se zformovala mladá generace zoopsychologů kolem časopisu Zeitschriftfúr Tierpsychologie a založila etologii v dnešním slova smyslu. Názory „psa mannheimského" i koňské odmocňování se rázem staly nezajímavými, cajtgajst vál jinam. Je typické, že von Ostenovy a Krallovy pokusy nebyly už nikdy zopakovány, ač koní je jistě dostatek, Foutsovy experimenty se šimpanzi na ně nijak nenavazují. Ani lamarckistické pokusy na obojživelnících vídeňského biologa, zastánce dědičnosti získaných vlastností, hvězdy popularizace vědy, zřejmě i podvodníka a vposledku sebevraha Paula Kammerera (1880-1926) se nikdy nedočkaly zopakování (blíže Koestler, 1971), ač by se obojí výsledek neminul velkým úspěchem. Pokud by se ukázaly pravdivými, proč byla tato větev myšlení opuštěna? A pokud se jednalo o nesmysl a podfuk, proč renomované časopisy po léta s nadšením přijímaly články na takováto témata? Co vlastně působí změnu vědeckého vkusu, ač mloci i psi jsou stále stejní?
INSTRUMENTY
Svého času vyvolala pozornost zpráva o pozorováních nížinných goril při používání nástrojů, vždy ulomené větve, ve volné přírodě (Breuer et al., 2005). Dvě gorily, obě samičky, použily klacku jednou při brodění přes bažinatou tůň vMbeli Bai v Kongu jako opory a pro testování hloubky vody, podruhé při sběru potravy na okraji bažiny k zajištění stability a poté jako „hatě" při jejím přecházení. U goril v zajetí bylo užití nástrojů pozorováno pochopitelně už dříve, ale to bylo možno zajisté svést na napodobování lidí, byť lidové představy o intenzitě „opičení" primátů mnohonásobně přesahují míru skutečné nápodoby. Ač zprávy o používání jednoduchých instrumentů volně žijícími primáty jsou známy už od dob terénní práce Jane Goodalíové a údaje ze zajetí lze najít už ve starém Brehmovi i u Darwina, podobná pozorování vždy vzbudí nebývalou pozornost. Lidoopi, bytosti člověku nepochybné nejbližší, tu nečiní zas až tak izolovanou výjimku, užití nástrojů
bylo pozorováno dokonce i u ptáků - supi mrchožrouti ve východní Africe rozbíjejí pštrosí vejce pomocí kamenů, galapážská pěn-kava Cactospiza pallida dokonce pomocí odlomených opuncio-vých trnů vytahuje ze štěrbin hmyz. Poslední jmenovaný druh už je pták zcela „hloupý" a jednání, které se nemusí učit nápodobou, se obecně považuje za „instinktivní". U šimpanzů se naopak užívání jednoduchých nástrojů, třeba stébel a větviček k lovu termitů, prokazatelně traduje z pokolení na pokolení napodobováním a vytvářejí se zde lokální kultury s vlastními návyky. Nedávno bylo užívání klacíků jako nástrojů, zčásti předávané tradicí, popsáno u vrány Corvus moneduloides z Nové Kaledonie (například Chapell a Kacelnik, 2004, Hunt a Gray, 2004).
Z nějakého důvodu se používání nástrojů pokládalo a v zásadě stále skrytě pokládá za výhradně lidskou doménu, ne-li přímo za bytostný výraz lidství. „Žádny zvíře neumí zacházet s instru-ments: co je to platný, zvíře, to je halt jenpříroda. Pravda, v Buiten-zorg jsem viděl opici, co dovedla otevřít nožem takové ten tin... ale opice, to už není žádny pořádný zvíře, pane," referuje dobové vědecké i mimovědecké názory na tuto problematiku Čapkův kapitán van Toch ve Válec s mloky. Snad je v takovéto koncepci skrytě přítomen marxistický názor o podílu práce na polidštění opic a práci jako matce pokroku. Cokoli, co připomíná lidské „pracovní" používání instrumentů, vždy působí všeobecné vzrušení. Marxismus samozřejmě také věřil na nesouměřitelnost lidské práce s „prací" u zvířat - co se prý takto v usilovném sbírání pylu včelami či stavění hráze bobry jeví, ve skutečnosti prací není -, ta je plodem rozumu a ten je výhradně lidskou doménou. Pochopitelně si většina živočichů nese všechny potřebné „instrumenty" na svém těle - krab klepeta, lev zuby a drápy, motýl sosák atd., atd. Člověk je od přírody vybaven poměrně střídmě, ovšem ruka slouží jako jakýsi „metanástroj", s nímž se dají manipulovat ty ostatní, od úlomku kosti ažpo „myš" počítače. Přitom lze ale říci, že užívání jazyka je mnohem zásadnější než všechny nástrojové manipulace - je to ovšem taky manipulace se světem, ale jeho zachycováním do znaků a symbolů.
KAPITOLY O PRÁVECH ZVÍŘAT STANISLAV KOMÁREK
HOVADA, NEBO BLIŽNÍ?