nější vlastnosti, můžete jediným mtknutím oka udělit komukoliv rozkaz: měla byste pověřit někoho, kdo se zabývá písemnictvím, a ten by vám tuto mou myšlenku zdůvodnil a rozpředl mnohem lepším způsobem, nicméně i toto zde stačí k vašim účelům.
Epikuros prohlašoval o zákonech, že i ty nejhorší nám jsou tak nezbytné, že by se bez nich lidé navzájem požrali. A Platón, což je o dva chlupy totéž, že bychom bez zákonů žili jako dravá zvěř; pokouší se to i dokázat. Náš duch je nástroj těkavý, nebezpečný a opovážlivý; je nesnadné mu vnuknout řád a míru. A v mé době zvláště u těch, kdo něčím zvlášť vynikají nad ostatní a jeví nějakou mimořádnou probudilost, vidíme téměř všeobecně bcz-uzdnost a nevázanost názorů i mravů. Je zázrakem, nalezne-li se mezi nimi jeden usedlý a společensky kladný. Právem jsou tedy lidskému duchu vymezovány hranice co možno nejtěsnější. Ve studiu jako ve všem ostatním je nutné vyměřovat a řídit jeho pohyby, je třeba mu uměle vytyčovat meze, kam až smí lovit. Uzda a pouta jsou mu nasazovány náboženstvími, zákony, zvyklostmi, vědou, zásadami, tresty i odměnami na tomto i na onom světě, a přesto jsme svědky, že puzen svou vrtkavostí a rozpustilostí všem těmto svazkům uniká. Je skutečností obsahu prázdnou, kterou není zač uchopit a vést; skutečností měnivou a netva-rou, na které není kde nasadit kličku nebo ohlávku. Je zajisté málo duší tak spořádaných, tak silných a tak urozených, aby se bylo možné na jejich chování spolehnout a které by byly s to vydat se na pouť bez běžných názorů a svěřit se vlastnímu svobodnému úsudku. Je platnější zřídit nad nimi dozor. Duch je nebezpečný meč, dokonce i pro toho, kdo jej třímá, neumí-li zbraní zacházet podle pravidel a s rozumem. A není vůbec tvora, komu by bylo spravedlivěji nutné zasazovat klapky na oči, aby byl jeho pohled omezován a zaměřován před sebe a aby mu bylo bráněno vybočovat tam či onam mimo koleje, které mu rýsují zvyk a zákony. Z těchto důvodů vám bude lépe slušet, omezíte-li se na navyklý běh, ať již probíhá jakkoliv, než abyste se plným rozletem vrhala do bezuzdné zvůle. Avšak jestliže si ve vaší přítomnosti někdo z těch nových doktorů usmyslí hrát si na přemoudřelého na úkor vlastní spásy i spásy vaší, a budete-li se chtít zbavit té nebezpečné morové hlízy, která se den za dnem na našich dvorech šíří, tu ochranný prostředek, jejž udávám, zamezí v případě
nejkrajnější potřeby, aby nákaza tohoto jedu ublížila vám a vašemu okolí...
Nemluvíc o této nekonečné rozmanitosti a rozpornosti, je nespolehlivost našich úsudků snadno vidět i ze zmatku, jejž naše soudy působí v nás samých, a z nejistoty, kterou každý v sobě cítí. Jak různě věci posuzujeme! Kolikrát své dohady měníme! Co dnes zastávám a čemu věřím, to zastávám a tomu věřím ze vší své víry; všemi svými prostředky a všemi svými vzpruhami se svého názoru pevně držím a všechny mi za něj všemi svými možnostmi ručí: nedovedl bych k žádné pravdě přilnout ani ji trvale střežit s větší odhodlaností, než činím v tomto případě. Zcela jsem s ní splynul; jsem s ní doopravdy zajedno. Ale nestalo se mi již, a to ne jednou, nýbrž tisíckrát a nestává se mi denně, že jsem týmiž nástroji a přesně v popsaných podmínkách něco uznal za pravdu, co jsem později odsoudil jako omyl? Snažme se zmoudřet alespoň vlastní škodou. Jesdiže jsem se často pod zdáním pravdy stal obětí zrady, jesdiže se moje měřítko pravidelně projevuje jako falešné a moje váhy jako porušené a nepřesné, jak bych se na ně mohl spolehnout tentokrát více než v ostatních případech? Nebylo by hloupostí nechat se napálit jedním a týmž vůdcem tolikrát? A přece, i když nás osud pětsetkrát přiměje změnit stanovisko a nedělá nic jiného, než že ustavičně vyprazdňuje a zase plní naši víru jako nějaký soudek novými a novými názory, názor přítomný a poslední je pro nás vždy ten jistotný a neomylný. Tentokrát, říkáme, se sluší obětovat majetek, čest, život i spásu a všechno,
postmor res ilk reperta
perdit et immutat sensus ad pustina quaeque.60
Ať je nám cokoliv hlásáno za svaté, ať se cokoliv dovídáme, měli bychom být vždy pamědivi, že zde dává i přijímá pouhý člověk: ruka smrtelná nám činí nabídku, ruka smrtelná se po nabízeném vztahuje. Jedině věci, které nám přicházejí z nebes, mají právo platit za přesvědčivé a mají dostatečnou autoritu, aby přesvědčovaly; jedině ony nesou pečeť pravdy. Ale právě tuto pravdu božskou nejsme schopni postřehnout vlastníma očima ani si ji osvojit vlastními prostředky: tento svatý a veliký obraz nebylo lze umístit v tak chatrném stánku, jen připraví-li jej Bůh k tomu-
176
177