a zvířata, která je pozorují z bezpečné denní skrýše, se nemusejí ničeho obávat. Houbaři, přívrženci horských kol nebo právě lovci a hajní se často pohybují napříč terénem. A protože tyto osoby zpravidla bývají na pochůzce samy, není slyšet ani žádná hlasitá řeč či živá zábava, podle níž by zvěř mohla směr jejich cesty odhadnout. Jen tu a tam zapraská pod nohama větvička nebo se ozve tiché zakašlání - a to je vše. Srny i jeleni znejistí a raději rychle vezmou do zaječích.
Tady by se dalo namítnout, že tak tomu bylo vždycky. Jaký je v tom rozdíl, když loví vlčí smečka nebo člověk? Podstatný rozdíl je v počtu lovících. Zatímco v oblastech s výskytem vlků připadá jeden čtyřnohý lovec na padesát čtverečních kilometrů, tlačí se u nás na stejně velké ploše už víc než deset tisíc dvounohých predátorů. To, že nejsou všichni ozbrojeni, nemůže zvěř bezprostředně zjistit. Proto se preventivně stahuje před jakýmkoli možným útočníkem a za bílého dne se zásadně vzdává výletů na šťavnaté pastviny. Situace je pro zvířata, která jsou volně na odstřel, značně dramatická. Něco takového - aby na každou možnou oběť připadalo několik roz-dychtěných lovců - totiž běžně ve zvířecí říši neexistuje (poměr sil nastolený přírodou je opačný).
Jestliže tedy v luzích a hájích vládne strach a nedůvěra, nedivme se tomu. Podívejme se, které druhy zvířat jsou vystaveny stresu v souvislosti s lovem. Jeleny, srny a divočáky jsem už zmiňoval. K tomu přičtěme ze savců kamzíky, muflony, lišky, jezevce, zajíce, kuny a lasice. Na seznamu je dále ptactvo, jako například koroptve, různé druhy holubů, hus a kachen, rackové, sluky, volavky, kormoráni a draví ptáci. Ještě vás udivuje, že z tohoto bohatého spektra můžeme stěží cokoli zahlédnout? Představte si, kdyby to bylo obráceně a střední Evropou
se plížily dva až tři tisíce lvů na čtvereční kilometr. To by byla přesila, která pro lidské obyvatele odpovídá kontingentu dvojnožců žádostivých naší lesní zvěře. A ted zpět od optiky těchto zvířat k nám: tady moje představivost jednoznačně vypovídá službu. Kdyby za každým keříkem, za každým rohem číhalo smrtelné nebezpečí, tak bych se asi stěží odvážil překročit práh. Anebo bych alespoň vycházel výhradně v noci, pokud bych věděl, že moji pronásledovatelé zcela určitě spí, nebo se alespoň nechystají lovit.
Kdo jednou viděl, jak se člen jeho rodiny zkrvavený hroutí, komu hrůza a propukající panika pronikly až do morku kostí, ten bude tyto prožitky předávat dál, a to i přes četné další generace.
To funguje, jak se zjistilo, zcela beze slov. Protože děs proniká nejen do morku kostí, ale dokonce i do genů, jak už v roce 2010 informoval deník Die Welt. (62) Psychiatrický institut Maxe Plancka v Mnichově potvrdil, že se při traumatických zážitcích v genech ukládají určité substance (methylové skupiny). Působí jako přepínače, modifikující jejich působení. (63) Chování se tak může v průběhu celého života měnit, což badatelé přesvědčivě doložili na príkladu myší. Výzkum vychází rovněž z toho, že se prostřednictvím takto změněných genů určité způsoby chování dědí. Vyjádřeno jinak: náš genetický kód nepřenáší dál jenom tělesné znaky, nýbrž do jisté míry i zkušenosti. A jaká zkušenost může být traumatičtější nežli těžká zranění nebo smrt blízkých příbuzných? Že svět zvířat kolem nás žije z velké části pod vlivem traumatu, rozhodně není příjemné pomyšlení.
Soužití divoké zvěře s člověkem však naštěstí má i svoje lepší stránky. Máme určitou naději, že spolu ve střední Evropě budeme moci žít v míru a pokoji,
156
157