Profecto non Deum quem cogitare non possunt, sed semet ipsos pro Hlo cogitantes, non illum, sed se ipsos, non Mi, sedsibi compa-rant.73
I ve věcech přirozených nás účinky poučují o příčinách jen napůl: cožpak teprve o příčině božské! Ta je nad řád přírody povýšena; její povaha je příliš vznešená, příliš vzdálená a příliš vladařská, aby připustila, aby ji naše závěry poutaly a svazovaly. Nelze se k ní dostat skrze nás, toto cesta je příliš nízká. Nejsme o nic blíž nebesům na vrcholu Alp než na dně moře: dotažte se svých uhlomeru a přesvědčte se! Lidé snižují Boha až k tělesnému obcování se ženami: nesčíslněkrát se to stalo, nesčíslných potomků z toho pošlo! Paulina, žena Saturninova, důstojná paní značné pověsti v Římě, se domnívala, že obcuje s bohem Serapisem; ocitla se však v náručí jistého muže, který ji miloval, a skuplili to knězi Serapidova chrámu. Varro, nejdůvtipnější a nejučenější latinský autor, vypráví ve svých knihách o teologii, že představený Herkulovy sakristie vsadil proti Herkulovi večeři a holku, házeje jednou rukou kostky za sebe a druhou za svého boha: vyhrá-li, půjde to na účet obětin; prohrá-li, na jeho účet vlastní. Prohrál, a svou večeři i milenku oželel. Jmenovala se Laurentina, v noci do jejího obětí jmenovaný bůh vskutku přišel a dokonce jí sdělil, že první muž, kterého následujícího dne potká, jí poskytne nebeskou odměnu. Byl to bohatý mladík Taruntius, který si ji odvedl domů a časem ji zanechal svoje jmění. Ona se zase mínila zavděčit uvedenému božstvu a odkázala svůj majetek národu římskému: proto jí byly uděleny božské pocty. Jako by nestačilo, že Platón pocházel z bohů z obou rodičovských stran a měl za společného předka svého rodu Neptuna, v Aténách platilo za jisté, že když chtěl Ariston obcovat s krásnou Periktionou, nedokázal to; i byl ve snu upozorněn bohem Apollónem, aby ji nechal čistou a nedotčenou, pokud by neporodila: Ariston a Periktiona byli právě otec a matka Platónovi. Kolik se jen v příbězích vyškytá podobných parohů, nasazených bohy ubohým smrtelníkům! A kolik manželů potupně pohaněných, aby to oslavilo děti! V mohamedánske církvi se vyskytuje značný počet lidí, které lidová víra označuje jako „merliny": to jsou děti bez otců, narozené z ducha, božsky vzešlé z břich panenských; a nesou také jméno, které tuto věc v jejich řeči značí.
Musíme poznamenat, že všemu, co existuje, je ze všeho nej-dražší a nejúcryhodnější věcí jeho vlastní bytí: lev, orel, delfín si cení svůj druh nade vše. Vše, co existuje, soudí vlastnosti všeho ostatního podle vlastností vlastních. A tyto vlastnosti můžeme sice rozšířit a omezit, ale to je všechno: mimo tento vztah a tuto zásadu naše obraznost proniknout nemůže, nic rozdílného nemůže uhádnout a je vyloučeno, aby tyto meze překročila a vybočila za ně. Odtud se rodí ony staré závěry: Ze všech forem je lidská formou nejkrásnější; tedy Bůh má tuto formu. Nikdo nemůže být šťasten bez ctnosti, ani nemůže ctnost postrádat rozumu, rovněž pak nemůže jakýkoliv rozum bytovat jinde než v lidské podobě; Bůh tedy nosí lidskou podobu. Ita est injbrmatum, anticipa-tum mentibus nostris ut homini, cum de deo cogitet, firma occurrat humanaJ* Z toho důvodu říkal Xenoíanes žertem, že vytvářcjí-li si zvířata bohy, jako že to pravděpodobně dělají, vytvářejí si je jistě podobné sobě a naparují se jako my. Proč by si totiž husa neměla říkat: Všechny složky vesmíru o mne dbají; země je tu, abych po ní chodila, slunce, aby na mě svítilo, hvězdy, aby mi vdechly své vlivy; tak a tak mi prospívají větry, tak a tak vody; není tu nic, nač by nebeská klenba shlížela s větší přízní než na mne; jsem miláček přírody, nevychovává mě snad člověk, neposkytuje mi obydlí, neslouží mi? Osívá-li pole a dává-li mlít obilí, je to pro mne; sice mě pojídi, ale pojídá také svého spolučlově-ka, a já pojídám zase červy, kteří usmrcují jeho a nakonec ho snědí. A stejně by mluvil jeřáb, ba ještě velkolepěji pro svůj svobodný vzlet a své panování v krásných výsostech. Tam blanda conci-liatrix te tam sut est léna ipsa naturaP*
Nuže tedy, týmž pochodem si přivlastňujeme běh věcí a svět i my: to pro nás svítí sluAce,,pro nás hřmí- tvůrce^Lstvoření všechno je tu pro nás. V nás spočívá cíl i meta, k nimž veškerenstvo věcí míří. Vizte zápisy, jimiž po dva tisíce let, ba déle filosofie zaznamenává nebeské záležitosti: bohové působili, bohové mluvili pouze pro nás; jinou radu, jiný účel jim nepřikládá ...
Kdo by shromáždil oslovství lidského důmyslu, co by se jich tak vešlo do otýpky, mohl by vyprávět divy. Já z nich zde ochotně uvádím ukázku, a je z jistého posunutého hlediska neméně užitečná k úvaze než názory zdravé a umírněné. Posuďme potom,
172
173