né uměnovědy a teorie mimouměleckého estetič-na. Doufáme však, že o tom se pozitivně přesvědčí sám Čtenář i odborná veřejnost.
Zmínili jsme se o tom, že estetika 20. století prochází prudkým vývojem. Estetika je přitom obor s dlouhou, více než dyoutisíciletoujxadicf. Tato tradice yšak_byla téměř výlučně filozofická. Koncem 19. století a hlavně ve století našem však postupně zasahují do estetiky různé empirické obory a metody (sociologie, psychologie, séman-tiKáT teorie informace aj.). Zaujímáme v tomto procesu vyhraněné stanovisko jak v celkovém naznačeném pojetí, tak v koncepcích dílčích. Uplatňujeme východisko marxistické filozofie i dosažené výsledky marxistické estetiky jak v úsilí o pozitivní vysvětlení předkládaných problémů, tak v kritice a zhodnocení významných současných směrů a autorů nemarxistických. To všechno nás přivedlo k tomu nepodávat úvod do estetiky jako soubor hotových pravd či pouček, ale spíše ukázat, jak jejich formulace a řešení vznikaly a postupovaly. Proto má naše publikace i povahu úvodu do problematiky, metodologie a terminologie estetiky; problematiku analyzujeme a uvažujeme o ni „spolu s čtenářem", dáváme mu k dispozici metodu estetikovy práce.
Původní skripta byla určena posluchačům vysokých škol, estetikům i těm, kteří absolvovali jen její krátký kurs v rámci studia svého oboru. Doufáme, že v předkládané, přepracované knižní podobě zaujme i širší okruh zájemců.
Praha, leden 1987 Autoři
1/     PŘEDMĚT ESTETIKY
A . V Y M E Z EJ?JíJ^ í-^l-
ji. Pojem ä povaha estetiky)
Když čLověk začal uvažovat o problematice estetiky, existovaly již lidské výtvory, které v sobě nesly příznaky estetického ztvárnění. Ještě řadu staletí však neměla tato oblast své pojmenování, které má nyní, a po řadu staletí byl předmět estetiky různě rozšiřován, zužován, nahlížen z mnoha stran a porůznu interpretován. V důsledku toho nacházíme v dějinách estetického myšlení nejrozmanitější definice estetiky a jejího předmětu.
Základní okruh úvah týkajících se estetiky se_ soustřeďoval' p?e3eyšftn k hledání příčin zvláštníhc^rjoži.tku, který pociťujeme jak při vnímání některých přírodních jevů, tak i některých lidských výtvorů, zejména z oblasti umění; nejčastěji se v souvislosti s tím hovoří o kráse jako o zdroji tohoto požitku. Jak uvidíme v dalším textuj v průběhu dějin estetického myšlení se vyhrotila celá řada dalších problémů, daleko přesahujících původní okruh estetických úvah a zájmů.
Pojmenování okoru vykrystalizovaly německé racionalistické filozofii 18. století. V dobových diskusích, týka-
I
i    jících se teorie poznání se rozlišovalq^_pqznání smyslové i   a poznání rozumové. Současné „aé uvažovalo též o poznáni I   v uměleckých dílech (což je ostatně problematika diskutovaná až do dnešní doby). Umělecké poznání však bylo. považováno za neúplné, méně dokonalé. Již GpřtfnecUWiLh^m J^ibjrig.(1646-1716) rozlisoval mezi poznáním a) nejasným ■"a temným, b) jasným,"áie zmateným, c) zřetelným, d) přímým neboli intuitivním; zážitkovou oblast umění považoval za poznání jasné, ale zmatené. Tyto podněty chtěl usoustavnit Jilexanier Gpttlieb Baumgarien (1714-1762). Svým spisem 'Äesthetica í. (1750) vyhíasíí estetiku.za relativně speciální oblast Jilozofie a dal ji tak zároveň jméno, jio té doby takto vůbec nepoužívané. Dovozoval, že vedle logiky rozumu je prý nútbo"prozkoumatještě logiku obrazotvornosti. Obrazotvornost považoval za nižší, zmatený, leč přesto důležitý stupeň poznávacího procesu. Pravé této oblasti se měl věnovat nově vyhlášený vědní obor - estetika {název je odvozen od'řeckého slova aisthétikos, vj. týkající vnímání). Podle^Baumgartena má tedy estetika studovat především výtvory krásných umění, které patří k nižšímu poznání, k nejasnému chápání, k zmatené obrazotvornosti.
I když se tento prpiejstjústoricky neudržel, Baumgar-tenovo označení samostatného vědního oboru nicméně ve filozofii i v klasifikaci věd zakotvilo trvale. Vzbuzuje bohužel též řadu potíží, avšak vžilo se již v evropské kultuře natolik, že nové pojmenování by vnášelo do situace potíže snad ještě větší. Setkáváme se s nimi např. již u Kanta, který v Kritice čistého rozumu (1781) ponechal název estetika (transcendentálni estetika) v původním, tj. „předbaumgartenovském" významu pro označení běžného smyslového vnímání; to však nemá s Baumgartenovým pojetím nic společného, neboť Kant zde dedukoval apriorní předpoklady, které umožňují smyslové vnímání. Pokud jde o Baumgartenem vymezenou oblast es7 tetiky, chápal ji Kant vésvé'Kŕitice'šoudhosti (1790) především jako .oblast vkusu: vkus je'mu schopností posuzovat krásno. Terminologicky zde tedy Kant částečně navázal,na tzv. anglickou vkusovou školu 18. století (viz dále).
Mnohem závažnější potíž nastává tehdy, když se zdůrazňuje odlišnost vědeckého a estetického přístupu ke světu. Estetika jako vědní obor musí být nutně též vědeckým přístupem ke svému vlastnímu předmětu. Nezbývá tedy, než
podle potřeby specifikovat, zda máme na mysli hledisko vědy, nebo ono zvláštní hledisko estetické, kdy nazíráme a osvojujeme si svět odlišným způsobem, než jak to činí věda.*)
V němčině se ještě v 19. století používal název Ge-schmackskunde (tj. nauka o vkusu), ale ten nakonec ustoupil názvu estetika Stalo se tak hlavně proto, že výklad vkusu se převážně týká vnímajícího a tvořícího subjektu (případně sociálních podmínek vkusu), zatímco estetika nemůže ztratit ze zřetele též zkoumání esteticky účinných jevů přírody i lidských výtvorů mimouměleckých a uměleckých. Proto nemůže být-estetika redukována pouze na vkus, avšak také .nejen na oblast umění (i když jde o oblast pro estetiku mimořádně zá- -vážnou á inspirující).
V£e&tině 19. století se prosazovalo označení krasověda (F. Palacký, J. Durdík aj.), avšak i zde se přešlo k názvu estéti ka7~rodotknéme při této příležitosti, že estetika bývá velmi často_považována za nauku.o krásnu. Není to však přesné, protože hodnotíme-li něco jako šeredné, je to též přístup z estetických pozic, a nikoli - dejme tomu - z pozic náboženských Či vědeckých.
Z těchto důvodů se ve 20. století častěji definuje estetika jako nauka o estetičnu, případně o estetických jevech apod., přičemž se pak tato tautologie dodatečně rozrušuje podrobnějším výkladem toho, co se estetičnem nebo estetickými jevy rozumí. Definice se ovšem různí podle toho, které aspekty jsou vyzvědány do popředí.
Po zvážení historických zkušeností a různých definic vymezujeme estetiku.jako_Xřhor taktor
/ Estetika jenauka o povaze, příčinách, záko-
*) Možná, že by se řada potíží odstranila tím, ze bychom v případě estetického přístupu hovořili o estetickém zaměřena pfípadně estetické zaměřenosti. Toto označeni by ^
(viz dále kap.IV.B).
12
nitóstech a významu estetických jevů jako výsledků (historicky, objektivně, společenskoliisto-ricky podmíněného) estetického a uměleckého osvojování světa, tj, přírody, společnosti i člověku saiccho.
Tímto vymezením chceme zdůraznit, že se estetika nezabývá jen uměním, jak se veřejnost, někdy i odborná, domnívala a domnívá. Některé jiné definice zdůrazňujijéž zkoumání junkcles.-teti£n&, estetického vnírnání, estetické činjiQsJi, estetického vědomí apod. Tyto aspekty, z nichž některé nabývají charakter^estelických katego-rií^ lze podrobně pojednat při výkladu estetického osvojování světa člověkem, takže je v definici neuvádíme.
Hovoříme-li o světě, nemíníme tím, že se liší od reality; je s ní totožný. Toto označení nám vyhovuje pro svou metaforiénost, nebot se někdy hovoří též o „vnitřnímsvětě člověka", což je_oblast pro.estetiku.a uměleckou tvorbu velmi významná. Souhrnně tedy světem rozumíme jeho nejrfeněj|í_ontologické vrstvy, tj. přírodu, společnost, ale i člověka samého (v jeho společensko-historickém zařazení i'sociologických a psychologických zvláštnostech), dále pak existenci uměleckých i mimouměleckých výtvorů, které působí na rozvoj další tvorby atd.
Domníváme se, že naše vymezení estetiky jako oboru umožňuje rozlišit různé.úrovně, obory á ffišcíplfňý estetiky a vyrovnat se s minulými i současnými jednostrannostmi v tomto ohledu.
Jednostranné se jeví i klasické-PQJetí, přežívající dnes jen ojediněle, jež ztotožňujg^estetiku
13
s^naukou o umění. Moderní pojetí odlišilo estetiku a_obecnou uměnovědu (Kunstwissenschaft, Art Criticism), ale zůstala nejasnost v jejich vzájemných vztazích. Toto pojetí argumentuje tím, že 1. existuje širší (další) estetická sféra, než je umění, 2. obecná uměnověda se zabývá uměním komplexně^ tzn. i jeho mimqesteticjkými stránkami. Vztah obou oblastí se pak obyčejně vyjadřuje tzv. logickým průnikem, tj. dvěma protínajícími še~kruhy (J. Volek aj.). I my jsme stáli donedávna (ještě v našich skriptech z r. 1982) na tomto stanovisku. Někteří autoři jdou ještě dále, až k nové jednostrannosti: obecná uměnověda se podle nich má stát samostatnou naukou, estetika je pak vlastně teorií mimouměleckého estetiěna, _
Celkem vzato, nabízí se teoreticky několik modelů:
a) estetika a obecná uměnověda nemají ve vztahu k sobě nic společného,
b) estetika a obecná uměnověda jsou totožné,
c) obecná uměnověda je vnitřní částí estetiky,
d) estetika je vnitřní částí obecné uměnovědy,
e) estetika a obecná uměnověda jsou ve vztahu částečného průniku.
Řekli jsme již, že nejčastěji bývá preferován poslední z uvedených modelů. Na str. 14 uvádíme jeho grafické znázornění:
V tomto modelu Nepředpokládá, že estetika se zabývá ještě jmou oblastí než je oblast umění (konkrétně, že se zabývá mimouměleckýrn este-tičnem, včetně přírody), na druhé straně pak, že obecná uměnověda se zabývá i jinými aspekty umění, než jsou aspekty estetické. Obecná umě-
1 - estetika
2 - obecná teorie umění (~ obecná uměnověda)
3 - společná část předmětu obou nauk (části 1 a 2, které ne-
jsou v průniku, vyjadřují specifické, nezávislé, odlišné, vlastní sféry zkoumání).
nověda.tedy zároveň je i není estetikou. Přesně vzato, je estetikou jen v průnikové zóně. Sama oblast estetiky by však potom byla ye.svépíevážrié části oblastí mimóuměleckého estetična (tj. tam, kde nedochází k průniku kruhů). Avšak historicky ani logicky tomu tak není.JEstetika se vždy tak intenzivně zajímala o oblast umění, že někdy byla považována pouze a jen za. jakousi filozofii krásných umění (Hegel aj.). Jisté je, že obecná uměnověda se zabývá uměním především jako estetickým jevem a k jeho ostatním stránkám přihlíží právě z tohoto hlediska. Pokud se nějaký jiný obor, např. sociologie, archeologie, fyzika apod. zabývá uměním ze svého, tj. mimoestetic-kého hlediska (hledisko mimoestetické a mimo-umělecké je třeba rozlišovat), pak to jistě může být pro estetiku, resp. obecnou uměnovědu zajímavé a významné, ale samo o sobě to estetika ani obecná uměnověda není.
Jestliže toto vše uvážíme, zjistíme, že umění sice přesahuje sféru mimóuměleckého estetičnaj ale nikoli estetična vůbec, stejně jako v obou případech tyto dvě sféry nevyčerpáva. Domyslíme--li tuto úvahu dál, zjistíme, že uvedený model vztahu estetiky a obecné uměnovědy není dostatečný. Zdůrazňuje totiž, čím se obě oblasti od sebe liší, ač by měl zdůraznit, co je spojuje. Podle našeho názoru je jim společné obecně estetické hledisko, vyjadřované především společnými estetickými kategoriemi. Jinak by teorie estetických kategorií ztrácela smysl.
Domyslíme-li tedy toto vše, zjistíme, že uvedený model je nutno pozměnit. Ukazuje se, že nejde o propojení dvou disciplín, jimiž je estetika na straně jedné a obecná uměnověda na straně druhé, nýbrž o propojení, kdy na jedné straně stojí teorie mimóuměleckého estetična a na straně druhé obecná uměnověda (nebo, podle J. Volka, obecná teorie umění).*)
Grafické vyjádření nového modelu podáváme na str. 16.
Vnější obrysy grafu vyznačují celou sféru estetična. Je samozřejmé, že mimoumělecké výtvory (např. předměty denní spotřeby) nemusí podléhat estetickým kritériím, stejně jako řada přírodních jevů; vymykají se pak ze sféry estetična a přestávají tedy být předmětem zájmu esteti-
*) Od Volkova názvosloví upouštíme proto, že např. v rámci hudební vědy se dostatečně rozlišuje hudební teorie a hudební estetika. Nám jde však o to, aby byla obecná uměnověda chápána jako oblast, která je obecně estetickému hledisku podřízena.
16
1 - oblast mimouměleckého estetična (a jeho teorie)
2 - oblast umění a obecné uměnovědy
3 - oblast užitého umění (a jeho teorie) i oblast přechodo-
vých jevů
4 - celá sféra estetična (silně vyznačeno)
ky. I v oblasti umění může ovšem dojit k opuštění sféry estetična, jak jsme se již zmínili, totiž, když je umění pojednáváno z hlediska sociologie, psychologie apod. Pro tyto vědní předměty je umění jen jednou z dílíích částí jejich vědeckého bádání. Jinak je tomu v estetice, kde je umění centrem jejího zájmu (stejné täfc oyšem i mimoumělecké ěstetično), takže studiem těchto dvou oblastí se rozviji i obecná teorie estetiky.
Graf nemůže ovšem znázornit, že sféra estetična není dána pouhým součtem obou oblastí, případně ještě třetí oblastí, která vznikla jejich prolnutím. Stejně jako obecná psychologie není pouhým součtem jednotlivých psychologií aplikovaných, není takovým součtem ani estetika. Ta, pomocí estetických kategorií, pomáhá objasnit své podřízené oblasti; vychází z nich, ale zároveň je překračuje (tak je tomu ostatně u většiny teoretických disciplín).
Obecná uměnověda se sice zabývá též genezí
umění, předpoklady umělecké tvorby, výstavbou uměleckých děl i tzy. „konzumem" umění (využívá tedy poznatků psychologie, sociologie i jiných vědních oborů), ale vše zdejměřuje k tomu, aby bylo umění objasněno jako estetický fenomén^ nikoli jen jako fenomén psychologický, sociologický apod. Právě z tohoto důvodu jsme rozrušili pojetí starého (prvního) grafu a uvádíme graf nový.
■-.v Zbývá ještě objasnit oblast průniku mimouměleckého estetična a umění. Vše nasvědčuje tomu, že je třeba ji chápat ve dvou aspektech:
a) jako oblast smíšenou, tj. jako oblast užitého umění (už sám název říká, že umění zde přesahuje do oblasti mimoumělecké,*)
b) jako oblast přechodovou: 1) některé výtvory mimouměleckého estetična buď usiluji o přechod do umění, nebo v průběhu historie do oblasti umění přímo přecházejí (např. některé dopisy, které se staly svérázným literárním útvarem, nebo třebajeskynnl kresby, které původně nebyly míněny jako umělecký výtvor); 2) některé umělecké formy či žánry přecházejí z oblasti uměni do oblasti mimouměleckého estetična (viz např. na jedné straně valčík v Berliozově Fantastické symfonii či Weberův valčík Vyzvání k tanci, a na druhé straně lidové valčíky ä la Valdauf; v druhém případě váháme, zda máme hovořit
*) Nemůžeme v této souvislosti rozpracovávat teorii užitého umění. Poznamenáváme proto jen na okraj, že bude asi třeba, lišit užité. umění.a .užitou tvorbu.. Např. design je z hlediska výtvarníka nepochybně užitým uměním, kdežto pro konzumenta jde spíš o širší hledisko, tj. o užitou tvorbu.
o uměni, avšak estetická kritéria zde nezmizela: nacházíme se však hodnotově spíš v oblasti mimo uměleckého estetična).
Úvaha o předmětu estetiky neni ani samoúčelná, ani pouze „školská". V dějinách estetiky se čas od času s vymezením předmětu estetiky setkáváme. Je tomu tak proto, že novým přístu-_ pem k této látce si každá doba vyjasňuje nejen úkoly estetiky a obecné uménovědy, aletéž úkoly estetické výchovy a „estetiky denního života". Teoretický zájem je vyvoláván vnitřními potřebami oboru, přičemž smysl tohoto zájmu je nepochybně praktický.
12. Krásno jako tradiční předmět estetiky j Poznamenali jsem již, že velmi často bývala estetika vymezována jako nauka o krásnu. Kategorie krásna měla a má v estetice význačnou úlohu (viz o tom ještě ve IV. části), přesto však je nutno považovat vymezení estetiky jako nauky o krásnu za zúžené (viz text o estetičnu a estetickém osvojování) a do jisté míry i zavádějící. Názorně se o tom můžeme přesvědčit jak na módě, tak i na umění (především na umění 20. století). Moderní umění často záměrně rozšiřuje náš duchovní svět tím, že nás burcuje šokem, drsnou pravdou, záměrnou ošklivostí, nepředvídaností, drastičností, absurditou atd., čímž rozbíjí strnulé představy o kráse a o našem místě ve světě. Tyto neustálé dialektické negace minulého i stávajícího jsou v umění nutné, ačkoli někdy zabíhají do jednostrannosti, mechanických negací či do slepé uličky. Jde většinou o volbu různých umělec-
kých prostředků a postupů, které ještě nezaručují ani uměleckou kvalitu díla, ani jeho kvalitu ideovou; velmi podstatně se však dotýkají našich zážitků. Zdaleka není vzbuzován jen. zážitek krásna (a není to ani záměr), i když po opakova-némjvjrŕmání Jakových uměleckých děl nakonec zážitek krásna může nastat (viz např. Picassovy Ayignonské_slečny). V každém případě se zde však realizuje (úspěšně či méně úspěšně) estetické osvojování světa, které je vícerozměrné a nevyčerpáva se jen hlediskem krásy (tím ovšem ne-popíráme, že hledisko krásy hraje v estetickém osvojování světa velmi podstatnou úlohu a že odlišná pojetí se nakonec obykle opět stanou novou krásou).
Zastánci názoru, že estetika je vědou o krásnu, argumentují obvykle tím, že pojem es-tetično stejně není schopen udržet v sobě oba protipóly (krásno-ohyzdno), neboť vznikly nutně nové protipóly (estetieké-neestetické), takže se vlastně zavedením pojmu estetično do definice estetiky nic nevyřešilo. Tato zdánlivě oprávněná argumentace však nebere dostatečně v úvahu, že estetické jevy jsou výsledkem osvojovacího procesu: pojmová záměna ..krása = estetično" a „ohyzdno = neestetično" se běžně nabízí jen potud, pokud se orientujeme přímo k předmětům a jevům, které jako by měly v sobě zmíněné vlastnosti přímo obsaženy, nezávisle na člověku. Jakmile však máme na mysli vztah, tj. osvojovaci proces, záměna není dost dobře možná. Označení „estetický vztah" není totéž co označení „krásný vztah " (řekneme-li o člověku, že má krásný vztah
k někomu nebo k něčemu, je to hodnocení etické, a nikoli estetické). K^yýrazu „estetický vztah" nemůžeme též bez problémů vytvořit skutečně negativní dpozitum výrazem „neestetický vztah", neboť tento výraz znamená ve skutečnosti absenci estetického vztahu, vztah mimoeste-tičký. Označení „neestetický vztah" nemůže být proto chápáno jako totožné s označením „ohyzdný vztah" (nehledě na to, že tvrzením „člověk má ohyzdný vztah k něčemu nebo někomu" nastolujeme opět hledisko etické, a nikoli estetické).*) Myšlenka o krásnu jakahlavním předmětu estetiky přežívá do jisté míry jednak z dřívějších představ o nutnosti umění vytvářet jen krásu (často zakotvených též v dobových poetikách, traktátech a diskusích), jednak i z předpokladu udržovaného po řadu staletí, že existuje objektivní krása nezávislá na nás, metafyzické či fyzické povahy, která je nějakým způsobem zakotvena ve světě, případně jednou provždy uvnitř uměleckého díla; zdálo se, že je pouze věcí času, kdy se podaří podstatu této objektivní krásy odhalit. Je ovšem nutné připustit i to, že v dnešní době někteří autoři definují estetiku jako vědu o kráse proto, aby se vyhnuli tautologii v definici oboru.
' 3'. Předběžná obsahová charakteristika estetičnapro vymezení předmětu estetiky Estetično (estetické jevy, estetické vztahy
apod.) je zvláštní sférou života společnosti, zvláštní dimenzí společenského bytí a společenr ského vědomí. Tato sféra souvisí s celkem společenské skutečnosti a je jí podmíněna; má některé společné, obecné znaky s ostatními formami kultury, zejména duchovní,_ale zároveň se od nich též liší a má v životě společnosti svou vlastní, nenahraditelnou úlohu. *)
Ve vývoji estetiky i v některých jejích současných proudech-" je podstata a specifičnost estetična často redukována na hodnocení jevů ! z hlediska jejich krásy či ošklivosti, na to, zda vyvolávají v člověku libost, nebo nelibost. To je významný, ale spíše povrchový, a nikoli jediný a rozhodující znak estetična; pojatý takto izolovaně vede k subjektivismu a relativismu. Chápeme proto estetično hlouběji jako kategorii označující jednu ze specifických forem lidského vztahu ke světu, lidského osvojování světa. Této formě odpovídá nejen souhrn předmětů či výtvorů, ale i činností a procesů. I když se na tomto osvojování podílí i myšlení a je jím v každém případě zasaženo, nejde o racionální poznávání skutečnosti, jak je reprezentuje zejména věda. Estetické osvojování vyjadřuje zároveň jak postižení (vnímáni a poznávání) objektivní skutečnosti, tak i náš vztah, náš postoj k této skutečnosti (který se projevuje jednak v hodnocení jevů, a to přede-
*) Ve III. části podáme mj. výklad vyvojenázorůna estetično, podrobnější rozbor kategorie estetična pak podáme ve IV. části. Pro pochopení předmětu .estetiky a jejího pojetí jako nauky však pokládáme za vhodné podat předběžnou, takzvanou pracovní charakteristiku kategorie estetična.
k někomu nebo k něčemu, je to hodnocení etické, a nikoli estetické). K výrazu ;lestetický vztah" nemůžeme též bez problémů vytvořit skutečně negativní dppzitum výrazem „neestetický vztah", neboť tento výraz znamená ve skutečnosti absenci estetického vztahu, vztah mimoeste-tický. Označení ^neestetický vztah" nemůže být proto chápáno jako totožné s označením „ohyzdný vztah" (nehledě na to, že tvrzením „člověk má ohyzdný vztah k něčemu nebo někomu" nastolujeme opět hledisko etické, a nikoli estetické).*) Myšlenka o krásnu jako-iilavnjm předmětu estetiky přežívá do jisté míry jednak z dřívějších představ o nutnosti umění vytvářet jen krásu (často zakotvených též v dobových poetikách, traktátech a diskusích), jednak i z předpokladu udržovaného po řadu staletí, že existuje objektivní krása nezávislá na nás, metafyzické či fyzické povahy, která je nějakým způsobem zakotvena ve světě, případně jednou provždy uvnitř uměleckého díla; zdálo se, že je pouze věcí času, kdy se podaří podstatu této objektivní krásy odhalit. Je ovšem nutné připustit i to, že v dnešní době někteří autoři definují estetiku jako vědu o kráse proto, aby se vyhnuli tautologii v definici oboru.
: 3'. Předběžná obsahová charakteristika estetična pro vymezeni předmětu estetiky Estetično (estetické jevy, estetické vztahy
apod.) je zvláštní sférou života společnosti, zvláštm.dimenzí společenského bytí a společenr ského vědomí. Tato sféra souvisí s celkem společenské skutečnosti a je jí podmíněna; má některé společné, obecné znaky s ostatními formami kultury, zejméria duchovní,,.ale zároveň se od nich též liší a má v životě společnosti svou vlastní, nenahraditelnou úlohu.*)
Ve vývoji estetiky i v některých jejích současných proúčJéch"~je podstata a specifičnost , estetična často redukována na hodnocení jevů ! z hlediska jejich krásy či ošklivosti, na to, zda vyvolávají v člověku libost, nebo nelibost. To je významný, ale spíše povrchový, a nikoli jediný a rozhodující znak estetična; pojatý takto izolovaně vede k subjektivismu a relativismu. Chápeme proto estetično hlouběji jako kategorii označující jednu ze specifických forem lidského vztahu ke světu, lidského osvojování světa. Této formě odpovídá nejen souhrn předmětů či výtvorů, ale i činností a procesů. I když se na tomto osvojování podílí i myšlení a je jím v každém případě zasaženo, nejde o racionální poznávání skutečnosti, jak je reprezentuje zejména věda. Estetické osvojování vyjadřuje zároveň jak postižení (vnímání a poznávání) objektivní skutečnosti, tak i náš vztah, náš postoj k této skutečnosti (který se projevuje jednak v hodnocení jevů, a to přede-
*) Ve III. části podáme mj. výklad vývoje názorů na estetično, podrobnější rozbor kategorie estetična pak podáme ve IV. části. Pro pochopení předmětu .estetiky a jejího pojetí jako nauky však pokládáme za vhodné podat předběžnou, takzvanou pracovní charakteristiku kategorie estetična.
vším zjilediska krásy a ošklivosti, jednak v tvořivé přeměně světa, a je konečně i výrazem naSeho_ ..uvědomování si tohoto vztahu). Nejde tedy o formu praktického či technického, ale ani teoretického osvojování skutečnosti.
Místo nějaké prosté definice, která není dost dobře možná, upozorníme zatím alespoň orientačně a všeobecně na nejvýraznější znaky estetična. Estetické osvojováni světa se vyjadřuje""' " *
a) v bezprostřednosti a konkrétnosti látek, hmot, barev, zvuků a jiných vlastností světa, přijíma-nýchnašimi smysly,
b) y konkrétnosti a živosti emocí a představ,
c) v jednotě smyslové, emocionální, a fantazijní činnosti a v jejich relativní převaze v psychické struktuře a činnosti člověka jakožto estetického subjektu,
d) v aspektu významovém s tendencí k obraznosti a výrazovosti (expresi), mimezi a ostenzi, tedy i jako zvláštní znakovosť,
e) v jednotě libosti, vcítění, hry, iluze, snu, distance a ozvláštnení,
f) v intuitivnosti,
g) v subjekt-objektové a hodnotové povaze a skladbě,
h) v mnohofunkčnosti a významové neurčitosti, plynoucí z bodů a - g a korespondující s bohatstvím a mnohotvárností světa, vztahů člověka ke světu i k sobě samému, a tím vyjadřující i specifickou estetickou a společenskou kultivaci a rozvíjení lidské osob,nrj.s,ti,.c.ož lze považovat za podstatu a celkovou funkci estetična.
JSstetično je proto i specifickou kulturní hodnotou. Protože se vždy nějakým způsobem týká hodnocení a hodnot, někteří autoři považují estetiku za nauku o hodnotách (polský estetik . Stefan M,ora_vys^i), nebo za nauku o hodnocení (A. V. Ijunačarskij). Teoreticky je to možné. Protože však je potom nutno vysvětlit, jak k hodnocení či ke vzniku hodnot dochází — a výkladu osvojovacího procesu se stejně nevyhneme - zůstáváme při definování předmětu estetiky u výkladu estetického osvojování světa.
j 4. Estetické osvojování světa a sociální \
\j>raxe.................________..........'
Z výše řečeného vyplývá, že estetika je společenská věda. Nelze ji proto založit na zákonitostech pouze matematických, biologických, fyziologických nebo psychologických (viz o tom dále v III. a IV. části). Z hlediska geneze i per-cepce nejsou estetické jevy (včetně umění) něčím nezávislým na člověku, ani výsledkem pouhého nazíravého poznávacího procesu, nýbrž právě výsledkem dialektiky aktivního, tvůrčího osvojení světa člověkem.
Toto pojetí, které umožňuje postavit estetiku na skutečně vědecké základy, rozpracoval až
marxismus.
Rozyoj_ estetického přístupu k světu i k umění (včetně uměleckého myšlení, hudebního sluchu, literárního pojetí nebo výtvarného vidění atd.) nemůžeme^ochopit,. nebudeme-li...brát v úvahu sociální genezi tohoto.přístupu (přesněji řečeno: jeho závislost na celé sociální praxi) ago-
dální jpodmíněnost integrity a aktivity lidské .osobnosti. Estetické, jevy nejsou záležitosti jen svějajiašidi.smyslů, ale celého našeho světa duchovního, a to právě jako výsledek sociální praxe.*) Teprve praktická činnost umožňuje, aby se svět stal pro člověka světem osvojeným a člověk aby si vytvořil svou přináležitost k světu. Estetic- • ké osvojování je jedním ze způsobů, jimž se člověk ve světě „zabydluje". Jestliže nás svět reálně bezprostředně ohrožuje, není zde dána pro reálně., jednajícího člověka situace ke kladnému estetickému hodnoceni (právě v tom se např. liší horor života od hororu uměleckého). Naproti tomu podmínky pro naši esteticky kladnou odezvu na svět lze objevovat všude tam, kde člověk je s to učinit z okolního světa vlastní svět osvojený, kde je schopen seberealizace a zároveň i estetické distance (viz dále). Právě proto i pří estetickém přístupu k světu nejde a nemůže jít o pouhou smyslovou zálibu nebo o pouhé ulpívání na vnějškové stránce jevů, nýbrž jde především o osvojování vnitřní, duchovní.
Estetické osvojování probíhá mj. jako proces poznávací i jako proces hodnotící (má tedy stránku gnozeologickou i stránku axiologickou). Vztah mezi poznávací a hodnotící činností v estetickém osvojování světa je v posledních letech podrobován důkladné analýze, která přinese jistě další cenné poznatky. V dalších studiích bude
swt? Zdflrazrtui™e. «e sociální praxe má víc rozmetů S^-^J'äna.jetoWätal stránka, tj. praxe esteticko-un*: niehS'hí-erf S- k°nkretiz>* ve specifičtějších podobách do mehz běžná výrobní praxe téměř nevstupuje.
též nutné podrobněji prozkoumat a odlišit osvojování estetické a osvojování umělecké.
Do teoretického výzkumu estetického osvojování světa lze začlenit čtyři tematické okruhy:
a) estetický (umělecký i mimoumělecký) objekt,
b) vnímající subjekt,
c) proces estetického tvoření,
d) sociální bázi.
V estetickém osvojení se realizuje nejen poznání, ale především esteticko-hodnotící postoj, dále pak esteticko-hodnotící vnímání, zážitky, • estetická účinnost jevů, estetické normy, funkce i hodnoty, estetické a umělecké přetváření světa, estetické vztahy, estetická kultura apod.
Pokud se týče estetického hodnocení, poznamenejme, že mu podléhají nejen objekty na nás nezávislé, ale i lidská činnost, chování, duševní svět apod. Esteticky hodnotíme jak výkony druhých lidí (např. sportovní utkání, cvik na nářadí, morální jednání, kvalitní práci atd.), tak i výkony vlastní (ocenění vlastních schopností, vlastních výtvorů i ocenění pouhého faktu, že jsme dokázali pochopit odvození matematické
rovnice atd.).
Mnohdy takové estetické hodnocení není vůbec možné, nedokážeme-li (byf třeba i intuitivně) proniknout do systému, s kterým se setkáváme. Taková situace výrazně nastává například při vnímání uměleckých děl, kdy přiřazujeme konkrétní dílo k tomu, co již z uměleckého systému známe. Pokud tak nečiníme, zmocňujeme se podnětů jen povrchově, vnějškově.
V dějinách estetiky vždy znovu vyvstávala
•26
otázka, zda se má estetika víc orientovat na působící objekt, nebo na vnímající a tvořící subjekt! Právě zde však marxistickyWýklad osvojení světa poskytuje teoreticky inspirující východisko. Y__eštetiekém_ osvojení jde totiž vždy o vztah a.o proces. Jsou zde tedy zapojeny oba póly: ot>-jekt i subjekt. Záležíj3yj[em_přitom na našem badatelském, aspektu, který při pozorování zyohr me: zda akcentujeme víc naši.estetickou odezvu na svět (tj. zda se věnujeme víc estetickému zážitku), nebo estetickou účinnost jevů (tedy zda se orientujeme víc k objektu, působení). Oba póly jsou však na sobě závislé (neexistuje např. krása nezávislá na člověku), oba jsou výsledkem osvo-, jovacího procesu. Při interpretaci tohoto osvojeni tedy v žádném _ pří^jadě nesmíme jpdděloyat subjekt od objektu a obráceně, ani provádět výklad obojího nezávisle na sociální bázi, s níž je . spjata estetická činnost (včetně činnosti umělecké). Okolní svět, tudíž i svět umění (i svět zvuků, barev atd.), není něčím vzdáleným, odtažitým a odděleným od člověka jako něco abstraktně objektivního. Dialektika zpředmětněného člověka (tj. realizovaného ve výsledcích své pracovní činnosti, včetně činnosti estetické) a zlidštění světa zahrnuje v sobě procesuálnost, při které přinále-žitost světa k člověku a člověka k světu není něčím jednou provždy daným. Právě proto se mění jak individuální, tak i společenské estetické normy, postoje, funkce, hodnocení, hodnoty. Nejsou tedy nahodilou záležitostí, a proto jejich geneze, rozvoj i směr mohou být podrobeny objektivní analýze.
Dialektika osvojováni světa člověkem nám však také umožňuje přejít při výkladu esteticko--hodnotícího vnímání, esteticko-hodnotícího postoje atd. od člověka (subjektu) k objektům samým, aniž budeme přitom při výkladu nuceni setrvat pouze u nich, jak se děje např. estetickému formalismu (viz dále). Dávný problém estetiky, zda vycházet při výkladu estetických jevů spíš od objektu, nebo spíš od subjektu, se zde objevuje v jiném světle. Jak jsme již podotkli, esteticky kladný může být pro nás totiž pouze takový svět, který jsme schopni nějakým způsobem si osvojit. Proces tohoto osvojování závisí jak na povaze předmětu, tak i na povaze odpovídající bytostné síly člověka (kterou se člověk realizuje právě jako člověk existující konkrétně historicky i individuálně). Každý z nás obsáhne pro sebe sama různé dimenze světa a „zabydluje" sisyě_t pp svém. (Podobně je tomu i s jednotlivými společenskými třídami a společností vcelku v jejím historickém vývoji, reprezentovanou dobově nej-progresívnější třídou.)
Takový osvojovací proces probíhá pochopitelně i ve světě estetična a umění. Potenciálně je přitom svět umění pro každého jednotlivce otevřeným systémem, do kterého lze aktivně neustále vstupovat a který lze případně i aktivně rozšiřovat.
B. ESTETIKA A OBECNÁ UMÉNOVÉDA
1. Vztah estetiky a obecné uměnovědy i Někteří teoretikové ztotožňují estetiku a obecnóu-Uměrioyědu. Ze staršího období lze jme-