ure meum, si vis, flamma caput et pete feno corpus, et intorto verbere terga seca.28
Byl to závazek míněný doopravdy: a přece se některého roku jiaskytlo až deset tisíc lidí, kteří do stavu vstupovali a přicházeli ív něm o život. Když Skytové pohřbívali svého krále, zardousili nad jeho tělem nejoblíbenější z jeho souložnic, jeho číšníka, pod-koního, komorníka, dveřníka a kuchaře. A k jeho výročí zabíjeli padesát koní a padesát pážat na nich, vráželi jim kůl páteří až do chřtánu a nechávali je takto slavnostně trčet okolo hrobu.
Lidé, kteří nám slouží, to dělají laciněji a dostává se jim nakládání méně pečlivého a méně příznivého než našim ptákům, koním a psům. A k jakým to až starostlivým úkonům se pro jejich zvířecí blaho snižujeme! Nezdá se mi, že by i ti nejopovrženější služebníci dělali pro své pány rádi věci, které tato knížata konají pro svá zvířata, a ještě se tím honosí. Když Diogenes viděl, že se jeho příbuzní snaží, aby ho vykoupili z otroctví, prohlašoval: „To jsouj blázni! Vždyť ten, kdo mě vydržuje a živí, mi vlastně slouží." -A stejně i ti, kdo pěstují zvířata, si musí přiznat, že spíše slouží oni zvířatům než zvířata jim.
A to mají zvířata tu ušlechtilou přednost, že se nikdy lev neodevzdá v poslušnost lvu, ani kůň koni z nedostatku odvahy. Jako my chodíme na lov zvířat, tak se vydávají tygři a lvi na lov lidí; a chování podobné našemu mají i jedni vůči druhým: psi honí zajíce, štiky líny, vlaštovky cvrčky, krahujci kosy a vlaštovky -
serpente ciconia pullos
nutrit et inventaper devia mra lacerta
et leporem aut capream famulae Jovis etgenerosae
in saltu venantur aves.^
O kořist svého lovu se dělíme se svými psy a ptáky, jako se s nimi dělíme o námahu lovu a o jeho uskoky; a v Trákii na sever od Amfipolis se lovci a divocí sokoli o kořist dělí spravedlivou polovinou zrovna tak, jako nenechá-li v končinách Azovského moře počestný rybář rovný podíl svého úlovku vlkům, ihned jdou a potrhají mu sítě. A stejně jako my pěstujeme lov, který se uskutečňuje spíš důvtipem než silou, například lov do ok, na udici
a na vlas, lze podobné způsoby vidět i u zvířat. Aristoteles praví, že sépie ze svého jícnu vrhá chápadlo dlouhé jako udici, natáhne je do vzdálenosti uvolňujíc je, a chce-li, zase stáhne k sobě; když vidí nablízku nějakou rybku, dovolí jí zakousnout se do konce chápadla, a ukryta v písku nebo v bahně stahuje je po troškách, až je rybka tak blízko, že se jí skokem může zmocnit.
Co se síly týče, není na světě tvora vydaného tolikerým útokům jako člověk; na toho ani není potřebí velryby, slona, krokodýla a jiných podobných zvířat, z nichž jediné dokáže zničit velký počet lidí; vši stačí, aby udělaly konec Sullově diktatuře30; srdce i život mocného a vítězného císaře padnou na snídani nepatrného červa...
Je ještě pořád třeba větší inteligence k tomu, vzdělat druhého, než k tomu, poučit sám sebe. Ponecháme stranou úsudek, k němuž došel Démokritos, který dovozoval, že většině našich umění nás naučila zvířata: tak pavouk příst a šít, vlaštovka stavět, labuť a slavík pěstovat hudbu a řada zvířat, která jsme napodobili, pěstovat lékařství. Aristoteles tvrdí, že slavíci učí svá mláďata zpěvu a věnují tomu mnoho času a péče, takže se stává, že ti, které vychováváme v kleci a kteří neměli možnost navštěvovat školu svých rodičů, z valné části půvabného svého zpěvu pozbývají. Podle toho můžeme soudit, že se slavík zdokonaluje kázní a studiem. A dokonce i mezi těmi, kdo žijí na svobodě, není ani jeden jako druhý, každý se naučil jen tomu, co byl s to pochytit; a o žárlivosti jejich učednictví svědčí, že se o závod přou v tak zanícených svárech, že přemožený někdy doplatí i životem, neboť mu dech selže dřív nežli hlas. Nejmladší z nich hloubají a přemítají a pak počínají napodobit jisté nápěvky: žák naslouchá přednesu svého učitele a velmi pečlivě jej opakuje; umlkají brzo ten, brzo zase onen, slyšíš, že jsou opravovány chyby, a rozeznáš jisté důtky vychovatelovy. Viděl jsem svého času slona - praví Arrius -, který měl ke každému stehnu zavěšený cimbál a jiný měl připevněný k chobotu, a na jejich zvuk všichni ostatní tančili, v jistých taktech se vztyčovali a zase ukláněli podle toho, jak je zvuk nástroje vedl; a bylo radostí této harmonii naslouchat. V římských divadlech bylo lze pravidelně spatřit slony vycvičené, aby se na zvuk hlasu pohybovali a tančili tance s řadou průpletů, přestávek a různých, velmi těžko naučitelných rytmů. Vyskytli se mezi nimi
148
149