stěží se odvážím vypovědět všechnu marnost a slabost, s nimiž se v sobě setkávám. Mám nohu tak nepevnou a nejistou, zjišťuji, že klouže tak snadno tak ochotně se zvrtává, že i můj pohled je tak zmatený, že se s prázdným žaludkem cítím jiný než po jídle; těším-li se dobrému zdraví a jasu krásného dne, není nade mne člověka roztomilejšího; začne mě tlačit kuří oko na prstě, a je ze mne zamračený a nepřístupný protiva. Týž krok mého koně mi jednou připadá tvrdý, podruhé měkký, táž cesta dnes kratší a jindy delší a táž forma brzo příjemnější, brzo méně příjemná. V tuto chvíli bych se prací strhal, jindy nejsem k ničemu: co mi nyní působí radost, bude mi jindy námahou. Dějí se ve mně tisíceré neuvážené a náhodné rozruchy. Ovládá mě nálada buď melancholická, buď cholerická; a z vlastní moci ve mně teď převládá sldíčcnost, za chvíli veselí. Když sáhnu po knize, objevím na tom či onom místě půvaby převýborné, jež otřesou mou duší; otevřu ji podruhé a marně v ní listuji a převracím ji, marně pátrám a bádám, je to pro mne jen neznámá a beztvará změť.
Dokonce i ve svých vlastních spisech nedokáži vždy objevit původní smysl své myšlenky: nevím, co jsem chtěl říci, a často se napálím tak, že opravuji a dosazuji nový význam, neboť mi unikl první, který byl lepší. Pobíhám sem tam; můj úsudek nespěje vždy přímočaře vpřed; kolísá, rozptyluje se,
velut minuta magno
deprensa navis in mari vesaniente vento.&i
Častokrát, když se rozhodnu jen tak pro cvik a ze zábavy, jak se mi rádo stává, zastávat názor opačný, než je názor můj, můj duch se zaujme a obrátí novým směrem a tak dokonale mě k němu přikloní, že se mi vytratí důvod mého původního mínění a já se ho vzdám. K čemu jsem nakloněn, k tomu přímo letím, ať již se to děje jakkoliv, a unáší mě moje vlastní váha.
Téměř každý by o sobě řekl totéž, kdyby se zkoumal tak jako já. Kazatelům je známo, že dojetí, které se v nich rodí řečí, je ponouká k víře, a že v hněvu bráníme své stanovisko s větším zaujetím, vštěpujeme si je hlouběji a ztotožňujeme se s ním prudčeji a souhlasněji, než když máme hlavu chladnou a mysl klidnou. Vypovíte spornou záležitost advokátovi a on vám odpoví nejisté
a pochybně: cítíte, že je mu zcela jedno, bude-li mít zastávat tu či onu stranu. Zaplaťte mu však řádně, aby se do věci zakousl a aby se jí zaujal, aby se o ni počal brát, aby se rozohnila jeho vůle. I jeho rozum i jeho vědění se postupně rozpalují; již mu v chápající mysli tane zřejmá a nepochybná pravda; objevuje ji v zcela v novém světle a věří jí v dobrém vědomí, a tak si ji i vštěpuje. Ba, opravdu nevím, zdali zápal, rodící se z tvrdošíjného odporu proti daku a násilí veřejné moci a proti nebezpečí, nebo i starost o vlastní pověst nepřiměly leckterého člověka, aby obhajoval v samém ohni hranice názor, pro nějž by v kruhu přátel a na svobodě nebyl ochoten si dát připálit ani nehet prstu...
Zavřete nějakého filosofa do klece z jemné a řídké železné sítě a pověste ji na vrcholu věží pařížské Notre-Dame: rozum mu zřejmě poví, že je nemožné, aby spadl, a přece se nedokáže ubránit, nenavykl-li řemeslu pokrývačskému, aby ho pohled z této nesmírné výšky neděsil a nepronikal hrůzou. Vždyť máme dost co dělat, abychom zůstali klidni na ochozech našich zvonic, jsou-li otevřené, a to jsou ještě z kamene. Jsou lidé, kteří nemohou snést ani tu představu. Vysuňte z jedné té věže na druhou trám dostatečně široký, aby po něm bylo možné přecházet: není filosofické moudrosti tak mocné a pevné, aby nám stačila dodat odvahy po něm přejít, jak bychom učinili, kdyby ležel na zemi. Často jsem v našich horách na zdejší straně zažil - a to jsem z těch, kdo se podobných věcí děsí jen skrovně -, že jsem nesnesl pohled do nekonečné hloubky pod sebou bez mrazení a třesu v lýtkách a stehnech, i když jsem byl od okraje propasti dobře na délku své postavy a nebyl bych mohl spadnout, leda že bych se byl v podobné nebezpečí vědomě vydával. Také jsem si všiml, že ať byla hlubina sebevětší, vyskytoval-li se na jejím srázu nějaký strom nebo kamenný hrbol, na němž se náš pohled zadržel nebo rozptýlil, bylo to pro mě ulehčením a vnuklo mu to pocit bezpečí, jak bych se od podobné věci mohl při pádu nadít pomoci; na propasu kolmé a hladké se však nemůžeme ani podívat, aniž se nám zatočí hlava: ut despici sine vertigine simul oculorum animique non pos-sit.84 Což je zřejmý podvod zraku. Jistý vznešený filosof si vypíchl oči, aby unikl pohoršení, které mu z nich hrozilo, a aby mohl filosofovat nezávisleji. Jenomže si pak měl k témuž účelu dát také
180
181