to účelu, přcbuduje-li jej Bůh a posílí svou milostí a obzvláštní a nadpřirozenou přízní.
Přinejmenším k tomu by naše chybující povaha měla vést, že bychom se v těch svých proměnách chovali umírněněji a skromněji. Měli bychom si připomínat, ať již svým rozumem pojímáme cokoliv, že jím často pojímáme omyly, a že se to děje nástroji, jež často chybují a samy sebe vyvracejí. A je vůbec div, že se samy vyvracejí, lze-li je tak snadno vyvést z rovnováhy a narušit zcela lehounkými okolnostmi? Je zjištěné, že naše chápavost, naše soudnost a naše duševní schopnosti podléhají zcela všeobecně pohybům a proměnám těla, a tyto proměny jsou ustavičné. Není náš důvtip svěžejší, naše paměť probudilejší, usuzování živější, jsme-li zdrávi, než jsme-li nemocni? Nepůsobí radost a veselost, že naše duše přijímá věci, které se jí namítají, se zcela jinou tváří, než vládne-li v ní žal a melancholie? Domníváte, že Catullo-vy nebo Sapfiny verše rozjařují lakomého a nevrlého starce stejně jako jarého, horoucího mladíka? Když byl Kleomenes, syn Anaxandridův, nemocen, vytýkali mu jeho přátelé, že jeví nové a nezvyklé nálady a vrtochy: „To si myslím," - odpověděl -, „vždyť také nejsem tím, kým jsem, jsem-li zdráv. A poněvadž jsem někdo jiný, i mé nálady a vrtochy jsou jiné." V právnickém prostředí našich soudních dvorů obíhá pořekadlo, jehož se používá o zločincích, kteří se dostanou před soudce v okamžiku, kdy jsou soudci v dobré, mírné a vlídné náladě: Gaudeat de bona fortuna, tj. budiž mu k prospěchu šťastná náhoda! Je totiž jisté, že lidské úsudky se jeví brzo náchylnější odsuzovat, ostřejší a drsnější, brzo naopak přístupnější, povolnější a nakloněné omlouvat. Přináší-li si někdo ze svého domova bolestivou dnu, žárlivost nebo myšlenku na zlodějského sluhu a má-li celou duši zakalenou a napojenou hněvem, nemůže být pochyb, že se tím jeho soudnost poruší právě tímto směrem. Úctyhodný senát areopagu soudil v noci z obav, aby pohled na proucí se osoby nevadil jeho spravedlnosti. Sám vzduch a jas nebes v nás vyvolává jistou změnu, jak praví onen řecký verš, připomínaný Ciceronem:
Tales sunt hominum mentes quali pater ipse Juppiter auctifera lustravit lampade terrasP
178
Naši soudnost nezvrhají pouze horečky, nápoje a veliké nehody; obracejí ji naruby i nejmenší věci na světě. A nesmíme být na pochybách o tom, že ochrne-li naše duše účinkem trvalého horečnatého stavu, třebaže si toho nejsme vědomi, stačí ji do jisté míry podle své síly a poměrného vztahu porušit i zimnice třetodenní. Pakliže pronikavost našeho rozumu otupí a zcela oslepí mrtvice, je nepochybné, že ji zakalí i rýma; a následkem toho se v celém životě stěží setkáme s jedinou hodinou, v níž by naše soudnost byla v náležitém rozpoložení: naše tělo podléhá totiž tolika ustavičným změnám a je vybaveno tolikerými pružinkami všeho druhu, že je nesnadné (v té věci věřím lékařům), aby kdykoliv alespoň nějaká z nich netáhla napříč.
Tento neduh nelze ostatně objevit tak snadno, nedosáhl-li naprosto krajní a nenapravitelné míry, a to tím méně, že se rozum křiví, pokulhává a napadá vždy, a vždy se v něm lež mísí s pravdou. Pak je ovšem těžkou věcí objevit, kdy upadá v mýlku a je vyveden z pořádku. Dávám stále jméno rozum onomu zdání úvahy, kterou každý v sobě spřádá: tento rozum - a k jedné a téže otázce může být sto navzájem si odporujících rozumových stanovisek - je nástroj olověný a voskový, lze jej natahovat, ohýbat a přizpůsobovat všem úkonům a všem mírám; zaleží jen na dovednosti, s níž jím kroutíš. Ať má soudce jakkoliv dobré úmysly, nepase-li sám po sobě, čímž se jen málo lidí baví, pokušení přátelské, pokušení příbuzenské, záliba v kráse, žádostivost pomsty a nejenom věci tak závažné, nýbrž i onen náhodný pud, který nás vede spíš za tím než za oním a který bez rozumové rady rozhoduje o naší volbě mezi dvěma podobnými možnostmi, ba i nějaký jiný stín stejně lichý, mohou nepostřehnutelně jeho soudnosti vnuknout přízeň nebo nelibost k určitému řešení a naklonit misky vah.
Já sám, jenž si na sebe samého dávám tak pozor, jenž mám oči nepřetržitě upjaté na sebe - neboť co jiného mám, celkem vzato, na práci? -
quis sub Arcto
rexgelidae metuatur orae,
quid Tyridam terreat, unice
securusP-
179