valo na ní příslušné stopy naší nedokonalosti. Jak by mohla tato nekonečná krása, moc a dobrota připouštět nějakou spojitost a podobnost s věcí tak opovrženou, jakou jsme my, aniž tím její božská velikost krajně utrpí? Infirmum deifortior est hominibus, etstultum dei sapicntius est hominibus.1* Když byl filosof Stilpon dotázán, mají-li bohové radost z našich poct a obětí, odpověděl: „Jste neslušný; chcete-li si o tom promluvit, pojďme stranou!?
A přesto Bohu předpisujeme meze, dotíráme na jeho moc ze všech stran svými t9w^y_zSI^!l^n rozumcrc?ji^aše výmysly a naše sny, a žádám za prominutí filosofii, která tvrdí, že i blázen a zlý člověk zuří z rozumu, jenomže prý běží o rozum zvláštní formy -, chceme ho připodobnit lichým a slabým způsobům našeho chápání, jeho, který stvořil i nás i naši chápavost. Poněvadž prý nic nemůže povstat z ničeho, Bůh nemohl vybudovat svět bez látky. Cože! Vložil nám snad Bůh do rukou klíče a ncjtajnější páky své moci? Zavázal se snad nepřekročit meze našich poznávacích schopností? Předpokládej si, člověče, že jsi zde tedy vskutku mohl zachytit několik stop jeho působení: domníváš se však, že na ně vynaložil celou svou moc a že do tohoto díla vložil všechny své formy a všechny své myšlenky? Vidíš na své oči pouze řád a zřízení toho drobného sklípku, kde jsi ubytován, předpokládaje, že je vůbec vnímáš; jeho božskost má však nekonečnou pravomoc další; tento koutek není nic ve srovnání s celkem:
omnia cum caelo termque marique
nil šunt ad summam summai totius omneme
To, čeho se dovoláváš, je zákon lidsky platný, o zákonu vesmírném však nemáš potuchy. Drž se toho, čemu podléháš sám, nikoliv však on, on ti není spolubratrem, ani spoluobčanem, ani druhem; jestliže se ti do jisté míry sdělil, neučinil to, aby se snížil na rozměry tvé nepatrnosti ani aby ti odevzdal dozor nad svou mocí: jen pro tebe platí, že lidské tělo do oblak nevylétá, že Slunce obíhá bez zastávky svou pravidelnou dráhou, že hranice moří a země nemohou splynout; že voda je pohyblivá a ustupuje tlaku; že zdí, není-li pobořena, nemůže proniknout pevné těleso; že člověk nemůže zachovat svůj život v ohni; že nemůže být tělesně i v nebi i na zemi i na tisíci místech zároveň: to pro tebe zřídil
tato pravidla; jsi jimi vázán ty; křesťanům však podal svědectví, že sám je všechna přestoupil, kdykoliv se mu jen zachtělo. A vskutku proč by byl omezoval své síly na jistou míru, jsa všemohoucí? V čí prospěch by se byl mohl své výsady vzdát? V ničem nedosahuje tvůj rozum většího stupně pravděpodobnosti a zdůvodně-nosti, než pokud tě ujišťuje o mnohosti světů:
Terramque et sólem, lunám, mare, caetera quae sunt non esse unica, sed numero magis innumerali.^6
Nejproslulcjší duchové minulosti v mnohost světů věřili a dokonce i někteří v našich dobách, přinuceni pravděpodobným svědectvím lidského rozumu. A zvlášť proto, že v této budově světa, kterou vidíme, nic není ojedinělé a jediné svého druhu,
cum in summa res nulla sit una,
unica quae gignatur, et unica solaque crescaú1
Všechny druhy jsou v tom či jiném stupni mnohopočetné; z čehož se zdá plynout, že není pravděpodobné, že by byl Bůh stvořil toto jediné dílo bez protějšku, a že látka, kterou zde zformoval, by byla všechna vyčerpána na tohoto osamělého jedince:
quare etiam atque etiam tales fateare necesse est
esse alios alibi congressus materiai,
qualis hic estavido complexu quem tenet aether?*
a zvlášť, je-li živoucím tvorem, jak tomu do té míry nasvědčují jeho pohyby, že to Platón tvrdí a řada našich buď potvrzuje, buď se neodvažuje popírat; zrovna tak jako ono dávné mínění, že nebe, hvězdy a jiné součásti světa jsou bytosti složené z těla i duše, smrtelné vzhledem k svému složení, avšak nesmrtelné z ustanovení Stvořitelova. Nuže, je-li světů větší počet, jak za to měli Démo-kritos, Epikuros a téměř veškerá filosofie, co víme o tom, týkají-li se zásady a pravidla světa našeho i světů ostatních? Mají možná jinou tvářnost a jiné zřízení. Epikuros si je představuje buď jako mezi sebou podobné, nebo nepodobné. Na tomto světě spatřujeme rozdílnost a pestrost, působené výhradně místní vzdálc-
164
165