Gustav Meyrink Golem
Postavil jsem se doprostřed pokoje a zahleděl jsem se ke vchodu.
Vtom se dveře otevřely a on vstoupil.
Pokročil směrem ke mně, aniž si přitom sundal klobouk nebo řekl jediné slovo pozdravu.
Tak se musí chovat, když je doma, pomyslel jsem si, přičemž mi přišlo zcela přirozené, že se tu chová právě takto a ne jinak.
Sáhl do tašky a vytáhl z ní knihu.
Pak v ní dlouze listoval.
Kniha měla kovový obal a na něm vlysy ve tvaru rozet a pečetí, barevně malované a vykládané drobnými drahokamy. Konečně našel místo, které hledal, a ukázal na ně.
Rozluštil jsem, že dotyčná kapitola má název „Ibbur", „oplodnění duše".
Téměř celou polovinu strany zabírala ve zlatě a červeni vyvedená iniciála „I". Automaticky jsem si ji prohlédl a zjistil, že je na kraji poškozená.
Měl bych ji opravit.
Iniciála nebyla na pergamenu nalepena, jak jsem to doposud vídal ve starých knihách. Zdála se spíše sestávat z dvou tenkých plíšků zlata, které byly uprostřed sletovány dohromady, zatímco jejich okraje obepínaly kraj pergamenu.
Byl tedy tam, kde se nacházelo toto písmeno, v papíru vyřezán otvor?
Obrátil jsem list a zjistil jsem, že se můj předpoklad rotvrdil.
Mimovolně jsem přečetl i tuto stranu a stranu, která řiela proti ní. A četl jsem dál a dál.
Kniha ke mně hovořila stejně jako promlouvá sen, rr. jasněji a daleko zřetelněji. A mého srdce se dotkla r.ejně jako otázka.
Z neviditelných úst prýštila slova, stávala se živými i přistupovala ke mně. Otáčela se přede mnou jako pes-ře oděné otrokyne, aby pak zmizela v zemi nebo se ako pára rozplynula ve vzduchu a uvolnila tak místo "alsím. Každá chvilinku doufala, že si vyvolím právě ji i že na tu další se už ani nepodívám.
Mnohé z nich, oděné do třpytných šatů, vstoupily r;• sně jako pávi pomalými, odměřenými kroky.
Mnohé zase jako královny, byť zestárlé a sešlé, s nabalovanými očními víčky, s výrazem děvky okolo úst i s vráskami překrytými ohyzdnými šminkami.
Žádná z těch bytostí však nebyla stálá. Byly perlami navlečenými na hedvábné šňůře, jednotlivými tóny melodie vycházející z neviditelných úst.
Nebyla to již kniha, co ke mně hovořilo, byl to hlas. Hlas, který po mně chtěl něco, čemu jsem nerozuměl, ať jsem se snažil, jak jsem chtěl. Hlas, který mě mučil sžíravými, nesrozumitelnými otázkami.
Hlas, jenž ke mně hovořil takto viditelnými slovy, byl však mrtvý a bez ozvěny.
Každý zvuk, který zazní ve světě současnosti, má mnoho ozvěn, stejně jako každá věc má jeden velký a mnoho malých stínů. Tento hlas však už žádnou ozvěnu neměl - jeho ozvěny dozněly již před dávnými věky.
Dočetl jsem tu knihu až do konce a stále jsem ji držel v rukou, když jsem začal mít pocit, jako bych listoval svým mozkem, a ne nějakou knihou.
Vše, co mi onen hlas řekl, jsem v sobě nosil po cel;, svůj život, jen to bylo zapomenuté a mému myšlení skryté až do dnešního dne.