na televizní obrazovce zvířata v rozmanitých přírodopisných seriálech. Jednou za nepřítomnosti majitelů vyhrabal s velikým úsilím, které skončilo naprostým vyčerpáním, velmi značnou díru do zdi za televizorem, pravděpodobně proto, aby zjistil, odkud že všechna ta zvířata přicházejí (a zde je kámen úrazu: antropo-morfhí projekce - třeba si jenom tak instinktivně brousil drápy...). Na každý pád se od této příhody už nikdy na obrazovku nepodíval a sebelákavější televizní zvěř jako by neviděl.
Takovéto a podobné momenty by v sebrané formě naplnily řadu svazků, jsou ovšem většinou takto singulární. Jak výstižně říká jeden z našich etologů: za přesně definovaných podmínek se pokusný živočich chová přesně tak, jak mu právě napadne...
ROZUM A INSTINKT
Počiny zvířat, vedoucí k tomu, co jim prospívá, a vyhýbající se tomu, co jim škodí, vysvětlovali už antičtí myslitelé působením zvířatům implementovaného neodolatelného vnitřního puzení, řec. hormé, lat. instinctus (od instinguere, drážditi, popoháněti). Zde vlastně celá nauka o instinktech a jejich odlišení a protivo-postavenívůči rozumu začíná. Při bližším pohledu se pochopitelně ukáže, že celá záležitost není tak jednoduchá, jak by se od zeleného stolu jevila. Je zajisté mimo všechnu pochybnost, že například spřádání kokonu housenkou martináčka habrového (Eudiapavo-nia), úkon prováděný jen jedinkrát v životě a pro zdárné prezimovaní kukly klíčově důležitý, je svou povahou učebnicově instinktivní - housenka bez jakéhokoli učení a instruktáže upřede nejen krásný zámotek, ale jeho hlavový konec má i podobu obrácené vrše, takže vylíhlý motýl může snadno ven, ale eventuální predátor ne dovnitř. Pro přírodní teology minulých staletí představovalo její jednání krásný příklad prozíravosti a moudrosti, které Všemohoucí vložil i do nejmenších ze svých maličkých. 1 klasická pozorování Fabrova (1879-1909) se obírají převážně takovýmito hmyzími aktivitami. Podobně třeba stěhovavý pták,
který sám bez dopomoci svých soukmenovců najde cestu do zimoviště tisíce kilometrů vzdáleného. Obecně vzato platí, že čím kratší dobu živočich žije, tím více u něj převládají vrozené typy chování nad naučenými - jepice si po svém vylíhnutí naprosto nemůže dovolit udělat nějakou chybu, všechny její instinkty jsou „pevně zadrátované", bez zřetelných stupňů volnosti. Dlouho žijící vrána má oproti třeba pěnici více prostoru ke kultivování „zkušenosti se světem" a člověk představuje ve fragmentarizaci instinktivní výbavy a uvolnění prostoru pro učení mezi živočichy naprostý vrchol (z toho pravidla jsou pochopitelně výjimky: hlemýžďzahradní se podobá netopýrovi jak svou tělesnou hmotností, tak dosahovaným věkem, v možnosti učení však zůstává daleko za ním - rozumné srovnání je ostatně jen v rámci jedné systematické skupiny). Další potíž je v tom, že i vrozené mody chování je třeba rozvíjet a upevňovat praxí: holubi sice začínají létat „instinktivně", bez přímého učení, první pokusy jsou však velmi nesmělé a zejména odhadování vzdáleností se musejí učit (také ses létáním musí začít v přiměřeném věku, dojde-li k zanedbání, jsou výsledky stejně tristní jako u dětí, které byly izolovány v době vývoje řeči). Obecně se podceňuje ta složka učení, kterou živočich provádí sám, bez napodobení, neřku-li instruktáže jiných: snovač sice má vrozeno vázání až sedmi různých typů uzlů, ale než se mu první hnízdo jakžtakž podaří, trvá to dlouho: povšimněme si jen, kolik set nebo možná tisíc hodin věnuje lidský kojenec tréninku souhry ruky a oka rozmanitými drobnými manipulacemi, většinou sám a sám. Z tohoto hlediska by bylo možno klidně říci, že lidská schopnost naučit se řeči je „instinktivní" (na rozdíl třeba od psaní, typického produktu učení a drezúry), cítíme ale, že tady se už pojem „instinktu" jako vrozeného jednání vyprazdňuje - vrozená už je jen forma, ne konkrétní obsah, a celý fenomén je nesmírně komplexní. Jen zřídka probíhá instinktivní jednání zcela rigidně, bez jakéhokoli ohledu na okolnosti: občas se něco takového vidí i tam, kde bychom to nečekali - pohled na bukače, který ve zcela prázdné kleci předvádí před člověkem za lehkého vlnění svůj kolmo vztyčený maskovací postoj, smysluplný
108 KAPITOLY O PRÁVECH ZVÍŘAT HOVADA, NEBO BLIŽNÍ?
STANISLAV KOMÁREK