1 PRAVOPISNÉ SYSTÉMY ČEŠTINY Starší české texty jsou napsány jiným pravopisem než novočeské texty. V zásadě můžeme odlišovat několik pravopisných systémů: 1.1 Tzv. primitivní (nebo také jednoduchý) pravopis Nedokonalý zápis českých slov latinkou; bez systému a ustrojení jsou zaznamenávány pračeské/staročeské fonémy latinskými písmeny. Nejde o pravopis ve vlastním smyslu slova, neboť nepředstavuje ustálený inventář grafémů a pravidla jejich kombinace. Spíše se jedná o různě úspěšné pokusy zaznamenat češtinu latinským pravopisem. homutne chomútné (poplatek z koní) Zazoa Sázava Často jedno písmeno označuje několik fonémů, nebo naopak několik písmen označuje jeden foném. To je pochopitelně velká překážka správnému porozumění takových zápisů: Cas může znamenat „Čaš, Kaz´, Kas, Kaš, Čas“. Tak byla např. napsána nejstarší doložená česká věta – přípis v zakládací listině litoměřické kapituly z poč. 13. století: Transliterace Pauel dal geſt ploſcouicih zemu · Wlah dalgeſt dolaſ zemu bogu iſuiatemu ſcepanu ſe duema duſnicoma bogucea aſedlatu Transkripce Pavel dal jest Ploškovicích zem´u, Vlach dal jest Dolás zem´u bogu i sv´atému Ščepánu se dvěma dušníkoma, Bogučeja a Sedlatu. V tomto typu záznamu se nesoustavně a v neustálené formě objevují první spřežky (první již v 11. století), kterými jsou zapsány specifické pračeské nebo raně staročeské fonémy, pro které nemá latina adekvátní písmena. V těchto nesoustavných záznamech se nabízejí rozličné způsoby záznamu specifických českých forem, které tak představují ortografický kvas, který předznamenával mladší první pravopisné systémy češtiny (lze v něm pozorovat řadu forem zápisu, které se v období, kdy se čeština stala psaným jazykem, neprosadily). uechní věčný Tschazta Částa „Primitivní“ pravopis lze dělit na dva typy: a. Zápis apelativ – jednoduchý, většinou bez hledání jednoznačného záznamu specifických českých fonémů. b. Zápis proprií – velmi pestrý, vyznačující se hledáním kombinací liter umožňujících zjednoznačnění grafické podoby vlastního jména (to je důležité v právních otázkách při identifikaci osoby nebo místa). Schyrnin Čirnín Zlugacsh Slugáč Jeho charakteristika v Novém encyklopedickém slovníku https://www.czechency.org/slovnik/PRIMITIVN%C3%8D%20PRAVOPIS 1.2 Spřežkový pravopis Objevil se zároveň se začátky českého písemnictví po roce 1300. Pravopisný systém, ve kterém se specifické české fonémy, pro něž nemá latina zvláštní grafémy, označují spřežkou, tzn. kombinací dvou, popř. tří (výjimečně čtyř) latinských písmen. Jeho charakteristika v Novém encyklopedickém slovníku https://www.czechency.org/slovnik/search?action=listpub&search=Sp%C5%99e%C5%BEkov%C3%BD+pravopis Tradičně se dělí na dva typy: 1.2.1 Starší spřežkový pravopis Z první třetiny 14. století – kromě nejstarších dochovaných staročeských legend a částí Alexandreidy nebyl rozšířen, v ostatních písemnostech 1. poloviny 14. století se používá onen výše zmíněný neustálený a ne plně spřežkový způsob. Typickým znakem staršího spřežkového pravopisu je důsledné rozlišování ostrých a tupých sykavek, jak ukazují první dva levé sloupce v následující tabulce (tj. odlišování alofonů [s] x [š], [z] x [ž], [c] x [č]): [s] jako [z] jako [c] jako [š] jako <ſſ> / <ſ> [ž] jako / <ſ> [č] jako [j] jako a [ř] jako / , výjimečně [k] obvykle , někdy [v] jako Kvantita je označována ojediněle: buď digraficky (obvykle indexově wrabieͤ), nebo diakritickým znaménkem (háčkem tăȳem). Důsledné je označování slabikotvorných likvid s průvodním vokálem , : nepoòòkwyrnyl, mylchziu. Zlomek legendy o Panně Marii, poč. 14. století, verše 39 – 43 Transliterace Mezi ty̌em[1] wezrsíeczí wzhoru Vzrsie w hruſſczíe hnyezdo wrabieͤ^ A hayczie gho zzedi wabíe Wrabata ana krsíchzíecze Wzdwihagíu zzíe z hnyezda chty̌ecze Transkripce Mezi tiem vezřieci vzhóru, uzřě v hrušcě hniezdo vrabie, a hájcě jho sedí, vábě vrabata, ana křičiece vzdvíhajú sě, z hniezda chtiece. (přejato z Cejnor, J. Nejstarší veršované legendy. Praha 1964) 1.2.2 Mladší spřežkový pravopis Formoval se od začátku 14. stol. paralelně se starším s. p.; ustálil se až na počátku 15. století. Byl nedůsledný a variabilní, v lecčem uchovával rysy „primitivního“ pravopisu. Doznal poměrně hojného rozšíření, dokonce byl pravopisným systémem prvních tisků; zčásti byl přejat do polštiny. V označování sykavek reflektoval asimilaci znělosti, jak ukazuje následující tabulka. [s] jako , <ſ> [z] jako [c] jako , ale také jako [ř] jako , ale také jako rs nebo [š] jako <ſſ>, ale také jako , <ſ> [ž] jako zz, ale také jako [č] jako K jeho typickým vlastnostem patří, že jistá písmena nebo jejich kombinace písmen může mít různou hodnotu, a tudíž jisté fonémy mohou být zaznamenány vícero způsoby , <ſ> [s], [š] ſama, hruſka sama, hruška , <ſſ> [s], [š] nebeſſa, maſſ nebesa, máš Podobně jako ve starším spřežkovém pravopise se jen sporadicky označovala kvantita, a to pomocí spřežky: òwee, comaar. [v] jako [u-] na počátku slova se psalo jako [j] buď , nebo [ě] jako , Bible drážďanská L 6, 41 – 42 (poslední třetina 14. století) Transliterace Czemu widyſſ ſuk w uocie bratra ſweho, a brzewna, geſſto geſt w twem ocie, neſnabdyeſſ?A kterak muozeſſ rzeci bratru ſwemu: Bratrze, ponechay, ath wywrhu ſuk z tweho oka, a ſam w ſwem ocie brzewna newidyſſ? Licomiernycze! L 6,4[2] (přejato z Kyas, V. Staročeská Bible drážďanská a olomoucká, Praha 1981). Transkripce Čemu vidíš suk v uocě bratra svého, a břevna, ješto jest v tvém ocě, nesnábdieš? A kterak muožeš řéci bratru svému: „Bratře, ponechaj, ať vyvrhu suk z tvého oka, a sám v svém ocě břevna nevidíš? Licoměrníče! 1.3 Diakritický pravopis Navržen v anonymním traktátu Orthographia bohemica (Pravopis český), autorem patrně Jan Hus (kolem roku 1411?); pro označení staročeských fonémů, jež nemají odpovídající latinská písmena, se užívá příbuzného latinského písmena rozšířeného o rozlišovací (diakritické) znaménko. V traktátu byly uvedeny dva typy rozlišovacích znamének (tento způsob se ovšem příležitostně objevoval i dříve): a. Znaménko pro označení měkkosti – punctus rotundus (nábodeníčko krátké – tento termín je ovšem pozdní, v traktátu se nevyskytuje), tj. tečka. Později se z něj v češtině vyvinul háček: <č>, <ď>, <ň> apod. Jediný případ, kdy tečka v diakritickém pravopise označuje tvrdou souhlásku je tvrdé [ł], označované jako . b. Znaménko pro označení délky – gracilis virgula (nábodeníčko dlúhé – tento termín je ovšem pozdní, v traktátu se nevyskytuje), tj. čárka; užívala se pro označení kvantity. Pravopis český, kolem roku 1411 Transliterace Otċe náṡ, genż gſi na nebeíech, poſwieṫ ſie gmie tvé, pṙiḋ kráĺowſtvie tvé, buḋ vuole tvá iako w nebi y w zemi. Chléb náṡ vezdaiſí day nám dnes.[3] (přejato z Havránek ‒ Hrabák ‒ Daňhelka et al. 1964: 521) Transkripce Otče náš, jenž jsi na nebesiech, posvěť sě jmě tvé, přiď královstvie tvé, buď vuole tvá jako v nebi i v zemi. Chléb náš vezdajší daj nám dnes. Ačkoli diakritický pravopis znamenal výrazný pokrok ve vývoji českého pravopisu, pravopis spřežkový hned nenahradil. Naopak oba systémy existovaly vedle sebe, ba se v řadě písařských dílen vzájemně proplétaly a užívaly hybridním způsobem: Porok Koruny české (přejato z Porák 1979: 184) Transliterace Já, Koruna owdowielá Čzeſké zemie, oſiřelá. Obřicená giž žaloſti, Hanbú, ſſkodú y pakoſti, Rozmlúwat̆ chci tedy ſ wámi.[4] Transkripce Já, Koruna ovdovělá České země, osiřelá. obřicená již žalostí, hanbú, škodú i pakostí, rozmlúvať chci tedy s vámi. Celé období 15. a a 1. pol. 16. stol. se vyznačovalo vzájemným prolínáním pravopisu diakritického a spřežkového, který navíc dramatizovalo přejímání hláskových změn, jež se sice rychle prosazovaly v jazyce mluveném, ale do jazyka psaného pronikaly jen pozvolna. J. Porák (1983) např. vyčíslil, že slovo odepříti mohlo být v 16. stol. zapsáno 20 způsoby: odeprzieti odepržieti odepřieti odeprzijti odeprzjti odepřjti odeprzijeti odepržijeti odepřijeti odeprziti odepržjti odeprzjtj… Tato pravopisná nejednotnost byla na závadu v éře knihtisku, a tak lze v průběhu 16. stol. pozorovat tendenci stabilizovat pravopisný systém tištěných textů. Důležitým momentem v tomto procesu pravopisné unifikace byl návrh sjednocení (tj. reformy) pravopisu českého knihtisku doby střední, který byl publikován v první Gramatice češtiny[5] roku 1533 v Náměšti nad Oslavou (proto zvané náměšťská mluvnice). V modifikované formě (především ovlivněné názory J. Blahoslava) byl tento systém užit v Bibli kralické. Tím se završil vývoj unifikace tiskařského pravopisu doby střední. Vyspělá jazyková úroveň bratrských tisků poslední třetiny 16. stol. a zejména Bible kralické pak způsobila, že se stejně jako v jiných jazykových plánech i zde stala vzorem jazykové správnosti. Proto býval tento pravopis moderní jazykovědnou paleobohemistikou tradičně označován termínem bratrský pravopis (v poslední době se spíše prosazuje termín tiskařský pravopis). Tento pravopisný systém se užíval do 90. let 18 století. https://www.czechency.org/slovnik/DIAKRITICK%C3%9D%20PRAVOPIS 1.4 Tzv. bratrský (tiskařský) pravopis Jak již bylo řečeno, ve vzorové formě se ustálil v tiscích Jednoty bratrské. Užíval se především v úzu tiskařském, v pravopisném úzu písařském dál panovala dřívější nejednotnost. Bratrský pravopis byl svou povahou kompromisní (hybridní) – obsahoval jak prvky pravopisu diakritického, např. označování kvantity vokálů pomocí čárky nebo měkkosti pomocí háčku (<ž>, <č>, <ď>, <ř> apod.), tak také prvky pravopisu spřežkového, např. [š] se označovalo jako <ſſ>. Kromě toho se vyznačoval těmito grafémy: [ou] se psalo jako au, [j] se označovalo jako , zřídka , [v] jako , náslovné [u-] jako , po , , se psalo vždy tvrdé / <ý>, dlouhé [í] se označovalo pomocí , v tištěných památkách vysokého stylu se obvykle rozlišovalo – <ł>. [ou] jako [v] jako [í] jako [j] se označovalo jako , zřídka [u-] jako Po , , se psalo vždy tvrdé y/ý, ve vyšším stylu se obvykle rozlišovalo – <ł>. Bible kralická, L 6, 41 – 42 Transliterace 41 Což pak widjs̈ mrwu w oku bratra ſwého/ a břewna kteréž geſt w twém wła= ſtním oku neznamenás̈? 42 A nebo kterak můžes̈ řjcy bratru ſwé= mu/ Bratře, nechať wywrhu z oka twého/ſám w oku ſwém břewna nevida? Transkripce Což pak vidíš mrvu v oku bratra svého, a břevna, kteréž jest v tvém vlastním oku neznamenáš? Anebo kterak můžeš říci bratru svému: „Bratře, nechať vyvrhu z oka tvého, sám v oku svém břevna nevida?“ Tento pravopisný systém se vyznačuje – v porovnání s novočeským pravopisným systémem – vyšší mírou variability. Pro ni jsou charakteristické tyto projevy: a. některé fonémy anebo jejich kombinace mohou být zaznamenány více způsoby, b. dodržování některých pravidel není nutné, popř. v jistých oblastech dochází k neutralizaci pravidel (to se týká např. označování diakritiky u velkých písmen), c. dodržování některých pravidel kolísá v souvislosti se změnami fonologického systému (např. kolísání kvantity, distribuce l-ł apod.). Na dodržování pravidel má také vliv mentalita uživatelů „spisovného” jazyka barokního období – v dodržování pravidel je zřejmá jistá dobová benevolence a vyšší míra tolerance kolísání. Jak již bylo řečeno, pravopisný úzus doby střední není homogenní. Od 16. století lze hovořit o dvou pravopisných úzech: 1. písařském (držícím se původně nejednotného úzu spřežkově-diakritického); 2. tiskařském (nakonec se klonícím k pravopisné tradici bratrské). Ad 1. V písařském úzu se v písemnostech vzdělaných uživatelů jazyka, v písemnostech určených širšímu okruhu adresátů dodržuje norma bratrského pravopisu. J. Porák a M. Čejka rozděluje texty a v nich užitý pravopisný systém na: a. texty „pro foro interno“, které drží starší tradici spřežkového pravopisu; b. texty „pro foro externo“, které se kloní k bratrskému pravopisu. Ad 2. Také tiskařský úzus realizuje bratrskou tradici s jistými komplikacemi. U tisků nižšího stylu se rezignuje na dodržování některých specifických pravidel či uchování jistých specifických liter, které se ustálily bratrských tiscích (diakritika u litery <ğ> pro označení fonému /g/, diakritika u majuskulních liter, funkční distribuce náslovného j- v prézentních formách slovesa být, distribuce dvou l…).[6] Naopak v památkách vysokého stylu tohoto období (zejména Bibli svatováclavské) je bratrský pravopis dodržován pečlivě. Podrobnější charakteristika zde: https://www.czechency.org/slovnik/BRATRSK%C3%9D%20PRAVOPIS 1.5 Moderní pravopis Ustálil se v průběhu českého národního obrození, kdy byl tzv. bratrský pravopis podroben celé řadě reforem, popř. úprav, na jejichž základě se vyvinul pravopis moderní spisovné češtiny. Změnami pravopisného úzu se také rychle ztrácela grafická kontinuita se staršími památkami. To je také jeden z hlavních důvodů, proč se starší české texty zpravidla netransliterují, nýbrž transkribují – starší pravopisné systémy češtiny jsou pro současného kultivovaného uživatele češtiny matoucí, či nesrozumitelné (o transkripci a transliteraci viz níže). 1.6 Interpunkce 1.6.1 Středověk V evropské kultuře lze počátky interpunkce obecně klást do antiky. Interpunkční systém se ustálil až během středověku. Vytvořilo se několik systémů, a to v závislosti na časovém období, kulturních oblastech a zejména typech textů. Obecně lze říci, že interpunkce korespondovala s mluvenou realizací textu, především s výdechovým a syntaktickým členěním věty. Středověká rétoriky, navazujíc na antickou tradici členila větu (resp. periody) do tří řádů podle kritérií sémanticko-syntaktických[7]: 1. jednotkou nejvyššího řádu je perioda – vnitřně strukturovaný a sémanticky uzavřený celek, který tvoří úplnou myšlenku (obvykle se termínem perioda míní souvětí); 2. jednotkou středního řádu je colon (nebo také membrum) – syntakticky relativně samostatný člen periody (či spíše členy periody), který je významově a také syntakticky uzavřený; 3. jednotkou nejnižšího řádu je comma (nebo incisum) – úsek (či spíše úseky) tvořící cola, nejmenší jednotka věty, která má status syntakticky nesamostatného větného prvku na úrovni větného konstituentu (v nové češtině je termín comma ekvivalentní s termínem promluvový úsek). Takto sémanticky a syntakticky definované jednotky jsou v mluvené řeči jsou signalizovány: 1. koncovými pauzami (perioda, colon), 2. nekoncovými pauzami (colon[8], comma). Právě s těmito pauzami má být kladení interpunkčních znamének asociováno. V tom se však ukrývají nesnáze: 1. Pauze je někdy obtížné od sebe odlišit. 2. Syntaktické hranice jsou signalizovány pauzami, pauzy jsou indikovány interpunkcí. Takže interpunkce se vztahuje jak ke zvukové realizaci věty, tak také k jejímu syntaktickému členění. Situaci komplikuje fakt, že se v textu objevují i jiné neinterpunkční písařské značky: signalizující abreviace či odlišující n od u či m od w. K organizaci textu se od antiky rozvíjely specifické (písařské) značky (nikoli písmena či i), tzv. notae. Nejblíže k interpunkci měly tzv. notae sententiarum. Diple <<> <<·> Obelus <†> <—> Paragraphus <Γ> <γ> <Ґ> <§> Parafa / Rubrika <¶> Kromě toho se objevují jiné typy značek, jako např. hedera, což je rostlinný motiv. K záznamu hudební realizace se užívaly ve středověku neumy. Středověká interpunkce I Od antiky systém tzv. distinctiones, tj. interpunkčních znamének (obvykle teček), které se kladly do výšky řádku podle typu pauz: · subdistinctio <.> tečka na dolním řádku, nejnižší jednotka (ekvivalent čárky). · media subdistinctio <·> t. uprostřed řádku, jednotka středního řádu (ekv. středníku). · distinctio <˙> t. na horním řádku, jednotka nejvyššího řádu (ekv. tečky). V některých písařských tradicích se modifikovala na rozličné podoby, např. <.> <:> <: ·> nebo <,> <,,> <,,,> II V liturgických textech se vytvořil systém tzv. positurae: · punctus versus = signalizoval konec žalmového verše nebo sentence; · punctus flexus = označoval menší střední pauzu (ekvivalent čárky); · punctus elevatus = označoval větší střední pauzu („praděd“ středníku a dvojtečky); · punctus interrogativus = signalizoval konec otázky („praděd“ otazníku). Kromě toho se vytvářely další symboly Perentehsis = (závorky) vyvinuly se ve 14. století jako symboly signalizující vsuvku nebo doplněnou textovou položku. Virgula plana = symbol označující koncovou pauzu <—>. Virgula suspensiva = symbol označující nekoncovou pauzu (jeden z předchůdců čárky). Comma = Tvarově se původně nepodobalo moderní čárce; až v raných tiscích získala podobu známou z nové doby <,>. Simplex ductus = kritický symbol (původně typ písařských symbolů), byl kladen do verše k ddělení prvků, které k sobě nenáleží, vyvinul v interpunkční znaménko. Uvozovky (typu guillment) <«> <»> = objevily se až v renesanci u italských a francouzských tiskařů, nejprve jako diple umístěný doprostřed litery, později jako symbol citace. České rukopisy V nejstarších českých textech se zrcadlí tato středověká tradice s jistými obtížemi: je rozdílného rozsahu a nejednotná: · někdy zcela schází; · někdy jen jedno znaménko (virgula, tečka, punctus flexus, později dvojtečka); · někdy kombinace více značek (k odlišení koncové a nekoncové pauzy, zejména tečka a dvojtečka, virgula dvojtečka apod.). Interpunkce se neužívá, protože některé její funkce zastávají jiné písařské uzance (rubrikování či litterae notabiliores). Interpunkce se klade s ohledem na zvukovou realizaci, takže nepřekvapí, že v nejstarších veršovaných památkách bývá závazně oddělován jen konec verše. Interpunkce se soustavněji začíná užívat v 15. století – obvykle ve formě jednoho znaménka a podle výdechového členění. 1.6.2 Raný novověk Velký zlom představuje 16. století, kdy pod vlivem knihtisku a humanismu se ustaluje interpunkční repertoár, jak ho známe z moderní doby. Termíny Fotokopie Transliterační značky Comma, incisum, semicirculus , , Virgula, virgula suspensiva, hypostigmé / Semicolon, media nota ; Colon, geminus, membrum, duo puncta : Punctus interrogativus I § Punctus interrogativus II ? Punctus exclamativus ! Punctus, punctum, periodon, periodus, ambitus, circulus . Parenthesis, interpositio, interclusio () Interpunkce střední češtiny: třístupňová a řídící se rytmicko-eufonickými pravidly: čárka – dvojtečka – tečka. Nejmenší úseky, které odpovídaly promluvovým taktům byly oddělovány commou <,> nebo virgulí , rozsáhlejší větné či souvětné celky naopak dvojtečkou (od období barokního také středníkem). Významově, syntakticky a intonačně samostatné celky byly ukončeny tečkou (popř. vykřičníkem či otazníkem). Tento systém lze demonstrovat na následujícím dokladu z české barokní gramatiky: Konstanc, J. Lima linguae bohemicae. Praha 1667. SAmý Tytul a prwnj ſlowjčko této Knjžky to nawrhuge/ že tu neminjm včiti řeči Cžeſké ty/ genžto gj prw nakrátce nevměgj; alebrž ponaprawiti těch kteřj ſyce doſti čerſtwě čeſky mluwjce o něgaká Prawidla gegj zawazugj; neb aſpoň nětco oſtřegj/ než ſe obecně děge/ mluwiti magj. Gako na Bruſe a Pilnjku toliko ta železa brauſýme/ která magjce formu nože neb pjly/ negſau gakby náleželo hladká a oſtrá; nýbrž tupá a zubatá: odkudž netak řezagj/ gako ſſktragj a ſtřjſkowé drtiny dělagj. Rytmicko-eufonický interpunkční princip byl nahrazen novočeským logicko-syntaktickým v průběhu 1. poloviny 19. století. V interpunkci češtiny 17. a 18. století se objevují dva nové momenty 1. objevuje se náznak užívat středník jako znaménko čtvrtého řádu; 2. částečně se projevuje tendence k syntaktizaci pravopisu. Rytmicko-eufonický interpunkční princip byl nahrazen novočeským logicko-syntaktickým v průběhu 1. poloviny 19. století. 2. METODY PŘEPISU STARŠÍCH ČESKÝCH TEXT 2.1 Transliterace Přepis psaného textu uchovávající stejný typ fonologického písma. Obvykle platí zásada převodu znak za znak. Tento přepis umožňuje jednoznačně identifikovat původní tvar. Zpravidla se uvádí, že podstatou transliterace je to, že umožňuje zpětný převod (z přepsaného do výchozího). Tato definice je iluzorní – nikdy se nepovede převod typu kopie, tj. nikdy není možné nastolit situaci absolutní kopie výchozího textu a výsledného textu transliterace (není možné zaručit naprostou identitu písma, použitých barev, písmových sad, zkratek, rozložení textu na stránce, grafických prostředků členění textu atd.). V Porákově Chrestomatii, s jejímiž texty v semináři pracujeme, se používá transliterace normalizovaná, která má sloužit pro školské účely (analýza konkrétních staročeských textů v předmětech věnovaných vývoji češtiny). Proto je v takto prezentovaných textech pro lepší pochopení textu doplněna novočeská interpunkce, jsou emendována chybějící místa (v [hranatých závorkách]), jsou rozepisovány zkratky (ve <špičatých závorkách>) a text je členěn do samostatných veršů (v případě poezie) nebo odstavců (v případě prózy). Různé podoby transliterace si můžeme ilustrovat na příkladu staročeské písně Hospodine, pomiluj ny. V levém sloupci je transliterace respektující výchozí podobu, zatímco v pravém sloupci je transliterace z Porákovy Chrestomatie, která výchozí text normalizuje: Hospodine, pomiluj ny – podle Mareše z konce 10. století Tzn. Milíčovský sborník Transliterace bez úprav Transliterace podle Poráka (Chrestomatie, s. 33) hoſpodynepomyluyny/ yezucry ſte pomyluyny/ty ſpaſe wſſeho myra/ſpaſyzny/yvſlyſſyz hospodyne hlaſy naſſye day nam wſſyem hoſpo dyne zyzzn amyr wzemy/[DEL: krleſſ krleſſ :DEL] Hoſpodyne, pomyluy ny! Yezucryſte pomyluy ny! Ty ſpaſe wſſeho myra, ſpaſyz ny y vſlyſſyz, hospodyne, hlaſy naſſye! Day nam wſſyem, hoſpodyne, zyzzn a myr w zemy! Krleſſ ! Krleſſ! Krleſſ! 2.2 Transkripce Přepis textu z jednoho typu fonologického písma do jiného typu fonologického písma. V našem případě převod historického textu zapsaného některým ze starších pravopisných systémů podle pravidel novočeského pravopisu (do jeho předpokládané zvukové podoby). Tato metoda se užívá v drtivé většině moderních edic starších českých textů (na rozdíl od němčiny, kde se naopak zpravidla užívá transliterace). Transkripce je do velké míry podobná metodě rekonstrukce – na základě našich znalostí o vývoji češtiny interpretujeme staročeské texty a pak je přepisujeme. K tomu využíváme zejména: * staročeská lexikografická díla dostupná na webu Vokabulář webový https://vokabular.ujc.cas.cz/hledani.aspx * historické mluvnice češtiny, např.: https://digilib.phil.muni.cz/data/handle/11222.digilib/131101/monography.pdf https://digilib.phil.muni.cz/data/handle/11222.digilib/130625/monography.pdf Transkripce staročeské verze písně Hospodine, pomiluj ny Hospodine, pomiluj ny! Jezukriste, pomiluj ny! Ty Spase[9] všeho mira, spasiž ny i uslyšiž, Hospodine[10], hlasy našě! Daj nám všěm, Hospodine[11], žizn a mír v zemi! Krleš! Krleš! Krleš! Při transkripci starších českých textů je nutné mít na paměti několik aspektů. 2.2.1 Grafémy[12] Při tomto převodu se zpravidla přepisuje pomocí grafémů moderního českého pravopisu. V některých případech se však používá grafémů, kterými novočeský pravopis nedisponuje: * palatalizované konsonanty: sykavky , , viz‘u ‚vidím‘, stolic‘u ‚stolici‘, labiály prolom´u ‚prolomím‘, chlub´u ‚chlubím‘, lep´u ‚lepím‘, měkké <ľ>: ľud ‚lid‘, * dlouhé „jať“ se přepisuje pomocí digrafu ie: viera ‚víra‘, prosie ‚prosí‘, * diftong /u̯o/ pomocí digrafu : duom ‚dům‘, * rozsah a podoba slabikotvorných likvid se do konce 14. stol. od současné češtiny odlišovala * vedle likvidy se může vyskytovat tzv. „průvodní“ vokál – ten transkribujeme podle originálního znění jako i nebo e: kirmě ‚pokrm‘, <ſlyzy> slizy ‚slzy‘, vicher ‚vichr‘, * v některých případech je na rozdíl od nové češtiny v češtině staré slabikotvorné r, l – to je nutno ponechat: črstv ‚čerstvý‘, črný ‚černý‘. V případě některých grafémů může být staročeský text matoucí, a proto je nutné výchozí text přepisovat na základě interpretace: * grafémy označující některé fonémy jsou neustálené, např.: * grafém může označovat /c/, /k/, /č/, * digrafický grafém může označovat /c/ i /č/, * zvláště zrádné jsou sykavkové grafémy , <ſ>, <ſſ>, , , které jsou mnohoznačné (mohou značit /s/ /š/, /z/, /ž/), * dvojí y – i / ý – í přepisujeme podle novočeského stavu (bez ohledu na originální distribuci), * staročeské bilabiální /w/ přepisujeme jako , i když může být ve staročeských textech zapsáno jako , , nebo , * staročeské /u/, /ú/ přepisujeme jako , <ú>, i když může být ve staročeských textech zapsáno jako , , nebo , * původně bilabiální /w/ se v pozici před labiálami měnilo disimilací na /u/, např. w Prahu > u Prahu (doslovně ‚v Prahu‘, volně ‚do Prahy‘), * pro foném /j/ se užívá celá řada grafémů: , , , * spojení po měkkých konsonantech přepisujeme jako u, v některých případech s označenou měkkostí předchozí souhlásky, např. přepisujeme mužu ‚muži‘, přepisujeme zem´u ‚zemi‘, přepisujeme ĺudem ‚lidem‘. 2.2.2 Kvantita Doplňuje se podle novočeského stavu, např. lákati. V případě staročeského dlouhého /ú/, /ó/ a /ě̄/, u kterých délku rekonstruujeme, si pomáháme novočeským stavem: * přepisujeme jako bóh (jelikož se v nč. zde vyskytuje dlouhé <ů> /ú/, které vzniklo na základě změny ó > uo > ú <ů>, je zřejmé, že se v tomto slově vyskytovalo dlouhé /ó/), * přepisujeme jako toho (jelikož se v nč. zde vyskytuje krátké /o/, je zřejmé, že se v tomto slově dlouhé /ó/ nevyskytovalo); * přepisujeme jako viera (jelikož se v nč. v tomto slově vyskytuje dlouhé /í/, které vzniklo na základě změny ě̄ > ie > í, je tedy zřejmé, že se v tomto slově vyskytovalo dlouhé /ě̄/, které přepisujeme jako ), * přepisujeme jako věřiti (jelikož se v nč. v tomto slově vyskytuje skupina /je/, obsahující krátké /e/, které vzniklo na základě změny ě > je, je zřejmé, že se v tomto slově vyskytovalo krátké /ě/, které přepisujeme jako <ě>), * přepisujeme jako dlúhý (jelikož se v nč. v tomto slově vyskytuje diftong /ou/, který vznikl na základě změny ú > ou, je zřejmé, že se v tomto slově vyskytovalo dlouhé /ú/, které přepisujeme jako <ú>). 2.2.3 Interpunkce Doplňujeme podle novočeského stavu. 2.2.4 Majuskule Velká písmena přepisujeme podle novočeského úzu. U slov náboženské úcty lze v souladu s novočeskými pravidly použít velké písmeno. 2.2.5 Chyby Při převodu textu se uchovávají autentické jevy a odstraňují se chyby. Většina textů, se kterými pracujeme, jsou mladší opisy (mnohdy opisy opisů nebo opisy opisů opisů atd.) původního znění (autografu nebo protografu). Proto se v analyzovaných textech mohou vyskytnout chyby. Chyby mají několikerou povahu: * jsou výsledkem přehlédnutí nebo omylu – jde o prosté chyby, svou podstatou podobné „překlepu“ – ty je nutno opravit, * jsou výsledkem nepochopení, a tudíž zkomolení výchozího znění – jde o záměrné úpravy (recenze) výchozího znění, které jsou způsobeny jazykovou změnou a zpravidla vedou ke dvěma efektům: * nerozumí-li písař (opisovač) výchozímu textu, snaží se ho přizpůsobit své vlastní jazykové kompetenci, a tak text buď modernizuje anebo reinterpretuje původní význam; tím se dopouští tzv. lidové nebo bakalářské etymologie, V současném jazyce si projevy působení lidové etymologie můžeme představit jako nesprávnou výslovnost lexému panický jako [paňickí] ve spojení panický strach, která vychází z mylné interpretace tvoření tohoto adjektiva od substantiva panic. * písař se snaží dodržet archaický charakter opisovaného textu, ale protože starší stav není součástí jeho kompetence, dopouští se chyb – takové nesprávné projekci prestižního (zde archaického) kódu se říká hyperkorektnost.[13] V nové češtině lze hyperkorektní formy demonstrovat na instrumentálu dvěmi (namísto spisovného dvěma), které je motivováno faktem, že v běžně mluvených nespisovných útvarech češtiny má plurálová koncovka až na výjimky podobu -ma, zatímco ve spisovné češtině bývá v této pozici -mi. Projevy hyperkorektnosti při transkripci odstraňujeme. Typickým projevem hyperkorektnosti je nesprávný zápis jať: * grafém označující jať může být užit pro zápis /í/, které z jať nevzniklo: → z cizích zemí * grafém označující jať může být užit pro zápis /e/, které z jať nevzniklo: → bieše ________________________________ [1] Ypsilon s háčkem, který značí měkkost – nedůsledné. [2] Interpunkce doplněna editorem podle novočeských pravidel. [3] Interpunkce doplněna editorem podle novočeských pravidel. [4] Interpunkce doplněna editorem podle novočeských pravidel. [5] Autoři této mluvnice byli utrakvisté (tj. stoupenci základního proudu husitství formulovaného pražskou univerzitou). [6] O tom, že tento stav byl dobovými uživateli chápán jako špatný, svědčí barokní (především jezuitské) jazykové příručky, které se snaží tuto nejednotnost v pravopisném úzu po vzoru jazyka Bible kralické odstranit (KonstLim, ŠtejŽáč). [7] Uvedený zjednodušený výklad vychází z moderní české edice Etymologií Isidora ze Sevilly (v překladu D. Korta). [8] Jak patrno, pozice cola je problematická, je spjata jak s koncovými, tak nekoncovými pauzami. [9] Též spase. [10] Též hospodine. [11] Též hospodine. [12] Jejich úplný přehled viz v Malém staročeském slovníku (s. 699–704). [13] Slovník spisovného jazyka českého vysvětluje lexém hyperkorektnost takto: „tvar vytvořený z přehnané snahy o jazykovou správnost a jen domněle správný“.