Seminář Pragmatická sankce Karla VI. Pojem rakousko-turecká válka může označovat několik konfliktů: * První rakousko-turecká válka (1525–1541; také nazývána čtvrtá benátsko-turecká válka) * Druhá rakousko-turecká válka (1566–1568) * Třetí rakousko-turecká válka (1593–1615; také nazývána dlouhá turecká válka) * Čtvrtá rakousko-turecká válka (1663–1664) * Pátá rakousko-turecká válka (1683–1699; také nazývána sedmá benátsko-turecká válka nebo velká turecká válka) * Šestá rakousko-turecká válka (1716–1718) * Sedmá rakousko-turecká válka (1735–1739) * Osmá rakousko-turecká válka (1787–1791) Osmansko-uherské války byla série válečných konfliktů mezi Osmanskou říší a Uherským královstvím. Po byzantské občanské válce, osmanském dobytí Galipole (významný srbský přístav), 1371 v únoru umírá srbský car Ivan Alexander – říše již rozdělena, 4. 12. umírá srbský car - rozpad říše, 1382 Osmané dobili Sofii, a bitvě na Kosově poli Bitva na Kosově poli (Kosovo polje, Campus Turdorum, se odehrála 15. června 1389 (podle Gregoriánského kalendáře 28. června),^[11] asi 100 kilometrů severně od Skopje,^[12] svého času korunovačního města srbského cara a krále Štěpána Dušana.^[13] Na straně jedné se zde střetli srbský kníže (car Lazar I.) Lazar Hrebeljanović (1371-1389), kníže Vuk Branković a bosenský král Tvrtko I. Kotromanić (jeho oddílům velel Vlatko Vuković), na straně druhé osmanský sultán Murad I. (1362-1389), kterého doprovázeli jeho synové Yakub a Bayezid.^[14][15] Křesťanské jednotky byly posíleny řadou pomocných oddílů z Albánie, Bulharska a Uher,^[16] Osmanům asistovali jejich vazalové z podmaněných zemí.^[14] Ačkoli výsledek bitvy zůstal nerozhodný (padli i oba vrchní velitelé), další činy uherského a polského krále Ludvíka I. z Anjou znamenaly oslabení křesťanských spojenců,^[17] díky nimž si Osmané upevnili své pozice na Balkáně, kde zanedlouho vyvrátili druhou bulharskou říši (definitivně roku 1396). Osmanská říše zahájila systematické dobývání Balkánu – Murad I.- Osmanský postup v Srbsku vedl Uhersko k válce proti Osmanské říši. Počáteční uherský postup kulminoval v křížové výpravě k Varně (1443-1444), i když bez vnější podpory byla uherská vojska poražena. Přesto byli Osmané poraženi u Bělehradu, poté co dobyli Konstantinopol. Osmanský postup byl zastaven v Moldávii díky uherskému zásahu ale Osmané nakonec dosáhli triumfu, když Moldávie a Bělehrad padly. V roce 1526 Osmané porazili uherská vojska v bitvě u Moháče vedená králem Ludvíkem Jagelonským, jenž zahynul spolu s 14 tisíci pěších. Jako důsledek této porážky propukla v Uhrách občanská válka a Uhry byly nuceny platit Osmanům tribut. Uhry se v této době rozdělily na tři části: Horní (královské) Uhry, Sedmihradsko a Budínský pašalik. Osmansko-habsburské války Série válečných konfliktů mezi Osmanskou říší a Habsburskou monarchií, probíhá na Balkáně a zejména v Uhrách. Pád Konstantinopole do rukou osmanských Turků, v nějž vyústilo obležení z roku 1453 (trvalo od 2. dubna do 29. května), představuje definitivní zánik Byzantské říše a okamžik, kdy se Osmanská říše stala v Evropě velmocí a ovládla Balkán a východní Středomoří. Bitva byla poměrně jednostrannou záležitostí. Byzantská říše byla v této době již jen tragickým zbytkem kdysi mocného impéria a byzantský císař, který ovládal pouze bezprostřední okolí svého města, byl před ní de facto vazalem tureckého sultána. V srpnu 1452 dokončili Turci výstavbu Rumelijské pevnosti, a to i přesto, že se ji Byzantinci pokoušeli několikrát sabotovat, či minimálně zdržet. Nová pevnost na dohled od Zlatého rohu byla jasným symbolem neodvratnosti ofenzivy a obléhání. Císař proto nařídil zavřít brány a připravit se na úder. Císař Konstantin XI. si byl vědom závažnosti situace a hlavně faktu, že se již sama Byzanc, tvořící v podstatě jen samotná Konstantinopol a několik velmi vzdálených malých držav, neubrání. Konstantin se proto marně dožadoval pomoci ostatních křesťanských panovníků a nepomohlo mu, ani že přistoupil na formální obnovení jednoty pravoslaví s Římem (tzv. Florenskou unii). Tvrdil, že jako v dobách silné Byzance, kdy se podařilo Araby zatlačit díky křížovým výpravám, by nyní podobná akce dokázala zastavit mnohem agresivnější Turky. Celkem připlulo z italských středomořských států jen několik galér a jednotka žoldnéřů pod vedením slavného janovského kapitána Giustinianiho. Giustinianiho 700 mužů představovalo velice cennou pomoc, ale sami o sobě nemohli stačit. Vzhledem k naprosto nedostatečnému počtu obránců vzdorovala Konstantinopol poměrně dlouho, což svědčí jak o urputné obraně, tak o kvalitě konstantinopolského opevnění. Nakonec však Turci přece jen pronikli za hlavní hradby. Stalo se tak poté, co byl Giustiniani raněn a opustil své stanoviště na hradbách, což obránce silně demoralizovalo. Císař Konstantinos zahynul krátce po pádu hradeb za bojů uvnitř města a jeho smrt definitivně zlomila odpor byzantských vojáků, kteří tak přišli krátce po sobě o oba hlavní velitele. Giustinianiho odvezli jeho muži na poslední chvíli na jedné z galér, ale v červnu zemřel na následky zranění (patrně na sněť). Literatura NICOLLE, David. Konstantinopol 1453 : konec byzantské říše. Praha : Grada, 2009. 96 s. ISBN 978-80-247-2881-0. RUNCIMAN, Steven. Pád Cařihradu. Praha : Epocha, 2003. 223 s. ISBN 80-86328-16-3. Svatý Konstantin XI. Palaiologos Dragaš (Dragases) (8. února 1405 – 29. května 1453) byl posledním byzantským císařem a posledním legitimním římským císařem (1449–1453). Byl synem císaře Manuela II. a císařovny Heleny Dragaš, a bratrem císaře Jana VIII. Proti Osmanům povstání na Balkáně – např. Vlad III. Dracula -Napichovač (1431-1476) – byl 3x valašským knížetem – 1448, 1456-1462, 1476. v Rumunsku a Bulharsku považován za národního hrdinu pro boj s Osmany. V Evropě pro svou krutost předloha pro upíra Drakulu, nebyl vládcem Transylvánie ale Valašska; přezdívky jeho otce — Drak (Dracul) — jíž byl označován jako člen tzv. Dračího řádu císaře Zikmunda, který měl za úkol chránit křesťanskou víru. Mocný islámský stát hrozbou pro křesťanstvo – proto podpora Habsburků; a Střední Evropě – křížové výpravy na Nikapoli, Křížová výprava na Varnu, zvaná též „bitva národů u Varny“, nebo také „první bitva národů“, se konala 10. listopadu 1444 poblíž Varny ve východním Bulharsku. V této bitvě turecká vojska pod vedením sultána Murada II. porazila polská a maďarská vojska pod vedením Vladislava III. Jagello a Jana Hunyadiho. Též vojska Jána Jiskry z Brandýsa – husiti-žoldnéři. 24 000 Evropanů x 60 000 Osmanů, drtivé vítězství Osmanů, smrt Vladislava III. (nejstarší syn Vladislava II. Jagello), bitvou na uherský trůn Ladislav Pohrobek (1453 i český král) První rakousko-turecká válka (1525–1541; také nazývána čtvrtá benátsko-turecká válka) 1526 další významný zlom bitva u Moháče – porážka evropských vojsk – smrt Ludvíka Jagelonského – vdova Marie útočiště u bratra Ferdinanda I. – Uherské dědictví nárokují Ferdinand I. x Jan Zápolský, podporován Osmany. Ferdinand I. postupuje, dobývá Budín 1529, odveta sultána Sulejmana I. – vyslal armádu o 120 000 mužů, postupně získával území předtím dobytá Ferdinandem I., odolal pouze Prešpurk, bitva o Vídeň – sultán dorazil 27. září 1529 – habsburské vojsko 16 000 mužů, Osmani 7x více, W uhájena, 14. října Osmané ustoupili, další expanze Habsburků, 1530 obsadil Gran, útok na Budín – neúspěšný, 1532 opětovný útok Sulejmana na Vídeň – přes pevnost Köszeg – kapitulace rakouských vojáků, mírová úmluva - Sulejman expanzi zastavil, uznal omezené zisky v Uhrách a donutil Ferdinanda uznat Jana Zápolského uherským králem. Ve skutečnosti F I. neuznal – další vzájemné potyčky, 1537 F I. porušuje mírovou úmluvu – útok a obléhání Osijeku, porážka. Přesto smlouvou z Nagyváradu F I: uznán uherským králem. 1541 pád Budína do osmanských rukou – Královské Uhry – Západní a Severní Uhry uznávají Habsburského krále; Osmanské Uhry – okupované střední a jižní Uhry Druhá rakousko-turecká válka (1566–1568) 1566 další útok – obléhání Szigetváru – cesta k útoku na Vídeň – porážka Osmanů – vedl sultán Sulejman (v září 1566 umírá – 72 let), expanze na Vídeň nepokračuje Uhry se stávají vazalským a tribut platícím státem – svobodné zůstávají jen Horní Uhry = Slovensko, Prešpurk se stává hlavním městem. Budínský ejálet (turecky Budin Eyaleti, Budin Beylerbeyliği, Budin Paşalığı), kolokviálně též Budínský pašalík, byla vyšší samosprávní jednotka Osmanské říše ve středním Podunají. Jejím centrem byla někdejší uherská metropole Budín. Ejálet existoval mezi lety 1541 a 1686. Součástí pašalíku byla i Baranja (dnešní východní Chorvatsko kolem města Osijeku). Za prvního valího byl jmenován Sulejman-paša, který byl původem Maďar. Turci, ale i příslušníci jiných muslimských národů říše (Bosňáci, Albánci), do ejáletu přicházeli zejména z jižnějších provincií říše. Muslimské obyvatelstvo se koncentrovalo hlavně ve městech. Ejálet se se skládal z několika sandžaků, jejichž počet v průběhu let kolísal. V době návštěvy cestopisce Evliji Čelebiji existovaly sandžaky Vučitrn, Kruševac, Smederevo, Zvornik, Srem, Moháč, Požega, Segedín a Bečkerek. Roku 1573 ejálet tvořilo už 21 sandžaků, mezi nimi byly například Smederevo, Zvornik, Srem, Segedín, Požega a Moháč. Po dobytí Jageru a Velké Kaniži na přelomu 16. a 17. století byla tato města ustanovena jako centra nových ejáletů. Některé budínské sandžaky v Potisí byly připojeny k novému Jagerskému ejáletu, v Podráví byl zřízen Kanižský ejálet. Pod správu Budína tak nyní patřila pouze oblast kolem Dunaje od Ostřihomi po Moháč. Ejálet byl rozpuštěn roku 1686 Habsburky, kteří ovládli téměř celou Panonskou nížinu. Po Karlovickém míru roku 1699 pod osmanskou správou zůstal jen Smederevský sandžak a část někdejšího Sremského sandžaku. Již dříve došlo k připojení těchto správních jednotek k Temešvárskému a nakonec Rumélijskému ejáletu. Čtvrtá rakousko-turecká válka (1663–1664) Válku Habsburkům - Leopoldovi vyhlásil turecký sultán Mehmed IV. v dubnu roku 1663. Jeho vojska překročila Dunaj a nedaleko Štúrova porazila narychlo svolanou zemskou hotovost. Poté se vydala k pevnosti Nové Zámky, kterou oblehla. Pevnost padla po více než měsíčním obléhání v září 1663. K rozhodujícímu střetnutí konfliktu došlo 1. srpna 1664 v bitvě u Mogersdorfu či Szentgotthárd – u sv. Gottharda, kde Turci utrpěli těžkou porážku a museli se stáhnout. Přestože měl Leopold I. strategickou výhodu, kvůli nedostatku financí na vydržování armády podepsal 10. srpna téhož roku s Osmany pro něj nevýhodný mír ve Vasváru – vasvárský, ve kterém uznal tureckou kontrolu nad Novými Zámky a Sedmihradskem, mír potřeba kvůli napětí s Francií Následkem podepsání nevýhodného míru vypuklo roku 1664 v Uhersku Wesselényiho spiknutí. Spiknutí Mikuláše Zrinského a Františka I. Rakoczyho – prozrazena – tvrdé represe, poprava vůdců. Povstání Imricha Tökölyho (1672-1685) Imrich Tököli (maďarsky: Thököly Imre) (25. září 1657, Kežmarok, Uhersko – 13. září 1705, Izmir, od roku 1906 pochovaný v Kežmarku) byl sedmihradský kníže, kníže resp. král Horních Uher, vůdce protihabsburského stavovského povstání, přezdívaný svými současníky slovenský král (maďarsky tót király) nebo kurucký král. [_] [LINK] Knížecí erb Imricha Tököliho Roku 1667 začal studovat na evangelickém kolegiu v Prešově, roku 1670 v době obléhání Oravského hradu ujel do Sedmihradska a stal se aktivním účastníkem boje proti Habsburkům. V roce 1678–1687 se stal vůdcem stavovského povstání uherské šlechty. Od Magerlicha v Banské Bystrici v Horní ulici koupil dům, který dlouho nevlastnil. Z Banské Bystrice dal vyhnat jezuity. V roce 1682 se stal – jako vzdoropanovník Habsburků – králem resp. knížetem (Osmanská říše ho titulovala král, on sám se označoval jako kníže) Horních Uher, vazalského státu Osmanské říše, který původně pokrýval zhruba východní a střední Slovensko (po Váh), později i západní Slovensko. Po zdrcující porážce Osmanů v bitvě u Vídně bylo jím vedené povstání v letech 1683 až 1685 postupně zlikvidováno habsburskými vojsky a Tököli byl nucen uprchnout z Uher. V následujících letech několikrát čelil podezření ze strany Osmanů, byl dokonce i uvězněn. Ale poté zase vedl turecká vojska v Sedmihradsku proti Habsburkům se střídavými úspěchy. Pátá rakousko-turecká válka (1683–1699; také nazývána sedmá benátsko-turecká válka nebo velká turecká válka) 1683–1699 Velká turecká válka (objevuje se i pod jinými názvy, např. pátá rakousko-turecká válka nebo sedmá benátsko-turecká válka) byla v letech 1683–1699 řada válečných střetnutí mezi Osmanskou říší a jejími protivníky v čele s Habsburskou monarchií. Válka začala v červenci roku 1683 druhým obléháním Vídně stopadesátitisícovou osmanskou armádou. Tu spojená evropská vojska u rakouské metropole porazila při takzvané bitvě u Vídně a posléze je vytlačila hluboko do Panonské nížiny. Rakouské diplomacii se pak roku 1684 podařilo spolu s Polskem a Benátkami ustavit Svatou ligu proti Osmanům, k níž se o dva roky později připojilo i Rusko. Válka pak probíhala na řadě míst východní Evropy a Balkánu. Habsburkům se v první fázi války zdařilo upevnit postavení v Uhrách, kde dosáhli dědičnosti trůnu. „Slovenský král“, kníže Imrich Tököli, který se předtím podrobil Cařihradu, byl nadobro svržen. Polská vojska Jana III. Sobieského třikrát vpadla do Moldavska. 1684 Leopold I uzavírá příměří s Ludvíkem XIV. Války v 80. a 90. letech vede princ Evžen Savojský. Roku 1687 byl sultán Mehmet IV. sesazen janičáry, ale ani jeho nástupce Sulejman II. nebyl zprvu ve válce příliš úspěšný. Bitva u Nagyharsány (12. srpen 1687) byla jednou z významných bitev válek mezi Osmanskou říší a impériem rakouských Habsburků. Odehrála se severně od Drávy a křesťanské vojsko vedené Karlem V. Lotrinským a Maxmiliánem II. Emanuelem v ní rozdrtilo tureckou armádu velkovezíra Sulejmana paši. Z propagandistických důvodů byla bitva pojmenována jako (druhá) bitva u Moháče (coby odčinění bitvy u Moháče z roku 1526), byť Moháč byl od bojiště poměrně daleko, přes 40 km. Z toho důvodu dává řada historiků přednost výše zmíněnému názvu. V bitvě se jakožto velitel jízdy vyznamenal generál Evžen Savojský. * VLNAS, Vít. Princ Evžen Savojský. Život a sláva barokního válečníka. Praha ; Litomyšl : Paseka ; Národní Galerie, 2001. 849 s. ISBN 80-7185-380-1. S. 84. Císařské pozice, které byly rovnoběžné s Drávou a silnicí Moháč - Siklós, kryly na levém křídle močálovitý tok Karasiskaly a na pravém křídle hora Harsány. Bylo zde rozestaveno 30 000 pěších ^[1] a 20 000 jezdců. V první linii bylo 34 praporů a 79 švadron, 13 praporů a 63 švadron ve druhé linii. V nepřehledném terénu poslal vévoda Lotrinský pravé křídlo hlubokým úvozem po úbočí Harsány. Paša Sulejman považoval tento manévr za oslabení linie a nařídil zaútočit 8000 jezdcům na levé křídlo a probít se do zad druhé linii obrany. Jízda byla odražena a v 15.00 hodin byla vyslána část pěchoty pro posílení jezdeckého útoku na levé křídlo. Picolominiho brigáda o 23 švadronách pod vedením markraběte Bábenského odrazila útočící sipahíje. Vévoda Lotrinský vedl útok císařského středu (pluky Serényiho, Steinaua, Auerspurga a Stahremberga) a ten dosáhl tureckých okopů a vnikl do nich. Kolona pravého křídla postoupila z úbočí Harsány na Siklóskou rovinu, rozvinula se a vpadla Turkům do boku a zad. Nato roku 1688 do rukou Habsburků padl Bělehrad a roku 1689 pak i Skopje. Koncem téhož roku však velkovezír Mustafa Köpröli shromáždil silnou armádu a roku 1690 zahájil úspěšnou protiofenzívu. V říjnu 1690 Osmané dobyli Bělehrad nazpět a v následujících letech se válčilo se střídavými úspěchy až do uzavření míru ve Sremských Karlovicích 26. ledna 1699. Habsburkové na jeho základě získali celé Uhry, vyjma Banátu, i se Sedmihradskem. Šestá rakousko-turecká válka 1716-1718 Původ šesté rakousko-turecké války je nutno hledat v nespokojenosti Osmanské říše s karlovickým mírem (1699). Již dvanáct let po podepsání této smlouvy začali Turci plánovat odvetu za porážku u Vídně (1683). Nejprve porazil velkovezír Baltaci Mehmet armádu Petra Velikého. Poté v roce 1715 nový velkovezír, Damad Ali, dobyl zpět od Benátčanů Moreu. Osmané se cítili být ohroženi Rakouskem (garantem Karlovického míru), a tak mu vyhlásili válku. V roce 1716 porazil Evžen Savojský tureckou armádu u Petrovaradínu (5.8.1716). Jedná se o jednu nejvýznamnějších bitev, jimiž Evropa čelila nájezdům tureckých muslimů, jejich surové expanzi a snaze o islamizaci Evropy. V této bitvě dne 5. srpna 1716 Evžen Savojský, vrchní velitel rakouského vojska, rozprášil početně mnohem silnější muslimskou armádu. Turci vytáhli do boje s cílem pomstít se a získat zpět území ztracená po drtivých porážkách u Vídně a Zenty. Poté, co Rakušané dobyli Bělehrad, žádali Turci o mír. Ten by podepsán v Požarevaci – Požarevacký mír roku 1718 a potvrdil nadvládu Rakušanů nad Bělehradem a výsledky mírové smlouvy z Karlovců. Turkům zůstal v držení jižní břeh Dunaje. * BORITZKA, Jiří. "Válka prince Evžena", 1716-1718. Historický obzor, 2008, 19 (1/2), s. 2-22. ISSN 1210-6097. * VLNAS, Vít. Princ Evžen Savojský. Život a sláva barokního válečníka. Praha ; Litomyšl : Paseka ; Národní galerie, 2001. 849 s. ISBN 80-7185-380-1. Sedmá rakousko-turecká válka (1735–1739) Rusko-turecká válka z let 1735–1739 mezi Ruskem a Osmanskou říší byla způsobena válkou Osmanské říše s Persií a pokračujícími nájezdy krymských Tatarů. Válka také reprezentovala neustálý boj Ruska o přístup k Černému moři. V roce 1737 se do války na ruské straně zapojilo Rakousko, čímž začala Rakousko-turecká válka 1737–1739. Nišský a bělehradský mír. Osmá rakousko-turecká válka (1787–1791) Osmá rakousko-turecká válka se odehrávala v letech 1787 až 1791 v souvislosti s šestou rusko-tureckou válkou. K rozhodnutí bojovat s Osmanskou říší došel císař Josef II., arcivévoda rakouský, který byl v alianci s Ruským carstvím pod Kateřinou Velikou. Obranná strategie, použitá ve válce o dědictví bavorské, se neosvědčila a rakouská armáda utrpěla těžké ztráty, což způsobilo prudký pokles popularity Josefa II. Jediným významným úspěchem se stalo dobytí Bělehradu roku 1789 pod vedením maršála Laudona, pro nějž to byla poslední válka, které se zúčastnil. Osmanská říše však vytvořila koalici se Švédskem a Pruskem, což přimělo Rakousko k uzavření separátního míru, který vracel hranice do předválečného stavu. Na rakouské straně bojovaly dobrovolnické oddíly srbských emigrantů, tzv. frajkory.^[1] Banát (sr. Банат, Banat, rum. Banat, maď. Bánát či Bánság, něm. Banat, slov. Banát) je oblast v jihovýchodní Evropě, rozdělená na tři části: východní se nachází v Rumunsku (Timiș, Caraș-Severin a částečně Arad a Mehedinți), západní v Srbsku (srbský Banát ve Vojvodině) a menší severní část v Maďarsku (Csongrád). Je součástí Panonské roviny, na jihu je ohraničen Dunajem, řekou Tisou na západě, na severu řekou Mureș a na východě jižními Karpaty. Ve starověku byl Banát obýván Dáky, kteří byli od roku 106 pod římskou nadvládou. V průběhu 6. století přišli do oblasti Slované, během 9. století byl Banát připojen k Bulharské říši. V 11. století se oblast dostala pod kontrolu Uherska. V roce 1552 byl Banát dobyt Osmanskou říší, která ho ovládala až do roku 1716, kdy byli Turci poraženi Evženem Savojským. Během turecké nadvlády a v důsledku válek bylo území téměř vylidněno a bylo tvořeno pustými lesy a bažinami. Požarevackým mírem (1718) připadla země rakouskému soustátí. V roce 1720 byl guvernérem Banátu jmenován Claudius Mercy (1666–1734), který se zasloužil o částečné zregenerování oblasti, močály okolo Dunaje a Tisy byly vyčištěny, kanály a silnice za velkých nákladů obnoveny. Za vlády Marie Terezie začal být Banát dosidlován evropskými kolonisty. Jednalo se především o Němce ze Švábska, ale i z jiných částí svaté říše římské, Francouze z Lotrinska, Slováky atd. V té době bylo založeno mnoho vesnic a kromě zemědělství se začalo využívat i místního nerostného bohatství, protože příchozí obyvatelé byli nejen rolníci, ale i obchodníci a řemeslníci. Oblast byla pod vojenskou správou až do roku 1751, kdy Marie Terezie zavedla v Banátu správu civilní s výjimkou Banátské Krajiny na jihu, která zůstala součástí rakouské vojenské hranice až do jejího zrušení v r. 1871. V roce 1779 byl Banát připojen k Uhersku. Po revoluci v roce 1848 se dostal pod přímou vládu rakouské koruny jako Srbská Vojvodina a Temešský Banát (něm. Woiwodschaft Serbien und Tamisch Banat), ale v roce 1860 byl znovu připojen k Uhersku a byl jeho součástí až do 31. října 1918, kdy zde vznikla krátkodobá Banátská republika (kterou uherská vláda uznala), jež však již 15. listopadu 1918 byla likvidována srbskými vojsky. Roku 1919 byl potom Banát rozdělen mezi Rumunsko (východní, větší část) a Království Srbů, Chorvatů a Slovinců (západní, menší část). Jen nepatrná část připadla Maďarsku. Tomu odpovídá i současná podoba hranic. Během druhé světové války se po porážce Jugoslávie stala její část Banátu předmětem sporů. O připojení této části Banátu usilovaly jak Rumunsko, tak Maďarsko. Na druhé straně zdejší německé obyvatelstvo usilovalo o zřízení německého státu v údolí Tisy a Dunaje, který by zahrnoval rovněž Bačku a Srem. Obě snahy zůstaly bez úspěchu a zbytek jugoslávského Banátu (1941–1944) zůstal pod formální správou Srbska. Během bělehradské operace byl Banát osvobozen a obnoven stav před válkou.