícího vývoje, nýbrž jen jako diagnózu vývoje možného.51 A především: Bell rozhodné neschvaluje technokratické směřování. Zde vidí spise místo možného zlomu celého komplexu, neboť pokládá za velmi pochybné, že by lidé byli s to trvale se držet této technokratické orientace.52 Na dnrhé straně však nemůže Bell na tomto problematickém míslě rekurovat ke kulturní pluralitě, která má rozhodující význam v oněch oblastech postmoderny, o nichž tu již byla řeč, protože sc svou velice problematickou tezí (která má mnohé rysy nepřekonatelného odporu) o tuto možnost připravil. Moderní kulturu a tím sprše pak kulturu postmoderní totiž ocejchoval a zavrhl jako subverzi. Tato kultura prý pouze hájí a sleduje cíle seberealizace a požitku. A takové směřování je podle něj přímo podvratné vzhledem k technologickému a ekonomickému řádu, který se musí řídit měřítky funkcionální racionality a účinnosti. Potud moderní společnost vytvořila kulturu, která se k ní nejen nehodí, nýbrž která ji dokonce podrývá. Kapitalismus ještě může být svými kulturními rozpory zničen.53
Zde je třeba sc na chvíli zastavit. Ze tří důvodů. Za prvé je nanejvýš pozoruhodné, že Bell, jehož pojetí postindustriální společnosti se v mnohém podobá Gehlenovu teorému posthistoire, zde nicméně kultuře přisuzuje zcela jiný význam než Gehlen. Ani jeden neočekává od kultury nic zásadního. Gehlen se však domnívá, že kultura hraje svou efemérni roli nádherně. Pokud na jedné straně způsobila, že se skutečná orientace stala starou veteší, jc kultura na druhé stranč způsobilejší pro kompenzaci a její schopnost bavit je efektivnější. Když dnes kultura útočí na systém, říká Gehlen, ví každý, že je to jen di-
37
!
vadlo (a chytřejší obchodník povzbuzuje každý nový kritický trend, vždyť si nakonec vždy vezme to, co mu patří). Bell to však vidí úplně jinak. Na kulturu se dívá zvysoka. A pokládá ji nejen za nebezpečnou, nýbrž má dokonce zalo, že je vskutku schopna rozbít systém. Mezi těmito póly se pak pohybuje současné hodnocení významu kultury vůbec. Ze kultura je pouhý epiíenomén, je právě tak k nevíře, jako je nepravděpodobná teze, že brzy bude všechno tancovat podle její noty. Toto široké rozpětí možného významu kultury bude důležité i pro zhodnocení postmoderny.
Za druhé se ukazuje napětí uvnitř Bcllovy koncepce. Protikladné tendence se dostávají do konfliktu. Neboť na jedné straně chápe Bell postindustriální společnost monisticky: vůdčí je technologická racionalita, a to pro všechny oblasti. Proto se protest kultury důsledně jeví jako subverze. Avšak Bell ve skutečnosti žádný monista není, nýbrž je angažovaný pluralisla, a jako lakový' musí kulturní opozici vůči systému alespoň bránil, když už ne přímo propagovat.
Neboř hlavní částí tohoto zásadního Bellova pluralismu je - za třetí - právě opozice kultury a lechnicko-ekonomického systému. Tato disparátnost sociálních oblastí je pro moderní společnosti nezrušitel-ná, a zůstane taková i pro společnosti postindustriální a postmoderní.54 Bell vychází (proti všem „monistickým" představám) dokonce z toho, žc většina společností, nejen společnosti moderní, je „radikálně disjunktivní". V dnes najpokročilejších společnostech má tato obecná disjunkce formu antagonismu tří oblastí: technicko-ekonomic-ké, která směřuje k funkcionální racionalitě, kultury, které jde o seberealizaci a požitek, a politické oblasti, která usiluje o rovnost a právo.55
Vidíme tedy, že postmoderní pluralismus je vepsán i do Bcllovy společenské koncepce - a to nejen jako pluralismus kulturní, nýbrž též jako základnější pluralismus různých orientačních systémů a oblastí organizace. Postmodernismus v užším smyslu náleží podle Bella jen jedné společenské oblasti - kulturní -, avšak zásadní pluralismus a nezrušitclná různorodost paradigmat, jak ji propaguje tento kulturní postmodernismus, jsou podle Bella principem celé postmoderní společnosti, neboť tuto společnost charakterizuje mnohost neslučitelných měřítek. A Bell poukázal na to, že tato heterogenila není jen mezi oblastmi hospodářství, kultury a politiky, nýbrž že proniká i do jednotlivých subjektů: Každý z nás, říká, má rozmanité sklony a identity a sleduje zcela rozdílné zájmy a hodnoty;* konflikty mezi nimi
jsou nevyhnutelné a smíření je nemožné. Proto je postmoderní společnost nezrušitelně plurální.57 Kdo by chtěl tento pluralismus překonal, byl by, kdyby se o to pokoušel jako sociolog, ignorantem, kdyby to však učinil politicky, byl by diktátorem.
Tento pluralismus dnes postupuje napříč tábory i postoji. Nemohou se mu vyhnout nejen výslovní stoupenci postmoderny, ale, jak ukazuje Bellův případ, ani jiní teoretici - byť třeba jen ve dmhč instanci, ale zde je jeho působení tím důkladnější a trvalejší. Platí to i pro rozhodné odpůrce postmoderny jako je Habermas. Rovněž on -jak napovídají shrnující termíny jako „diferenciace aspektů racionality", „systém versus přirozený svět" - konstatuje závažnou heterogenitu měřítek a nároků právě tak jako hluboké řezy vc společenské oblasti. A ani Habermas nezamýšlí tuto pluralitu zrušit, nýbrž chce ji korektním způsobem instrumentovat. Design reality, charakterizovaný růzností, který tak spektakulárním způsobem artikuluje označení „postmoderna", je zjevně - ať už jej nazveme tak anebo jinak - prošlé designem reality naší přítomnosti.
Zbývá jen otázka, jak radikálně a otevřeně tuto pluralitu vnímáme a přijímáme. A současně: jak se s ní máme vyrovnat, jak s ní zacházet. Pro mnohé je jeti nutným zlem, které musíme na jedné straně přijmout, proti němuž však musíme na druhé straně postavit nějakou protiváhu (Spaemann); pro jiné nejde o zlo, nýbrž o nepostradatelnou vymoženost, která však vyžaduje určitá terapeutická opatření či usměrnění (Habermas); jiní zase kolísají mezi konkrétní problcmati-zací a zásadní obranou (Bell). Zatímco tito všichni na postmoderní vztahy reagují, postmodernistou v přísném smyslu je ten, kdo tuto pluralitu bezvýhradně uznává v její základní pozitivitě, vychází z ní vc svém myšlení a důsledně ji brání - proti vnitřním ohrožením, právě tak jako proli vnějším útokům. To je program a úkol filozofického postmodernismu.
8. Postmoderna filozoficky: Jean-Francois Lyotard
Výraz „postmoderna", který se, jak jsme viděli u Pannwitze, již záhy ocitl ve filozofickém kontextu, se jako skutečný pojem a vypracovaná koncepce objevuje ve filozofii až velice pozdě: r. 1979 u francouzského filozofa Jean-Francoise Lyotarda, který v tomto roce publikoval spis La Condition postmoderně - německy Das postmoderně
38
39
Wisscn.ss Lyotard vychází z nových technologií a z diskusí, které se vedly ve Spojených státech kolem postmoderny a postindustriální společnosti.5'' Jaké změny, zní výchozí otázka studie napsané jako příležitostná práce pro universitní radu vlády v Québecu, je třeba očekávat pro vědění v nejrozvinutějších průmyslových společnostech pod vlivem nových informačních technologií?60
Lyotard neodpovídá přímo, nýbrž objasňuje nejdříve zvláštní ráz dnešního vědění. Jakou povahu má dnešní vědění, v čem jsou jeho nové tendence a budoucí povinnosti? - a to zprvu bez zřetele k problému nových technologií. Co charakterizuje dnešní - „postmoderní" - podobu vědění? Této podoby pak Lyotard použije jako kritického měřítka vzhledem k novým technologiím. Neboř lomu vůbec není tak, že by tyto technologie definovaly postmodernu, nýbrž platí opak: Postmoderní situace, jak ji l.yotard vypracovává na základě současného vývoje věd - a která, řekněme hned, je situací, jež se právě během 20. století (od jeho prvních desetiletí) postupně stala situací základní a určující - tato postmoderní situace je normativním rámcem zhodnocení nových technologií. Lyolardův pojem postmoderny tedy není vymezen vzhledem k technologii, nýbrž je uchopen mnohem zásadnějším způsobem, a je tedy s to fungovat kriticky i vůči technologii. Pokud tedy Jcncks kritizoval Lyotarda jako technologa, technokrata, resp. jako teorelika postinduslriální společnosti á la Bell na základě toho, že se zabývá novými technologiemi, byl to naprostý omyl. Jcncks se tu zjevně snažil bránit svůj monopol na teorii proti nově vycházející hvězdě a k tomuto účelu chtěl Lyotarda odsunout do zámezí pozdní moderny a nepouštět jej do své postmoderny.61 lato klasifikace však očividně staví Lyotardovu koncepci na hlavu. Čtcme-li Postmoderní situaci, brzy chápeme, že Lyotardovo myšlení nevychází z nových technologií. Argument nezní: Tyto nové technologie existují, jejich vzestup je nezadržitelný, vytvořme tedy myšlení, které jim odpovídá. Nýbrž Lyotard argumentuje: Nové technologie přicházejí a ovlivňují vědění, učiňme si tedy jasno o vnitřní povaze a cílech současného vědění, abychom mohli správně reagovat na výzvu těchto technologií, to znamená, abychom je mohli využít, pokud jsou slučitelné s touto povahou védě ní, a abychom se proti nim postavili lam. kde lomu lak není. Toto východisko polom vede i k tomu, že se Lyotard staví do opozice ke všemu - od Poppcra k Ilabcrmasovi a od Luh-mann k Haudrillardovi - co můžeme klasifikovat jako „pozdní modernu".
1(1
Pojem „postmoderna" ledy Lyotard získává z reflexe na povahu moderního vědění. Stručné: Moderní vědění mělo vždy formu jednoty, a tato jednota vznikala odkazem k velkým meta-vyprávěním. Tato vazba k vůdčí ideji, která vše legitimuje, byla zřelclná dokonce i ve zcela odlehlém speciálním bádání. Novověk resp. moderna vytvořily tři taková meta-vyprávění: emancipaci lidstva (v osvícenství), teleolo-gii ducha (v idealismu) a hermeliku smyslu (v hislorismu). Pro současnou situaci je naproti tomu charakteristické to, že tento svorník jednoty se rozpadá, a to jak po stránce citovaných obsahů, tak i sám jako takový. Totalila zvetšela, a proto se uvolnily části.
Tento rozpad celku je předběžnou podmínkou postmodcníího pluralismu. Diagnóza rozkladu však sama jcšlě ani zdaleka nestačí. Jako taková je ostatně nepříliš originální, neboť něco podobného se konstatovalo již od doby Sclrillera a Ilolderlina Rozklad jednoty je jen jednou nutnou podmínkou, avšak není ještě dostatečným impulsem pro postmodernu. Postmoderna sc spíše začíná šíři; teprve tehdy, když - jako druhý předpoklad - pochopíme pozitivní rub tohoto rozkladu a zahlédneme v něm určitou šanci. Tak tomu podle Lyotarda ještě nebylo například ve Vídni na přelomu stolelí. lam , vedla zkušenost „ztráty legitimity', tedy zirály univerzálního oprávnění, zprvu jen k truchlení nad ztracenou celostí: „Tento pesimismus ( živil generaci přelomu století ve Vídni: umělce Musila, Krause, Hof- • mannslhala, Loose, Sehônberga, Brucha, ale i filozofy Macha a Witt-gensteina. Není pochyb o lom, že oni všichni dovedli co možná nejdál vědomí léto ztráty legitimity, stejně jako umělecké odpovědnosti za ni. Dnes můžeme říci, že lato práce truchlení je uzavřena. Netřeba s ní znovu začínal. A právě silnou stránkou VYitígensteinovot! bylo to, že neunikl na stranu pozilivismu, který rozvinul vídeňský kruh, a že ve svém zkoumání jazykových her rozvrhl perspektivu jiného druhu legitimace. Právě ta je však relevantní pro postmoderní svět. Touha po ztraceném vyprávění je pro velkou ěást lidstva ztracena." 1,2
Rozhodující je překonat nejen thetickou. nýbrž i noslalgickou perspektivu jednoty. Možná by stačilo uvědomí! si, že jednotnost je beztak vždy jen retrospektivním konstruktem, neboť v každé epoše jsou fakticky značné divergence a zlomy (což lze exemplárně doložil na ukázkové době údajné jednoty, na baroku). Tváří v tvař takovým retrospektivám a iluzorním perspektivám jednoty je naopak třeba bez výhrad a rescntirrientů přijmout faktickou pluralitu, ba ještě víc: nejen ji střízlivě akceptovat, nýbrž rovněž nahlédnout a uvrtat její pozitiv-
41
i
nos t a její vnitřní hodnotu. Konec velkých, sjednocujících a svazujících mela-vyprávění otevírá prostor pro faklicilu a nahodilost množství omezených a hcteromorťních jazykových her, forem jednání a způsobů živola. Je třeba pracovat k léto perspektivě. A teprve toto přitakání mnohosti, její zaúčtování jako šance a zisku je tím, co post-moděrní vědomí mění v „postmodernu".
Negativní minimální pojem toho, co je postmoderní, vychází z odvržení touhy po jednotě: „Velice zjednodušeně můžeme říci: .Postmoderna' znamená, že se již nepřikládá víra mela-vyprávěním."63 Pozitivní pojem postmoderny se naproti tomu opírá o uvolnění a vystupňování jazykových her v jejich heterogenite, autonomii a neredukovatelnosti: „Spravedlnost by byl a toto: přiznat autonomii, specifičnost mnohostí a nepřeložitelnosti vzájemně se pronikajících jazykových her, neredukovat jednu na druhou; a to s jediným pravidlem, které by bylo přesto obecným pravidlem, totiž: ,hrajte ... a nechte nás v klidu hrál'."64
Tato - nezrušitelná a pozitivně viděná - pluralita je ohniskem postmoderní doby. K jejím důsledkům pak ovšem patří obtížnost slučování heterogenního. Postmoderna se zajímá o hranice a oblasti konfliktů, o třecí plochy, z nichž vzchází to, co je neznámé a co odporuje obvyklému rozumu - to, co je „paralogické": „Tato a mnohá jiná zkoumání přivádějí člověka na myšlenku, že nadvláda setrvalé, odvoditelné funkce jako paradigma poznání a předvídání odchází ze scény. Poněvadž zájem postmoderní vědy platí nerozhodnulelnému, mezím kontrolovatelné přesnosti, kvantum, konfliktům s neúplnou informací, ,traktům', katastrofám, pragmatickým paradoxům, rozvrhuje teorii svého vlastního vývoje nespojilě, katastroficky, nezvratně a paradoxně. Mění smysl slova vědění a říká, jak k této zrněné může dojít. Neprodukuje známé, nýbrž neznámé. Jako nový model legitimity předkládá model diference chápané jako paialogie." 65 To má vážné důsledky pro vědeckou a životní praxi: „Vyjdeme-li z popisu vědecké pragmatiky, musíme napříště klást důraz na dissensus." „Konsensus je jen určitý stav diskusí, nikoli jejich cíl. Ten je spíše v paralogú." 66
Lyotard tento pojem postmoderny primárně vymezuje proti rozhodujícím vědeckým a vědeckoteorelickým objevům 20. století (Einstein, Heisenberg, Godel). Později ho však osvětloval rovněž vztahem k uměleckým fenoménům. I zde j c rozhodující pluralita možností/'7 Umění je dokonce ukázkovým příkladem takové polymorľic. Paradigmatické jsou opět fenomény 20. století. Lyotard se vícekrát dovolává tinu-li ckc avantgardy toholo století, její práce na pojmu umění, jejích
experimentů, jejího zkoušení nových a paralogických možností, jejího tvoření mnohosti. Je třeba „pokračovat v díle avantgardních hnutí".68 Neboť: „Co se událo za posledních sto let v malířství nebo v hudbě, to do jisté míry předjímá tu postmodernu, kterou mám na mysli."69 Na čem záleželo ve vede stejně jako v umení, bylo otevírání specifických, a tím plnrálních možností, jakož i pochopení, že v žádné oblasti neexistuje obecně závazný a jedině spasitelný typ jednání, nýbrž že je třeba odhalovat a rozvíjet mnohost možných pravd, které nelze vtěsnal do prokrústovského lože jednoty a stejnoměrností. Jestliže to shrneme, můžeme říci: „Všechna zkoumání vědeckých, literárních, uměleckých avantgard směřují již sto let k tomu, aby odkryla vzájemnou ncsouměřilelnost různých typů řeči."
Lyotard je ovšem současně schopen velmi přesně rozlišovat mezi lacinými a úpadkovými formami tohoto principu a jeho zodpovědným naplňováním. Proto se obrací proti povrchní libovůli hesla „všechno je dovoleno'*, 71 proti maškarádám „cynického eklekticismu", 72 proti fenoménům ochahlosli a ležérnosti, jak se ukazují v oblasti toho, co se chápe jako „postmoderní", a především pak v onom postmodernismu, který byl v úvodu označen jako be/hřehý. Lyotard obhajuje „česlnou postmodernu".73 Pranýřuje šířící se postmodernismus ochablosti a politováníhodné únavy z teorií 74; proti nčmu slaví filozofický postmodernismus přesné reflexe. Ten si je vědom heterogenity jazykových her, uměleckých druhů, životních forem - aniž ji míchá v libovolných koktejlech.
Lyotard již velice záhy charakterizoval lenio postmodernismus odlišením od zjednodušujícího chápání epochy a pojmu periodizace 75 jako „stav mysli či spíše stav ducha". 7(1 „Postmoderní" je tem kdo si bez posedlosti jednotou uvedomuje nerediikovulelnou rozmanitost jazykových, myšlenkových a životních forem a umí s ní pracovat, Aby toho byl schopen, nemusí žil na konci 20. století, nýbrž právě lak by se mohl jmenovat Willgensteín či Kant, Diderot, Pascal či Aristoteles.
Aulor zde zjevně suspenduje jistá zavedená klišé o postmoderně. 'Ib je třeba vzít vážně, vždyť právě Lyotard je autorem filozofického postmodernismu par excellence. Nikdo jiný nerozvinul filozofický pojem postmoderny tak brzy, tak přesně a s takovým ohlasem. Zvláště vztah postmoderny k moderně podává Lyotard jinak a smysluplněji, než je běžné. Postmoderna se shoduje s požadavky vědecké a umělecké moderny 20. století („hnutí avantgardy"). Od moderny sc liší jen v tom, žc to, co se tehdy požadovalo, je nyní splněno. Post-
43
moderna je tedy slav, v němž již není iřeba modernu reklamovat, nýbrž v němž sc uskutečňuje. Tím se však na druhé strane postmoderna (stejné jako moderna 20. století) lisí od moderny ve smyslu novoveku. Nebol" lato moderna nebyla určena programy mnohosti, nýbrž programy jednoty. Dokonce i programy, kleré se proti ní stavěly, mely vždy lormu programů jednoty. A jestliže již v takovou jednotu nevěřily, pak stále jcšlč želely její ztráty. Tato signatura - signatura přání jednoty - vyznačuje jak euforické programy matbesis universalis na počátku .17. slolelí, tak melancholické tóny romantiky počátku 19. století a utváří rovněž pojem novoveké moderny. Proti této moderně novověku se jednoznačne slaví postmoderna. Vzhledem k ní je vskutku v přísném smyslu posimoderní. K tomu bude třeba ještě se vrátit, avšak již teď lze konstatoval: Lyolardovo vymezení vůči moderně jc důsledné a konzistentní. Často můžeme slyšet, že to, co žádá postmoderna, bylo přítomné již. v romantice. Pokud vsak vycházíme ze skutečného pojmu postmoderny, naprosto to neplatí. Romantika ještě stála na straně jednoty, anebo alespoň želela její zráty. Postmoderna sleduje jiný vzor: radikálně sází na mnohost.
Poslmoderní filozofie má podle této Lyotardovy koncepce trojí úkol. Za prvé má předvést a legitimovat ro/ehoil s posedlostí jednotou. Zde ukazuje, že averze víiči jednotě není nějaký afekt, nýbrž že se opírá o důvody a dějinnou zkušenost. Za druhé má objasňovat strukturu reálné plurality. Odkrývá heteiogenilu a učí chápal, že poslední jetlnoly nel/e dosáhnout jinak než represivně a totalitně. Z loho pak navíc k dějinné legitimaci tohoto východiska vyplývá legitimace siru klin ální. Napi íšlě nejen niímc, nvbr/, jsme rovněž s lo poznat, že odvial <ul Jednoho je odvratem od panství a donucování. Tato kritika st' tyká jak insiilneionalizovanych obrazu světa, lak monopolních utopii. A za lí'eli ma poslmoderní lilo/olie vysvětloval inlerní problémy koncepce resp. siru klu ry radikální pluralilv.'''' Mnohost a helerogen-nosl nutně plodí konľlikly. .lak sc k nim chovat, ahv lolo chování bylo spravedlivé?
(Mázkou této spravedlnost i se zabývá záver I*osi moderní situace. Je rovněž jasné, že konsensus, který je zde všeobecně relativizován, ne-olevírá perspektivu možného řešení léto otázky, l.yolard např. říká (s ohledem na Habermasovu etiku diskursu): „Konsensus se stal zastaralou a podezřelou bodnolou. Zcela jinak je tomu však sc spravedlností. Musíme prolo dospět k ideji a praxí spravedlností, která sc neváže na ideu konsensu/1 7fi
Knihu Le Différend (Různice), která vyšla o čtyři roky později, lze chápat jako výklad této poslmoderní koncepce spravedlnosti. Proti laxnosti šířících se postmodernismu chce zde Lyotard rozvinout perspektivu „čestné postmoderny11. 70 Jak sc postavit k heterogenite myšlenkových a životních forem lak, aby - jak je obvyklé - jedno paradigma nepotlačovalo druhé? Jak pří setrvávání nevyhnutelných nespravedlností vyslyšet a uplatnil rovněž nároky poražených? Právě zde se impuls a morální inspirace poslmoderního myšlení vykazují jako zásadně anti-lolalitní. Lyotard odhaluje mechanismus ncpravoslí a absolutizací a umožňuje jeho prohlédnuli a kritiku na základě filozofie jazyka. Zatímco postmoderní pluralismus zprvu vyzvedává problémy spravedlnosti, zostřuje filozofický postmodernismus vědomí spravedlnosti a probouzí novou vnímavost pro nespravedlnosti. Jakkoli jsou mnohé otázky otevřené, přece platí, že s pohodlnou libovůlí a cynickou licencí ostrých loktů nemá tento postmodernismus naprosto nic společného.
9. Jinc pozice ve spektru filozofických postmodernismů
Filozofické koncepce s poslmoderními rysy nenajdeme jen u Lyo-tarda, nýbrž i leckde jinde. Přitom můžeme rozlišit ty, kteří patří k okruhu, z něhož vzešla l-yolardova koncepce postmoderny, ledy autory takzvaného „poststrukturalismu" jako Toucalt, Delcuze Čí Der-rida, jejíchž myšlení vykazuje zřetelnou blízkost k postmoderním tématu1 m a způsobům uvažování, (řebaže sami tito aufoři by takové označení odmítli; fi" dále odlišnou řadu „anonymních" postmodernistu, od Fcycrabenda po Marquarda, kteří - a to i bez tohoto původu - z věcí samé patří mezi teoretiky a propagátory mnohosti, a proto palří k poslmoderní situaci; 81 jako třetí skupinu jc Iřeba uvést autory, kteří se sice z jiných pozic zabývají postmodernou kriticky, přitom však objevili tolik cenného a shledávali tolik příbuzného, žc jim to přinejmenším vyneslo podezření z přeběhlictví - tak je lomu například u Welmera; 82 jako čtvrtou skupinu lze uvažovat autory, kteří sice sázejí na „postmodernu", avšak, odhlédneme-li od globální teze nějaké základní změny, neukazují příliš zřetelně, co si pod ní představují (například Putnám); 83 dále je třeba připomenout autory, kteří sice stojí na straně postmoderního myšlení, avšak toto myšlení - jakkoli
45
se u nich jeho vymezení podobá rozhodnému postmodernismu á la l.volard - rozvinuli svým viaslním způsobem a v konlexlu jiných (radič: sem patří třeba Vallimo, který nevychází z Witlgeaslcina a Kanta, nýbrž / I Ieideggera a Niclzschcho s\ a konečně je v řadě rozhodných postmodernismů třeba specifikovat ten, který má docela jinou fazónu, původ i intenci, totiž Spncmannovo (zdrženlivé) přihlášení se k postmoderně, které profiluje především starší tradice.
10.Shrnutí a doplňky
Spojíme-ii tento přehled poslmodcrních směrů v literatuře, architektuře., malířství, sochařství, sociologii a filozofii v celkovou charakteristiku postmoderny, pak je zřejmým výsledkem loto: postmoderna začíná lam, kde končí celek, 1'rulo vystupuje proti relolalízujícím tendencím - třeba lak, že ťuočí na monopol mezinárodního slylu v architektuře, třeba lak, že v teorii védy odmílá rigidní scientismus. anebo lak, že v oblasti politiky bojuje proti fenoménům vnější i vnitřní dominance. Především pozitivně využívá konec Jednoho a Celku, když se snaží podpořil a rozvíjel projevující se mnohost v její legitimitě a specifičnosti. Zde je její jádro. Protože ví o nezcizilelné hodnotě různých koncepcí a rozvrhu (a nikoli tedy z nějaké povrchnosti a indiferenee), je radikálně pluralistická. Její vize je vize plurality. Proto literatura - Viancm počínaje a Rccm konče - usiluje o to, aby současně plnila různá očekávání: proto architekti jako Ungers, Stir-ling či 1-lollein pracují s různými jazyky a orcheslrují je buď solilérné, : buď agonálně, anebo lak, že je přebrušují; proto umělci jako Merz, Kitaj či Paladino inscenují mísla imaginace, kde se pronikají heterogenní světy; proto sociologové jako Rlzioni, Bell či llabermas zdůrazňují, že dnešní společnost charakterizují zlomy a rozdíly - chtít je j překonat jednoduchým zarovnáváním by znamenalo lolalitarismus; j proto filozofové jako í.yotard a Marquard prosazují radikální plura- i lizaci, další dělbu moci, polyteismus ve smyslu uznání a podpory roz- j manilosti současných životních rozvrhu, vědeckých koncepcí, sociál- i nich vztahů. 86 >
Přcjdcmc-li tedy od halasné polemiky, od povrchních výstřelků a ; parciálních omezeností k hlubším strukturám, ukazuje se celé pole ' postmoderny kupodivu jako homogenní. Jádrem postmoderních pro- f jevů a snah je důrazný pluralismus - pluralismus, který se nepociťuje |
4(i !
jako nepříjemná koncese, nýbrž jako pozitivní úkol, pluralismus ofenzivně prosazovaný. „Postmoderna" se stala klíčovým slovem právě tehdy, když získala tento jasně vymezený pojmový obsah. Psychologicky se s ní spojují i jiné naděje - zvláště nadeje na dobu po epoše válek - avšak nosníkem tohoto konceptu je pluralita, a ona očekávání doby po válkách sc opírají n důsledné zřeknutí se totality. s7
Postmoderní mnohost je třeba chápat jako zásadně pozitivní fenomén. Komu sc stýská po ztracené jednotě, lomu sc stýská po donucování - ať jakkoli sublimovaném. Kolo dějin nelze vrátil nějakou riadckrelovanou jednotou, a postmoderní mnohost již nelze poměřoval měřítkem takové jednoty. Oba konzervativismy - praktický a kulturně politický - postmodernu míjejí. Neboť postmoderna konzervativní není. Vzhledem k lěmlo pohledům obráceným do minulosti je postmoderna naopak epochou, v níž střetávání heterogenních forem vědění a života již nebudí obavy, nejsou ignorována anebo omezována, nýbrž jsou naopak přípustná, ba dostávají se do popředí, neboť jsme si uvědomili, že lidská řeč a humánní život jsou možné jen v plurálu. Vize postmoderny je nejvnitřnčjším způsobem pozitivní. Jde za světem rozmanitosti. Kdo si oproti lomu stěžuje jen na ztrátu určité závazné utopie, ten jednak nepochopil, že tato utopie je vždy také fixní představa a že právě toto schéma je třeba opustit, a jednak nenahlédl pozitivní inspiraci, která je duší postmoderny a jejímž cílem je skutečná pluralita. To je ona forma utopie, která se slala legitimní a nutnou polé, co jsme prohlédli znásilňující charakter každé monis-lické utopie.
Tato postmoderna je uprostřed mezí dvěma exlrémy. O jednom z nich jsme sc již zmínili: bezbřehý postmodernismus. Vzniká z postmoderní plurality právě tehdy, pokud nebereme vážně, nýbrž stíráme rozdíly, které jsou solí plurality, takže vznikne jakási všehochuť, stírající postmoderní pluralitu. Takio se objevuje libovůle, kterou fejc-tonislické nazírání pokládá za specificky „postmoderní", třebaže každý skutečný postmoderní duch ji odmítá a naopak ji v teoretickém zápase používá jako diskredilujícího označení, 'lák se Jencks a l.vo-lard vzájemně obviňovali z toho, že právě len druhý je pouhým apo-logetou libovůle. Jencks jím má být podle Lyotarda prolo, protože jeho eklckticismus ústí v maximu „všechno je dovoleno", která sice odpovídá „duchu zákazníků supermarketu", nikoli však nárokům opravdové postmoderny. 88 A Lyotard má být podle Jenckse obhájcem libovůle, poněvadž hájí „relativismus", který je třeba „zatratil"."9
47
'ló v každém případě znamená, že libovůle patří mezi protivníky postmoderny a ehápe se tu jako nebezpečí, nikoli jako její ideál. Na druhé straně je zjevné, že Jencks a Lyotard se v této polemice zaměřovali většinou na slabá místa a nedorozumění, nikoli na substanci a intence protivníka. Obrana před libovůlí je jim společná.90 Liší se jinde.
Jencks je představitelem té verze postmodernismu, která - a to je druhá íorma extrému v postmoderním pluralismu - za mnohostí stále ještě usiluje o celek. Jistě, Jencks se přitom nemůže vyhnout rozporům. Na jedné straně - vědom si diference a vycházeje z, dvojího kódování - tvrdí, že postmodernismus „nemůže být integrovaným jazykem", jako jím byl například barok. 91 Ale na druhé straně vyhlašuje právě barok za cíl, k němuž míří touha postmoderny, nebof právě v něm se podařilo stvořit „rétorický celek".92 Rozhodně je zřejmé, že Jencks sní o syntéze, o „lakovém všem společném symbolickém řádu, jaký zakládá náboženství" - a přitom nedovede dost dobře ukázat, jak něco lakového uskutečnil, je-li dána ona mnohost, která je pro postmodernu konstitutivní. 93 Ilolismy tohoto i jiných typů bezpochyby patří do spektra současných tužeb. Jejich konjunktura sahá od proklamaci New Agc přes integralivní koncepty vědění až po programy opětovného propůjčení kouzla světu, „Post-moderna" má pak smysl epochy překonávající moderní roztříštěnost, epochy nové celistvosti. A zde jc skutečný a opravdu závažný rozdíl mezi Jencksem a Lyotardem. Lyotard soudí, že z hlediska filozofie jazyka prokázal nemožnost super-kódu, a skutečná poslmodernila se pro něj váže k tomuto náhledu, k rozchodu se všemi sny o jednotě. Tím se pak definuje i jeho odlišnost vzhledem k těm filozofickým koncepcím, které, podobně jako je tomu u Jcncksc, znovu usilují o novou celost a chápou se právě v tomto smyslu jako „postmoderní". Jencks již poukázal na to, že hledaná celost závisí na „přesvědčivém sociálním či metafyzickém obsahu" přitom však má být podle něj hledání takového obsahu nikoli úkolem filozofů, nýbrž „výzvou určenou postmoderním architektům".94 Ibhoto úkolu se ujala Spaemaimova škola, která obhajuje „postmoderní esencialismus" resp, „subslancialismus". 95 Protože zde se v dané chvíli zabýváme pouze pojmem postmoderny a jeho používáním, spokojme se prozatím tímto poukazem. Věcně bude loto stanovisko tématem třetí kapitoly. - Ústřední pro postmodernu je v každém případě koncepce plurality. Zatímco na jedné straně se pluralita zvrháva v libovůli a převádí se na indiferenci, pokračují
na druhé straně pokusy o její celostní překročení méně snadno, než by chtěly předstírat. My však musíme sledoval hlavní proud.
Ještě poslední poznámku k terminologicky centrálnímu problému postmoderny, k jejímu vztahu k moderně. Přehled používání tohoto pojmu ukazuje, že postmoderna naprosto není lo, co jí podsouvá běžné nedorozumění: anli-rnodcma a Irans-moderna. 9íi Jc ovšem pravda, že termín „postmoderna" toto pojetí nevyhnutelně sugeruje. Máme tu co do činění s přímo ukázkovým příkladem magie falešného jména, která, jak známo, spočívá v tom, že věc se stává nedůvěryhodnou, je-li setrvale označována falešným jménem. Je však nicméně zjevné, že tato magie zde nemá věcnou oporu. Postmoderna, klcrou Lyotard dokonce definoval jako pokračování „vědeckých, uměleckých a literárních avantgard" tohoto století 97, jc mnohem spíše pro-mo-derní než anli-modcrní. To jc Iřeba blíže vyložit v obou následujících kapitolách. *
''Kapitola II, pojednávající o „moderne jako měnivém protipólu postmoderny" byla v našem výboru vypuštěna. Diagnózy moderny jsou sledovány jako zrcadlové koncepty postmoderny. Dále jc v našern vydání vynechán pododdíl 1 - 4 třeli kapiloly, kde Welsch vymezuje pojem novověku v souvislosti s modernou.
49