něco, co bytostně neznáme, si zajisté neumíme ani věrohodně představit, odtud vlastně ta hrůza - rozumově tento nutný úděl nás, smrtelníků, chápeme dobře. Dá se předpokládat, že u zvířat se bude vztahování se ke smrti podobat situaci u malých dětí -i těm je dost obtížno vysvětlit, kde že je dědeček, či v dřívějším stavu věcí, proč už neodpovídá a tiše leží. Živočichové se silnou vazbou mezi párovými partnery či silně imprintovaní na člověka často dlouho u mrtvého partnera prodlévají či jej hledají a trpí takovým existenciálním otřesem neméně než lidé. Lidem je zajisté stejně jako zvířatům dáno se ohrožujících momentů bát a smrti se pokud možno vyhýbat. Kromě už zmiňovaných slonů byly náznaky pohřebních obřadů s částečným pokrýváním mrtvolky vegetabiliemi pozorovány i u strak (Bekoff, 2009). Za hranici „lidství" v paleontologii a nejstarší archeologii se obecně mají pozůstatky pohřebních ceremonií - jejich cílem bylo ovšem zčásti také bránit mrtvým vracet se a škodit živým (přítomná doba je zcela výjimečná v tom, že pohřební úkony se krátí či i vynechávají - v Praze je bez jakéhokoli obřadu spálena zhruba třetina všech zemřelých, jako zvířata v kafilérii: dodejme, že být „zahrabán jako pes", bez všech příslušných obřadů, bylo ve všech tradičních společnostech nejhorší potupou a trestem, v křesťanských kontextech vyhrazeným tak pro samovrahy či nejhorší zrádce).
ZVÍŘE A HŘÍCH
Podle křesťanské doktríny zvířata pochopitelně nehřeší - nejsouce nadána rozumem, nutným k rozlišování dobrého a zlého, ani nemohou (o přežitcích starogermánského práva a procesech se zvířaty bude ještě řeč - byli to skoro vždycky jedinci, kteří nějak nežádoucím způsobem zasahovali do lidských věcí). Tato představa, že zvířata žijí v nevinnosti a dobrotě, ba jaksi přímo v ráji, se nicméně udržuje i po opadnutí křesťanských kontextů. U zvířat vidíme všechny emoce, které u bližních hodnotíme negativně: chtivost, závist, žárlivost, touhu dominovat
a terorizovat slabší aj. - právě u agrese zdůrazňoval Lorenz (1963) i její pozitivní význam, který by se našel jistě i u ostatních: nejen že všechno zlé pro něco dobré, ale i všechno dobré pro něco zlé (u zvířat vidíme samozřejmě i emoce, kterých si ceníme - rodičovskou lásku a obětavost, sociální solidaritu atd. /záměrně teď vynechávám sociobiologická interpretační schémata a soustřeďuji se na jevovou stránku věci/ - nejplastičtější představu o zvířatech získáme, díváme-li se na ně jako na poněkud deficientní lidi: Darwin /1871/ velmi přiléhavě napsal, že morálka včel nadaných vědomím našeho typu by byla jiná než naše: vražda nadbytečné královny by nebyla zločinem, ale zásluhou prvního řádu). Míra agresivity u různých druhů neobyčejně kolísá: vidíme-li kolektivní něžnosti skupiny kapustňáků a poté pohlédneme do výběhu paviánů pláštíkových, jako bychom se ocitli v pekle na zemi či alespoň v kárném vojenském táboře, jejž asociuje i jejich nazelenalé zbarvení. „Asociální" jedinci, nějak eklatantně porušující etologický „kodex" chování, se často dočkají buďusmrcení ze strany ostatních, nebo osamělosti - bud proto, že se jim ostatní začnou vyhýbat, nebo proto, že všechny příslušníky vlastní skupiny usmrtili. Zvířata nepochybně mají podobnou bazálni představu o dobru a o zlu jako lidé, přičemž jsou středobodem ona sama a jejich radosti a zájmy. Představa, že se jeho masem nakrmí bytosti vyšší, nežli je ono, a vytvoří pak třeba nějakou civilizační hodnotu, je kuřeti na jatečně lince stejně cizí jako většině lidí myšlenka, že jejich smrt mnohé potěší, uvolní další byt, pracovní místo a trochu prostoru jiným, možná lepším. Termití voják umírající za termitiště pravděpodobně nemá žádné zřetelně formulované patriotické myšlenky jako hrdina od Verdunu, i když po jevové stránce by již zmiňovaný etolog z Marsu oba jevy jen těžko rozeznával. Jestřáb chytající koroptve jistě nemá o svém počínání pochybností ani stín.
Často se také zdůrazňuje, že při lovu rozmanitých predátorů ,;kořist bolest ani necítí", jsouc ochromena adrenalinovým šokem. To je pravda jen napůl - kdo viděl někdy alespoň ve filmu kolektivní lov psů hyenovitých nebo dhoulů, spočívající ve vyrvání
KAPITOLY O PRÁVECH ZVÍŘAT STANISLAV KOMÁREK
HOVADA, NEBO BLIŽNÍ?