dílo se mi zdá příliš bohaté a příliš krásné na spisovatele, jehož jméno je tak málo známé a o němž všechna naše znalost je, že byl Spaněl a že asi před dvěma sty lety provozoval v Toulouse lékařství. Ptal jsem se proto svého času Adriena Toumebua', který věděl všechno, co je to asi za knihu: odpověděl mi, že si myslí, že je to jakýsi výtažek ze svatého Tomáše Akvinského,6 neboť podobných myšlenek je prý vskutku schopen pouze tento duch, oplývající nekonečnou učeností a podivuhodnou prenikavostí. Ať už je autorem a tvůrcem knihy kdokoliv - a není vážných důvodů, proč bychom tento nárok upírali Sabundovi -, byl to muž velmi zdatný a honosil se řadou krásných předností.
První výtkou, která jeho dílu bývá činěna, ic tato: chtějí-li prý křesťané svTucení o řít o lidské důvody, vedou si tak neprávem, neboť pravdy tohoto učení lze pojmout výhradně vírou.a zvláštním oduševnením boží milosti. Zdá se, že v této námitce je kus opravdu zbožné snahy, a z toho důvodu se musíme snažit odpovědět těm, kdo ji uplatňují, s dvojnásobnou šetrností a úctou. Byl by to úkol spíše pro člověka zběhlého v teologii nežli pro mne, jenž o ní nemám ani zdání. Podle mne v záležitosti tak božské, tak výsostné a tak daleko přesahující lidskou schopnost chápání, jak je tomu s pravdou, jíž se boží dobrotě zalíbilo nás osvítit, je opravdu třeba, by nám svou pomoc propůjčil i Bůh a přikázal nám milost mimořádnou a výsadní, máme-li ji pojmout a v sobě vkořenit; nedomnívám se tedy, že by na to jakkoliv stačily prostředky pouze lidské; kdyby byly postačitelné, tolikeré vzácně nadané a výborné duše, přitom tak bohatě obdařené přirozenými schopnostmi, byly by přece ve svých úvahách dosáhly této pravdy již v starověku. Vznešená tajemství našeho náboženství si živě a bezpečně osvojí výhradně víra. To však na druhé straně neznamená, že by nebylo velmi krásným a velmi chvályhodným podnikáním, postavíme-li do služeb své víry i přirozené a lidské nástroje, jimiž nás Bůh obdařil. Není dovoleno pochybovat, že tím způsobem jich používáme nejdůstojněji, jak jen lze: pro křesťanského člověka nemůže přece být zaměstnání ani záměru vhodnějšího než všemi svými duševními snahami a svým vším přemýšlením hledět okrášlit, rozšířit a rozhojnit pravdivost své víry.
Naprosto nestačí sloužit Bohu duchem a duší; jsme mu povinni rovněž i úctou tělesnou, a také mu ji prokazujeme; dokonce
i své údy a pohyby i věci vnějšího světa vedeme k tomu, aby vyjadřovaly úctu k němu. A stejně je třeba činit a stejně je třeba naši víru provázet i veškerým rozumem, vždy však s tou výhradou, že nesoudíme, že by naše víra závisela na nás a že by dosáhnout tak nadpřirozeného a božského vědění byly s to dosíci naše snahy a důvody lidské.
Jestliže v nás víra nevejde osvícením mimořádným, ale pouze úvahou, ba dokonce i jen lidskými prostředky, nepřebývá v nás ani ve své důstojnosti, ani ve své nádheře. A já se zajisté bojím, že jí požíváme právě jen touto cestou. Kdybychom na Bohu lpěli působením víry živé, kdybychom na Bohu lpěli z vůle jeho, nikoliv z vůle naší, kdybychom v Bohu měli své stanoviště a svůj základ, lidské okolnosti by námi nemohly otřást, jako otřásají; naše pevnost by se nemohla vzdávat tak slabým útokům; záliba v novinkách, nucení světských vrchností, náhodná příslušnost k nějaké straně, neuvážená a povrchní proměna našich názorů by neměly tolik síly, aby naši víru podkopaly a porušily, nedovolili bychom, aby se zakalila nějakým novým argumentem a přesvědčováním byť sebevíce výmluvným; odolali bychom nárazům těchto vln v neúchylné a nehnuté stálosti. Kdyby nás takový paprsek božskosti vskutku jakkoliv ozařoval, bylo by to patrné všude, nejenom naše řeč, ale i naše činy by jím zářily a se skvěly. Vše, čím bychom se projevovali, by na pohled svítilo tímto vznešeným jasem. Museli bychom se stydět, kdyby se v lidských sektách, ať už by jejich učení bylo jakkoliv nepravděpodobné a podivínské, vůbec kdy vyskytl straník, který by své chování a svůj život nějak neřídil podle tohoto svěda. Tak božský a nebeský řád vyznačuje však křesťany pouze podle řeči...
Svazek, který by měl poutat náš úsudek i naši vůli, který by měl naši duši uchvátit a spojit ji s naším stvořitelem, by měl být takový, že by sílu svých zauzlených spojitostí čerpal nikoliv z našich úvah, našich důvodů a našich vášní, nýbrž z božského a nadpřirozeného objetí, jehož jedinou formou, jedinou tváří a jedinou líc-ností by byla boží autorita a milost. Nuže, jsou-li naše srdce a naše duše vskutku řízeny a ovládány vírou, pak tato víra povolává přece k provádění svých záměrů všechny naše ostatní schopnosti podle jejich možností zcela právem. Yždh^ťs^příčí rozumu, aby celý tento velký stroj světa nenesl nějaké znaky a stopy rukou onoho
136
137