46. Ceteras vera in factum conceptas vocamus, id est in quibus nulla talis intentio concepta est, sect initio formulae nominato eo quod factum est, adjiciiintur ea verba per quae judiei damnandi absolvendive potestas datur;...
48. Omnium autem formulářům quae eondem-nationem habent ad pecuniariam aestimationem condemnatio concepta est.,. 64. Alia causa est illius actionis qua argentarius experitur: nam is cogitur cum conpensatione agere, et ea compensatio verbis formulae ex-primitur; ...
82. Nunc admonendi sumus agere nos aut nostro nomine aut alieno. veluti cognitorio, pro-curatorio, tutorio, curatorio, cum olim, quo tempore legis actiones in usu fuissent, alieno nomine agere non liceret, praeterquam ex eertis causis.
92. Petitoria autem formula haee est qua actor intendit „rem suam esse".
103. Omnia autem judicia aut legitimo jure consistunt aut imperio eontinentur.
104. Legitima sunt judicia quae in urbe Roma vel intra primum urbis Romae miliarium inter omnes cives Romanos sub uno judiee accipiuntur; eaqne e lege Julia judiciaria, nisi in anno et sex mensibus judicata fuerint, expirant. Et hoc est quod vulgo dicitur e lege Julia litem anno et sex mensibus mori.
112. Non omnes actiones, quae in aliquem aut ipso jure eonpetunt aut a praetore dantur, etiam in heredem aeque conpetunt aut dari solent...
114. Superest ut dispieiamus, si ante rem judi-catam is cum quo agitur post aeceptum judicium satisfaciat actori, quid officio judicis conveniat, utrum absolvere, an ideo potius damnare, quia judicii accipiendi tempore in ea causa fuerit, ut damnari debeat...
115. Sequitur ut de exceptionibus dispiciamus.
116. Conparatae sunt autem exeeptiones de-fendendorum eorum gratia cum quibus agitur. Saepe enim aceidit, ut quis jure eivili teneatur, seel iniquum sit eimi juclicio condemnari.
116 b. Item si pactus fuero tecum, ne id quod mihi debeas a te petam, nihilo minus id ipsum
46. Ostatní formule však nazýváme formulemi sestavenými neboli koncipováními podle skutečnosti (actiones in factum conceptae). Ty nemají žádné takové intence, jaké byly popsány nahoře, ale na jejich počátku jsou uvedeny skutečnosti, které se sběhly, a připojují se slova, jimiž se dává soudci moc odsouditi nebo osvo-boditi;...
48. Ve všech formulích, které obsahují kondem-íiací, zní kondemnace na peněžní částku...
64. Jiná záležitost je žaloba bankéřova: neboť bankéř (argentarius) nutně musí žalovat s odečtením, s kompensací, a to se vyjadřuje i slovy žalobní formule;..,
82. Připomeňme, že nyní můžeme žalovat buď svým jménem nebo jménem cizím, jako jménem -kognitora, prokurátora, tutora, kurátora, zatím co v době legisakcí nebylo dovoleno — kromě určitých případů — žalovati cizím jménem.
92. Petitorní je formule (petitoria formula); ve které žalobce tvrdí, že je věc jeho.
103. Všechny rozepře jsou buď legitimní (indícia legitima) nebo „imperio contmentur" — vyvěrají z impéria.
104. Legitimní spory (indiem legitima) jsou ty, které se konají pod jedním porotcem v městě Římě nebo v okruhu jednoho milníku od Ríma; tyto spory zanikají podle Juliova zákona o soudnictví, jestliže se neskončí do roka a šesti měsíců. Odtud se běžně říká, že podle Juliova zákona rozepře umírá za jeden rok a šest měsíců. 112. Ne všechny Žaloby, které proti někomu příslušejí už po zákonu nebo s povolením pre-tora, směřují nebo se dávají i proti žalobcovu dědici...
114. Zbývá říci, jakou má soudce povinnost, když před rozhodnutím sporu, ale po zahájení rozepře žalovaný uspokojí žalobce; zela má v takovém případě osvoboditi či spíše odsouditi, ježto v době zahájeného sporu platilo v záležitosti, že má být žalovaný odsouzen ...
115. V následujícím pojednáme o námitkách (exceptiones).
116. Námitky, obrany, výhrady z kondemnace, excepce se poskytují žalovaným, aby se mohli hájit. Často se totiž přihází, že někdo je povinen podle občanského práva, ale bylo by nespravedlivé odsouditi jej.
116 b. Tak na příklad, když jsem si s tebou umluvil, že na tobě nebudu požadovat, cos mně
100
a te petere possum dari mihi oportere, quia obligatio pacto convento non tollitur; sed placet debere me petentem per except! onem pa cti convent! repelli.
119. Omneš autem exceptiones in contrarium concipiuntur, quam adf irmat is cum quo agitur. Nam si verbi gratia reus dolo malo aliquid actorem facere dicat, qui forte pecuniam petit quam non numeravit, sic exceptio concipitur: „Si in ea re nihil dolo malo A. Agerii factum sit neque fiat"; ...
120. Dicuntur autem exceptiones aut perempto-riae aut dilatoriae.
121. Peremptoriae sunt quae perpetuo valent nec evitari posunt, veluti quod metus causa, aut dolo malo, aut quod contra legem senatusve consultum factum est, aut quod res judicata est vel in judicium deductä est, item pacti convent! quod factum est, ne omnino pecunia peteretur.
122. Dilatoriae sunt exceptiones quae ad tempus valent, veluti illius pacti conventi quod factum est verbi gratia, ne intra quinquennium petere-tur; finito enim eo tempore non habet locum exceptio...
126. Interdum evenit, ut exceptio quae prima facie justa videatur. inique noceat actori. Quod cum accidat, alia adjectione opus est adjuvandi actoris gratia; quae adjectio replieatio voeatur, quia per earn replicatur atque resolvitur vis exceptionis...
130. Videamus etiam de praeseriptionibus quae reeeptae sunt pro actore.
131. Saepe enim ex una eademque ob'Iigatione aliquid jam praestari oportet, aliquid in futura praestatione est: veluti cum in singulos annos vel menses certam pecuniam stipulati fuerimus; nam finitis quibusdam anmis aut mensibus hujus quidem temporis pecuniam praestari oportet, futurorum autem annorum sane quidem obligatio eontracta inteBegitur, praestatio vero adhuc nulla est: si vero velimus id quidem quod praestari oportet petere et in judicium deducere, futuram vero obligationis praestationem in in-tegro relinquere, necesse est ut hac praescrip-
dlužen, nicméně mohu to na tobě požadovat, když jsi k tomu povinen podle práva (dari milii oportere), jelikož závazek nezaniká pouhou dohodou; ale bylo uznáno, že je nutno zamítnou ti mne námitkou sjednané dohody (exceptio pacti conventi).
119. Všechny excepce jsou zaměřeny právě opačným směrem, než jak tvrdí ten, s kým se vede spor. Na př. jestliže žalovaný tvrdí, že žalobce jedná ze zlého úmyslu, když snad žaluje na peněžní částku, kterou nevyplatil, tu se excepce takto formuluje: „Jestliže se v této záležitosti ze zlého úmyslu Aula Ageria nic nestalo nebo neděje;"...
120. Excepce jsou buď peremptorní (trvalé) nebo dilatorní (odkládací, dočasné, časové, tem-porální).
121. Peremptorní jsou ty excepce, které trvale platí a nelze se jim vyhnout, jako námitka výhrůžky (exceptio quocl metus causa), námitka zlého úmyslu (exceptio doli, exceptio doli máli), námitka, že bylo jednáno protizákonně nebo proti usnesení senátu, námitka věci rozsouzené, (exceptio rei iudicatae), námitka věci na soud vznesené (rozepře zahájené, exceptio rei in iudi-cium deductae) nebo námitka dohody o tom, že dluhovaná Částka nebude vůbec požadována.
122. Dilatorní jsou excepce, které platí dočasně, jako exceptio pacti conventi (námitka dohody) o tom, že dluhovaný peníz nebude po pět let požadován; když pak tato lhůta uplyne, nemá obrana místo ...
126. Někdy se stává, že námitka, která se na první pohled zdá být spravedlivá, by nespravedlivě poškodila žalobce. Když je to tak, je potřeba pomoci žalobci dalším dodatkem; tento dodatek se jmenuje replika (replicátio), neboť se jím odvrací a zrušuje moc námitky.
130. Podívejme se též na preskripce (prae-scrvptiones), které byly přijaty v žalobcův prospěch.
131. Často totiž z téže obligace je třeba něco už nyní plnit, něco až v budoucnosti; na př. když jsme si dali slíbit (když jsme stipulovali) jiné částky roční nebo měsíční; neboť na konci jednotlivých let nebo měsíců je třeba plnit určitý peníz, avšak podle uzavřené obligace by bylo plnění za příští leta neplatným plněním; jestliže tedy chceme povinné plnění požadovat a vznést na soud a zachovat při tom nedotčeno budoucí plnění závazku, je nutné, abychom jednali s touto preskripcí: „Ať se tu jedná o věc, jejíž den vzešel." ...
101
ti one agamiis: „Ea res agatur cujus rei dies fuit"; ...
138. Superest ut de interdietis dispiciamus.
139. Certis igitur eausis praetor aut proconsul principaliter auctoritatem. suam finiendis eon-troversiis interponit: quod tum maxime facit, cum de possessione aut quasi possessione inter aliquos conteaditur; et in summa aut jubet ali-quid fieri aut fieri prohibet. Formulae autem et verbürum coiieeptiones, quibus in ea re uti-tur, interdicta vocantur vel aceuratius inter-dicta deeretaque.
142. Principalis igitur divisio in eo est quod aut prohibitoria sunt interdicta aut restitutoria aut exhibitoria.
143. Sequens in eo est divisio, quod vel adipiseendae possessionis causa comparata sunt vel retinendae vel reeiperandae.
14a. Adipiseendae possessionis causa interdie-tum acconimodatur bonorum possessor!, cujus principium est „Quorum bonorum": ejusque vis et potestas haee est, ut quod quisque ex his, bonis quorum possessio alicui data est, pro herede aut pro possessore possideat, id ei cui bonorum possessio data est, restituatur. Pro herede autem possidere videtur tarn is qui heres est, quam is qui putat se heredem esse; pro possessore is possidet qui sine causa aliquam rem hereditariam vel etiam tofcam hereditates seiens ad se non pertinere possidet. Ideo autem adipiseendae possessionis vocatur interdictum quia ei tantum utile est qui nune primům cona-tur adipisci rei possessionem; itaque si quis adeptus possessionem amiserit, desinit ei id interdictum utile esse.
145. Bonorum quoque emptori similiter propo-nitur interdictum quod quidani possessorium vocant.
146. Item ei qui publica bona emerit, ejusdem condicionis interdictum proponitur quod appellator seetorium, quod sectores vocantur qui publice bona mercantur.
147. Interdictum quoque quod appellator Salvi-anum, adipiseendae possessionis causa conpara-tuin est, eoque utitur dominus fundi rebus coloni
138. Zbývá pojednat o interdiktech (o zákazech a příkazech).
139. V některých případech se k ukončení sporů, zásadně do záležitostí vkládá svou autoritou pretor nebo prokonsul; obzvláště to činí tehdy, když jde o držbu nebo kvasidržbu; vcelku buď nařizuje, aby se něco dálo, nebo zakazuje, aby se to dálo. Formule a slovní znění, jichž přitom xižívá, se nazývají interdikty nebo — přesněji řečeno — interdikty a dekrety.
142. Interdikty se zásadně dělí na prohibitorni nebo restitutorní nebo exhibitorní.
143. Dále dělíme interdikdy takto; interdicta adipiscendae possessionis (interdikty k opatření si držby),
interdicta retinendae possessionis (interdikty k udržení stávající držby) a interdicta reeiperandae possessionis, interdicta recaperandae jíossessionis (interdikty k opětnému dosažení pozbyté držby).
144. K dosažení držby (interdictum adipiscen-dae possessionis,) se tomu, komu byla dána „bonorum possesio", poskytuje interdikt, který začíná slovy: „Quorum bonorum". Jeho význam tkví v tom, že ten, kdo něco z majetku, někomu pretorem přiřčenému, drží jako dědic nebo jako držitel, —■ má to vydati tomu, komu byla udělena „bonorum possessio". Jako dědic (pro Jierede) drží jak ten, kdo je dědicem, tak i ten, kdo se domnívá, že je dědicem; jako držitel (pro possessore) drží buď nějakou věc z dědictví nebo celé dědictví ten, kdo nemá k tomu důvodu a ví, že mu ta věc nebo celé dědictví nenáleží. A tento interdikt „Quorum bonorum" je interdiktem „adipiscendae possessionis", protože je užitečný toliko tomu, kdo se snaží po prvé dosíei držby, a není tudíž užitečný tomu, kdo už držby dosáhl a potom ji ztratil.
145. Podobně se kupci jmění (bonorum emptor) poskytuje interdikt, jejž někteří nazývají „interdictum possessorium".
146. Rovněž tomu, kdo koupil veřejné věci, se dává interdikt, který se jmenuje „interdictum seetorium", neboť se nazývají sektory ti, kdo veřejně obchodují s majetkem.
147. „Interdictum Salviamim" směřuje k dosažení držby; užívá ho vlastník pozemku na kolonový věci zastavené za nájemné z pozemku.
102
qnas is pro mereedibus fundi pignori futuras pepigisset.
148. Retinendae possessionis causa solet inter-dictum reddi, cum ab utraque parte de proprie-tate alicujus rei controversia est, et ante quaeri-tur, uter ex litigatoribus possidere et liter pe-tere debeat; cujus rei gratia conparata siuit, „Uti possidetis" et „Utrubi".
149. Et quidem, „Uti possidetis" interdictum de fundi vel aedium possessione redditur, „Utrubi" vero de rerum mobilium possessione.
150. Et siquidera de fimdo vel aedibus inter-dieitur, eum potiorem esse praetor jubet, qui eo tempore quo interdictum redditur nec vi nec clam nec precario ab adversario possideat; si vero de re mobili, eiun potiorem esse jubet, qui majore parte ejus anni nee vi nec clam nec precario ab adversario possederit; idque satis ipsis verbis interdictorum signifieatur.
151. Sed in „Utrubi" interdicto non solum sua cuique possessio prodest, sed etiam alterius quam justum est ei accedere, veluti ejus cui heres extiterit, ejusque a quo emerifc vel ex donatione aut dotis nomine acceperit;...
154. Reciperandae possessionis causa solet interdictum dari, si quis ex possessione vi dejec-tus sit; nam ei proponitur interdictum cujus principium est: „Unde tu ilium vi dejecisti", per quod is qui dejecit cogitur ei restituere rei possessionem, si modo is qui dejectus est nee vi nec clam nec precario ab eo possederit; nam-que eum, qui a me vi aut clam aut precario possidet, inpune dejicio.
155. Interdum tarnen etsi eum vi dejecerim qui a me vi aut clam aut precario possederit, cogor ei restituere possessionem, veluti si armis eum vi dejecerim; nam propter atrocitatem delicti in tantum patior actionem, ut omni modo debeam ei restituere possessionem. Armorum autem appellatione non solum scuta et gladios et galeas significari intellegemus, sed et fustes et lapides.
156. Tertia divisio interdictorum in hoc est, quod aut simplicia sunt aut duplicia.
157. Simplicia sunt veluti in quibus alter actor, alter reus est, qualia sunt omnia restitutoria aut exhibitoria; namque actor est qui desiderat
148. „Interdictum retinendae possessionis" se poskytuje tenkráte, když už je mezi dvěma stranami spor o vlastnictví k věci a vzniká především otázka, kdo z těchto stran má držeti a kdo žalovati; z tohoto důvodu byly zavedeny interdikty }fUti possidetis" a „Utmbi".
149. Interdikt „Uti possidetis" se dává při pozemku nebo budově, interdikt „Utrubi" však při držbě movitostí.
150. Poskytuje-li se interdikt při pozemku nebo budově, nařizuje pretor, aby měl silnější postavení ten, kdo v době, kdy se interdikt vydává, nedrží od odpůrce ať násilím nebo tajně (lstí) nebo výprosou (,,nec vi nec dam nec precario ab adversario"); jde-li o movitou věc, nařizuje pretor, aby měl silnější postavení ten, kdo po větší část roku, ve kterém se dává interdiktt nedržel od odpůrce ať násilím nebo lstí nebo výprosou; a to je dostatečně vyjádřeno přímo slovy interdiktů.
151. Ale při interdiktu „Utrubi" prospívá někomu nejenom jeho vlastní držba, ale i držba jiného, je-li to spravedlivé, aby se tato držba připočtla, jako na př. držba toho, jehož je strana dědicem nebo od koho věc koupila či přijala darem anebo věnem; ...
154. Interdikt k dosažení pozbyté držby (interdictum reciperandae possessionis) se dává v tom případě, kdy byl někdo vypuzen z držby násilím. Vypuzenému se poskytuje interdikt začínající slovy: j.Unde tu illmn vi deiecisti"; podle tohoto interdiktu je vypuditel povinen navrátiti držbu vypuzenému, jestliže vypuzený proti vypuditelí nedržel ať násilím nebo lstí anebo výprosou; takového (vadného) držitele, který se vůči mně ujal držby násilím nebo lstí nebo zneužitím výprosy, mohu (kdykoli) beztrestně vypuditi.
155. Avšak někdy jsem povinen navrátit držbu i tomu, kdo držel vůči mně násilím nebo tajně nebo výprosou, a to tehdy, když jsem jej násilně vypudil se zbraní; právě pro surovost tohoto deliktu jsem v každém případě povinen obnoviti (restituovati) jeho držbu. Pod jménem „zbraň (arma)" rozumíme netoliko štíty a meče a přilby, ale i klacky a kameny.
156. Třetí rozdělení interdiktů je dělení na interdikty jednostranné a oboustranné (interdicta simplicia, interdicta duplicia).
157. Jednostrannými (interdicta simplicia) jsou interdikty, při kterých je jedna strana žalobcem a druhá žalovaným — takovými jsou všechny
103
aut exhiberi aut restitui, reus is est a quo de-sideratur ut exhibeat aut restituat.
158. Prohibitoriorura autem interdictorum alia duplicia, alia siraplicia sunt.
159. Simplicia sunt veluti quibus prohibet praetor in loco sacro aut in flumine publico ripave ejus aliquid facere reum;...
160. Duplicia sunt veluti Uti possidetis intedie-tum et Utrubi...
171. Temeritas tarn agentium quam eorum cum quibus agitur, modo peeuniaria poena modo jurisjurandi religione modo metu inf amiae coer-cetur;...
174. Actoris quoque calumnia coercetur modo calumniae judicio modo contrario, modo jure-jurando, modo restipulatic-ne.
182. Quibusdani judiciis damnati ignominiosi fiunt, veluti furti, vi bonorum raptorum, in-juriarum; item pro socio, fidueiae, tutelae, mandati, depositi...
183. In summa seiendum est eum qui cum ali-quo eonsistere velit, in jus voeare oportere et eum qui vocatus est, si non venerit, poenam ex edicto praetoris committere ...
interdikty restitutorní a exhibitorní; neboť při nich je žalobcem, kdo požaduje, aby mu držba byla vydána nebo obnovena, a žalovaným je ten, na kom se žádá, aby držbu vydal nebo obnovil.
158. Z prohibitomích interdiktů jsou některé duplexní (interdiota duplicia) a některé simplexní (interdwta simplicia).
159. Jednostrannými jsou na př. interdikty, kterými pretor zakazuje žalovanému něco podnikat na zasvěceném místě nebo ve veřejné řece nebo na jejím břehu;...
160. Oboustranné jsou na příklad interdikty „Uti possidetis" a „UtruW.
171. Bezdůvodné vedení sporu, jak na straně žalobců, tak na straně žalovaných, se usměrňuje buď peněžitou pokutou nebo posvätností přísahy anebo strachem z bezectnosti;... 174. Calumnia — přijetí peněžního prospěchu za vznesení vědomě nespravedlivého sporu nebo za upuštění od takové rozepře — se stíhá žalobou (calumniae iudicium) nebo se jí zabraňuje přísahou anebo restipulaeí.
182. Ti, kdo byli v některých rozepřích odsouzeni, stávají se bezectnými, jako při žalobě z krádeže, loupeže, z bezpráví (injurie); rovněž při žalobách ze společnosti, fiducie, poručenství, příkazu, úschovy ...
183. Pro všechny spory si musíme uvědomit, že toho, s kým chceme vésti rozepři, je třeba volatí na soud a že je podle pretoi;ské vyhlášky (ediktu) pokutován, kdo se k soudu na zavolání nedostaví..,
T. — Rím, —
Římské procesní formule.
Příklady formulí jsou vzaty ze záležitosti spadajících do pretorovy pravomoci, F o r mula byla stručná a závazná instrukce udělená pretorem soudci pro právní posouzení sporné záležitosti. Z počátku platil formulový proces jen pro cizince. Když se étaré legisactio-nes zejména svým strohým a primitivním formalismem staly pro římské občany tíživými, zaveden byl na místo legisakčního procesu proces formulový i pro spory mezi římskými občany; stalo se tak fakultativně A ebutiov ý m zákonem z poloviny druliého století před n. I. a obligatórne dvěma zákony Juliovými, jedním pro Řím, druhým pro provincie (l e-g es Julia e i u dicior u m privát o r u m). Po vydání těchto zákonů platil legisákční proces už zcela výjimečně — pro spory rozhodované před centumviry.
Formulový proces $e označoval slovy agere per formula s s i v e per concepta verba. Ve schématech formulí býval žalobce jmenován A u lus A g e r i u s (ve zkratce A-ms A-us) a žalovaný Numerius Negidius (ve zkratce N-us N-us). V překladech pramenů prostě uvádíme v tomto výboru „žalobce" a „žalovaný".
Latinské znění přikládá formulí je převzato z díla: J. Vančura. Úvod do studia soukromého práva římského l, Praha, rok neuveden, s. 127 «.
104