zvířat nějaké etnikum, na něž máme spadeno, nebo pro jednoduchost takové, jehož řeči sebeméně nerozumíme, třeba Finy. „Člověk mluví, Fin vydává neartikulované zvuky ... člověk je bytostí světa, Fin je chudý světem ... člověk myslí, Fin pouze vnímá ... člověk vědomě pracuje, Fin jen instinktivně vykonává práci podobnou činnost ... člověk je nezávislý na prostředí, Fin je svým severským prostředím plně determinován..." Snad není třeba dále komentovat... Koneckonců i u lidí téhož etnika můžeme soudit pouze per analógiám se sebou samými, že skutečně myslí a rozumějí zvukům, které vydávají. Neexistuje experiment, který by s poslední jistotou potvrdil, že vnitřní svět jiných osob (neřku-li dokonce zvířat) je nějak podobný našemu a nejedná se o rafinovaný mechanismus představující pro nás „černou skříňku". Dobře to ilustruje stará čínská vyprávěnka o mistru Čuangovi a jeho příteli, kteří stáli na mostě přes bystřinu a sledovali vyskakující ryby. Jeden z nich prohlásil, že ryby se ze studené a proudící vody radují. Druhý to negoval argumentem, jakže to může vědět, není-li sám rybou. První mu opáčil, co může jeho druh vědět o jeho vědomostech a vnitřním životě, není-li jím samým (též v kapitole Homage ä A. E. Brehm).
Je fascinující, jak malý pozorovací talent měla většina myslitelů, kteří nám nějakou podnes zvučnou definici rozdílu mezi člověkem a zvířetem zanechali. Je s podivem, že si zřejmě žádné zvíře, ani obligátního kocoura či psa, v životě neprohlédli a že exemplárním jsoucnem člověka je jim intelektuál, lépe řečeno oni sami, ač se to stydí nahlas říci (například děti se do „filosofických" definic člověka tradičně nevejdou, předliterární etnika také ne, v posledku zbývá Mistr se svými žáky jako kvintesence člověčenství - i filosofie je velmi mocná mocenská rozřaďovací metoda, kdo je vlastně „plnohodnotný" člověk a kdo ne, za okolností i cesta k „odceňování" jiných, podle čehož pak jsou traktováni, nebo tomu ještě lépe sami uvěří a chovají se podle toho). Tato kniha by neměla být podobných výroků pomazaných hlav o rozdílech člověk/zvíře kompletním klasobraním, ale budiž připomenut jakoparspro toto například Georges Bataille (1973):
zvíře je zcela pohlceno prostředím, „jako voda ve vodě" (to je zajisté předmětem víry), nezná „úzkost" (to mnohý člověk, ať už úplně otupělý, či naopak silně věřící, také ne), lev zabíjí kořist s klidem (toto bývá o šelmách často tvrzeno, někdy i biology: přál bych jim někdy vidět lovícího lva v savaně, kolik je v tom divoké vášně - kunovité šelmy se dostávají zrovna do extáze a v případě hojné kořisti se doslova „zpíjejí" krví: autor oboje viděl), zvíře zabíjí bez výčitek, člověk ne (řezník na rozdíl od intelektuála také), člověk potravu upravuje, zvíře ne (algonkinská přezdívka Inuitů „Eskimo" znamená „pojídači syrového masa", zrnožraví mravenci naopak obilky trav předkličují a pak složitě žvýkají...). Exemplárním jsoucnem zvířete je vždy mnohem spíše vůl v zápřeži nežli řekněme vlk v lese. Naštěstí nemáme přístup k tomu zjistit, zda a co soudí například vlci o místě a úloze vlka v kosmu či o tom, odkud vlci přišli a kam kráčejí...
Jistě je svým způsobem relevantní argument o „ahistoričnosti" zvířat (například Nietzsche, 1874), pro medúzy to jistě platí beze zbytku: těm vyšším ale naprosto nelze upírat vlastní individuální historii, paměť a schopnost dosahovat k některým vzpomínkám a prakticky je využívat - navíc tam, kde existuje péče o mláďata, existuje ve větší či menší míře kulturní tradice zpěvu, loveckých technik, varování před nebezpečím atd. Je ovšem pravda, že gibon se historickou minulostí gibonstva, ba ani své tlupy, jistě neobírá a nechodí z této příčiny ani do knihoven. Gibon v korunách pralesa prostě „giboní".
Náš vnitřní svět, napojený smysly na vnější prostředí, se pochopitelně do značné míry liší od vnitřního světa jiných tvorů. Von Uexkull (1909) zavedl pro tento živočicha obklopující „subjektivní" svět termín Umwelt (který dále dělí na „svět vnímání", Merkwelt, a „svět konání", Wirkwelt) a demonstroval jej záměrně na příkladu tvora od člověka velmi odlišného, a sice klíštěte (s naprostou převahou chemorecepce a termorecepce). V českém prostředí je tomuto tématu věnován například sborník Umwelt (Kleisner a Kliková, 2006). Jiné živočišné druhy pochopitelně vnímají i jiné aspekty světa (dálková termorecepce, elektrická
102
KAPITOLY O PRÁVECH ZVÍŘAT STANISLAV KOMÁREK
HOVADA, NEBO BLIŽNÍ?
103