jen tak lážo plážo, hluboko pod úrovní toho, co se od něho očekává, a tahle laxnost byla trestuhodná. Ale teď není čas, aby se kál, teď je čas jednat!
Můj nej milejší pomocnice, já vám teď objednám výtečný zdejší guláš. Pokud jde o guláše, tak se Mnichov klidně vyrovná Vídni nebo Budapešti, uvidíte. Guláše tady sice nejsou tak peprné jak maďarské, ani tak delikátní jak vídeňské, ale určitě vás čeká neopakovatelný zážitek, za to vám ručím, zvláště když si k tomu přihrajete mnichovský pivo.
A Pavlík zvedl ruku a dvakrát pěkně po americkú luskl, objednal guláš a pak se sám zvedl, ale ještě než odešel, přistoupil zezadu k pomocníkovi a položil mu lehounce ruku na rameno a přes to rameno mu sdělil: A teď se moc a moc omlouvám, musím se zas věnovat své love affair. Jen žádný kvalt, v klidu pojezte, zatím vás nebudu postrádat, dobrou chuť. ^
Nevzal si ale taxíka, přestože na československý konzulát to byla štreka, ale v chůzi mu to lip myslelo. Nyní potřeboval rozjet svůj kognitivní stroj na plný pecky, aby běžel tak, jak kdysi v jeho soustružnic-kých časech jeho údernický soustruh. A jen vzpomeňme, jak kapitán Mišna si byl jistý, že Pavlík je mistr pletichář, jak vylovený z nějakého francouzského dvorského románu. To byla koneckonců kvalifikace, či lépe vrozená schopnost, unikátní talent, který si jeho zaměstnavatelé vysoko cenili. A teď dostal šanci osvědčit kvality toho talentu. A to ve svůj pro-
98
spěch. Než došel na konzulát, už věděl, jak svému po-mocníčkovi zatopí.
Sám vypravěč, tedy já, mu stojí(m') ted za zaQy a nakláněje se mu přes rameno nasl«oUChá(m), jak Pavlík telefonuje z československého 'konzulátu šifrovanou zprávu do Prahy, přímo na sekretariát šéfa na Bartolomejské, generála Lunta. Ne, r\ebua<em ji teď únavně dešifrovat, stačí, když víme, ž«g pavlík právě omotal kolem krku svého pomocníčka konopný provázek. Žádné pomocníky nepotřebuje, zrvláště ne takové, kteří pracují na dvě strany, double agenty, jak teď oznámil Luntoví. A tak jsem splnil slih,^ muj milý poskoku, čeká tě teď opravdu nezopakovateiný zážitek.
Jaký byl dnešní den? ptá se Sylva.
Ach, celý jen upnutý na setkání s te^ou.
Už si tykají a už se taky dobrali toho nejlepšího fleku v baru, místa, odkud je vidět na ryDí kašnu, kam i teď večer chodí turisti, ale i místní, a ZOuvají boty, vysoko vyhrnují nohavice a jdou si v kašně sáhnout velké bronzové rybě, posazené na sloupu uprostřed kašny, sáhnout rovnou na rybí čumák
Proč to dělají?
Nevím, ale ten první den v Mnichově jsem si taky vyzul boty a vysoko vyhrnul nohavice jak vidíš, ten rybí čumák je hodně vysoko, ale u toí\0 sloupku jsou pod vodou bezpečné schůdky.
La Roche-aux-Moines, výtečné bílé víno z oblasti Loiry.
99
ÍRI
mi
Ale jak už je Pavlík dneska v ráži, tak sotva dopijou víno a dorazí provensálské baklažány a nastoupí spolu do výtahu, překvapí Sylvu tím, že zmáčkne knoflík šestého poschodí. Čekala totiž, že ji zas vyprovodí do přízemí (bar je v prvním poschodí) a před hotelem jí přivolá taxíka.
To není omyl, jedeš se podívat na mou sbírku motýlů.
Sylva neprotestuje. Nezná floskuli „podívat se na sbírku motýlů", protože v Institutu I. P. Pavlova nenašla tahle floskule uplatnění: nebylo tam totiž žen, a pokud nějací gayové, tak ti si navzájem neukazují motýly. Takže čekala, že ten americký turista opravdu sbírá motýly a teď je uvidí napíchané pod sklem. Však zmýlila se a potom už bylo pozdě. Ale při tom, co se pak dělo, zafungovaly endorfiny, a proto ne-shledávala důvod se tomu bránit.
Pavlíka pak sice nepřekvapilo, že je i tam zrzavá, ale přece jenom ho zaskočilo, že to vcelku vyzerá jako takový rozkošný zrzavý květ. A pak taky, že je panna. A ještě něco. Poprvé v životě měl pocit, že zažil něco opravdu výjimečného, naprosto s ničím nesrovnatelného. Ze spousty žen, jichž si dosud užil, stála zatím za zapamatování pouze ta poštovní lvice a potom ještě ta děvka z Konstatinových Lázní. Jenže tady se setkal s něčím, čemu se měl možná raději vyhnout. Ne, jinak: čemu se nemohl vyhnout.
101
Stalo se, co se muselo stát, jak jsem pochopila později. Do deníčku, kdybych si jaký vedla, bych si teď zapsala: Můj zrzavý otvor, puklinku, jíž jsem za své liščí existence nepřikládala většího významu a snad jí i unáhleně pohrdala, zaplnil teď americký turista něčím docela roztomilým. A bylo to taky hodně podivné: totiž pořádně nepříjemné a přitom pořádně příjemné. Něco může být zároveň dobré a zároveň zlé, poučil mě kdysi v Institutu I. P. Pavlova Dmitrij Va-siljevič. A Nikolaj Stěpanovič, který byl mínění, že bych měla aspoň přičichnout i k latině, mi vyprávěl Horáciovu bajku Vestigia terrent (Varovné stopy). Liška odmítla jít za lvem, když totiž viděla, že všechny stopy vedou do lvího brlohu, ale žádné už ven. Ale americký turista, když mě vzal do svého brlohu, nechal mě z něho zas klidně odejít. _ň_
Hned ráno zavolali z konzulátu: okamžik, přepojíme Prahu. Ten telefonát samozřejmě čekal, i když ne tak nakvap. A když už ho pak dešifroval, zvěděl, že berou vážně jeho varování: pomocníka ihned odvolali a naloží s ním tak, jak se nakládá s double agenty. Pavlík položil sluchátko. Už mu to bylo putna. Trápila ho teď jiná věc. Opravdu trápila? Neexistuje pro to trochu jiné slovo?
Sylva má moc zvláštní oči. Do takových se ještě nikdy nedíval. A až teď si uvědomil, že z profilu má ten její půvab tak trochu liščí podobu. Ale nic proti tomu, naopak.
Druhý telefonát z Prahy. Pokoušejí se mu co nejrychleji najít náhradního pomocníka. Ale nikdo z oslovených se necítí kompetentní. Nikomu se za Pavlíkem jaksi nechce. Takže to chvilku potrvá.
A Pavlík šifruje zpět: Opakuji, nechci už žádného pomocníka. Všechno si zvládnu sám. A položí zamyšleně sluchátko. Opravdu liščí půvab?
Moc mě mrzelo, že Praha, to město, co jsem poprvé uviděla poskládané z ledových kostek tam daleko na Sibiři, je pro mě jenom přestupní stanicí. Ještě bych si tady ráda pobyla, ještě bych se motala mezi lidmi, aniž by mi hrozilo, že mi šlápnou na můj už se kamsi vytrativší zrzavý chvost. V Praze všechno oproti původnímu Petrohradu a Moskvě komornější, melancholičtější. Ale musela jsem zas okamžitě pokračovat. Jenom si pořídit něco místo té komsomolské uniformy. Dlouho jsem si vybírala, abych si ten čas tady prodloužila. A tak jsem objevila zrcadla, která na mě trpělivě čekala v každé prodejně, kde nabízeli to, čím jsem teď měla vystřídat komsomolskou strůj. Jako lišku mě zrcadla nikdy moc neuchvátila, ale teď jsem
102
103
vstupovala do světa, v němž zrcadla znamenají velice moc, ano, mají svou neoddiskutovatelnou moc nad lidmi. Motala jsem se tam mezi zrcadly a přišlo mi přece jenom líto, že už nemám ten svůj pyšný liščí chvost, který bych ted vzala palcem, ukazováčkem a prostředníčkem pěkně do štipce a držela před tím, čemu lidi říkají hrudníček, ale tady prý taky kozičky, a zatančila tam svůj zrcadlový taneček. A tam před těmi zrcadly jsem si taky uvědomila, že když mě připravili o ocas, připravili mě o cosi královského. (Leo-nid Pavlovic si jednou tiše povzdechl, že Hospodář nás všechny připravil o ocasy, všechny nás vykastroval, odocasil. I přestože jsem nerozuměla, co tím vlastně míní, rozesmála jsem se, když jsem si představila, jak Leonidu Pavlovičovi ze zadku vyráží nestoudný huňatý chvost. Čemu se směješ, pitomá liško? Však až vstoupíš do lidského světa, poznáš, zač je toho loket.)
Ale nakonec jsem musela zatnout tipec svému tanci mezi zrcadly. Něco jsem si vybrala na sebe a něco ještě do kufříku. Do svidanija, Praga, arrivederci, snad se ještě někdy uvidíme.
Zase jsem dala přednost vlaku před letadly.
Na rozdíl od Prahy, která byla ještě slovansky melancholická, města v Germanii, jimiž jsem teď projížděla, byla jen pochmurná. To mě zas v Pavlovove institutu Alexej Vladimirovič učil: Musíš si navyknout rozlišovat mezi melancholickým a pochmurným a třeba taky veselým a bujarým a vůbec mezi
všemi slovními rozdíly, protože lidský svět stojí a padá se slovy. Jakmile si to vtlučeš do svého zrzavého mozečku, budeš mít vyhráno. Však taky úkol, kterým mě Hospodář pověřil, se slovy souvisel. Vždyť Win-ston Churchill se Hospodáře dotkl jenom tím, že vypustil ze své nevymáchané huby několik neuvážených a drzých slov, a tak si u Hospodáře podepsal rozsudek smrti. A to já jsem byla tím zrzavým torpédem, které po něm Hospodář vystřelil. Vybavena zaráz zvířecími i lidskými schopnostmi, zároveň lidskou podlostí i liščími smysly a instinkty, jsem tou smrtící kombinací, připravenou rozdrobit Winstona na boubelaté kuličky, zrovna jak si přeje Hospodář.
I Mnichov byla samozřejmě jen přestupní stanice. Tady jsem si měla navyknout na kontakt s lidmi, aby mně už jejich pach nebyl tak protivný. Protože mé poslání mě ted povede pachlivou cestou až k hrtanu anglického premiéra.
Mohla jsem se samozřejmě po Mnichově jen tak poflakovat, nebyla jsem povinována zapojit se do nějakého výrobního procesu, jak musí většina obyvatel kapitalistického systému. Hospodář mě totiž vybavil prostředky, po nichž stačilo jenom sáhnout, takže jsem byla nezávislou emisarkou z nejspravedlivější-ho světa. Přesto jsem rozhodla, že mému přivykání a kontaktu s lidským společenstvím jen prospěje, když přijmu místo servírky v baru nedaleko centra. Což nebyl problém, neboť má liščí luznost se tady
104
105
přelila ve sličnost dívčího půvabu. Brali mě tam vše-ma čtyřma, byla jsem pro ně marketingový tah, má líbeznost jim táhla zákazníky. Tady jsem byla v těsném denním kontaktu, tady jsem hleděla do očí rozmanitým příslušníkům lidského plemene, a to tak zblízka. Opírali se o barový pult a nastrkovali mi své obličejíky, že by stačilo neodolat dosud nevyhaslé liščí přirozenosti a vyhryznout si z těch obličejíků jejich nosy, nosánky a nosany. Ale moc dobře vím, že si nic takového nesmím dopřát, naopak, musím se učit chovat k barovým klientům s chladnou lhostejností. Počítala jsem, že tak tři čtyři týdny tady a potom už do Hamburku, kde si najdu příjemnou lod na cestu do Brightonu, do další přestupní stanice. Ale hned třetího dne se přihodilo něco, co mi plány zvrtlo.
Ten americký turista bud tak odpudivě nepáchl, anebo v něm cosi ten zápach přebilo.
ě
Napřed jsem byla držena v takovém teráriu, nikdo z těch, co se na mém zlidštění činili, si nebyl jist, co se ze mě nakonec vyklube. Kdyby se toho dožil I. P. Pavlov, možná by se polekal a couvl před tou hranicí, za níž by ho mohlo čekat čertví co. Ale mí pěstouni do toho přesto šli, museli jít, protože jinak hrozilo, že Hospodář nechá udělat z Institutu jenom muzeum s exponáty slintajících psů, turistickou atrakci pro všechny „užitečné idioty", hrnoucí se ze Západu. Tak jim to aspoň jasně řekl. Takže Hospodář
je přimáčkl ke zdi a museli se činit, vykonat něco přímo revolučního. Což já jistě jsem.
Od začátku ke mně nejvíc přilnul Anton. Cítil se mým otcem i matkou, strýcem, švagrem, bratrem i sestrou, vším z početné lidské rodiny, když jsem nemohla, nesměla poznat svou liščí rodinu. Ale ještě dlouho jsem si zachovávala svůj liščí habitus. Byla jsem skvostný liščí exemplář, jak mi Anton přiznal, a že je možná škoda, že tak přepychový liščí tvor přejde teď v jiné bytostné skupenství, v něco, na co země nemůže být zrovna hrdá. Mínil samozřejmě člověka, a taky mi prozradil, že tím nejcennějším na lidech je jejich smysl pro humor, ale že ten není vlastní všem lidským živočichům.
Dřela jsem jazyky, které měly být především nástrojem k vystrukturování a stabilizování mé druhé signální soustavy. Za lingvistické výkony mě potom Anton odměňoval svými dětinskými, infantilními kousky. Například za to, že jsem si osvojila základy malajštiny, mi přivedl malého chlapce, kterému říkal Budulínek, a já ho povozila na ocásku. A když jsem se s Budulínkem na ocásku řítila dosud důstojnými chodbami Institutu, ten impozantní stánek vědy se vždy doslova popadal za břicho.
Ten americký turista neměl ale příznačný americký akcent, tohle umím přesně rozlišovat, a řekla bych, že je spíš původem Angličan. Ale taky to mohlo být
106
107
I i
tak, že prožil dětství ve Spojeném království a teprve později se přesunul do Spojených států. Těch možností mohlo být samozřejmě víc. Ale nakonec nevylučujú ani možnost, že jsem se v rozlišování nuancí obou angličtin přece jenom mohla mýlit. I když jsem zdatná lingvistka, vím taky, že jazyky jsou živé organismy a akademický pohled, který jsem si osvojila v Institutu, je holt jenom akademický pohled. Ale je víc než pravděpodobné, že časem zjistím, jak to ve skutečnosti je. S americkým turistou jsem se totiž začala vídat víc než často, a kdybych si vedla deník, tak bych v něm mohla nalézt třeba zápis tohohle typu: Včera natáhl ruku a položil ji na moji. Jak by se asi zatvářil, kdyby se dozvěděl, že to ještě nedávno byla liščí tlapka. A že něco liščího v ní ještě pořád přebývá.
John se dnes vyslovil, že si je nějak jistý, že jsme si v jádru blízcí, že jsme možná ze stejného jadrného fládru. Kdyby jen tušil, o čem to mluví...
I
Hospodář byl se mnou spokojen. Všichni hned pookřáli. Kdyby totiž spokojen nebyl a nechal zrušit Institut, skončili by v nějaké fabrice, anebo na nějaké velké stavbě komunismu, na Volžsko-donském průplavu anebo na stavbě nějaké hydroelektrárny, které tady všude rostly jak houby po dešti. Netušili, že tak či onak dopadnou ještě hůř, hned po mém odchodu bude s nimi amen.
108
Když už bylo nabíledni, že si mě Hospodář co nevidět odvede, uviděla jsem, jak se všem draly slzy do očí. Bylo jim tak zatěžko mě propustit. Byla jsem jejich štěstí, talisman, sluníčko. Anton znova přivedl Budulínka. Jenže najednou se mi nedařilo vesele ho povozit na liščím ocásku. Tam, kde chodba zahýbá v pravém úhlu, spadl, škaredě se potloukl a příšerně ječel. Jak siréna před leteckým bombardováním. A tak jako když proutkem švihne, všechno veselé se teď obrátilo v chmurné. Všichni si chtěli, když ted odcházím, na památku odstřihnout pramínek srsti z mého kožíšku, a málem mě oškubali dohola. A co já si odstřihnu z vás? Naplň si našimi slzami flaštičku, poradil mi Anton, a když ji budeš mít stále při sobě, nic se ti v tom zlém světě nestane. Ach mí milovaní akademici... Budete viset za střeva na stromech a po kapsách pramínky srsti z mého kožíšku.
Kdybych si vedla deníček, tady by mohl pokračovat: Dnes se o cosi pokusil netuše, že za mými sladkými rtíky se skrývají velice ostré zoubky. Ale zvládla jsem to. Ráda bych věděla, do čeho teď jdu. V Institutu se mi bohužel nedostalo v téhle věci ani základního poučení, nezasvětili mě.
Stalo se, co se muselo stát, ani flaštička se slzami akademiků, již přechovávám v kufříku, tomu nezabránila. Do deníčku, kdybych si jaký vedla, bych si teď zapsala: Můj zrzavý otvor, jemuž jsem za své liščí
109
existence nepřikládala většího významu a snad jím i unáhleně pohrdala, zaplnil teď americký turista něčím... (Do toho se vloží vypravěč: Tak prr, to už tady bylo. Ale dlužíme si dopovědět tu Horáciovu bajku. Tak do toho, lištičko, pardon, Sylvičko.)
Příštího dne jsem měla návštěvu ve své garsonce nad barem Shipwreck. Takže Hospodář mi přece jenom nedůvěřoval. A poslal za mnou svýho hlídače.
Myslím, že na tebe požalujú. Máš svý poslání, svou misi! Hospodář ti svěřil nemalý úkol a ty místo toho děláš věci, které liškám nepřísluší.
Jeho stopy vedly do mého brlohu, ale ven už ne.
Zpravila jsem o tom Johna a on mi pomohl odklidit ho do kontejneru někde na druhém konci Mnichova. Ale předtím jsem ho zabalila do koberce, aby John neviděl, jak jsem hlídači prokousla hrdlo. Měl mít za to, že to byl násilník, který mě v garsonce přepadl, a já do něho vrazila nůžky. Ale usoudila jsem, že už je na čase, abychom si s Johnem rozdali karty. A tak jsme rovnou od kontejneru zajeli výtahem do šestého poschodí Royal Hotelu.
John tam měl tvrdý alkohol, a jak jsme pomalu upíjeli, lezlo to z nás jak ze dvou chlupatých dek. Oba jsme se přiznali k těm svým misím a taky jak to s nimi dopadlo. I když já se zavčas zarazila, zasekla, to nejdůležitější jsem mu zatím nesvěřila. Přestože jsem původně tak trochu chtěla.
Vlastně nejsem John, přiznal, jsem Pavlík, a taky já jsem se zbavil svýho hlídače. Oba jsme se octli, pravil, v podobných sračkách. Za ty naše hlídače časem nasadí náhradníky, a ti se už s náma mazlit nebudou. Je na nás zmizet, vzít do zaječích.
(A to se podívejme, upozorní teď vypravěč, vždyť to jejich setkání náhle obrátilo směr jejich životů. Opovážil bych se dokonce tvrdit, že najednou obrátilo jejich životy naruby. Ale když se ohlédneme hodně daleko do lidské historie, až do její mytické dimenze, vidíme, že milostná setkání se zvířaty byla vždycky osudová. Pavlíka už náhle nezajímá Kramer, Sylvii už nezajímá Churchill. Jejich mise přijala odted úplně jiný charakter.)
Hamburk na rozdíl od Mnichova nesl ještě stopy plošného bombardování zápalnými pumami, stopy hrůzné operace Gomora, jak si ji pojmenovali Spojenci. Ale přístav už byl v provozu.
V zaoceánském parníku Iris si našli pohodlnou kajutu a důkladně si ověřili, že na palubě ještě nejsou jejich pronásledovatelé, jejich náhradníci. A Iris konečně vyplula. Ale dokud nebyla na širém moři, necítili se v bezpečí. Pak už trochu jo. Jakkoliv se v Pavlíkově hotelové garsonce důkladně sblížili, ještě pořád
110
111
nevěděl to podstatné. Copak mu mohla říct: Víš, nezlob se, já jsem vlastně liška.
Dlouhá plavba, třináct dní a třináct nocí, bude pro ně příležitostí postupně odlupovat slupky, za nimiž je čeká ještě další poznání. Svítání na moři, mořský rozbřesk, jitřní šírání — prozraďme — je málokdy provázeno mořskými červánky, protože za červánky se většinou zatáhne roleta černočerných mraků. Ale jitro šestého dne jim to kouzelné svítání přece jenom dopřálo.
Ještě pořád mají dost prostředků, aby si žili jak Pámbů ve Frankrajchu. Což toho jitra šestého dne reprezentuje například pravý anglický breakfast, který jim číšník připraví na stolek přišroubovaný na přídi paluby. Usadí se a Pavlík tleskne a nad hladinu jak na povel vyskočí nějaká ryba zabalená do červánků jak do kečupu a zas sebou pleskne o hladinu.
Vidělas? Funguje to, daří se. A tak se nám bude dařit taky tam, za oceánem. Amerika je dost veliká, abychom se tam ztratili náhradníkům, hlídačům, které za námi určitě pošlou.
Well, Pavlíku, ale co si počnem, až nám tam dojdou prostředky, kterýma nás vybavili pro boj s prohnilým imperialismem?
Nebál bych se, naopak. Splní se můj dávný sen. Vždycky jsem si přál být stolařem a truhlářem. Odedávna je to ve mně, nosím si to v tajným sejfu, který si teď troufnu otevřít. A neskončím jen u necek,
almar, stolů a židlí. Těším se, že budu stavět taky škunery a dřevěné bungalovy. Stačí, když se usadíme někde, kde je hodně dřeva, blízko velikýho lesa.
Blízko velikýho lesa, povzdechla si Sylva, to bych brala taky. Jenže to dělají ty červánky na moři, Pavlíku. Krása nás zbavuje schopnosti střízlivě uvažovat. Krása je jenom klam, zástěrka, podraz.
Kam na to chodíš? Kdes to vzala? Odkud tak ošklivej pohled na svět?
Jakto odkud? Z vaší lidské moudrosti, z vašich, člověčích filozofů, z Voltaira, Huma, Schopenhauera, Nietzscheho, Heideggera, Wittgensteina... Hodně jsem toho načetla.
Co to říkáš? Z jakých vašich? Copak taky nepatříš do našeho lidskýho stáda?
Ale to víš, že patřím. Kam bych jinak patřila?
Sen je jen sen, probudíš se a je bílý den, říkávala moje babička. Freud byl sice jiného názoru, ale to teď nechrne plavat. Fakt je, že Pavlíkův sen o práci se dřevem, jíž se dokáže oddat s kouzelnou náruživostí dosud skrytého talent, byl jenom sen, a probudil se do nepříjemné skutečnosti, že na to holt nemá. Býval soustružníkem a v práci s kovem obratný a nápaditý. Ale dřevo a kov, to jsou dva rozdílné světy. Takže když stolařský sen vzal za své, musel se porozhlédnout po něčem jiném. Ale nepředbíhejme, k tomu dospejem až krok za krokem. Vraťme se napřed kousek
112
113
zpátky: Pavlík se Sylvou právě šťastně dopluli do Ameriky.
Zatím stále ještě žili z prostředků, jimiž byli vybaveni, každý pro tu svou náročnou misi, takže když bez zaváhání zvolili Kalifornii, zemi lesů a dřeva, mohli si ještě dopřát nějaké to bloudění, než se jim podařilo najít městečko Murry, asi dvě stě kilometrů od Mill Valley.
Murry, nedaleko pacifického pobřeží, bylo čarokrásne místo, na dotek s mohutnými lesy národního parku, tenkrát ještě zdaleka neprošpikovaného skrz naskrz turistickými cestičkami, stezkami, cestami i silnicemi. A rozhodlo taky to, že zde měla nábytkářská firma Masefield svou fabrickú vyrábějící vybavení do rodinných domků. A pro zaměstnance fabrický příjemné ubytování v malebném penzionu.
Pavlík začínal u běžícího pásu, na který jen podával na správnou délku přiříznutá prkna. Ale nesmírně sympatická smolná vůně dřeva a dřevěných pilin ho denně ujišťovala, že je zde na správném místě a že to chce jen maličko trpělivosti.
A tak ve volném čase přišel s vlastním nápadem a pokusil se ho uskutečnit. Bylo mu samozřejmě jasné, že ta podle jeho mínění moderní a elegantní skříň má ještě svoje mouchy, nic se nesmí uchvátat, zvláště když je to jeho první chef-ďoeuvre v téhle branži. A tak skříň rozebral a mnohem lépe poskládal a Sylva to pak ocenila jako nádherný nábytkářský kousek.
K čemuž dodejme, že lišky rozumí nábytku jak kozy petrželi. Ale tady vám dlužím upozornění, že Pavlík stále ještě nevěděl, s kým má tu čest. Totiž když se Sylva tam na palubě parníku Iris málem prokecla, tak to potom zas rychle a šikovně zamluvila. Ještě stále si nebyla jista, jak by Pavlík přijal její liščí tajemství.
Ale zpátky k tomu kusu nábytku, který Pavlík řekněme: vy-ge-ne-ro-val. Byl si vědom, že se tomu pořád ještě ledasčeho nedostává, ale že to už je věc řemeslnické rutiny, kterou místo něho může obstarat někdo z místních dělníků, ovládajících už všechny řemeslnické fígle. Kdo se bojí, nesmí do lesa. A tak to šel představit šéfovi nábytkářské továrničky. A velice ho pobavil.
Vyrobil jste ošklivé monstrum. Nedomrlej nápad v ohavném provedení. Něco tak blbýho jsem ještě neviděl. A když to sám nevidíte, tak jste trouba.
To Pavlík nezvládl. Vyštěkl jediné ruské slovo. (A ruštině se v klení nic nevyrovná.) Šéf sice nerozuměl, ale přesto cítil strašlivou sílu toho slova, co ho málem odmrštilo. Odplivl si a šel. Ale to slovo mělo náhodného svědka. Šel kolem dělník se žebříkem. Opřel ho o zeď a popadl se za břicho a smál se a smál.
Promiňte, ale tohle slovíčko jsem už moc dlouho neslyšel, řekl v mizerné angličtině s ruským akcentem. Vy jste Rus? zeptal se Pavlíka. A dál už pokračoval rusky. Ach tak krásná prasečinka a vyštěknutá s tak nádherným ruským vztekem! Moc jste mě potěšil.
114
115
Musím vás zklamat. Nejsem Rus. Ale měl jsem výtečného ruského učitele. Ten mě uvedl do ruštiny s tou její nebeskou i pekelnou krásou. Zavedl mě do jejích nejvyšších pater a spustil i do nejnižších sklepem. Umím říct s Puškinem, že v pole čistom serebrit-sa sněg i světit mesjac i trojka mčitsa po doroge štolbovo), ale zrovna tak umím zařvat s hospodským hulvátem: Job tvoju mať i kati slonu jajča kačať! Nejsem Rus, ale mám holt jazykovej talent a staral se o mě výkvět mezi jazykovými učiteli. (A co tak, Pavlíku, povědět teď, kdo ti ty učitele přihrál a jak děsivě potom skončili? No nic, pokračuj.) Umím německy pasáže z Goethova Fausta, ale zrovna tak někoho delikátně upozornit, že er stinkt wie ein Bock. Má fran-ština je sice slabší, ale jednu mocnou sprosťačinu mi profesor Zábel přece jen svěřil: va tefaire enculer!
Pak ale nechápu, co tady děláte? Proč tady marníte čas? Proč si chcete hrát na stolaře, když na to nemáte, a můžete se přitom na úrovni živit jako překladatel, tlumočník nebo učitel na jazykové škole? Je neuvěřitelné, že nejste Rus s tak perfektní ruštinou, ale potěšil jste mě jak už dlouho nikdo. A tak vám teď přednesu svůj návrh a vy si ho potom přežvýkejte. Mám totiž v hlavním městě, v Sacramentu, kamaráda. Není sice Rus, ale je to bratr mé ženy a učí tam na univerzitě na katedře romanistiky. Nic vám napevno neslibuju, ale dám vám pro Roberta Gibbona dopis. A stojí to za pokus. Rozhodněte se, jestli chcete zů-
stat tady u stolařiny jako to nemehlo nemehlovatý, anebo přijmete moji nabídku. Vypravte se do Sacra-menta, setkejte se s Robertem a oni si vás tam okoš-tujou a uvidí se. Hádám, že se uchytíte na jazykové škole a časem třeba i na univerzitě. V tom změtení jazyků je nám tady zapotřebí lidí, jako jste vy. A jestli vám to není proti mysli, tak přijďte večer a dáme řeč. Tady jenom čtu ruský knihy a píšu si s kamarády Ru-sáčky, ale živá řeč, holoubku, to je živá voda a mne nado, nužno pobaltať...
Pavlík se právem obával, že tou živou vodou bude taky vodka, a nebyl si j istej, jestli je rozumné strávit večer s vodkou a zvědavým Rusáčkem. Samozřejmě nepodezříval Fedora Michajloviče, že by byl napojený na náhradníky, takový paranoik zatím ještě nebyl, ale protože věděl, že nesmí mluvit o své minulosti, věděl taky, že se bude pohybovat po tenkém ledě.
Na rozdíl od vás nebydlím v penzionu, už jsem se usadil. Mám nahoře pod lesem domeček a tam vás moc rád uvítám. Stolařina je pro mě rodové řemeslo. I když na Rusi jsou trošičku jiný lesy, ale nestěžuju si, už jsem přišel na chuť i zdejšímu dřevu. Takže jestli vám žena dá propustku na dnešní večer. Má americká žena Mary je tolerance sama a vylezem si do podkroví, kde mám taky menší hvězdářský dalekohled, a až nás unaví mlátit pantem po-russky, půjdem se projít po hvězdných lukách.
116
117
Tož k dalekohledu se hned tak nedostali, protože govoriť po-russky byla pro Fedora neutuchající slast. A taky byl uchvácen, že Pavlík je Čech z Československa.
No vlastně jsem Moravák. Totiž Čech i Moravák. Abyste tomu rozuměl, tak všichni Moraváci jsou zároveň Češi, ale ne všichni Češi jsou Moraváky.
Pavlík požádal o tužku a kus papíru. A namaloval kolečko a do něho další kolečko. A ten společný obsah těch dvou koleček, vysvětlil, to jsou Češi a zároveň Moraváci, a co je mimo průnik těch koleček, to jsou už jen Češi.
Tak to koukám, zaradoval se Fedor. Ale s náma Ru-sama, dodal, je to jinak. Totiž chválabohu ne všichni Rusové jsou Sověti, ale taky každý Sovět není Rus. Taky vám to namaluju. A sebral Pavlíkovi tužku, ale hned ji zas odhodil. Vyprdnem se na Sověty! Chtěl jsem vám říct něco důležitějšího. Totiž vy nejste, holoubku, holoubek, vy jste lišák, protože ulovit si tak krásnou ženu, to chce kus fištrónu, čili lovkosti, řečeno po našem. A napadlo vás někdy, že vaše paní má takovej zvláštní, liščí půvab? Ha, ha, starej lišák si ulovil krásnou lišku! Nezlobte se na mě, ale jste mi nesmírně sympatickej. A hned jak zítra uvidím vaši paní, po pás se jí pokloním. Možná nevíte, že tady mezi ruskými emigranty mají Čechoslováci tu nejlep-ší pověst. Ale jistě víte, že ta první várka našich emigrantů, ti, co utíkali před Leninem, to často vzala
přes Prahu. Ale my, co teď utíkáme před Stalinem, jsme se už museli Praze vyhnout. Hned po válce se tam usadili Stalinovi biřici. Však taky jste před nima utekl, jak jinak. Před morovou ránou bolševismu.
(Vypravěč tam teď s nimi sedí neviděn a zvědavě pokukuje po Pavlíkovi. Od počátku si s ním nevím rady a nemůžu popřít, že je mi ten estébáckej par-chant něčím sympatickej. A proto jsem mu taky tím setkáním s liškou nabídl šanci. Ponjatno?)
Večer se přelil do noci a noc při tom povídání ubíhá rychleji. Většinou mluví Rusáček, propadl tomu štěstí užívat si zas živé ruštiny. Jeho žena, Američanka, se totiž naučila jen názvy ruských jídel a v blízkém okolí daže nikakoj russkoj sobaki. Pavlíkovi samozřejmě vyhovuje, že sám nemusí mluvit, že žvanění i za něho obstará hostitel.
Nepiješ, holoubku, všiml si Fedor a přistrčil mu skleničku.
Já jsem takovej skoro abstinent, omlouvá se Pavlík.
Tak to mi neříkej, to bys ztratil mou úctu.
Už si tykají a nad lesem už svítá, a tak už je fakt nejvyšší čas zhasnout podkroví a věnovat se teď hvězdářskému dalekohledu.
Pavlíkovo náhlé rozhodnutí přestěhovat se do Sacra-menta mě zaskočilo. Hned se tam rozjel, pobyl tam
118
119
několik dní a vrátil se už s pevným úmyslem. Když ted potkávám Fedora Michajloviče, vždycky se mi po pás pokloní a omlouvá se, že on to všecko spískal.
Ale váš muž neměl jinou možnost. To s tou stolaři-nou, to byl jeho omyl. Každej z nás má povinnost se aspoň jednou v životě zmýlit, ale taky co nejdřív přijít na to, co je jeho omyl. Tady může být jenom pomocným dělníkem, podavačem a přitloukačem, ale v Sacramentu uplatní svůj výjimečnej jazykovej talent. Vždyť váš muž je, paní Sylvo, jazykovej solitér, o toho se v Sacramentu porvou. Já vím, že pro vás je to tady ráj. To pro mě taky, v tom si rozumíme. Vám se nebude do města chtít.
To teda nevím, nakolik jsem si s tím Rusáčkem rozuměla, ale bylo mně jasný, že Pavlík je mestskej člověk a tady je to vlastně jen taková větší vesnice. Ale pro mě je tu obrovskej les, co odtud běží dvěma směry, na západ, k pacifickému pobřeží, a taky na východ, nahoru, vstříc horám a pohořím, vždyť to je pro mě můj velikej domov. A taky docela jinej les než ta sibiřská tajga. Tady cítím, že v nějakém podobném lese (u Ladožského jezera) jsem se narodila, a z takového lesa mě vytrhli a odnesli pavlovovským akademikům.
Takových lesů, co máš tak ráda, bude tady v Kalifornii jak na střeše tašek anebo na zahradě krtinců, tvrdí Pavlík. Ale pak jsme se dohodli: Tak jo, budem teď žít v metropoli, ale já se budu do lesa nad tímhle dřevařským městečkem častěji vracet.
120
Dokud jsem si myslela, že v nábytkářském městečku už trvale zůstanem, tak jsem si občas do toho lesa jen tak odskočila, měla jsem ho pořád po ruce a mohla jsem svou velkou cestu pořád odkládat. Ale teď už byl nejvyšší čas se na ni vypravit.
Pavlík mě upozornil, že v tom lese je určitě spousta agresivních zvířat. Dokonce prý i černí medvědi a šedé pumy, pro něž je přímo rajcovním potěšením počíhat si na půvabnou Sylvičku. Ale Pavlík přitom moc dobře věděl, že stejně jako on, taky já vynikám paličatostí a že jsem se už zakousla do svého rozhodnutí a nikdo mě od něho neoderve. A tak se domluvil s Fedorem, který už v tom lese znal bezpečné cesty, že mě tam bude provázet. Jenže já si chtěla tu svou velkou cestu projít sama. Pracně jsem se pokusila Fe-dora přesvědčit, ukecat, že o mě se nemusí nikdo bát. Nakonec mě naučil zacházet se spolehlivou loveckou puškou a ještě mi k ní přidal klasický revolver, wessonku, a tak jsem se tam vypravila jak na lov Al Caponeho. Tak to totiž Pavlík pojmenoval. Ale to už jsem měla tu cestu za sebou a spadl mu kámen ze srdce a mohl se tomu zasmát.
Rozhodla jsem se, že to bude cesta na čtyřiadvacet hodin, den a noc v lesních pustinách, a jenom čutoru s vodou, spoléhala jsem, že mě ten les pohostí svými plody. Pochopitelně jsem počítala s tím, že Fedor se na mě zavěsí. Slíbil přece Pavlíkovi, že na mě dá pozor, a to byl slib pevný jak gordický uzel, protože
Fedor povýšil své přátelství s Pavlíkem na bratrství a bratrství, to je pro Rusáky nepsaný zákon.
Domníval se, že pro něho nebude problém mě nepozorovaně sledovat a přitom spolehlivě chránit před vším, co by tam na mě mohlo číhat. Samozřejmě se mýlil, les je přece liščí rajón, je to můj živel, a snadno jsem se mu tam ztratila, rychle jsem mu utekla.
Ale budu se mu muset za to trápení, co jsem mu tím útěkem způsobila, budu se mu potom muset po pás poklonit. A protože o své cestě povídám až zpětně, můžu už dodat, že jsem se mu pak skutečně po pás poklonila. Jenže mi to nezůstal dlužen, taky se poklonil, z radosti, že jsem se ve zdraví vrátila.
A tak jsme tam pokloněni proti sobě trčeli, a on, trošku vyšší, musel svou hlavu ponížit trošku níž, abysme se hlavama dotkli. A stáli jsme tam jak dva ducduc berani a k velkému potěšení kolemst ojí cích. Jen škoda, že poblíž nebyl nikdo s fotoaparátem. A ještě víc bych uvítala Augusta Rodina s tím jeho náčrtníkem, aby nás potom zaberaněné představil na soklíku někde v Paříži, třeba na pláce Maubert.
Liška snad znalkyní Paříže a Rodina? A proč ne? Totiž vržena do lidského společenství pilně se s ním seznamuju, přímo hltám lidskou matérii, ponořila jsem se do ní jak křenové závitky do rosolu a má liš-čina se už převrátila v lidštinu, až mi to přichází líto. A taky proto jsem se vydala na tu svou lesní cestu. Přece jenom bych tam chtěla potkat ještě aspoň
122
123
kousek toho liščího substrátu, z něhož mě akademici vypěstili.
A tak jsem s puškou, revolverem, čutorou a Fedo-rem v patách (toho jsem pak rychle setřepala) vyrazila.
V lese bylo především, jak se dalo čekat, mnoho stromů, ty jsem potkávala nepřetržitě. Kdepak sibiřská tajga. Stromy se tady pokoušely předvést, s jak rozmanitou představou přišly na svět. Viděla jsem je teď lidskýma očima: dokázala jsem je pojmenovat, což je právě lidský způsob podmaňování světa: duby, buky, sosny, smrky, jedle, javory, habry, platany, kaštany, ořešáky a vznešené zástupy sekvojí. Tak. Ale přitom jsem tušila, že právě liščíma očima bych o těch stromech věděla mnohem víc.
To všechno bych s Pavlíkem moc ráda probrala. Bylo toho tolik, o čem bych s ním chtěla mluvit. Ale ještě pořád jsem mu nedokázala říct, s kým si vlastně začal. Na tom to vázlo. Čekala jsem na příležitost, ale ta nepřicházela. Až jsem si říkala, že už tak dlouho nejsem liškou, že už vlastně nezáleží na tom, že se nikdy nic nedozví o mé liščině. Tak jsem si to aspoň namlouvala. Ale třeba fakt, že jsem se teď potřebovala ponořit do lesa, a taky to, jak jsem se v lese pohybovala, mi prozradilo, že jsem se pořád ještě liščiny jen tak nevzdala.
A potom jsem se potkala s prvním divokým zvířetem. Byl to hned ten nejnebezpečnější tvor, šedá
puma. Zůstala trčet pěkný kus přede mnou a bylo hned vidět, že je zmatená. A pak začala couvat, až mi zmizela z očí. Během cesty jsem se setkala ještě s dalšími zvířaty a všechna se chovala podobně. Byla ze mě zmatena a hned zapnula zpátečku. Napadlo mě, a tak to nejspíš bylo, že jsem si zachovala něco z liščího pachu a pomíchán s pachem lidským uváděl zvířata ve zděšení. Pach je přece jejich základní signál. Chování pumy mě tak překvapilo, že jsem se na nic nezmotala, ale když jsem potom uviděla, jak přede mnou zděšeně couvá i medvěd, chtěla jsem na něho zavolat, avšak nešlo to, ze zvířecí řeči mi už nic nezůstalo, jako zvíře jsem už byla němá.
Tak, byla jsem už dáma, ale přitom pořád ještě maličko liška a takto jsem vstoupila do soumraku a pak už do nočního lesa a díky nevyhaslému instinktu se pohybovala spolehlivě, a dokonce jsem potmě dokázala uhodnout neviditelnou přítomnost zvířat. Sotva mě ucítili, rychle se pakovali, jen jsem slyšela pohyb v listí, v trávě, ve větvích stromů.
Víš, chtěla bych ti něco říct. Na té dlouhé lesní cestě jsem si uvědomila, že bys to měl už dávno vědět.
Ale tos mi přece už dávno řekla: mělas svou tajnou misi, podříznout Churchilla, má něžná Sylvičko.
Kdepak podříznout, zakousnout, můj bláhovej Pavlíku. To jsem ale neřekla nahlas. A vůbec jsem se teď nějak zasekla a zapnula rychle zpátečku a zacouvala jak ta puma před mým pachem. Bála jsem se, že ještě
124
125
není čas promluvit o mé liščině. A tak jsem to rychle nějak zamluvila.
Totiž napadlo mě —
Ano?
Napadlo mě, že bych taky mohla učit na jazykovce.
Vidíš, to jsem si hned neuvědomil. Vždyť ty taky umíš perfektně německy, rusky, anglicky.
A španělsky a francouzsky. A když už to chceš vědět, taky trochu malajsky.
Tak z toho jsem paf. A kdes k tomu přišla?
No to je spíš na dlouhý povídání. A to snad necháme na jindy.
A tak jsem zas všechno odložila na jindy. To asi ještě chvíli potrvá, můj nejmilejší Pavlíku, než na tebe vypláznu svůj liščí jazýček.
Zatím jsem si zdárně absolvovala zkoušky na jazykové škole v Sacramentu a začala tam učit španělštinu a franštinu. Však už byl taky nejvyšší čas. To, co jsme vyfasovali na ta svá protiimperialistická poslání, se už stačilo vyčerpat, zůstala už jen jakási rezerva pro zatím blíže nespecifikovanou zvláštní příležitost. Ale život v Sacramentu, v americkém velkoměstě, nebyl zadarmo. Bydleli jsme ve velkém nájemním domě, věžáku, pohodlném, ale s vysokým nájmem, a kdy-bysme měli dál žít jen z Pavlíkova platu na jazykovce, kde učil němčinu a ruštinu, žili bysme už z ruky do úst. Ale pavlovovští akademici mi chválabohu umožnili důkladnou jazykovou výbavu, přestože netušili,
že budu jednou učit na jazykovce v Sacramentu. A tak jsem teď vylovila z kufříku flaštičku s jejich slzami a poklonila se jim a věnovala jim děkovnou modlitbičku.
Samozřejmě nás napadlo, že jestli po nás náhradníci v Americe slídí, tak hlavní město Kalifornie určitě nepominou. Nebyl problém přijmout anglická jména, to tady cizinci běžně dělají jako součást své americké asimilace, adaptace, akomodace. Pavlík se vrátil k už vyzkoušenému Johnu Harleymu, s nímž si v Mnichově hrál na amerického turistu, a já byla teď Sylva Owen. Pavlík zarostl plnovousem a já se ostříhala na-kratičko a ještě vlasy překrývala kloboučky a barety, aby má zrzavina nějakého slídila už na dálku nepřivolala.
Potom Pavlík usoudil, že už je taky na čase náš hluboký citový svazek legalizovat. Takže bleskový občanský sňatek, po němž jsem už nebyla Owen, ale taky Harley.
Žili jsme v bláhové naději, že z Moskvy a z Prahy šli po nás nezávisle na sobě, takže šli po singlech, po Sylvě a Pavlíkovi, nikoli po manželském chuchvalci, po Pavlíkosylvě. Však Pavlík nemínil naši svatbu zas jen tak odbýt. Přišel na nápad se svatební cestou. A trval na tom.
126
127
Opusťme teď na chvíli Kalifornii a pohleďme zpátky přes oceán, tam, kde jsou Čechy, krásná a exotická země, plná hlubokých a záhadných řek, jež suchou nohou přejdeš na Jména Ježíš, ale taky země plná teď věznic a „pracovních táborů" a fízlů a udavačů a vražedných strojů ženoucích lidi do oprátek a smutného básníka Konstantina Biebla ke smrtelnému skoku z okna. Ale rovněž je tam brněnská centrála Státní bezpečnosti, Leninka, a v ní teď chodí ode zdi ke zdi plukovník Hrd, který zde vystřídal plukovníka Sada, a teď právě čeká návštěvu z pražské centrály na Bartolomejské.
Brnkne zvonek a pražská návštěva už stoupá výtahem.
Napřed vrhnou pohled na Stalinův portrét.
Máš to tu hezké a reference o tobě jsou ty nejlepší. Ale snad už víš, že volba agenta Pavla Sopka byla neuvážená. Hodně dlouho se z Mnichova neozval a úž není pochyb, že taky přeběhl na druhou stranu. Ty samozřejmě nemáš s volbou agenta Sopka nic spo-lečnýho. To spískal kapitán Kušna, pardon Mišna. Vylovil ho sice přímo z fabriky, ale nevzal na vědomí, že je to ve skutečnosti úskočný intelektuál skrývající se pod maskou soustružníka. A zavčas to nedokázal zhodnotit ani plukovník Smrad, pardon Sad. A dostaneš teď k ruce cvičenýho likvidátora a najdete agenta Sopka třeba i na konci světa. Double agenta je
třeba zabít! Zrádce je vždycky třeba zabíjet! To platilo včera, platí to i dnes a bude to platit taky zítra. Ale já přece —
Tady jste si ho vycvičili, a tak je na vás, abyste si ho zlikvidovali. A je to pro tebe čest a máš naši plnou důvěru a budeš likvidátorovým řídícím orgánem a pozítří si tě tady zabiják vyzvedne a odletíte za svou likvidační misí.
Plukovník Hrd, až dosud jen inkoust a líná kancelářská krysa, moc dobře věděl, jak snadno se v jejich očích může stát z Hrda Prdem a že nemá jinou možnost. Vyprovodil návštěvu z Bartolomejské a šel si zabalit kartáček na zuby, vrhl lítostivý pohled na překrásný portrét Stalina a pozítří odletěl s cvičeným zabijákem.
Když svatební cesta, tak do Paříže, rozhodl Pavlík. Sice na to padne ta naše finanční rezerva a kromě toho Evropa je přece pro nás terra pericolosa, zvláště pak země galského kohouta, hemžící se ruskými emigranty, a proto i sovětskými agenty. Ale kdo se bojí, nesmí do lesa. Pouhé dva dny v Paříži, to zas tak moc neriskujem. Ale já, vybavena netoliko lidskou lehkovážností, ale pořád ještě taky zvířecím instinktem, jsem si tak jista nebyla.
128
129
Pavlík telefonicky rezervoval a kabelogramem pak potvrdil pokoj na dvě noci (na víc jsme taky neměli) v luxusním hotelu Meurice kousek od centra Paříže. Ale hned na začátku potíže. Z letiště v Sacramentu neodlétalo v těch dnech žádné pasažérské letadlo, a protože jsme odklad považovali za zlé znamení, rozjeli jsme se raději vlakem do San Franciska a tady jsme pozdě večer stihli let do Paříže. Oba jsme letěli poprvé v životě a já se obávala své alergie na lítání, ale dopadlo to lip, než jsme čekali. Dopadli jsme na letiště Orly, odkud nás taxík přepravil rovnou k hotelu.
První, co jsme pak uviděli ve světle pouliční lucerny, byla fasáda hotelu, podobaná kulkami z konce války, kdy se tu o Paříž bojovalo. Byly to, jak jsme se dozvěděli později, válečné jizvy, na něž byl hotel Meurice hrdý a nemínil se jich zbavit, patřilo to teď k prestiži proslulého hotelu.
My ovšem dopadli do postelí a probudili se až hodně pozdě. A hned jsme zamířili do salonu Pompa-dour. Ale byli jsme zklamaní, v krbu ještě nehořel oheň a salón zel prázdnotou. Potom jsme se zorientovali, sestoupili do přízemí a našli Grand salon, kde nám ale číšník už jen obtížně hledal místo mezi snídajícími. Vysvětlil nám, že tady petit déjeuner trvá nekonečně dlouho, snídaně jsou příležitostí k setkáním, a protože jsme přišli pozdě, načekali bysme se, než se nějaký stolek uvolní. Nakonec se zeptal po-
starších manželů, jestli smíme přisednout. Mluvili rusky. Proto jsme neřekli excusez-nous, ale izvinitě.
Vy jste Rusové? zeptali se naši spolustolovníci.
Vysvětlili jsme, že jsme jen učitelé ruštiny.
A během té poklidné snídaně došlo i na Pavlíkovu otázku, jak se daří Rusům v Paříži?
Nám výjimečně dobře. Ale podle nás nesmíte soudit. My totiž nejsme emigranti, žijem tady už kolikátou generaci a máme tady taky francouzské předky a taky prosperující fabrickú na zubní protézy. Snídat v hotelu Meurice si ruští emigranti nemohou dopřát. Tady je jenom ranní dostaveníčko pařížské smetánky a taky turistů. Ano, v Paříži je hodně ruských emigrantů, ruská šlechta a ruská inteligence, ti, co unikli sovětské gilotině. Ale tím pádem má tady sovětská rozvědka své trvalé pracoviště. Ale pracují v rukavičkách, tiše a nenápadně. Ruské emigranty brutálně nevraždí, ale dopřejí jim utonutí v Seině anebo smrt při dopravní nehodě.
Ale co když, zažertoval Pavlík, my nejsme učitelé ruštiny, ale právě ti agenti sovětské rozvědky?
Vot kakaja šutka, usmáli se postarší manželé. To byste totiž věděli, že patříme k nedotknutelným, a to sovětští agenti plně respektují a nikdy nás neobtěžují. S emigranty se nestýkáme a mezi francouzskými příbuznými máme vlivné persony.
Po snídani jsme uvážili, že v Paříži na nás skutečně můžou číhat naši náhradníci. Ale nedali jsme se
130
131
odradit a chtěli aspoň trochu poznat tu Mekku emigrantů. A byla to naše svatební cesta, a to by měly i zlé náhody respektovat.
Taxíkem jsme se nechali zavézt na náměstí St-Mi-chel a tady se posadili do kavárny Flaubert. A pak mi Pavlík ve zlatnictví nedaleko kavárny koupil krásnou brož, co hned ukousla z našeho pařížského rozpočtu.
Drželi jsme se stále při levém břehu Seiny a nevím proč přesvědčeni, že tady jsme chráněni před zlými náhodami. A zabloudili jsme do jediného muzea, Musée d'Orsay, kde jsme dlouho stáli před Moneto-vými Stohy sena, obrazem poskládaným ze hry stínů.
Třeba se náhradníků zbytečně bojíme, možná jsou taky jen hra stínů, navrhl Pavlík.
Vyzkoušeli jsme si bateaux-mouches a přece jenom něco turistických nezbytností a neodolala jsem a šla se podívat na náměstí Maubert, La Maub, jak se tomu tady říká. Takže tady jsem si představovala to Rodi-novo sousoší se dvěma ducduc berany, s Fedorem a se mnou, jak jsme do sebe zaberaněni. Ale bylo tady jen rušné tržiště.
Oběd v malém bistru v rue de Sevres, odkud to bylo už jen kousek do Lucemburské zahrady, kde jsme dokázali dlouze sedět pozorujíce krotké holuby, jejichž lovem a konzumací se prý slavný americký spisovatel živil ve svých hubených časech, a to měl co dělat, protože tak živil nejen sám sebe, ale i svou ženu Hadley a svého syna Bumbyho. Trpělivě jsme
tam čekali, až se někdo postaví za naši lavičku a rázně nám položí ruce na ramena. Nu, dali jsme náhradníkům pěknou šanci a nic, a tak jsme se zas zvedli a vydali se na lenivou cestu po nábřeží.
Vrátili jsme se až pozdě večer a dopřáli si jen nějaký sendvič a už jsme spěchali do našeho pokojíku. Jako bysme věděli, co nás tam čeká a před čím už neutečeni.
Mě to zle vyděsilo a netroufám si říct, co to udělalo s Pavlíkem.
Při milování přejel pomalu rukou po mých zádech. Nebylo pochyb: odshora dolů se mi tam táhl pruh zrzavé liščí srsti. A musel narůst v posledních dvanácti hodinách, zatímco jsme bloudili Paříží.
Už dávno jsem ti to chtěla říct, ale nesebrala jsem odvahu. Jsem... liška.
Oblékli jsme se a zašli do salonu Pompadour, kde ted už hořel oheň v krbu. Bylo tam přítmí a několik mileneckých dvojic, které nás ale nevzaly na vědomí. Už nevím, co jsme tam pili, snad ten gin s tonikem. Dívali jsme se na velký obraz přisvětlený ohněm z krbu: ženská postava vystupující z černého pozadí, nejspíš madam Pompadour, jejíž jméno si salón prisvojil. Ale neřekli jsme si jediné slovo. Pak jsme se vrátili do pokojíku a seděli tam potmě a já konečně promluvila. Mluvila jsem asi celou noc, protože jsem pak za oknem uviděla první náznak svítání.
132
133
Dosud o mně věděl, že mě z Lubjanky, z té centrály komitétu bezopasnosti, vyslali zavraždit Churchil-la. Ale nevěděl, že mě poslal sám Hospodář, když si mě vylovil z Institutu I. P. Pavlova, kde mě vypěstili z liščího mláděte chyceného v lesích kdesi při Ladož-ském jezeře. A tak jsem se rozpovídala taky o tom, jak Hospodář dohlížel na mé postupné zlidštění a jak mě poslal na sibiřskou cestu, aby si tak ozkoušel jak mou oddanost, tak mou houževnatost. A jak jsem se na konci tundry setkala s městem z ledových kostek, které bylo jenom neumělým obrázkem stověžatého města, kam jsem se potom vypravila. A z Moskvy jsem odjížděla ještě jako liška, ale ve zdech Prahy jsem se už pohybovala jako dáma. Nevyhnula jsem se ani tomu, abych Pavlíkovi nesvěřila, jak Hospodář zlikvidoval akademiky, protože se obával, aby nevypestovali další inteligentní tvory, co by potom padli do rukou Hospodářových nepřátel, bucharino-troc-kistických dědiců. A tu jsem se potmě zvedla a našla svůj kufřík a vylovila z něho viditelný důkaz, flaštič-ku se slzami akademiků, a Pavlík škrtl sirkou a v jedné ruce držel hořící zápalku a v druhé pomalu otáčel flaštičkou. Jeho zmatení tím ještě posílilo.
A tak se skončila naše svatební cesta a zase stejně komplikované putování nazpátek: z letiště Orly na letiště v San Francisku a odtud vlakem do Sacra-menta.
Za ty pouhé dva dny, co jsme byli v Paříži, došlo na sacramentské univerzitě k příznivé změně. Znova se tam totiž otevřela katedra slovanských jazyků. Po smrti profesora Vsevoloda Ivanovice, či čort znajet, jak se jmenoval, katedra na dlouhý čas osiřela a teď byla šance na její vzkříšení. Splašili totiž nějakého polonistu, a tak se rozhodli povolat Pavlíka co rusis-tu. Bylo to něco výjimečného, vždyť Pavlík neměl univerzitní vzdělání, ale chválabohu tam nebyli žádní hnidopiši, však na druhé straně to taky nebyla žádná velká sláva, vždyť měl všehovšudy osm, pardon, devět posluchačů. Ale to by mu nevadilo. Skutečná svízel vypadala trochu jinak.
Nepřeháníš to? upozornila jsem. Ale přitom jsem samozřejmě věděla, že by bylo chybou podceňovat náhradníky, které za námi určitě poslali, ať už ty za Pavlíkem z Prahy, anebo ty za mnou z Kremlu. Ale jak byl dosud bez obav, tak teď najednou propadl paranoie. Rozhodl se totiž, že jeden z jeho posluchačů je tím jeho likvidátorem, a že už jen čeká na vhodný okamžik.
Byla jsem se na něho podívat: hubený a už oplešatě-lý mladík, zakřiknutý a s tikem na levém víčku. Jenže Pavlík považoval právě tu jeho zakřiknutost za projev profesionální zdatnosti a to občasné škubnutí levým víčkem už přímo za podpis jeho likvidátora. Ale žádné jiné důkazy ani indicie (považujeme-li za důkazy zakřiknutost a zaškubálismus) pro své podezření
134
135
neměl. Mně pochopitelně došlo, že ten jeho strach, že má ve své posluchárně svého likvidátora, měl zatlačit do pozadí to, co se o mně dozvěděl na svatební cestě v Paříži. Po návratu z Paříže se totiž náš milostný život kamsi propadl, vytratil. Vždyť se teď bál mé intimity. A tak jsem se dopustila čehosi, o čem jsem si pak uvědomila, že to byl provokativní záměr.
Právě v čase, kdy se vracel z fakulty, jsem stála nahá, ale obrácená zády k zrcadlu, a přes rameno se dívala na ten nešťastný pruh ryšavé liščí srsti, co mi tam běžel odshora dolů. Nic netuše otevřel dveře a tu jsem se k němu rychle otočila zády, což je jinak běžná reakce, projev cudnosti, jenže v tomto případě jsem mu právě takhle nabídla svou zrzavou liščí intimitu a v zrcadle uviděla jeho reakci: lekl se, ale kupodivu nevycouval.
Oblékla jsem se a znova jsme se na to posadili a znova to celé prošli, znova jsem mu to odvyprávěla.
Totiž ta má noční zpověď v pařížském hotelu mu přišla jenom jako zvláštní živý sen: poslouchal mě, ale sám přitom mlčel a nevěděl, co s tím, nevěřil tomu, ale zároveň věřil, a snažil se to potom nějak vyhnat z hlavy a nesetkat se už s pohledem na má záda čerstvě obrostlá zrzavým liščím pruhem, a ta paranoická posedlost, že jeden z jeho posluchačů je jeho zabiják, co za ním z Prahy poslali, to byl jenom paraván, co měl zakrýt, vytěsnit to, co se o mně dozvěděl.
136
Takže ty seš opravdu liška? řekl ted, když jsem mu to tady znova odvyprávěla.
Jsem liška proměněná v dámu. Aspoň tak jsem si to zatím myslela. Ale možná jsem už nějak přešlápla. Asi to nebyla nezvratná proměna. A možná se už začínám vracet zpátky, vracet v lišku. Asi nejsou lidi oprávněni proměňovat zvířata v člověky. Strašně mě to štve. Ale kdybych tě nepotkala, bylo by mi to putna. A možná bych to i uvítala. Protože být liškou je asi šťastnější než být dámou, než být člověkem.
Ale já, řekl Pavlík tiše, tě už nepustím zpátky. Nepustím tě v lišku.
Hospodář, řečený též Koba podle proslulého gruzínskeho bandity, se kdysi v pravoslavném semináři naučil, že nesmí brát jméno boží nadarmo a taky že nesmí mluvit vulgárně. Po celý život to přísně dodržoval: jeho rty neopustila nikdy kletba a neposkvrnil je vulgárním slovem. I když třeba byl, jako zrovna dnes, v pokušení klet a sprostě nadávat. Winston Chur-chill, předseda britské vlády, totiž o něm pronášel jeden nevymáchaný výrok za druhým a nemínil s tím přestat. Na světě byl jediný tvor, který ho mohl umlčet, ale neučinil tak. Ale Hospodář jí to neměl za zlé. Jeho vztek se obracel jen vůči Churchillovi, nikdy vůči Sylvě.
Hospodář měl špatnou zkušenost se svými dětmi, a právě proto Sylvu adoptoval, a ted zažil, jak hluboký cit k dceři prostupuje celou jeho bytost, přestože ho taky opustila. Ale byla svobodný tvor a právě Koba dokázal tu svobodu ocenit.
Až dosud mu nejvyšší slast působilo, že mohl, kdykoliv se mu zachtělo, poslat na smrt třeba i milión lidí a že v očích každého, koho si povolal, okamžitě uviděl strašlivou hrůzu, která dotyčného opanovala. Ale teď pocítil něco mnohem a mnohem silnějšího. Něco, co dosud nikdy nepoznal. Pocítil Ijubov, eto bez-graničnoje čuvstvo, co kvetlo i v gulagu, ale v Kremlu dosud ne.
Oblékl si stranickou rubašku a vysoké kožené boty jak každý den, ale to už věděl, že tímto dnem se něco v jeho životě navždy změnilo.
Ach má lištičko, buď šťastná a svobodná, ať jsi v tuto chvíli, kdekoliv chceš. Stydím se, že jsem za tebou poslal hlídače. Slibuju, už se to nikdy nestane.
138
139
Třetí část
Závěť
Kousek za Sacramentem leží jedna z mnoha někdejších kalifornských zlatokopeckých osad, které se tady kdysi kdovíproč říkalo Tarry Flynn. A právě zde Alexej Nikolajevič Pětko v, otec jednoho z těch devíti Pavlíkových studentů, nechal zřídit ruskou letní osadu. Sruby, částečně přestavěné z někdejších zlatokopeckých, hostily vždy po dva týdny sacramentské ruské společenství.
Tentokrát tam přizvali i Pavlíka a Sylvu Harleyovy, přestože to nebyli Rusové, ale amerikanizovaní Češi (Sylva si k Pavlíkovu pobavení taky prisvojila český původ, ač z češtiny pochytila jen asi dvacítku slov a k nim ještě dvě drsné české nadávky, které Pavlíkovi bezděčně uklouzly). Ale jejich dokonalá znalost ruštiny a Pavlíkova láska k ruské literatuře, tak jak ji
141
v něm kdysi probudil stařičký ruský učitel, a samozřejmě to, že teď na univerzitě učil jejich děti, přivedlo sacramentské Rusy k rozhodnutí přijmout je do „ruské rodiny".
Rodině přikládají exiloví Rusové zvlášť velký význam, protože rodina je tou vlastí, již si s sebou vzali do exilu. Sepětí mezi vlastí a rodinou je totiž v ruštině těsnější než v jiných jazycích. Rodina se sice rusky řekne semja, jenže rusky vlast se přitom řekne rodina, přičemž slovo rodina náleží i v ruštině do téhož významového okruhu jako rod, porod, rodička, rodiče, rodný atd. A rodinou v tom širším smyslu míní pak exiloví Rusové takové společenství, které je propojeno netoliko přímo příbuzenskými, rodinnými, ale taky družeskimi vazbami. A právě to je vlast, o kterou je nikdo nikde, ani v emigraci, nemůže připravit.
A do toho společenství v někdejší zlatokopecké osadě pravidelně přijížděl i Fedor Fedin se svou americkou ženou. Takže teď patřil k těm, co se při slavnostním přijetí Pavlíka a Sylvy do rodiny s nimi objímali a líbali. Pavlík si tohle hromadné objímání a líbání (přímo na rty!) pamatoval a protivil už ze setkání se soudruhy z moskevské policejní centrály, z Lubjanky, když jim přijeli předávat lubjanské rozumy. Tenkrát se mylně domníval, že je to sovětský bratrský zlozvyk, ale teď dostal šanci přesvědčit se, že je to zlozvyk ruský a prostonárodní a možná i všeslovanský.
142
Program pro ty dva týdny ruského exilového setkání byl vždy velice volný a společné vlastně jen obědy a večeře, ruská národní jídla, na něž se v běhu sacramentských dní zapomínalo. Ale když se tu hned prvého dne odehrálo to slavnostní přijetí manželů Harleyových, Alexej Petkov se při té příležitosti rozhodl přečíst dopis Michaila Vasiljeviče Aksakova.
O tom dopise tu pravděpodobně všichni věděli a mnozí ho i četli, ale tentokrát mělo jeho přečtení svůj zvláštní význam.
Dopis Michaila Aksakova zachránil život několika pařížským Rusům, odsouzeným k tiché a nenápadné likvidaci, jak ji pařížští sovětští agenti spolehlivě prováděli. Ale než se té práce stačili ujmout, přišel do Paříže ten Aksakovův varovný dopis, a tak odsouzenci už byli na cestě přes Atlantik.
To varování je tam zasunuté v jediné větičce do mnoha dalších vět, takže případnému nevhodnému nahlédnutí bezpečně unikne. Ale rád bych vás teď přesvědčil, upozornil Petkov, že taky ty věty, které slouží především jako kamufláž, jako houština skrývající varovnou větičku, stojí přitom rovněž za pozornost, zvláště při naší dnešní příležitosti, kdy mezi sebou vítáme naše milé české exulanty. Prosím potlesk pro manžele Harleyovy, které už zde známe jako Sylvu a Pavlíka.
A po dlouhotrvajícím potlesku zvedl Petkov ruku, aby mohl pokračovat:
143
Pisatelem toho dopisu je totiž ruský emigrant žijící v jednom českém, vlastně moravském městě.
Tu zvedl ruku Fedor Fedin, aby přítomným vysvětlil, že na Moravě žijí Moraváci, ale ti jsou zároveň Čechy, zatímco ne všichni Češi jsou zároveň Moraváky, že, Pavlíku. Alexej Petkov chtěl pokračovat v četbě dopisu, jenže mezi přítomnými se zvedlo několik rukou dožadujících se osvětlení, proč ne všichni Češi jsou i Moraváky. Ale Petkov je odbyl, že na to bude čas až potom.
Aksakov měl tu výhodu, pokračoval Petkov, že se nejen dostal k té informaci o chystané akci sovětských agentů, ale taky že varovný dopis mohl nenápadně přihodit na hromadu dopisů odesílaných z brněnské centrály Státní bezpečnosti, takže nepodlehl žádné cenzuře.
(Ale k čemu by tu byl vypravěč, kdyby nedoplnil některé detaily. Takže k té informaci o připravované pařížské likvidaci se Aksakov dostal díky návštěvě soudruhů z moskevské policejní centrály. Přijeli zase rozdávat svým českým braťjam lubjanské rozumy, potlapkali je po ramenou a pak se s bratrskou důvěrou pochvastali svou chystanou pařížskou akcí na rue du Chat jako zářivým příkladem své profesionální zdatnosti. A Aksakov tam seděl jako tlumočník, protože estebáčiska ještě tak zcela nevládla bratrským jazykem. Ale tady je třeba zmínit několik příznivých náhod, které zde sehrály své role. Totiž jen
tak přihodit dopis do estébácké korespondence je naprosto vyloučeno. Jenže statečného Aksakova a jeho přihazující ruku vedl sám Bůh šťastné náhody, známý jako Forsfelix. A dále je třeba vědět, že korespondence posílaná přímo z centrály na Lenince se ve skutečnosti vůbec nevyhnula cenzuře. Jenže cenzura estébácké korespondence nebyla zas tak bdělá a ostražitá, proběhla vždycky jenom na způsob hravé loterie: cenzoři se sešli, jeden z nich podržel velký klobouk a ostatní do něho naházeli estébácké dopisy a potom je náhodně vytahovali. A ten varovný nevytáhli. Další příznivou náhodou bylo, že profesionálové z Lubjanky nepoznali v tlumočníkovi Rusa emigrovavšího po Říjnové revoluci. Tady ale zasáhl až mnohem později Bůh ošklivé náhody, známý jako Fors turpis. A Pavlík až do smrti nezapomene, jak viděl svého oblíbeného učitele ruštiny, Michaila Aksakova, zavěšeného hlavou dolů a jak mu jeho oči, obráceny v sloup, vyběhly ..........vstříc.
Ještě poznámku k té rue du Chat. Je to nejužší ulička v Paříži, v té by ruští emigranti neměli šanci, kdyby si tam pro ně přišli sovětští zabijáci.)
Ale vraťme slovo Pětkovovi, jak tam sedí v čele dlouhého stolu sestaveného do písmene U, totiž v jídelně, největší místnosti společného srubu.
Musím přiznat, psal Aksakov a Petkov to ted četl, že učit ty hloupé estébáky mě nijak netěší, ale protože
144
145
po mně jinak nechtějí nic, co by bylo přímo v rozporu s mým svědomím, nemám si nač stěžovat. A navíc, jak se mezi koukolem může objevit řádek pšenice, tak mám tady mezi tím plevelem jednoho bystrého a sympatického žáka. Jazyk zvládá až zázračně snadno a okamžitě chytil správný ruský akcent a umí už přesně odlišit výslovnost ruských fonémů od českých a našel zalíbení v ruské literatuře. To vůbec nemůže být špatný hoch (něplochoj parnišká) a řekl bych, že je to bílá ovce v černém stádě. Když skončíme lekci, ještě se s ním příjemně povídá. Tak jsem se od něho dozvěděl, že šéf estébáků, plukovník Sad, má ve svém kanclu velký portrét Stalina, údajně od Ilji Jefimoviče Repina.
A tady se okamžitě zvedly hlasité protesty: Repin by nikdy neportrétoval Stalina! A žil přece v emigraci ve Finsku. Malíř Repin je národní poklad a nikdy by nesloužil bolševikům!
Však to je taky názor Aksakova, a buďte té lásky a nechte mě to dočíst.
Nu, dopis obsahoval ještě několik nadšených řádků o tom talentovaném mladičkém estebáčkovi, co se k Aksakovovu potěšení naučil nejen několik Puškinových básní, ale taky kus jeho poemy Ruslan a Ludmila, na jejímž začátku, jak vám připomenu, učený kocour chodí na řetězu dnem i nocí dokolečka. Ne, to nemůže být špatný hoch, opakoval Aksakov, když ho tak uchvátil krouživý pohyb Puškinových veršů.
Petkov dočetl a obrátil se teď na Pavlíka, aby taky vyslovil uznání mládenečkovi, který si i ve službách tak prohnilé organizace, jakou je Státní bezpečnost, uměl podržet aspoň kousíček ryzího lidství.
Ale Pavlík protestoval. Nevidím na tom estebáčkovi nic obdivuhodného. Na jedné straně sice nadšeně recitoval učeného kocoura, který dnem i nocí chodil dokolečka na řetězu, dňom i nočju kot učonyj vsjo chodit po cepi krugom, ale na druhé nejspíš udával české vlastence, kteří pak končili v řetězech v komunistických kriminálech.
Vy jste ho snad znal? zajímal se Petkov.
To tak ještě, otřásl se Pavlík ošklivostí.
Ale to už nastal čas oběda. Tentýž dlouhý stůl sestavený do písmene U posloužil, pokryt teď květovanými ubrusy, ke společnému obědu. A do toho ruchu a roznášení kouřících mís, talířů a příborů se připletl i nevelký pták, křepel kalifornský (Callipepla californica) s krásnou chocholkou, vletěl oknem a chvíli se slavnostně motal pod stropem, než zas tímtéž oknem odletěl.
Ale k menu: hutnou soljanku následuje šašlik z jehněčího masa a pelmeně se smetanou a uzavřou to ruské palačinky, bliny, a samozřejmě moroženoje s jahodami. A nikoho nepřekvapí, ba všichni to jako vždy očekávali, když je právě uprostřed oběda ohlášen profesor Pnin.
Profesor Timofej Pavlovic Pnin je totiž osobností, bez níž je každoroční nostalgické setkání v někdejší
146
147
zlatokopecké osadě nemyslitelné. A jak každoročně, i tentokrát přijíždí se značným zpožděním. Všichni ho tady mají rádi a všichni taky vědí, že jeho cesta z Waindellu je vždycky plná nedopatření, zmatků a bloudění. Už několikrát se uvažovalo, že někdo by měl profesoru Pninovi a jeho bludnému sedanu vyjet vstříc, aby se bloudění zabránilo. Ale ten návrh byl vždycky rázně odmrštěn: vždyť Pnin zbaven toho bloudění byl by možná taky zbaven svatozáře toho trochu komického, leč vždy milovaného světce mezi ruskými emigranty.
Timofej Pnin má tu v jídelně své místo u stolu, svou nedotknutelnou a až do příjezdu prázdnou židli. A jak se jinak Rusové nedají u oběda rušit, vždyť je hřích zvedat se od mís a talířů, v tomto případě to neplatí a všichni jdou obejmout a s pusami mastnými od šašliků líbat na uvítanou Timofeje Pavlovice. A teprve potom smí ten oběd spět pozvolna ke svému finále.
Tím finálem je ruský černý čaj: velký samovar ve vedlejším srubu, kde je jakýsi salónek, v němž všichni sedí u stolků tvořících kruh kolem stolu se samovarem. A právě k tomu stolu usedne teď Pnin. A všichni s lehounkým vzrušením očekávají, s čím tentokrát přijel.
Pnin učí rusistiku na univerzitě ve Waindellu, ale všichni taky vědí, že ruskou literaturou vášnivě žije. I tentokrát přichází s něčím, čeho si dosud nikdo nevšiml.
148
Tím pozoruhodným a dosud opomíjeným něčím je den, jímž se začíná Tolstého román Anna Karenino-vá. Vypadá to, že sám Lev Nikolajevič vlastně neví, kterým dnem v týdnu odstartoval děj svého románu. Čtenář by čekal, že by to mohl být pátek, protože právě toho dne chodí k Oblonským hodinář natahovat v domě hodiny, ale mohl by to být zrovna tak čtvrtek, jak vyplývá z rozhovoru mezi Levinem a Kittyinou matkou.
Ale tu se už ujímá slova Pnin. Někdo ťukne lžičkou do sklenice, ale toho není vůbec zapotřebí: oči všech už visí na Pninových rtech.
Mohu vám říct, v který den to přesně bylo, praví Pnin obraceje se k tomu velikému rodinnému společenství, jehož šťastnou součástí se teď cítí, tak jak i maličké semínko padajíc ze šišky se už cítí součástí celého mohutného lesa.
Takže děj Tolstého románu, pokračuje Pnin, se začíná počátkem roku 1872, konkrétně v pátek třiadva-cátého února podle nového kalendáře. Oblonskij totiž čte v ranních novinách, že hrabě Friedrich Ferdinand von Beust, který byl jmenován rakouským vyslancem u anglického dvora a strávil po předání poverovacích listin dva měsíce na kontinentě, se nyní vrací do Londýna, kde se konají přípravy na děkovnou mši za uzdravení prince waleského z břišního tyfu, mši, co se měla sloužit dvacátého sedmého února ve sva-topavelské katedrále...
149
Ale jak dospěl Pnin z příprav na mši za uzdravení waleského prince z břišního tyfu k odstartování Tol-stého románu právě a zrovna v pátek, to už si budete muset přečíst v románě Vladimíra Nabokova, věnovaném právě Pninovi, protože vypravěč ted rázně přetrhl Pninovu větu, aby mohl sledovat manžele Harleyovy, Pavlíka a Sylvu, co se náhle rozhodli vzdálit z Pninovy přednášky. Tiše se zvedli a co nejtišeji vytratili.
Zbláznili jsme se? šeptá Pavlík rusky (my s uma so-šli?), protože ani svým útěkem z Pninovy přednášky se nevymkli z ustavení ruštiny jako konverzačního jazyka účastníků setkání širšího rodinného společenství.
Ale to už jsou sami v koupelně téhož srubu. A Pavlík, který ještě nic nechápe, nerozumí tomu úprku z Pninovy přednášky, se teď zvědavě dívá, jak Sylva vytahuje z náprsní kapsy svého elegantního amerického blejzru jakýsi podivný strojek. A z druhé náprsní kapsy vysouká šňůrku.
Někdo to zapomněl v chodbě na parapetu. Promiň, nedokážu, prostě nedokážu to už odkládat. A o Pninovu přednášku nepřijdem, tu přece stenograf uje Vašek Kuročkin. Tak si ji pak přečtem.
A Sylva zasune jeden konec šňůrky do strojku a druhý do zásuvky ve zdi. A strojek začne vrčet.
Byl u toho prospekt. Je to nej novější elektrický strojek na holení.
150
A už jde ke skřínce, vyloví z ní ramínko, pověsí si na něj blejzr a sundá si košili a už odpíná podprsenku.
Počkej, zbláznila ses? (pogodi, s uma sošla?) zopakuje Pavlík, stále ještě ničemu nerozumí. Sylva mu dá do ruky vrčící strojek a natočí se k němu zády. Kdybys mi to chtěl shodit břitvou anebo nějakou žiletkou, musel bys mi napřed celá záda důkladně namydlit holicí pěnou, kdežto takhle jenom nasadíš strojek a jedeš odshora dolů či zdola nahoru. Ponjatno?
Pavlík tu stojí, v ruce mu to vrčí a dívá se na ten zrzavý pruh na jejích zádech.
Na co čekáš? Musíme to zvládnout, než skončí Pni-nova přednáška. A musíme ten strojek zas vrátit na parapet, kde ho někdo zapomněl.
Plnej zrzavých chloupků?
A už to Pavlíkovi došlo a jde ke zdi a vytáhne šňůru ze zásuvky: Totiž když se něco oholí, tak to pak tím hustěji naroste. Tak tě toho nezbavím.
A vrací Sylvě strojek a smotá šňůrku, aby se jí zas vešla do náprsní kapsy blejzru.
A ještě něco, přizná se Pavlík. Víš, já tě o to nechci připravit. Už jsem si zvykl. Ta zrzavá hřívečka na tvých zádech je jak kohoutí hřebínek, jak pole vlčích máků, je jak kouzelný sen. Víš, chci tě mít zároveň jako dámu i jako lišku. Jsem totiž bigamista, zároveň feminoíil i bestiofil.
Ach ty bestiofile! vykřikne polonahá Sylva. A oba se začnou řehtat a strojek spadne na koupelnové
151
dlažky a rozflákne se a jejich řehot přejde rychle ve slastný mekot. A Pavlík běží ke dveřím otočit klíčem v zámku.
Pnin má ještě v rukávu další překvapení. Po přednášce o zákonitostech času v Tolstého románě vyrukuje ještě s přednáškou o společenství exilových rodin jako schránou pro ruskou duši. Ta přednáška je zvlášť nutriční, takže po jejím zkonzumování tam všichni sedí ochromeni: jejich duše teď nasyceny, jako když ruský medvěd uloví velkého losa a na posezení se jím hltavě napráská. Už není pochyb: jejich rodinné společenství, to je vlast, kterou si vzali s sebou do exilu.
A potom už Fedor Fedin konečně přiveze pojízdnou černou tabulku a zeptá se Pavlíka (ještě udýchaného z té slastné a rozkošné koupelnové rychlovky), jestli nechce sám osvětlit rozdíl mezi Čechy a Moraváky, což je něco, po čem tady všichni tak prahnou. A když Pavlík zavrtí hlavou, tak Fedor vezme křídu a nakreslí na tabulce kolečko a do něho menší kolečko.
Ale to my už dobře známe, a tak si to odpustíme.
A jsme zase v brněnské estébárně v Leninově ulici, na Lenince. Tentokrát přímo ve veliké estébácké tělocvičně, kam si plukovník Koloušek, který tu vystřídal plukovníka Hrda, svolal celou moravskou policejní elitu, armádu estébáků. A rozhlédl se po přeplněných
lavicích, které se zde jako v posluchárně stupňovitě zvedaly.
Jak víme, je snadné likvidovat třídní nepřátele tak, že si je pochytáme a zavřeme do kriminálu a pracovních táborů či rovnou popravíme. Ale ať jsou těch nepřátel plné kobky, šachty a dobytčí ohrady, nic to není proti daleko účinnější cestě, morálnímu rozkladu, rozbití nežádoucích rodin. Rodiny třídních nepřátel jsou totiž schránou duchovní síly celého nepřátelského tábora.
Koloušek udělal pauzu, aby dopřál lavicím ztišit své vrzání a aby vyčkal, až návštěvník z pražské centrály na Bartolomejské, který se posadil na nejhořej-ší lavici, tedy na bidýlko, aby tedy vyčkal, až návštěvník dá znamení, že má pokračovat.
Příkladně se nám to podařilo u rodiny Kramerů. Je to přitom rodina, která měla ještě nedávno vysoký morální kredit. Rozbít právě takovou je naší profesionální ctižádostí. V každé rodině, tedy i v rodině Kramerů, se vždycky najde aspoň jeden všehoschopný hajzlíček, kterýmu stačí nabídnout příležitost, a hned po ní hrábne. A tak jsme tam vpravili semínko zášti a proradnosti a tím už začali nahlodávat jejich duchovní sílu. Ale to je snadné a nám šlo o víc.
Nadějně to vypadalo s profesorem Arnoštem Kra-merem, kterému jsme umožnili emigrovat, aniž tušil, že v tom máme prsty. Původně jsme počítali s tím, že Kramer se uchytí jako redaktor v rozhlasové stanici
152
153
Svobodná Evropa. Bohužel neuchytil a sám trpěl hořkým zklamáním. Ale to zklamání nešlo zas tak daleko, že by se chtěl vyprdnout na exil a vrátit do vlasti. A tak jsme za ním poslali jeho bratra, Zdeňka Krame-ra. Lékaře, kterému jsme napřed dopřáli působit jenom v nejzapadlejším zapadákově, v cikánské obci. A potom jsme mu umožnili posouvat se krok za krokem ke stále výhodnějším pozicím, až se stal krajským hygienikem. Až do této chvíle jsme po něm vůbec nic nechtěli. Ale potom jsme mu nabídli, že smí navštěvovat svého bratra, emigranta. To už věděl, co budem chtít. Jenže už nemohl couvnout. Totiž ta cesta z cikánské obce až na místo krajského hygienika se mu teď představila ve svém zpátečním sešu-pu. A tak přijal naši nabídku. Arnošt Kramer samozřejmě nepochyboval o bratrově spolupráci se Státní bezpečností, ale považoval to za drobnou hloupost, která mu umožňovala ta rodinná setkávání, něco, co vneslo do studené ciziny tolik rodinného tepla. A naivně se domníval, že si při těch bratrských povídáních dá pozor na jazyk. A tak nám Zdeněk Kramer přiváží od Arnošta Kramera zajímavé informace z emigrantských kruhů. Nejprve jsme chtěli na Arnošta Kramera nasadit profesionálního agenta Pavla Sopka, ale nějak to nevyšlo. Ale nasadit na něho rodinného příslušníka se nám nakonec jeví mnohem výhodnější. Však nepřikládám tomu zas takovej význam, tady jde především o zásadu. Přimáčknout
ke zdi až dosud solidního človíčka je přece mnohem cennější než vylovit si z rodiny všehoschopnýho haj-zlíčka.
Přednáška potom pokračovala systematickou zprávou o dosavadních úspěších a taky praktickou instruktáží, jak dále postupovat při rozbíjení rodin.
Když se pak tělocvična vyprázdnila, zůstal tam na bidýlku, jen návštěvník z pražské centrály v Bartolomejské.
Pojďme do mé pracovny, nabídl plukovník Kolou-šek, tady je už děsně vydýchanej vzduch. Otevřeme si tam lahvičku armaňaku. Mám ještě takovou ideu, s níž bych tě chtěl seznámit.
Tak pootvírej všechna okna, vyvětrej a pak vylez za mnou na bidýlko. Mám tady plácačku starorežné a kam se na ni hrabe armaňak.
A teď ven s tou ideou.
Idea spočívá v tom, že přece celý národ, celá vlast tvoří jakési rodinné společenství. Rusové to moc dobře vědí, když rusky se vlast řekne rodina. Takže zasejme semínka zášti a proradnosti do rodinného společenství celýho národa, zasejme je do celý vlasti. A když tak infikujeme celý národ, celou vlast, podlehne pak morálnímu rozkladu, rozpadne se na dvě nepřátelský části, které se potom snadno ovládají. Vždyť moc se zas rusky řekne vlasť.
Výborně, tomu fandím. A už to vidím: celý národ rozbitý do dvou nepřátelských polovin! A celá naše
vlast se tak změní v naši moc. I k tomu jednou dojde, kývne návštěvník z pražské centrály.
Máš to tady pěkný, usměje se návštěvník už v Ko-louškově pracovně. A dívá se na portrét Stalina.
Repin?
Ano, ten portrét maloval slavný ruský malíř Repin, souhlasí Koloušek.
Hezká přednáška. Moc hezká přednáška. Ale jenom přednáška. Vy tady v Brně máte smysl pro slovní exhibicionismus. Ale to všechno, cos tady pověděl, my už v Praze dávno provozujem v praxi. Přesto má cesta do Brna nebyla zas, dívám se, docela zbytečná. A tak ted dej opatrně srolovat toho Repina a pošli ho na Bartolomejskou.
Koloušek tam potom stojí a dívá se na prázdný flek po tak pěkném a nepochybně velice cenném Repino-vi. A cítí hlubokou bolest. Jako by mu surově vytrhli stoličku.
(To si ale nepleťte se štokrletem, se stoličkou, na níž tu sedím v zákulisí románu.)
Našimi sousedy v tom jinak sympatickém sacrament-ském věžáku jsou Manningovi. Mají však jednu ošklivou vlastnost: moc rádi by se sbližovali. Nám přitom úplně postačí, když je slyšíme, jak se za zdí
156
našeho obýváku často hádají a házejí po sobě hrnci a kastroly. Totiž já je slyším, zdi mají právě tu tloušťku, která chrání lidské, nikoli však liščí uši před výbuchy sousedské žluči. Jim ale nestačí, že skoro vždycky, kdykoliv otevřem dveře našeho bytu, otevřou Manningovi dveře svého bytu, a tak se setkáváme víc, než nám milo. Tím pádem jedeme s nimi taky výtahem. A když berou s sebou psa, a to víc než často, tiskne se chudák ke studené, kovové výtahové stěně a zděšeně poulí oči. Což jejich majitele vždycky pobaví.
Víte, náš Philip se nebojí ani medvěda, jako že ten občas zabloudí na předměstí Sacramenta. Ale vás se, rozmilá dámo, marná sláva, bojí. A obvykle, když se bojí, tak kňučí, ale před vámi se bojí i zakňučet, taková je to němá hrůza. Nemáme se vás taky bát? zažertují. O tom by bylo zajímavé si popovídat, naléhají, ale tady ve výtahu mezi dvanáctým poschodím a přízemím to není vono. A tak nás zvou na sbližovacf večeři a Pavlík, který moc dobře ví, že jim nejsem nakloněna, nás omlouvá, vykračuje se, vysvětluje, že jsme pořád nehorázně zaneprázdněni, a tak večer padáme únavou a není už pak s náma řeč.
Bojím se, že aspoň jednou to budem muset absolvovat, vysvětluje mi. A což tak kdybychom je pozvali my. Bylo by to v našem prostředí, a to se vždycky lip snáší.
Souhlas, ale jen s podmínkou, že si předtím zjistíme, co nemají rádi, co nesnáší, a právě to připravím
k večeři. A hodně veliké porce a budou to muset sežrat, protože nedojídat je urážkou hostitele.
Neblbni, nesmíme si ze sousedů udělat zuřivé nepřátele.
Ještě chvíli jsem vzdorovala, jak já to umím, ale věděla jsem, že nakonec couvnu. Pavlík měl pravdu, sousedi jsou holt sousedi. I když před těmihle mě varoval můj zvířecí instinkt, který je moudřejší než všechny logické argumenty.
Takže byli příjemně překvapeni, když my pozvali je. Udělala jsem špenát se smaženými brambůrky a s uzeným. Pavlík totiž předpokládal, že popularita námořníka Pepka (Popeye the Sailor) se u Američanů promítá i do obliby špenátu.
Večer s nimi nebyl tak strašný, byl jen příšerně nudný. Pavlík s nimi pilně konverzoval a já jen poslouchala, jak za zdí štěkal jejich Philip, což ovšem k jejich sluchu nedolehlo.
Jenomže tím špenátovým večerem jsme si nepomohli. Sousedi trvali na tom, že teď jsou oni na řadě a že se nám za tu večeři musí revanšovat. Polekala jsem se, že nýčko bude následovat dlouhý sled revan-šovávaných večeří, nekončící řetěz sbližování, ale Pavlík se zapřísáhl, že to nedopustí, ještě tenhle večer u nich a pak už konec, šlus, end,fin, kanec jilma. Ale kdybych poslechla ten svůj instinkt a kdybych poslouchala tu jejich špenátovou konverzaci, místo abych naslouchala Philipovu štěkotu za zdí, rozhodně
158
bych na tu sousedskou návštěvu nepřistoupila, ledaže by mě tam dovlekli v řetězech.
Roy Manning nás ujistil, že psa na ten večer zapůjčil svému bratrovi Ernestu Manningovi, a pokud jde o večeři, byli tak vstřícní, že se zeptali, co bysme rádi pojedli. A tak jsme věděli, že nás tam budou čekat smaženky á la Parisienne.
Už to, jak nás uvítali ve dveřích, mě mělo hrozivě varovat. Manning ve slavnostní myslivecké kamizole a už tam na prahu jsme z bytu a z gramofonu uslyšeli lovecké rohy. A kdybych byla naslouchala té konverzaci u nás, byla bych už věděla, že Manning je sice jenom drážní úředník, ale přitom taky vášnivý myslivec. A vzápětí se to stalo. Vešli jsme do jejich salónu a ten byl dokola ověšen loveckými trofejemi, galerie Manningovy pýchy. A pak jsem uviděla liščí kožešinu zavěšenou na zdi hlavičkou dolů a měla jsem pocit, že taky vidím, jak z liščí tlamičky vytéká krev a její mrtvé, však vypoulené oči mi vybíhají
..........vstříc.
Ten šok mě napřed přikoval na fleku. Chvíli jsem tam nehybně seděla a slyšela, jak Manning líčil, jak na tu lišku nalíčil a chytil do želez, a zvedl se ted od talíře a šel ke zdi a vidličkou nám tam ukazoval, kde kožešina nese nesmazatelné stopy těch želez. Vypráví se legendy, pravil, že lišky jsou tak svobodymilovné, že si raději uhryznou tlapu, než aby zůstaly v ře-
tězech. Neuhryzla si tlapu, nepokusila se utéct, řekl pohrdlivě.
A to už jsem vyskočila. Ale místo abych se Manningovi vrhla na krk a zahryzla ho, jen jsem vyběhla od stolu. Pavlík to okamžitě pochopil a křikl na paní Manningovou: Kde je toaleta?! Doběhla jsem tam a v několik prudkých nárazech zvracela.
Po té myslivecké večeři Pavlík taky pochopil, že už nemůžu vedle Manningových bydlet. Rychle a tedy nevýhodně jsme vyměnili byt v jinak sympatickém věžáku za suterénní v totálně nesympatickém činžáku. Tou výměnou jsem se však nezbavila toho, co mě trápilo od špenátové večeře. Ale zatím jsem neměla odvahu svěřit se s tím Pavlíkovi. Svěřit mu, proč jsem neslyšela nic z té jeho konverzace se sousedem, z toho klábosení o Manningových loveckých úspěších. Tu konverzaci mně totiž překryl ten psí štěkot, jak jsem už zmínila, ale ještě jsem neřekla, proč jsem se od něho nedokázala odtrhnout. Ke svému zděšení jsem totiž zjistila, že mu rozumím. Tedy rozuměla jsem občas nějakému vyštěknutému slovu, byly to jen útržky z toho dlouhého psího projevu, jako když lodní telegrafista zachytí za silné mořské bouře jen na cimprcampr rozškubanou zprávu. Ale bylo mi hned jasné, že se mi zas vrací zvířecí řeč. A po zrzavém pruhu na zádech to byl další signál, že zas couvám z dámy zpátky v lišku.
160
161
Nebyli jsme jistěže žádní hlupáci: věděli jsme, že po tom pruhu na zádech jsme se dostali k prahu, za nímž už nic nebude, jak bývalo. A to bylo vlastně totéž, jako když všichni lidé vědí, co je čeká na konci, a přesto se drží naděje, že to bude co nejpozději, a snad dokonce tak daleko, že to skoro nebude, jako by byli nesmrtelní. A tak jsme s Pavlíkem už věděli, že to už nezastavíme, že nakonec budu zas liškou, ale drželi jsme se naděje, že se to stane co nejpozději a že se to třeba nějak zasekne a zůstane už pouze u toho zrzavého pruhu. Ale nezaseklo, už jsem čím dál víc liškou a mužem si s Pavlíkem kdovíco namlouvat, ale zvířata, která i tady ve městě potkávám — psi, kočky, koně, v záprahu i s jezdci na hřbetech, opice voděné na řetízku a fretky chované na klínech v busech a rychlodráhách —- všichni mě už zdraví zvířecími pozdravy. I když jim zatím neodpovídám.
Uvědomuji si, že jsem mezi lidi jenom zabloudila a že zas musím vybloudit, protože jsem se zde zapletla do lidských věcí, kterých nejsem práva.
Někdy v podvečer si zajdu na kousek mše do některého z kostelů, kterých zde vyrostlo, jen co opadla zlatokopecká horečka, a lidi zvedli hlavy od zlatého prachu ke zlatu hvězd na nebesích. Tady je jejich začátek i jejich konec: tady na počátku křtí své děti a tady všude visí jejich smrtelné symboly, kříže. Ale obrací mě to jen k mé zvědavosti, k ničemu jinému. Není ve mně ani špetka lidského prahnutí po nesmr-
162
telnosti. Chodím nakupovat do velkého supermarketu na náměstí Césara Chaveze. A motám se tu s vozíkem mezi desítkami dalších vozíků, ale tady zas není ve mně ani špetka lidské chamtivosti urvat si co nejvíc a ještě víc, já koupím jen to, co mám koupit, a co nejrychleji zas odtamtud vypadnu.
Bojím se, že už jen má zvědavost se tady ted obrací ke všemu kolem a že se zvědavýma liščíma očima jen divím veškerému lidskému počínání. Už ani nevím, jak tomu bylo ještě nedávno, ale obávám se, že teď je i můj vztah k Pavlíkovi založený pouze na zvědavosti a — na přátelství. Ještě pořád se zvědavě dívám, jak mě náruživě obdělává a jak si při tom počíná, ale musím přiznat, že už to mám dost okoukané a začíná mě to z té duše nudit. Samozřejmě jsem si mu na to nepostěžovala, ale už jsem neodolala a ozkoušela si to i jinde, abych se přesvědčila, jestli se ta erotická nuda týká jen Pavlíka.
Chodím s Pavlíkem do divadel a do opery, ale i do koncertních síní. Hádám, že si myslí, že záplavou lidské kultury zastaví můj ústup z lidštiny. Po zhlédnutí ted právě velice slavné divadelní hry Smrt obchodního cestujícího se mě Pavlík cestou domů zeptal, co na to říkám. Odpověděla jsem popravdě, že to bylo placama dost nudný, takže nechápu, co na tom všechny fascinuje. Lekl se: To nemyslíš vážně! No to jsem přehnala, přiznala jsem. Byly tam pěkný kostýmy a vůbec bylo znát, že si s tím dali práci, což se hned tak
163
nevidí. Zasmál se: Vždycky zapomenu, že seš má malá šprýmařka. A dal mi herdu do zad, což mi nijak neublížilo, protože mám na zádech tu ryšavou houštinu, která jak polštářek tlumí všecky nárazy.
Ale chtěla jsem teď o tom, jak jsem si to ozkoušela jinde. Tak ven s tím.
V Riverview Concert Hall, v Pavlíkově oblíbené koncertní síni nedaleko řeky, dávali From the New World, Novosvetskou symfonii Antonína Dvořáka. Vím, že Pavlíkovi se občas zasteskne po jeho sladké domovině, a vyjevilo se to silně právě při Dvořákově okouzlení Amerikou. Nerad si to přizná, ale je Čech jak poleno. Z koncertní síně šel pak tiše, zamlklý a vůbec ho nenapadlo zeptat se, co na to říkám. Taky se asi bál, že bych to zas nějak shodila.
A tak Pavlíkovo soustředění na Dvořákovu symfonii mi vyšlo vstříc. Pokusil se mě totiž během koncertu nenápadně oslovit jeden z posluchačů sedících v řadě za námi. Podstrčil mi lístek s nabídkou setkání v hotelu Lions Gate. Na lístku byla uvedena zítřejší podvečerní hodina a připsána veliká omluva, že je tak troufalý, ale že si chce se mnou promluvit o své spolužačce, s kterou jsem se možná znala.
Nejsem žádná liška hlupačka, jak už doufám nejednou prokázáno. Kdepak vybájená spolužačka, jen sexuální zálusk. Těch mužských očí, co se na mě hned přilepí, kamkoliv vejdu. Ale tentokrát puzena svou čím dál rozpustilejší zvědavostí, vyhověla jsem té čísi
164
smyslné choutce. Téhož večera jsem Pavlíkovi řekla, že zítra vpodvečer musím ještě do jazykovky, protože jsem slíbila zástupci jedné obchodní firmy, co jede na průzkum trhu do Mexika, že s ním důkladně pro-mrskám jeho znalost španělštiny. Vykoktala jsem to přece jenom s jakýmsi pocitem provinění, ale Pavlík, stále ještě zabydlený ve Dvořákově Novosvetské, nevzal mé zakoktnutí na vědomí a jen kývl.
Na tom, co mě pozval, bylo přece jenom znát, jak je prekvapenej, že jsem přišla. Možná to jen vabank zkusil, a ted teda koukal, jaká mu padla kostka. Ale ještě víc ho zaskočilo, když jsem tu jeho vybájenou spolužačku okamžitě hodila přes palubu a šla hned na věc. Sice jsem přes jeho naléhání odmítla nahoře bez, protože co by tam spatřil, by ho nejspíš impo-tentovalo, ale zato jsem byla anjcvaj dole bez a mrštně se mu položila.
Nic moc. Má zvědavost přišla zkrátka. Mohla jsem si to odpustit. On by moc rád další schůzku, jen to z něho sálalo, ale už nemá šanci a může si mě hledat v půlmiliónovém městě a té koncertní síni se už pečlivě vyhnu.
Však zaplatila jsem za to. Tu noc se mi ve snu zjevil Velký Lišák Moralist a hned jak archanděl Michael s ohnivým mečem. A odskákal si to i chudák Pavlík. Začala jsem se mu teď odpírat. A taky jsem mu navrhla, že bysme už mohli přejít do vyššího stupně našeho vztahu, pro něhož sexualita je jen ta-
kovým hrubým stadiem. Nemluvě o tom, že přece nemůžem mít děti. Vždyť by mohly být něco mezi kentaurem, sfingou, mořskou pannou, minotaurem: lidská hlavička, liščí tělíčko — liščí hlavička, lidské tělíčko.
Pavlík měl sice dřív žen jak krejčí špendlíků a švec cvočků, ale teprve setkání se mnou mu vrazilo knejp do srdce. Mám ho přece pořád ráda, jsme přátelé, nechci ho přece trápit, a tak jsem mu to občas povolila. A když jsem ho uspokojila, klečel tam pak citově rozložený a děkoval mi se slzami v očích. Možná bych si měla dělat poznámky, abych jednou sepsala liščí vzpomínky na lidské přednosti i slabosti.
Na jazykovce mám víc hodin španělštiny než fran-štiny, protože hispánskoamerický živel je tady všudypřítomný. A musím hned přiznat, že nejraději učím mexické děti. Člověk si s nima užije to, čemu Pavlík říká sranda.
Seňoro, kdo vy vlastně jste?
Jak to myslíš, krásko?
Myslím to tak, že asi nejste to, co jste. Například byste se klidně uživila v cirkuse.
Děcka ve třídě vypukla smíchy. Ale holčička, co mi to řekla, se tvářila vážně.
A jak bych se uživila v cirkuse? Cvičila bych na visuté hrazdě?
To ne. Vám by stačilo, kdybyste se jen tak objevila v manéži.
166
167
Musela jsem zvednout obě ruce, aby třída opět neprepukla nadšením.
To mi musíš vysvětlit, kamarádko.
Víte, paní učitelko, vlastně byste ani nemusela vystupovat v manéži.
Děkuju, tos mě uklidnila.
Všude, kde byste se objevila, by z vás byli potěšeni. Moc rádi by vás viděli. Víte, paní učitelko, jak bývají krásný princezny zakletý do zvířátek, tak vy jste krásné —
Zarazila se, a tak jsem to dopověděla za ni: Krásné zvířátko zakleté do učitelky?
Teď kupodivu byla třída potichu. A kdyby v tu chvíli padaly špendlíky, slyšeli bysme je všechny dopadnout.
Tak jo, to beru, uzavřela jsem. A otevřete si čítanky na straně dvacet šest a tady Angela přečte básničku Carlose Fuentese.
Takže už i děti to o mně vědí. Vidí mě tančit v jednom kole s dalšími liškami v cirkuse Zvezda, na hlavičkách červené čepičky. Totiž některé děti jsou v určitém věku geniální. Vidí, co skrývám pod slupkou. Ale kdy ze mě ta slupka spadne?
Zatím padá jen listí. Začal podzim. Ale tady to není nic moc dramatického. Jen hodně barevného. Sacra-mento je prostoupeno parky, zahradami, lesoparky, lesíky, dlouhými alejemi, takže celé město teď žloutne, rudne, hnědne a pak nám ta barevná závěj spad-
ne na cesty, na chodníky, na silnice. Ale o nic nejde. Stromy a keře se jen převlíkají do další sezóny.
Zvířata, která po celý rok město obléhají a jen občas si do něho zaskočí, teď sem naplno vtrhnou a jsou teď skoro všude. A ta nejdrzejší nahlížejí i zaběhnou do supermarketu a motají se lidem pod nohy. Zimy jsou tady většinou velice mírné. Říká se, že prý zima v Sacramentu je jak studené léto v Moskvě. Ale zvířata se přesto teď na podzim, na zimu připravují, zásobují, vykrmují, jako kdyby měly uhodit mrazy. Ty samozřejmě tady nikdy neuhodí (i když kdoví), ale zvířátka s nima přesto počítají, co kdyby, říkají jim jejich instinkty.
Ta nejdrzejší zvířata jsou samozřejmě lišky. A teď na podzim jich tady je jak na liščím karnevalu, často ty městské zlodějky potkávám kdekoliv ve městě. A když mě nějaká liška zočí, vždycky zůstane stát. Ale ne že by se mě polekala, že by byla ochromena strachy, jak ještě nedávno. Naopak, čeká, že k ní přijdu blíž. Ale já z toho tentokrát vycouvám, rychle se pakujú. Kdepak, má sestřičko či sestřeničko, ty sice už víš, že zas patřím do vaší Fox Family, a víš, že já to vím taky, ale zatím se snažte beze mě obejít. A už se dekuju, aniž zamávám au revoir svým liščím ocasem, který zatím postrádám (totiž aniž ho postrádám, aniž po něm prahnu).
Pavlík vnímá sacramentský podzim jinak. Tvrdí, že taky v Brně je zrovna taková spousta parků, alejí,
168
169
zahrad a lesoparků. Takže sacramentský podzim je prý jenom o něco pestřeji kolorovaným podzimem brněnským. Což je samozřejmě nesmysl. To jenom v Pavlíkově hlavě bují podzimní nostalgie.
Zrovna ted na podzim jsme tady objevili bar Pinch Me, který je hodně podobný tomu baru v Mnichově, kde jsme se poprvé setkali. Opucujem boty a zbavíme se tak javorových, platanových a kdovíjakých barevných lístečků a jdem rovnou k barovému pultu, nad nímž visí prastarý obraz. Troufnu si tvrdit, že je to mědirytina, velký bachratý koráb v bouři. A v Pavlíkově mysli to taky bouří.
Zas tě trápí ten kapitán Kušna? ptám se.
Kdes vzala Kušnu?
Tak promiň, přeřekla jsem se. Mišna, kapitán Miš-na, samozřejmě. Tvůj otčím, tvůj pěstoun, poručník. Adoptoval tě.
Byl to můj skutečný otec. Neměl žádného syna, tak já byl jeho synem.
Rozumím, ta adopce byla vlastně mnohem víc, než kdyby tě počal.
Bylo mezi náma tak silný pouto: Dokud nás smrt nerozdělí! A teď už vím, že oni to o nás věděli, a tak ho surově odstranili.
Tos mi už říkal. A když ho pohřbívali, taks měl chvilečku, žes za ním málem skočil. Ale neskočils. Tolik o lidech zas už vím: člověk nakonec neskočí. Ale
170
to ti nemám za zlý, však by to byla blbost, skákat za mrtvým do hrobu.
Co jsme tam tenkrát pili? V tom baru v Mnichově. Aha, už vím, v tom baru já nic. Poznals mě tam přece jako velice ukázněnou servírku. Ale ted si dáme. Gin s tonikem?
Taky to znám, to s tím velice silným poutem. Hospodář mě přece taky adoptoval jako svou dceru. Na rozdíl od kapitána Mišny měl ale děti. Dva syny a jednu dceru. Ale v těch synech se zklamal a v dceři jakbysmet. A tak mi řekl, že si mě vybral jako tu svou pravou, skutečnou dceru. Ale ve skutečnosti mě tak chtěl spoutat tím silným poutem, aby mě mohl použít. Byla jsem se svou lidskou lstivostí a zvířecím instinktem ideálním nástrojem k odstranění britského premiéra. Měla jsem být jenom nástrojem, nic víc. Oba jsme měli být nástroji a víc nic. A dva nástroje se náhodně potkaly na svých misích. Němci tvrdí, že Zúfali ist Schicksal, ale i Rusové vědí, že slučaj eto suďba. A tak jsme se jako dvě osudové náhody museli setkat, nul nepeut éviter sa destinée...
Ten večer v Pinch Me jsme pak protáhli až do ranních hodin. Potřebovali jsme si všechno důležité ještě jednou a provždy říct. A ještě z toho baru jsme potom ráno zavolali, telefonicky se omluvili, já v jazykovce z f ranštiny, Pavlík z prvních hodin na katedře germanistiky, kam ho minulý týden přijali. Na slavistice ho
171
znali jako vynikajícího a spolehlivé rusistu, a tak to na germanistice zas s tou svoupunklichkeit tak nepřeháněli. A mně to po důrazném napomenutí taky prošlo.
Horší ale bylo, že má zpočátku snad jen taková líná cesta od dámy zpátky v lišku se mohla už každým dnem změnit ve skluzavku. Ubývalo mých lidských schopností a na revanš přibylo těch liščích. Takže za každou znovunabytou liščí jsem vzápětí ztratila nějakou lidskou. Když jsem například zjistila, že už zas vidím i potmě, i v noci, nemělo mě pak překvapit, že už najednou nevím, jak se ve franštině tvoří konjunktiv plusquamperfekta. A když jsem teď dovedla mrštně skočit třeba i na záda projíždějícímu motorkáři, v tu ránu jsem zapomněla, jak si to nerozházet s nadřízenými. Přičemž opravdu nevím, proč bych měla skákat na záda motorkářům, zatímco neschopnost nerozházet si to s nadřízenými mi v jazykovce dost zkomplikovala život. A často šlo vysloveně jen o drobnosti. Výměnný trh: nějakou drobnou lidskou dovednost za drobnou liščí, přičemž bych se tomu trhu ráda obloukem vyhnula.
Celé dva dny v Sacramentu souvisle pršelo. Má to svůj půvab, vidět město přes závoj podzimního deště. Až na to, že jsem v ty dny chodila jak zmoklá slepice. Protože jsem úplně zapomněla, jak se používá deštník. Zato jsem se vrhla k prvnímu pootevřenému kontejneru a s liščím důvtipem jsem tam dokázala vyhrabat sotva načatý sáček s lahodnými krekry.
Určitě to trochu přeháním, ale před Pavlíkem jsem se snažila všechny ty příznaky (z nichž některé se jen mihly a hned zas zmizely, třeba ten s deštníkem, už ho zas umím používat) pokud možno utajit. Oba jsme věděli, že je to nezadržitelné, ale rád by si myslel, že se to tím pruhem na zádech pozastavilo. Samozřejmě jsem si všimla, že mě každou chvíli upřeně pozoruje. A protože jsem taky věděla, že do liščího světa za mnou nebude moct, tak jsem se aspoň snažila nenechávat ho napospas jeho chmurám a nadále s ním sdílet i jeho radosti. Tím myslím například, že jsem se mu nakonec rozhodla být přece jenom povolnější, přestože mě lidské páření už vůbec netěšilo a začalo mi být čím dál protivnější. A tak když jsem ho uspokojila, ležela jsem pak vedle něho tiše, aby v něm motorek toho uspokojení ještě chvíli nerušeně běžel. Ale jeho pak něco znepokojilo: Proč máš pořád tu levou ruku zaťatou v pěst? Už dlouho to pozorujú.
Nemám pořád, to se ti jenom zdá.
Tak ji prosím otevři.
Ted to zrovna nejde. Mám v prstech křeč.
Ale s tím musíme přece něco podniknout. Křeč možná chce neurologa. Nebo někoho, kdo se ti postará o svaly a šlachy na rukách.
Buď tak hodnej a nech to fakt být.
A tak se ještě jednou na tu pěstičku podíval a pak ji fakt nechal být.
172
Nejraději sedím na tom svém štokrleti a dívám se na svůj příběh děravou oponou, jež odděluje vypravěče od jeho postaviček. Ale tady jsem se musel přece jenom zvednout a vydat za plukovníkem Hrdém a jemu podřízeným zabijákem na jejich pouti za údajným double agentem Sopkem. Kupodivu se ukázalo, že plukovník Hrd jako řídící orgán má něco do sebe. Jak se té cesty obával, ale stačilo vytáhnout paty a probudil se v něm úplně jiný člověk. Řídil nebezpečného likvidátora rukou pevnou a neochvějnou.
Procestovali kus světa a oči pořád na stopkách. A tak jednoho dne stanuli taky v Sacramentu.
Vůbec je nenapadlo, že tady jsou snad u cíle své cesty. Sacramento bylo pro ně jen běžnou rutinou. Město křížem krážem proslídit a zas takříkajíc o dům dál. A k té běžné rutině taky patřilo, že Hrd objevil na programu nějakého koncertního studia Dvořákovu Novosvetskou. Nic tak překvapivého: Dvořákova Symfonie č.9 e moll, opus 95, Z Nového světa, patřila totiž v tom čase k nej hranějším skoro na celém světě. Setkali se s ní už ve Švédsku, Itálii, Austrálii, ale Hrd tam nikdy neopomenul poslat likvidátora. Je to tak, zabiják byl mnohem víc nakloněn hudbě než jeho řídící orgán.
A v koncertní síni zabiják uviděl Sopka, tak jak ho znal ze souboru fotek. Ihned si s někým vyměnil vstupenku, aby byl Sopkovi co nejblíž. A když pak
zjistil, že ta půvabná dáma sedící Sopkovi po boku je jeho partnerkou, pokusil se o ni. A vyšlo to.
Počítal s tím, že z ní průběžně vytáhne, kde se Sopkem bydlí, a taky další informace, které pak povedou k Sopkově pokud možno nenápadné likvidaci. Likvidátor se sice mohl teď hned zezadu natáhnout přes opěradlo Sopkovy židle, vrazit mu do paže strychni-novou injekci a pak se rychle klidit. Ta injekce sice patřila k jeho běžné výbavě, ale taková Sopkova likvidace by mohla narušit koncert, a to si nechtěl vzít na svědomí: to by byl i pro zabijáka smrtelný hřích. Proto se rozhodl zvolit metodu sice zdlouhavější, ale bez újmy na Dvořákově Novosvetské. A půvabná Sopkova společnice byla pro. Jenže při té první kopulaci z ní nic netahal, to se nehodilo, jistý si tím, že na to bude čas až při těch dalších schůzkách. Ale ouha, půvabná dáma už neměla zájem.
Však že to nevyšlo s půvabnou dámou, nepovažovali s Hrdém za žádnou katastrofu. Teď když už věděli o Sopkově existenci v Sacramentu, nebude problém si ho zas vyslídit a odkráglovat třeba na rušné avenue, kde se ten akt ztratí v davu, anebo naopak na lavičce v tichém parčíku. Jenže to už Hrd dostal ten spásný nápad. Došlo mu totiž, že jakmile zlikvidují Sopka, bude tak konec jejich zajímavému putování a budou se muset vrátit do své milované vlasti. Takže což tak nechat Sopka naživu a pokračovat v jeho nekonečném hledání na všech kontinentech
174
175
a podávat pak pravidelné zprávy o své cestě za double agentem a o tom, že už jsou mu v patách, a doplnit to vždycky nejaktuálnější zprávou o současném stavu imperialismu jako nej vyššího stadia kapitalismu a užívat si tak z nevyčerpatelného účtu pro zahraniční agenty StB. Ale aby to své rozhodnutí mohli legalizovat, uspořádali si k tomu referendum: dva hlasy pro, žádný proti.
Likvidátor je ted se svým řídícím orgánem na cestě do božské Limy v Peru. Letuška jim po výtečných chlebíčcích s vendéeskou paštikou, které se tady servírují k večeři, dopřeje ještě šampaňského a letoun se noří do hvězdné noci nad jihoamerickým kontinentem, a zatímco většina pasažérů se jme blaženě podřimovat, likvidátor konečně Hrdovi povypráví o všech podrobnostech té nevšední kopulace s půvabnou dámou.
Vlastně ani nevím, jak se jmenovala. Jména jsme si totiž nestačili vyměnit, i když já měl už připraveno parádní krycí: Věromír Zauzlin, poznamenal likvidátor. Všechno se to odehrálo tak zvláštně. Nepustila mě v té milostné plavbě ke kormidlu, všechno si dirigovala sama. Hbitě se svlékla, ale představ si: pouze od pasu dolů, nahoře jsem ji nesměl ani rozepnout. Hned mě sekla přes prsty. Možná byla po nějaké operaci, karcinom prsu nebo tak něco. Respektoval jsem to, ale když mě potom hladila po zádech, jako by měla na jedné dlani jemňoučký kartáček. A pak jsem
tu dlaň zahlédl při jednom jejím pohybu. Ve světle veliké hotelové svíčky jsem v té dlani uviděl něco jako ohníček, totiž nachovou, purpurovou, zrzavou srst. Měla na té dlani přirostlý velký chumáč zrzavých chloupků.
A zatímco zabiják teď Hrdovi popisuje rozkošné detaily té podivuhodné kohabitace a jde přitom naprosto do všech intimních zevrubností, puritánsky vypravěč už dál nepůjde. Je to sice proti pravidlům dobrého vyprávění, totiž opustit je právě v tom nej-lepším: ale nezbude vám, než abyste se s tím smířili.
Ale když mi potom vyrostla zrzavá srst i na pravé dlani, nemohla jsem to už před Pavlíkem tajit, pokud jsem nechtěla nosit rukavičky i do ložnice. Ale k mému překvapení to přijal s potěšením. Vyžadoval dokonce, kdykoliv jsme to dělali, abych ho při tom chlupatými dlaněmi dlouze, předlouze hladila po zádech.
Vyhýbali jsme se všem řečem na to téma, ale oba jsme bezpečně věděli, že je to už strašlivě blízko, hnedle tady za dvěma rohy. Viditelné příznaky sice zůstávaly jenom u toho pruhu na mých zádech a u mých chlupatých dlaních, ale postupovalo to zas jinou cestou. Má obdivuhodná paměť, která až dosud schraňovala jako nějaká barokní sýpka obrovské zásoby slov v několika jazycích, začala najednou děravět.
176
177
A měla jsem pocit, že kudy chodím, tudy má sýpka odsypává zrníčka slov. Zato jsem čím dál víc rozuměla řeči zvířat. Často jsem neodolala, abych si s nějakým zvířecím tvorem nepopovídala, třeba oknem s veverkou na její procházce po okapové rouře.
A potom jsem si v zrcadle všimla, že můj obličejík je už teď trošku jiný. Ne, nenarosila mi tam zrzavá srst, jen se mi lehounce proměnily rysy. Nevěnovala jsem tomu napřed žádnou mimořádnou pozornost, netušila jsem, že je to horší, než bych čekala. Stavila jsem se na fakultě, protože jsem se s Pavlíkem potřebovala domluvit, co mám nakoupit, když k nám večer přijdou Pavlíkovi kolegové oslavit jeho první rok na katedře. Pavlík je na fakultě velice oblíbenej, a to nejen pro své odborné a pedagogické kvality. Kdykoliv se totiž někdo z jeho kolegů octl nějak v úzkých, stačilo, že si k Pavlíkovi našel cestu, a bylo zas dobře. Oslovila jsem tedy na fakultě jednoho Pavlíkova kolegu, kterému jsme říkali Lžička, protože když byl jednou u nás a při odchodu si lžičkou obouval boty, strčil si ji pak do kapsy a málem by s ní odešel. Požádala jsem tedy Lžičku, aby mi zavolal mého muže. Ale stál tam a koukal na mě a pak se mě zeptal, koho myslím. Nepoznal mě.
Nakoupila jsem plnou nůši dobrot a všechno pečlivě připravila na tu slavnostní večeři, na níž nám oběma, proč to nepřiznat, hodně záleželo. Zadrnčel zvonek a přišel první kolega s obrovskou kyticí a požádal
178
mě, abych ji okamžitě zanesla paní Sylvě, když mě předtím ještě přiměl, abych mu při svlékání přidržela kabát a pověsila ho na věšák. A když pak zjistil, jak se zmýlil a že mě považoval za služebnou, moc se mi omlouval a že by za to zasloužil spráskat bičem. To jsem mu sice neumožnila, ale zato jsem speciálně jemu přepepřila svíčkovou a pobaveně se dívala, jak předstírá, že mu to chutná.
Chtěla jsem to, co mě čeká a nemine, aspoň ještě trochu pozdržet, pozastavit čas návratu do své liščí existence. Ale Pavlík, když věděl, jak se pokouším o nemožné, hned mě přesvědčoval, abych se tím netrápila: co se má stát, stane se, důležité je, že ti liščí kožíšek zas padne a že ti v něm bude dobře.
To asi bude, přiznala jsem. Ale patřím k tobě, jsem tvá dáma, vázaná například i svatebním slibem.
To teď není důležité. Až odejdeš, budu vědět, že seš šťastná a že ses vrátila tam, kde seš doma. A já měl to štěstí, že jsem tě směl potkat a tu radost si ponesu dál životem.
Měl slzy na krajíčku, ale to by mi nikdy nepřiznal. Nechtěl, abych se trápila kvůli něčemu, co, jak tvrdil, nestálo za trápení.
Tady se musím přiznat, že jsem se ve skutečnosti netrápila tím, že Pavlíkovi už brzo vezmu roha, nýbrž že se tím už tak moc netrápím. Je to na lišku moc sofistikované? A tak jednou nohou ještě vězím v lidských sofismatech, zatímco tou druhou tlapou jsem
179
už v nekomplikovaném liščím světě. Jenže my lišky taky moc dobře víme a nezapomínáme: když si někoho ochočíme, máme pak za něho odpovědnost. Takže dokud to bude jen trochu, jen trošinku možné, neopustím ho.
A už se mi taky ochlupatila chodidla. Zas jsem se probudila a bylo to. A pokud se mi vejdou do bot, budu si teď chodit jak na polštářcích.
Ale musela jsem to zavčas vzdát na jazykovce. Španělština a franština mě totiž opouštěly a za chvíli budou pro mě jen španělskou vesnicí. Ale Pavlík má už na fakultě dobré postavení, na rusistice je vedoucím katedry, na germanistice dostatečně vytížen a kromě toho tlumočí a překládá. Vystačíme s Pavlíkovými příjmy, a tak se věnuji už jen domácnosti. Jenže už ani na jazyky, s nimiž se s Pavlíkem běžně domlouváme, na angličtinu a ruštinu, u mě není spoleh. Za chvíli se budu domlouvat už jen rukama nohama, neřku-li tlapama. Trochu zas přeháním. Ale nepříliš.
A tak jsem se zas octla na předělu, znova na té hranici mezi lidštinou a liščinou, na hranici mezi lidským a zvířecím světem, na hranici, na níž jsem zřetelně pocítila to kruté panství lidí nad zvířaty. A když teď někde na ulici vidím, jak někdo drsně zachází se zvířaty, hned cítím, jak se mi zježí srst na zádech, na dlaních i na chodidlech.
Vím, že v Sacramentu je veliká liščí farma. Lišky tam chovají na elegantní límce, šály, okrasné manže-
180
ty, čepice a módní kožíšky. Existuje totiž mohutný módní průmysl zásobovaný liščími farmami. Vždycky jsem to věděla, ale vždycky jsem se snažila na to nemyslet. Ale teď už není v mých silách se tomu vyhnout. Zatelefonovala jsem do farmy, abych zjistila, jak se tam co nejrychleji dostanu. Vzala jsem si taxíka a uviděla pak obrovský zamřížovaný pozemek, ten veliký liščí koncentrák. A tu jsem spřáhla liščí instinkt s lidskou lstivostí, a vznikl tak čarodějný klíč, který otvírá všechny klece, mříže, koncentráky, a vypustila jsem všechny lišky, všechny liščí límce, šály, čepice, kožíšky, které už nikdo nikdy neuvidí na módních přehlídkách. A mohutné stádo lišek se valilo přes ulice a náměstí do nejbližšího lesa. A jak se řítily, porážely chodce, blokovaly křižovatky, smetly pouliční stánky a kiosky a billboardy a otřásaly základy domů: již chví se základ světa vratký, my lišky nejsme ničím, buďme vším... Jedna liška se zastavila a ohlídla: Ty nepůjdeš s námi?
Ještě nemůžu. Ještě tady mám své povinnosti. Někoho jsem si ochočila, a tak mám za něho odpovědnost. A taky ještě nejsem plnohodnotná liška.
Napadlo mě, ozval se Pavlík, že když seš teď právě na té hranici mezi lidským a zvířecím a když tak koukáš na nás z tak vysokého nadhledu a vidíš, co my tady dole nevidíme, tak bys mi mohla o nás lidech něco povědět.
A co bys chtěl slyšet?
181
Co je na lidským plemeni to nejcennější a co to nejhorší, nejpřízračnější.
Tak to bych snad mohla. Ale začnu tím nejhorším. Tím nejhorším je chorobná chtivost moci. U nás zvířat je alfa samec pouze ten, kdo má samčí sílu, a platí to jen, dokud si ji podrží. Pak ho někdo vystřídá. Ale Hospodář, když jsem se s ním setkala, už nebyl mogučij pizdjuk, už neměl tu samčí sílu, ale nechtěl se moci vzdát, a tak spustil smrtonosný stroj taky proti všem, o nichž si myslel, že by ho rádi vystřídali. Ale tu se mu přihodilo něco nečekaného. Jeho chorobná chamtivost sublimovala. Tak tomu říkáte, ne? Zalíbilo se mu ve mně jak ve své dceři. Přijal mě jako svou dceru. Ale pak v něm bohužel zase převážila ta zlá chtivost a rozhodl se použít mě jako smrtící nástroj. Chorobná chtivost moci může u někoho přebývat, i když už je úplně o berlích, má promáčknuté j obličej, slintá a musejí ho přidržovat, a přesto dál rozsévá mstivou nenávist. Je to zlej talent, prokletá schopnost, která mrzačí, znetvořuje lidský plemeno, to stádo, co potřebuje „alfa samce", i kdyby to byl jen pouhej střeček.
Ale teď to nejcennější. Co je u lidí to nejcennější?
Nejcennější je přátelství, Pavlíku.
Ubíhaly dny, kdy jsme dál žili svým obvyklým životem, jako bysme se neměli čeho bát. Byly to takové pauzy, přestávky, odmlky, odpočívadla, mezaniny na tom schodišti, o němž jsme věděli, kam nás už brzo
zavede. Byla jsem dokonce v pokušení vrátit se na ja-zykovku, protože jsem měla pocit, že se mi slova už přestala vytrácet, že se nějak ucpala díra, z níž se sypala. A zastesklo se mi po třídě s mexickými dětmi, po té srandě, co jsem si s nima užila. Ale Pavlík nechtěl, aby ty hodiny na jazykovce ukusovaly z našeho společného života, a že úplně postačí, když totéž dělají jeho hodiny na fakultě. Ale prohodit jsme si to nemohli, hodiny na fakultě nás živily, což by mé hodiny na jazykovce nezvládly.
Začaly zimní dny, ale teplo tady slezlo jen o pět stupňů. Z newyorského Guggenheimova muzea přivezli do sacramentské galerie kolekci abstraktního malířství a s tím i několik impresionistu. (Což nám připomnělo naši pařížskou svatební cestu, jejíž zrzavou vzpomínku jsem si nosila na zádech.) Strávili jsme mezi obrazy skoro celý nedělní den, vědomi si toho, že ty obrazy jsou oním cípečkem nesmrtelnosti, na niž se my smíme pouze dívat.
A šli jsme se taky podívat na hru Tramvaj do stanice Touha a na filmy Africká královna a Poklad na Sierra Madre. A Pavlík si taky moc přál vyslechnout Rachmaninovovy symfonie Zvony a Ostrov mrtvých a úplně jsem viděla, jak se mu tou neskonalou touhou zašpičatily uši. Jenže Rachmaninova dávali právě v té naší oblíbené koncertní síni poblíž řeky. Ale tam jsem odmítla jít od té doby, co mě tam oslovil ten nanicovatý milenec a co mě tam teď nejspíš dál
182
183
čeká. Pavlíkovi jsem se vymluvila na sen, v němž se mi zdálo, že mě v té koncertní síni oslovil nanicovatý milenec a že tam teď na mě dál čeká. To Pavlík znalej Freuda respektoval, i když ho to dost žralo. A tak jsme místo v koncertní síni skončili zase v baru Pinch Me.
U mě je to tak, vysvětlila jsem, že mé sny jsou stavebními kostkami mého života. Upři mi jednu z těch kostek, vytrhni ji z té stavby, a celá se zřítí.
A při ginu s tonikem jsme pak oba pokojně stavěli ze snových kostek svoje životy a jen tak cvrnknutím ukazováčku je hned zas bortili. Nakonec musel Pavlík uznat, že to stavění a bourání bylo na úrovni Rachma-ninovových Zvonů i toho Ostrova mrtvých.
Ale potom se přihodilo něco, co nám zas připomnělo, že ledovec, na němž si pokojně plujem, se nám už rozpouští pod nohama.
Toho dne mě Pavlík doprovodil do velkého oděvního salónu, kde jsem vzbudila obvyklý zájem personálu, co se pak kolem nás protivně motal. Tu dámskou tělesnost naroubovanou na liščí substrát mi byl někdy čei t dlužen. A tohle je výstražný příklad toho, jakým magnetem pro mužské oči je to fatální zkřížení lidského s liščím.
Do oděvního salónu totiž vpadl reklamní štáb natáčet nějaké klipy pro oděvní průmysl. Ale jeden z kameramanů mě objevil a vysekl mi obdivnou poklonu a zeptal se Smím?, a aniž čekal na mou odpo-
věď, lehl si k mým vábným nožkám a začal je natáčet. Pavlík hned přiběhl a chtěl kameramana kopnout do jeho lehce nadzvednuté prdele, ale v tu chvíli kameraman vykřikl a Pavlíkova noha už zůstala v nedo-kopu. Taky jsem napřed nebyla schopna reagovat, ochromena úlekem. A když jsem se pohnula, bylo už pozdě. Kameraman si zatím ulovil ten nesmrtelný snímek.
Reklamaci tam na fleku s Pavlíkem jednali. Pochopitelně jsem už u toho nebyla: vyběhla jsem a ztratila se v davu. Pavlík mi potom vysvětlil, že jim to chtě nechtě musel prodat, protože kdyby neprodal, stejně by to použili a mohli bysme se pak s nima zbytečně soudit. Takhle aspoň vyjednal podmínky použití: aby to totiž zůstalo v naprosté anonymitě. A potom se to už rozběhlo po všech televizních kanálech a uviděli jsme to na obrazovce: na obou mých nožkách, od kotníků nahoru, rychle šplhal purpurový, zrzavý proužek, a na levé šplhal o dvě vteřiny dřív, pravá noha to pak dohonila.
Zůstalo to, jak slíbili, v anonymitě, pouze ty mé nožky, ale byl to televizní šot, spot, klip, který se celé tři týdny držel v čele žebříčku, než ho pak vystřídal obludný hroch dumlající obrovský dudlík od firmy Ghose.
Takže po celou zimu se můj návrat do liščiny na čas pozastavil, až teď se zas rozběhl. A to s výstředním smyslem pro humor. Ale jak obludný hroch vystřídal
184
185
mé už zrzavějící nožky, tak hrocha s dudlíkem potom zas vystřídal další šot, klip, spot, který tentokrát obletěl doslova celý svět.
Zemřel totiž Hospodář. Prý na své dači nedaleko Moskvy. Existovalo však několik nejrůznějších verzí jeho konce, dokonce i verze kremelská, a všechny se navzájem proplétaly, doplňovaly, dementovaly, opravovaly, překřikovaly. Ale mě už Hospodář nezajímal. Byl pro mě už jen závanem daleké minulosti, od níž jsem se oddělila, už když jsem zjistila, že mi nedůvěřuje a že za mnou poslal hlídače. A potom nás samozřejmě oddělilo taky mé setkání s Pavlíkem. Teď už jsem se obracela jenom k tomu, co mě v nejbližších dnech čeká, k návratu v lišku.
Mírnou kalifornskou zimu vystřídalo kalifornské jaro, jedno z nejkrásnějších na světě (i když sibiřské jaro, přiznávám, má taky něco do sebe). Ale já už skoro nevytáhla paty z domu. A když přece jenom vytáhla, byla jsem navlečená od hlavy k patě, jakoby zavinutá do povijánu, abych zakryla to liščí bujení, které mohlo každou chvíli vypuknout naplno.
Byli jsme si teď s Pavlíkem blízcí jak dosud nikdy, ale zároveň stejně tak vzdáleni. Byl to čas loučení. Už jsem překročila tu tajemnou hranici mezi lidským a zvířecím, tu výspu, z níž jsem ještě viděla do lidského bytí jako do rozkopnutého mraveniště. Z lidského jazyka mi zůstávalo stále méně slov, což mi tak právě stačilo na dorozumívání s Pavlíkem, a z lidského cho-
vání stále méně návyků. Zato liščí chování už vystrkovalo růžky.
Totiž nebyly to žádné růžky, jen se mi vracel můj liščí chvost. Něco pro dámu nemyslitelné. Však v první chvíli, když to Pavlík uviděl, podlehl kouzlu pitvor-nosti, kecl na zadek a rozesmál se. Taky já jsem kecla na ten chvostnatý výrůstek a seděli jsme tam na zemi proti sobě a řehtali se. Ale jen kratičce. Nebyla to totiž zas taková sranda, jak bysme si přáli. Liščí ohon byl teprve v rozpuku, ale už bylo jasné, že poroste a poroste...
Pokud jsem chtěla, i když jen výjimečně, vytáhnout paty, musela jsem se vrátit do časů, kdy se nosila tur-nýra, honzík. Pavlík mi vzal míry pro nejlepší sacra-mentské krejčovství a tam sice z takové zakázky byli na větvi, ale stvořili mi dlouhou tradiční sukni s hon-zíkem. Měla jsem teď zvýrazněné, vyboulené pozadí, ale vzhledem k tomu, že i v Sacramentu ženská móda vyváděla občas i půvabné psí kusy, ztratí se v tom i jeden půvabný liščí kousek Tak jsem aspoň doufala.
Ale protože cesta z dámy zpět v lišku se mi teď výsměšně mstila za mou opovážlivou cestu z lišky do dámy, nemohla jsem si už být jista, kdy mi to zas provede nějaký svůj další šprýmovný kousek: a tentokrát mi třeba zatančí zrzavý kankán na ksichtíku. A tak jsem si pořídila taky závoj, závoj íček.
Pavlík, který nebyl vůbec rád mým občasným potulkám po městě, mi nosil z fakultní knihovny stohy
186
187
knih ve všech jazycích, kterými jsem ještě nedávno perfektně vládla. A jistě měl pravdu, že slovní zásoba shromážděná v těch knihách mi mohla pozdržet odchod mé aktivní slovní zásoby, jenže mě už to neinte-resovalo. Otevřela jsem si vzácné první vydání románu Le Rouge et le Noir z roku 1830, ale hned jsem ho zas zavřela. Celej Julien Sorel i se svými nudnými milostnými pletkami mi už mohl být ukradenej.
Přestože pohybovat se po městě v tom turnýro-vém krunýři bylo dost obtížné, dala jsem tomu přednost před probírkou nejlepšími romány posledních tří století. Takhle jsem se loučila s lidským světem, i když jsem teď už bezpečně věděla, že nic z něho, žádnou vzpomínku si do liščího světa neponesu, všechno se pak rychle vymaže, ani střípek nezůstane. Už jsem si nenamlouvala, že bych pak někde v liščím závětří sepisovala memoáry „Jak jsem špionila v lidském světě". Už bezpečně vím, že všechno lidské mi zas bude cizí. Byla jsem mezi lidi vpuštěna se spřežením slov, ale už ani jediné, ani to nejchcíplejší lidský slovíčko si nevezmu s sebou. A nemůžu být v liščím světě šťastnější, protože štěstí je zas jen lidský slovo, a tak lišky nejsou ani šťastnější ani nešťastnější než lidi. Ráda bych si podržela aspoň ten smysl pro humor, pro srandu, ale ani ten není liškám vlastní. A tak můj poslední vzkaz před branami, jimiž se vrátím do zvířecího světa, bude má poslední sranda: naposledy se svalím na záda a budu se naposledy řehtat.
188
Takže loučení s lidským světem? A tak jsem třeba navštívila veliké hodinářství, kde se vyráběly nejen nástěnné a kyvadlové a bicí, ale i věžní hodiny, a kde se přesypával, odtikával a odkrokovával a odbíjel ten lidský čas, co v liščím světě vůbec nic neznamená. V hodinách je srdce lidského zmaru, přečetla jsem si kdysi kdesi. Stála jsem tam při zdi opřená o svého honzíka a nechali mě dívat se, nevšímali si mě, jako bych tam nebyla. Jen v jednu chvíli, když tam měli svačinku, mi nějaký hodinářský mistr přinesl koflík kávy a zeptal se, jestli to chci s rumem, což například oni, hodináři, během pracovní doby s rumem nesmějí, protože přesnost je při jejich práci tím základním zákonem, zatímco přihlížející dámy klidně smějí. A tak jsem koflík nešikovně vzala rukavičkou a mrcha se mi vysmekl a rozbil se. Nic se neděje, tvrdil hodinářský mistr, když tam klečel a sbíral střepy. Ale já jsem věděla, že děje a jinak se už dít nebude. A v katedrále Nejsvětější svátosti jsem zastihla mši a varhany se sborovým zpěvem, ale před pozdvihováním jsem se zavčas vytratila, ale u východu, při mramorové kro-pence, jsem málem svlékla rukavičku, ale pak jsem si uvědomila, že svěcená voda tam není pro lišky.
A tak jsem mohla po Sacramentu ještě chvíli chodit, našlapovat na těch ochlupacených chodidlech jak na polštářcích, ale už mi to bylo všechno cizí, už mi to bylo putna putnovatá.
189
Poslední hodiny mého návratu zpátky do liščí identity proběhly svižným tempem. A byla jsem zas krásná liška, až na jednu drobnost, maličkost, ale o té se zmíním až za chviličku.
Pavlík si půjčil vůz, pěkný kabriolet, skoro takový, jaký máme doma v dvojím provedení: totiž v ložnici na dřevorytu a potom ještě v malém modelu zaparkovaném na sekretáři v Pavlíkově pracovně.
Na severním předměstí, daleko za letištěm, začíná hustý les, o němž se praví, že nikde nekončí, stejně jako nikdy neskončí kolotoč otáčející se pořád dokola, kousek tam a kousek zase zpátky, kolotoč proměn, Pavlíku, a tak se třeba zas někdy setkáme. (Ale houby, nesetkáme.)
Pavlík pootevřel dvířka, vyklouzla jsem a zastavila se u prvních stromů a čekala. Tak pojď, neboj se. Šel blíž a pak se na můj pokyn spustil na všecky čtyři, kousek popolezl a potom se svým nosem dotkl mého ještě dámského nosíku, jediného lidského drobečku, jediné lidské maličkosti, která zůstala ještě chviličku trčet z mé už liščí tlamičky. Okamžik jsme tam trčeli a dotýkali se nosíky. Ale pak jsme se převrhli na záda a řehtali se, strašně se řehtali, naposledy se řehtali.
Tak promiň, už musím, řekla jsem a rozběhla se.
190
Hospodářova dača v Kuncevu, noc na 4. března 1953. Berija se skloní nad umírajícím Hospodářem a slyší: Piš si, má závěť. Přiskočím a podám mu tužku a kousek papírku. Překvapeně se na mě podívá, ale pak už si píše: Všechen svůj hmotný i duševní majetek odkazuji liškám, z nichž pochází má nezapomenutelná dcera. Ja ljublju lisicu navsegda. Povinnosti lesních a hajných bude teď chránit liščí plemeno, odteďažna věky. To je má závěť.
Dne 23. prosince 1953 leze Berija po kolenou a prosí o milost Chruščova. Má Hospodářovu závěť a chce ji teď vyměnit za svůj život. Závěť je v tubě od léků, zasunuté v Berijově konečníku. Kat tubu vytáhne, otře ji kapesníkem, podá Chruščovovi a potom Beri-ju zastřelí.
Chruščov okamžitě rozhodne, že závěť je určitě zašifrovaná a že pod tou šifrou bude Hospodářova tajná zbraň, ta, která rozhodne třetí světovou válku. Podrobí ji kryptoanalýze. Zatím bez výsledku. Ale to ho nepřekvapí, nepůjde to tak snadno. Bude to chtít čas.
Není už toho moc co říci, ale povězme to.
Pavlík už nedokázal žít v Sacramentu bez Sylvy. Všechno mu ji tady připomínalo: sice metropole, ale obklíčena a prostoupena lesy. Bylo na něm znát, do jaké chandry se propadl, jako by do temné studny,
z níž byl slyšet už jen jeho hlas, když na hodinách němčiny a ruštiny objasňoval študákům hlubiny rus;-ké a německé gramatiky.
Poté co už tak dlouho neviděli jeho ženu, všem do»-šlo, že mu vzala roha. Ani je to nepřekvapilo. Tak atraktivní žena cítí totiž přímo svatou povinnoslt rozdávat svou krásu více mužům. A k tomu obecnému pravidlu se vázalo i to, že Sylva byla s kýmsi viděna v hotelu Lions Gate. A recepční přišel ke slovu: uíž když prošli kolem, bylo jasné, že ten muž, co ji vedte k výtahu, jí teď ukáže sbírku motýlů. (Ano, likvidátoir z Dvořákovy Novosvetské, dí vypravěč.)
A co když ji ze žárlivosti utopil ve vaně a mrtvoiu pak rozřezal na malé kousky a... Ani ho nenechali do*-mluvit. Za tento výrok byl docent Absjôrnsen z kai-tedry skandinávských jazyků okamžitě potrestán: tři týdny nesměl překročit práh univerzitního kulečníkového klubu. Pavlík by přece nebyl schopen topit vte vaně a rozřezávat na malé kousky. Byl nesmírně oblí'-ben, jak už tak trochu víme. Když kohokoli cokoliw trápilo, stačilo zajít za Pavlíkem a vypovídat se a Pavlík fungoval jako takový spontánní terapeut dávající spočinout utrápeným duším. Vypravěč má pro to celíkem bystré vysvětlení. Když totiž soužitím se Sylvoui vstoupil, jak už taky víme, do mytické dimenze, odl-nepaměti provázející fatální svazky lidí se zvířaty/, proměnil si taky svůj pletichářský talent, estébáky
192
193
tak ceněný, proměnil ho v sympatický protějšek: ve vzácný dar vyplétat lidi z nejzapeklitějších problémů, rozpletichařit je.
Být nesmírně oblíben je sice nádherné, ale teprve teď se naplno prokáže, jak výhodné je taky být přijat do ruské exilové rodiny. Kolikrát to musím opakovat: rusky rodina, to je vlast, a rusky vlasť, to je zas moc, a tak ruská exilová rodiny byla připravena podniknout pro Pavlíka všechno, co bylo v její moci.
Nerozuměli sice tomu, proč chce právě do New Yorku, ale snad se to dalo pochopit: co nejvíc se vzdálit místům, kde mu dala vale a kde by ji někde mohl potkat i s jejím milencem. Tím skutečným důvodem však bylo, že už nedokázal přebývat poblíž stromů a lesů a právě Manhattan byl tím místem, kde namísto stromů samé mrakodrapy, což byl ten les, v němž se potřeboval ztratit, jestli měl na lišku zapomenout.
Ruský exil v Sacramentu se napojil na ruské mra1 veniště v New Yorku a našla se příhodná jazyková škola, kde uplatní němčinu, ruštinu a franštinu a tady už taky češtinu, a zároveň objevili sice velice skromnou, ale slušnou garsonku. Rozloučení bylo bouřlivé i trogatělnoje, ba přímo slzivé, takže když přistával na Newark Liberty Airport, měl v kufru taky flaštič-ku se slzami sacramentských Rusáčků. A z letiště pak vlakem i metrem třicet minut na Manhattan. Garsonka přímo na First Avenue, i když fakt v nepříliš přitažlivém suterénu bílého hranatého mrakodrapu,
ale zato tam vítr z Central Parku nepřinášel liščí vůni platanů, javorů a topolů, a o to šlo.
Češi, které v té jazykovce učil (na rušné Fifth Avenue) americkou angličtinu, byli čerství uprchlíci, co se často nej zoufalejšími cestami dostali ze země prošpikované policajty, fízly, udavači a komunistickými fanatiky. A Pavlík cítil vůči nim jakýsi dluh, a tak se položil na tu jejich američtinu celou váhou své pedagogické důkladnosti. Nebylo pochyb: už se vracel z toho, co si dovoluj u nazvat mytickou fází jeho života, ale přitom si z ní bral ledasco cenného.
Teprve v New Yorku naplno propadl franštině, k jejíž vábné piěge ho kdysi přivedl profesor Zábel, a Pavlíkův výjimečný jazykový talent ji postupně zhltl celou, jako by to byly noisettes de porc aux pruneaux. A teď na Manhattanu dostal příležitost učit s obrovským potěšením Francouze a Francouzky, totiž převádět jejich skvostnou mateřštinu do brilantní americké angličtiny.
Potom objevil inzerát hledající spolehlivé soukromé očko. A přestože si byl vědom, že v NY se ještě moc neorientuje, aby tady mohl uplatnit taky svůj slídilský talent, rozhodl se zkusit to, kdo se bojí, nesmí do lesa. Což mě upozornilo, že neurotické obavy ze stromů, evokuj ících mu liščinu, odcházely rychleji, než bych čekal. Už se nebál zajít do Central Parku.
A tady už ho vidíme sedět na lavičce s jednou svou francouzskou studentkou (Nathalie Courletin, když
194
195
už to musíte vědět) a právě se jí svěřuje se svým nápadem zkusit to tady i jako očko: kdysi byl tak trochu policajtem, a další zdroj příjmů by samozřejmě kopl. To povídání na lavičce berou oba jako procvičování v angličtině, takový ten nekonveční způsob, který dá studentce víc než klasická lekce ve škamnách. Pavlík je přesvědčen, že mu o nic jiného nejde, ale kdyby chtěl přesvědčit i mě, musel by si na lavičku v Central Parku a do Morgan Library brát taky další studenty z jazykovky.
A když prší, tak to není lavička a dokonce ani knihovny, ale už spolu začínají kavárničit. Až bych řekl, Pavlíku, jestli to nebereš nějak moc hopem, totiž to adaptování, akomodování a asimilování zpátky do nemytické fáze života? A už je to tady. Nejen asi milování! Už jsou v hotelu Sheraton (hned vedle báječného Ráje karbenátek). Je to jen takový lacinější hotel, pokud se o něčem takovém dá v New Yorku mluvit.
Pane na nebi! (Seigneur au paradis!) praví Nathalie ve své mateřštině, která je jí v momentě překvapení přece jenom bližší než americká angličtina. Když ho totiž hladí po zádech, přejede mu rukou po jakémsi dlouhém hustém pruhu. Cože? lekne se taky Pavlík a pak už vidí v zrcadle, když se podívá přes rameno: dlouhý zrzavý liščí pruh běžící mu pěkně po zádech.
I beru vypravěčské štokrle a vytratím se.
196
Se štokrletem pod paží jdu po Park Avenue. Ale pak se přece jenom vrátím. Ne do Sheratonu, nýbrž do vedlejšího Ráje karbenátek. Ale u toho, jak se cpu svými oblíbenými karbenátky, už nemusíte být.
197
Douška
Závěť vyjmutá z Berijovy tělní dutiny obsahuje prý Hospodářovu tajnou zbraň, a tak je předávána stále dál pospolu s jaderným kufříkem. A teď už digitalizovaná a komputerizovaná, ale stále nedešifrovatelná. Což by Sylvu velice pobavilo. Padla by na záda a smála se a smála. Sylva ano, ale jako liška už ne. Lišky vidí svět docela jinak. Což by se mohlo stát tématem nového příběhu, ale ten nynější už skončil.
Mávám vám štokrletem a odcházím do dalšího románu.
Autorská poznámka
Na román Davida Garnetta Lady into Fox (1922, česky jako Dáma v lišku, 1969) navázal Vercors románem Sylva (1961, česky 1965), v němž obrátil Garnettův příběh: proměnil lišku v dámu. Navázal jsem na oba romány a spojil liščí příběhy, proměnu lišky v dámu a zas zpátky v lišku, a na rozdíl od Garnetta a Vercorse jsem je zasadil do historického kontextu a sledoval pak obě proměny krok za krokem.
22. září 2017-28. dubna 2018
198
199