116
kdy začal penzionovaný berlínský učitel matematiky Wilhelm von Osten (1830-1909) drezúrovat svého kočárového koně jménem Hans. Po jeho smrti koupil v roce 1900 dalšího, orlov-ského klusáka, už k čistě experimentálním účelům a pojmenoval jej stejně. Tento kůň, který vstoupil do dějin jako „der kluge Hans", byl zkoumán několika komisemi psychologů, zoologů, chovatelů koní i vládních úředníků a velmi je znepokojoval svými počtárskymi výkony, jejichž výsledky oznamoval údery kopytem. Bylo nápadné, že „chytrý Hans" se častěji mýlil, pokud neviděl na tázajícího či žádná z přítomných osob příklad nedovedla rozřešit (počítal i komplikované zlomky a odmocniny), nikdy se však nepodařilo dokázat přímý podvod či najít byť i nevědomé znamení, na které by kůň reagoval. Velký ohlas získala nicméně kniha psychologa Oskara Pfungsta (1907) o tom, že nějaké takovéto běžně nepostřehnutelné znamení ve hře být musí (o diskusi dále například Ziegler, 1915, 1920). Kauza zaměstnávala učené i laické vrstvy obyvatelstva a rozdělila je na ty, kteří v „chytrého Hanse" věřili, a ty, kdo nikoliv, podobně jako je tomu dnes třeba u globálního oteplování. Nicméně jednoznačného komisio-nelního uznání, po němž toužil, von Osten nedosáhl a zemřel zahořklý, kupodivu i vůči svému divotvornému koni. Po von Ostenově smrti přešel „chytrý Hans" do majetku bohatého klenotníka Karla Kralla (1863-1929) v Elberfeldu (dnes součást Wuppertalu), nadšeného amatérského badatele, který už předtím s von Ostenem spolupracoval, a autora obsáhlé knihy Denkende Tiere (Krall, 1912), bez jejíhož podrobného čtení je dobová atmosféra i celá problematika špatně pochopitelná. Krall choval celou řadu dalších koní, z nichž nejvíce prosluli hřebci Muhamed a Zarif, slepý Berto a ponny Hänschen (Krall choval i slona, několik oslů a další zvířata a vydával po nějakou dobu časopis Tierseele). Krallovi chovanci, známí pod souhrnným označením „elberfeldští koně" (Elberfelder Pferde), poutali pozornost médií a udivovali řadu návštěvníků, mj. třeba ibásníka MauriceMaeter-lincka. Jejich krajní popularita po celém Německu i Krallův vliv a peníze kupodivu nezabránily tomu, aby nebyli přísným
KAPITOLY O PRÁVECH ZVIRAT STANISLAV KOMÁREK
a přesným německým úřadem roku 1915 odvedeni pro válečné účely a ztrháni či zabiti někde na západní frontě, kde jejich stopa mizí. Kromě početních úloh drezúroval Krall své koně i ve slovní komunikaci, kdy jednotlivé litery byly vyjadřovány klepáním nohou podle zvláštní tabulky písmen. Celé stránky protokolů skýtají prazvláštní čtení, o němž dnešní čtenář věru neví, co si má myslet. Je pozoruhodné, že koně vyklepávali německá slova podle doslechu podobně, jak by při jejich psaní činil poněkud nahluchlý a nepříliš gramotný cizinec, navíc s hojným vynecháváním samohlásek (například jméno zoologa Zieglera, který se o problematiku živě zajímal, vyťukávali jako ziglr, ziklr, zigä či cigglr). Některé jednoslovné či velmi krátké odpovědi na otázky se nápadně podobaly tomu, co produkovala o sedm dekád později šimpanzice Washoe a její spolušimpanzi. K vrcholu byla tato komunikace ale dovedena s několika psy, z nichž nejslavnější byl erdelteriér Rolf, „pes mannheimský", jak je patrno z knihy jeho majitelky Pauly Moekelové (1919), podobných psů však znala epocha celou řadu (například fenka Lola slečny Kindermannové, 1919). Byla to vlastně celá vlna psů komunikujících se svými majitelkami pomocí klepání na podložku podle tabulky s písmeny. Rolf, či „Lol", jak sám sebe nazýval, dokonce diktoval dopisy, jeho dikce, pravopis i nápady připomínaly pologramotné dítě. „Pes mannheimský" se také živě zajímal o právě zuřící první světovou válku a její průběh, o čemž z pochopitelných příčin neměl adekvátní představu. Zda se jednalo zejména o projekční představy paniček či snad také o něco jiného, není s odstupem let rozpletitelné. Všichni iniciátoři těchto pokusů, jak je patrné z Krallovy knihy, ve schopnosti svých svěřenců naprosto věřili a do experimentů investovali mnoho času, energie i důmyslu, jejich protivníci jim zase většinou nevěřili a priori. Celá věc se živě diskutovala až do druhé světové války a pronikala i na stránky denního tisku a beletrie, jak patrno třeba z Čapkovy Války s mloky: text protokolu hovorů s mlokem Andym v londýnské zoo jako by vypadl z Krallova spisu, jejž Čapek nepochybně znal. Jak epocha mluvících zvířat přišla, tak i odešla: už před druhou světovou válkou
HOVADA, NEBO BLIŽNÍ?
117