Šípková Růženka
Byl jednou jeden král a královna a tuze je rmoutilo, že nemají děti. Když už si
mysleli, že dožijí život v samotě, narodila se jim dceruška. Dali jí jméno
Růženka.
Na křtiny pozvali tři sudičky. Jedna jí přála krásu, druhá hezký hlas a když jí
chtěla přát třetí sudička, vešla do komnaty ošklivá babice a nad Růženkou
zaskuhrala: „Až sedmnáct let uplyne, o trn se píchne a zahyne!“ Třetí sudička
zažehnala zlo a zašeptala: „Neumřeš, sto let budeš spát, více už nemohu ti dát.“
V celém království dali rodiče vymítit všechny rostliny, co mají trny. Růženka
rostla do krásy a nádherně zpívala.
Když slavila sedmnácté narozeniny, bylo kolem ní plno shonu a Růžence byla
dlouhá chvíle. Chodila po zámku, až došla ke staré věži. Vystoupila až nahoru a
tam byla malá komůrka a v té žila babička, která právě
zalévala květiny. Růženka se zeptala: „Copak je to za
kytičku?“ „To je růžička, tu bys měla právě ty znát! Přivoň
si.“ Růženka se dotkla růže, ale v tom
se píchla o trn. Svalila se na lůžko jako
mrtvá a na špičce ukazováčku jí
vyskočila kapička krve.
S Růženkou rázem usnuli
hlubokým spánkem všichni,
kdo na zámku žili. Každý
zůstal tak, jak byl v tom
okamžiku, jak ho náhlý spánek
překvapil. Ale šípková růžička
v okně na věži neusnula. Začala
rychle růst a celý zámek pokryla
hustým trním.
Růženka spala a spala sto
let. Tou dobou putoval kolem
zarostlého zámku princ z daleké země. Toužil po
dobrodružství, a proto se začal trním prosekávat. Náhle se před ním trní začalo
samo rozestupovat, až ho dovedlo ke spanilé spící dívce. Byla tak krásná, že
princ neodolal a políbil ji. Růženka otevřela oči a s ní se probudil i celý zámek a
všechno trní zmizelo.
Brzy se slavila svatba a všichni měli radost, že se opět shledali.