věku, nebo člověku o rybě? Určitý vzduch člověka nakazí, neškodí však vůbec volu; jiné ovzduší přináší nákazu dobytčeti, a člověku naprosto nevadí: které z obou právem a podle své povahy bude platit za zhoubné? Lidé trpící žloutenkou vidí všechno žlutavé a bledší než my:
Lurida praeterea fiunt quaecumque tuentur arquati.90
Ti, kdo trpí chorobou, které lékaři říkají hyposfragma, což je krevní výron do spojivky, vidí všechno rudě a krvavě. Víme snad, nepřevládají-li tyto stavy, které takto proměňují vidění našeho zraku, u zvířat a nejsou-li u nich běžné? Vždyť některá zvířata, jak vidíme, mají oči žluté jako lidé nemocní žloutenkou a jiná zase krvavě červené. Těm barva předmětů pravděpodobně připadá jinak než nám. Který názor z obou bude ten pravý? Nikde touž není řečeno, že podstata věcí se týká výhradně člověka. Tvrdost, bělost, hloubka i hořkost se vztahují k užitku i znalostem zvířat jako k našim: příroda jim je umožnila poznávat stejně jako nám. Když si stiskneme oko, vidíme tělesa, na která hledíme, delší a protáhlá; řada zvířat má oko takto stlačené: tato protáhlost je tedy možná skutečným tvarem těchto těles, a ne ten, jejž jim běžně přičítají naše oči. Zmáčkneme-li si oko zezdola, věci se nám zdají dvojité:
bina lucernarum florentia lumina flammis et duplicts hominum facies et corpora bim.91
Máme-li uši něčím ucpané nebo sluchový průchod zúžený, vnímáme zvuky jinak než obyčejně; zvířata, která mají uši srst-naté nebo mají místo ucha pouze velmi malý otvor, neslyší následkem toho, co slyšíme my, a vnímají zvuky jiné. Na slavnostech a v divadlech se přesvědčujeme, že nastavíme-li záři pochodní sklíčko zabarvené nějakou barvou, všechno, co se na tom místě nalézá, se nám jeví bud zelené nebo žluté nebo fialové.
Et vulgo faciunt id lutea russaque vela etferruginea, cum magnis intenta thtatris per malos volgata trabesque tremenúa pendent:
namque ibi concessum caveai subter et omnem scenai speciem, patrumque, matrumque, deorumque inficiunt coguntque suo volitare colore.92
Je pravděpodobné, že oči zvířat, které, jak vidíme, mají různou barvu, jim zjevují podobu věcí v této barvě jejich očí.
Co se účinku smyslů týče, bylo by tudíž třeba, abychom se v nich shodovali především se zvířaty, za druhé mezi sebou samými. Tak tomu však naprosto není: každou chvíli se dostáváme do sporu proto, že něco slyšíme, vidíme nebo chutnáme jinak než někdo jiný. O rozmanitosti vjemů, kteté nám přinášejí naše smysly, je mezi námi zrovna tolik neshod jako o čemkoliv jiném. Jinak pravidelným přirozeným pořádkem slyší a vidí, a jinak také chutná dítě než třicetiletý muž, a ten zase jinak než šedesátník. Smysly jedněch jsou tupější a temnější, smysly druhých otevřenější a bystřejší. Vnímáme věci jinak a ještě jinak podle toho, jací jsme a jakému podléháme zdání. A ježto je naše zdání tak nejisté a sporné, není již divu, jestliže nám někdo poví, že můžeme sice klidně prohlašovat, že se nám sníh zdá bílý, ale za důkaz, že je takový svou podstatou a po pravdě, bychom ručit nemohli: a jakmile je otřesen tento počátek, veškeré vědění světa je nutně na vodě. A cožpak se naše smysly nevyvracejí navzájem? Malba se zdá na pohled vypouklá, a na ohmat je plochá. Co řekneme o muškátu, je příjemný nebo ne? Naší vůni totiž lichotí, naši chuť však uráží. Některé byliny a masti jsou vhodné pto jednu část těla, ale škodlivé pro druhou. Med lahodí chuti, pohledu se protiví. Na prsténcích, které jsou vrubovány do tvaru per a kterým se v erbov-nictví říká nekončící letky, žádné oko nerozezná šířku a neubrání se klamu, že se jedním směrem rozšiřují a druhým přihrocují a úží, zvlášť když si je člověk ovine kolem prstu; ohmatáte-li je, zdají se vám nicméně stejné šířky a ve všem shodné. Vzpomeňte si na osoby, které v dávných dobách, aby podnítily svoji milostnou rozkoš, používaly zrcadel, která představovaný předmět zvětšovala a zmohutňovala, takže je údy, jimiž se měly zabývat, tímto očitým vzrůstem ještě víc lákaly: který z obou smyslů na tom vlastně vydělával, zrak, který jim ty údy nabízel mocné a podle přání velké, anebo hmat, jenž jim je podával malé a titěrné? Jsou to naše smysly, které předmětu propůjčují ony rozma-
184
í
185