Velkého stavitele, a aby věci vesmíru neobsahovaly nějakou podo-bu a stopu strůjce, jenž jej^ybudoval a dal jim tvar. Zanechal ve svých vznešených dílech jistě pečeť své božskosti a plyne výhradně z naší omezenosti, jestliže nejsme s to ji odkrýt. Říká nám přece sám, že své úkony neviditelné nám projevuje viditelnými. Tomuto důstojnému pátrání věnoval svou snahu Sabundus a ukazuje nám, že není na světě částky, aby svého tvůrce zapírala. Znamenalo by to křivdit boží dobrotě, kdyby vesmír neměl vycházet naší víře vstříc. Nebesa, země, živly, naše tělo i naše duše, veškeré věci k ní společně míří; běží jen o to, objevit způsob, jak jich použít. Poučují nás, pokud jsme ovšem schopni jim rozumět. Tento svět je totiž přesvatým chrámem, do něhož byl člověk uveden, aby v něm vnímal sochy nikoliv stvořené rukou smrtelnou, nýbrž ty, jež božská myšlenka učinila skutečnostmi smyslovými, slunce, hvězdy, vody, zemi, aby nám jimi znázornila skutečnosti nadsmyslné. Neviditelné věci boží, praví svatý Pavel, se zjevují světem stvořeným a jeho věčnou moudrost a božskost lze spatřovat z jeho děl.
Nuže, naše lidské důvody a úvahy jsou jakoby těžkou a neplodnou hmotou: ztvárnění se jim dostane milostí boží, ta jim teprve propůjčí podobu a dodá hodnotu.JZroyna.tak jako ctnostné činy Sokratovy a Katonoyy zůstávají marné a neužitečné, poněvadž si nekladly za cíl lásku a poslušnost vůči pravému stvořiteli všech věcí a nepoznaly Boha, stejně i myšlenky a úvahy naše: jakousi váhu mají, ale jsou látkou beztvarou, chybí jim způsob i světlo, neprovází-li je víra a boží milost. Poněvadž víra zabar-vuje a ozařuje i argumenty Sabundovy, činí je též odolnými a spolehlivými: jsou schopné ukázat směr a řídit první kroky učedníka, aby našel cestu onoho poznání; poněkud ho obrousí a učiní způsobilým k boží milosti, jejímž účinkem se potom víra dovrší a stane dokonalou. Znám na slovo vzatého člověka kovaného ve vědách, jenž se mi přiznal, že byl z omylů nevěry vyveden právě argumenty Sabundovými. A když je této ozdoby a opory a potvrzení víry dokonce i zbavíme a budeme je brát pouze jako čiré výmysly pouze lidské, abychom jimi potírali ty, kdo se zřítili do děsivých a strašných temnot bezbožectví, ještě pořád se osvědčí a neprojeví o nic méně přesvědčivosti než kterékoliv jiné téhož druhu, které by kdo proti nim mohl stavět. Budeme tedy svým protivníkům oprávněni prohlásit:
Si melius quid habes, accme, vel impérium fer?
Ať se brání síle našich důkazů anebo ať nám někde jinde a v jakékoliv jiné věci ukáží důkazy lépe sestavované a hutnější! Ale to jsem se již napolovic ocitl, aniž jsem na to myslel, v druhé námitce, na kterou jsem se rozhodl za Sabunda odpovědět.
Někteří říkají, že jeho argumenty jsou slabé a nestačí dokázat to, co autor chce, a věnují se jejich snadnému vyvracení! Na ty je třeba se obořit poněkud prudčeji, neboť jsou nebezpečnější a lstivější než ti první. Člověk, který si určité přesvědčení přináší již odjinud, přijímá úvahy, které ho posilují, mnohem snáze než ten, kdo je prosáknut míněním opačným, jako jsou právě tito. Ti mají jakési předpojaté mínění, které působí, že Sabundovy důvody pociťují jako jalové. Ostatně mají za to, že je pro ně výhodné, dovoluje-li se jim potírat naše náboženství zbraněmi veskrze lidskými, neboť by se neodvážili napadat je, pokud se jeho majestát projevuje plnou autoritou a jako příkaz. Prostředek, jehož hodlám použít, abych zkrušil jejich zběsilost, a jenž se mi zároveň zdá nejvhodnější, je ten, že potupím a zkrotím lidskou pýchu a hrdost vůbec: dám jim pocítit nicotnost, marnost a prázdnotu člověka; vyrvu jim z pěstí chatrné zbraně jejich rozumu; přinutím je sklopit hlavu a srazím je do prachu v pokoře a úctě k božské velebnosti. Jí jediné náleží vědění a moudrost; ona jediná má právo se cenit a vše, zač hodnotíme sebe a čím se pyšníme, odci-zujeme jí.
ov yap ea ppoveiv o dsoC, neya aXXov rj eavxov?
Pokořme takovou domýšlivost, prazáklad tyranie Zlého ducha: Deus superbis resistit, humilibus autem datgratiam? Rozum, praví Platón, je domovem ve všech bozích, v lidech však zcela málokterých.
Nuže, pro křesťanského člověka je přece velikou útěchou, vidí-li naše smrtelné a chatrné nástroje tak vhodně přiměřené naší svaté a božské víře, že použijeme-li jich na smrtelné a chatrné předměty jejich vlastní povahy, nehodí se na ně o nic víc a nejeví o nic víc síly. Vizme tedy, má-li člověk ve svém dosahu nějaké jiné rozu-
138
139