vědou? Vše, co v oněch tělesech spatřujeme, nás drtí. Quae moli-tio, quae ferramenta, qui vectes, quae machinae, qui ministri tanti operis fuerunŘ^ Proč jim pak upíráme i duši i život i schopnost úvahy? Zjistili jsme v nich snad my, kteří k nim nemáme jiného vztahu leč vztah poslušnosti, nějakou nehybnou a nevnímavou tupost? Budeme snad tvrdit, že rozumem nadanou duši jsme neuzřeli působit v žádném jiném tvoru leč v člověku? Jakže! Spatřili jsme vůbec kdy něco podobného slunci: A brání mu v jeho existenci skutečnost, že my jsme nikdy nic podobného nespatřili? A jsou jeho pohyby méně skutečné proto, že druhých jim podobných není? Jestliže to, co jsme my neviděli, není, pak je naše věda náramně chudičká. Quae sunt tantae animi angustiaeP Cožpak to nejsou sny lidské marnivosti, představujeme-li si Měsíc jako nebeskou Zemi a vymýšlíme-li si na něm hory a údolí, jako dělal Anaxagoras? Umisťujeme-li na něm lidská obydlí a příbytky a zaklá-dáme-li si tam pro své pohodlí kolonie, jako dělají Platón a Plu-tarch? A děláme-li z naší Země hvězdu, která jej osvěcuje a ozařuje? Inter caetera mortalitatis incommoda et hoc est calligo menti-um, nectantumnecessitaserrandisederrorumamor.x* Corruptibile corpus aggrnvat animam etdeprimit terrena inhabitatio sensum mul-tacoptantem.^
Domýšlivost je naší vrozenou a prapůvodní nemocí. Ncj-bědnější a nejkřehčí ze všech tvorů je člověk, i když je zároveň tvorem nejnadutějším. Tento tvor se cítí a vidí ubytován zde, ' v bahně a výkalech tohoto světa, připoután z přibit k nejhorší, nejmrtvější, nejnižší části vesmíru, v posledním poschodí příbytku, a také nejvzdálenějším nebeské klenby, spolu se zvířaty nejhoršího druhu ze všech tří,20 a přitom se ve svých představách tlačí nad okruh Luny a Nebesa sráží k svému podnoží. A veden touže marnivosti své představivosti, chce se rovnat Bohu, přisuzuje si božské přídomky, hodnotí sám sebe a vyděluje se z davu ostatních tvorů, uštědřuje podíly zvířatům, svým bratřím a druhům, a uděluje jim takové dávky schopností a sil, jaké se mu uráčí. Jak poznal prací svého rozumu niterná a tajná hnutí zvířat? JaKým srovnáváním mezi nimi a námi dochází k závěru, že zvířata, jak se domnívá, jsou omezená? Když si hraji se svou kočkou, kdo ví, nemá-li ze mne větší kratochvíli ona než já z ní? Ve svém líčení zlatého věku pod Saturnovou vládou Platón čítá mezi hlav-
ní výhody tehdejšího člověka, že si rozuměl se zvířaty, u nich se dotazoval a poučoval, takže znal skutečné vlastnosti i rozdíly každého z nich, čímž opět nabýval velmi dokonalé chápavosti a obe-zřelosti, jež mu dovolovaly řídit svůj život daleko štastnéji, než to dokážeme my. Potřebujeme k posouzení lidské nestoudnosti v ohledu zvířat lepšího důkazu? Tento veliký autor došel k názoru, že co se týče tělesné formy, kterou jim příroda dala, většinou hleděla k užitečnosti proroctví, která z ní svého času byla odvozována.
Proč tento nedostatek, který zamezuje dorozumění mezi nimi a námi, neplatí zrovna tak směrem k nám jako směrem k nim? Zůstává hádankou, kdo zavinil, že si naprosto nerozumíme: neboť my jim nerozumíme o nic víc než ona nám. Z téhož důvodu nás mohou za omezená zvířata pokládat stejně dobře ona, jako pokládáme myje. Ostatně velký div to není, nerozumíme-li jim: stejně nerozumíme Baskům a Troglodytům.2' Nicméně se někteří honosili, že jim rozumějí, jako Apollonius z Thyany, Melampus, Tiresias, Thalés a jiní. A ježto se věci mají tak, že - jak tvrdí země-pisci - jsou národy, které volí za svého krále psa, je přece nutné, aby si jeho hlas i jeho pohyby jistým způsobem vykládali. Dlužno zaznamenat rovnost, která mezi námi existuje. My lidé vládneme jakýmsi středním pochopením jejich mysli: a zrovna tak chápou naši mysl zvířata, a to asi v téže míře. Zvířata se s námi mazlí, ohrožují nás a mají k nám žádosti; a přesně totéž i my vůči nim.
V ostatním ohledu zcela zřejmě zjišťujeme, že mezi sebou zvířata mají plný a celý styk a že si navzájem rozumějí, a to nejen v mezích téhož zvířecího druhu, ale i mezi druhy rozličnými.
Et mutae pecudes et denique secla ferrarum
dissimiles fucrunt voces variasque cluere,
cum metus aut dobr est, aut cum jam gaudia gliseunt.21
Podle jistého štěkotu kůň pozná, že je pes rozzuřen; jiného jeho hlasu se nepoděsí. I zvířatům němým bez nesnází přisuzujeme podle společných úkonů, které mezi nimi vidíme, nějaký jiný způsob dorozumívání: jejich pohyby rozprávějí a pojednávají,
142
143