co si máme myslit o člověku, o jeho smyslu a rozumu, pakliže se i u velikých osobností, které lidskou zdatnost vysoko povznesly, vyskytují nedostatky tak hrubé a zjevné. Co mne se týče, dávám přednost domněnce, že se zabývali vědou jen nazdařbůh, jako hračkou, jež se hodí ke všemu, a že se rozumem rozptylovali jako nějakým marným a malicherným nástrojem, nabízejíce všemožné druhy výmyslů a fantazií, brzo souvislejších, brzo volnějších. Týž Platón, který definuje člověka jako slepici76, říká jinde po Sokratovi, že vpravdě neví, co člověk jest, a že je jednou ze složek světa nejnesnadněji poznatelných. Touto rozmanitostí a vratkostí svých názorů nás vedou jakoby za ruku a mlčky až k závěru o jejich protimluvnosti. Zakládají si na tom, že své mínění nepodávají vždy v podobě neskrývané a zřejmé: jednou je ukryli do bájných stínů Poezie, jednou zase pod masku jinou.
Naše nedokonalost přináší s sebou totiž i to, že syrovou potravu náš žaludek vždy nesnese: je nutné ji vysušit, změnit a porušit. Stejně si vedou oni: občas své původní názory a soudy zatemní a zfalšují je, aby se srovnali s obecnou zvyklostí. Výslovně vyznávat nevědomost a omezenost lidského rozumu, to nechtějí, aby nepostrašili děti; zjevují nám ji však dostatečně v podobě vědění kalného a nestálého.
Radil jsem v Itálii člověku, kterému působilo obtíže mluvit italsky, aby - jde-li mu pouze o dorozumění a netouží-li po dokonalosti vynikající - užíval výhradně prvních slov, která mu přijdou na jazyk, latinských, francouzských, španělských nebo gaskoň-ských, a k nim připojoval pouze italskou koncovku, že se tak vždy setká s nějakým nářečím země, buď toskánským nebo římským, benátským nebo piemontským anebo neapolským, a připojí se k některé z početných místních forem. Astejnž^gravím o filosofii: má tolik tváří a rozmanitosti a tolik~tonci napovídala, že v ní objevíš všechny naše sny a výmysly. Lidská fantazie nemůže v dobrém ani v špatném smyslu pojmout nic, aby to v ní již nebylo. Nihil tam absurdt dicipotest quod non dicatur ab aliquo philosop-horumP A proto dovoluji tím svobodněji vyjít na veřejnost i svým rozmarům: zrodily se sice u mne doma a beze vzoru, ale vím, že vždy budou mít nějaký vztah k nějakému nápadu starému, a pokaždé se najde někdo, aby prohlásil: Odtud a odtud to vzal!
Mé názory jsou přirozené, při jejich vypracování mi napros-
to nepomáhalo jakékoliv učení. Ale ať již jsou jakkoliv hlou-poučké, když mě pojala žádost projevit se a když jsem si dal za úkol podepřít je úvahami a příklady, abych je vydal na veřejnost v poněkud slušnější formě, bylo pro mne samotného divem divů zjišťovat od nápadu k nápadu jejich shodu s početnými příklady a úvahami filosofie. Jakého filosofického směru byl můj život, to jsem se dozvěděl teprve, když jsem jej dovršil a utratil.
Co říkáte této nové figuře: filosof neúmyslný a náhodný? Vy, pro kterou jsem si dal práci a pro niž jsem se tak obšírně proti svému zvyku rozepsal78, neopomenete jistě hájit milého Sabun-da běžným způsobem argumentace, v němž se každodenně cvičíte, a tím uplatníte svého ducha i svou soudnou schopnost: mého posledního šermířského obratu lze toriž použít výhradně jen v krajní nouzi. Je to kousek zoufalý, v němž je třeba se vzdát vlastních zbraní, aby byl i váš protivník připraven o svoje, je to kousek tajný, jehož je nutné používat jen zřídka a výjimečně. Je velikou opovážlivostí volit vlastní zkázu jen proto, abych způsobil i zkázu někoho druhého.
Člověk nesmí chtít sám zemřít, aby se tím mohl pomstít, jako učinil Gobrias: zápasil v těsném křížku s jistým perským velmožem a vtom přikvačil Darius s mečem v ruce, bál se však zasadit ránu, aby neskolil Gobriu; ten na něj křikl, aby jen směle bodl, i kdyby měl protknout oba dva. Byl jsem svědkem, že byly navrženy zbraně a soubojové podmínky tak zoufalé, že se vymyká víře, že by kdokoliv z obou zápasících mohl zachránit život: však také byly odsouzeny. Portugalci zajali v Indickém moři čtrnáct Turků, kteří nesnášeli zajetí a rozhodli se a vskutku dokázali sebe, svoje věznitele i koráb upálit: třeli lodní hřebíky jeden o druhý, až ohnivá jiskra padla na soudky dělového prachu, které byly na lodi.
Otřásáme zde hranicemi a posledními oporami věd, které jsou ve své krajnosti zkažené, jako škodí i přehnaná ctnost. Držte se navyklé cesty, nedělá dobře být tak přemoudřelý a jemný. Vzpomeňte si na to, co praví toskánské přísloví:Chi troppo s'assottiglia si scavezzaP V názorech i v úvahách stejně jako v mravech a čemkoliv jiném vám radím k umírněnosti a zdrženlivosti, a abyste se střehla všeho nového a nezvyklého. Všechny cesty výstřední mě dráždí. I na základě autority, kterou vám přináší vaše vznešenost, a ještě více ve jménu předností, které vám opatřují vaše nejosob-
174
175