/7MjôV-ň£"r"
■ŤS  3<k
/
S f-ffy e
Platit se musí
Před rokem bylo okolo pražského Divadla Na zábradlí plno křiku: herecký soubor nechtěl za ředitele Jana Grossmana a místní prádlo se propíralo před novináři, z nichž nemálo jich nevidělo přes nafouknuté mydlinky vehementních hereckých paží. Režisér Grossman byi nakonec magistrátem jmenován za ředitele a dramatik Karel Steigerwald mu zůstal po boku Po prázdninách tedy sezóna začala odchodem letitých opor a takřka rozpadem repertoáru Končící sezóna byla přetěžkými deseti měsíci, s premiérami Havlova Pokoušení (režie J. Grossman), Juijevova Malého pogromu v nádražním bufetu (režie AmoŠt Goldflam) a konečně na konci května obnovenou Grossmanovou inscenací (divadelní scénář + režie) MOUÉROVA DONA JUANA. V DNZ měla premiéru před třemi lety, s Jiřím Bartoskou v titulní roli. Je znovuobnovení Juana vymetením šuplíku s osvědčeným
z vědomí hodnotové devalvace života, která ho obklopuje," napsal ve Scéně č. 18/89 Václav Königsmark. Nicméně.-avidíme to právě až tecf! - Bartoškův Juan byl pořád ještě (díky hercově mystériu, jež ve svých nehurónských, nefrajerských chvílích; bezesporu má) Juanem - erotickým dobyvatelem, byť odkvětajícím, unaveným, intelektuálním. Stuha Sganarell (Ondřej Pavelka) mu už tehdy sekundoval zdatně, ale nebylo to v míře dnešní
Nynější Juan Jana Novotného (grossmanovského herce, dnes v DNZ slušně vytížen) chodí po pódiu a už jen ví . Asi býval svůdcem, ale muselo to být kdysi dávno a nejspíš diky nějaké skryté kvalitě, neboť v jeho očích i hlase je tolik únavy, zloby, chladu, hysterie i pýchy, že už je to jen jakési rozvzpomínáni se na Juana-svůdce Novotný nehraje o skepsi jako Bartoška Jeho Juan je zarputilý, tuhé ražby Pavelkův Sganarell tím pak na sebe váže víc pozornosti než v předchozí inscenaci. Po jevišti se pohybují dvě dramaticky
Juan (vlevo - Jan Novotný) a Sganarell (Ondřej Pavelka); zaujmou
i další, například Luis (Leoš Suchařfpa), Filip (Jan Hrušínský), Neděla
(Vlastimil Bedrna), Chudák (Vladimír Marek)
Juan a ženy: vlevo Markéta (Eva Salzmannová), vpravo Klára (Zuzana Stivínová)
Foto: Jaroslav Krejčí
kusem, ovšem bez osvědčeného interpreta?
„Juan (Jiří Bartoška) ztrácí v této inscenaci leccos ze své nezávazné hernosti, životního požitkářství, smyslové rafinovanosti i banální neodpovédnosti. Je to především racionální skeptik, který neobjevuje teprve odvrácenou stranu pošramoceného (kdysi koncízního) dogmatu, ale vychází vlastně
rovnocenné postavy, i když je,
pochopitelně,
každá zcela jiná. Juanovo téma ,
zmetafyžičnělo právě tím,
že v Novotného podání je Juan víc
pří zemi - „hlas nebes" se tentokrát
ptá, vyzývá i varuje silněji
(jistě ovšem i proto, že stěžejní
Juanův monolog o povrchnosti
a přizpůsobivosti jako zárukách
úspěchu není zatím ještě pořád tak
aktuální a dráždivý jako před třemi lety). Sganarellovo téma vystoupilo do popředí. Na konci Juan naběhne na jeho nůž a umírá, v logice sil, jež spolu rozpoutali. A co můj plat? - ptá se Sganarell a neví, ani netuší, že jeho výplatou je mu právě tenhle stav věčného slpuhovství s nedůslednými konci, kdy všichni došli na konec nějaké cesty, on však zůstal v půlí. Juan méně mluvil - víc věděl, Sganarell naopak. Divák má na konci pocit, že nynější
s-jg-.
f*-J%
-A~VŠ&£?í
tavq&se" léna na<
h Telegraf
^■26 KVĚTNA
„Cekárn^kdy ^ ' tedy vtesfněvstaio. zejména na
Ü& *   mv*-Prvnfcn knížkách ;
«vně muže odrazit k příběhu
který chra napsat v SS půl roku bude určitě Kmg£ Jami Slovensko za tři roky dospělo, a od výsledku se dl o£' vodit smysl začátku - ať u?se s '*
rar neoo ne. To je jeden ze *£-- ktaoních brobtómů, proč drS .' mnoho autorů nepfc pSfeX -
• SSW"*. TO wer^S^žE í
*»«&?*?
r    o^«KÍÍíeíí,sou Pulmekovou,
K     <*«* Pegasus, kteróVzJskaJ ? / za tnlogif Džin, psanou ".
y **'          vsaietech^
Ä
inscenace je především o sluhovi či o téhle dvojici jako nedělitelném celku, sotva však má pocit Juana jako stredobodu.
Nynější inscenace předvádí, jak interpret ovlivňuje postavu i vyznění celé hry Není horší, ani iepší - je jiná, ač je řada scén pojata shodně, a je opět výborná. Fascinuje však méně. Grossman se mezitím v DNZ se svým totálním, perfekcionistickým divadelním pojetím znovuzabydlel a mimoumělecké vlivy, přející i škodící umělcům v totaJitarismu, jsou pryč. Juan v DNZ je    : varováním, že tyhle vlivy nejsou ze hry pryč navždy. Jisté džiny je lepší nevypouštět.
; Josef Chuchma
DON JUAN OPĚT V DIVADLE NA ZÁBRADLÍ
V»
Divadlo Na zábradlí uvedlo v obnovené premiéře - neboť s novým obsazením ■ Moliěrova DONA JUANA, inscenaci, která byla perlou předlistopadového repertoáru divadla.
Juan Jana Novotného je poněkud bezvýrazný, životem unavený a omrzelý svůdce (u nějž je záhadou, Čím vlastně svádí), nevěřící v nic a nic neuznávající, vnímající.svět jako ko--médii, která se odehrává ňa zchátralém hřbitově, avšak v odění z elegantní kůže, novodobých- žigoiů, svět, v němž ctnostné Elvíry se samy nabízejí, zatímco komédiantský. směšní šlechtici hájí jejich čest až do vzájemného vyvraždení, svět, v němž schizofrenie slov a činů vede = až k: tomu, že nakonec s podivem nasloucháme vlastním slovům jako řeči někoho jínťíhoi
Vývojovým činitelem a osou významů, inscenace je však Sgariarell Ondřeje Pavelky. Malý človíček, který se zmítá; - obrazně, i doslovně, strachy i rozkoší v mezi prázdným moralistním: rozhořčením a ochotným přisluhováním, vystrašená nula, která přiřazena za přirozená, čísla dokáže zločiny posouvat o, celé řády, nese svůj díl viny, inajé se -zá rebelující oběť, aby se nakonec podivil nad nevděčností světa, kťery jeho zásluhy nechá bez odměny. Skrze něj rošte téiňa podílu „malých" na
; zločinech „velkých";
í     Ostatní role jsoii pojaty spíše jakö' funkční kamínky do mozaiky, po níž'
dvojice protagonistů křáčí za. svými cílí. Přesto zaujme Zuzana:Stivfno-vá v roli živočišně smyslné Kláry, Jan Hrušínský mladší v roli jejího, naivně rozšafného nápadníka Filipa či Vladimír Bedrna jako přihlouple samolibý měšťák Neděla.
Také symbolizující scéna Ivo Zídka s jakýmsi rozervaným obeliskem, a pOdlézatélným praktikáblem, citlivě aktualizující' kostýmy Ireny Grelfoyé á-. kóntrapunktícky imperativní Orffovy Carmina burana dotvářejí funkční tvar..-■.
A především: Je tó výrazně režijní inscenace, v híž díky režisérovi heřéC; může dokázat, co umí. Je to divadlo jak má být -divadlo, které se hraje o Život, protože jiné nemá cenu hraj. První a hlavní zásluha scenáristya režiséra Jana Grossmana je právě v tom, že k tomu herce přivedl., •
Na Ondřeji Pavelkovi; o němž tvrzení, Že1 hraje jako ó život, platí nejvíc, a který .tu hraje v jedné, ze svých životních rolí, se pak zdá být zřejmé, že právě tento přístup je jedním z přínosů malých a netradičních; divadel typu někdejšího Divadla na okraji, vnesených do „pravidelných „repertoárových divadel. Q LUDĚK RICHTER
Strana 13 £2J&fviííí 199% LN
tt/£ 4qq^
c