vé: nicméně jsme zabředli do bláta! Vidím, že pyrrhonští filosofové nemohou své stanovisko žádným způsobem slovním výrazem nijak vyjádřit: potřebovali by k tomu nový jazyk. Náš je celý utvořen z oznamovacích výroků, které pronášejí nějaké tvrzení, což se s jejich myšlením naprosto nesnáší. Tím se stává, že když oni prohlásí: „Pochybujeme", okamžitě jim někdo skočí na hrdlo a nutí je k doznání, že přinejmenším vědí, tvrdí a nepochybují o tom, že pochybují. Takovým způsobem byli přinuceni krýt se srovnáním z medicíny, bez něhož by jejich myšlenková poloha byla nevysvětlitelná: říkají, že když pronesou tvrzení: „Nevím" anebo: „Pochybuji", toto tvrzení je zahrnuto do všeho ostatního,
0 čem vyslovují svou nevědomost anebo pochybnost, zrovna tak jako rebarbora vypuzuje z těla škodlivé šťávy a sama se z něho vylučuje zároveň s nimi. Jejich myšlení je spolehlivěji vyjadřováno formou tázací: „Co vím?"; tu průpověď jsem si dal vepsat ve znak vah.62       Que.   SA. IS-
Vizte, kterak se tohoto způsobu mluvy, plného neúcty, zneužívá. Jestliže si v hádkách, které dnes v našem náboženství panují, řádně dokročíte na protivníky, řeknou vám docela bez obalu, že není v moci Boha způsobit, aby jeho tělo bylo i v ráji i na zemi
1 na řadě míst zároveň. A jak toho využívá ten starověký posměváček Plinius! Alespoň to - říká - je nemalou útěchou pro člověka, vidí-li, že v boží moci není všechno: Bůh si například nemůže vzít život, zachce-li se mu, což je největší milostí, které sc my ve svém lidském údělu těšíme; nemůže učinit smrtelníky nesmrtelnými; nemůže vzkřísit nebožtíky k životu; nemůže způsobit, aby ten, kdo žil, nebyl žil, také ne, aby ten, kdo dosáhl poct, jich nebyl dosáhl; nad minulostí nemá totiž jiné pravomoci než způsobit, aby byla zapomenuta. A aby toto porovnávání člověka k Bohu obnášelo také příklady žertovné, Bůh prý nemůže dosáhnout, aby se dvakrát deset nerovnalo dvaceti. Takto mluví Plinius, ale křesťan by se měl střežit, aby něco takového z jeho úst vycházelo. Naopak se však zdá, že lidé tuto bláznivou pýchu řeči vyhledávají, aby Boha snížili na svou míru:
erasvelatra
nube polum pater oceupato, vel sole puro; non tamen irritum
quodcumque retro est, efficiet, neque diffinget infectumque reddet quodfiigiens semel hora vexit.6i
Když pravíme, že pro Boha jsou nespočetná staletí, stejně minulá jako budoucí, pouhým okamžikem; že jeho dobrota, moudrost, moc jsou jeho podstatou, naše řeč to pronáší, ale náš rozum to nepojímá. Nicméně chce naše domýšlivost prosít božství naším sítem. Z toho se plodí veškeré báchorky a omyly, jimiž je svět zavalen, neboť tlačí na své váhy a váží na nich skutečnost, našim mírám naprosto cizí. Mirum quo procedat improbitas cor-dis humani, parvulo aliquo invitat successufi^
Jak drze urážejí Epikura stoikové za to, že tvrdí, že bytí vpravdě doSľé a Šťastné náleží výhradně Bohu, a mudrc že dosáhne leda jeho stínu a klamného zdání! Jak lehkomyslně učinili Boha závislým na osudu (přál bych si, aby někteří takzvaní křesťané to nedělali rovněž!), a Thales, Platón a Pythagoras ho dokonce podrobili nutnosti! Tato pyšná náročnost, že chceme odkrývat Boha vlastními zraky, způsobila, že jistá veliká osobnost mezi námi propůjčila božstvu tělesnou formu. A zde je i příčina toho, co se děje každodenně, že události významné přičítáme Bohu, jak by odpovídaly jeho zvláštním úmyslům. Doléhají na nás, zdá se nám tedy, že jsou vážné i pro něho, a že jim věnuje úplnější pozornost než událostem, které pro jejich běžnost lehce snášíme. Magna dii curant, parva negligunt.65 Všímejte si jeho příkladu, osvětlí vám jeho důvody: Nec in regnis quidem reges omnia minima curant.66 Jako by pro něho znamenalo více či méně pohnout říší nebo listem na stromě, a jako by jeho prozřetelnost působila jiným způsobem, rozhoduje-li o výsledku bitvy nebo o skoku blechy! Jeho vládnoucí ruka se propůjčuje v téže míře veškerým věcem, a touž silou a v témž řádu; náš zájem na to žádný vliv nemá; naše hnutí a naše míry se toho netýkají.
Deus ita artifix magnus in magnis, ut minor non sit in parvisP
Naše troufalost nám podstrkuje toto rouhavé připodobňování ustavičně. Poněvadž nám lidem je naše zaměstnání na obtíž, Strato bohy obdařil veškerou svobodou od jakýchkoliv úkolů, jako jich jsou prosti jejich kněží. Dává všechno konat i udržovat Přírodě a sestrojuje části světa z jejích hmot a pohybů, čímž s lid—
168
169