KAPITOLA 2
HOVADA, NEBO BLIŽNÍ?
Stanislav Komárek
ČLOVĚK A ZVÍŘE
Dichotomie „človek" - „zvíře", v níž druhá kategorie zahrnuje celé pandemonium od trepek po šimpanze, je velmi málo šťastná (je to trochu jako dělit lidské artefakty na „lampy" a „věci") a operace s ní jako se samozřejmostí ze strany některých humanitních vzdělanců budí právem ze strany biologů rezervovanou distanci (ti zase propadají opačnému omylu vidět v člověku „nahou opici", od ostatních sotva odlišnou, jako například Morris, 1968). Je zajímavo se podívat i na etymologickou stránku termínů pro subhumánní živočichy: starořecké zoon souvisí se zoe, život, latinské animal a jeho analoga v živých jazycích je odvozeno od anima, duše. Německé Tier (od stejného základu jako angl. deer, řec. thér či staroslov. zver') znamenalo původně samici lovné zvěře a podnes se tímto slovem v německé myslivecké hantýrce označuje laň. Zmíněný kmen zver', značící větší divoce žijící zviře obecně, se vyskytuje ve všech slovanských (i baltských) jazycích a z něj pochází i české „zvíře". Ve staré češtině mělo stejný význam, jako má dnes slovo „hovado" (výraz pro domestikanta byl pitomé hovado), které bylo rozšířeno na velká domácí zvířata z všeslovanského výrazu pro hovězí dobytek (staroslov. gove(n)do) a dnes se používá už pouze jako nadávka. Zároveň se jaksi cítí, že slovo „zvíře", vztahované ve filosofujících diskursech podobně jako německé Tier na všechny živočichy (toto slovo, původně
HOVADA, NEBO BOŽNÍ?
99