príjemné, dokonce i pro toho, kdo si z něho odnáší jako jediný zisk úctu k takovým věcem a strach posuzovat je. Takto mluvívají filosofové. Marná tvářnost této chorobné zvědavosti vyvstává ještě výslovněji z tohoto dalšího příkladu, který mají zhusta na rtech jako výraz úcty: Eudoxus toužil a prosil bohy, aby mohl jednou uzřít slunce zblízka, postihnout jeho tvar, velikost i krásu, i když jím bude okamžitě spálen. Chtěl i za cenu života nabýt vědění, byť mu mělo být vlastnictví a užívání tohoto poznatku okamžitě odňato a byť měl pro toto okamžité a prchavé poznání přijít o všechny ostatní vědomosti, jež měl, nebo jichž mohl dosáhnout později.
Nesnadno by mi kdo namlouval, že Epikuros, Platón a Pythagoras nám nabízeli ty své atomy, ideje a čísla jako bernou minci. Byli příliš moudří, než aby stanovili jako články své víry věci tak nejisté a sporné. Uprostřed temnoty a nevědomosti světa se však každý z těchto velkých lidí namáhal přinést takový či onaký obraz zářící světlem, i vzlétali svou duší k výmyslům, které měly alespoň libou a důvtipnou podobu: nevadilo, že byla naprosto mylná, jen když ji mohli uhájit proti tvrzením opačným! Uni-cuiquc ista pro ingcnio finguntur, non ex scientiae w'.52 Jistý muž starověku, kterému vytýkali, že provozuje filosofii, které si přitom ve svém úsudku nehrubě váží, odpověděl, to že právě znamená doopravdy filosofovat. Chtěli prostě všechno zkoumat, všechno vzít na váhy a měli za to, že tak nejpřiměřeněji ukojí přirozenou zvídavost, kterou v sobě nosíme. Některé věci napsali pro potřeby veřejné společnosti, například svoje nauky náboženské; a bylo jen rozumné, že z tohoto zřetele nechtěli protřepá-vat běžné domněnky až do poslední nitky, aby nevyvolali zmatky v poslušnosti zákonů a zvyklostí své země.
Platón pojednává o tomto tajemství způsobem dosti nepokrytým. Když mluví jako zákonodárce, osvojuje si sloh rozkazo-vačný a rozhodný, a směle do svých vývodů vplétá ty nejfantas-tičtější ze svých výmyslů, stejně užitečné, běží-li o to namluvit je davu, jako směsné, chtěl-li by o nich přesvědčovat sebe samého; byl si vědom, jak jsme náchylní přijímat veškeré dojmy, a na prvním místě dojmy nejroztodivnější a nejnehoráznější. Ve svých zákonech velmi pečuje o to, aby na veřejnosti byly zpívány výhradně písně, jejiehž-bájné smyšlenky směrují k nějakému užitečné-
mu cíli: uvážíme-li, že vnutit lidské mysli jakékoliv přeludy lidského ducha je velmi snadné, je vskutku nespravedlivé krmit ji místo lžemi prospěšnými jen lžemi buď neužitečnými, nebo škodlivými. Ve svém Státě říká docela neobaleně, že pro lidský užitek je často nutno lidi podvádět. Je snadné rozeznat, že jedny sekty pátraly po pravdě, druhé dbaly spíš o prospěšnost, čímž pro sebe dosáhly velké důvěryhodnosti. Je již bídou našeho údělu, že co se naší představivosti často nabízí jakožto nejpravdivější, nenabízí se jí jako životu nejprospěšnější. I školy nejsmělejší, epikurej-ská, pyrrhonská, Nová akademie, jsou nakonec nuceny se podrobit občanské zákonitosti.
Podobně probrali filosofové i jiné náměty, ten z jednoho pytle, onen z druhého, každý se namáhal dát jim nějaký výraz, křivý nebo pravý. Neobjevili nic tak utajeného, aby si o tom netroufali mluvit, a jsou tedy často volky nevolky nuceni odlévat slabé a pošetilé dohady, ne že by je sami pokládali za spolehlivou oporu, ne aby stanovili nějakou pravdu, nýbrž prostě aby se cvičili ve výkonu svého bádání: Non tam idsensisse quoddicerent quam cxer-cere ingenia materiae difficultate vidcntur voluisseČ3
Kdybychom na věc nehleděli tímto způsobem, jak bychom vůbec omluvili onu nesmírnou vratkost, mnohost a marnost názorů, které byly, jak vidíme, těmi vynikajícími a podivuhodnými duchy zplozeny? Copak existuje například větší marnost, než chtít našimi podobenstvími a domysly uhádnout Boha, přistřihovat jeho i svět podle naší schopnosti a našich zákonů a používat na útraty božství té drobné ukázky moudrosti, kterou se Bohu zlíbilo naší přirozené povaze udělit? A stahovat ho k sobě dolů do té naší zkaženosti a našich běd, když už dosáhnout svým pohledem až do jeho přeslavných sídel nemůžeme.
Ze všech lidských a starobylých domněnek, dotýkajících se náboženství, zdá se mi nejvíc pravděpodobná a nejomluvitelněj-ší ta, která uznává Boha za mocnost nepochopitelnou, jež všechny věci zrodila a je udržuje, je čirou dobrotou, čirou dokonalostí a přijímá v dobrém čest a úctu, kterou jí lidští tvorové prokazují, ať již pod jakoukoliv podobou, pod jakýmkoliv jménem a jakýmkoliv způsobem.
Nic, co je z nás, nemůže být boží povaze připodobňováno a jakkoliv k ní vztahováno, aby ji neposkvrňovalo a nezanechá-
162
163