nité podoby, ačkoliv předmět má pouze jedinou? Vidíme to u chleba, který jíme: je to jen chléb, ale naše požití jej převrací v kosti, krev, tělo, vlasy a nehty:
Ut cibus, in membra atque artus cum diditur omneš, disperit atque aliam náturám sufficit ex íť.93
Šťáva, kterou saje kořen stromu, se mění v kmen, list i plod. A vzduch, ačkoliv jeden a týž, rozrůzňuje se použitím trubky na tisíceré zvuky: ptám se znovu, jsou-li to naše smysly, které podobně zpracovávají tyto předměty do rozmanitých kvalit, nebo tyto kvality mají už předměty samé? A jaký závěr můžeme při podobné pochybnosti činit o jejich pravé podstatě? A mimoto - vzhledem k tomu, že náhodné okolnosti, nemoci, snění nebo spánek nám ukazují věci jinak, než jak se tyto jeví zdravým, rozumným a bdícím -, není pak pravděpodobné, že také naše náležité rozpoložení a naše přirozená míra v sobě obsahují něco, čím věcem propůjčují určitou bytnost, čím je uvádějí ve vztah k své povaze a čím si je podle sebe upravují, jako si je podle sebe upravují i stavy nespořádané? Není snad naše zdraví stejně způsobilé propůjčovat jim svou tvářnost jako naše nemoc? Proč by uměřenost neměla mít nějakou k sobě poměrnou formu věcí, jako ji má výstřednost, a proč by jim neměla podobně voskovat svůj charakter? Znechucený pomlouvá jalovost vína, zdravý vychvaluje jeho chutnost, žíznivý vynáší jeho lahodu.
Nuže, jesdiže si naše rozpoložení takto věci podle sebe upravuje a podle sebe je proměňuje, nevíme již, jaké jsou věci ve skutečnosti: vždyť se k nám žádná nedostává leč prostřednictvím smyslů, tedy zfalšována a porušena. Když jsou kružidlo, úhelnice a pravítko pokažené, všechny úměry, které jimi získáváme, všechny stavby, které podle jejich míry zbudujeme, jsou nutně rovněž nedokonalé a chybné. Nespolehlivost našich smyslů činí nespolehlivým všechno, co zplodí:
Denique ut infabrica, si pravá est regula prima, normaque sifaUax rectis regionibus exit et libella atiqua si ex parte claudicat hilům, omnia mendose fieri atque obstipa necessum est
186
pravá, cubantia, prona, supina atque absona tecta, jam ruere ut quaedam videantur velte ruantque prodita judiciis fallacibus omnia přimis. Hic igitur ratio tibi rerum pravá necesse est falsaque sit, falsis quaecumque a sensibus orta est?*
A ostatně kdo o těchto rozdílech bude schopen rozhodovat? Jako říkáme ve svých náboženských svárech, že bychom potřebovali soudce, jenž by nepatřil ani k jedné, ani k druhé straně, nezaujatého a bez stranické vášně, což ovšem mezi křesťany není možné, stejně je tomu i zde: je-li totiž starý, nemůže rozhodovat o stanovisku stáří, neboť je ve sporu sám stranou; rovněž je-li mladý; právě tak, je-li zdravý; podobně, je-li nemocný, spí-li nebo bdí-li. Potřebovali bychom někoho, kdo je prost všech těchto kvalit, aby bez zaujatého soudu posoudil tato tvrzení, jako by se ho netýkala; potřebovali bychom zkrátka v té věci soudce takového, který není.
Abychom mohli rozhodnout o pravděpodobných zdáních, která si o věcech utváříme, potřebovali bychom nástroj, jímž bychom soudili; abychom si ověřili tento nástroj, potřebovali bychom důkaz; abychom si ověřili platnost toho důkazu, musili bychom mít nějaký nástroj či prostředek: a jsme na kolotoči. Ježto náš spor nemohou ukončit smysly, neboť jsou samy plny nejistoty, musí to učinit rozum; ale žádný rozumový důvod nelze pevně stanovit leč jiným důvodem rozumu: a tak couváme až do nekonečna. Naše pojímání se nezmocňuje cizích předmětů přímo, nýbrž se to děje prostřednictvím smyslů; a smysly neobsahují dotyčný předmět, nýbrž pouze účinky předmětu na ně samé; a tudíž zdání, které jsme o předmětu pojali, není skutečností tohoto předmětu, nýbrž pouze skutečností účinku, jemuž smysly trpně podlehly, a tento trpný účinek a předmět sám jsou dvě různé věci: následkem toho, kdo soudí podle zdání, soudí podle něčeho jiného než podle věci. A nic neplatí říkat, že svými trpnými účinky smysly dodávají duši povahu cizích věcí podobenstvím, neboť jakpak se duše a rozum mohou o této podobnosti přesvědčit, když přímého styku s věcmi nejsou samy sebou schopny? Zrovna tak ten, kdo Sokrata nezná, nemůže tvrdit, vidí-li jeho podobiznu, že se Sokratovi podobá. A kdyby přece jen chtěl někdo