v rákosí, je skličující. Na rozdíl od včely, vytrvale narážející na sklo až do vyčerpání, se mnohá moucha zhruba po deseti pokusech nakonec rozletí zpět do tmy, jakkoli u ní instinktivní pozitivní fototaxe funguje také. Instinktivní jednání se v typickém případě rozpadá na celou řadu kroků, z nichž každý má nějaký vrozený či imprintingem získaný spouštěč (kdo se chce poučit, jak klasická etologie chápe chování zvířat, ať si přečte například Lorenzovu učebnici - Lorenz, 1978, k tomuto tématu též Diamond, 1971). Také se musí nějak kombinovat s pamětí a zkušenostmi získávanými „za pochodu", jak velmi pěkně líčí ve své dnes už klasické popularizaci pokusů s orientací kutilek (Ammophila) a květolibů (Philanthus) Tinbergen (1958), možnost zkušenostní úpravy instinktů diskutuje už jeden z jeho učitelů Bierens de Haan (1940). Zeptá-li se laik, jak vlastně najde včela cestu do úlu z několikakilometrové vzdálenosti, a dostane odpověď „To je instinkt", většinou se s tím spokojí - příhoda vrhá znepokojivé světlo na naše explikace světa vůbec. Při rozmanitých „testech inteligence" prováděných na zvířatech, spočívajících většinou v řešení rozmanitých úkolů a překonávání překážek v souvislosti se získáváním potravy, popř. i při unikání nepříjemným podnětům, se většinou málo bere v úvahu, že každá živá bytost je vybavena pro fungování ve svém běžném „umveltu" a tam může podávat výkony zcela zarážející, zatímco v jinak konfigurovaném prostředí trapně selhává: ne nadarmo se Skinnerovi jevili laboratorní potkani, od přírody výborně adaptovaní na pohyb v norách, při pokusech s labyrintem mnohem „chytřejší" než kočky, u nichž podobná situace a nárok vyvolávaly spíše záchvaty vzteku (kočka se naopak naučí téměř ihned navštěvovat bedýnku s pískem, zatímco člověk se udržování čistoty učí léta - ani toto není ukázkou její inteligenční převahy, ale instinktivního vybavení pro tvorbu „klozetů" i vpřírodě: primáti nic podobného neznají). Schopnost například vlaštovek chytat ve vzduchu za velké rychlosti hmyz, cosi, o čem může člověk tak nanejvýš snít, se tradičně jako „inteligence" nejeví, ale bývá označována právě jako „instinkt" (k tomuto problému též například Hingston, 1928, Scheler, 1928, Buytendijk,
1958). Díky tomu, že člověk je jakýsi „specialista na nespeciali-zovanost", lze jej obtížněji vyvést z míry (podobně jako již zmíněné potkany, vrány, makaky a jiné nám v tomto aspektu podobné bytosti), ale kdyby jeho schopnosti testoval nějaký jiný živočišný druh podle vlastních měřítek, dopadl by dosti bídně. I lidé se ostatně musejí testování své inteligence (Co to vlastně inteligence je? Podle Junga harmonické sepětí racionality s emocionalitou) pracně učit: první americké pokusy vrazit k tomu nevycvičeným přistěhovalcům z východní Evropy do rukou IQ. testy a tužku dopadly skličujícím závěrem, že se jedná v naprosté většině o debily, ne-li hůře. A představa, že se pokusný živočich vyndá z klícky či vyžene z chlívku a předloží se mu k řešení problém typu „při sudém počtu písknutí hledej potravu a při lichém se dej na útěk před elektrošokem" vyvolává otázku, jak úspěšný by člověk vyrostlý v takovémto prostředí vlastně byl. Je pozoruhodné, že za projev inteligence u zvířat i lidí se pokládá zejména schopnost k provádění formálních kalkulů, které má naše myšlení jako vnitřní nástroj jaksi inkorporované: nejlépe je provádějí stroje - „umělá inteligence" -, hůře lidé a nejhůře zvířata - z tohoto hlediska tedy „nemyslí". Instinkt provádí nevědomě něco, co inteligence provádí vědomě. Paradoxně viděl právě Darwin (1871) instinktivní jednání jako „do hardveru" přešlá jednání původně vědomě prováděná, podobně jako si časem zautomatizujeme psaní na stroji či řízení auta: zatímco původně housenka předla kokon „po zralé úvaze", časem se užitečné jednání stalo vrozeným (takto by se po generacích řízení měly začít rodit děti s bazálni instinktivní šoférskou výbavou). Samozřejmě že to, čeho si vážíme, je právě vědomí něčeho: srdce jsou zde už od prvohor, kardiológie teprve několik staletí, hexagony na včelích buňkách jsou zde také nesrovnatelně déle než geometrie. Je oblíbeným klišé, které má vposledku zvířata zbavit hodnoty, že „žádné vědomí nemají". To bychom mohli ostatně o neoblíbených lidech tvrdit také, na to jejich usuzujeme )enper analógiám vůči našemu vlastnímu a předpokládá to jistou minimální míru vstřícnosti. Je evidentní, že vědomí zvířat bude čímsi poněkud jiným nežli to
110
KAPITOLY O PRÁVECH ZVÍŘAT STANISLAV KOMÁREK
HOVADA, NEBO BLIŽNÍ?
111