Říše Svatá říše římské národa německého byla po roce 1648 roztříštěna a Habsburkům se nepodařilo ji sjednotit a ovládnout. V říši existovaly relativně samostatné státy – vedou i samostatnou zahraniční politiku. Největšími státy bylo kromě Pruska ještě Braniborsko, Sasko a Bavorsko. Formální hlavou říše byl císař z habsburského rodu. Říšský sněm, který zasedal v Řezně, byl bezmocný. Chyběly mu finanční prostředky, byl bez vojska, bez úřednického aparátu a neměl ani žádný daňový systém. Bavorsko - Wittelsbachové Maxmilián II. Emanuel – Wittelsbach - 11. 7. 1662 München – 26. 2. 1726 München - krypta Theatiener-kirche. Rodné jméno Maximilian II. Maria Emanuel Kajetan von Bayern Rod Wittelsbachů starý šlechtický rod s kořeny už od 10. století. Pod jejich vlivem byly části Německa, kde vládli jako vévodové a od roku 1356 jako kurfiřti, nejdříve falčtí a od roku 1623 bavorští. Otec: Ferdinand Maria Bavorský byl bavorským kurfiřtem (1651–1679) a díky politice Francie za vlády Ludvíka XIV. mohl stabilizovat situaci v Bavorsku. Pomohl obnovit armádu a hospodářství po třicetileté válce a Bavorsko tak předběhlo ostatní německé země. V letech 1662-1664 vojensky vypomáhal Rakousku v jeho válce s Turky. Matka: Jindřiška Adéla Marie Savojská měla vliv na politiku, její matka pocházela z vládnoucího rodu ve Francii, svoji nejstarší dceru provdala v roce 1680 za Ludvíka Francouzského. Jeho otec Ferdinand umírá v roce 1679, a tak se Maximilián ujímá vlády v pouhých 17 letech. Již o pár let později v roce 1683 se zapojil jako Habsburský spojenec do války proti Osmanské říši. Zúčastnil se obléhání Bělehradu v roce 1688, kde získal svoji přezdívku Modrý kurfiřt, podle jeho oblíbené barvy uniformy. Byl dvakrát ženatý. Poprvé se oženil 15. července 1685 s Marií Antonií Habsburskou, která doplatila na sňatkovou politiku Habsburků a na příkaz svého otce Leopolda I. se vdala. Měli tři syny, ale první dva zemřeli při nebo pár dní po porodu a třetí Josef Ferdinand umírá v roce 1699. Ferdinand se měl stát španělským králem po svém strýci Karlovi II., ale jeho smrt způsobila vypuknutí válek o španělské dědictví. Podruhé se oženil 2. ledna 1695 s Terezou Kunhutou Sobieskou, se kterou měl deset potomků. V letech 1692–1706 zastával úřad místodržícího ve Španělském Nizozemí, což bylo území ovládané španělskými Habsburky, které se rozkládalo na území dnešní Belgie, Lucemburska a severní Francie. Přestože Maximilián bojoval po boku Habsburků proti Turkům, ve válce o španělské dědictví je již nepodpořil. Na místo toho jej jeho mocenské ambice dovedly k tomu, že stanul proti nim na straně Francie. V důsledku bitvy u Höchstädtu - Maximilián musel ustoupit, a tak se část armády vyhnula zničení. Pro Maxmiliána měla porážka katastrofální důsledky. Bavorsko bylo okupováno nepřátelskými vojsky a muselo je zásobovat, zároveň pominulo přímé ohrožení Habsburského impéria Bavorskem. Maxmilián byl opět poražen vévodou Marlboroughem v roce 1706 v bitvě u Ramillies a to vedlo k obsazení Španělského Nizozemí Holandskem a Brity. Maximilián musel uprchnout a císař Josef I. nad ním v dubnu 1706 vyhlásil říšskou klatbu. Bavorsko se tak dostalo pod císařskou správu jako válečná kořist. Josef I. tam stanovuje místodržitele a odebírá kurfiřtovi jeho čtyři syny, které dává na výchovu svým příbuzným do Grazu. Maxmilián II. Emanuel získal zpět vládu v Bavorsku až v roce 1714, kdy se smířil s Habsburky. Jeho cíl, aby bylo Bavorsko povýšeno na království, se mu nepodařilo realizovat. Umírá v Mnichově 26. února 1726 a na jeho místo nastupuje jeho syn Karel Albrecht, budoucí císař římský. Karel VII. Albrecht Bavorský (6. 8. 1697 Brusel – 20. 1. 1745 Mnichov) byl císař Svaté říše římské v letech 1742–1745. [_] Narodil se jako syn bavorského kurfiřta Maxmiliána II. a Terezy Sobieské, z matčiny strany byl tedy vnukem polského krále Jana III. Sobieského. Roku 1699, po smrti svého staršího nevlastního bratra Josefa Ferdinanda, se stal dědicem bavorského vévodství. Ve válce o španělské dědictví byl zajat rakouským vojskem a odveden na výchovu do jezuitského gymnázia. Po skončení války pobýval v Itálii a pomáhal v bojích o Bělehrad. V říjnu 1722 se ve Vídni oženil s Marií Amálií Habsburskou, mladší dcerou císaře Josefa I. V roce 1726 se stal jako Karel I. Albert nástupcem svého otce a po smrti císaře Karla VI. neuznal Pragmatickou sankci a postavil se proti Marii Terezii. V rámci válek o rakouské dědictví uchvátil vojensky část rakouského dědictví Habsburků včetně Království českého. Francouzské vojsko pod velením maršála de Saxe dobylo 26. listopadu 1741 Prahu a Karel Albrecht se dne 9. prosince 1741 nechal provolat protikrálem (korunovační klenoty byly ukryty ve Vídni) jako Karel III. Legálním králem českým byla od roku 1740 Marie Terezie, nicméně značná část české šlechty vzdala Karlu Albrechtovi 19. prosince hold.^[1] V lednu 1742 byl – za podpory francouzských vojsk – zvolen císařem jako Karel VII. a ve Frankfurtu nad Mohanem korunován svým bratrem, kolínským arcibiskupem a kurfiřtem Klementem Augustem. Po několika porážkách v roce 1744 a znovudobytí uchvácených území (včetně Království českého), jakož i Bavorska vojsky Marie Terezie však fakticky byl císařem bez území (neměl oporu ani v jedné části monarchie a musel uprchnout i z Bavorska). Jeho nástupce v Bavorsku, syn Maximilián III., se vzhledem k rakouské vojenské převaze vzdal císařských ambicí a v dubnu 1745 uzavřel s Marií Terezií mír. Prusko – Hohenzollernové Braniborsko-Prusko (něm. Brandenburg-Preußen) byl stát vzniklý roku 1618, když se Prusy knížecí (není součást SŘŘNN) dostaly pod kontrolu braniborského kurfiřta - markrabství (je součástí SŘŘNN). Anna Hohenzollern – dcera Alberta Friedricha Hohenzollern (1568-1618) se provdala za kurfiřta Jana Zikmunda Braniborského Prusko se 18. ledna 1701 přeměnilo v Pruské království, které se pak 18. ledna 1871 stalo spolkovou zemí nově založené Německé říše. Panovala zde náboženská tolerance - přicházejí sem protestanti z různých zemí – Francie - hugenoti, Čechy – zvýšení počtu obyvatel Kurfiřt Fridrich Vilém - doba vlády 1640 – 1688, velký kurfiřt Začíná vytvářet pruský absolutismus, studium ekonomie, náboženská tolerance, upevnění vnitřní i zahraniční politiky, zbudoval malou ale účinnou armádu – pod svou kontrolou, polovinu nákladů na armádu platí ze státního rozpočtu Byrokratizace, centralizace, podřízení šlechty – najímání do armády jako důstojníci, městská střední vrstva stagnuje, oporou panovníka statkář - junkeři Merkantilní politika, vysoké daně, podpora manufakturní výroby, budování silnic, kanálů, přístavů i síť pošt. Friedrich III. (král Friedrich I.) 11. 7 1657 Köningsberg – 25. 2. 1713 Berlin (1688 – 1713) – 1701 získává od Leopolda I. královský titul za pomoc ve válce o španělské dědictví Napodobuje život na francouzském dvoře, do svého paláce v Charlottenburgu přivádí dvořany, umělce, hudebníky, zakládá UNI a Královskou akademii umění v Halle, v Berlíně Akademii věd Král Fridrich Vilém I. (1713 – 1740) Známý jako „král vojáků“ prudká povaha, vojensky nadaný, zavádí militarismus, tvrdá disciplína, usilovná cvičení, časté manévry, branná povinnost, zvýšení počtu vojáků (čtvrtá nejsilnější armáda v Evropě). Osídlování málo obydleních částí východního Pruska, Podpora manufakturní výroby i zemědělství, výroba vojenské výzbroje a textilní průmysl Sám byl katolík, respekt k protestantskému náboženství, židům nechává ekonomickou svobodu Fridrich II. Veliký (1740 – 1786) Syn FV, osvícenský absolutismus, války o rakouské dědictví, zisk Slezska