zcela postrádá, třebaže si uvědomuje, že by se neměl zavazovat svým souhlasem, neboť tomu, co vidí jako pravdu, může se podobat nějaký omyl, přece jen řídí výkony svého života plně a bezpečně. A kolik je jen umění, která výslovně přiznávají, že se opírají spíš o dohad nežli o vědění! Pyrrhonisté nerozhodují o tom, co je pravda a co nepravda, a řídí se pouze zdáním. Existuje - prohlašují - i pravda i omyl a v nás existuje i schopnost je hledat, nikoliv však možnost rozhodovat o nich prubířským kamenem, estliže se necháváme vést řádem světa bez pátrání mániejíniyit ší hodnotu. Duše zabezpečená před ) ředsudkem spěje vítězně. vstříc svému klidu. Lidé, kteří soudí a přezkušují i své soudce, nikdy se jim nepodrobují náležitě. Vezmeme-li zákony náboženské i zákony politické, oč poslušnější vzhledem k nim, oč povolnější k řízení se jeví duchové špehounští, kteří svému dozoru podřizují příčiny božské i lidské!
Člověk nevynalezl nic, v čem by bylo víc pravděpodobnosti a prospěšnosti (než v tomto učení). Jak nám toto učení líčí člověka? jako bytost nahou a prázdnou, uznávající svou přirozenou slabost, schopnou přijmout jistou cizí posilu shora, prostou vědění lidského a tím způsobilejší v sebe přijmout vědění božské; tato bytost drží na uzdě vlastní soudnost, čímž opatřuje víc místa pro víru; je to bytost nikoliv nevěrecká, rovněž nezřizuje jakékoliv dogma, jež by odporovalo platným pravidlům; je to bytost pokorná, poslušná, schopná výchovy, snaživá; bytost, která je zapřísáhlou nepřítelkyní kacířství a straní se tudíž lichých a bezbožných názorů, zavedených lživými sektami. Je to nepopsaná deska, připravená přijmout z ruky boží obsahy, jež se této ruce zlíbí do ní vyrýt. Čím více se vzdáme a svěříme Bohu a zřekneme se sebe samých, tím větší ceny nabývámec3 Přijímej v dobrém - praví Eklesiasta - věci v tvářnosti a chuti, v nichž se ti den za dnem nabízejí; ostatek je mimo tvé poznání. Dominus novit cogitaúo-nem hominum, quoniam vanae sunt.4i
Tímto způsobem ze tří obecných škol filosofie dvě výslovně vyznávají pochybování a nevědomost; ave škole dogmatiků, která je třetí, snadno objevíme, že většina obléká tvářnost jistoty jen proto, aby budila lepší dojem. Nemínili nám ani tak dokázat nějakou bezpečnou pravdu, jako nám předvést, kam až v honbě za pravdou pronikli: quam dočtifingunt, magii quam norunt.® ...
160
Už je tomu tak: necítíme nic, nevidíme nic, všechny věci nám jsou skryty, není ani jediné, o níž bychom mohli stanovit, jaká vskutku je. Vracíme se k známému božskému výroku: Cogitatio-nes moTtalium timidae, et incertae adinventiones nostrae etprovi-dentiae?0
Nesmíme pokládat za podivné, jesdiže lidé ze samého zoufalství nad nicotnou kořistí nalezli přece jen zálibu alespoň v samotném lovu: samo pro sebe je studium zaměstnáním příjemným, ba tak příjemným, že do počtu zapovězených rozkoší stoikové zařazují i rozkoš, která plyne z tříbení ducha, chtějí ji spoutat uzdou a pokládají přílišné vědění za nestřídmost. Demokritos pojedl u tabule fíky, které chutnaly medem, a začal ihned hloubat, odkud pochází ta jejich nezvyklá sladkost; aby si věc ujasnil, hotovil se vstát od stolu a chtěl si prohlédnout místo, kde byly fíky natrhány; když o příčině jeho vzrušení slyšela jeho hospodyně, řekla mu se smíchem, aby se proto již dál nenamáhal, protože ona sama prý měla fíky uloženy v nádobě, kde předtím byl med. Rozčertil se, že ho připravila o příležitost k pátrání a vzala mu pod rukou popud k zvědavosti: „Dej mi pokoj," - řekl jí -, „opravdu jsi mě pozlobila; ale já budu přesto důvod věci hledat dál, jako by to byl důvod přirozený!" A buďte jisti, že také nějakou tu falešnou a domnělou příčinu účinku, jenž byl opravdový, vskutku objevil. Tento příběh proslulého a velikého filosofa nám velmi jasně znázorňuje onu vášeň bádání, která nás zaměstnává pátráním po věcech, jejichž nedosažitelnost nás naplňuje zoufalstvím. Plutarch uvádí podobný příklad člověka, který se nechtěl dát poučit o předmětu svých pochybností, aby nebyl ošizen o radost zkoumání; podobal se jinému, jenž odmítal, aby ho lékař zbavil horečky, která v něm probouzela žízeň, aby nepřišel o rozkoš zahánět ji pitím. Satius estsupervacua discere quam nihiL^ Zrovna tak bývá i na mnohém pokrmu často jen ta rozkoš z jídla, a všechno, co požíváme, i když to je lahodné, není vždycky výživné a zdravé. A podobně i to, co náš duch vytěží z vědění, zůstává lahodným, i když to není ani výživné, ani prospěšné.
Zkoumání přírody je prý pastvou, pro naše duchy vhodnou. Povznáší nás a dodává nám mysli, působí, že opovrhujeme věcmi nízkými a pozemskými, srovnávajíce je s vyššími a nebeskými. Samo pátrání po skrytých a významných věcech je již velmi
161