pole, polarizace světla atd.), nemluvě už vůbec o jiných rozsazích jejich vnímání v případě smyslů u člověka známých. Člověk se svou primární akcentací zraku, v živočišné říši spíše výjimečnou (srovnatelný či lepší zrak mají pouze primáti, kočkovité šelmy a ptáci), se jen těžko vžívá do „umveltů" jiných bytostí, byť ze všech bytostí nejvíc umí „překládat" mezi různými „umvelty" a chápat je. Hlubší empatie je ovšem možná pouze do vyšších zvířat typu psů, koček či primátů, dokonalé vžití se do duševního světa třeba slunéčka sedmitečného či dokonce malariového Plas-modia by bylo nejen sotva možné, ale kdyby se podařilo, vedlo by u dospělých k internaci za zdí blázince a k vyřazení z lidské společnosti. Netopýr zalétlý do obrazové galerie (zanedbejme teď jeho zrak, stejně spíše nevýrazný) by svým echolokačním systémem dobře „slyšel" tvar chodeb, bohatě vyřezávané rámy i nevýrazné, téměř hladké kvadratické plochy v nich. Při svém studiu lidské etologie by si marně lámal hlavu nad podivným chováním spočívajícím v procházení chodbami (nesloužícím zjevně ani k obživě, rozmnožování či jiným „povoleným" aktivitám) a občasným záhadným „strnutím" před útvary v rámech, řádově na sekundy až hodiny: v obdobné situaci jsme nejen při pokusu pochopit svět jiných živočišných druhů, ale i jiných lidských kultur s výrazně jiným interpretačním aparátem, který u lidí značně nahrazuje smyslové odlišnosti.
Zajímavé je rovněž sémantické pole, pokryté, například v českém jazyce a jeho nejběžnějších latinských výpůjčkách, slovy odvozenými od zvířat - jen krátkým výběrem: zhovadilost, hovadství, zvířeckost, zvěrstvo, bestialita, brutalita (od animdlia bruta, zvířata „těžká"), hovadina, volovina, kravina, telecí nápad, prasárna, zprasit něco, sviňárna, svinstvo, čuňárna, konina, hye-nismus, ptákovina, kočičina (do trochu veselejší roviny přešlo „psina"), vyslepičit něco atd. Velmi oblíbenou řečnickou figurou je přirovnávání nepřátelských skupin a etnik ke zvířatům, různým šelmám či mrchožroutům, krysám, škodlivému hmyzu atd. -
zdaleka ne jediným příkladem. Nepřeberná je i škála zvířecích nadávek - ty nechť si laskavý čtenář už vypíše sám. Člověk zajisté vyniká nad subhumánní živočichy nejen v dobrém, ale i ve zlém, a výraz „zvěrstvo" pro mimořádné špatnosti je spíše výrazem naší arogance nežli přiléhavým označením pro něco, co vyžaduje i typicky lidskou vynalézavost a organizační um. Zvířecí lichotky se sice také vyskytují, ale neskonale řidčeji (v evropských jazycích se přirovnávají oblíbené osoby k holoubkům a holubičkám, ptáčkům, rybkám, včelkám atd., v Indii je obrat „býk z rodu Bháratovcu' rovněž nespornou lichotkou).
Snad budiž řečeno, že z gruntu jiná hypotetická civilizace, založená řekněme psy, krkavci či slimáky, by byla neméně kyno-, korako- či limakocentrická, nežli je ta naše antropocentrická, měla by ve věci stejně teoreticky jasno a s lidmi, byli-li by jací, by se rozhodně „nemazala" (Čapek ve svých povídkách o kočkách velmi trefně líčí, jak kočka vnímá lidi jako nedokonalé náběhy ke „kočkovství" které je kvintesencí všech kvalit, podobně jako my vnímáme „subhumánní" živočišné druhy).
Skutečné lehké náběhy k tomuto vnímání světa j sou vidět třeba u vyšších primátů, jak je líčí de Waal (1996): vůči příslušníkům vlastního druhu projevují šimpanzi či malpy v mnoha případech solidaritu, soucit a živou účast na jejich bolesti či problémech (to se nikterak neváže na pokrevní příbuzenství, jak by sociobiolo-gie ráda viděla), ovšem ani stopy něčeho podobného nepociťují vůči své kořisti, opičkám guerézám či mláďatům nosálů, které je možno zaživa porcovat jakkoli. Lidská jedinečnost zřejmě spočívá i v tom, že jsme zřejmě jediným živočišným druhem, který se něčím podobným, byť okrajově a pozdě, vůbec obírá.
HOMMAGE A A. E. BREHM
Ve střední Evropě nebylo rozšířenější populárně-biologické