Nakladatelství politické literatury 1966
Ernst Fischer Původ a podstata romantismu
v jednotlivém, stává se iíiu zážitkem v celistvosti. Mužské je pojímáno jako princip stálosti, ženské jáko princip proměny. Proti despotickému Bohu Otci revoltuje také Shelley; tak se řadí k proudu, který proniká kupředu a nikdy se nevrací k prameni:
1 zem i slunce, oceán a nebe, i jaro, zima, světlo, temnoty, bytosti živé, neživé, vše spěje ke změttějdko jedinému dli..,
Proti ustrnulému, považujícímu se za nezvratné, proti tomu, co je pouze momentem světového procesu, který je třeba překonat, namítá Hegel: „Pravdu nemá jedno ani drahé, ale jejich pohyb."
Se vší absurdností, která často najiqrnantické.IáscŘ ulpívá, j trvá v ní věčná snahaj?j?«&hj^t^^ j RtoyL.ôe^^í^Eͧ4tH£b.Ja snažící se o vše, co se může stát vášní v nejvyšším slova smyslu a co je principem věčné metamorfózy, věčně ženského.
Romantický cit pro přírodu
V eseji nazvaném Dramatické umění přiznává se Diderot k divoké, bouřlivé, živelné přírodě. Dá básník, ptá se, „přednost kráse čistého a jasného dne před hrůzou temné noci, kdy přerušovaný hvizd větru se chvílemi mísí s tlumeným a nepřetržitým hučením vzdálené bouře a kdy vidí, kterak blesk zapaluje nebe nad hlavou ? Dá přednost podívané na klidné moře před pohledem na rozbouřené vlny í Němému a studenému vzhledu paláce před procházkou mezi zříceninami? Budově postavené člověkem, místu osazenému lidskou rukou před houštím pralesa, před neznámou jeskyní v opuštěné skále ? Široké vodní hladině, bazénům a vodotryskům před pohledem na vodopád, který se tříští o skály a jehož hluku v dálce s hrůzou naslouchá pastýř, který své stádo vyhnal do hor ?"*
V tomto jnojrémjsita krátce poté-byl roz-
vinut a vystupňován Rousseauem — kc,rgzez^aLSPi4.eči3}-
* Denis Diderot, O divadle, Praha 1950, str. 196. Přel. Jana Sirkoví.
Ví.
\ skou revoltu. Polský literární teoretik Jan Kott v eseji Směl
" vkosunrlřetího stavu poukázal duchaplně na funkci kraji] ného obrazu načrtnutého Diderotem: „Romantická scencti. kterou nám Diderot ukazuje, má přesně vymezené ideolo: gické úkoly. Má být jevištěm občanské války." Upomína t< na slova Diderotova: j,Až se ozbrojí šílenství občanské válk? a lidského rozumu dýkami a ...krev poteče v proudech p zemi, pak opět omládne a zazelená se vavřín Apollónův... Kdy můžeme očekávat zrození básníka? Bude to po letech] velikých rozvratů a velkých neštěstí, až opět vydechnou ujař-; mené národy, až lidská fantazie, vyrušená strašlivými obrazy, opět učiní viditelnými věci, cizí lidem, kteří nebyli jejiebj
\ svědky." Romantický cit pro přírodu vzniká z odponrke!
i všemu uspořádanému,^"rížehémli'ä civilizovanému. Zážitek;, J přitódy je'špó^
j divoče rostoucí je stavěno prtíti tisovému oplocení, původní1 f proti "vyumélkovanému, urostlý, „přírodní člověk" proti ^ílovělninrozvrácerlému přepychem a přetvářkou, proti člo-, věku"zmrzačenému dělbou p táce, útlakem a bídou. Proto je příroda zprvu považována za „dobrý" princip v protikladu -k „zlému" principu civilizace. Arkadická, rajská příroda se ve stadiu uzrávající revoluce mění v uvolněnou a bouřlivou přírodu, ale je stále ještě pociťována jako něco jednotného : a nezkaženého, jako protiklad společností rozervané roz-;; pory. Teprve hráza z revoluce u jedněch a zklamání po všech otřesech u druhých probouzí a tříbí schopnost vidět boj proti-kladů i v přírodě. Děs z živlů nenávidějícfch „výtvor lidských rukou" je nejen odrazem nepoddajnosti přírody, kterou se ' snaží zkrotit techn ika a průmysl, ale také měšťáckým strachem .-' před revolucí — avšak potají, jakoby v podzemí, i tichou domluvou umělce s prastarým chaosem, který strhává vSe, co už bylo uděláno. Ještě zřetelnější je r^zpjjrjvromantickéra '/pjocitujJro přírodu: Na jedné straně jde nejen o dobytí pří-" rôäy vědou,já¥cTto žádal Bacon, ale i uměním, o stále větší ' rozšiřování říše člověka, jeho citu a vědomí; na druhé t straně se cítí, že oddat se bezuzdné přírodě je nejen ústup t z přírody do samoty (hory a lesy jako klášter nového střihu), ! ale také únik do nevědomí a ničení vlastní osobnosti.
Mladý Hegel potřeboval čas od času přírodu, aby předtušila jeho „svazek s lidmi". Utíkal se často, jak psal ve frankfurtském období: „... k této věrné matce, abych se opět
196
oddělil od lidí, s kterými žiji v míru, a abych se pod její ochranou ubránil jejich; vlivu a zrušil s nimi svazek." V Anglii byla takto příroda již dříve pociťována Grayem, později ji pak Byrpn velebil jako ochraňující a posilující mocnost, která je protikladem společnosti.
Nejen v erotick&ttJ^tku..rifi^ o znovuodhaleňí ztracené je^^^^
(šoetKův nymrucky panteismus, tento pocit Jedineho-Veš-kerého, vyzdvihuje erós tak, jako Zeus vyzdvihl Ganyméda, jako se antická pověst vrací v duchu nové citovosti.
Už jdu, u% kráčím! Kterým, ach, směrem? Vzhůru! Jen vzhůru a výf! A mraky jdou dolů, mraky se kloní k toušícl lásce...
Jestliže spojení s přírodou je tu tíhnutím vzhůru a vzlínáním ke světlu, pak se později, v dobách temných zážitků, změní nezřídka v pád člověka do říše věcí, kde ho pohltí stav, jaký byl před vznikem lidstva. V básni Rozhodnost a nezávislost (Resolution and Independence) píše Wordsworth o setkání se starým mužem, s „nejstarším, který měl snad odedávna šedé vlasy". Je to jakási bytost, sotva už člověk, který se vrátil do prvotního stavu:
Obrovský balvan, jaký kašdý z nás uviděl někdy trčet v pusté dáli, kdo vzhůru vynes jej a v jaký čas, kdo, ptáme se, mel tak mohutné svaly ? Kdys mlha jde, zdá se, He sám se valí. Z hlubiny zvíře, půl ryba, půl plaz, rozkládá na písek svůj šedý vlas. Takový je ten muě, přírodní kouzla, čáry, snad £ivý, & snad mrtvý uM — a strašně
starý.
^ ^Romantická touha po dokonalém spojení s přírodou je rozpolcená a ozářena dvojím světlem, O takové spojen* se snaží lidská vůle; ale zdá se, že v přírodě působí i skrytě síly, které si návrat člověka žádají — tak to aspoň
197
p*
wmim
. 11111 i£>L
f! ji i
cítime v romantickém období. Zbožštěná příroda se stá* přírodou démonickou, vše živé se v ní pohybuje jako upíi a Venuše s Dianou, král duchů s královnou vil vystupují s nezkrotnou vášní z lesů a hor. Všechno, čím příroda ero'| ticky Šeptá, vábí a hrozí, lze slyšet v Goethových básních;
Zpívala, zpěv se k němu nes; a tu byl nákle stračen: zpola ho stáhla, zpola kles, u£ nebyl světu vrácen*
„Můj miláčku! vznícen jsem půvabem
tvým;
bud po dobrém půjdeš, buď násilím."**
Tieck, Brentano, Moricke, Heine i mnozí jiní romantikové pěli o smrtící moci přírody-svůdkyně, která už nebyla jednoduše jen „dobrem", protikladem k lidskému dílu, ale stala se — hluboce nakažena „zlem" — lů- "'J nem rozkoše a zkázy.
Erotický mysticisrmis, tato nová forma „unio mystica" y romantickém pocitu ž přírody, byl Chateaubriandeni smíšen s naparfémovaným křesťanstvím. Například západ slunce, vylíčený v knize Génius křesťanství (Genie du christia-nisme): „...nebyl jenom Bohem, kterého jsem cítil v lesku jeho díla vznášet se nad vodami. Viděl jsem neznámou ženu a zárak jejího úsměvu... Zřekl jsem se věčnosti pro její laskání. Tušil jsem, že se chvěje za závojem vesmíru, který ukrývala před mým pohledem..." Oproštěn od takové afek-tace a našládlosti hovořil Victor Hugo o zážitku z přírody jako o překypující sexualitě:
Duben — tot propastný sen rozkoší: hk, gejzír pramenů a vůní, noc poupat, vánků, ptačích výkřiků...
* Závěr Goethovy básně Rybář, *• Johanu Wolfgang Goethe, Básně — Západovýchodní divan, Praha 1955, str. 80 (závěr básně Král duchů). Přel. Otokar Fischer.
198
Nejpronikavěji a nejhrůzněji včlenil smrtící vášeň do přírody Keats v baladě La Belle Dame sans Merci, v tomto žalozpěvu Člověka vysátého královnou vil a beznadějně skomírajícího „na chladném svahů chlumu", kde s ní kdysi ležel:
.. ,V svou rusalčí mne vedla sluj a tam jen zírá, vzdychá jen, tam zamk jsem divý, smutný zrak — jej zlíbal v sen.
A tam jsme zdřímli na mechu a tam, ó běda! — snil jsem, ach, sen poslední, jejž dal mi snít chlumu chladný svah.
Já krále, prince, reky zřel, líc na smrt zesinala všem, křičeli: „Krásky Bezcitné jsi otrokem!"
Já zřel rty tenké dokořán zet hrůzným varováním v tmách, já vzbudil se a viděl jen chlumu chladný svah.
A proto tady prodlévám a sám a bled tu bloudím tak, necht Uschlo sítí. v jezeru a zmlkl pták.*
Jestliže v této baladě je příroda vylíčena jako cosi živelného, upířího, co člověka pohlcuje, pak celým Skládáním o starém námořníků (The Rime of.the Áncient Mariner), jehož autorem je Coleridge, se vine příroda jako tajuplné Jediné-Veškeré, které se až absurdním způsobem mstí za každé provinění na sobě. Starý námořník je proklet a musí se stát ahasverem oceánů, bludným Holanďanem, protože zabil albatrose, protože porušil mystickou celistvost přírody.
• John Keats, Básně, Praha 1928, str. 23—24. Přel. František Bíbl.