100 Davyn — Dawes. 101 na violoncello a odebral se pak do Lipska, kde u M. Hauptmanna osvojil si theorii hudby, načež od r. 1859 byl profess. tamější konservatoře a prvním violoncellistou divadelního orchestru. Vykonav uměleckou cestu po Německu, stal se r. 1861 členem petrohradského divadelního orchestru a sólistou carského dvora, násl. roku professorem dějin hudby na konser-vatoři-a posléze i jejím ředitelem (1876—87). Z jeho skladeb jmenují se na předním místě: Fantasie pro orchestr Dary Tereka; orchestrová suita, pianový kvintet, dvě kvarteta pro smyčcové nástroje; 4 koncerty pro violoncello s orchestrem a přes 100 písní a drobných skladeb salonních. Většina z nich vyniká krásným slohem, melodičností a originálností. Nemalých zásluh získal si D také jako učitel a zakladatel zvláštní školy pro violoncello. Jako virtuos na tomto nástroji měl málo důstojných soupeřův. 6) D. Vladimír Nikolajevič, herec ruský (*1849 v Mirgorodě v poltavské gub.), přilnuv již jako gymnasista k divadlu, vzdělával se za svých universitních studií v Moskvě zvláště u Samarina a r. 1867 hrál již titulní úlohy v Orle. R. 1879 vystupoval v Oděsse a odtud povolán ke společnosti státních divadel v Petrohradě, kde dosud těší se obecné přízni obecenstva. Vyniká zejména v charakterních komických úlohách a svými výkony v dílech Shakespeara, Moliěra, Ostrovského, Gogola, Gribojedova a j. postavil se mezi herce prvního řádu' Pokusil se i v dramatických úlohách s úspěchem. Kritika chválí u něho zejména pravdivé pochopení charakteru a jemných odstínů citových. Snk. Davyn viz Nephelin. Davyův kahanec, svítilna opatřená drátěným sítem, slouží k osvětlování prostor naplněných třaskavými plyny (uhelen, skladišť benzinu, petroleje a pod.). Vynalezl ji sir Humphry Davy (v. t.). Z mnohých druhův uhlí uniká množství lehkého uhlovodíku CH4, pní smíšen se vzduchem a zapálen svítilnou horníkovou způsobuje děsné výbuchy. D. pozoroval, že drátěným sítem neproniká plamen, dokud se síto nerozžhaví; ponoříme li na př. do plamene svíčky síto kovové, jest plamen jako ustřižen a hoří jen pod sítem, ač unikají sítem plyny hořlavé. Zařízení D-yova k-nce viz na obr. č. 1065. A jest olejnice, do níž rourkou a lze olej dolévati, B kovové síto tvořící košík, jenž těsně spojen jest na dolním okraji s ochranným rámcem C a tím i s olej-nicí. K čištění knotu slouží drátek D, který těsně prochází rourkou skrze olejnici. Vzduch k hoření oleje potřebný vniká tudíž ku plameni sítem, jímž ucházejí též plynné produkty hoření. Vrchní čásť drátěného košíku plamenem nejvíce se zahřívá, pročež vždy bývá opatřena ještě menším síťkovým košíčkem. D. k. dlužno rozsvěcovati ve vzduchu čistém, než vstoupíme do ohroženého prostoru. Na-chází-li se ve vzduchu menší množství (asi do 3 %) uhlovodíku, jeví se na plameni kahance dvě nápadné změny: plamen obklopen jest modravě svítící vrstvou (aureolou) a jest větší než obyčejně. D. k. varuje tudíž horníka, vstupuje-li do nebezpečných prostor; stoupá-li nebezpečí, roste aureola, až vyplňuje celý drátěný košík, který se tím konečně rozžhaví a explosi zevní třaskavé směsi způsobí; plamen při tom obyčejně zhasíná nedostatkem kyslíku. Původní D. k. má některé vady, dává málo světla (0,26 až 0,13 norm. angl. svící) a nechrání již, je-li proud vzduchu rychlejší 122 m; tu plamen se uhýbá, rozpaluje drátěné chránidlo a vzně-cuje třaskaviny. Vynalezeno tudíž asi 200 nových konstrukcí D-yova k-nce k dosažení větší svítivosti, větší jistoty ve vzduchu proudícím, k těsnému uzavření kahance, naplnil-li se celý plynem hořícím, a konečně k zamezení otvírání kahance v dole, čímž mnohé již neštěstí způsobeno. Veliká důležitost D-yova k-nce vedla k rozsáhlým výzkumným pracím kommissí (saské, pruské a anglické) i jednotlivců (zvláště Mar-** saut). — Srov. Hein. zerling, Schlagwetter und Sicherheitslampen (Štutgart, 1891). Wald. Dawdon [doaden] v. Seaham Harbour. Dawe [doav] Geor-g e, malíř a ryjec angl. (* 1781 v Londýně-11829 t.). S počátku zabýval se ryjectvím, později teprve začal malovati a hned za první svůj obraz Achilles při smrti Patroklově dostal r. 1805 cenu král. akademie. Potom maloval podobizny s velikým úspěchem; zvi. vynikla jeho podobizna manželky Th. Hopea a několika proslulých účastníků bitvy u Waterloo. D. stal se pak módním portraitistou vznešené společnosti londýnské. Pozván od rus. cara, strávil 9 let v Petrohradě, kde maloval asi 400 podobizen ruských hrdin. Napsal životopis svého přítele George Morlanda (Londýn, 1807). Dawes [doas]: 1) D. Richard, filolog angl. (*1708 — 11766 v Henworthu). Studoval v Cambridgei, r. 1738 stal se představeným grammatické školy v Newcastlu, později žil jako soukromník v Henworthu. Sepsal Miscellanea critica (Cambridge, 1745; posledně Londýn, 1827), kde jeví se důkladným znalcem grammatiky řecké. V syntaxi řecké dlouho platil canon Dawesianus, t. pravidlo D-em v Miscellaneích (str. 227. a 459.) stanovené, že ÔTtto^ pí, p,T], \yň\ oů a oů \yA\ nespojují se nikdy s konj. aoristu prvního aktiv, a mediál- Č. 1065. Davyův kahanec. Ottová encyklopedie obecných vědomostí na CD-ROM - díl VII © Aion CS, s.r.o. ve spolupráci s AMD, v.o.s. 102 Dawison — Dax. ného, nýbrž s indik. futura, až teprve G. Her. kostel, několik kaplí, žel. huti, peci vápenné, mann, Bremi, Kvičala, Kühner a j. »pravidlo« cihelny, doly na uhlí a 6996 obyv. (1891). toto vyvrátili. — Srov. Kühner, Ausf. Gram. Dawlis [doališ], malebně položená ves matík d. griech. Spr. (2. vyd., II., 2, 899). Vý. a mořské lázně v angl. hrab. devonském na 2) D. Sophy viz Condé 7). Kanále, jižně od Exeteru, s mírným a stálým 3) D. William R u 11 e r, hvězdář angl. podnebím a se 4210 obyv. (1891). (* 1799 v Londýně — 11868 v Haddenhamu Dawson [doasn] John William, amer. u Londýna). Byl lékařem v Haddenhamu, od geolog a palaeontolog (* 1820 v Pietou v Novém r. 1826 v Liverpoolu. Tu pak a od r. 1830 Skotsku), studoval v rodném městě zejména v Omskirku počal konati astron. pozorování a geologii, provázel geologa Lyella na vědecké vydal r. 1835 seznam 121 hvězd podvojných, cestě po Novém Skotsku a studia dokončil Od r. 1839—44 pracoval na hvězdárně Bisho- v Edinburce. Ve vlasti své stal se dozorcem pově v Southu, později v Camden Lodge, školním a přispěl platně ku zvelebení tamního v Kentu, od r. 1850 ve Waternigbury u Maid- školství, později jmenován professorem věd stonu a od r. 1857 v Haddenhamu. Ve všech přírodních na universitě v Montrealu. Za své těchto místech zařídil hvězdárny, konal pozo- zásluhy vědecké stal se členem učených spol. rování a uveřejnil několik seznamů hvězd po- v Americe i v Evropě, zvolen předsedou (1882) dvojných v memoirech londýnské astronom, amer. společnosti pro pokrok věd, presidentem společnosti (Catalogue of mierom, measurments král. společnosti v Kanadě, r. 1884 povýšen do of Double Stars, 1867). R. 1850 objevil, že stavu šlechtického. D. přispěl platně k rozší- vnitřní kruh Saturnův je rozdělen, a zabýval ření vědy geologické, zejména pracemi svými se po 5 let touto planetou. Když později pro o geologii britské Ameriky Sev. Jeho objev churavost vzdáti se musil nočních pozorování, domnělých nejstarších zbytků živočišných jal se zkoumati povrch sluneční. Vrn. (Eozoon canadense v laurentinském vápenci) Dawison B o g u m i 1, polský, později něm. vzbudil dlouhý i zajímavý spor vědecký; o po- herec (* 1818 ve Varšavě — 11872 v Dráž- znání nejstarších zbytků rostlinných má značné ďanech). Byl žákem Kudliczovým a debutoval zásluhy. Populární spisy jeho přírodovědecké již r. 1837 na divadle varšavském. Vzdělal se setkaly se se značným úspěchem, D. snažil pak ještě na uměleckých cestách po Německu se moderní badání přírodní uvésti ve shodu a Francii a vystupoval také na divadle ham- s učením biblickým a vystoupil jako odpůrce burském a na dvorním divadle ve Vídni. Pak směru materialistického. Ze spisů jeho jmenu- byl engažován v Drážďanech a posléze r. 1867 jeme: Acadian Geology (1855); Archaia, or odebral se do Nového Yorku, kde dobyl skvě- Studies on the Cosmogony and Natural History lých úspěchů. K nejlepším jeho úlohám nále- of the Hebrew Scriptures (1859); The Air-Brea- žely Shakespearovské role: Macbeth, Othello, ther of the Cold Period (1863); Hand-book Kupec benátský, Richard III., Hamlet, pak of Scientific Agriculture (1864); Hand-book of Schillerův Wallenstein a Loupežníci, a ze- Canadian Zoology (1870; Report on the Silu- jména Mefistofeles v Goethově Faustu. Při rian and Devonian Flor in Canada (1870); D-ovi chválili oduševnený, silný orgán, pojetí The Story of the Earth and Man (1873); Sci- úloh vždy duchaplné a originální, provedení ence and the Bible (1875); The Dawn of Life pak až do nejmenších konsekvencí promy- (1875), The Origin of the World (1877); The šlené. Z veliké duševní námahy stal se choro- Chain of Life (1880); Fossil Men (1880); Facts myslným. and Fancies in Science (1882). Dawk viz Dak. Dax, dříve Acqs, hlavní místo arrond. ve Dawkins [doak-] William Boyd, geolog franc, dep. Landes, na Adouru a Jižní dráze, a anthropolog angl. (* 1838 v Buttingtonu), má 8403 obyv. (1891, obec 10.240), několik studoval v Oxforde, stal se členem kommisse pozoruhodných chrámů, zvi. kathedrálu Panny pro geol. výzkum Velké Britannie, později Marie, kostel sv. Vincence de Sentes s hrobem konservátorem musea, prof, geologie na kolleji tohoto světce, jenž byl prvním biskupem dax- Owenově a předsedou geologické společnosti ským, a iónský chrám sv. Pavla, velký zámek v Manchestru. R. 1875 konal cestu kolem ze XIV. stol. (nyní kasárny), divadlo, pěkný ka- světa a pobyl delší dobu v Austrálii. R. 1882 menný most a lázeňský ústav, kollej, ústav jsa členem kommisse pro provedení tunnelu učitelský, museum, nemocnici a fabrikaci sví- pod průlivem La Manche, řídil práce geolo- ček, zátek a čokolády. Vyvážejí se odtud hlavně gické a o výsledcích podal zprávu (1883—84), uzené kýty řečené »bayonneske«, prkna, dříví r. 1883—85 súčastnil se prací ku provedení smrkové, vosk, med, jemné likéry a zboží majo- tunnelu pod řekou Humberem. r. 1885 konal likové. D. již za dob římských slynul jako výzkumy anthropologické na ostrově Manu. místo lázeňské (Aquae Tarbeliceae) a pro své Četná pojednání uveřejnil hlavně ve zprávách mírné a suché podnebí, jakož i pro značnou král. společnosti, geol. a anthropol společno- hojivost svých teplých sirných pramenů (25 stí. Hlavní jeho spisy jsou: Cave hunting, Re- až 70 °C, proti rheumatismu. neuralgii, hypo- searches on the evidences of caves respecting the chondrii a j.) hojně bývá navštěvován. Zde early inhabitans of Europe (Londýn, 1874, něm. narodili se slavný mathematik J. Ch. de Borda. od Spengela, Lipsko, 1876); Early man in Bri- jehož památce zasvěcena zde věž, pak státník tain and his place in the tertiary period (t., 1880). hrabě Robert Roger a bratr jeho Nicolas. — Dawley Magna [doaly-], město v angl. Arr. daxskýmána 2291 km1 ve 107 obcích hrab. Shropu při průplave Severnském, má a 6 kant. 108 801 obyv. (1891). Ottová encyklopedie obecných vědomostí na CD-ROM - díl VII © Aion CS, s.r.o. ve spolupráci s AMD, v.o.s. Daxner — Dažbog. 103 Daxner Štefan Marko, vůdce a spisovatel slovenský (* 1823 v Tisovci — 112. dub 1892 v Turčanském Sv. Martině). Studoval pod Ludv. Štúrem v Prešpurce, vstoupil po krátké soudní praxi do advokátní kanceláře Alex. Bol. Vrchovského a otevřel r. 1846 sám advokátní kancelář v Tisovci, působě zcela ve směru Štúrove a účastně se horlivě politického ruchu národního. Opíraje se maďarským snahám, zvláště proti zneužívání gardy národní, připojil se ku povstání slovenskému a ukázal tu takovou ráznost a vytrvalost, že ho revoluční vláda maďarská odsoudila k smrti, které ušel jen tím, že byla revoluce potlačena. Po revoluci jmenován byl fiskálem ve stolici gemerské, pak stoličním soudcem ve Velkém Kalově, r. 1861 podžupanem gemerské stolice, odkud r. 1865 pro národní své smýšlení byl od Majlátha přeložen jako řádný přísedící směnečného soudu do Debrecína. Zde setrval do r. 1872, načež vystoupiv ze státní služby, přestěhoval se do Turčanského Sv. Martina a působil tu velmi zdárně písmem a slovem ve prospěch živlu slovenského. Hlavní jeho zásluha jest sestavení Memoranda, sbírky to všech právních a spravedlivých požadavků slovenských, kteréž na sjezde národní strany dne 6. a 7. čna 1861 v Turčanském Sv. Martině konaném obecně bylo přijato. Kromě článků v politických časopisech napsal Poklad Jánošíkov v »Orle tatranském« r. 1845 a Statočný valach v »Nitře« r. 1846. Day [dé]: 1) D. Thomas, spis. anglický (* 1748 v Londýně — 1 1789). Stud. v Oxforde a usadiv se na svých statcích v Essexu a Sur-reyi vydával knihy obsahu básnického a politického. Nejznámějším stal se výtečným poučným spisem pro mládež The History of Sandford and Merton (1783—89, 3 sv.), jakož i podobným spisem menšího objemu The History of Little Jack. 2) D. J e r e m i a h, mathematik a filosof americký (* 1773 v New-Prestonu Conn. — 11867 v New Havenu t.). Byl v 1. 1801 — 17 prof. mathem. a fysiky a v 1. 1817—46 ředitelem na yaleské kolleji. Sepsal mnoho pojednání mathem., zvláště pak pozoruhodná jsou dvě díla jeho o filosofii spiritualistické: An Exa-mination of president Edward's Inquiry as to the Freedom of the will (1814); An Inquiry of the self determining power of the will (1838, 2. vyd. 1849). AP. 3) D. Alfred, lékař a spisovatel hudební (* 1810 v Londýně — t 1849 tam), vzbudil pozornost dílem svým Treatise on harmony, naukou to o harmonii, vyvinutou na základě nové nauky generalbasové. Užívá v ní nových značek akkordických na místě generalbasu obecně rozšířeného, jejichž výhodu v tom spatřuje, že různé polohy a převraty téhož akkordu též ve značkách jasně vystupují jakožto různé obměny téže harmonie a ne jako tvary akkor-dické zdánlivě zcela nové, jak děje se při dosavadním generalbasu. Str. DaykaGábor (de Ujhely), básník maď. (* 1768 v Miškovci — 11796), patřil ke škole řečené »klassické«, která brala si vzory ze starých klassiků římských a řeckých a k níž náleželi zejména Virág, Kazinery, Verseghy. Básně jeho vydal Kazinery (Pešť, 1813), později Toldy (Budín, 1833). Bbk Daylesford [délsferd], město v australské kolonii Victoru, při řece Loddonu, spojené žel. drahou s Melbournem, stalo se pověstným svými doly na zlato; 3892 obyv. (1881). Days of humiliation [dés of hjumiliéšn], t. j. dnové ponížení, v Anglii kající dnové: 30. led., výroční den popravy Karla I. r. 1649, a 2. září, den velikého požáru londýnského r. 1666. Dayton [détn], hl. m. hrab. Montgomery sev.-amer. státu Ohio, na splavné ř. Miami, uzel 7 žel. drah (zvi. z Cincinnati do Toleda a z Pittsburku do Indianopole), zal. r. 1796, má 15 škol, theologický a učitelský seminář, sirotčinec, chudobinec, blázinec, dům vysloužilců s 5000 invalidy, soudní budovu, napodobení to Parthenonu, průmysl železářský (ročně za 5 míli. dollarů), papírnický, hrnčířský a bavlnický, 5 peněžních ůstavův a 61.220 obyv. (1890). ©©Daza Hilarion, vlastně G r o s o 1 é, president bolivijský (*1840 v Sucre; svrhl r. 187 příznivce svého presidenta Melgareja, stal se za Moralesa ministrem vojenství, ale zmocnil se r. 1876 sám vlády a vládl neobmezeně. Roku 1879 ve válce sanytrové byl po bitvě u Tacny od vojska sesazen i uprchl do Anglie. (Viz Bolivie.) Däzel [décl] Georg Anton _(* 1752 ve Fůrthu hornofalckém — 11847 v Řezně) byl učitelem filosofie a mathematiky na pážecím ústavě mnichovském, pak učitelem, z části i ředitelem lesnických škol v Mnichově, ve Weihenstephaně a v Landshutě. Vynikal hlavně v lesnické mathematice a první v Německu při vyměřování lesů zavedl methodu polygono-metrickou. Vydal mnoho spisů lesnických, mathem., národohospodářských a přírodovědeckých, z nichž uvádíme: Physiologie der Holz-pflanzen und Forstbotanik (1788); Holzzucht, Forstpflege u. Forstbenutzung (1790): Tabellen zur Bestimmung des Inhalts unbeschlagener Baumstämme (1791, 6. vyd. 1860); Über Forsttaxierung u. Ausmittelung des jährlich nachhaltigen Ertrags (1893); Anleitung zur Forstwissenschaft (1802 03, 2 sv.). Dazio, ital., clo. Dazio Grande, městys ve švýc. kant. ticinském na dráze sv. — gotthardské, která tu prochází dvěma velikými a šesti menšími tun-nely, v divoké rokli téhož jména, ve které Ticino tvoří několik vodopádů; 948 ob. (1885). Dazule viz Astynomus. Dažbog [Daždbbogi], bůžek pohanských Rusů. Dle svědectví Nestorova kníže Vladimír kázal modlu D-a vedle Peruna, Chorsa, Striboga a j. bůžků pohanských postaviti na chlumu uvnitř dvora věžního v Kijevě, později však přijav křest, všecky tyto modly zbořil a rozbil. Ve starých letopisech ruských D pokládá se za syna Svarogova a jmenuje se »slunce car« (Solnce carb, syni Svarogov, eže estb Daždbbogi); z tuho je patrno, že D. Ottová encyklopedie obecných vědomostí na CD-ROM - díl VII © Aion CS, s.r.o. ve spolupráci s AMD, v.o.s. 104 D. C. — Deák. byl bůh sluneční, zosobněné slunce, což potvrzují i jinak písemné památky ruské, v nichž řecký Hélios slovem D. se překládá. V písni »Slovo o pluku Igorově« nazývá se Vladimír a Rusové D-ovi vnuci, což vyklá-dati jest z obecného zvyku, že panovníci i národové odvozovali původ svůj často od bytostí božských, s tím souvisí snad také epický název knížete Vladimíra »jasné slunečko«. Týž bůh pohanský znám byl i Jihoslovanům, a památka jeho zachovala se v srbské báchorce o D a -b o g o v i, t. j. Daj-bogovi; rozumí se tu Da-bogem sice ďábel, avšak tomu se nepodivíme uvážíce, že v národní tradici původní pohanská božstva proměněna byla vůbec v bytosti zlé (ďábly). Jagič se domnívá, že D. byl původně sluneční bůh Jihoslovanův, od nichž prý jméno jeho přešlo na Rus, hlavně působením glos-sátorů, kterým slovo D. slovanštěji znělo než obvyklý u Rusů název C h o r s. S jistotou to dokázati není možno, tak jako nelze přisvěd-čiti mínění Famincynovu, že D. z Němec prostřednictvím Slovanů polabských dostal se k Rusům. Perwolf dovolávaje se osobních jmen polských (Dadzbog, Daczbog a p.) tvrdí, že byl Div Polsku znám; jiného důkazu nemá. Původem svým jest slovo D. složenina z impe rativu slovesa d á t i (daždb = daj, dej) se slovem b o g i, v prvotném významu »bohatství«, a tlumočí se obyčejně latinsky »deus dator«. Slunce poskytujíc svým teplem a světlem úrodu zemskou a všechen zdar, velmi případně sluje bůh-dárce, daříte 1. — Srv. V. Jagič v Archivu fůr slav. Philologie V., 1 —14; G. Krek, Einleitung in die slav. Liter., 390—393. Ml. D. C. nebo d. C. v hudbě = D a c apo. D. C. a D. C. fil., skratky botan. — Aug. Pyrame a Alph. Louis Pierre Pyrame De Candolle Dceruška, Barrandem pojmenovaný rod mlžů ze zpodnlho útvaru českého, příbuzný bezpochyby čeledi Aviculinae. P a. D. C. L., v Anglii = Doctor of Civil L a w, doktor civilního práva. Dce. Desne., skratek botanický = J o -seph Decaisne. d. d. = d e dato (lat.), ode dneška; též dieto die, řečeného dne; také dono dědit, dal darem, založil. D. D., v řím. nápisech = D i i s (bohům); též domus divina (císařský dům); v Anglii Doctor Divinitatis (Doctor of Divinity), doktor theologie. d. d. d. = dat, donat, dedicat (v. t.). ddt., skratek = dědit (lat.), dal. D-dur (re-maggiore ital., r-majeur franc, D major angl.). Stupnice z D d. jest základní stupnici tvrdou, zbudovanou na tónu d, poněvadž v základní stupnici tónovodu tvrdého připadá od 3. ku 4. stupni a od 7. k 8. inter-vall půltónový, nutno proto tóny / a c v základní stupnici dnešní soustavy tónové o půl-tón zvýšiti, a šlovou po té tóny tyto fis a cis, a D d.-stupnice d e fis g a h cisd (s půltóny od fis ku g a od cis k d). — D — d.-a k k o r d jest souzvuk tónů d-fis-a. — D — d.-tónina jest tvrdá tónina, jejíž podkladem jest D. D-stup- nice; má tudíž D-d.-tónina předznamenány 2 t] a jest enharmonicky totožnou s tóninou Es-es-dur (10 E O), jíž ovšem praxe hudební nezná. Str. De, předložka lat. = ze, o; též v jazycích románských, kde před samohláskou se obyčejně skracujíc v ď, označuje šlechtictví na př. De Rossi, D'Alembert. Někdy splývá v jediný celek se jménem. Dé, v Belgii, někdejší označení krychlového centilitru jako míry tekutin. DE (CE), monogramista, zručný rytec me-daillí, však jména dosud nezjištěného, jenž v 1. 1530—1540 v Čechách hlavně působil. Přečasto pracoval s jinými umělci společně, tak najmě s medailleurem a napotomnlm pražským mincmistrem Ludvíkem Neufarerem, s rytcem a vardejnem Michlem Hohenauerem a j. Znamenitější jeho díla jsou: tré portrait-ních medaillí na Ferdinanda I., portraitní me-daille na Maximiliana II. jako korunního prince; několik portr. med. na Štěpána a Vavřince hrabata ze Šliku, na Jana Bedřicha kurfiršta saského a j. Faa. Dea dia, v římské mythologii bohyně polstvo chránící, jako Ceres a Tellus Dubový a vavřínový haj jí zasvěcený nalézal se u 5. milníku po cestě Campanské od brány Portu-ensis; na návrší stál chrám stavby kruhové, obnovený ve II. stol. po Kr. O hlavní slavnosti na její počest konané viz Arvalští bratří a též Acca Larentia. Jméno její znamená »bohyni jasnou«. klk. Dead letter office [ded-ofis], oddělení pošty britské a v Spoj. Státech severoamer., ve kterém se nedoručitelná psaní za tím účelem otvírají, aby zasilatel mohl býti vypátrán. Hd. Deadwood [dedvud], m. v severoamer. státě Jižní Dakotě na pohoří Black Hills s 3777 ob. (1881). R. 1874 nalezeno v okolí zlato a stříbro, jež přivolalo sem hojně dobrodruhů. R. 1876 položeny prvé počátky města, jež vzmohlo se v krátké době k netušenému rozkvětu, třeba nemá nijakého vynikajícího průmyslu. Deák: 1) D. Ferencz (František), maď. státník, politik a řečník (* 17.řijna 1803 v Kehidě [dle některých v Sójtóru) zalanské župy-t28. ledna 1876 v Budapešti). Pocházel ze staré šlechtické rodiny maďarské, studoval gymnasium v Keszthelyi, Pápě a Kaniži a práva na tehdejší akademii v Rábu. Skončiv studia, věnoval se v plném zanícení pru vlasť a svobodu zcela politice a službě veřejné. Doba, do které první jeho veřejná činnost sahala, byla pro politický rozvoj v Uhrách nad míru důležitá; národní společnost maďarská počínala se v létech dvacátých probouzeti k novému ústavnímu životu, reformátorské agitace velikého Štěpána Széchenyiho počínaly znenáhla vnikati do širších vrstev lidu a proti zastaralému, nehybnému zřízení státnímu ve všech částech země počaly se jeviti snahy směřující k tomu, aby stará zřízení obrozena byla v duchu vymožeností moderní kultury, rovného práva všech před zákonem, Ottová encyklopedie obecných vědomostí na CD-ROM - díl VII © Aion CS, s.r.o. ve spolupráci s AMD, v.o.s. Deák. 105 obmezení privilejí šlechty, rovnoměrného rozděleni břemen státních na všechny příslušníky státu bez rozdílu stavu, zlepšení zřízení soudního atd. Nadání D-ovo nemohlo nalézti úrodnější půdy pro další mohutný svůj rozvoj. Již jako mladík, jak tehdáž zvyk dovoloval, míval často příležitost účastniti se schůzí a jednání zastupitelstva župy zalánské a je-víval již při těchto příležitostech jasný rozhled o věcech projednávaných a překvapující soudnost a bystrost ducha, tak že záhy v celé župě pro své rozsáhlé vědomosti a svůj společenský takt obecně byl ctěn a vážen. Nabyv tak praxe pro činnost sněmovní, byl r. 1833 na místě svého odstoupivšího staršího bratra Antonína zvolen poslancem na sněm zemský za župu zalánskou. Na tomto »dlouhém« sněmu, jenž v Prešpurku v 1. 1832—1836 zasedal, zasazoval se hlavně o povznesení hmotného stavu rolnictva a vypracoval v druhé periodě sněmovní (1839—1840) ve spolku s hrabětem Aurelem Dessewffym a s Ladislavem Szalayem návrh trestního zákona pro Uhry, kterýž došel souhlasného uznání i všech zahraničních autorit právnických. Vždy logické pojímání podstaty věcí, rozsáhlé a důkladné vědomosti, neoblomná pevnost povahy v setrvávání při vytknutých zásadách, spojená s moudrou umírněností, a nevídaný před tím dar výmluvnosti samy sebou učinily již tehdáž D-a vůdcem liberální, reformní opposice. Stejnodobé a na vzájem těsně do sebe zasahující působení dvou největších mužů národa maďarského, reformátora Széchenyiho a organisátora Deáka, bylo národu maďarskému vý-chodištěm k nové, šťastné době národního rozvoje a politického zmohutněnl. V D ovi postavil se Maďarům do arény politické muž, jenž, pokud se týkalo zásad programních, konstitučního zřízení, občanské svobody a volného vývoje národnosti sice nikde a nikdy nepovolil a u vyjednávání se nedával, ale vedle toho, uvažuje s moudrou umírněností a státnickou rozvanou všechny okolnosti, ve věcech podřízenějších a druhé řady vládě vždy vstříc vycházel a ku koncessím byl ochoten. Nezřídka obětoval menší, aby zachránil celek. Národ brzy postřehl tento jeho význam a zdobil jej příjmením »mudrce národa« (a nem-zet bôlcse). Na zemský sněm, který činnost svou koncem r. 1840 byl počal, D. již nešel, poněvadž on, přední a nejhorlivější zastance toho, aby i šlechta daním podrobena byla, nenalézal se v této, tehdáž nejakutnější otázce v souhlase s převážnou většinou svého, ještě v starších tradicích vězícího voličstva žup-nlho. Nejsa zaměstnán přímo pracemi zákonodárnými (1843—1848), zatím doma tím usilovněji podporoval snahy své strany a její praktické podniky; nějaký čas trávil též v cizině, částečně aby získal dalších vědomostí a zkušeností, částečně též aby zotavil se v lázních. Když na jaře r. 1848 strana jeho v zemi nabyla úplně vrchu, a v Pešti se bylo utvořilo neodvislé, zodpovědné ministerstvo Batthyány-ovo, byl k vládě povolán též D., jenž převzav v tomto ministerstvu odbor spravedlnosti, po- volal za svého státního sekretáře Kolomana Ghiczyho a za přednostu departementu pro práce kodifikační výtečného právníka a historika Ladislava Szalaye. V tomto postavení svém pojal úmysl podrobiti veškero dosavadní soudnictví v Uhrách všeobecné, mo děrní opravě a jal se v tomto směru energicky pracovati, ale nastalé běhy válečné zmařily tento jeho úmysl na dlouhá léta. Bez vášně a přidržuje se vždy jen cest zákonných, hlasoval D. v lůně ministerstva Batthyányova vždy s umírněnými členy kabinetu, kterými byli kromě předsedy Eôtvôs, Klauzál a Mészá-ros, a přimlouval se vždy jen za smírné dohodnutí a vyrovnání se s Rakouskem. Když však strana Kossuthova počala již vrchu nabývati. byl v září 1848 D. jmenován členem zemské deputace, která se odebrala do Vídně, aby s říšským sněmem jednala o dohodnutí. Po nezdaru této výpravy též D., ustoupiv straně Kossuthově, opustil pole veřejné činnosti a odebral se po rozejití se uherského ministerstva na svůj venkovský statek do Kehidy. Posledním jeho krokem veřejným v této periodě bylo, že, když Windischgrätz se blížil, hlasoval ještě pro vyjednávání s ním a byl společně s Batthyányim a arcibiskupem Lo-novicsem členem oné deputace, která se odebrala ke knížeti, aby s ním o smír jednala. Avšak úmysl ten potkal se s úplným nezdarem. Na to D. trávil celou ostatní dobu bouří politických na svém statku v pozorování věcí se dějících a zajisté též v přípravách k věcem budoucím. V dobách trudných, které po přemožení revoluce (podle nynějšího officielního pojmenování »boje za svobodu«, »szabadság harc« neb »boje za neodvislost«, »fuggetlen-ségiharc«) nad vlastí jeho se rozhostily, nepřestal D. v reservě sice, ale vytrvale a vydatně pracovati o budoucím základě, na kterém později celá nynější budova konstitučního státu uherského se pozdvihla. Když vláda vídeňská po úplném přemožení revoluce na znovuzřízení státního pořádku v Uhrách po-mýšleti se jala, volala D-a, aby prací těchto se účastnil, ale D. důsledně odmítal každé spolupůsobení za tehdejších okolností, poukazuje k tomu, že směr tehdejší politiky vládní úplně se příčí jeho zásadám. Též se dály pokusy získati D-a pro vstoupení na radu říšskou, ale bez výsledku. Když pak po válce italské roku 1859 nastala naléhavá potřeba upra-viti a zreformovati státoprávní poměry v říši, svolána t. zv. sesílená říšská rada do Vídně, do níž po dlouhém zdráhání se též poslanci z Uher vstoupili. Výsledkem porad sboru tohoto byl diplom říjnový, kterýž také království Uherskému kynul jakousi nadějí do budoucna, že časem navrácena mu budou stará práva konštituční, ovšem se změnami, jaké diktoval nový stav věcí, v říši po událostech z r. 1848 nastavší. Tu bylo zcela přirozeno, že zraky veškerého národa obracely se tázavě k D-ovi jak se zachová; ale D. trvaje nezvratně na původních státoprávních základech, důsledně mlčel k věci a jen po různu vystupoval ve skvělých řečech svých pro Ottová encyklopedie obecných vědomostí na CD-ROM - díl VII © Aion CS, s.r.o. ve spolupráci s AMD, v.o.s. 106 Deal. nezadatelnost národních a ústavních práv. Koncem r. 1860 byl společně s Eôtvôsem povolán do Vídně, kde chtěli slyšeti rady jeho zejména pokud by se týkaly zamýšleného svolání uherského sněmu. Při nastalých volbách do sněmu byl D. 11. března 1861 zvolen za vnitřní okres pešťský. Na sněmu tomto byl D. vůdcem strany adressové (fali-rati párt) proti straně resolučnl (határozati párt), již vedl hrabě Ladislav Teleki mladší Když na první D-ovu adresu, v níž žádal za odstranění ústavy ze dne 16. února 1861 (úno-rovky) a zavedení nové ústavy pro Uhry na základě zákonů z r. 1848, došel odmítavý re-skript, podal D. v čele strany své adressu druhou, kterouž hájil hrabě Julius Andrássy památnými slovy: »Chceme jen zaručená práva svá, nic víc a nic méně; více nepožadujeme, méně nepřijmeme « Odpovědí na tuto adressu bylo rozpuštění sněmu, načež nastal opět čtyřletý zápas centralistické soustavy Schmerlin-govy s Uherskem Obrovskou sensaci způsobil 16. dubna 1865 polemický článek D-ův v »Pesti Napló« (v odpověď na článek »Botschaftera« ze dne 9. dubna) uveřejněný, v Uhrách všeobecně pod jménem a husvéti cikk (svatodušní článek) známý, ve kterém, vycházeje z pragmatické sankce, pozdvihl mocný, přesvědčující svůj hlas ve prospěch národních a ústavních práv své vlasti. Od tohoto okamžiku tím více ještě považován byl D. po celé vlasti za onoho muže, jenž provede velkou úlohu smíření národa s korunou. R. 1865 vypsány opět volby na sněm, který činnost svou zahájil koncem tohoto roku. K návrhu D-ovu zvolen na sněme tomto 24. února 1866 sedmašedesáti-členný výbor, jenž měl vypracovati předlohu zákona o vyřizování společných záležitostí uherských s ostatními zeměmi rakouskými. Duší výboru tohoto, jehož činnost později k vyrovnání vedla a jehož předsedou byl hr. Jul. Andrássy, byl D. Válkou pruskou bylo jednání výboru toho sice na nějaký čas přerušeno, ale výsledek války samé a přestěhování se dvora do Budína přivedly kruhy rozhodující k přesvědčení o nezbytnosti vyrovnání a urychlily jednání tohoto výboru, jemuž se podařilo získati ministra Beusta a po pádu Belcrediově provésti vyrovnání mezi korunou a Uherskem. Reskriptem královským ze dne 17. února 1867 vrácena byla Uhrám ústava z r. 1848 a zřízena samostatná vláda pro země koruny Uherské. D. nevstoupil do ministerstva, ale měl neustále na jednání nové vlády vliv rozhodující. Korunovací císaře Františka Josefa I. na krále uherského dne 8. čna 1867 dovršena tato regenerace uherského státu na moderním základě v reálném spojení s ostatním Rakouskem pod žezlem společného panovníka a utvořen nový státoprávní útvar mocnářství Rakousko-Uherského. Celé dílo konstitučního obrození Uherska souvisí těsně se jménem D-ovým a lze říci, že dějiny tohoto konstitučního obrození jsou jeho biografií. Po vyrovnání účastnil se D. jako poslanec za vnitřní město pešťské prací sněmu říšsk., kterého se však odr. 1874 pro porušené zdraví své již víc a více vzdaloval. Poslední jeho řeč ze dne 23. čna 1874 týkala se záležitostí církevně-politických. Zemřev dne 28. led., byl 2 ún. 1876 za ohromného účastenství celého národa na státní útraty pohřben. Náboženství byl katolického. Na kerepešském hřbitově budapešťském zřízeno bylo nad hrobem jeho nádherné mausoleum. — Jako řečník patřil D. k nej-větším zjevům všech věků a národů. Souhrn jeho četných, skvělých řečí-kteréž po různu i v celku tiskem vydány byly-obsahuje těsně souvisící a dobře promyšlený politický systém; řeči jeho nevynikaly tak vzletným pathosem jako spíše jasností a přesvědčující mocí, kterou nezřídka nejspletenější záležitosti jediným rázem rozlušťoval. Co se týče politiky vůči nemaďarským národnostem v Uhrách, lze míti za to, že by se byl D. postavil na stanovisko správné, jakž zajisté bylo očeká-vati od muže, jenž pronesl památná slova: »chceme-li býti svobodni, musíme býti spravedlivá. Tato politika došla také formálního výrazu v základních státních zákonech uherských, jimiž se zaručuje rovnoprávnost národností, jen že bohužel u pozdějších vykonavatelů moci v Uhrách tento moudrý princip D-ův nebyl vždy zachováván a v dobách nej-novějších často byl hrubě porušován. V životě soukromém byl D. vzorem prostoty, skromnosti a nezištnosti a zásoben vždy hojností dobrých vtipů a anekdot svědčících o podivuhodné paměti. Nejsa ženat obýval po mnoho let dva pokoje u anglické královny« v Budapešti, ve kterých se zhusta nejdůležitější státní záležitosti rozhodovaly. — Řeči jeho vydal Emanuel Kónyi: Deák Ferencz beszédei ôsszegyuj-totte Kónyi Manó. I. kôtet 1829—1847, II. kôtet 1848-1861. III. _ kôtet 1861 — 1866. Životopisy jeho sepsali Aldor Imre, Csengery Antal, Pulszky Ferencz, Arnold Florence Forster (angl.) a j. Bbk. 2) D. Farkas de Kôpecs (Wolfgang), maď. dějepisec (* 1834 v Marosvásárhelyi). Jest členem maď. akademie. Sepsal: A nemzet gaz daságban tôrténtek Magyarországon (Dějiny národního hospodářství v Uhrách. 1866 " Nagy-várad elvesztése 1660 (Dobytí Velkého Vara-dína r. 1660 a 1877); A. Wesselényi család ôseirôl O předcích rodiny Wesselényiů, 1878); Magyar hólgyek levelei (Dopisy maďař, paní, 1879: Gróf Tokaly Imre levelei (Listy hraběte Emericha Tôkôlyho, 1882; Wesselényi Anna azvegy Csáky Istvánné (1584-1649) életrajza és levelezése (Životopis a korespondence Anny Wesselényiové vdovy Štěpána Csákyho) a četné historické monografie a pojednání. Většinu jeho spisů vydala maďarská akademie. Bbk. Deal [díl], přístavní a lázeňské město v angl. hrabství kentském při průlivu Dover-ském, čásť Cinque Purts (v. t.), residence guvernéra, zásobiště obchodních lodí. proslulé svými lodivody, má námořnickou školu, vojenskou nemocnici a skladiště, loděnice, výrobu plachtoví, rejdu, před níž rozkládá se ne. bezpečná mělčina Goodwin Sands s majákem 18 m vys. a 8422 ob (1881). U D-u přistal nejspíše Jul. Caesar na první své výpravě do Britannie. Ottová encyklopedie obecných vědomostí na CD-ROM - díl VII © Aion CS, s.r.o. ve spolupráci s AMD, v.o.s. Dean — De Bary. 107 Dean [din], angl., děkan. Dean [din] Amos, právník americký (* 1803 — 11864), professor soudního lékařství a později historie v Albany. Napsal: Lectures on political Economy (1835); Philosophy of Human Life (1839); Principles of Medical Jurisprudence (1854). Hlavním však dílem jest jako sedmidílná History of civilisation, vydaná po jeho smrti, práce 331etého studia. Dean Forest [din-], pahorkatá krajina v angl. hrab. gloucesterském mezi ř. Wye a Severnem, porostlá lesy bukovými a dubovými, má bohaté doly uhelné a železné, lomy mramorové a na kámen stavební, vývoz dřeva ke stavbám lodí, a 18.000 ob. (1881), kteří žijí rozděleni v 6 distriktech pod zvláštním guvernérem. Dease [díz] Peter Warrens, plavec angl. (f 1863 v Kanadě), byl úředníkem Hudsons-baiské společnosti, připojil se r. 1825 k výpravě Franklinově, jež sledovala ř. Mackenzie od výtoku jejího z Velkého Medvědího jezera k ústí a potom pobřeží severoamerické až k útesu Návratu (Return Reef), a r. 1837 pokračoval se Simpsonem samostatně v této výpravě, při čemž prozkoumáno pobřeží na záp. až k mysu Barrowovu. Přezimovav u Vel. Medvědího jezera vydal se v 1. 1838—39 opět se Simpsonem na východ a prozkoumal i kartograficky spracoval pobřeží až k mysu Britannii nedaleko poloostrova Boothie Felix, tak že po této cestě jen nepatrná čásť arktického pobřeží amer. zůstala neznáma. K poctě jeho nazvána úžina mezi Victoriinou zemí a pevninou amer. úžinou Deasovou. Dea Syria viz Der ke t o. Death Valley [déth vali], t. j. údolí smrti, pusté údolí skoro beze všeho rostlinstva v sev.. amer. státě Kalifornii na 36° -36° 30' s. š. mezi pohořím Telescope a Funeral, s jezerem ležícím 37 m pod hladinou mořskou. Deauville [dovil], lázeňské místo ve franc, dep. Calvados, arr. pont 1'évéckém, při ústí ř. Touques, naproti Trouvillu. Táhne se po břehu mořském 2 km zdélí nad žulovým nábřežím a z budov jeho vynikají: nový románský chrám s freskami Bordieuovými, ústav hydrotherapický, Italský palác vystavěný knížetem Demidovem, kassino s angl. parkem, hippodrom a j. Jest hojně navštěvováno a má 2532 obyv. (1891). Debaclage [debakláž], franc, vypravení prázdných lodí z přístavu; dohlížitelé při tom zaměstnaní šlovou debacleurs [-klér]. Débaize [debéz] Michael Alexandre abbé, cestovatel franc. (*1845 v Clazay-fl879 v Udžidži), oddal se stavu duchovnímu, avšak jsa výborným znalcem jazykův orientálních i východoafrických, vyhlédnut byl franc, vládou k řízení výpravy, která od pobřeží suá-hilského měla projiti na přič pevninou afric. D. tedy vytrhl 24. čce 1879 ze Zanzibaru do vnitrozemí, prošel Usagaru Ugogo, Unjam-vezi a dostihl Udžidži při vých. břehu jezera Tanganjiky. Odtud dorazil k severnímu cípu jezera, ale opuštěn nenadále od průvodců svých, musil se vrátiti do Udžidži, kde zachvácen jest smrtí. Deballage [-láž], franc, vybalení. Dédandade [débandád), franc. rozpuštění; ve vojsku nepořádek, nekázeň; boj po různu, na př. rozptýlených střelců. FM Débandement [débandm), franc, u vojska rozptýlení šiků a řad dříve sražených; debandovati-po různu bojovati; ochabo-vati. FM. Debans [dban] Jean B. Camille, spis. franc. (* 1834 v Cauderanu u Bordeaux). Prvních úspěchů docílil malým satirickým časopisem »Le bonhomme« vydávaným v Bordeaux. Od r. 1859—70 byl spolupracovníkem různých žurnálů pařížských (Figaro, Temps, Petit Moniteur, Mon. univ.) v různých odborech, načež se oddal výhradně románu. Po novel-lách Les drames ä oute vapeur (1869) náleží této periodě romány: Le capitaine Marche-ou-Créve (1877); La peau du mort (1879); Le baron Jean (1880); Histoire des dix-huit prétendus (1881); Histoire de tous les diables (1882); Les malheurs de John Bull (1884); Les pudeur de Martha (1885); Les duels de Roland (1886); Une terrible femme (1887) a j. České ukázky podal A. Pulda ve Květech 1880 a 1881. Debardage [-dáž), franc, skládání zboží s lodi nebo s pltí, zvláště dříví. — Debar-deur [-dér], lodní skladač, pak i oblíbená ženská maškara v obleku lodního skladače. Debarquement [-rk n), franc, vylodění, přistání k pevné zemi; debarkovati, vyloditi, vysaditi na zem (vojsko, zboží). De Bary Heinrich Anton, botanik něm. (* 1831 ve Frankfurtě n. M. — 1 1888 ve Štras-burce), zabýval se již záhy přírodovědou, studoval lékařství v Heidelberce a v Berlíně a stal se lékařem ve Frankfurtě n. M. R. 1854 stal se docentem botaniky v Tubinkách, r. 1855 prof. botaniky ve Freiburce, r. 1867 v Halle a r. 1872 ve Štrasburce. Právem jej nazvati sluší reformátorem nauky o nižších houbách. On vynalezl nové methody pozorovací, aby stupně vývoje nižších hub mohl nejen na přirozeném jejich stanovisku pozorovati, nýbrž aby je mohl i uměle pěstovati a tak zcela uzavřené řady vývojové sledovati. Tímto postupem dokázal, kterak cizopasné houby vnikají do rostlin a zvířat, a vysvětlil, kterak houby tyto žijí ve zdánlivě zcela zdravých pletivech jiných organismů, což jindy vysvě dováno praplozením a j. způsoby. Z veliké řady jeho prací jmenujeme: Untersuchungen über die Brandpilze und die durch sie verursachten Krankheiten der Pflanzen (Berlin, 1853), Unters, ä d. Familie der Conjugaten (Lipsko, 1858); Die Mycetozoen (t., 1859 a 64; Recherches sur le développement de quelques Champignons parasites (Paříž, 1863); Die gegenwärtig herrschende Kartoffelkrankheit, ihre Ursache u. Verhütung (Lipsko, 1861); Über die Fruchtentwickelung der Askomyceten (t., 1863); Beiträge zur Morphologie und Physiologie der Pilze (Frankfurt, 1864—82); Über Schimmel und Hefe (Berlin, 1869—74); Vergleichende Anatomie der Vegetationsorgane der Phanero- Ottova encyklopedie obecných vědomostí na CD-ROM - díl VII © Aion CS, s.r.o. ve spolupráci s AMD, v.o.s. 108 Debatta — Debevec. gamen und Farně; Vergl. Morphologie u. Biologie der Pilze, Mycetozoen u. Bacterien (Lipsko, 1884); Vorlesungen uber Bacterien (t., 1885 ); Handbuch d. Morphologie u. Physiologie d. Pilze, Flechten und Myxomyceten a mu. j. Od r. 1867 redigoval s G. Krausem »Botanische Zeitung«, v niž nalézá se mnoho jeho příspěvků. Pě Debatta čili diskusse (franc. discussion) sluje rokováni, rozprava konaná o nějakém předmětu dle určitých pravidel, zvláště v příčině pořadí jednotlivých řečí, nerušeného projevu mínění jednotlivcova (volnost slova), dozoru předsedajícího a disciplinární moci jeho. Při parlamentech a jiných sborech a korporacích, spolcích atd. bývají pravidla ta shrnuta ve zvláštní jednací řád. Dle vzoru francouzského, jejž sledovala většina parlamentů na pevnině evropské, dělí se d., skládá-li se návrh z více částí, v d-tu generální, všeobecnou, v níž se jedná o něm jako o celku, tudíž o zásadách jeho, a v d-tu podrobnou, speciální, kde se rokuje o jednotlivých ustanoveních nebo částech návrhu (odstavcích, článcích osnovy zákona) Tak i dle § 47. jedn. řádu sněmu království Českého při druhém čtení, kde se po skončené d-tě povšechné hlasuje, má-li se vejiti v d-tu podrobnou. Dle jednacího řádu říšsk. sněmu něm. bývá povšechná d. při předlohách rady spolkové a při osnovách zákona navržených poslanci, a to při prvním čtení, kde se jedná jen o zásadách osnovy, a při 3. čtení, kde je také podrobná d., jež vyplňuje celé čtení druhé, při kterém návrhy opravné nepotřebují podpory. Na sněmu českém takové návrhy vedlejší potřebují podpory 20 členův a mají býti odevzdány písemně. Návrhy na konec d-ty (klotura, clôture) mohou se činiti kdykoli, ale nesmí se tím řečník vyrušiti; sluší o nich hlasovati hned bez dotazu o podpoře; před tím mají býti odevzdány písemné návrhy vedlejší, aby mohly býti zahrnuty do hlasování, jsou-li podporovány (čl. 50 jedn. ř.). Po skončené d-tě volí řečníci zapsaní pro a proti po generálním (hlavním) řečníku; neshodnou-li se, rozhodne los. Zpravodaj nebo navrhovatel má poslední slovo. Mluví-li zástupce vlády po skončené d-tě, je rokování zase zahájeno. Po skončené d-tě dovolují se pouze krátké opravy věcí tvrzených v d-tě (věcné opravy), v jiných parlamentech (říš. sněmu něm.) osobní poznámky (k objasnění nedorozumění). Často rozhoduje o pořadí řečníků los (pruská sněm. panská) bud' vůbec, nebo hlásí-li se zároveň (pruská sněm. posl.). Pravidelně se střídají řečníci mluvící pro a proti (§ 52. jedn. ř.), mohou však místo postoupiti jinému, nemluvil-li již dvakráte; nepřítomný pozbývá slova. Zpravodajové kommissí a zemského výboru mluví s místa zpravodajského, ostatní se svého místa (§ 55.); čisti řeči a spisy smějí pouze zpravodajové nebo zástupci vlády; poslanci potřebují ku čtení listin povolení sněmovního. Předseda, chce-li mluviti, musí se vzdáti předsednictví až do vyřízení věci. Bez d-ty jedná se o některých otázkách formálních (o pořadu podrobné d-ty, skrácení formálního řízení, návrhu na konec d-ty, povolení ku čtení listiny). Při odchylce od věci volá maršálek sám nebo na žádost členů sněmu řečníka »k věc i« a za neslušné nebo trestuhodné řeči »k pořád ku«, stalo-li se tak opětně, může mu vzíti slovo se svolením sněmu (čl. 59., t.). Hsz. Débauche [deboš], franc, rozmařilý, nepořádný život, zhýralost; débauche [-šé), zhýralec, prostopášník; débaucher [-šé), vé-sti zhýralý, prostopášný život; débaucheur (-šér], svůdce. Debe (Dembe) W i e 1 k e, ves v ruském Polsku, guber. varšavské, okr. nowomiňském na pravém bř. Visly, památná vítězstvím Poláků pod Skrzynieckým nad 6. arm. sborem ruským gen. Rosena 31. bř. 1831. Debellace (z lat.), úplné přemožení a podrobení válčícího státu a jeho přivtělenl ku státu vítěznému. Debet, lat., jest dlužen, povinen, množ. poč. d e b e n t. Slovem tím naznačuje se v účetnictví každý dlužník (debitor), t. j. debituje se každý účet za hodnotu obdrženou neboli přijatou. Psává se česky: má dáti (mají dáti), rusky: dolžen, dolžny, debet; polsky: winien; srbsky: duguje; bulharsky: da dava; franc.: doit (doivent); italsky: dare; španělsky: debe; německy: Soli; angl.: Dr. — Naproti tomu označuje se jedenkaždý věřitel (c r e d i t o r) slovcem c r e d i t množ poč. c r e d u n t), t j. kredituje se každý účet za hodnotu danou. Psává se po česku: dal (dali), rusky: imějet, imějut, kredit; polsky: ma; srbsky: potražuje; bulh.: da zema, da zima; franc: avoir; ital.: avere; špan.: haber, něm.: Haben; angl.: Cr. Sčítáme-li na některém účtu osobním položky zapsané v d-u, dovídáme se sumy, kterou tato osoba za hodnoty od nás anebo na náš účet obdržené nám dluhuje; sčítáme-li na témž účtu osobním položky zapsané v kreditu, dovídáme se sumy, kterou osoba tato za hodnoty nám dané za námi pohledává. Sho-dují-li se obě sumy (debetová s kreditovou), říká se, že účet se ruší, t. j. osoba ta ničeho nám nedluhuje, aniž má čeho za námi. Rozdílu, o který se obě sumy rozcházejí, říká se saldo neboli zůstatek. Rozdíl tento je saldem aktivním, je-li suma d-u větší než suma kreditu; rozdíl tento je saldem passivním, je-li suma kreditu větší než suma d-u. — Při účtech neosobních hmotných (na př při úctě pokladnice, zboží, směnek a p.) značí strana debetová příjem, strana kreditová výdej. Při účtech neosobních nehmotných (na př. při úctě úroků, diskonta, mzdy, daní, nákladův obchodních a p.) značí strana debetová ztrátu, strana kreditová zisk Kli Debevec (Debevc) Jan Ant., spis. slovinský (*1758 v Lublani — 11821 v Žužem-berku v Krajině), beneficiát a katecheta na škole uršulinek v Lublani, byl první, jenž r. 1795 počal bohoslovcům lublaňským před-nášeti mluvnici slovinského jazyka, v čemž však již r. 1797 ustatí musil následkem tehdejších válek. Ta přestávka trvala až do r. 1817., když se zřídila řádná stolice slovinského jazyka na tamní bohosl. fakultě. Sepsal: Krátki Ottová encyklopedie obecných vědomostí na CD-ROM - díl VII © Aion CS, s.r.o. ve spolupráci s AMD, v.o.s. D§bica Navuki, Regelce inu Molitve za Sakrament Svete Pokore (Lublaň, 1783, 5. vyd. 1807); Pred-govor k I. zv. star. test. (1791); Krainische Grammatik (1795—97); Deutsch-Krainerisches Wörterbuch ve 2 sv., obě díla v rukop. v seminářské knihovně lublaňské; Majhina Prepo-vedvanja (Lubl., 1809). Lo. Debica [dem-], okr. město v haličském kraji tarnovském, nad Vislokou, má 3576 ob. pol. (1890), většinou židů, školu, stanici žel., voj. posádku a zámek knižat Radziwillů. ©©Debicki [dem-]: 1) D. L u d w i k, současný konservativ!]! publicista polský. Napsal velmi mnoho životopisů a monografií, z nichž uvádíme: Czlowiek w przebiegu wieków (Krakov, 1865); Polska w chwili pogromu (Lipsko, 1865); Kilka rysów z zywota i pontyfikatu Piusa XI. (Lvov, 1868); O prqdach wieku (Krakov, 1869); Leon Rzewuski (t, 1870); A. Z. Helcel (t., 1870); Adam Potocki (t., 1872 ); Jerzy Kos. Lubo-mirski (t, 1872); Pulawy (Lvov, 1886); Kar-dynal Czacki (Krakov, 1888 a j.). 2) D. W 1 a d y s 1 a w Mich., spis. polský (* 1853 ve vsi Smardzewě pod Zgierzem), vzdělával se na filos. fakultě ve Varšavě, později byl tam učitelem klass. jazyků, ale vstoupiv r. 1885 do semináře, vysvěcen byl po dvou létech na kněze a dosazen do Varšavy. Spisy jeho, jimž přáti by bylo více kritičnosti, čelí k otázkám filosofickým, a hlavním z nich jest Nesmiertelnošč duszy jako postulát filozcczny przyrodoznawstwa (Varšava, 1885, 3. vyd., 1889). Mimo to vydal: Myši i slowo, logika i gra-matyka) t., 1876, 2. vyd. 1887); O zasadniczych róínicach psychicznych miedzy czlowiekiem a zwierzeciem (t., 1876, 2. vyd. 1887); O grani-cach poznania przyrody (1874); Prawo zachovania sily i zjawiska psychiczne (1874); Bez-wyznaniowošč, jej przyczyny i skutky (tamt., 1885—86); Postep, szczešcie i przewroty spp-leczne (t., 1885—86). Šnk ©©Debidour [-důr) Elie Louis Marc-An-toin, též Antonín, hist. franc. (* 1847 v Nont-ronu), stal se r. 1880 prof. historie v Nancy a r. 1891 gen. inspektorem vyučování. V Nancy založil »Societe de géographie de ľ Est« a »Annales de ľ Est« a vydal mimo jiné: La Fronde angevine (1877); Précis de ľ histoire de VAnjou (1878); Histoire de Du Guesclin (1880); Ľim-pératrice Theodora (1885); Etudes critiques sur la Revolution, ľ Empire et la perióde con-temporaine (1886); Histoire diplom, de l Európe 1814-1878 (1890, 2 sv.), Debilitas (latt.), slabost, ochablost. Debillemont [-bilmon] Jean Jacques, skladatel franc. (*1824 v Dijonu — 11879 v Paříži), byl odchovancem Alardovým ve hře houslové, Leborneovým a Caraffovým ve skladbě na konservatoři pařížské. Četné opery, operety a ballety D-ovy provedeny v Dijonu a Paříži; úspěchu dodělaly se Le rénegat, Le bandolero, Feu mon oncle, Le joujou, Astaroth a j. Vedle oper pěstoval D. komposici sborovou a instrumentální (Les vépres siciliennes), ano i literárně byl činným. Str. Debiňski [dem]: 1) D. Jakob (z Debna), diplomat polský (fkol. 1490), byl r. 1459 Deblin. 109 s poselstvím u Jiřího z Poděbrad, aby zamezil hrozící válku s králem Kazimírem, jejž Jiří podezříval, že jako manžel dcery císaře Albrechta čině nároky na český trůn, poslal do Čech lupičské roty, působící v zemi ohromné škody. D. ospravedlnil polského krále, uvaliv vinu na křižáky, přející si znesvářiti Čechy s Poláky. Súčastniv se později boje proti křižákům, byl r._ 1467 s Ostrorogem a Dlugoszem po druhé v Čechách a pracoval zde ke shodě Jiřího s papežskou stolicí. R. 1469 poslán jako korunní kancléř do Říma, aby získal český trůn pro Kazimíra, později súčastnil se taženi proti Uhrám, načež r. 1477 jmenován kastelánem krakovským. R. 1479 za nepřítomnosti královy spravoval říši. 2) D. Henryk viz Dembiňski. Debir viz Šalomounův chrám. Debit [debi], franc: 1) D., odbyt, prodej zboží, zvláště prodej drobný, pak výčep nápojů (d. de boissons) a koncesse k němu, nebo výhradný prodej některého druhu zboží, zvláště v cizině. Prodavač takový sluje d e b i -tant. Poštovní d. jest u časopisů tolik co poštovní doprava; může býti časopisům cizím odňata výnosem ministerským. — 2) D. (v účetnictví) tolik co dluh, nebo debet (v. t.). Debitni tolik co dlužní nebo konkursní, na př. d. m a s s a-konkursní podstata. Debitor, lat., dlužník. Debitum, lat., dluh, povinnost. D. pro-priům, dluh vlastní, d. alienum dluh cizí, v. Constitutum. — D. coniugale manželská povinnost; d. feudale, manská povinnost. Debla, staroč. jméno mužské. Déblal [deblé], franc, odkopávka; ve hradebnictví: 1) odkopávaní prsti na získání vodorovné plochy nebo navážení dobyté země jinam na hráz nebo násep; 2) místo, kde se pracuje takovým způsobem. FM. ©©Deblin, městečko na Moravě, na potoku t. jm., hejt. Brno, okr. Tišnov, 179 d., 1192 ob. č ., 10 n. (1890), kostel sv. Mikuláše r. 1746 úplně obnovený, 3tř. šk., mlýny, cihelna a pošta, red.-D. připomíná se od r. 1234 jako majetek pánů z D-a (v. t). Podací kostelní darováno r. 1294 skrze Dmitra z D-a, Kedrutu, jeho manželku, a tchyni jejich Vojslavu řádu Německému. R. 1356 drželi D. Jan a Procek z Lomnice, kteří se potom tak rozdělili, že Jan měl D. a Procek (jehož potomci se psali z Lomnice a z D-a) Louku. Jan zemřel okolo r. 1390, zůstaviv dceru Markétu (manžel Čeněk z Kun-štátu a z Loučky)3 která D. strýcům svým Beneši, Vaňkovi a Čeňkovi postoupila, ale bylo tu také věno Anežky (fl398), dcery Jencovy z D-a a manž. Hynka Jevišovského z Kun-štátu. Toto, jakož i díly dotčených bratří získal v 1. 1398—1412 Jan mladý z Lomnice, byv naposled od Anny, dcery Vaňkovy, na spolek přijat. Týž prodal r. 1415 hrad a ves D. s panstvím Arklebovi z Drahotouše, odjinud z Ve-teřova, který tu ještě r. 1437 seděl. Syn (?) jeho Jan spolčil se r. 1448 s Vaňkem z Boskovic, jenž ujal D. po r. 1450 (po smrti Janově) a zase okolo r. 1464 syny své na spolek přijal. Tito Václav, Albrecht, Jaroslav na místě Ottová encyklopedie obecných vědomostí na CD-ROM - díl VII © Aion CS, s.r.o. ve spolupráci s AMD, v.o.s. 110 z Deblína. Ladislava nezletilého prodali hrad a městečko D. s panstvím (1470) radě kr. města Brna. Sčk. z Deblina, příjmení rodů moravských, jež mají po Deblíně u Brna. 1) Páni z D., rod staropanský, jehož erb byl štít ve štítě tak, že vnitřní štít příčním pruhem rozdělen byl na tré a obruba nebo kraj mezi oběma jest čočkován (viz vyobr. pečeti Arklébovy z r. 1291 č. 1066.). Předek Č. 1066. Arklébova pečeť z r. 1291. Ratiboř z D. připomíná se poprvé r. 1234, kdež obdržel od Přemysla markr. čásť hor rudných u D., a připomíná se potom do r. 1245. Měl dva syny. Starší Arkléb z Dubna, odjinud z Brunšperka (1233—1286), býval pod-češím (1233), purkrabím brněnským (1240 a 1286), od r. 1277 komorníkem bítovským (fl294). Mladší J en e c z D. (1234—1271) byl od r. 1256 purkrabím hradeckým a zemřel před r. 1287, zůstaviv kromě dcery Kedruty vdovu Vojslavu, která ještě r. 1304 žila a vše svoje klášterům rozdala, neb jediná dcera její Atka byla převo-řiší u sv. Kateřiny v Olomúci. Arkléb (tl294) zůstavil z Budislavy nebo Buzky dceru Zde-slavu (manž. Markvart ze Slatiny 11279) a syny Arkléba mladšího z Dubna (1281 až 1292) a Vítka z Loučky (1292—1322), o jejichž potomcích nevíme. Avšak poněvadž měli týž erb iSkoch z Hvězdlic (1263 až 1297, kom. brněnský) a syn jeho Onšík (1287) a r. 1252 se také synové Jencovi připomínají, k víře se podobá, že rodina tato ještě tehda nevymrela. 2) Š r a m o v é z D., rod napřed městský, pak rytířský a konečně hraběcí, jehož erb naposled byl štít klínem (jehož ostří k vrchu jest obráceno) na tři díly rozdělený; v klínu modrém na zeleném pahorku divý muž s dlouhou černou bradou maje na hlavě krvavou ránu (Schramme), hlavu a bedra vavříny ozdobené a v pravici buzikán železný. Ostatní dva díly jsou na přič na 4 pole rozděleny; v pravém horním žlutém jest kotvice železná o dvou zubech, v dolním pravém červeném jest rameno mužské se žl. rukávem meč držící a ránu krvavou na lokti mající. Tak je to i v levo, ale co bylo nahoře, jest dole. Nad štítem jsou dvě helmy s korunami, na nichž se znamení ve štítu (mezi křídly s kotvicemi divoký muž a mezi rohy loket mužský) opakují. Předek jejich Matouš Šram, měštěnín brněnský a yýběrčí ungeltu, obdržel r. 1573 s bratry svými Řehořem a Valentinem list erbovní, aby se psal z D. Vnuk jeho Gabriel (ze syna Tomáše a z Alžběty Brevinky z Hohenšteina) 30 let byl v povinnostech konšelských, potom kr. rychtářem v Brně, ve kterémž úřadě nemálo se přičinil při obhajování téhož města. Pro tyto zásluhy stal se r. 1645 kr. radou a povýšen do stavu šlechtického zemí dědičných tak, aby vynechávaje jméno Šram, psal se toliko z D. Syn jeho Maxim. František odbyv studia, stal se referendářem a assessorem u moravského tribunálu a byl milovníkem nejen dějin domácích, nýbrž i pilným sběratelem starých památek, jak svědčí obšírné jeho zápisky uložené v knihovně olomúcké. R. 1671 potvrzen jest stav jeho šlechtický pro Uhry ar. 1688 obdržel zde inkolát. Zůstavil (z manželky Marie Salomeny z Hofu) syny M a x i m i 1. Františka, Antonína Frant. Viléma a Františka Libora a pět dcer. Bratří tito povýšeni majestátem (1699) do stavu rytířského rodů starožitných a rozšířen erb jejich erbem matčiným na ten způsob, jak nahoře popsáno. Nejstarší z nich Maximilian odbyv studia svá v Praze, stal se doktorem práv (1687), býval pak kancléřem a assessorem tribunálu moravského a naposledy referendářem a radou u české dvorské kanceláře. R. 1703 koupil Staré, r. 1713 Nové Hobzí, r. 1727 Chvalkovice na Moravě, kromě toho Heralec a Humpolec v Čechách a od cis. Josefa, jenž jej r. 1710 do stavu panského v král Českém povýšil, dostal v léno hrad znojemský. Z moravských statkův s knihovnou, zbrojnicí a obrazárnou zřídil svěřenství rodinné, v jehož držení měli následovati potomci, a kdyby těch nebylo, bratří jeho, kteří se byli oddali vojenskému stavu; kdyby pak rod Deblinský po meči měl sejiti, mělo se svěřenství toto obrátiti na založení ústavu pro kadety nebo mladé vojíny, z českých a moravských šlechtických rodin pocházející (fl732). Syn jeho František Antonín byl jako otec jeho a děd pán pamětí dějepisných a umění výtvarného milovný a sbírky zděděné, jež i se sbírkou zbraní a obrazárnou na hradě znojemském umístil, rozhojnil. Roku 1741, dne 20. ún., povýšen jest do stavu hrab-ského král. Čes. a zemřel r. 1757 dne 31. ledna zůstaviv dva syny, z nichž mladší vstoupiv do řehole františkánské, přijal jméno Benve-nutus (f 1816 v Mor. Třebové), starší Josef František ujal statky otcovské, ale zastřelen jest 21. čna 1784 v lese od pytláka. Poněvadž dědicův přirozených po něm nezůstalo, pominulo svěřenství, k němuž se připovídaly sice poslední po přeslici Eufemie hrab. Žele-cká z Počenic a Marie Anna, obě rozené z D., ale spokojily se pak ročním platem 6000 zl. Nedlouho po smrti Josefově prodány statky a sbírky a z peněz stržených zřízeno 17 na. dání kadetských (tak zvaných Deblínských) při c. k. voj. akademii v Novém Městě. Některé obrazy a knihy přivezeny do Vídně, mezi nimiž zejména vzácný rukopis gram-matiky Blahoslavovy, kterou r. 1857 J. Hradil a J. Jireček vydali. Sčk. Ottová encyklopedie obecných vědomostí na CD-ROM - díl VII © Aion CS, s.r.o. ve spolupráci s AMD, v.o.s. Deblokovati — Debordovati. 111 Deblokovati, franc, ve voj. 1) zrušiti blokádu (v. t.) a odtáhnouti s obiehavším vojskem od pevnosti dotud obklíčené; 2) při. nutiti oblehatele přátelské pevnosti, aby od ní odtáhl, vysvoboditi pevnost nepřátely obklíčenou. _ FM. Deblov, ves v Čechách, hejtm. chrudimském, okr. nasevrckém, obec a fara Licibořice, 9 d. a 57 ob. č. (1890). Debnia [dembňa] nebo D e m n i a, ves v hejt. manství žydaczówském, okr. mikolajówském v Haliči, má veliké železné hutě, 3 žel. hamry, 1480 ob. rus. (1880). Debno [demb-], starožitný erb polský, mající v červeném poli bílý kříž, pod jehož levým ramenem stojí W (viz vyobr. č. 1067.) Č. 1067. Znak Debno. Debo, jezero v záp. Súdáne v Africe mezi 15° 15°30' s. š a 3° 40' -4° 30' z. d v území Mas-sině, asi 230 km jz. od Timbuktu; napájeno jest Nigirem, jenž na jv. do něho se vlévá hlavním tokem, pak na záp. břehu pobočným ramenem zv. Diaka, a na sz. břehu u Jovaru opět z něho vytéká. De Bois [-boä] E 1 i s e u s, mincéř, jenž v účtech pražské mincovny obecně jen »der Franzos« sluje. Byl ve službách J. Oldřicha z Eggenberka a dle všech okolností byl mincovních praktik velmi znalý. Za jeho dohledu raženy v pražské mincovně některé tolary Jana Oldřicha z Eggenberka, nesoucí letopočet 1630 a jako znaménko hlavu kančí. Z neznámých příčin raženy za jeho dohledu v pražské mincovně v 1. 1630 a 1631 i mince vládní, které též opatřeny jsou mincovním znaménkem Eliášovým, kančí hlavou' Zdá se, že mincéř ten ražby ty jen na zkoušku neb k výpomoci prováděl; nestálť on nikdy v úředním svazku s mincovnou pražskou. Faa. Debolecki [dembolén-] Wojciech z Ko-nojad, erbu Prawdzic, františkán (fkol. 1647), byl kaplanem Lisovčíků a súčastnil se s nimi třicetileté války po straně císařově. Později vynikl spory se svým řádem a jako hlava řeholních bratrů pro výkup křesťanských zajatých. Jest autorem díla Przewagi Elerów polskich (Poznaň, 1623 a častěji, posl. v Krakově 1859 se životopisem autora od Moraw-ského), které pojednávajíc o taženích družiny Lisovčíků v Polsku i v Německu jest důle- žitým pramenem historickým. Ve spisku Wy-wód jedynowladnego paňstwa šwiata (Varš., 1633) snaží se dokázati, že nejstarším jazykem světa byl polský. Děboíin (něm. D i e b 1 i n g), ves v Čechách, hejtm. a okr. jindřichohradeckém, má poštu, školu, kapli z r. 1782, stanici Českomor. příční dr. a 590 ob něm. (1890). Deboljskij N. G., filosof ruský (* 1842 v Petrohradě), ukončiv studia na hornické akademii, přednášel v 1. 1882—86 metafysiku, logiku a psychologii v petrohradské duchovní akademii, později stal se předsedou paedago-gickéko kuratoria ženského gymnasia kněžny Obolenské tamže. Z jeho spisů jsou nejčel-nější: Vvedenije v učenije o poznaniji (Petrohrad, 1870); O díalektičeskom metodě (t. 1872); Filosofija buduščago (t., 1882); Vopros o pro-ischožděniji čelověka s točki zrěnija biologiji i etiki (t., 1883); O vysšem blagě ili o ver-chovnoj cěli nravstvennoj dějatěljnosti (t., 1886; Filosofija fenomenaljnago formalizma (t., 1892, I. díl'. Mimo to zmínky zasluhují četné jeho stati v časopisech, jako: Očerk istoriji novoj anglijskoj filosofiji (Pedag. Sborník, 1875 a 1876) . Německaja filosofija v poslědnija 50 lét (t., 1876); Istoričeskij vzgljad na otnošenija filosofiji k naukě, iskusstvu i nravstvennosti (t., 1877) ; Filosofskija osnovy nravstvennago vospi-tanija (t., 1879) a j. D. jest odpůrcem posi-tivismu a v »Prvoumě« vidí nadsmyslnou osnovu všech zjevů. Snk De Boni F i 1 i p p o, spis. ital. (* 1820 ve Feltre — 11870 ve Florencii). Kněz, pak domácí učitel, r. 1846 musil prchnouti do Lau-sanny, odkud psal pamflety Cosi la penso, r. 1848 redigoval Mazziniovu »Italia del po-polo«, po návratu Rakušanů do Toskánska byl švýcarským vyslancem římské republiky, po jejím pádu evropským zpravodajem brazilské »Tribuny«, r. 1859 vrátil se do vlasti a od r. 1860 náležel ke sněmovní levici. Nej-důležitější spisy: Gli Eccelini e gli Estensi. Storia del secolo-XIII. (Benátky, 1841, 3 sv.); Sulľarte a sugľ artisti italiani (Florencie, 1844); Voči delľ anima (Lausanne, 1846); drama Do-menico Veneziano e Andrea del Castagno (Turín, 1851); La chiesa romana e ľ Itália (Milán, 1863) ; Ľ inquisizione e i Calabro-Valdesi (t., 1864) ; Ragione e dogma (Siena, 1866); Dell, incredulitä degľ Italiani nel medio evo (Milán. 1868). Debórá (hebr., včela): 1) D., chůva Rebeky, která doprovázejíc svou paní do Kanaanu na cestě zemřela a pod dubem u Bethélu byla pochována; odtud nazváno místo ono »Dub pláče«. (I. Mojž. 35, 8.) — 2) D., známá hebrejská prorokyně, která po smrti soudce Éhúda v době veliké národní zmalátnělosti a rozervanosti lid svůj soudila a Baráka slovem i skutkem povzbuzovala, aby v čele několika kmenů isráélských osvobodil národ z jařma kanaanského krále Jábína, což se skutečně podařilo. (Soud. 4, 4—5, 32.) Jrk Debordovati, z franc, přesahovat i. Užívá se ve strategii a v taktice, na př.: Naše operační základnice d-duje (přesahuje) na obou Ottová encyklopedie obecných vědomostí na CD-ROM - díl VII © Aion CS, s.r.o. ve spolupráci s AMD, v.o.s. 112 Debóřina píseň — Debraux. bocích základnici nepřátelskou. Postavení vojska k bitvě sešikovaného d-duje (přesahuje) pravým křídlem svým levé křídlo vojska nepřátelského a může je tedy snadno obejiti. FM. Debóřina piseň je z nejkrásnějších plodů poesie hebrejské (Kniha Soudců, k. 5.). Předmětem jejím jest díkůvzdání za vítězství dobyté v rovině Kisonské a Sisarské nad Kanaan-skými, kteří zle utlačovali národ isráélský. Děj sám spadá do XIV. (XIII. stol.) př. Kr. Báseň uznává se obyčejně za nej starší památku literatury hebrejské, ač nelze určití, je-li Debórá její původkyní; novější kritika klade ji do doby mnohem pozdější než vypravování historické o téže události obsažené ve 4. kap. Kn. Soudcovské, jež poukazuje do doby restaurace; v jazyce, jež prvější považují za dialektický a archaický, shledává stopy vlivu aramejského. Zevnější formou svou D. p. rozpadá se v umělé strofy. Srv. Hollmann, Commentarius philol. criticus in Carmen Deborae (1818); Kemink, Com. de cant. D. (1840); Böttger, Com. exeg. crit. in D. cantum; A. Müller, Das Lied der Debora (Königsberger Phil. Studien, 1888) a j. Débouché [débušé], franc, ve vojenství ústí, východ z nějakého prosmyku neb ze kterékoli zúženiny v pozemí. — DebOUCho-vati, vytáhnouti z prosmyku neb úzkého místa do volnějšího pole. Obsadí-li nepřítel vhodně protější území tak, že může vydatně páliti na debouchující voje, bývá těmto vynikání z úžiny velmi obtížno a spojeno se značnou ztrátou lidských životů. Proto nutno bud' tento pohyb náležitě připraviti možno-li obsazením výšin vedle prosmyku a palbou do odpůrce, nebo zúženinu obejiti jinou cestou. FM. Debours [debúr], deboursement [deburs-man], franc., výdaj; deboursovati, vydati peníze, zaplatiti, někoho založiti penězi. De Bow [-bau] James Dunwoody Brownson, statistik amer. (* 1820 v Charlestonu, Již. Karol. — 11867 v Elizabethu). Oddal se záhy žurnalistice. Usadiv se v Novém Orleansu založil (1846) a řídil De Bow's Commercial Review, jež záhy stala se předním listem amer. jihozápadu. Od r. 1848 přednášel národní hospodářství a obchodní statistiku na universitě Louisianské. V 1. 1853—55 redigoval a ukončil zprávu o sčítání lidu z r. 1850. O sobě vydal: The industriell Resourees of the. Southern and Wester States (1853) a Encyclopaedia of the Trade and Commerce of the United States (1855). Debowiec [demb-]: 1) D. městys v hejt. a okr. jaselském v Haliči na 1. bř. Wisloky, jižně od Jasla, má faru, školu, poštu, veliké tkalcovny na plátno a floretové hedvábí, bělidla příze, polní hospodářství a 1645 obyv. (1880). —2) D. slezský viz Dubo vec. Debř, ves v Čechách, hejtm. a okr. mladoboleslavský na Jizeře, obec Hrdlořezy, fara Kosmonosy, pošta Josefodol; kostel sv. Barbory, 3tř. šk., 2 cihelny, 61 d., 801 ob. č. (1890). Debra (alb. Divre, slov. Debra, Deborsko, obyv. Debranin Debralija) slove posud málo známá dolina Černého Drimu, mezi výtokem jeho z jezera Ochridského a spojením jeho s Bílým Drimem, mezi Šar-planinou na vých. a strmými pásmy albánskými na záp. S pravá padá do Drimu přítok Rádika. Jméno pochází od stslov. dbbrb dolina. Dělí se na D ru Horní a Dolní (alb. Divre sipere a D. postere). Je to země málo schůdná, hornatá; Drim sám teče přes četné prahy v těsných roklích, mezi nimiž vynikají Veliká i Malá Grůka a Ure Dialit (ďáblův most). Jen na jihu jest otevřenější krajina s vinicemi. Největší čásť obyvatelstva jsou Albánci, mluvící zvláštní odrůdou severní albánštiny čili nářečí gegického, vesměs fanatičtí musulmané, lid bojovný a loupežný, jejž Porta často bývá nucena vojenskými výpravami k poslušnosti přiváděti. Slované bydlí v jedné části Horní D-ry a v celé dolině Radiky; jsou křesťané, jen v několika vesnicích musulmané. tak zvaní Torbeši čili Ulufi. Nosí bílý kroj, chodí jako zedníci a stavitelé po celém poloostrově a šlovou Mi-jáci. Nářečí jejich je rázu makedonskobulhar-ského, dosti starobylé a má trojí člen; hlásí se k Bulharům, ale někteří se prohlašují také za Srby. V území jejich leží veliké vsi Galičnik a Lazaropole, jakož i větší klášter, sv. Jan Bi-gorský. Hlavní město D-ry jest Debra či D i b r a (slov. Debr) asi se 2000 domy, většinou muhammedánskými, sídlo paše či mutessarifa, podřízeného valijovi bitolskému, se silnou tureckou posádkou, a řeckého biskupa. V sousedství se nalézají sirné teplíce. — D. připomíná se pod tímto jménem již od XI. stol, ač po-řídku. Od vědeckých cestovatelů posud málo byla navštívena. První krátký popis podal český lékař Jos. Müller (Albanien, Rumelien atd., Praha, 1844, 69). Později D-ru navštívili Hahn (Reise durch die Gebiete des Drin und Wardar, 1867), Angličan Tozer a přírodozpytec Rockstroh (překlad viz ve Světozoru, 1876). V domácím nářečí alb. i slov. napsána jest kniha Jiřího Puljevského, Rečnik od tri jezika s. makedonski, arbanski i turski (Bělehrad, 1875). KJk Debra Tábor, zvláštní okres v habešské krajině Amhaře, v prov. Begemederu, asi 60 km vých. od jezera Tany, jest vlastně táborem stálého vojska habešského a sídlem panovníkovým. Na kopci Samaře (2496 m) nachází se skvostný císařský stan, k němuž vede schodiště vytesané v čedičové skále; kolem rozestaveno několik děl a důstojníci ve skvostných úborech konají stráž u stanu. Naproti němu vypíná se stan chrámový, neméně bohatě upravený, v němž chovají se desky s desaterem. V D. T-ře udílí císař audience. Počet obyvatelstva kolísá velmi podle toho, mnoholi vojska je shromážděno; zvi. před válečnými výpravami shromažďují se tu davy kořistivých Habešanů, kteří vojsko provázejí. Debraux [debró] Paul Emile, písničkář franc. (* 1796 v Ancervillu — 11831 v Paříži). Bída nezabránila mu vliti písním svým lehkost jarého veselí, tak že mnohé z nich, najmě pijácké a politické, pro něž byl několikráte uvězněn, přes slohovou nesprávnost znárodněly. Nejznámější jsou: La colonne, Le Mont Saint-Jean, Fanfan la tullpe, La veuve du soldát, Soldat, ť en souviens-tu, Mar ngo- Ottova encyklopedie obecných vědomostí na CD-ROM - díl VII © Aion CS, s.r.o. ve spolupráci s AMD, v.o.s. Debrauz — Debrecínska pusta. 113 Nedostatek slušnosti zjednal mu jméno »Bé-ranger de la canaille«. Béranger vydal jeho Chansons Complétes (1835—37). Debrauz [debró] Alois, publicista franc. (* 1811 v Terstu). Studoval v Lublani, filosofii v Miláně, práva ve Vídni a v Paříži, načež praktikoval u soudu milánského. Brzy oddal se však v Paříži publicistice jako jeden z redaktorů »La Presse«, a maje hojné styky s rozhodujícími osobnostmi hrál úlohu politickou a později i diplomatickou. Všude vystupoval, a to ne bez úspěchu, jako rozhodný obhájce Rakouska, zvi. r. 1848, začež dostalo se mu uznání v Rakousku, jež jmenovavši jej odbor, radou v ministerstvu obchodu, svěřilo mu později i reorganisaci konsulátů ve Francii a na sev. pobřeží Španělska^ za kterým účelem cestoval r. 1853 po Španělsku, Portugalsku a Marokku. R. 1854 opustiv státní službu věnoval se znova publicistice. R. 1842 vydal spis La Question de la Regence atd. (Paříž); pak sen-sační brožuru Guizot et Lamartine; Ľenseigne-ment supérieur en harmonie avec les besoins deľ Etat (1845), na základě jehož poslán studovat zřízeni něm. a ital. universit za účelem reorganisace právnických fakult francouzských. Dále uveřejnil La question italienne (t., 1849), články z »La Presse« ve prospěch Rakouska r. 1848, zajímavé zprávy z cesty podniknuté r. 1853 v »Mitteilungen aus dem Gebiete der Statistik« (1854, 2., 3, 5. sešit), diplomatické korrespondence »Constitutionelu« za války východní, Le traité de Paris, ses causes et ses effets (1856', život Napoleona III. a j. Vše, co D psal, působilo sensačně hlavně zprávami, jež dovedl si obratně získati maje všude přístup otevřený. Debray [debré] Henry, chemik fr. (*1827 v Amiensu — 11888 v Paříži, byl praepará-torem v Devillově laboratoři při Ecole normále, pak prof. na lyceu Bonapartově a Karla Velikého, později prof. na Ecole normále a na Sorbonně, místopředsedou mezinárod. úřadu pro míry a váhy a členem Institutu. Pracoval s nevšedním úspěchem v chemii minerálne a fysikální, částečně samostatně, částečně s De-villem. Z prvních jeho prací sluší uvésti praktickou učebnici chemie elementární Cours de chimie élémentaire (4. vyd. 1882), pak studii o berylliu a jeho sloučeninách. Vynikající měrou účastnil se znamenitých prací Devillových o platině a kovech platinových Rovněž pokračoval v Devillových studiích o dissociaci a provedl nejdůležitější práci svou o dissociaci vápence. Krátce před svou smrtí uveřejnil s Jolym výsledek studií o rutheniu a jeho sloučeninách. Debřec, též D o b r c e, ves v Čechách, hejtm. a okr. rychnovském, obec Hraštice, fara Skuhrov; 37 d. se 324 ob. č. (1890). Debrecín (maď. Debrecen). město v Uhrách v distriktu zátisském a župě hajduské, jejímž sídlem jest. Leží v písčité rovině a má městský vzhled a výstavnost jen na náměstí a v nej-bližším jeho okolí, kdežto periferie, kteráž paprskovitě daleko do pusty vybíhá, má zcela ráz vesnický. Čítá 56.940 obyv. maďarských (1890), mezi nimi jen 786 Němcův a 145 Slováků. Podle náboženství 42.208 reform. evan. gelíků, 8725 katolíků, 3999 židů, 1029 pravoslavných a 905 vyznání augšpurského. Jest typickým městem vnitrouherským. Z budov vyniká krásný chrám reform. evangelíků, chrám františkánův a piaristův a radnice. Pozoru-hoden jest pomník básníka Csokonaye. Město samo má svůj organisovaný magistrát jako úřad politický, jest sídlem úřadů župních, královské soudní stolice, státního zastupitelství, finančního, tiskového a okresního soudu, ředitelstva katastru a finančního, advokátní, notářské, průmyslové a obchodní komory; má piaristské gymnasium, velmi četně navštěvovanou hlavní školu (jakousi akademii) reformovaných, vyšší reálku, školu obchodní a hospodářskou, sirotčinec, stálé divadlo, banky, společnosti akciové, veřejnou knihovnu (přes 40.000 sv.), ústavy dobročinné, nemocnici a j. Obyvatelstvo živí se vedle orby hlavně řemeslem, průmyslem a obchodem. Zejména kvete výroba látek vlněných, koželužství, obuvnictví, hřebenářství, soustružnictví, kožešnictví a výroba nábytku. Ve velkém se vyváží do Uher proslulé debrecínske mýdlo a dýmky. Též jsou zde veliké továrny na připravování sanytru. ledku k potřebám průmyslovým, pivovary a lihovary. Velké trhy výroční zprostředkují rozsáhlý obchod s hovězím a vepřovým dobytkem, koňstvem, slaninou, medem, obilím a kukuřicí. D. jest sídlem superintendenta reform. evangelíkův a pro svůj velkou převahou protestantský ráz bývá nazýván zhusta »protestantským Římem«. V D ě křižují se dráha potisská a uherská severovýchodní. Vodních kommunikací nemá a celá krajina trpí vůbec nedostatkem vody. Od r. 1751 jest D. král. svobodným městem. Ve válkách s Turky byl často pustošen a později, zejména od té doby. kdy téměř veškero obyvatelstvo-po synodě zde konané r. 1567 ku protestantství přešlo, trpěl též třenicemi i půtkami náboženskými. Tak bylo zejména město r. 1686 generálem Caraffou, že přidržovalo se Tôkôlye, krutě ztrestáno. Když revoluční vláda uherská r. 1849 vojskem císařským ohrožována Pešť opustiti musila, uchýlila se do D-a, kde říšský sněm od 9. led. do 30. kv. zasedal a na kterémž prohlásil Andrássy neodvislost Uherska. Dne 3. čce 1849 dobyli D-a Rusové. Bbk. Debrecínska pusta, zvaná též H o r t o -bagy, čásť veliké nížiny uherské na pr. bř. Tisy kolem Debrecína ve výměře 950 km? ohraničena na východě a západě řadou 6 až 10 m vysokých Kumánských pahorků (Kun-halom), jest široká, četnými, klikatými a líně se vlekoucími potůčky a pro záplavu tisskou uměle zřízenými příkopy prorvaná rovina, 121 m nad mořen, s půdou namnoze písčitou a s množstvím malých jezírek, bažin a ka-lužin, chovajících v sobě množství sody, která tvoří častokráte vrstvu až 1.3 cm tlustou a ve 3—4 dnech se obnovující. Všecky potůčky ty pojímá v sebe řeka Hortobágy a odvádí je do velikého Sárrétu (bažinaté louky): v létě voda většinou vysychá. Bažiny zarostlé jsou rákosím Ottová encyklopedie obecných vědomostí na CD-ROM - díl VII © Aion CS, s.r.o. ve spolupráci s AMD, v.o.s. 114 Debreczeni — Débusquement. a vodními rostlinami, na nichž se také soda hustě usazuje; jižní čásť pusty jest úrodná, plodící pšenici, pohanku, proso a tabák, ale větší čásť její jest pouhá pastvina, na které pase se 50.000 kusů debrecínskeho dobytka; některé její části, jako pusta Zám, jsou úplně pusty, beze stromův, obydlí lidských a bez živočíšstva. Zajímavým úkazem přírodním na d-ské p-tě jest zrcadlení vzduchu zvané d é -1 i b á t, kdy za jasného dne promění se obzor pusty zdánlivě v moře s postupujícími vlnami v předu a s obrazem utěšených krajin, měst, stád a j. v pozadí. D. p. jest majetkem města Debrecína a každoročně odbývá se tu veliký trh na dobytek. Bka. Debreczeni Márt on, spis. maď. (*1802 v Magyar-Gerômonostoru — 11851) Byl spisovatelem v oboru hornickém a vydal několik děl, vynašel též dmychadla' zvaná hlemýžď o-vitá, k výhodnému vylučování stříbra z rud. V maď. literatuře trvalou zásluhu si získal svou velkou epickou básní A Kióvi Csata (Bitva kiovská, v 16 zpěvích), vydanou po smrti básníkově r. 1854 hrab. Emerichem Mikóm v Pešti Děj její jest episoda z prvních dějin osazení se Maďarů v Evropě a vyniká nejen krásou, čistotou a jednoduchostí jazyka, nýbrž i vzletem myšlének a dokonalostí formy. Bbk. Debrit [debrí] M a r c, publicista švýcarský (* 1833 v Genevě). Cestoval po Francii, Orientě a hlavně po Itálii, kde se delší dobu zdržoval v Neapoli a v Římě. R. 1865 vstoupil do »Journalu de Geněve« a stal se r. 1886 sám jeho vrchním redaktorem. D-ovy úvodníky politické a články literární i cestopisné jeví obratné péro. O sobě vydal: Histoire des doctrines philosophiques dans Vltalie contem-poraine (1859); La Suisse et la politique imperiále (1860; Laura et Vltalie contemporaine (1862); La guerre de 1870, notes au jour le jour par un neutře (1872); Croquis ä la plume (1876). Často čítá se jeho jméno v »Revue chrétienne«, »R de théologie«, »R. nationale« a »Bibliothěque universelle«. Debrné, vsi v Čech.: 1) D, též Debrný (něm. Dôbrle), hejtm., okr., fara a pošta Trutnov, má školu, prádelnu, 500 ob. n. (1890) — 2) D. Horní nebo Žirecké (něm. Ober-Dôberney), hejtm. a okr. Králové Dvůr, fara Chotějovice, pošta Vestřev, 254 ob. n. (1890). — 3) D. Olešnice (něm. Doberney-Oels), hejtm. Vrchlabí, okr. Hostinné, fara Dolní Olešnice, pošta Vestřev. 2tř. šk., 487 ob. n. (1890). — 4) D. Starobucké (n. Altenbuch-Dôberney), hejtm. a okr. Králové Dvůr, fara a pošta Kocléřov, ltř. šk., 686 ob. n. (1890), samota Hegerbusch Debrnik, vsi v Čech.: 1) D. (něm. Def-fernik), hejtm. Sušice, okr. Hartmanice, fara a pošta Eisenštein; zámek s kaplí P. Marie, dvůr kníž. Leopolda Hohenzollernského, mlýn s pilou, výroba rámcův a v blízké samotě Ferdinandsthale výroba skla dutého a zrcadlového a vápenice, 240 ob. n. (1890). — Původně byl D. jen skelnou hutí, náležeje k panství eisenšteinskému. R. 1776 koupil ji J. J. Hafen-braedl i s okrskem komorního lesa a utvořil samostatný statek, jejž nynější majetník opět připojil k panství eisenšteinskému. — 2) D, hejtm. Tábor, okr. a pošta Soběslav, fara Ned-vědice; kaple P. Marie, 32 d. a 173 ob. č (1890). Debrno, D o b r n o, ves v Čechách, hejtm. slánské, okr. velvarský, obec Minice, pošta Kralupy; mlýn válcový, 25 d. a 184 ob. č. (1890). Debrnov Josef viz Srb-Debrnov. Debrois van Bruyck [-roá van brajk]: 1) D. v. B. Jan, historik rak. (* 1751 v Praze-tl830). Vystudovav práva stal se r. 1810 přísedícím dvorní studijní kommisse ve Vídni, r. 1818 dvorním radou, děkanem a rektorem univ. vídeňské; od r. 1816 byl přespolním členem královské čes. společnosti nauk. Vydal: Almanach für Literaturfreunde (Praha, 1791); Actenmässige Krönungsgeschichte Leopold IL, des Königs von Böhmen, und Maria Louisens (t., 1792, 3 seš.); Urkunde über die Krönung des Königs v. Böhmen Leopold II. (t., 1818). 2) D. v. B. Kar 1, spisov hudební a skladatel (* 1828 v Brně), konal ve Vídni nejprve studia právnická, po té však cele hudbě se věnoval. Vydal četné úvahy a studie aesthe-tickokritické, z nichž nejcennější jsou: Technische und aesthetische Analyse des wohltemperierten Klaviers; Robert Schumann (studií tou připravoval Schumannovi ve Vídni půdu); Die Entwicklung der Klaviermusik von J. S. Bach bis R. Schumann (1880). Kromě toho vydal četné skladby vokální a klavírni. Str. De Bry, též Debry Jean Antoine, státník franc. (* 1760 ve Vervinsu — 11834 v Paříži). Byl původně advokátem; za revoluce účastnil se obecného ruchu i byl zvolen do zákonodárného shromáždění a do konventu, kde hlasoval pro smrť královu. Potom stal se členem výboru pro obecné blaho, rady pěti set a r. 1799 plnomocníkem francouzským při kongressu rastadtském' Při přepadení plno-mocníků těch dne 28 dub. od husarů císařských zachránil život svůj tím, že byv raněn, odvlekl se do příkopu, odkud unikl do Francie. Po pádu Napoleonově byl jako kralovrah odsouzen k vyhnanství. Debuchovati [debyšo-], franc, z houštiny vyrazit i, ve vojenství postavení neb ležení opustiti; v mluvě myslivecké z pekáče nebo ložiska vyběhnouti. Debure [debyr] Guillaume Francois, zvaný J e u n e, knihkupec a bibliograf franc. (* 1731 — 11782). Jeho znamenitá Bibliographie instructive (1763—68) a Supplement ä la bibliogr. instr. (1769) spadají do prvních počátků franc. bibliografie. Nemenší zásluhu o ni má D-ův bratrovec D. Guillaume, zvaný A i n é, svého času přední z knihkupců paříž., jenž sestavil přes 40 katalogů bibliografických. Debureau [debyró] viz Dvořák. Debuskop (č. prostě úhlová zrcátka) jest jakýsi proměnný kaleidoskop (v. t.). Na svislé ose dají se otáčeti dvě zrcadla a v úhlu mezi nimi jsou předměty, jež se svými obrazy v zrcadlech vytvořují tvary symmetri-cké. Měněním úhlu zrcadel mění se počet obrazů a ovšem i tvary jimi povstávající. MP. Débusquement [debyskman], franc., ve vojenství zahnání, zapuzení nepřítele z po- Ottova encyklopedie obecných vědomostí na CD-ROM - díl VII © Aion CS, s.r.o. ve spolupráci s AMD, v.o.s. Debut — Decandolle. 115 staveni jemu příznivého; debuskovatľ toto zahnaní vykonati. FM. Debut [deby], franc. začátek, zvl. však první vystoupení mladého herce na jevišti nebo první vystoupení herce nového, pak první vystoupení vůbec, na př. řečníkovo, kazatelovo atd. Odtud debutovat i, ponejprv s něčím vystoupiti, debutant, začátečník, zvl. začátečník na jevišti. Dec-. Články, kterých zde není, hledej pod D e k-. Dec., bot. skratka = De Candolle. Décade [dekád] viz Dekáda. Decadence [dekadáns], franc., úpadek, zhoršení, úbytek. Décadi [dekadi], franc, viz Dekáda. Decaen [dekaan]: 1) D. Charles Ma-thieu Isidore, hrabě a generál franc. (* 1776 v Creuilly u Caenu — 11832 v Ermontě). Vyznamenal se pod Moreauem na ústupu přes Rýn, rozhodl vítězství u Hohenlinden, hájil jako gener. guvernér ostrova Mauritia proti Angličanům, porazil r. 1813 dvakráte Angličany a marně snažil se po návrate Napoleonově pohnouti vojsko k věrnosti k Bourbonům. 2) D. Claude Theodore, generál fr., syn před. (* 1811 v Utrechtě — 11870 v Metách), bojoval s vyznamenáním na bojišti alžírském, krimském a italském r. 1859, rozhodl u San Cassiana bitvu solferinskou a převzal 12. srp. 1870 velení nad 3. sborem, byl však 14. srp. v bitvě u Courcelles (Colombey-Nouilly) smrtelně raněn. Decagynia viz Linnéova soustava. Decaisne [dekén]: 1) D. H e n r i, malíř belg. (*1799 v Brusselu — 11852 v Paříži). Prvního učení nabyl v Belgii, později usadil se a zůstal v Paříži. Pracoval tam u J. L. Davida, Grosa a Girodeta. Maloval mnoho obrazů historických a portraitů historických osob; hlavní z nich jsou: Slepý Milton diktuje svým dcerám Ztracený ráj; Anna Boleynova loučí se s dcerou Alžbětou; Dauphine ve-vězení Templu 1795; Poslední chvíle Ludvíka XIII.; Vjezd Karla VII do Rouenu 1445; v paláci Luxemburském v Paříži allegorie Zákon a Sláva odměňující bojovníky; v Brusselu Belgie věnčí syny o vlast zasloužilé a Hagar a Ismail na poušti; Indická rodina ve vyhnanství; Paria a Brahma; portraity vévody Orleánskeho, J. B. Saye, paní Malibranové, Lamartina a j. D. snažil se přivésti ku platnosti jednoduchost a vážný i povznesený svůj charakter, kresba jeho jest pevná a správna; avšak k umělectví prvého řádu nedostává se mu pravé originálnosti a vřelosti. 2) D. J o s e p h, botanik franc, bratr před (* 1807 v Brusselu — 1 1882 v Paříži). Byl správcem zahrady botanické, po té professo-rem nauky o pěstování rostlin hospodářských při museu a pak při kolleji Chaptalově. První práce jeho jednají nejvíce o akklimataci cizích rostlin průmyslových, o pěstování rostlin hospodářských, další o anatomii, fysiologii a systematice rostlinné. Redigoval »Annales des sciences nat.«, v nichž též uveřejněno mnoho prací jeho. Hlavní díla: Recherches anatomiques et physiologiques sur la garance (Paříž, 1837); Rech. anat. sur la betterave á sucre (t., 1839); Histoire de la maladie des pommes de terre (t., 1845); Herbarii Timorensis descriptio (tamt., 1835); Le Jardin fruitier du Museum (t.,1871); La floře des jardins et des champs, s Lemaou-tem (t., 1855—65); Traité generál de botanique, s týmž (t., 1867). Pě. Decalo, ital., totéž co c a 1 o (v. t.); od toho dekalovati, vysychati, na váze tratiti (o zboží). Decalogus, lat., desatero přikázání. Decamerone [deka óne] viz Boccaccio. Dé campement [dékanpmabn], franc, zrušení, vyzdvižení vojenského ležení neboli tábora; decampovati = odtáhnouti ze zrušeného ležení. FM. Decamps [dekan] Gabriel Alexander, franc. malíř (*1803 v Paříži — 1 1860 ve Fon-tainebleau). Byl žákem Ábela de Pujol, ale vzdělával se ještě více sám dle přírody. Pak cestoval po Východě a výsledkem této cesty byly obraz Stráž vezírova a Honba na lodi, jež v Saloně došly značného úspěchu. Ještě více líbil se jeho obraz Noční hlídka (1831), kterým postavil se v čelo romantické školy. Od těch časů pracoval v ústraní, jsa malířem nejen velmi plodným, ale práce jeho byly také velmi rozmanitý: maloval genre, krajiny východní, zvířata a hory, obrazy historické i náboženské. Se zvláštní zálibou však pěstoval sujety orientální a pittoreskní, kde mohl roz-vinouti všecku svoji dovednost v pestrém koloritu a energickém osvětlení. Sílu a svěžest světla slunečního z jeho vrstevníků nikdo lépe nedovedl podati. I obrazy z biblické historie přenášel do nynějšího orientálního světa. Mnohé z jeho obrazů přešly hned do sbírek soukromých, nebyvše ani vystaveny. — Z děl jeho ještě uvádíme: Turecká stráž (1834); Děti hrající se želvou (1836 ); Rozpustilá turecká školní mládež (1842); Turecká kavárna, pak řadu genrových obrázků zvířecích, jako opice jako hudebníci, pekaři, kuchaři, známý obraz Opičáci znalci, satira na umělecké kritiky salonu; dále Obležení Clermontu (1842 ), Porážka Cimbrů (1843), scény ze života Samsonova a j. Decandolle [dekándôl]: 1) D. Augustin P y r a m e, botanik franc. (* 1778 v Genevě-f 1841 t.). S počátku zabýval se belletrií a poesií, avšak záhy opustil pole to a vstoupil na akademii genevskou, kde Vaucher vznítil v něm lásku k botanice. R. 1796 odebral se do Paříže poslouchat Cuviera, Lamarcka a j. R. 1802 zastupoval Cuviera na Collěge de France a t. r. jmenován krajany v Genevě čestným professorem. R. 1804 svěřil mu La-marck redakci nov. vydání Flóre francaise (Paříž, 1804—5, 6 sv.), jež obohatil 6000 novými druhy, exaktní synonymikou a p. a v jejíž čele se nalézaly Principes élémentaires de botanique, jež vydány též o sobě (t., 1805). Toto dílo zjednalo D-ovi slávu evropskou. Od r. 1808, kdy stal se professorem botaniky a ředitelem botanické zahrady v Montpellieru, do r. 1816 vykonal mnohé cesty botanické po Francii i sousedních zemích. R. 1813 vydal spis Théorie Ottová encyklopedie obecných vědomostí na CD-ROM - díl VII. © Aion CS, s.r.o. ve spolupráci s AMD, v.o.s. 116 Decandria — De Cara. élémentaire de la botanique ou exposition des principes de la classification naturette et de Vart ď écrir et ď étudier les végétaux (Montpellier, 1813; Pař., 1819), jehož vliv na rozvoj botaniky byl mocný. R. 1816 odebral se následkem pletich royalistických do Genevy, kdež mu zřízena stolice věd přírodních a bot. zahrada. Zde vydánr. -1818 první a 1821 druhý svazek díla Regni vegetabilis systema naturale, ale dílo to založeno tak široce' že nemohlo býti dokončeno člověkem jediným, i vydáno znova v menších rozměrech. Vedle četných jiných prací položil zde též základ k nejvelkolepěj-šímu dílu popisné botaniky: Prodromus syste-matis naturalis regni vegetabilis (Paříž, 1824 až 1874, 17 dílů ve 20 sv.; dodatky vydávají od r. 1874 Alphonse a Kazimír D-ové), v němž mají býti obšírně popsány a dle přirozené soustavy spořádány veškeré až dotud známé rody a druhy rostlin, dílo, jež dosud úplně dokončeno není, a v němž D. sám spracoval více než 100 rodin. D. vyvinul ve spisech svých theorii systematiky a zákony přirozené klassifikace tak jasně a důkladně jako nikdo před tím, a k tomu účelu opíral se o morfologická pozorování, jež hloubkou svojí a bohatostí myšlének vše překonávají, co jiní botanikové vykonali. Též ve fysiologii rostlinné pracoval s velikým zdarem. Z velikého počtu prací jeho uvádíme ještě tyto: Histoire des plantes grasses (Pař., 1799—1803, 159 tab.); Essai sur les propriétés médicales des plantes comparées avec les formes extérieures et leur classification naturette (t., 1804); Synopsis plan-tarum in flora gallica descriptarum (ť, 1807); Icones plantarum Galliae rariorum (t., 1808); Catalogus plantarum horti botanici Monspe-liensis (Montp., 1813); Mémoire sur la famille des Légumineuses (Pař., 1825); Cours de botanique: Organographie végétale (t., 1827); Col-lections des mémoires pour servir ä V histoire du régne végétal (t., 1828—38); Physiologie végétale (t., 1832; Roeperův německý překlad 1833) aj. Vedle tak plodné činnosti botanické zabýval se D. i politikou a otázkami sociálními. 2) D. Alphonse Louis Pierre P y -r a m e, botanik franc, syn před. (*1806 v Paříži), studoval na akademii genevské a věnoval se právnictví. Vydal četné práce statistické v »Bibl. univ. de Geněve«, pak Le droit de gräce (Geneva, 1827) a Les Caisses ď épargne de la Suisse (t., 1838) a j. Vlivem otcovým přilnuv k botanice, stal se po smrti jeho též nástupcem jeho, professorem botaniky a ředitelem botanické zahrady v Genevě. Vydal tyto spisy botanické: Introduction ä V étude de la botanique (Pař., 1835, 2 sv.; něm. překl. v Lipsku 1844); Géographíe botanique raisonné (Pař., 1855, 2 sv.), dílo velmi záslužné; Lois de la nomenclature botanique (t., 1867, něm. v Basileji, 1868); Histoire des sciences et des savants depuis deux siécles (Geneva, 1873); La phytographie ou Vart de décrire les végétaux ... (Pař., 1880); Ľ origine des plantes cultivées (t., 1883); a Darwin, considéré au point de vue des causes de son succés et de V importance de ses travaux (Geneva, 1882); vydal též otcovy Memoir et souvenirs (t., 1861). aj. v. Známo je též spolupůsobení jeho u vydávání otcova »Prodromu«. R. 1874 zvolen členem Akademie franc. po Agassizovi. 3) D. Anne Casimir Pyrame (* 1836 v Genevě) a Lucien (* 1838 t.), synové před., jsou též známi pracemi vědeckými. Onen byl spolupracovníkem otcovým v »Prodromu« a napsal mimo to: De la production naturette et a.tificielle du liége dans le chéne-liege (Geneva, 1860); Theorie de V angle unique en phillotaxie (t., 1865); Sur la structure et les mouvements des feuittes du Dionaea muscipula (t., 1876); Anatomie comparée des feuittes chez les famil-les de Dicotyledones (t., 1879); Nouvelles re-cherches sur les Piperacées (t., 1882) a j. Lucien D. přeložil z angl. Wallaceův spis o přirozeném výběru (Pař., 1872). Pé. Decandria viz Linnéova soustava. Decanus [deka-], lat.: 1) D. ve vojenství řím. představený desíti vojínů v jednom stane umístěných (contubernium); představený con-tubernia, jakožto nejmenšího oddílu vojenského (srov. maked. dekády a-/j\va[i.í pezetairů), jenž ve IV. stol. po Kr. dostal starodávný název manipulu, ač byl jen desátou částí centurie. K desátnické hodnosti vybíráni patrně starší a zkušenější vojíni. — 2) D. viz „Děkan. Cpk. Décapage [dekapáž], franc, leptání, moření, jest odstraňování nečistot s povrchu předmětů kovových, které mají býti galvanicky opatřeny povlakem jiného kovu. Ve mnohých případech odstraňují se mastnoty a jiné ne. čistoty nejjistěji slabým vyžíháním předmětu nebo, nesnese-li toho, vyvařením v sodě. Na to ponoří se předměty do kyseliny, a to: předměty železné a zinkové do zředěné sírové (zředění 1: 50), předměty z mědi, mosazi a bronzu do silnější (1: 10) kyseliny sírové; předměty z nového stříbra (pakfongu) do zředěné kyseliny dusičné (1: 10). Při tom tře se povrch jejich hřebelcem, což se opakuje potud, až povrch předmětů jest úplně metallicky čistý, načež se vymyje v čisté vodě. Předměty de-capované přijdou co možno nejrychleji do galvanické lázně, aby zamezilo se škodlivé působení vzduchu. Při tom jest dbáti též toho, aby čistý povrch nepřišel ve styk s prsty; na takovém znečištěném místě kovový povlak špatně lpí. JJd. Decapoda viz Desítinožci. De Cara [deka-] Césare, spis. ital. (* 1835 v Reggiu kalaberském), jesuita. Vyučoval v různých lyceích a seminářích a převzal r. 1881 redakci klerikální revue »Civiltä cattol.«, v níž uveřejnil celou řadu velmi pozoruhodných studií z oboru egyptologie, mythologie a lin-guistiky. Nejznamenitější z nich je velká monografie Degli Hyksos o Re pastori di Egitto (1889), od egyptologů vysoce ceněná. Soubor jiných článků kritisujících ostře vývody proslulého mythologa ital. A. de Gubernatis vyšel o sobě s tit. Errori mitologici del professore A. de G. (1883). Zaznamenáváme ještě: Esame critico del sistema filologico e linguistico appli- Ottova encyklopedie obecných vědomostí na CD-ROM - díl VII © Aion CS, s.r.o. ve spolupráci s AMD, v.o.s. Decastello — Decauvilleova železnice přenosná. 117 cato alia mitologia e alia scienza delle religioni (1884); Notizia dei lavori di egittologia e di lingue scientifiche pubblicati in Italia in questi ultimi decennii (1886); Del presente stato degli Č. 1068. Kladení jarem kolejových. studii linguistici (1887); konečně tragédie San Pietro a Clodoaldo principe di Dania. Decastello [deka-]: 1) D. František, paedagog český (* 1800 v Boroticích na Do-bříšsku — 11872 t.). Věnoval se učitelství a stal se r. 1823 učitelem v rodné své obci. Tam působil padesáte let a o povznesení ducha národního v krajině té přičinil se rozšiřováním knih a zakládáním knihoven. Také v poradách učitelstva vikariátu příbramského konával poučné přednášky. Jeho práce literární uveřejňoval »Přítel mládeže«, mnohé věci zůstaly v rukop. — 2) D. Karel Emanuel, paedagog čes., bratr předešlého (* 1815 v Boroticích-fl882 v Praze). Byl učitelem soukromým v Praze a po odchodu P. Mužáka z »hlavní národní školy budečské« povolán byl k ní r. 1850. Platných zásluh získal si hlavně zlepšováním vyučování názorného, o čemž svědčí netoliko většina prací jeho literárních, uveřejněných ve »Škole a životě«, nýbrž i hojná sbírka dřevěných modelů, již zhotovil a odkázal Novoměstské měšť. škole v Praze. VKr. De Castro [deka-] E u g e n i o, mladý moderní básn. port. Vydal dosud: Crystalisacóes da morte (1884); Cancôes ď abril (1884); Jesus de Nazareth (1885); Per umbram (1887); Ho-ras tristes (1888); Oaristos (1890); Hers (1891). Lyrik jemných tónů, dekadent francouzské príchuti. Sladká znave-nost života prochví-vá jeho verše. Vd. Decatur [díké-tr]: 1) D., hl. místo hrabství maconské-ho v severoamer. státě Illinoisu na Sangamon-Riveru, uzel četných želez, drah, má 6 veřejných škol, 3 banky, 7 časopisů, železné hamry, mlýny, ruční průmysl, v okolí polní hospodářství a 9517 ob. (1885). — 2) D., místo v hrab. De-Kalb v Georgii, 1000 ob. (1880), památné vítězstvím generála Thomasa nad jižními státy pod Hoodem 27. čce 1864. Decauvilleova železnice přenosná [dekovilova] byla vůbec první ze všech sou- stav přenosných železnic, sestrojena jsouc r. 1876 francouzským hospodářem Decauvillem v Petit-Burgu. Určena původně pro účely hospodářské, má nyní širší užívání. Jest tak složena z kusů, že snadno nechá se sesta-viti i rozebrati a přenésti. Jednotlivé kusy, zv. jařma kolejová (Feldbahnjoch), skládají se vlastně ze dvou kolejnic 4 až 6 m dl. a mezi sebou pevně spojených čtyřmi příčními prahy z ocelového, poněkud zvlněného plechu (vyobr. č. 1068). Na jednom konci každého jařma jsou obě kolejnice opatřeny ve svislé stěně dvěma otvory pro šrouby, na druhém konci pak dvěma připevněnými a poněkud přečnívajícími destičkami, vlastními to spojkami, jež obemknouce střední stěnu kolejnic sousedního jařma, mohou se dvěma šrouby přitáhnouti. Rozumí se samo sebou, že pro jařma přes 4 m dl. musí býti území aspoň tak daleko srovnáno, aby příčné prahy zplna doléhaly, jinak by se kolejnice značně prohýbaly. Aby se přenosná železnice mohla také v obloucích sestavovati, upravují se kratší jařma oblouková v různých Č. 1069. a 1070. Sedlové vozíky k různé dopravě, na př. polenového dříví nebo cukru. poloměrech křivostí. Také pro odbočení z jedněch kolejí do druhých zřízeny jsou otáčidla a výhybky různých konstrukcí, ale vždy tak, že je lze rozebrati a přenésti. Rozchod kolejí měří zpravidla 60, 50 nebo 40 cm, může však býti dle přání i větší. Podle účelu, jemuž taková železnice sloužiti má, jest žádoucno voliti kolejnice přiměřeného průřezu, aby se nepro-hýbaly. K vozbě po D-ově Ž-ci zřizují se pak vozíky nejrozmanitější úpravy, dle toho, k jaké dopravě slouží. Tak na př. k hojně rozšířeným vozíkům náleží tak zv. výklopný vozík korbový, při zemních pracích užívaný, dále Č. 1071. Doprava kmenového dříví po Decauvilleově železnici. vozík korbový k dopravě řípy, řebřinový k dopravě obilí, klanicový k dopravě dříví kmenového (viz vyobr. č. 1071.), sedlový k dopravě dříví polenového aj. (viz vyobr.č. 1069. a 1070.). Také vozíků k dopravě osob a zejména raněných vojínů v čas války bylo již mnoho vyrobeno. Vůbec pak užíváno přenosných železnic co nejrůzněji nejen ve všech odvětvích Ottová encyklopedie obecných vědomostí na CD-ROM - díl VII © Aion CS, s.r.o. ve spolupráci s AMD, v.o.s. 118 Decazes — hospodářství, ale i v závodech průmyslových a při stavebních podnicích. Doprava na D-ově Ž-ci p-né provozuje se bud' silou lidskou nebo silou tahounů, v případech však ustálenější polohy takové železnice i silou parní. D. Z p. doznala brzy po svém sestrojení rychlého napodobení nejen ve Francii, nýbrž i v Anglii a na celém kontinentu. Ze známých továrníků a částečně i zlepšitelů přenosných železnic buďtež uvedeni aspoň: John Fowler v Anglii, bratří Kappe a spol, Studier v Berlíně, Lehman a Leyer ve Vídni, Haarmann v Osnabrucku, Orenstein & Koppel v Berlíně, Spalding v Jahn-kově u Langenfeldu v Pomořanech, Dolberg v Rostokách v Meklenburku a j. Jen v Německu jest dosud přes 20 firem, jež se výrobou přenosných železnic obírají. Do Čech byly poprvé uvedeny r. 1878 strojírnou Martinka a spol. v Holešovicích, kteréž podnes přísluší výhradné právo k jejich výrobě v celém Rakousku. Různost všech těchto i jiných soustav vztahuje se především k různé úpravě jařem, zejména však k jejich spojení mezi sebou, a poněkud také k různé detailní úpravě vozíků. Ale ze všech nejjednodušší a tou dobou zejména v Rakousku nejoblíbenější jest přenosná železnice soustavy Dolbergovy, o níž viz Dolbergova žel. přenosná. Ifl- Decazes [dekáz] : 1) D. E1 i e, vévoda z D. a Glúcksberku (* 1780 v St. Martin-de Laye -1860 v Decazeville). Za císařství byl radou cis. soudu, sekretářem císařovny matky a krále hollandského. Jeho náklonnost k Bourbonům a udržení pořádku v Paříži po bitvě waterlooské zjednaly mu přízeň Ludvíka XVIII., který ho jmenoval r. 1815 státním radou, policejním ministrem a r. 1818 ministrem vnitra. Tato přízeň královská, vystupování jeho proti výstřední straně royalistův a nestálost v náhledech politických vzbudily proti němu tuhý odpor, tak že po zavraždění vévody z Berri (20. ún. 1820), když byl veřejně prohlašován za původce vraždy, odebral se jako vyslanec do Londýna. Po roce 1830 hájil účinně zájmů rodiny Orleánske, ustoupil však r. 1848 z veřejnosti. — 2) D. Louis Charles Elie Amanieu, vévoda (* 1819 v Paříži — 11886 na zámku La Grave v Gi-ronde), syn před., byl 1843—48 vyslancem ve Španělsku a Portugalsku ar. 1871 zvolen do národn. shromáždění, kde byl vůdcem umírněných orléanistů. R. 1872 byl vyslancem v Londýně a 1873—77 ministrem věcí zahraničních; r. 1878 byla volba jeho do komory zrušena a D. vzdal se veřejné činnosti. Decazeville [dekázvil], hl. m. kantónu ve franc. dep. aveyronském, arr. villefranche-ském, na pobočce dráhy Orleánske (Vivier — D.) se 6684 ob. (1891, obec 8871). Vzniklo teprve v tomto století kolem železářských závodů společnosti založené r. 1826 přičiněním vévody Eliáše Decazesa, po němž také pojmenováno a jemuž r. 1871 zde zřízen pomník. V létech čtyřicátých a později, když stavěly se železnice francouzské, nabyla zdejší výroba železa netušených rozměrů, ale později značně ustoupila dobývání kamenného uhlí. Závody deca- Decemviri. zevilleské živí přes 4000 dělníků, kteří za naší doby několikráte vzbudili obecnou pozornost nepokoji a velkými stávkami, zejména r. 1886. Decebalus, t. j. král Dákův, nejmocnější král dácký za Domitiána a Trajána, jenž odklidiv spory zemí po smrti Boerebistově zmítající, zvelebil svou říši povoláváním dovedných řemeslníků a zdokonalováním své válečné moci. R. 86—88 po Kr. porazil Oppia Sabina, místodržitele v Moesii, a vojevůdce Cornelia Fuška a donutil, třeba byl od Juliana u Tapae poražen, Domitiána k míru a k odvádění ročního poplatku (r. 90). Traján poplatek ten odepřel, přešel r. 101 do Dacie a ke konci r. 102 donutil D-la k uznání svrchovanosti římské. Když pak r. 104 D. učinil pokus zba-viti se panství římského, přitrhl Traján po druhé a vystaviv přes Dunaj dva mosty, porazil D-a u hlav. města Sarmizegethusy tak rozhodně, že D. v zoufalství sám se zavraždil, načež Dacie stala se provincií římskou. Decem (lat.), deset. December (lat.), prosinec, býval u starých Římanů, kteří rok počínali březnem, měsícem desátým; odtud jeho jméno. Decembrio [dečem-] Pietro da C a n -d i a, spisovatel ital. (*1399 v Pavii — 11477 v Miláně). Hájil po vymření rodu Viscontů marně republiky Milánské proti Frant. Sfor-zovi, přešel do služeb papežských a neapolských, až r. 1477 povolen mu byl návrat do Milána. Byl velmi plodný spisovatel a bystry pozorovatel, jenž zanechal po sobě důležitou sbírku dopisů předních mužů své doby, mnoho rukopisů a Vita Philippi Mariae ducis medio-lanensis; Vita Franc. Sforciae; De bettis ita-licis; Peregrina história aj. Decembristé, stoupenci Ludvíka Napoleona ve státním převrate 2. pros. 1851, jímž bylo mu hlasováním lidu svěřeno president-ství na 10 let, což vedlo ke zřízení druhého císařství r. 1852. Decempeda (lat.), tyč nebo prut měřický, jinak p e r t i c a zvaný, délková míra římská, obsahující 10 řím. stop (2udot96 m). Odtud pochází idecempedator = zeměměřič. Cfe. Decem primi (lat.), deset prvních. Tímto jménem zván byl v municipiích a osadách římských výbor rady městské (senátu). Jména členů jeho zaznamenána byla v seznamu senátu, kterýž skládal se zpravidla ze 100 členů, před ostatními senátory; rovněž i důstojností vynikali tito výboři nad ostatní členy rady. Výboru toho užíváno bylo jako deputace senátu při rozličných posláních. Také činí se zmínka o předsednictvu desíti mužů ve stavu apparitorů, liktorův a praekonův. Pk. Decemvirát, úřad decemvirů (v. t.). Decemviri (lat.), desítipáni, členové desítičlenného kollegia, výboru, kteří k určitým účelům byli ustanoveni. 1) D. (consulari imperio) legibus scribendis byli v Římě nejvyšší roční kol-legium úřední, které r. 451 př. Kr. zákonem Terentilia Arsy zvoleno bylo, aby římské právo obyčejové do té doby platné písemně zaznamenalo. Aby úkolu tomu bez překážky mohli Ottová encyklopedie obecných vědomostí na CD-ROM - díl VII © Aion CS, s.r.o. ve spolupráci s AMD, v.o.s. Decence — Decentralisace. 119 dostatí, byly všechny ostatní úřady na dobu jejich činnosti suspendovány, oni měli moc neobmezenou ani právem odvolacím (ius provo-cationis). O době trvání jejich úřadu není ve starých památkách shody. Fasty římské vyměřují jim lhůtu dvou let, dějepisci římští asi 2 !/2 léta. D. prvního roku ujali se úkolu sobě svěřeného vážně a kodifikovali zákony, jež byly vryty do desíti desk kovových a v co-mitiích centuriátních schváleny. Po uplynutí roku odstoupili a nastoupilo nové kollegium, jehož členové, zvláště vůdce jejich, Appius Claudius, počínali si v úřadě velice zpupně, dopustili se mnohých prechmatu, ba pojali úmysl, moc tuto si usurpovati, poněvadž po uplynutí úředního roku (450 př. Kr. ) zůstali i na dále v úřadě (dle dějepisců'. Úřadování druhého kollegia jest stálý attentát na práva občanů, až konečně (dle podání) zneužití moci úřední se strany Appia Claudia proti dceři jednoho plebeje způsobilo proti nim odboj vojska římského, které právě tehda bylo v poli na Algidu. Vojsko na volání otce zneuctěné dcery přitáhlo k Římu a položilo se táborem na Aventině. Poněvadž pak počínání d rů působilo obecnou nevoli, byl brzy mír zjednán za podmínek, že decemvirát byl zrušen a pod trestem smrti pro příště zapověděno voliti úřad podobný. Noví konsulové r. 449 př. Kr. M. Horatius a L. Valerius dokončili zákonodárství, připojivše k 10 deskám ještě dvě, a celé právo na 12 deskách kovových na foru uveřejnili. To jsou zákony 12 desk (leges XII tabularum), základ veškerého práva římského. Vliv řecký při sepsání zákonů těch nelze upříti, ale zprávy starověké o poslání tří mužů do Řecka a zvláště do Athén, aby zkoumali tamější zákony, nejsou věrohodný; dle jiné zprávy byl prý Řek Hermodóros z Efesu přidělen d-rum jako tlumočník. Připomenouti ještě dlužno, že d-rové první zavedli v Římě ražené peníze. 2) D. (st) 1 i t i b u s i u d i c a n d i s jest starobylé kollegium soudcovské (plebejské ?), které snad z doby zavedení tribunátu pochází. O postavení a funkcích těchto d-rů ve starší době nic jistého pověděti nelze. Ve II. stol. př. Kr. byli voleni v comitiích tributních za předsednictví městského praetora. Soudili pře soukromé, zvláště pak pře týkající se svobody občanů. Bezpochyby že praetor process instruoval a na ně odkázal, aby učinili rozhodnutí. Augustus přidělil jim jinou funkci, totiž předsednictví při soudech centumvirálních (viz Centumviri) ve sporech o dědictví za vrchního vedení praetorova. Byl to úřad nižší a patřil mezi t. zv. viginti (sex) virát. 3) D. sacrorum nebo sacris faciundis. Knihy sibyllské, v nichž dle pověsti obsažen byl osud říše Římské, byly chovány ve zvláštním sklepení chrámu Jova Kapitolského, od dob Augustových ve chrámě Apollina Palatinského, pod dozorem kněžského kollegia, které do nich v času potřeby na rozkaz senátu a kollegia pontifiků nahlíželo. Kollegium to skládalo se s počátku ze dvou členů, od r. 367 př. Kr. z desíti (5 členů patricijských, 5 plebejských), od doby Sullovy mělo 15 členů. Hodnost byla doživotní. Mimo úkol uvedený obětovali při roční slavnosti Apollina a Diany (13. čce) a obstarávali hry zvané Terentini. Také jim byl přikázán kult Kybely (magna Mater a Cerery. 4) D. agris dividendis, deset plno-mocníků, kteří řídili dělení polností lidu vykázaných. Pk. Decence (z lat.), způsobnost, mravnost; decentní, způsobný, slušný Decennium (lat.), desítiletí. Cfe. Decentius M a g n u s, bratr císaře řím. Magnentia, byl jmenován r. 351 po Kr. cae-sarem a spravoval Gallii, byl však od alaman-ského krále Chnodomara poražen, načež sám se r. 353 zavraždil. Decentralisace jest soustava správní, jež zakládá se na principu autonomie tvoříc takto protivu centralisace (v. t.). D. přeje co možná samostatnosti jednotlivých skupin společenských ve státě, nechť již zájmy místní nebo věcné skupinám těm jsou střediskem, a staví takto svobodu individuální na mnohem širší základ než soustavy revoluční, ku konci předešlého století vzniklé, kteréž kladly zcela jednostranně váhu toliko na sebeurčení co možná nejrozsáhlejší jak jednotlivého fysického individua tak celého národa jakožto mechanického svazku těchto jednotlivců. Jelikož při d-ci hlavně na zřeteli máme zájmy territoriální, spatřujeme v ní pravidelně snahu po samostatnosti jednotlivých zemí neb provincií oproti státní moci ústřední. Avšak princip d. možno sledovati i dále i domáhati se na jeho základě opět uvnitř země co možná nejširší samostatnosti jednotlivých její částí (okresů, obcí), a takto může se stati, že snahy decentralisační jednotlivých činitelů ve státě aspoň z části na vzájem se paralysují. Nej-lepším východištěm ze zmatků takto vzniklých zdá se pak býti, určí li se míra d. hledíc ku historickým základům státu. Pik. D. škol jest opakem centralisace (v. t.) škol, t. j. onoho zařízeni, dle něhož zakládání, řízení a správa škol ve státě děje se z jediného středu, obyčejně z hlavního nebo sídelního města, dle zákonů a pravidel pro všechny kraje a obce stejně platných. Není pochyby, že stát má právo bdíti nad školami veškerými a udržovati v nich toho ducha a ten směr, který mu jest nejvíce na prospěch. To platí na prvním místě o takových školách, ze kterých vycházejí nastávající úředníci a vůbec zřízenci státní. Za to na školách, které pro-středkovati mají vzdělání občanstva veškerého, jako zejména školy obecné, zvláště ve státech se dvěma nebo několika různými národnostmi, doporučuje se d. pokud lze největší, tak aby každý národ, každý kraj neb obec mohla od-chovávati a vyučovati dítky dle svých individuálnych potřeb a zvláštností, jichž tuhá centralisace nedbá. Že by tato byla státu prospěšnější, jest omyl; kdo bedlivě věc uváží a stopuje historický vývoj školství v různých státech, shledá, že školy (zvláště nižší) jsou i lacinější i lépe vyhovují svému úkolu, po-skytovati přiměřeného vzdělání všemu oby- Ottova encyklopedie obecných vědomostí na CD-ROM - díl VII © Aion CS, s.r.o. ve spolupráci s AMD, v.o.s. 120 Decepce — Decima. vatelstvu, vymaní-li se z upřílišeného vlivu centrální moci státní. Kdekoliv občanstvo dodělalo se větší vzdělanosti a domohlo se politické samosprávy, tam s úsilím stále rostoucím bojovalo proti centralisaci škol; a naopak, školy zbavené přílišného poručníkování vydatněji působily ve vývoj řádných, mužných povah i bystrých hlav. Bezohledná centralisace vede k jednotvárnosti, jednostrannosti, k uniformitě a ztuhlosti, rozumná decentralisace k samostatnosti, hybnosti, tvořivosti, výrob-nosti Nalézti pravou míru mezi centralisaci a d-cí škol jest z nejvážnějších úkolů politiků, paedagogů i všech ostatních súčastněných činitelů. PD. Decepce (z lat.), klam, podvod; de-deceptor, podvodník; deceptorický, podvodný, šalebný. Deception [disěpšn], ostrov souostroví Jiho-Sheťlandského v Již. Led. moři mezi ostr. Livingstonem, Snow-Islandem a pobřežím Tri-nity-Landu, od něhož jest oddělen úžinou Bransfieldskou pod 63° 2' j. š. a 60 ' 45 z. d., skládá se z podkovovitého pruhu země, jehož šířka nepřesahuje 8 km, uprostřed pak rozkládá se propadlý jícen sopečný, nyní mořem naplněný, jenž tvoří krásný přístav Fosterův. Pobřeží na sev. jest vysoké a strmé, na jihu nižší a vykazuje zvláště na vých. straně útesy ledové až 100 m vysoké. Původu jest vulkanického, skládaje se veskrze z lávy a popela, na povrchu však pokryt jest korou věčného ledu a sněhu; ale přes to činnost sopečná neustává, neboť kolem Fosterova přístavu nachází se asi 150 činných jícnův, až 550 m vy sokých, a mezi spoustami ledu prýští se vřelé prameny 60 °C. Průměrná teplota roční obnáší -20° 5'. Objeveny tu kamenné uhlí, chalcedon a vápenec. Prozkoumán byl ostrov hlavně od Henryho Fostera r. 1829 a od Smi-leye r. 1842. De Césare [dečéz-]: 1) D. G. Carlo, publicista a politik italský (*1824 ve Spinazzole). Od r. 1860 byl postupně vrchním tajemníkem financí, zemědělství, průmyslu a obchodu a radou vrchního účetního dvora. Roku 1871 zvolen do sněmovny, pak povolán za senátora. Nehledíc k jeho mladistvým plodům básnickým (Le ore di solitudine a Le armonie) a románu // conte di Minervino (1845), týkají se jeho spisy bud' politické ekonomie (// mondo civile e industriale nel XIXo secolo, 1857; Della protezione e del libero cambio, 1858; Le due scuole economiche, 1875), bud' statistiky (Sul metodo statistico, 1857), bud' zákonodárství (Trattato delle prove in materia civile, 1857) nebo historie (Del potere temporale del Papa, 1861; La Germania moderna, 1874; Le nuove storie, 1876). — 2) D. C. Rafaeli o, publicista ital. (* 1845 ve Spinazzole). První jeho žurnalistické práce přinesly »Patria«, »Nuova Patria« a Bonghiova »Unitá nazionale«, od-kudž přispívá čile do římských žurnálův »Eco-nomista d'Italia«, »Fanfulla« (pseud. Simmaco), »Libertá«, »Rassegna settimanale«, »Giornale degli economisti« a milánského »Corriere della sera« (pseud. Fra Pacomio). Z jeho samo- statných publikací mimo četné spisky národohospodářské vyznamenávají se // conclave di Leone-XUI (1887) a // fiituro conclave (1888), jež i za hranicemi vzbudily ohlas. Decetla viz Décize. Deci (z lat. decem), složeno se jmény měr a vah znamená desátou jejich část', na př. d e c i a r - 1/io aru, decigram = 1/io grammu, decilitr = '/io litru, decimetr = '/ío metru. Deciati, kmen ligurský v jižní Gallii mezi řekou Durancí a pobřežím; hlavní město bylo D eciatum. Decidence (z lat.), úpadek, ochabnutí. Decidua, lat. membrána caduca (vyobr. viz při čl. Děloh a), název sliznice děložné za těhotenství či březosti některých ssavců. Nejsložitější poměry jsou u člověka. Jakmile vnikne vajíčko do uteru, zduří sliznice a zmnoží se její žlázy. Vajíčko usedne na některém místě dělohy, načež zduřelá sliznice utvoří kolem něho násep, jehož okraje posléze obrůstají celé vajíčko. Odtud rozeznává se sliznice děložná: 1. jakožto d. sero-t i n a, t. j. sliznice místa, kde vajíčko usedlo: 2. jakožto d. reflex a, t. j. sliznice obalující zevně vajíčko, a 3. jakožto d. vera, t. j. sliznice ostatní dutiny děložné. JJ. D jest význakem pouze některých ssavců, jež H u x 1 e y označil jménem Deciduata, oproti oněm, jimž d. schází a které se odtud nazývají Indeciduata. U prvých jest spojení zárodku s dělohou matčinou (pomocí placenty) tak pevné, že uvolnění blány vaječné (chorionu) za porodu bez porušení sliznice možno není: následkem toho utrhává se větší nebo menší část' d-ue a vyvrhuje se ven. U člověka vybavuje se takto svrchní vrstva sliznice z celé dutiny děložné, kdežto u ostatních ssavců děje se to jen s onou částí, která přispívá ke tvoření placenty. U indeciduatů není spojení zárodku s dělohou matčinou tak intensivní (na př. u přeživavců pomocí kotyledonů), následkem čehož zůstává sliznice dělohy při porodu neporušena. D. reflexa jest platná jen pro člověka a opice, kdežto u šelem pouze v prvých počátcích se objevuje. Podrobnější rozdělení Huxleyovo ssavců jest toto: a) Děloha netvoří d-uu (N o n-d e c i du a t a): 1. Ungu-lata, 2. Toxodontia (?), 3. Sirenia (?), 4. Cetacea. b) Děloha tvoří d-uu (Deciduata): 5. Hyra-ooidea, 6. Proboscidea, 7. Carnivora, 8. Rodentia, 9. Insectivora, 10. Cheíroptera, 11 Primates. V. Deciduata viz Decidua. Decillion jest desátá mocnina millionu (1,000.00010) čili šedesátá mocnina desítky (1060), tedy číslo 61ciferné, napisované 1 se 60 nullami. St. Decima (lat., desátá) v hudbě značí desátý stupeň od jistého tónu v řadě diato-nické čili tercii jeho vyšší oktávy. Může bytí jako tercie velká a malá, vyšší a nižší; vycházejíce z tónu c1 obdržíme jako vyšší d my tóny e2 a es2 jako d-my nižší tóny As a A. Akustické poměry v ladění přirozeném jsou rozmanitý; v trojzvuku c-g-e1 činí d. c-e1 poměr 2/5, v trojzvuku c-g-es1 poměr 5/i2 a j. -Ve varhanářství značí d. (též d e c u p 1 a) po- Ottova encyklopedie obecných vědomostí na CD-ROM - díl VII. © Aion CS, s.r.o. ve spolupráci s AMD, v.o.s. Decimace mocný hlas jednoduchý, jehož podstata v tom záleží, že, udeříme-li na určitý kláves, neozývá se tón jemu odpovídající, nýbrž jeho vyšší d. (totožná s tercií 3 '/s' v ladění 8'ovém); hlas tento však jako hlas samostatný velmi zřídka ve varhanách bývá zastoupen, jsa pravidlem obsažen v pomocných hlasech smíšených. Str. D. v prosodii jest desítiveršová strofa původu španělského, rýmovaná dle schématu abbaaccddc nebo ababaccddc. Verše bývají tu čtyrstopé a trochejské, nálada lyrická. Po básníkovi Vic Espinelovi nazývána také espinela. Calderon skládal pěkné d-my. Časem pěstována také jinde, u nás na př. Fr. Douchou, a zvláště vyškytá se také vglossách(v. t.). Hš. D. [desi-], bronzová mince španělská, platící desetinu reálu. Decimace (lat. decimatio), odpravení každého desátého muže, trest vojenský; když celý oddíl vojska propadl pro vzpouru, zbabělost nebo pod. trestu smrti, vždy býval na hrdle trestán z desíti vojínů pouze jeden losem vybraný, aby pykal za ostatní. U Římanů zaveden tento trest, jak se zdá, poprvé Appiem Claudiem, za dob císařství používáno tohoto prostředku častěji, s tím však rozdílem, že vždy ze dvaceti (vicesimace) neb i ze sta (cente-s i m a c e) mužů vylosován jeden na odpravení. Ještě i v novějších časech užíváno bylo d., odporující naší dnešní vzdělanosti, od přísnějších vůdcův a ve vojscích surovějších užívá se jí posud, kdežto v osvícených vojscích rozhodně mizí. — Decimovati, vykonati d-ci. FM. Decimae viz Desátek. Decimální viz Desetinný. Décime [desim], desetina. D., drobný peníz francouzský, belgický a švýcarský (ve Švýcarsku sluje také Batzen). Ve Francii od r. 1796 ražena byla z mědi, od r. 1852 z bronzu. V Belgii r. 1861 nahradili měď čínským stříbrem. Ve Švýcarsku razí mince ty od r. 1851 z niklové směsi s přísadou stříbra. Legování francouzské přijaly pro mince stejné hodnoty, ale jiných jmen Itálie, Rumunsko, Srbsko a Bulharsko. D. nebo d i x m e (desátek) nazývány byly ve Francii dávky, jež vybíral král nebo papež od duchovních, zvláště k výpravám křižáckým (dime saladine) nebo válečným. Zneužívání jejich zvláště papeži avignonskými vedlo k odstranění jich; poslední vybírána r. 1469 za Ludvíka XI. Ve stol. XVI. zvány dávky poskytované králi dobrovolnými dary (dons gra-tuits); teprve za válek náboženských zavedeny zase d-s, jež zvláštní výběrčí (receveurs de décimes) rozvrhovali na diécése (departement generále) a v těchto na jednotlivé poplatníky (régalement). D. de guerre zvána přirážka válečná za revoluce, pak r. 1855, a podržena, později i zvýšena, vyjmouc některé druhy daní. Decimola v hudbě vzniká rozdělením určité hodnoty tónové v 10 částí místo 8, na př. čtvrtnoty v 10 not dvoutřicítkových, tak že hodnota každé dvaatřicetiny v tom případě jest o něco menší, než by pravidlem jí příslušela. Str. Decius. 121 Decimovati viz Decimace. Decimový kontrapunkt jest druh dvojitého kontrapunktu, v němž dvojhlasá skladba o převratných hlasech tím způsobem jest zřízena, že přelohou jak vrchního hlasu do nižší decimy, tak zpodního hlasu do decimy vyšší vznikají nové skladby dvojhlasé, vyhovující všem pravidlům správného vedení hlasův a harmonie. Vyplývá arci z pojmu převratnosti, že při přelohách zmíněných hlasy místa svá musí zaměniti, t. j. přelohou do decimy stane se vrchní hlas zpodním a zpodní vrchním, což jenom tehdy možno jest, nevybočují-li hlasy ve hlavní skladbě navzájem z rozstupu deci-mového. Ostatně viz Kontrapunkt Str. Decina [dečí-], do r. 1870 obchodní váha ve státě církev. = 10 librám (libbre) = 3,39 kg. Decise [decíz], město franc, viz Decize. Decisio [-zio], lat., rozhodnutí, zvláště rozhodnutí sporné otázky právní soudem nebo zákonem. D-nes sluly zákony, jimiž Justinián rozhodoval sporné otázky starého práva (ius controversum). Z r. 529 známo jich asi 80, z r. 530: 130, z r. 531 pak 100. Padesát z nich (quinquaginta decisiones) seřaděno ve zvláštní sbírku, jež byla zaslána školám právním a pojata do codexu. Décision [désiz on], franc, rozhodnutí některých úřadů správních (ministrů, conseilu ďétat a de préfecture, prefektů, mairů). Pokud rozhodují se jimi spory stran, lze je v odpor brati u conseilu ďétat. Obyčejně slují a r r é t neb arrété (v. t.). Decisivni [-izí], z lat., rozhodující. Decisivum votum (hlas rozhodující) v právu církevním přísluší na církevní synodě obecné a provinciální určitým účastníkům, rozdílem od hlasu pouze poradního (votum consultativum), jiným členům přikázaného. Na synodě diécésální nepřísluší, kromě biskupa, žádnému účastníku d. v. Při sneseních kapitol kanovníků kathedrálních i kollegiátních každý skutečný člen vykonává d. v. Podle rakouského civilního řízení mají d V. při soudech sborových všichni členové senátu, a jde-li o konečné rozřešení sporu, jenž soudům těm podle pravomocnosti obchodní nebo horní přikázán jest, též při souzeno jest přísedícím obchodníkům a horníkům. Předsedovi nepřísluší ve sporech nikdy právo zastaviti usnesení sboru soudců, jehož poradu byl řídil; ve věcech nesporných právo to má v jediném případě (§ 172. soud. instrukcí). Arciť povždy jemu, na posledním místě hlasujícímu, přísluší, aby hlasem svým záležitost rozhodnul, jestliže k mínění jistému již přidala se polovice členů senátu, ať již ostatní přisvědčují vesměs jinému mínění anebo v názorech svých se rozcházejí. Ott. Deciso [dečízo] ital., rozhodně, rázně, značka hudebního přednesu, objevující se též stupňována v decisissimo, velmi rozhodně, se vší rázností. Str. Decius, jméno slavného rodu plebejského v Římě, z něhož prosluli: 1) Publius D. M u s. R. 343 př. Kr. byl tribunem ve vojště konsula A. Cornelia Cossa i vysvobodil smě- Ottova encyklopedie obecných vědomostí na CD-ROM - díl VII © Aion CS, s.r.o. ve spolupráci s AMD, v.o.s. 122 Decius — von der Decken. lostí a chrabrostí svojí pluky římské v horském údolí jakémsi Samnity obklíčené od po hromy. R. 340 byl konsulem a spolu s kollegou svým Titem Manliem Torquatem vyslán proti povstalým Latinům. S těmito Římané polem se utkali kdesi poblíže Capue. Tam P. D. M., jemuž ve snách zjevení se stalo, ta strana že zvítězí, jejíž vůdce sebe, jakož i vojsko nepřátelské posvětí bohům podzemním, učinil tak, a vrhnuv se tam, kde seč byla nejlítější, padl a smrtí svou krajanům dobyl vítězství. — 2) Publius D. Mus, syn předešlého. R. 312 zvolen byl spolu s M. Valerián za konsula, avšak pro nemoc ostav v Římě, zatím co kol-lega do války šel proti Samnitům, k žádosti senátu jmenoval diktátora, anať hrozila nebezpečná válka s Etrusky. R. 309 byl legátem diktátora Papiria Cursora, a spolu s M. Valeriem velel jízdě římské v bitvě proti Samnitům u Longul. R. 308 podruhé zvolen byv konsulem, porazil Tarquiniany a Volsiniany, následkem čehož Etruskové donuceni byli uči-niti příměří. R. 306 byl magistrem equitum diktátora P. Cornelia Scipiona Barbata. R. 304 jsa censorem, spolu s kollegou Q. Fabiem Maximem zřídil triby městské. R. 300 přes odpor Appia Claudia Caeca zjednal plebejům přístup k pontifikátu a k augurátu (lex Ogul-nia), načež i sám zvolen pontifikem. R. 297 po třetí jsa konsulem, porazil Apuly, spojence Samnitův, u Maleventa, a ježto Samnité nebezpečný proti Římanům spolek sjednali s Etrusky, Umbry a Gally, P. D. M. jakožto rek a válečník osvědčený r. 295 po čtvrté zvolen za konsula. V bitvě u Sentina vedl levé křídlo, a to když vozy gallskými uvedeno bylo v nepořádek, D. po příkladu otce svého bohům podzemním se zasvětiv, vrhl se mezi nepřátely a tak smrtí dobrovolnou Římanům pomohl k vítězství. Decius (C. Messius Quintus Traja-n u s D.), císař římský (249—251). Pocházel z chudé rodiny římské osazené v Bubalii nedaleko Sirmia (Srěmu). Stal se vojínem, vyznamenal se, a za císaře Filippa byl senátorem, i poslán od něho do Moesie a Pannonie, obnovit tam kázně ve vojště, které se bouřilo, chtíc míti nového císaře. D. přibyv tam, od legií provolán imperátorem, avšak psal Filip-povi, že přijda do Říma, důstojnost sobě vnucenou odloží. Než Filippus mu nevěřil, i táhl proti němu, avšak poražen a zabit v bitvě u Verony. D. po té vstoupil do Říma, než musil za krátko vydatí se do války proti Go-tům, již drancovali v Pobalkání. Král gótský Kniva zvítězil nad ním u Beroee a zmocnil se Filippopole. Když pak s kořistí zpátky se bral k Dunaji, postavil se mu D. kdesi v krajině bažinaté, i byl znova poražen a zahynul v seči spolu se synem, jejž byl povýšil za caesara. První z císařův »illyrských« byl zároveň i prvním z těch, kdož padli v osudném boji proti návalu germánskému. D. hleděl vzkřísiti mravy a ctnosti starorímske, obnovil censuru a kázal pronásledovati křesťany, v nichžto spatřoval živel_ státu a společnosti antické ovšem nebezpečný. Sra. Decius: 1) D. Nicolaus (fl541), jeden z nejprvnějších básníků církevních písní evang. Připisuje se mu píseň Attein Gott in der Hôh sei Ehr, původně dolnoněmecky napsaná. 2) D. Konrád, sekretář arciknížete Ferdinanda rakouského, vydal něm. Letopisy Rakouské 1273-1519 (Inšpruk, 1592) Décize, též D e c i s e [desíz], starověká pevnost Aeduů Decetia, hl. město kantónu ve franc. dep. Niěvre, arr. neverském, na ostrově Loiry při ústí ř. Arona a na začátku Niver-naiského průplavu, stanice železniční, má 3666 obyv. (1891, obec 4977), velmi starožitný chrám sv. Area s kryptou ze stol. VII. a hrobem tohoto světce, býv. zámek vévod Never-ských (nyní nemocnice), rozsáhlou těžbu kamenného uhlí, sádry a vápna, průmysl sklářský, škrobařský a hrnčířský a obchod se dřívím. Deek [dek] Joseph Theodor, franc. továrník proslulý v oboru keramiky a fáience (* 1823 v Gebweileru v Elsasku — 11891 v Sé-vrech). Studoval fysiku a chemii, cestoval pak po Německu, Rakousku a Uhrách; r. 1847 vstoupiv do Vogtovy továrny v Paříži, stal se r. 1848 ředitelem státních dílen, r. 1855 ředitelem pařížské továrny na faiencová kamna. Úspěchy, jakých se dodělal svými výrobky, pobádaly jej k novým vynálezům v oboru keramiky (1859). První výrobky toho druhu jsou dle vzoru proslulé faience oironské (1861); brzy však našel i tajemství výroby faience perské, která vynikala ještě skvělejším lustrem nad původní, a jelikož dovedl pro své práce zjednati si znamenité malíře (Hamonsa a j.), měly jeho výrobky velkou uměleckou cenu. Jeho tyrkisová modř řadí se mezi barvy keramické. Konečně přikročil i k výrobě čínského porculánu. Na světové výstavě r. 1878 obdržel čestný odznak a důstojnický kříž čestné legie. Výsledky svých badání složil v díle Faience (1887). JJd. von der Decken Karl Klaus, baron, něm cestovatel po Africe * 1853 v Kotzenu v Braniborsku -1865 v Bardeře v Africe), stal se r. 1853 hannoverským důstojníkem, ale r. 1860 vystoupil z armády a oddal se cele výzkumům zeměpisným. Po menší cestě po Alžírsku roku 1857 vydal se r. 1860 do Zanzibaru a nastoupil ještě t. r. cestu z Kiloe k jezeru Njasse, ale zradou arab. průvodců svých donucen k návratu; rovněž bezvýsledná byla druhá cesta do vnitrozemí. R. 1861 spolu s angl. geologem Thorntonem vydal se z Mombázy na záp. k jezeru Jipe a ke Kilimandžáru, při čemž zevrubně prozkoumány fysikální i národopisné poměry krajin Madžame, Lambungu, Uru, Pokomo, Kilema, Kirua, Rombo i Moši, a věnována zvláštní pozornost národu Džag-gův. Z Kilemy slezli oba cestovatelé Kilimandžáro do výše 2530 m, avšak opuštěni byvše od průvodce, musili se přes Kisuani a Baramu vrátiti do Vangy na pobřeží; přes to výsledek cesty té byl cenný, neboť prozkoumány Kilimandžáro a jezero Jipe, a zjištěno, že řeka Dafeta, jež jezerem tím protéká, jest horním tokem řeky Rufu (Pagani). R. 1862 s drem Kerstenem pronikl na novo ke Kilimandžáru, Ottová encyklopedie obecných vědomostí na CD-ROM - díl VII © Aion CS, s.r.o. ve spolupráci s AMD, v.o.s. Decker — Declaratio Thorunensis. 123 slezl jej do výše 4280 m a zjistil přesně polohu jeho, načež r. 1863 podnikl cestu podél pobřeží východoafrického na jih až za mys Deldago k ostrovu Ibu. Pobývaje potom některý čas v Evropě, vykonal přípravy k veliké cestě, jejíž účelem bylo prozkoumati tok a souříčí řek Tany i Džubu, a odebral se do Zanzibaru. Se dvěma parníky proniklr. 1865 do ústí Džubu, kdež o jednu loď přišel, a dostihl se druhou Bardery. Nad městem však porouchal se i druhý parník, a D., jenž odešel do Bardery hledat pomoci, jest od zástupu Somálů zavražděn. Vědecký materiál D ův spracoval s jinými odborníky Kersten a vydal popis jeho cest s názvem Baron K. K. von der D-s Reisen in Ostafrika (Lipsko, 1869—79), ve 4 dílech, z nichž první dva obsahují líčení cest, 3. a 4. systematické spracovaní přírodovědeckých sbírek. Decker: 1) D. (Dekker) Thomas, dram, básník angl. (* 1570 — 11640 v Londýně). Napsal četné kusy, jako: Phaěton (1597); The Shoemaker's Holiday (1600); If it be not Good, the Devil is in it (1612); Match me in London (1631) a j., jež však nemají valné ceny. Ben Jonson napadl jej na jevišti satirou »The Poetaster«, což D. způsobem neomaleným jemu oplatil hrou Satiromastix, or the Un-trussing of the Humourous Poet (1602). Ostatní jeho spisy, jako The Gull's Hornbook (1609) mají zajímavost jen jako obrázky ze současného života anglického. Sebrané spisy D-ovy s poznámkami a životopisem vyšly s názvem Dramatic Works Londýn, 1873, 4 sv.); výbor z nich vydal E. Rhys v »Mermaid Series« (1888). 2) von D. Karl, generál prus. a spisovatel (* 1784 v Berlíně — 11844). Byl od r. 1800 důstojníkem, založil r. 1816 »Militärwochenblatt«, s Blessonem a Ciriacym »Zeitschrift für Kunst, Wissenschaft u. Gesch. d. Krieges«, vydal pode jménem Adalbert vom Thale spisy zábavné a pod vlastním jménem Die Artillerie für alle Waffen (Berlín, 1816); Geschichte des Geschätzwesens (t, 1819); Der kleine Krieg (t., 1844, 4. vyd.); Taktik der drei Waffen (t., 1854, 3. vyd.) a j. 3) de D. (též D e D.) Pierre Jacques Fr a n f., státník belg. (* 1812 v Zéle ve Vých. Flandrech — 11891 v Brusselu). Usadiv se jako advokát v Gentu, dal spisem svým Du pétitionnement en faveur de la langue flamande (Brno, 1840) podnět ke hnutí vlámskému a podporoval ve sněmovně poslanců v 1. 1839—66 horlivě směr Nothombův. V 1. 1855—57 byl členem ministerstva Vilaina XIV., i počínal si svědomitě a poctivě, chtěje sblížiti stranu ultramontánů s liberální ku společné práci; ale pro odpor ultramontánů vzdal se úřadu a vstoupil u veřejnost teprve roku 1871, byv jmenován guvernérem limburským. Účastenství při podvodech Langrand-Dumonceauových připravilo ho o všechnu vážnost i o úřad. Pro spis Etudes historiques et critiques sur les monts de piété en Belgique (Brus., 1847) jmenován byl členem belgické akademie. Kromě toho vydal: Religion et amour, básně (Brus., 1835); De ľ influence du clergé en Belgique (t., 1843); Quinze ans de 1830 ä 1845 (t., 1845); Ľ esprit de parti et ľ esprit national (t., 1852). Declamando [dekl-], ital., značka hudebního přednesu, udávající, že ve zpěvní frasi netřeba přísně vázati se na určitou jednotu not, nýbrž přednášeti ji způsobem volným, přirozeným rhythmem slovním, jako děje se při recitativu. Str. Declamationes [dek-ció-], lat., cvičné řeči přednášené v rhétorských školách o daných thematech. Tyto školy rhétorské, v nichž mladíci návodem učitelů studovali vzorné spisovatele prosaické, byly původně řecké, a ještě r. 92 př Kr. zmařili censoři pokus latinských rhétorů založiti školu v Římě. Avšak již v I. stol. po Kr. rozšířily se latinské rhétorské školy v Římě, v Itálii i v záp. provinciích. Rozšíření jejich pomáhala potřeba časová, shledávající jednak ve vytříbenosti slohové a obratnosti řečnické nezbytný požadavek vyššího vzdělání, jednak jakousi náhradu hledajíc za ztracenou volnost slova u veřejnosti na foru a v senátě. Řečnická cvičení sama byla s počátku lehčí, tak řeč. suasoriae, t. j. monology složené s hlediště osob z dějepisu známých, v nichž rozebírány byly důvody pro nějaké důležité rozhodnutí nebo proti němu. Těžší byly tak řečené controversiae, t. j. sporné případy, v nichž žáci vystupovali jako žalobci a obhájci té nebo oné strany. S počátku (za Augusta a Tiberia) braly se za základ události, jež skutečně se zběhly neb aspoň zběh-nouti se mohly; avšak znenáhla nabyly převahy vymyšlené případy, které daleko vzdáleny byly skutečnosti nebo jí přímo odporovaly, ač rozvážní učitelé předpisovali, aby při thematech těch přihlíželo se k pravděpodobnosti. Stálými figurami těchto kontroversí byli ukrutní tyranové, nelidští lupiči a zlí kouzelníci. Vůbec hromaděny v řečech těch silné protivy, vymýšleny zákony, vyhledávány poutavé situace, hrozné zločiny a jiné novoty, jimiž bylo lze u posluchačů dojiti hlučné pochvaly. Zvláště vítanou látkou byl spor povinností. Muž na př. zapudí choť pro cizoložství; syn jejich vyprosí si od otce peníze, aby mohl vydržovati si milenku; zatím však živí jimi svou matku. Otec, dozvěděv se o tom, zapudí syna; tento se hájí. Sbírka kontroversií a suasorií dochovala se od rhétora Annaea Seneky; též pode jménem Quintiliana máme snůšku themat, jež byla v rhétorských školách deklamována. Srv. Bernhardy, Grundriss der rôm. Liter, 5. vyd., str. 312. a n. Cfe. Declaration of Rights [deklaréšn of raits], čili Bili of rights vizBritannie Velká IV. 691, 693, 694. Declaratio Thorunensis [deklarácio-], t. j. prohlášení toruňské, jest symbolická kniha evangelicko-reformované církve, sepsaná reformovanými bohoslovci a čtená jako jejich prohlášení u věcech víry na náboženském sjezde v Toruni r. 1645, jenž maje na vyzvání krále Vladislava IV. mezi všemi súčastněnými náboženskými stranami v Polsku (bratrskou, reformovanou lutherskou a římsko-katolickou) sjed-nati unii, nesmířil ani strany evangelické přes Ottová encyklopedie obecných vědomostí na CD-ROM - díl VII © Aion CS, s.r.o. ve spolupráci s AMD, v.o.s. 124 Decoctoinfusum — Decretorius. účastenství Calixtovo (v. t.) a Komenského, borným líčením krajin, mravů a obyčejů flan- Spis ten nabyl v Braniborsku r. 1664 symbo- derských za doby inkvisice. Zajímavý jest též lické vážnosti. BM. jeho román Voyage de noces (t., 1872) a cesto- Decoctoinfusum [dekokt-], nálev, který pis Voyage en Zélande (»Tour du Monde«, 1878). připraven byl tím způsobem, že odvarem jisté ©©Decourcelle [ď kursěl] Adrien, dram. části rostlinné ještě horkým močí se jiná čásť spis. franc. (* 1824 v Paříži — 11892 t.). Na- léčivá, pro kterou delší vaření se nehodí. Jd. psal značný počet dramat a vaudevillů, hlavně Decoctum [dekokt-], lat., odvar nějaké se spolupracovníky Barriěrem, Labichem, Den- léčivé hmoty s vodou; jen výjimečně používá nerym, Claretiem a j. (Je dine chez ma měre ; se na místě vody i tekutiny jiné. — D. Z i 11 - Les petits moyens; J' enlěve ma femme; La m a n n i, odvar kořene sassaparillového s ji- chasse au bonheur; drama Le pere). Do češtiny nými ještě přísadami. Jd. přeloženy: Hledá vychovatele (A. Pulda v Nov. ©©Decomposita [dek-óz-] viz Složeniny. div. repert. VI.), Nepatrné prostředky (Dr. Decompte [dekonť], franc, účet, pořád- Wassmann ve Vybr. hrách div. och.), Oběd- nost (v obchodě); též srážka, odbyt zboží. vám s matkou (Fr. Winkler, Nových div. her De Coppet [ď kopé] Louis Auguste, sv. 1.) a j.-Neméně plodným spisovatelem protest, spis. franc. (* 1846 v Paříži). Napsal téhož oboru je jeho syn D. Pier r e (*1856 t.) Histoire sainte (1869), ale známější jsou jeho se spolupracovníky Crémieuxem, Valabrěguem, Sermons (18 °6) a Sermons pour les enfants Busnachem a j. Uvádíme: Grain de beauté (1880—86) věnované mládeži a duchovní poe- (1880); Ľ as de trěfle (1883); Le fond du sac mata Poésies de la Bible (1880), Les grandes ' 1883); La charbonniére (1884); Cloclo (1887); scěnes de VApocalypse (1884) a Les grandes Ľ abbé Constantin (1887) dle známého románu voix (1885). Jeho choť Marie roz. Puaux Halévyova, operettu Madame Cartouche (1886) píše románky pro mládež. s hudbou od Vasseura; Le dragon de la reine. Décor [dekor], franc, zlat. decus, ozdoba, Sepsal též román Le chapeau gris (1886) a okrasa, zvi. malířská, zlatnická, stukatérská causerie i novellky uveřejňované v »Gaulois« uvnitř domů, na nádobách a j. (viz Dekor); (pseud. Choufleury) a »Figaru«. též divadelní výprava, dekorace. Décourt [dekúr] viz Dekort. Decorated style [dekoréted stail], gotický Découvert [dekuvér], franc, nekryté, sloh anglický z konce XIII. až do konce XIV. nedostatek; užívá se zvláště o prodejích, stol., vyvinul se postupně z angl. gotiky XIII. které konají na burse spekulanti ä la baisse, stol. (early styl). Vyniká velmi ozdobnými protože nemají ještě žádané zboží, tedy prodá-formami, jež zvláště v bujně článkovaných vají nekrytě (a d.) čili in bianco; kupují-li kružbách oken a ve sličných hvězdových a pak příslušné zboží, praví se, že se kryjí' síťových klenbách k platnosti přicházejí. Nej- ©©Decrals [-kré] Pierre Louis Albert, krásnější díla toho slohu jsou chrámy v Exe- diplomat franc. (* 1838), byl advokátem v Pateru a v Yorce. V XV. stol. se z něho vy- říži, r. 1870 při vyslanectvu brusselském, povinul stil řečený perpendikulární. Ostatně viz zději prefektem v depart. Indre-et-Loire, Alpes Architektura, str. 684. Maritimes a Gironde, r. 1880 vyslancem v Brus- De Cort [-ko-] Frans, básník vlám. (* 1834 selu, r. 1882 v Římě a od r. 1886 jest vyslan- v Antverpách — 1 1877 v Brusselu). Redigoval cem ve Vídni. liberální časopis »Grodwet« a r. 1858 »Schelde« Decrescendo [dekrešěndo], ital., silou a stal se r. 1861 sekretářem generál, audito- ubývající, jest značkou přednesu hudeb- riátu při vysokém vojenském soudě v Brus- ního, poukazující k tomu, že v určité frasi selu. Pak redigoval paedagogický časopis »De nebo části věty sluší znenáhla ubírati síly; Toekomst« a vedle oblíbeného almanachu jest tudíž d. opakem c r e s c e n d a (v. t.) a Jan en Alleman vydával sbírky písní, ve kte- značí se v písmě not bud'decr. nebo >. Str. rých líčil štěstí života rodinného tak jemně a Décret [dekrě], franc, viz Dekret, cituplně, že vstoupil jimi do řady předních Decreta divina [-kré-], t. j. úsudky, před- básníků lyrických. Jsou to: De schoonste liede- uložení boží (Ep. Ef. 1, 11. Sk. ap. 2, 23. Žalm ren van Robert Burns (Brussel. 1862); Liederen 2, 7) nazývá se v e v a n g. dogmatice výraz (Antverpy, 1857—59, 2 sv.); Liederen (Gro- rady boží za účelem zjevení slávy boží, zvi. ninky, 1860); Zing-zang (Brus., 1866). při lidech; jsou vniterní pohyby čili úkony Decorum [deko-], lat., slušnost, váž- boží vůle, dle kteréž Bůh o tom, co v čase nost, důstojnost. díti se má, od věčnosti určitě ustanovil. Každý De Co ster [-kos-] Charles Theodore dekret božský jest svobodný, naprostý (abso- Henri, belg. spis. (*1827 v Mnichově— 11879 lutní), věčný (Ep. Efez. 1, 4), nezměnitelný, v Ixelles), byl vojákem, pak žurnalistou a po- neodolatelný (Skut. ap. 5, 39), nepochopitelný sléze professorem na vojenské škole brussel- (Fp. Řím. 11, 34, Iz. 55, 8) a první příčinou ské. Na základě velmi pilných studií lidu vlám- všech věcí. Uložení stvoření a prozřetelnosti ského a starších spisů uveřejnil: Légends-fla- jest dekret všeobecný, uložení spasení a za- mandes (Brussel, 1857, illustr. Rops), poutavé vržení lidí jest dekret zvláštní. BM. povídky s látkami většinou středověkými, co Decretales litterae (e p i s t o 1 a e) viz do jazyka velmi případně archaisované; Contes Dekretálie. brabancons (t., 1861). podobné povídky, ale Decretorius [-kre-], lat., rozhodující, roz- psané moderní frančtinou; La legende de Thyl hodný; d. annus, t. co normální rok (1624); Ulenspiegel (t., 1868), mistrovský román s vý- d. dies (1. leden 1624), normální den. Ottová encyklopedie obecných vědomostí na CD-ROM - díl VII © Aion CS, s.r.o. ve spolupráci s AMD, v.o.s. Decretum — Decumates agri. 125 Decretum (lat.) viz Dekret. Decretum absolutum, naprosté, svr chované usouzení, t. j. boží (v. Decreta divina), nazývá se v evangel., zvláště reformované dogmatice předuložení čili předzfízení (viz Praedestinace) svrchovaností boží podmíněné, dle něhož Bůh z veškerého lidského pokolení, jež mělo býti stvořeno a mělo ve hřích klesnouti, jedny k životu věčnému, druhé k věčnému zahynutí předzřídil. D a. jest jedinou a poslední příčinou vysvobození lidského anebo zanechání člověka v záhubě. Cílem jeho jest sláva boží. Jest věčným, z věčnosti do věčnosti pevným, nezpytatelným a nezměnitelným. Předmětem d-ta není člověk sám o sobě, ani člověk, kterýž měl býti stvořen, anebo člověk v stavu nevinnosti stvořený, nýbrž člověk padlý. BM. Décsi [déči]: 1) D. Jánoš, spis. maď. (*asi 1560 v Décsi tolnánské župy — 11611). Byl professorem v Marošvásárhelyi a nejlep-ším prosaickým spisovatelem své doby. Přeložil obě díla Sallustiova (Sibiři, 1596), napsal římské a uherské právo a vydal pět tisíc přísloví a pořekadel řeckých a římských, dílo dosud pozoruhodné: Adagiorum Graeco-La-tino-Ungaricorum Chiliades quinque ex Des. Erasmo Junio, Jo. Alex Cogn. Gilberto et aliís optimisquibusque Paraemiographis excerptae, ac Ungaricis proverbiis, quoad ejus fieri potuit, transtatae (Bardejov, 1588). 2) D. Samuel, spisovatel maď. (* 1748 v Rimavské Sobotě-tl816). Byl z prvních, kteří na sklonku minulého století počali klestiti dráhu jazyku maďarskému v žurnalistice a literatuře; redigoval ve Vídni časopis: Magyar Kurir (1787—1792) s historicko-statistickou přílohou Magyar Al-manak, vydával brožurky na obranu jazyka maďař., zejména: Pannoniai Phoenix, avagy hamvából feltámadott magyar nyelv (Panónsky Phoenix. aneb z popela svého vzkříšený jaz. maď., Vídeň, 1790), a hlavní dílo své: Osmano-graphia azaz a tôrôk birodalom természeti, erkôlcsi, egyházi, polgári s hadi dllapotjának sa magyar királyok ellen viselt hadakozásainak leirása (Osmanografie čili popsání říše turecké se stanoviska přírodního, morálního, církevního, občanského a vojenského, a vypsání válek tureckých proti králům uherským; Vídeň, 1788 až 1789, 3 sv., znova t., 1789 90). Bbk. Decticus [dektikus] Serv., rod hmyzu rovno-křídlého z čel. kobylek (Locustidae), lišící se od kobylek vlastních tím, že má na 1. článku chodidel zadních noh zvláštní volné plátky pridržovači; tykadla jsou tenká a často velmi dlouhá, ústroje létací u některých druhů zakrnělé. Dle toho, jakož i dle jiných známek podrobnějších dělí se rod ten nyní v několik rodů menších, z nichž u nás celkem 8 druhů žije. Nejhojnější a zároveň největší druh náš jest D. verrucivorus L., kobylka kousavá,' hojná v létě na strništích i na krovinatých stráních; jest od 30 až do 44 mm veliká, olivově zelená nebo nahnědlá, na těle i na krovkách hojně hnědě skvrnitá; křídla jsou čirá, zadeček vezpod žlutý, u samiček zakončený dlouhým šavlovitým kladélkem. LD. Decubitus [deku-], lat., otlačení, proležení, sněť trvalým tlakem vznikající. Tlak působí mechanicky stlačení cev, následkem čehož vzniká místní nedokrevnost i bezkrev-nost a trvá-li dlouho, odumírá tkaň nejsouc vyživována. Hlavní příznak d-tu jest, že úmrtí nastává nejprve na místě stlačeném. Tak vzniká i na těle jinak normálním d. při nošení nesprávně přiléhajících obvazů, těsné obuvi atd., a to hlavně, kde pod koží hrboly kostěné se nalézají. Jestliže tělo nějak bylo oslabeno, po Dlouhých chorobách, zejména infekčních a horečnatých, pak při některých nemocech mozku a míchy (apoplexii, nádorech mozku, zlomení páteře, zranění míchy), pak též v úplavici cukerné nastává d. mnohem rychleji než v poměrech normálnych a pokračuje měrou úžasnou. Příčinou toho jest buď nedostatečná výživa a resistence tkaní, jindy patrně ab-normní složení krve i tkaní tělesných (diabetes) a konečně i činnost čivů cevohybných a snad i výživných. Zejména náhlý d. při chorobách čivstva všichni autoři vlivem čivů vysvětlují. Při vzniku d-tu účastní se i činitelé vnější; nemocný uložený v lůžku čistém, kde prádlo často se střídá a záhyby jeho pilně se vyrovnávají, déle vydrží nejsa proležen než ubožák v loži nesrovnaném, potřísněném. Příznaky d-tu vznikají často podloudně, ježto nemocný bolestí z pravidla necítí. Na kůži objeví se místo zarudlé, jehož barva však brzy v sinalou se mění; teplota bývá tu spíše snížena. Barva znenáhla temní, citlivosti ubývá ba i mizí vůbec, okrslek mírně zduřuje. Pokožka počíná se zvedati, někdy i ve způsobu puchýře, a jakmile ji odstraníme, máme před sebou tkaň odumřelou. Sněť zachvacuje veškery útvary těla, nešetří svalstva ni šlach nebo povázek a vniká až ku kosti. Zničením okostice může i kosť stižena býti snětí. D. nejčastěji se jeví na místech, kde bezprostředně pod koží útvary tvrdé se vyskytují, tak nad křížem, nad choch-líky, na patě, nad lopatkami, nad trny páteře, pak nad lokty i kolenoma. Že rány takto vzniklé, jejichž kraje mají pramalou snahu jizviti, mohou býti zdrojem infekce celého těla, jest zřejmo a bývá sepse koncem d-tu. Jindy provázen bývá d. nebezpečným krvácením z nahlodaných cev a konečně i rozrušením stěn dutin tělesných může se stati zhoubným. Léčení d-tu samého jest obtížno. Hlavní úkol lékaře i okolí nemocného, a to zejména v chorobách naznačených, jest pokud možno za. brániti vzniku d-tu. Nemocný musí býti uložen v lůžku pečlivě ustlaném, prostěradla nesmí býti sežmolena, záhyby veskrze nutno urov-nati. Poloha nemocného budiž střídána a nutno ho i na druhé lože na čas přenésti. Vše, s čím nemocný se stýká, budiž co možná čisto. Léčení d-tu samého spočívá v čištění ran snětivých a v jejich desin-fekci, s čímž ovšem nutno spojití i léčení příčinné. Peč. Decumana porta [dekumá-] nazývána při opevněném táboře římském brána na straně od nepřítele odvrácené. Viz Ležení. Cpk. Decumates agri viz Agri decumates. Ottová encyklopedie obecných vědomostí na CD-ROM - díl VII © Aion CS, s.r.o. ve spolupráci s AMD, v.o.s. 126 Decuria — Děčín. Decuria [deku-] lat, oddělení skládající se původně z desíti osob. Na d-ie rozdělovali Římané rádi mnohé větší celky, na př. jezdce, senátory, porotce; také děje se zmínka o d-iích písařův, apparitorův a j. Pojmenování to zůstalo, i když později po rozmnožení jízdy d. obsahovala větší počet mužstva než deset. Pk. Decurio (lat.): 1) Náčelník dekurie, t. j. oddělení jízdy o 10 mužích. Turma o 30 mužích dělila se ve tři decurie, v čele každé byl d. a náčelník první decurie velel pak celé turmě. — 2) V municipiích a osadách slove d. člen městské rady, která po latinskú často se nazývá ordo decurionum anebo decuriones. Postavení a funkce jeho odpovídají analogicky postavení a funkcím senátora v Římě. — 3) Za doby císařské byl d. cubiculorum úředník císařského paláce, jehož činnost lze srovnati s funkcí vrchního komořího. Pk. Decussatim [dekusá-], lat., na způsob římské desítky (X), křížem. Decussis, veliká římská mince měděná = 10 assům, opatřená značkou X (= 10 assů). Na anomálních d-sech bývá zobrazena okřídlená Victoria, stojící na dvojspřeží, na obyčejných d-sech hlava Romy s přilbou, jejíž chochol končí hlavou ptačí. Srv. Mommsen, Geschichte d. römisch. Münzwesens, str. 286, 347, 384 Vý. Decyusz [-uš] Jost Ludwig, původně D i e t z, dějepisec polský (* kol. 1490 ve Vis-semburce v Elsasku — t kol 1576), usadiv se r. 1505 v Krakově, uveden byl ke dvoru a stal se tajemníkem krále Sigmunda Starého, který svěřoval mu různá poselství a povýšil ho do stavu šlechtického. Později zastával rozličné výnosné úřady. Zůstavil 3 spisy: De vetustatibus Polonorum; De Jagettonum família; De Sigismundi regis temporibus (Krakov 1521). Přidržuje se v nich hlavně Miechowity, jen v posledním píše jako očitý svědek. Vydal též popis svatby Sigmunda s Bonou (t., 1518). Děčana, Dečka, Děka staročeská jména ženská. Děčané viz Čechy str. 250. Děčany (něm. Jetschan), ves v Čechách, hejtm. litoměřickém, okresu lovosickém, fara Třebivlice, pošta Třebenice, 251 ob. č. (1890). Děčany (starosrb. Dětbčani, Dědbčani, novosrb. Dečani plur.), veliký klášter, v srbských národních písních řečený »Visoki De-čani«, 3 hod. na jih od Pece na cestě do Dja-kova a do Prizrena, na východním podnoží »Albanskych Alp« pod horou Plješem, na horním toku potoka řečeného Dečanska Bistrica, přítoku Bílého Drimu. Rozsáhlé, jako hrad opevněné budovy leží mezi lesy kaštanovými, dubovými a borovými. Veliký kostel, ze střídaných vrstev různobarevného mramoru, je sv. Pandokratora; před klášterem nalézají se dva malé kostelíky sv. Nikoly a sv. Dimitra. Celé okolí je nyní obydleno od musulman-ských Albáncův, i sama blízká ves D. Klášter založilr. 1330 král srbský Štěpán Uroš III., který proto u lidu slove »kralem děčanským«, v »župě zatrnavske« v krajině Chvostně. Rozsáhlá zakládací listina Uroše III. s dodatky od syna jeho Štěpána (Dušana), s hojnými zprávami historickými a právnickými, je tištěna u Miklošiče, Monumenta serb. str. 88—101. a úplněji (se snímky) od Milojeviče (péčí Nova-koviče a Dučiče), Dečanske hrisovule, Glas-nik bělehradský II. řady sv. 12. (1880). Pokud trval stát srbský, darování toto bylo doplňováno. Také za tureckých dob klášter se držel. Teprve postupem albánské kolonisace stal se osamoceným a v bouřích posledních let nejednou byl ve veliké tísni. Igumen archiman-drit Rafail byl následkem sporův s Albánci vězen v Carihrade 1889, až osvobozen intervencí ruskou a srbskou, načež zemřel na Černé Hoře. Z finančních tísní (statky rozebrali Albánci) osvobodila klášter několikráte pomoc srbská' Mnichův je nyní asi 4—5. Popisy od mnichův Jurišiče (Dečanski prvenac, N. Sad 1852) a Serafima Rističe (Dečanski spome-nici, Bělehrad, 1864) a v cestopisech Bouda, Můllera, Hilferdinga, angličanek Irby a Mackenzie. KJk ©©Děčín (něm. _ Tetschen), město a fideikom. panství v sev. Čechách na pr. bř. Labe při ústí Ploučnice, sídlo okr. hejtmanství a soudu, financ, kom-missařství, celního úřadu, okr. četni-ckého velitelství, c. a k. státní pošty a telegrafu, má 6758 něm. a 787 čes. ob. (1890), děkanský kostel Pozdv. sv. Kříže, vystavený na způsob kostela sv. Petra v Římě, kostel sv. Václava a sv. Blažeje, školu obecnou 5tř. pro chlapce, 5tř. pro dívky, 3tř. měšť. pro chl., 3tř. pro dívky, dětskou zahrádku, obch. pokr. školu hrnčířskou a plaveckou. Zámek (o 145 pokojích) s kaplí sv. Jiří, velikou knihovnou (přes 20 000 děl 70.000 sv.). obrazárnou a bohatým archivem. Vedle zámku rozsáhlá zahrada se znamenitým parkem, v němž se pěstuje přes 2000 druhů růží; rozsáhlý zámecký vinný sklep. Průmysl značný: pivovar, továrna na olej, veliká papírna zv. »Zámecký mlýn«, umělecký mlýn, plynárna, prádelna na bavlnu a mnoho menších závodů na výrobu zboží vlněného a bavlněného, silný obchod s obilím, dřívím a ovocem (vývoz hlavně do Německa a Ameriky); v D-ě jest spořitelna, pojišťovací ústav proti škodám z ohně; nádraží České sev. dráhy (Podmokly-Warnsdorf), Rakouské sev.-záp. dráhy (Praha-Děčín) a stanice sasko-české paroplavby (Litoměřice-Drážďany) Přes Labe železný most, spojující Podmokly s D-em. Hlavní výživou oby v. je obchod a plavba po Labi. D. s Podmoklv, Schônsteinem, Těchlo-vicemi, Bůnauburkem a Jílovým tvoří fidei-kommissní panství (mající 11.016,09 ha v ceně z r. 1801 za 1,267.378 zl.), rodiny Thun Hohen-steinské. Nyní je majetníkem Frant. hrabě Thun-Hohenstein. — Za znak má v červe- Č. 1072. Znak města Děčína. Ottová encyklopedie obecných vědomostí na CD-ROM - díl VII © Aion CS, s.r.o. ve spolupráci s AMD, v.o.s. Děd — Děd. 127 ném poli českého lva, držícího třemi tlapami stříbrnou rybu (parmu), hlavou k sobě obrácenou (vyobr. č. 1072.). — Okr. hejtmanství děčínské obsahuje okr. benešovský, česko-kamenický a děčínský, a má 97.823 ob. (1890). Dějiny. D. byl od prastarých dob hradem a sídlem D ě c a n ů, jejichž země se nazývala také Děckem. Týmž jménem nazýván byl také dekanát děčínsky (r. 1341 lipský). V pa-n ětech připomíná se D. poprvé r. 1128, když sem kněžic Břetislav do zajetí dán a tu r. 1130 oslepen. Ze správcův hradu zdejšího připomínají se r. 1199 Bohuše a r. 1220 Markvart z Března, předek pánův z Lemberka a z Vartem-berka. Za krále Václava I. přestavěn jest hrad po způsobu západním, což vykonal předek pánův ze Šumburka. R. 1283 jmenuje se D. mezi hrady, které zastaveny byly Otíkovi Braniborskému, byv pak z této zástavy vyvaděn, zůstal v držení krále Václava II., kterýž t. r. Ješkovi z Michalovic za jeho nároky na hrad a město D. dal slušnou náhradu. Václav III. dal D. dědičně Janovi ze Stráže odjinud z Vartemberka (1316) a nejstaršímu synu jeho Vaňkovi, avšak tento zdědiv rozsáhlé statky otcovské v sousedních krajinách ponechal D. a Střekov bratřím svým Janovi (fr. 1368) a Benešovi (f 1372). Tomuto a synovci Janovi Gastovi potvrdili r. 1370 císař Karel a král Václav D., když jim bylo prvotní darování i s hradem D-em shořelo. Synové obou bratří rozdělili se o panství, avšak Jan Gast díly ty okolo r. 1376 skoupil (tl383). Nejstarší syn jeho Jan (1383—1410) učinil v D-ě jako i předkové a potomci jeho některá zbožná nadání. Za něho se okolí skrze příliv z Míšeňská valně němčilo. Synové Janovi Zikmund a Jan (1426—1454) rozdělili se o D. držíce každý polovici panství. Onen zůstavil po sobě mnohou dobrou památku, ale jsa povahy nestálé a vrtkavé, ustavičné měl půtky, až pak r. 1438 byv obviněn ze zrady, z rozkazu krále Albrechta jat a ve vězení umořen. Synové jeho Jindřich (1440—1443) a Jan mladší (1443, 11464) drželi D. se strýcem svým Janem. Za nich byly ustavičné půtky v okolí. Jindřich opanovav zradou Valečov, zavlekl mater i se syny na D. Válče s Lužičany, znepokojoval také, jímaje a osazuje cesty, Pražany, kteří na něj r. 1444 se zemským mírem kraje litoměřického vytáhli. Byl-li tehda D. dobyt a zbořen, jak se někdy praví, není na jisto postaveno. Jan mladší stal se samostatným pánem, koupiv díl strýcůvv jako i (1453) právo věnné po fAnéžce ze Šternberka, mateři své, jež si byli Aleš a Zdeněk ze Šternberka na králi Vladislavovi vyprosili. Synové jeho Kryštof a Zikmund rozdělili se r. 1471, tak že D. zůstal samotnému Zikmundovi (f 1518). Ten prodal jej r. 1511 Mikuláši Trčkovi z Lípy, jemuž se tu pro množství německého lidu a zlé cesty nelíbilo, pročež odevzdal r. 1515 D. s kamenickým a benešovským panstvím Hanušovi, Bedřichovi a Volfovi, bratřím z Solhauzu. Z těch Hanuš obdržev D. na svůj díl, prodal jejr. 1534 Rudolfovi z Býnu. On a potomci jeho jsouce cizinci a práv domácích neznalí, utiskovali obyvatelstvo. Když pak pro náboženství opustili zemi, koupil D. Kryštof Zikmund svob. pán z T h u n u, jehož potomstvu panství děčínské posud náleží. Za následujících válek pretrpel D. mnohé svízele. Když r. 1631 Sašové do Čech vtrhli, osazen jest dne 2. list. a velitel na hradě, de la Marche, poddal se. Sašové, vydírajíce okolí, osadili hrad Kryštofem Jindřichem ze Staupitz, vojenským hejtmanem, který tu do r. 1635 zůstával. Dne 27. čna t. r. odtáhli Sašové. R. 1639 vpadl sem švédský generál Pful z vojska Banérova, spálil předměstí a přemoh hejtmana Jana Schobera, osadil hrad nejv. lieutenantem Koppym a vydíral okolí. Když r. 1640 dne 3. dubna Jan Kryštof z Rub-landu, cis. král. nejvyšší, město D. opanoval, bránil se Koppy na hradě udatně; po dlouhé, zkázonosné střelbě dobyto předhradí, a Švédové poddali se dne 13 května Rublandovi; nástupci ve velitelství Baltazar Schmidt (1640—1642) a Adrian Alchieri (1643—1644) řádili tu tak jako nepřátelé. R. 1645 osadil město Paykul, švédský generálmajor ale marně obléhal na hradě c. k. velitele Štůblingera. Když Švédové r. 1648 Malou stranu Pražskou osadili, uzavřeno opa-novati D., aby mohli kořist v Čechách na-loupenou volně odvážeti. Poslán sem tedy Koppy, švédský nejvyšší, jenž (6.—16. září) města a hradu se zmocnil. Švédové tu poroučeli až do 25 čna 1649. C k. posádka zůstávala tu pak do r. 1658. R. 1668 začal hrabě Maximilian hrad zdejší přestavovati. R. 1680 vypuklo v okolí selské povstání ale udušeno brzo. R. 1741 osadili okolí Prusové a zůstali tu až do míru vratislavského (1742; po nich přišli Francouzové a osadili r. 1742 dne 17. řijna zámek. Když tito dne 30. list. skrze obranu zemskou k poddání přinuceni, osadil zámek c. k. hejtman v. Hochberg. Posádkou tu byli pak Trenkovi panduři (Chorvati); tyto Prusové r. 1744 zajali a tu až do r. 1745 zůstávali. R. 1756 osazen jest D. c. k. vojskem, ale dobyt za nedlouho od Prusů. C. k. velitel Lau-don vypudil je, ale přišli zase za nedlouho a potyčky ty a takové trvaly až do r. 1757. R. 1778 osadil okolí Jindřich Pruský a vydíral je. V 1. 1786—1792 zámek v nynější podobě přestavěn. R. 1813 zkoušel D. mnoho od vojsk za času bitvy chlumecké a ještě t. r. zámek opevňován, ač se císař Josef II. r. 1779 očitě přesvědčil o nedostatečnosti jeho jako pevnosti. R. 1866 osadili D. Prusové. Viz Fr. Focke, Aus dem ältesten Geschichts-Gebiete Deutsch-Böhmens (1879, 2. díly); kratší vypsání v Čas. Č. M. 1841 na str. 142—183. od V. V. Tomka. Sčk. Děd v s o c i o lo g i i viz Příbuzenstvo.— D. v mythol. viz Dědek. Děd (i Dědek, Dědon, Dědoš, Děduš), staročeské a prastaré jméno mužské, vlastně jen skratka (snad jména D ě d o m i 1, jež se zachovalo v pojmenování Dědomilic). Sčk. Děd, hora v Jeseníku moravskoslezském ve skupení Praděda, 1378 m vysoká. Děd u Jihoslovanů: 1) D. nazýval se u Bogomilů bulharských a u Patarenů bosen- Ottova encyklopedie obecných vědomostí na CD-ROM - díl VII © Aion CS, s.r.o. ve spolupráci s AMD, v.o.s. 128 Děd — ských jejich biskup. V Bulharsku jest znám jen Petr Kappadokijský, aTyrbijii srědecký neurčitého věku (Florinský ve Sborníku k poctě Lamanského r. 1883, str. 39.). O bosenských d-ech XIV. a XV. stol. viz Račkého, Rad jugo-slov. akademije VIL, 163. a X., 183. — 2) D. byl dle listin XI. stol. název jednoho z dvorských úředníků krále chorvatského. Rački, Documenta historiae chroaticae periodum anti-quam illustrantia; Smičiklas, Poviest hrvatska, 1., 272. KJk Děd neboli Dedo (lat. Dedí), jméno markrabí míšeňských i lužických: 1) D. I, syn Dětřichův z rodu Buziců, vychovaný na dvoře Rigdaga, potomního markrabí míšeňského, vpadl r. 974 do Durynk, zahnal spojence císaře Otty IL, biskupa žičického (Zeitz), unesl z Kalvy svou švekruši Odu a odevzdal ji v manželství Mečislavu polskému; smířiv se s Ottou III., obdržel od něho léno Srbice (Zörbig) v majetek dědičný a stal se tak zakladatelem nynějšího královského a vévodského rodu saského. Roku 1009 byl nedaleko Tangermünde od severosaského markrabí úkladné zavražděn. — 2) D. II., markrabí Východní marky (lužické), vnuk před. (* 1012 — 11075), pojal v druhé manželství Adélu, vdovu po míšeňském markrabí Ottovi, která ho přiměla k tomu, aby žádal za durynská léna, kteráž dříve její první manžel Otta spravoval. Když jeho žádost nebyla vyplněna, vpadl D. r. 1069 do Durynk, zmocnil se měst Beichlingen a Scheidungen, musil se však vzdáti císaři Jindřichu IV. a vy-koupiti svou svobodu ztrátou veliké části svých statků. Později smířil se sice s císařem, ale ztraceného markrabství svého zpět nedostal. Kosmas nazývá ho markrabím míšeňským snad proto, že byl poručníkem Ekberta II. — 3) D. IV., syn hraběte Timy ettinského, založil r. 1224 klášter sv. Petra na Lauterberku, ale zemřel t. r. při návrate z Palestiny. — 4) D. V., zvaný Tlustý, syn Konráda míšeňského, obdržel panství rochlické, se kterým r. 1185 bylo spojeno grojské a hrabství eilen-burské. Za 4000 hřiven stříbra udělil mu císař Bedřich I. marku lužickou. Zemřel r. 1190. Dedán (syr. Dóron), jméno dvou biblických starozákon. kmenů: 1. chámského či kúšit-ského, jenž ve vých. Arábii při Perském zálivu vedle Sabaeův obchod vedl hlavně se zbožím indickým (Ezech. 27, 20), dodávaje toto do Palestiny; 2. keturského čili semitského, který sídlil v sev.-záp. končinách Arábie blíže Edomitů; proto společně s těmito předpovídali mu proroci Is. 21, 13 a Jer. 49, 8 zkázu. — Někteří za to mají, že D. jest jméno pouze jednoho kmene smíšeného z potomků Chusových a Abrahamových. Jrk De dato, skráceně d. d., ode dne vyhotovení. Dědčin-Sedlnice v. Sedlnice Dědičné. Dede-Agač, přístavní místo v tur. vilá-jetu drinopolském na sev. pobřeží Aegejského moře při zálivu Enosském, čítá na 10.000 obyv. Rozkvetlo znamenitě od r. 1872, kdy tu založen přístav, takže r. 1887 obnášel dovoz a vývoz jeho již na 16 mill. franků. Od té doby, Dědek. co drahou do Kulelů-Burgasu nabylo řádného spojení s vnitrozemím, jest pro Vých. Rumelii a Thrakii důležitějším přístavem než sám Carihrad; vyváží se odtud hlavně pšenice (r. 1887 za 5,320.000 fr.), hedvábné zámotky, semenec, víno, vlna a tabák, dovážejí se stroje, železné zboží, cukr (hl. z Rakouska) káva, petrolej, rýže, sklo a j. Roku 1887 kotvilo v D-i 1828 lodí 0 618.538 tunách. Na blízku nacházejí se znamenité dosud ssutiny staré Trajanopole. De Decker P. J. Franc, viz Decker 3). ©©Dědeček Josef, botanik český (* 1843 v Chlomku), studoval gymn. v Jičíně a přírodní vědy v Praze, r. 1867 stal se učitelem při české vyšší reálce pražské, po té na reálce v Písku a od r. 1874 jest prof. při vyšší reálce karlínské. Uveřejnil mnohé práce botanické ve »Verh. der Zool. — Bot. — Gesellsch.«, v »Živě« r. 1867, v »Oest. Bot. — Zeitschr.«, v »Lotosu«, v pojednáních král. české spol. nauk a j., a zvláště spisem Monografie mechů^ jatrovko-vitých (Archiv pro přírod, výzkum Čech, 1883 česky, 1886 něm.)_ přičinil značně k botanickému výzkumu Čech. Přispěl též mnohými nálezy do Čelakovského »Prodromu květeny české« a do Řivnáčova »Průvodce po Ce-chách«, populárně přírodovědeckými články do »Vesmíru« a methodickopoučnými do »Skoly a Života«. Vedle toho napsal články přírodovědecké do »Průmyslové čítanky« (r. 1883), »Bibliotéky mládeže studující«, do Ottová »Slo-vanského kalendáře«, »Pražkých hospodářských Novin«, »Archivu zeměděl.«, »Zlaté Prahy«, »Ruchu« a j. Dále vydal Vinětky k zakládání herbářův a Obrázky z přírody. V posledních létech věnuje se hlavně směru školskému, o čemž svědčí řada pojednání v »Kroku« a dvě pojednání v programech reálky karlínské, tu zvláště studie O znenáhlém zavádění reálií do skol (1886). Jest též spolupracovníkem našeho díla v oboru botanickém. Pě ©©Dědek, dle domnění některých bajepisců domový bůžek pohanských Cechů. Mínění toto zakládá se na zprávě Dalimilově, který praví o Čechu: »1 bra sě lesem do lesa-dyetky své na plecí nesa.« Poněvadž totéž 1 Kosmas vypravuje řka, že praotec Čech na plecích svých přinesl do nové vlasti bůžky domácí (»penates«), a stanuv na Řipu, položil je na zem, domníval se Jos. Jireček, že má se u Dalimila místo d i e t k y čisti dědky (dyedky), jako u Rusínů sluje domácí bůžek d i d' k o (v. t.), u Rusů deduška domovoj (viz Domovoj). Ale ježto všecky známé rukopisy Dalimila mají čtení d i e t k y a také oba nejstarší překlady německé, jak rýmovaný tak i prosaický, mají na tom místě Kinder, nezdá se conjectura Jirečkova odůvodněnou. — Srv. Jos. Jireček v ČČM. 1861, 358.; Prusík v Kroku VI., 35. Ml. Dědek jest primitivní přístroj užívaný ku přidržování (sevření) dřeva, které se má opra-covati pořízem (osníkem). Nejhojněji užívá se ho při ruční výrobě šindele. JJd. Dědek, ves v Čechách, hejtm. Pardubice, okr. Přelouč, fara a pošta Bohdaneč, obec Neratov; 25 d., 107 ob. č. (1890). Ottová encyklopedie obecných vědomostí na CD-ROM - díl VII © Aion CS, s.r.o. ve spolupráci s AMD, v.o.s. Dedekind Dedekind: 1) D. Friedrich, spis. lat. a něm. (* 1525 v Neustadtu v Hannoversku-fl598 v Liineburce), byl evang. pastorem a zemřel jako superintendent. Mimo nepatrná něm. dramata reformační Der christliche Ritter a Papista conversus napsal lat. knihu Grobianus, De morům simplicitate libri duo (Frankf, 1549), jíž se proslavil. Spis ten měl již své předchůdce v Německu; zkušenost totiž, že četná poučení o poctivých mravích při stole, jež má něm. literatura již od XIII. stol., nemohla za-brániti šířící se surovosti mravů, přiměla již v XV. století H. Kruga, že se dal opačnou cestou a učil ironicky, jak se chovati hodně surově. Hans Sachs zrýmoval tento dialog »Die verkert disch-zuecht Grobiani« a r. 1538 vyšla i prosaická knížka »Grobianus Tischzucht«. Nad tyto pokusy humorem znamenitě vyniká spis D-ův, rozšířený od té doby v přečetných vydáních a patiscích. Ještě více se šířil četnými překlady, čtyřmi německými, českými (Brno, 1748; Praha, 1761; Kutná Hora, 1764; Olomouc, 1768), maďarským i anglickým. V tom překonal »Grobianus« všechna básnická díla XVI. stol., neboť působil nej-šíře a nejdéle. Spis ten je smutným svědectvím surovosti XV. a XVI. stol.; jisto jest, že kniha ne pro svou tendenci mravoučnou byla tak hojně čtena, nýbrž pro zálibu obecenstva v líčení káraných surovostí. — Srv. Hauffen, Caspar Scheidt, der Lehrer Fischarts. Ks. 2) D. Julius W. Richard, mathematik něm. (*1831 v Brunšviku). Stal se doktorem filosofie na základě pojednání Über die Elemente der Theorie der Euler'sehen Integrale (Gotinky, 1852), r. 1854 habilitoval se na universitě gotinské, r. 1858 jmenován professorem při polytechnice v Curichu a r. 1862 professorem vys. škol techn. v Brunšviku. D. vydal články v »Crelleove Journalu«, v publikacích král. společnosti gotinské, v »Comptes rendus« a j., táhnoucí se zejména k oboru theorií čísel. O sobě vydal spisy: Stetigkeit u. irrationale Zahlen (Brunšvik, 1872); Ueber die Anzahl der Idealklassen in den verschiedenen Ordnungen eines endlichen Körpers (t., 1877); Was sind und was sollen die Zahlen? (t., 1888), v němž jeví se snaha uděliti arithmetice přesné základy. Záslužné jest též D-ovo vydání děl Riemannových a cenné poznámky k II. dílu spisů C. F. Gaussových (Gotinky, 1863). Konečně vydal i Dirichletovy »Vorlesungen über Zahlentheorie« (3. vyd., Brunšvik, 1881) přičiniv vzácné dodatky, které obor tento valně rozšířily. A P. Dedekorace (z lat.), zneuctění. Dedemsvaart, průplav v sev. části provincie overysselské v Nizozemí, jenž spojuje Zwartu a Hassetu s Vechtou u Gramsbergenu, 45 km dlouhý, z r. 1809, nazvaný dle svého původce van D e d e m a. Plavební ruch na něm jest velmi čilý, náklad lodí r. 1883 činil 508.119 m3 Na jeho březích v kraji dříve pustém rozkvetlo mnoho osad, zvláště ves Dedemsvaart se 6644 obyv. (1879), tovární výrobou bramborové mouky a syrupu, vápenicemi, loděnicemi a obchodem. — Dědic. 129 Dedenevo (Novospaskoje), ves ruská v moskevské gub., dmitrovském újezdě. Dle podání byl zde zabit chán D e d e n nebo D j u -den, který r. 1295 zpustošil okolí Dmitrova. Místní chrám chová mnoho starobylých a drahocenných památek. Dedham, město v hrabství norfolekém v severoamer. státě Massachusettsu, jihozáp. od Bostonu, má 10 kostelů, radnici, národní banku, spořitelnu, veřejnou knihovnu, asyl pro propuštěné káranky, průmysl bavlnický, soukenický a 6641 obyv. (1885); založen byl r. 1635 a stal se oblíbeným sídlem bostonských obchodníků. Dědic, lat. heres, v histor. pramenech země České z XI. až XIV. věku, kromě jiných rozmanitých významů znamená sedláka takového, který po předcích seděl na usedlosti, jež byla jeho vlastnictvím, tak že mu nemohla býti odňata. Podobá se, že prvotně všichni by i osobně svobodní a seděli na majetku svobodném, nepoddaní a nepoplatní jinému než zemepánovi; avšak kde se dějí o nich zmínky, tu již nezřídka jsou poddáni a poplatní vrchnostem, blížíce se znenáhla sedlákům jiných tříd a jiného původu, ačkoli se pamatovalo, že povinnosti jejich nemají býti rozmnožovány. Srv. Dědinníci. Klk. D. v právu soukromém (rak. a řím.) jest osoba, jež byvši k tomu na základě některého z důvodů delačních-dědické smlouvy, testamentu nebo zákona (lépe jistého poměru, hlavně rodinného)-povolána, nastupuje bezprostředně v pozůstalost osoby zemřelé, buď celou nebo poměrnou její čásť (viz Dědictví). V tomto případu, je-li tedy více dědiců, mluvíme o spoludědicích. Tito mohou na př. v testamentech býti ustanoveni (adherito-váni) stejným dílem nebo určitými podíly, určenými přímo nebo mlčky (jsou-li jmenováni společně, spojeni coniuncti). Nehledíc k subjektivnímu dědickému právu, o konkrétní důvod delační se opírajícímu, vyhledává se způsobilost k dědictví. Z pravidla jest způsobilým každý, kdož schopen jest nabývati práv, zejména osoby právnické' osoby počaté (nasciturí), ano při fideikommis-sarní substituci i nenarození s obmezením vytknutým v § 612. obč. zák. Výjimkou jsou absolutně nezpůsobilými: desertéři, zejména i branci, pokud se bez povolení vystěhovali (§ 544 o. z.), řeholníci, pokud složili slavné sliby chudoby (§ 538. o. z.), a poddaní cizích států v případě odvety (§ 33. o. z.); relativně, t. j. v příčině konkrétního dědictví, jsou nezpůsobilými osoby, které zůstavitele, jeho dětí, rodičů nebo manžela v příčině cti, těla nebo jmění takovým způsobem se byly dotkly, že mohou podle trestního zákona odsouzeny býti, pokud nevychází z okolností, že jim zůstavitel byl odpustil (§ 540. o. z.); osoby, které před soudem k cizoložství nebo zprznění krve se doznaly nebo z něho usvědčeny byly, jsou mezi sebou z dědictví podle testamentu vyloučeny (§ 543. o. z.); konečně jsou vyloučeni všickni, kdož jakýmkoliv způsobem pravou poslední vůli zůstavitelovu potlačili (§ 542. o. z.). Způ- Ottova encyklopedie obecných vědomostí na CD-ROM - díl VII © Aion CS, s.r.o. ve spolupráci s AMD, v.o.s. 130 z Dědic — Dědická daň. sobilost posuzuje se vedle rak. práva podle doby, kdy dědictví připadlo (Anfall, delatio hereditatis, § 545. o. z.), tedy pravidlem podle smrti zůstavitelovy (dle řím. práva již podle doby zřízení testamentu) a musí trvati do odevzdání. Připadlé dědictví přechází pravidlem na d-e delátovy, nebyla-li totiž zřízena substituce, §§ 537., 809. o. z. (podle řím. práva jen výjimkou, t. zv. transmissio); ovšem se vždy předpokládá, že delát zůstavitele přečkal (§ 536. o. z.), s jedinou výjimkou, že testamentem povolané dítě zůstavitelovo zemřelo před ním, zanechávajíc descendenty (§779.0. z.). D. musí se soudně k dědictví přihlásiti (Antretung der Erbschaft, aditio hereditatis; I. 206); řím. právo rozeznává tuheredes voluntarii, kteří měli na vůli se hlasití, a h. necessarii, kteří dědili ipso iure. D. má udati při tom určitě, z jakého de-lačního důvodu tak činí a přihlašuje-li se bez-výminečně nebo s výhradou inventáře (cum beneficio inventarii, aby docílil ručení jen do výše pozůstalosti), §§799.—802.0. z., a musí své dědické právo vykázati, načež se mu dědictví odevzdá soudní odevzdací listinou (Einantwor-tung, § 797. o. z.). Věřitelé pozůstalostní mohou žádati, aby pozůstalost byla oddělena od jmění předluženého d-e (§ 812. o. z.), tak zv. benefícium separationis č. separatio bonorum, oddělení statků) Pozůstalostní řízení upravuje cis. pat. z 9. srp. 1854 č. 208. ř. z. Sikl. D. království Českého v. Čechy 493. z Dědic, příjmení Miloty z Benešova, známého z dějin za Přemysla II. a Václava II. Viz Benešovici. Dedicatio [-ikácio], lat., slavnostní vysvěcení veřejné budovy, zejména chrámu, jež nařizováno bylo bud' senátem nebo lidem a později císařem. Obřad sám vykonávali za assi-stence velkokněze vyšší úředníci (najmě jeden z konsulů); někdy zvolil k tomu lid dva kom-missaře (duumviri aedi dedicandae). Funkcionář chopil se veřejí a odříkával přesně stanovenou formuli, již velkokněz předčítal. Ku konci lid hlasitým voláním vyslovil své blahopřání. Cfe. ©©Dědice, vsi v Čech.: 1) D., hejtm. Tábor, okr. Vožice Mladá, fara a obec Hostíce, pošta Sudoměřice, 170 ob. č. (1890). — 2) D., hejtm., okr. a pošta Čáslav, fara Bohdaneč, 142 ob. č. (1890): byly zabaveny Janu Rud. Trčkovi. 3) D., městys na Moravě při stoku Velké a Malé Hané, hejtm., okr. a pošta Vyškov; 218 d., 1665 ob. č., 23 n. (1880), kostel N. Trojice (pův. XII. věku připomínaný) z r. 1753, 4tř. šk., panský mlýn, vojenská posádka. Nedaleko zříceniny hradů Dědic a Stajňová. D. náležely ve XIII. stol. pánům z Kravař a po nich zrádce krále Přemysla II. Milota psal se z D-ic (jinak z Benešova). — 4) D., ves t., hejt. Znojmo, okr. Budějovice M., fara Újezd Vel., pošta Syrovice N.; 34 d., 220 ob. č. (1890). 5) D. (pol. Dziedzice), ves ve Slezsku, hejtm. a okr. Bílsko, fara Čechovice; 105 d., 748 ob. pol., 22 č., 189 n. (1880), škola, pošta, žel. stanice a 2 mlýny. — Samota Ochodza (15 d., 132 ob.) ©©Dědická daň vybírá se z čistého podílu dědického nebo z odkazu. Liší se od poplatků, jež se odvádějí náhradou za úřední jednání při řízení pozůstalostním (na př. poplatek při sdělání soudního pořízení, poplatek za uschování soukromého posledního pořízení a pod.). Náleží dle předmětu k daním ze jmění, dle své povahy však k daním z obchodu, a odůvodňuje se různým způsobem. Za důvod sociálněpolitický uvádí se, že stát jako vyšší článek svazku společenského má právě tak jako rodina zásluhu o rozmnožení jmění zůsta-vitelova, ježto působí při vzniku jmění i chrání jmění nabyté, a ježto jisté povinnosti, které dříve tížily rodiny, přešly na stát; to uznává prý se ve skutečnosti tím, že právo dědické po zákonu sahá jen do určitého stupně (na př. v Rakousku do 6. stupně), a že pak dědictví připadá státu právě tak, jako když dědicové jsou neznámi. Proti tomuto důvodu právem lze namítati, že státu poskytuje se placením ostatních daní dostatečná náhrada. Se stanoviska finančního odůvodňuje se d. d. tím, že slouží k postižení takových důchodů, jež se vymykají ostatním daním, a tvoří takto nutný doplněk soustavy berní. D. d. může-dle Schäffleho-býti vybírána bud' z pozůstalosti, tedy ze jmění, které nebylo vůbec dani podrobeno, nebo podléhalo jí pouze nedostatečně (poplatek z podstaty pozůstalostní, Erbmassengebuhr) anebo dle sumy, kterou každý jednotlivec dědí (poplatek dědický, Erbengebuhr). Konečně uvádí se, že má d. d. za účel vyhověti požadavku spravedlnosti a důchody ze jmění stíhati vyšší sazbou, nežli důchody z osobního výdělku, a že hodí se velmi dobře k účelům finančním, poněvadž nemůže býti přesunuta na jiné osoby, a jest výnosná, stíhajíc předmět v okamžiku, kde se snadno platí, když totiž dědici bez jeho přičinění přirůstá jmění. Námitky proti d-cké d-i jsou hlavně tyto: Úmrtí zůstavitele samo o sobě nemusí míti příznivý účinek pro dědice, zejména když zemře otec rodiny, jenž ne pouze ze jmění, nýbrž i vlastní prací rodinu svou vydržoval; tu jest pro rodinu úmrtí ztrátou. Některým dědicům nelze upříti zásluhu o nabytí nebo rozmnožení jmění zůsta-vitelova, zejména členům rodiny ve společné domácnosti bydlivším, kteří tím nabývají jaksi nároků na dědictví. Konečně rodiny častým úmrtím stíhané jsou daní touto mnohem více stiženy než rodiny, kde úmrtí jsou řídká. Tyto nesrovnalosti možno odstraniti nebo aspoň zmírniti způsobem ukládání a vyměření d-cké d-ě, při němž jisté menší pozůstalosti vůbec od daně jsou osvobozeny, a dle něhož jest daň vyměřena dle stupňů příbuzenstva, tak že bližší příbuzní platí menší sazbu než příbuzní vzdálenější nebo dědicové cizí. — D. d. vyskytuje se již v dávných dobách. U Římanů byla zavedena zákonem Voconiovým, ale pouze na čas. Teprve za Augusta byla opět přes značný odpor Římanů zavedena jako nová daň zákonem zv. lex vicesima hereditatum et lega-torum (viz Bernictví, 848), dle něhož každý Říman z připadlého jemu dědictví či legátu platil 5 %; osvobozeni byli krevní příbuzní a pozůstalosti menší 100.000 sesterciů. Cara. Ottová encyklopedie obecných vědomostí na CD-ROM - díl VII © Aion CS, s.r.o. ve spolupráci s AMD, v.o.s. Dědická posloupnost — Dědická smlouva. 131 calla zvýšil sazbu na 10 % a rozšířil daň i na provincie. Za Justiniána se daň ta již nevyskytuje. — V Rakousku byla d. d. známa již v době sedmileté války. Patentem ze dne 7. čna 1759 byla totiž zavedena za účelem kapitalisování stavovské půjčky a později podržena. Obnášela 10 % čistého jmění pozůstalostního; osvobozena byla dědictví mezi rodiči a dětmi, dědictví ve prospěch dobročinných ústavův a dědictví menší 500 zl., odkazy menší 100 zl. Nynější d. d., zavedená jakožto poplatek percentuální patentem z 9. února 1850 č. 50. ř. z. (zákonem poplatkovým), vybírá se v různých sazbách dle poměru zůstavitele k dědici: 1. mezi nerozloučenými manžely, mezi rodiči a jejich dětmi manželskými i nemanželskými, mezi zvolitelem nebo zvolitelkou a zvolencem, a mezi zůstavitelem a osobami, které se nalézají k němu v poměru služebném, činí sazba 1 %, s 25 % přirážkou 1 '/4 %; 2. mezi jinými příbuznými až včetně ku bratrancům 4 %, s přirážkou 5 %; 3. ve všech ostatních případech 8 %, s přirážkou 10 %. Je-li předmětem dědictví nebo odkazu věc nemovitá, musí se platiti mimo tento poplatek ještě poplatek z převodu (tarifní položka 91. B popi. z.). D. d. platí se pouze z čisté pozůstalosti, která zbude po srážce všech dluhů na ní váznoucích a nákladů na nemoc a pohřeb; odkazy nesmí si dědic sraziti z pozůstalosti. Povinným ku placení jest každý dědic nebo odkazovník; osvobození menších pozůstalostí není, ani ústavy dobročinné nejsou osvobozeny, pouze jisté nadace, najmě takové, jež jsou založeny k oslavě památky vladařovy. Viz Aequiva-lent poplatkový.— Ve Velké Britannii jest čtverá d. d.: 1. Probate duty, která byla původně ustanovena pouze na dědictví na základě posledního pořízení, kde dle angl. práva nastává nutnost úředního stvrzení závěti formulí »probatum est« (odtud jméno daně), později byla však rozšířena i na dědictví zákonná. Dědictví až do výše 100 £ (po odečtení dluhů) nepodléhají dani; při dědictvích od 100—500 £ z každých 50 £: 1 £ = 2 %, při dědictvích od 500—1000 £: 3 £ z každých 50 £. 2. Account duty (od r. 1881) k doplnění probate duty pro některé případy, zejména darování pro případ smrti a při substituci. Jméno pochází od povinnosti složití počet (accounf) u příslušného berního úřadu. Sazba táž jako shora. 3. Legacy duty vybíraná pouze z movitého jmění, a sice z dědičných a od-kaznlch podílů při rozdělení na obdařené osoby v různých sazbách od 1 —10 % dle poměru příbuzenstva. 4. Succession duty zavedena v r. 1853 z nemovitého jmění dle stejných sazeb. — Ve Francii platí se d. d. z veškerého jmění movitého i nemovitého, i z cenných papírů, a jest rozšířena na veškery stupně příbuzenstva i v linii přímé. Sazba jest různá dle poměru příbuzenstva. Nápadná jest nepoměrně vysoká sazba 3 % při dědictvích mezi manžely proti sazbě 1 % při příbuzných v linii přímé a '/2 % v nejbližší linii postranní. Dluhy se nesrážejí. — V Německu, ač v jednotlivých státech něm. platí různé zásady, nevy- měřuje se zde nikdy d. d. vícekráte, nýbrž pouze jednou a odvádí se onomu státu, v jehož obvodu zůstavitel měl poslední bydliště; zemskými zákony pak ustanoveno, že jmění, jež v cizině d-i d-cké bylo podrobeno, jest od domácí daně osvobozeno. Pouze d. d. z nemovitostí platí se vždy v zemi, kde se nemovitosti nacházejí. Osvobozeni jsou od ní všichni descendenti i ascendenti a pozůstalý manžel; platí tudíž d. d-ckou pouze příbuzní postranní (kollaterálové) a osoby se zůstavitelem nespří-zněné, a proto d. d. nazývá se dávkou kollate-rálnl (Collateralabgabe). Mimo to bývají jednotlivými zákony zemskými osvobozeny osoby, které žily se zůstavitelem ve společné domácnosti, stát, ústavy chudinské a dobročinné. Výše daně řídí se dle částky, s kterou se stal dědic bohatším, a roste progressivně, čím vzdálenější je stupeň příbuznosti dědice od zůstavitele. — Srv. v Scheel., Die Erbschaftssteuer und Erb-rechtsreformen (2 vyd. 1877); Leser, Brittische Erbschaftssteuer (Tůbinger Zeitschrift, 1881, 331); Trevor, Taxes on succession (1881); Vignes, Traité des impôts de France (4 vyd., 1880 sv. I.). Klier. Dědická posloupnost sluje pořad, ve kterém dědicové bývají povoláni k dědictví. Viz iDědické právo. Dědická smlouva: 1) D. s. v právu něm. a slov. viz Dědické právo. — 2) D. S. v právu rak. jest úmluva, kterou se někdo se svým svolením (consens) za dědice povolává (§§ 1249—1254 obč. zák.). Jako testament, obsahuje 1 d. s. pouhý důvod delace (povolání k dědictví), ale ovšem jest onen právním jednáním jednostranným, tato oba-polným, smlouvou. Z této vlastnosti plyne, že k uzavření třeba (na rozdíl od testamentu) svéprávnosti nebo schválení zákonného zástupce a soudu a že, což jest tu nejdůleži-tějším, jednostranné odvolání jest neplatno. Výjimky řídí se tu pravidly v příčině smluv platícími (§ 1251. o. z.). Vzhledem pak k tomu. že tu běží podstatně o povolání dědice, předpokládá se u zřizujícího způsobilost k pořizování vůbec (marnotratník může tedy s povolením soudu jen o čtvrtině svého jmění po-řizovati, §§ 568 a 1253. o. z.); smlouva musí obsahovati povolání k celé pozůstalosti, nebo poměrnému její dílu (§ 532. 533. o. z.) a dědic musí býti v čas nápadu (Erbanfall) způsobilým děditi. Jinak nemá povolaný za živobytí zřizovatele žádných práv, nýbrž může tento jměním svým mezi živými-tedy vyjímajíc na případ smrti-volně nakládati (§1252.0. z.). Knihovní vklad d-cké S-vy se nepřipouští (§ 9. knih. zák.). Po smrti zřizovatele musí se dědic jako v jiných případech k dědictví přihlásiti (§ 533. o. z.) a nepominutelní dědicové mohou pro zkrácení povinného dílu jako při testamentu odporovati. Platná d. S. vyžaduje nyní formy notářského aktu (zák. z 25. čce. 1871 č. 76. ř. z.). Co do subjektu a obsahu jest d. s. valně obmezena. Mohou ji totiž uzavřití mezi sebou pouze manželé a (dv. dekr. z 25. čna 1817 č. 1340. s. sb. z.) snoubenci, bud' že jeden druhého, neb oba sebe na vzájem za dědice Ottová encyklopedie obecných vědomostí na CD-ROM - díl VII © Aion CS, s.r.o. ve spolupráci s AMD, v.o.s. 132 Dědická žaloba — Dědické právo. povolávají. Avšak i osoby tyto mohou pouze o třech čtvrtinách svého jmění platnou d-ckou S-vu zříditi, čistá čtvrtina musí zůstati volnou (§ 1253. o. z.); ovšem lze o této současně formou testamentu poříditi. — Podle římského práva úmluva, kterou se někdo dědicem zřizuje, neváže. (L. 5. Cod. de pact. conv. 5. 14. L. 15. 19. Cod. de pact. 2. 3.). Šikl. Dědická žaloba viz Pozůstalostní řízení. Dědické právo. Tak nazývá se soubor oněch právních norem, kteréž se týkají posloupnosti v ona práva majetková, kteráž smrtí dosavadního držitele svého nezanikají, nýbrž pouze pozbývají podmětu svého. V další řadě nazývá se d-ckým p-vem též oprávnění určité osoby uvázati se ve jmění zemřelého neb určitou čásť jeho. D. p. tvoří veledůležitý obor práva soukromého vzdor tomu, že rozvoj jeho počíná vlastně teprve tou dobou, kdy jiné důležité řády práva soukromého přispěly již k jistému stupni rozkladu svého. Vším právem praví se v ohledu tom (Gans), že d. p. jest výsledkem rozkladu původního pojmu rodinného na poli práv majetkových. V další řadě však lze říci, že není žádného oboru práva soukromého, v jehož rozvoji by se tak jasně zrcadlil veškeren vývoj hmotné i duševní osvěty národů, jako právě v rozvoji d-ho p-va. Proto též jak kulturní, tak i právní historikové i právní filosofové odevždy obzvláštní pozornost d-mu p-vu věnovali, tak že literatura tohoto oboru práva soukromého jest velmi bohatá, ano i pokus stati se mohl, pozorovati rozvoj jeho s hlediska universálně historického (srv.Gans, Das Erbrecht in weltgeschichtlicher Entwickelung, Štutg., 1824—29, 4 sv.). Rozvoj d-ho p-va mohl vůbec teprve tenkráte pocítí, když nabyla osobnost jednotlivců i svoboda jejich v oboru majetkovém výrazu právního-Ve společnosti despoticky ovládané není podmínek pro rozvoj d-ho p-va, neboť despota jest jediným pánem poddaných svých i majetku jejich, tak že pouze na dobré jeho vůli nebo nedbalosti jeho orgánů závisí, zdali a komu snad majetek osoby zemřelé dostati se má. Skutečně též nenalézáme ani dnes ještě stopy jakéhos d-ho p-va u oněch divochů, u nichž despotismus v plné bezuzdnosti se ještě vyskytuje. Ani doba t. zv. patriarchálních řádů nejeví se ještě příznivou rozvoji d-ho p-va. V době té nalézají se v platnosti t. zv. řády rodové (viz Rod), při nichž jednotlivec pouze jako člen rodu a pokud členem tím byl, v právu jakéhos významu požíval; sám o sobě, zejména byl-li z rodu pro zločin (zlosyn-zlý syn; H3roíí) vyloučen, naprosto postrádal svobody i práva. Subjektem práv majetkových byl tu pouze rod jako celek; smrť jednotlivého člena rodu měla podobně jako narození člena jiného pouze ten následek, že se tím měniti mohl podíl, jakýž měli ostatní členové rodové jednoty ve výtěžku společné práce i jiných důchodech, plynoucích z majetku všem společného. Když však řády rodové mizeti počaly a na místo rodů jednotlivé rodiny nastupovaly, tvořily se též přirozené podmínky pro vznik d-ho p-va. Svazek pojící členy rodiny ke společnému otci uvolnil se úmrtím tohoto a rodina jeho rozkládala se v tolik i v oboru právním samostatných kruhů, kolik tu bylo osob, jež samy opět mohly založiti rodiny. Mezi tyto osoby rozkládal se též majetek otcovský. Tím vysvětliti sobě lze jak vznik d-ho p-va vůbec, tak i zjev, že jednak d. p., jakmile se vyskytovati počíná, jeví se jako d. p. zákonné, při němž upravení poměrů majetkových po smrti zůstavitelově právem samým tak jest opatřeno, že zůstavitel samovolným snad opatřením změny nějaké v ohledu tom ani způsobiti nemůže, jednak že majetek zemřelého dělí se rovnými díly mezi ony osoby, avšak též pouze ony, které samy rodiny za. ložiti mohly, že tedy na př. dcery, osoby ne. duživé atd. z dědictví jsou pravidelně vyloučeny. Čím více dále nabývala v právu jednotlivá osoba významu jako pravidelný podmět právních poměrů, tím jasněji vystupuje též v oboru d-ho p-va moment svobody individuální v popředí a vlastníku, jemuž právo přiznává v míře vždy obsáhlejší volnost majetkem svým libovolně nakládati, přiznává se pozvolnu též oprávnění nakládati majetkem svým i pro případ smrti své, buďto tak, že určitou jednu nebo více osob za nástupce svého v oněch poměrech majetkových, jež smrtí jeho se nerozpadají, smlouvou nebo t. zv. závětí označuje, buďto, že z pozůstalosti své určitým osobám některé přesně vytknuté předměty již z předu určuje (odkazy). V dějinách d-ho p-va lze tedy roze-znávati tři hlavní doby: dobu, ve které žádné d p. se ještě nevyskytuje, dobu t. zv. d-ho p-va zákonného, a konečně dobu vyskytujících se pořízení dědických. Arciť však poskytuje nám právní historie velmi málo příkladů takových národů, u nichž bychom mohli veškera tato období stopovati: s druhé pak strany nelze říci, že by snad období tato přesně byla vzájemně ohraničena, jakož zejména i dnes ještě d. p. zákonné konkurruje s pořízeními pro případ smrti učiněnými. Ze pak pořízení taková (dědické smlouvy, závěti) jsou zjevem mladším, toho doklady dosti četné poskytuje právní historie. I u Římanů, kde již zákon dvanácti desek (lex-XII tabularum) svobodu pořizování stanovil, a kde právnická terminologie tomu nasvědčovati se zdá, že závěti jsou útvarem starším, vysvítá opak toho ze samého způsobu pořizování pro případ smrti (testamentům in comitiis calatis, t. in procinctu), který jest totožným se způsobem, jakýmž zákony se stanovily, a který tudíž ukazuje pořízení jakožto výjimku z obecného pravidla, posloupnosti na základě svazků příbuzenských (lex specialis). Zcela podobný zjev vyskytuje se i u jiných národů starověku. U Indů na př. teprve v právu dob pozdějších přiznává se pořízení pro případ smrti učiněnému platnost a pouze v tom způsobu, že otec již za života i plné síly předsevzal rozdělení statků svých. Podobně i u Židů jeví se závěti řádem pozdějším a vyskytují se původně jen ve formě Ottová encyklopedie obecných vědomostí na CD-ROM - díl VII © Aion CS, s.r.o. ve spolupráci s AMD, v.o.s. Dědické právo. 133 darováni, pro případ smrti učiněných' avšak již za života darujícího působivých. I u Číňanů, kde volnost majetkem svým nakládati poměrně velmi záhy a měrou obsáhlou se byla vyvinula, jeví se pořízení, pro případ smrti učiněná, pouhým potvrzením těch poměrů, které po smrti pořizujícího po právu samém beztoho nastoupiti měly. Libovolná změna poměrů těch jevila se přímo skutkem, kterýž veřejným trestem stíhati se má. U Řeků konečně, měl-li kdo syny, nemohl vůbec po-řizovati závětí o jmění svém. Ano, i když tu synů nebylo, nýbrž jen dcery, mělo pořízení takové pouze tenkráte platnost, když se byl přijal dědic za syna, a toto přijetí bylo vlastně jediným obsahem řecké závěti (5i xabundans Podle toho jest na př. 30i+3 + 5+7 + 15 + ai + 35 = 87»al)UI!d Platili konečně o čísle a\ majícím dělitele á'i |3', y' .. i.', že a'=«4_^4-y4.. . . + 1, tak ie součet dílitelů čísla a' rovná se číslu a a naopak, slují čísla a, a' spííznéná neboli ami ca b i 1 e s numeri, jako na př. platí o Číslech 220 a 284, jelikož 220— 1 -j-z-j-4-J-7i-f- i4*> 384— 1 -f-3 + 4-f- 5+ 10 + 11 -|-20-|-i2-[-44 + 55+110. Srv. Studnička, Nauka o číslech. FStd. Deficient (z lat. dejfcere-pozbyti sil) jest v právu církevním duchovní, jenž pro vady tělesné, duševní nebo mravní stal se bud' zcela nebo z části nezpůsobilým, aby konal práce povolání svého. V užším slova smyslu a dle názvosloví v Rakousku obvyklého nazýváme však d-y pouze duchovní světské, kteří byvše činnými ve správě duší, později k tomuto zaměstnání stali se nezpůsobilými. Při nezpůsobilosti pouze částečné mluvíme o polo-deficientu. Co týče se zaopatřování d-ů, nemáme v právu církevním všeobecných ustanovení a to proto, že žádný držitel úřadu církevního nesmí býti jediné pro nastalou ne-způsobilost k zastávání úřadu s tohoto mimo vůli svou sesazen, nýbrž dlužno v takovém případě zříditi pro nezpůsobilého obročníka vhodného náměstka na ten čas, po který ne-způsobilost trvá. Pokud by však šlo o takové duchovní, již posud úřadu v pravém slova smyslu nedosáhli, rovněž neshledalo právo církevní potřeby, poměry d-ů se všeobecného stanoviska upravovati poněvadž v příčině té úplně stačilo, že již při svěcení musil povždy býti vykázán stálý důchod, jenž stačí na uhrazení výživy posvěcencovy, stavu jeho přiměřené (t. zv. titulus ordinace). Přes to však ve mnohých diécésích došlo ku zřízení zvláštních fondů d-ů, utvořených ponejvíce z dobrovolných příspěvků držitelů výnosnějších církevních úřadů. Z těchto fondů uhrazoval se náklad na výživu d-ů zejména tenkráte, když nastala nezpůsobilost při držiteli úřadu důchodů tak skrovných, že nebylo lze uhraditi z nich současně náklad na výživu neschopného držitele úřadu a jeho náměstka, tak že onen i přes zmíněné ustanovení církevního práva nucen byl úřadu svého se vzdáti. Do nového stadia vstoupila otázka opatřování d-ů tím, že po konfiskaci velké části církevního jmění na sklonku XVIII. stol. utvořeny byly ze jmění takto získaného v mnohých státech zvláštní fondy státem spravované, sloužící všeobecným účelům církevním. Na tyto fondy přešla péče Defilement. o zaopatřování d-ů, při čemž ovšem míra platu, jednotlivým d-ům skýtaného, určovala se mocí státní. V Rakousku připadla péče dotčená zvláště též maticím náboženským jednotlivých zemí za vlády cis. Josefa II. utvořeným, naproti čemuž ovšem jmění fondů d-ů, které v jednotlivých diécésích dříve již byly, přivtěleno bylo těmto fondům náboženským. Plat d-ům z náboženského fondu skýtaný byl velmi skrovný obnášelť pravidelně ne více než 210 zl. rak. měny. Teprve zákonem ze dne 19. dubna 1885. č. 47 ř. z. nastalo vydatné zvýšení platů těchto' a sice obdrží samostatný správce duchovní na výslužbě 300—600 zl. ročně, při čemž rozhoduje o výši pense uvnitř těchto mezí jednak doba služební, jednak řádný důchod úřadu, který d. posléze byl zastával. Výpomocní kněží obdrží jakožto d-i nejméně ročních 225 zl.; plat ten stoupá však za každých 10 let v činné službě strávených o 25 zl. až do nejvyšší míry ročních 300 zl. r. m. Pik. Deficiente pecunia., lat., za nedostatku peněz, část' příslovečné věty d. p deficit omne (nedostává-li se peněz, schází všecko), kteréž se roztržen m slova pecunia žertovně užívá ve způsobe pentametru d. pecu, deficit omne nia Deficit (lat., nedostává se, nedostávající se), tolik co nedostatek, schodek, zvláště při rozpočtech veřejných. Defigurace (z lat.), znetvoření. Defilé, franc. p r ů s m y k. Ve vojenství: 1. Každé úzké místo v území, kudy zástup vojenský může pohybovati se pouze ve tvaru úzkém, dlouhém, hlubokém proudovém a nelze mu postupovati širokým čelím. Sem náležejí cesty lesem (mýtiny), mezi vinicemi, zdmi a bažinami, ulice v osadách, úzká údolí, soutěsky, rokle, úvozy, úvaly, úsmyky, mosty a p. Takové zúženiny mívají pro vojenské poměry značnou důležitost, neboť může v nich neb u nich malá hrstka udatných vojínů vedená důmyslným vůdcem brániti se s dobrým úspěchem po nějaký čas proti nejlítějším útokům vojska mnohokráte četnějšího. Často lze domoci se znamenitého účinku již pokažením, odkopáním cesty d-em vedoucí, zatarasením nejužších míst, popálením nebo pobouráním mostů, slovem vším, co činí d. nepříteli ne schůdným. Vojsko táhnoucí skrze d. musí jed-nati s nejbystřejší opatrností, a nesmí zvláště na blízku nepřítele odvážiti se s valným vojem do úžiny, dokud předvoj jí zkoumavě neprotáhnul a protějšího konce neobsadil, a postranní voje pro ochranu boků se nepostavily. — 2. Tažení zástupů vojenských nebo po vojenskú sešikovaných jako Sokolů, vysloužilců, měšťanských sborů, hasičů a pod. ve přesně spořádaném pochode kolem vyššího představeného, bud' aby se mohl přesvědčiti o výcviku, oděvu, výzbroji a vzezření vojínů, nebo jemu toliko na počest. FM. Défilement [-man], franc, ve hradebni-ctví zvyšování hradebních náspů, aby nepřítel nemohl s výšin v naše postavení přečnívajících nahlížeti a stříleti do hradeb našich. Míru, jak vysoko se mají zvýšiti předprsně, určuje Ottová encyklopedie obecných vědomostí na CD-ROM - díl VII © Aion CS, s.r.o. ve spolupráci s AMD, v.o.s. Deŕilovati — Definice. 153 důstojník hradebnický. takto: Dá postaviti, kde toho potřebí vůči protějším vyvýšeninám, kolmo dvě latě, sám se postaví na zadní konec hradby, míří přes ty latě k vrcholu převyšujícího pahrbku a dá na latích naznačiti výšku vodorovnou latí vyměřenou. K té výšce připočte 2 m, což dá výšku celého náspu. Při hrazení čili opevňování ve krajích pahorkatých nebo hornatých jest to věcí předůležitou. FM. Defilovali: 1) D., u hradby zvýšiti předprseň (viz Défilement). — 2) D, táhnouti přesně spořádaným pochodem kolem vyššího představeného (viz Défilé2). FM. Definice (z lat.), po česku vymezení čili výměr, udává vlastní obsah pojmu, totiž jiné pojmy, tak zvané znaky, ze kterých onen se skládá (látka pojmu), i způsob, jakým znaky ty v jednotu spojeny jsou (forma pojmu), na př.: »Čtverec jest čtyřúhelník rovnoúhlý a rovnostranný«. I vyžaduje se, aby výměr udával všechny znaky podstatné čili nezbytné (tedy bytné, essentiální); sice kdyby vypustil některý z nich, stane se obsah pojmu definovaného chudším a tudíž rozsah jeho širším, než býti má. Vytýká se pak tato vada slovem, že výměr jest příliš široký, na př.: »Čtve-rec jest čtyřúhelník rovnostranný«; totě také kosočtverec. Opačnou vadu má výměr příliš úzký, jenž udává více znaků, než jich v obsah definovaného pojmu náleží; tím obsah jeho stává se bohatším, ale rozsah užším, na př.: »Pravoúhelník jest čtyřúhelník rovnoúhlý a rovnostranný«; toť by znamenalo jen čtverec, nikoli vsak obdélníky. Usečnost výměru vyžaduje, aby v něm nebylo nic zbytečného udáváno, zejména žádný takový znak, jejž ze zna-kův už uvedených vyvoditi lze; sice by byl výměr nadbytný (abundans), jako: »Pravo-úhelník jest čtyřúhelník rovnoúhlý a pravoúhlým Zde znak »pravoúhlý« jest zbytečný: neboť an součet úhlů ve čtyřúhelníku obnáší 360° a úhlové ti jsou sobě rovni, musí každý z nich býti pravý. To lze ze správné úsečné d. »Pravoúhelník jest čtyřúhelník rovnoúhlý« vyvoditi, ale uváděti v d-ci nepřístojno. Má tedy, jak patrno, výměr obyčejně tvar soudu spojovacího, jehož podmětem jest pojem právě vyměřený (definitum) a přísudkem spoje-nina znaků jej vyměřujících (d e f i n i e n s), kterých býti může větší nebo menší množství. Stručnost výměru pak vyžaduje, aby, dá-li se několik z těchto znaků shrnouti ve svůj nej-bližší pojem vyšší (rod = genus), tohoto se užilo v d ci. Na př. znamenejme výměr: »Krychle jest tělo hranaté, omezené šesti stranami, a to stejnými i pravidelnými čtyř-úhelníky«. Hranaté tělo však vůbec omezené stejnými a pravidelnými úhelníky jest tělo pravidelné; toto jest nejbližší rod pojmu o krychli, jež od ostatních druhů těl pravidelných se liší počtem svých stran. I vzejde výměr stručnější svrchního: »Krychle jest tělo pravidelné šestistranné«. Proto žádá starodávný předpis, aby výměr kde možno dál se udáním nejbližšího rodu (genus proximum) a druhovým znakem čili význakem (differentia specifica). Veleznámý tvar výměru dle toho předpisu vůbec zní: »A jest B, které jest C«. Ovšem výměr takový daří se nejlépe v odborech vědecky utvářených, které mají určitou terminologii (názvosloví) nebo nomenklaturu (jmenosloví), ku př. v chemii, v přírodopise, v mathematice, v právnictví. Ve správné d-ci podmět i celý přísudek, ač rozdílným způsobem prosloveny, mají stejný rozsah, jsou tedy pojmy rovnomocné (aequivalentni) čili záměnné (Wechselbegriffe) a proto dovoleno jest, soud výměrem podaný prostě obrátiti, což na tvaru všeobecném-provedeno vydá: » B, které jest C-jest A«.-Obratem provádí se pravá průba výměru a mnohý domnělý výměr dochází zde svého ortele. Tento obrat výměru napodobí hádanku, jež rovněž udává známky, podle kterých posluchač hádá, až uhodne, »co to jest ?« Ale hádanka jest vtip a spíše k fantasii směřuje, proto může hrajíc i pozastírati předmět svůj, užívati obrazů básnických, i vztahův nejpovrchnějších se držeti-kdežto výměr hru i vtip i přenesené výrazy vylučuje a jen k rozumu a k souvislosti obsahové se táhne. Proto objasnění pojmu pomocí metafory či vůbec básnického obrazu není výměrem, či aspoň nedává výměru správného, na př.: »Naděje jsou snové bdícího člověka«. Hojnost takových krásných, ale nesprávných výměrů shledáme v každém básníku. Rovněž jako básnický obraz, nepřispívá ani zápor (negace) ničím platným k vyměření pojmu; neboť zde běží o to, co pojem jest, nikoli však o to, co n e n i. Proto se předpisuje, aby výměr nekonal se pouhým záporem (ne sit negans), což jest tak samozřejmo, že věru dostačí poukázati na výstražné příklady lidové (»stehlík není strakapoun«), ačkoli jinak zápor bývá vydatným prostředkem k dorozumění. A konečně, jakož ani zápor ani obraz básnický nevydá správného výměru, tím méně pouhé opakování pojmu, který definován býti má. Tu, co se má definovati (defi-niendum), už se předpokládá (idem per idem, kruh v d-ci). Opakování někdy koná se docela zjevně, čímž vzniká stejnomluv (tautologie), ku př.: »Student jest, kdo studuje«;-jindy zakrytě, kdy ne sice slovo samo, ale synonymum jeho se opakuje a záhadný pojem zase jen sám sebou se vykládá, čímž vzniká rovno-m 1 u v (diallela), ku př.: »Prostor jest souhrn všech míst«, nebo »Pohyb jest přechod s jednoho místa na jiné«. Obšírnější soustavné spisy a učebnice logiky jednají o zvláštních druzích výměru. Tak zejména o výměru r o z -b o r n é m (analytickém). Mnohé předměty jsou nám dobře známy a pojmenování jich zcela neobojetné: kdybychom je měli definovati-co jest dům, tráva, klobou k?-musili bychom dané pojmy jejich usilovně rozebírati, znak za znakem vytýkati, nežli by jich bylo dost, aby někdo jiný znamenal, to že dům, nebo tráva, nebo klobouk a p. Naproti tomu, když výměrem z jednotlivých znaků zjednává se celek pojmu dosud nebývalý, máme před sebou výměr synthetický (souborný), je-hožto příkladů svrchu podáno dosti. Zvláštní odrůda jeho jest výměr vznikoslovný Ottová encyklopedie obecných vědomostí na CD-ROM - díl VII © Aion CS, s.r.o. ve spolupráci s AMD, v.o.s. 154 Definiendum — Dennitor. (genetický), jenž udává, jak vzniká předmět definovaného pojmu, ku př.: »Když na téže podstavě s obou stran sestrojím dva rovno-ramenné trojúhelníky, povstane deltoid.«-Jiným zřetelem uvádí se výměr verbální čili slovní, případ totiž, který se týče slova a výklad o něm činí. To však bývá bud' tautologie nebo výklad etymologický, tedy v žádném smyslu pravý výměr. Od něho liší se výměr jmenný (nominální, Namenerkkirung), jenž udává, co si za jménem jakožto známkou pojmu mysliti máme, tedy vlastní to výměr v ohledu čistě logickém. Můžeť mi býti i uloženo, abych si myslil koně perutého (pegasa), tupoúhlý a spolu rovnostranný trojúhelník, druhý kořen z veličiny záporné a p-Předmět pojmu však výměrem takovým není zaručen; oprávněnost či platnost pojmu musí býti dovožena (viz Dedukce a Dedukovati). K tomu však všeobecně logika sama nestačí, i přibírá zde jiné poznatky z obecné zkušenosti i z nauk vědeckých. Logika nerozhoduje, zda pojmu vymezenému odpovídá skutečnost, nýbrž jen, kdy mu odpovídati nemůže, totiž tenkrát, kdy v pojmu takto určeném vězí protimluv (contradictio). V logice pak výměru, který spolu zaručuje objektivní platnost (věcnost pojmu), říkají věcný (reální, Sach-erkkirung). Důležitost výměru vysvítá sama sebou v životě i v naukách. Ontě podmínkou, že se můžeme na vzájem dorozuměti, shodu mezi sebou zjednávati (hádka ustává, kdy správný výměr svítá), poznatky dobývati, sdělovati i hromaditi, a pokrok v myšlení možným činiti. Přesný výměr zůstane nezbytným požadavkem vědy, a nelze jí o pojmu ani dále jednati, dokud není vyměřen. Každý odbor myšlenkový chce pracovati jasnými, vyměřenými pojmy, jinak nastane změtení pojmů. V jistém ohledu i každý slovník naučný jest velká sbírka výměrů (v širším smyslu): nebo, co za každým jednotlivým heslem následuje, chce především stanovití smysl slova. Dějiny věd i vyjedná vání záležitostí lidských kladou váhu na potřebu výměru a všude se hlásí požadavek, aby při každém pojmu, o kterém se jedná, nezávadně určeni byli jeho znakové. Patrno, že snaze této na dvě strany hranice položeny jsou. Vyměřujíce pojem užíváme k tomu jiných pojmuv, a tyto zase podobným způsobem vyměřujeme, kterýžto postup nemůže jiti do neskončena. Posléze vždy přijdeme k pojmům, které z jiných pojmů více se neskládají, jsouce jednoduché, které se tedy nevyměřují, výměru nevyžadují ani nesnesou. A tak se praví: Vyměřovati možno pouze pojmy složené, což ostatně už výměr výměru samého (viz na počátku článku) zřejmě napovídá. Pojem jednoduchý má jen jediný znak a tento sám jest obsahem jeho, jejž nějakou známkou opatřujeme a pomocí její pak se o něm dorozumíváme. S druhé strany nelze vyměřiti pojem příliš složitý, jenž má znaků více, než jich vystihnouti a vysloviti můžeme, jako jich mají konkrétní jednotliviny (vlastní jména). Jest tedy nevýčetné množství pojmů nevýběrných a jiných trudno výměrných. I byly také sestavovány ve zvláštní třídy, aby se aspoň jakýsi přehled jich možným stal a zřejmo bylo, co se definovati může, co nemůže: důležité a poučné vodítko pro všechnu snahu definovací. Chtíti všechno definovati jest pedantství, nechtěti nic definovati, jest lehkomyslnost; jaké střední cesty vědecký duch držeti se má, z předchozích výkladů samo sebou vyplývá. Nicméně i v případech, kdy přesná d. možná není, musíme o pojmech se dorozumívati, a tu si pomáháme rozličnými prostředky jinými, tak na př. přímým ukázáním (demonstrace), neb názorem; ať někdo definuje červeň-toho nelze,-uká-zati na ni, spraví vše. K oněm prostředkům dále náležejí popis (deskripce), vyznačení (charakteristika), protiva (v pravo-v levo) i rozlieha (distinkce), rozvrh rozsahu, což i rozlukou se díti může (na př.: »or-ganismus jest bud' bylina nebo živočich«), srovnání (komparace), výčet, umístění pojmu (lokace) a podobné. Tak vznikají náhražky výměru, výměry v širším smyslu, přibližné, nedokonalé, nevědecké, ale průrazné, nevyhovující přísným požadavkům soustavné logiky, ale konající dobré služby v potřebách duševní vzájemnosti mezi lidmi. Ano někdy i čirá tautologie má svůj účin, jako když proti studentům, kteří nestudují, se vytkne s důrazem, že student jest, kdo studuje. Více poučení o výměru poskytují obšírné učebnice logiky, četné práce monografické i příslušné výklady umístěné ve mnohých spisech odborných (mathematických, právnických, přírodopisných a j.). Dd. Definiendum (lat.) sluje to, co se definovati má, pojem k vymezení uložený, podmět hledaného výměru. Viz Definice. Dd. Definiens (lat.) sluje přísudek výměru jakož i jednotlivý v něm obsažený pojem, kterým se definuje (pojem vyměřovací. Viz Definice. Dd. Definitiva, definitivum (z lat.), konečné upravení otázky nebo poměru, na rozdíl od zatímného provisoriu m), na př. tolik co definitivní služba nebo smlouva. Definitivní (z lat.), stálý, konečný, rozhodný, závěrečný, na př. d. soud, soud stálý, nezměnitelný; d. ustanovení v úřadě, ustanovení na stálo, trvalé, na rozdíl od zatímného čili provisorního. Definitor (lat.), název duchovních zřízenců řeholních i světských, jimž po církevním právu v určitém obvodu jistý úřad svěřen jest. Pokud se týče zřízení řeholního, jest to úřad dozorčí v obvodu definitio zvaném a zahrnujícím v řádech starších několik opatství nebo praelatur, v řádech pozdějších, najmě žebravých, část' řeholní provincie. D-u jest obvod svůj zastupovati ve shromážděních ka-pitolnlch, radou přispívati vrchním představeným a v zájmu řeholních domů jemu svěřených potřebná opatření činiti. D. světský pořízen vedle práva partikulárního za pomocníka a zástupce děkana či vikáře; zejména na d-u jest pečovati, aby požitky uprázdněného obročí církevního spravedlivě rozděleny Ottová encyklopedie obecných vědomostí na CD-ROM - díl VII © Aion CS, s.r.o. ve spolupráci s AMD, v.o.s. Definitum — Defoe. 155 byly předchůdci, po případě jeho dědicům, a nástupci v obročí. Da. Definitum (lat.) sluje podmět výměru čili pojem, který se definuje, pojem vyměřený (vymezený), vyměřitelný (viz Definice); pak vůbec, co lze vymeziti, v hranice určité uzavřití. Protiva toho jest indefinitum (v. t.). Dd. Definovati, podati definici, pak vůbec vymeziti, určití, stanovití. Deflagrator (z lat.), přístroj, jehož se užívá k zapalování různých látek elektrickou jiskrou; ponejvíce se ho užívá při zapalování podkopu. — Jinak sluje d. též Voltův článek zvláštního tvaru, nyní již neužívaný; veliká deska měděná, jež od stejně veliké desky zinkové jest oddělena vlohou soukenou, stočena jest ve spirálu a ponořena do zředěné kyseliny sírové. Výhodou uspořádání tohoto měl býti malý vnitřní odpor, jejž článek takový skýtá. Trr. Deflegmace (z lat.) jest chemická operace, kterouž líh zbavujeme flegmatu, přibou-dliny, odhánějíce destinací alkohol ethylnatý; nověji jest pojem ten širším spadaje zcela s destillací. Ku d-ci používáme přístrojů velmi důvtipně sestrojených, kterými páry tekutin prchající zvolna se chladí až na temperaturu varu látky nejtěkavější. Přístroj takový zove se deflegmator (v. t.). Rn. Deflegmator (z lat., slouží v laboratoři ku pravidelné destillaci a skládá se ze skleněných násadek v řadu kuliček vyfouknutých a sítěmi platinovými (a, b, c, d, vyobr. č. 1074.) vyplněných. Páry tekutin vystupující z kolbičkv narážejí na sítě platinové, jež zahřívají: nejtěkavější pak čásť par dostane se těmi překážkami až ke k trubičce odtoku a teče do chladiče, kdežto páry tekutin méně těkavých chladí se síťkami a klesají zpět do kolbičky. Účinnost d-u závisí na množství kuliček, na velikosti chladivé plochy, na zdržování odtoku sražených par (kapilárnosti trubičky e), i ovšem na tempu destillace. D. vyobrazený jest Linnemannův. — D-ů používáme v laboratoři i v chemické technice; nejsložitějších používá se v lihovarnictví; na temže principu spočívají d-y v průmyslu dehtovém. Jednodušších d-ů používáme při destillaci karbolové kyseliny (viz Fenol), nejjedno-dušších při destillaci vody. Rn. Deflektometer viz Průhyboměr. Deflektor (odchylovatel, odvoditel), pomůcka, kterou se škodlivé působení větru na komínech zamezuje, po případě v působení příznivé přivádí, skládající se z nástavku plechového, jenž má podobu kužele nebo pod. JJd. Deflektovati (z lat.), odchýliti se. Deflogistický, nehořlavý, nezápalný. Slovo utvořené dle mylného názoru starých chemiků, že hořlavé látky jsou sloučeniny nějaké hmoty s flogistonem, který při noření prchá, tedy nehořlavé. Nesprávnost názoru ukázal Lavoisier poznav, že hoření jest děj slučování hmoty s kyslíkem vzduchu, nikoliv odlučování flogistonu. Jd. Deflorace (lat.), odkvetení, zprznění panny nebo počestné vdovy Deflorační žaloba je žaloba, kterou zprzněná, jež ob-těžkala (deflorata), měla na zprznitele (deflo-r tor) dle některých práv německých a mohla žádati, by ji opatřil výbavou, nebo pojal za manželku, nebo nahradil škodu jí způsobenou. Většinou žaloba ta již odstraněna. Rakouský zák. obč. (§ 1328.) poskytuje pouze právo k náhradě škody, totiž k náhradě útrat koutu a šestinedělí, byla-li osoba ženská někým svedena. Defluvium capillorum [-kapilórum], lat., prchání, mizení vlasů, viz Pleš. Defoe [difó] Daniel, zakladatel moderního románu anglického (* 1661 — 11731). Pocházel z Londýna a maje býti duchovním, vzdělával se z mládí v latině i jiných jazycích evropských. Ale sběhl se studií a účastnil se spiknutí Monmouthova. Proto prchl a delší dobu zdržoval se ve Španělích, Francii a Německu. Potom vyučil se obchodu a kupčil s výsledky tak střídavými, že sám o sobě říci mohl: »tři-náctkráte jsem zbohatl a zase zchudl«. Přes to získav si důvěru krále Viléma III., vystupoval činně v politice. Ale za útoky, zejména na státní církev biskupskou, několikráte stíhán byl pokutami, vězením a pranýřem. Přízně dvora však nepozbyl a za královny Anny účastnil se roku 1707 vyjednávání o unii Skotska s Anglií. Později pohříchu vládě sloužil méně čestně na zapřenou, stavě se na oko jejím protivníkem. Za této činnosti veřejné zanedbával záležitosti vlastní a nikdy nevybředl z nesnází finančních. Pomáhal si mimo jiné také neobyčejně plodným a úspěšným pérem. Spisů jeho počítá se okolo 250. Většina jich byla obsahu politického a D. jimi dotekl se téměř všech předmětů časové důležitosti. První z nich Letter on His Majesty's Decla-ration for Liberty of Conscience vyšel r. 1687. Důležitý byl An Essay on Projects (1698), ve kterém načrtnuty jsou první popudy ke spolkům pojišťovacím, záložnám, bankám a j., myšlénky, které v pozdějších dobách byly uskutečněny. Z ostatních ještě satiry The True-born Englishman (1701), The Shortest Way with the Dissenters (1702) a Hymn to the Pil-lory (1704) pro říznost obsahu zasluhují povšimnutí. Když byl poprvé vězněn, D. založil a třikrát v témdni vydával časopis »Review«, jenž byl prvním vzorem listu obírajícího se rozhledy časovými. O vyjednávání unie se Skotskem sepsal zprávu, která je dosud nej-důležitějším té věci pramenem historickým. U věku 58 let, kdy jiní z pravidla pomýšlejí na odpočinek. D. nastoupil na novou dráhu činnosti s nadějností a odvahou jinošskou. Na základě příběhu skotského plavce Alexandra Ottová encyklopedie obecných vědomostí na CD-ROM - díl VII © Aion CS, s.r.o. ve spolupráci s AMD, v.o.s. 156 Defoliace — Deformace. Seldcraiga čili Selkirka, který r. 1704 prchnuv, nebo dle jiných zpráv za nějaké provinění vysazen byv ze své lodi, po 4 léta 4 měs zcela sám žil na jihoamerickém ostrově Juan Fer-nandezu, ažr. 1709 od dřívějšího kapitána svého vysvobozen byv zase do vlasti se vrátil, D. sepsal a vydal povídku Robinson Crusoe (1719), jehož nevyrovnaný úspěch nejen v Anglii, ale ve všech zemích kulturních jest obecně znám. Všecka poutavost jeho záleží jen v nelíčené prostotě_ slohu a pravděpodobnosti vypravování. (Česky spracován od V. L. Mosera 1886 a j.) Rozhodným zdarem tohoto díla povzbuzen byv D složil po té celou řadu prací no-vellistických které všecky vynikají stejnou přesvědčivostí a pravděpodobností děje tak, že některé z nich (zejména The Journal of the Great Plague of London z r. 1722 a The Memoirs of a Gavalier z r. 1724) dlouho pokládány jsou dokonce i za prameny historické. Přes to poklesly v nepaměť, poněvadž látky jejich větším dílem jsou nedůstojný, líčíce život nevěstek, zlodějův a pod. vyvrhelů lidské společnosti. Za to stálým pomníkem slávy D-ovy jest neumorný »Robinson Crusoe«, první vzor románu realistického, čerpaného ze skutečné pravdy života. VM. Defoliace (z lat.), o d 1 i s t ě n í, opadání listů. Defontaine [-tén] Antoine Jos. C h r é -tien, inženýr franc. (* 1785 v Donai — 11856 v Paříži), posléze gener. inspektor mostů a silnic. Mezi odborníky vynikal při upravovacích pracích na Rýně, kdež pracoval od r. 1810, a to nejdříve na Dolním Rýně, později, když se stavby jeho osvědčovaly, i na Horním Rýně. D. užíval soustavně staveb haťových na ochranu břehů i na vytvoření pravidelného koryta (viz Annales des ponts et chaussées 1833), a to s takovým úspěchem, že mu bylo uloženo studovati, zdali by se nehodil způsob jeho i na úpravu jiných řek francouzských, a že i císař ruský dožádal sobě vyjádření jeho ve příčině úpravy Něvy a vyznamenal ho za to velkokřížem řádu sv. Stanislava a křížem kom-mandérským řádu sv. Anny. Později, když se počaly šířiti železnice, bylo D-ovi studovati některé hlavní trati, na př. z Paříže do Havru, do Orleansu a j., kteréžto studie přiměly příslušnou kommissi prohlásiti, že nebylo možno svěřiti je rukám zkušenějším a dovednějším. Plk. Deformace (z lat.), změnění tvaru, přetvoření, znetvoření, zrůdnost. D. ethnické jsou znetvoření, která sobě příslušníci celých národů samovolně a uměle způsobují a která jsouce u některých národů v obecném a stálém užívání, tvoří ethnický příznak toho kterého kmene. D. ty jsou povahou svou různé a možno k nim čítati nej-různější zvyky. Tak i způsobování umělých jizev, tatování, propichování uší, nosu, rtů, pilování zubů a různé znešvařování údů pohlavních k nim náležejí. Většinou však vztahují se ethnické d. k lebce. D. hlavy jest velmi rozšířena; nalézáme ji v Malé Asii, v Ma-laisii, v Polynésii, u Eskymáků, hlavně však v celé Americe. Skoro všichni kmenové Severní a Střední Ameriky, pak staří národové peruánští a kmenové karibští a brazilští deformovali nebo deformují si dosud svoje lebky. Každá skupina neb i každý kmen měl vlastní způsob d., jichž rozeznáváno bylo až 12 způsobů, které však Morton uvedl na 3 typy, a sice d. způsobené stlačením, d. opětným zdvižením a d. trojlaločné, způsobené zdvižením. Stlačení způsobováno stuhami nebo destičkami dřevěnými, stuhami obalenými, dále obrazy z hlíny nebo pytlíčky naplněnými pískem. Američtí národové domnívají se, že d-cí nabývají jistých schopností. Sploštěním čela nabývají prý odvahy a bojovnosti, zdvižením lebečné klenby moudrost' a rozvahy. Někteří národové znetvořují si lebku proto, aby se podobali národům kteří nad nimi zvítězili, kdežto u jiných děje se tak za tím účelem, aby se různili od svých otroků. Pke. Takovéto d. již v praehistorii byly dosti hojně pěstovány. V Evropě máme již řadu nálezů z různých zemí, nikde však není zvyk tento častěji dokázán mimo Kavkaz, Krim a Uhry. Na Krimu provozovali d. beze vší pochyby Gotové; hůře jest určiti národ, kterému náleží řada nálezů uherských a bezpochyby též nálezy v Rakousích (dosud jest jich známo určitě 7: z Csongrádu, Ö-szöny, Pančeva, Lengyelu v Uhrách, v Székely-Ud-varhely v Sedmihradecb, ve Feuersbrunnu, Atzgersdorfu a snad i Badenu v Dolních Rakousích). V Čechách našel se nedávno ojedinělý případ d. umělé, ale asi neúmyslné v pohřebišti rázu merovejského v Podbabě u Prahy. Baer a Fitzinger přičetli tyto lebky Avarům, Broca Kymrům, Lenhossék je měl za tatarské, Anučin, Virchow a jiní správně uznávají, že otázku tu nelze ještě rozřešiti. D. působena byla jako u moderních divochů obvazem, který se dítěti v prvé době mládí dal na hlavu. Hlavní dvě díla o d-cích v době předhistorické napsal Jos. z Lenhosséku: »Die künstl. Schädelverbindungen im Allg.« (Pešť, 1878) a »Die Ausgrabungen zu Szeged-Othalom atd.« (Vídeň, 1886). Nejnovější přehled všech nálezů podal dr.L. Niederle ve zprávách vídeňské anthropol. společnosti r. 1892, str. 1. Nie. D. ve fysice, změna geometrické podoby nějakého tělesa, obyčejně podmíněná vlivem sil mechanických, elektrostatických a magnetických, jakož i teplem. Nejjednodušším druhem d. jest prodloužení jednotky délkové; k úplnému určení patří vědomost o směru prodloužení. Jsou-li právě uvedené charakteristiky v každém místě daného prostoru jednostejný, praví se, že prodloužení či dilatace jest stejnorodou. Ke snazšímu názoru představme si prostor rozdělený na úplně stejné rovnoběžnostěny rozměrů velmi malých, jejichž vzájemně kolmé hrany vytvořeny jsou trojí soustavou na vzájem kolmých vláken pružných. Stejnoměrným prodloužením vláken jednoho směru zvětší se stejnosměrné hrany rovnoběžnostěnu veskrze v míře stejné, tak že, myslíme-li si hmotu prostor vyplňující pevně s vlákny spojenou, nabudeme snadné před- Ottova encyklopedie obecných vědomostí na CD-ROM - díl VII © Aion CS, s.r.o. ve spolupráci s AMD, v.o.s. Deformita — Defrémery. 157 stavy o tomto nejjednodušším druhu deformačním. Současně seznáme, že se takovou d cí úhly rovnoběžnostěnu nemění, ba ani tenkráte, jestliže hmotu i dle druhých dvou na vzájem i k prvému kolmých směrů stejnoměrně prodloužíme. Značiž e, f. g tři příslušná prodloužení délkové jednotky, a, bc, hrany rovnoběžnostěnu před d-cí, abc krychlový obsah před a (1 + e) b (1 + f) c (1 + g) po d-ci. Jsou-li e, fg, čísla malá, lze zvětšení krychlové jednotky vyjádřiti součtem e + / + g. Jiný druh d. jest podmíněn změnou úhlů. Nejjednodušším deformačním prvkem této kategorie jest změna v úhlech dvou protějších základen, zůstanou-li úhly ostatních čtyř netknuty. Jelikož prodloužení vylučujeme, zvětšil se jeden úhel základny o tolik, o kolik se sousední zmenšil. Krychlový obsah se proto touto d-cí nemění, a hořejší vzorec zůstává v platnosti i při koexistenci obou typů deformačních. Měrou d., o níž řeč, jest změna úhlu, t. j. odklon od 90°, druhou její charakteristikou prostorová poloha deform. základny. Vzhledem k tomu, že máme tři dvojice základen rovnoběžných, máme též tři na sobě nezávislé d. úhlové. Každou z nich možno si mysliti vzbuzenou dvěma stejnými proti sobě účinkujícími dvojicemi sil, tedy silami, jež účinkují rovnoběžně s hranami deformované základny tak, že z nich vznikají dvě protivné dvojice (shearing farce). — Doznají-li konečně body nějakého tělesa libovolného, avšak nepřetržitého posunutí, můžeme d-ci tím v malém obvodu vzniklou za stejnorodou považovati. Lze dokázati, že částice zmíněného obvodu do svých nových poloh dostatí se mohou, 1. posuneme-li je bez d. v určitém směru co souvislý celek a určitý kus, 2. otočíme-li celkem kol určité osy o určitý úhel, 3. a udělíme-li jim trojí elementárnou d-ci typu prvého a trojí d-ci typu druhého, vztahujíce tyto elementární d. ke třem navzájem kolmým, ostatně libovolně položeným osám. Mimo to možno dokázati, že existují tři určité na vzájem kolmé směry té vlastnosti, že dilatace podél nich v určité míře provedené nahrazují úplně všech šest právě uvedených prvkových dějů deformačních. Směry ty zovou se hlavními směry dilatačními. Klč. Deformita (z lat.), znetvořenina, zrůd-n o s t; d. kost i jest bud' zrůdná nebo získaná. Může se týkati buď tvaru jednotlivých kostí nebo polohy jejich vzájemné. Příčinou d-ty mohou býti choroby kosti samé nebo nemoci svalstva a zřídka i nemocí šlach, vazů i kůže (při smrštění jizevném a pod.) Mnohé d-ty jsou zrůdný, vznikajíce již během života nitrodělož-ného. Takovou jest na př. d. nejčastější: noha koňská. D-t y páteře vznikají téměř výhradně v životě mimoděložním. D-ty tyto jeví se v zahnutí páteře a mohou se jeviti jako vybočení její na stranu neb ohnutí v zad (hrba-tostí). Hlavním činitelem při těchto znetvo-řeninách jest křivice (rhachitis) jejíž účinkem i jiné d-ty: kuří hruď, růženec křivičný, zkři-veniny dlouhých kostí končetin i jejich nalo menin vznikají. Peč. Deformni (z lat.), zrůdný, znetvořený zmrzačelý. Defr., přírodopisný skratek, jímž označuje seJacques Louis Marin Defrance, franc. přírodopisec (* 1785 v Caenu — 11850 ve Sceaux), jenž napsal: Tableau des corps orga-nisés fossiles (Paříž, 1824). Defraudace (z lat.), zpronevěření, pak zatajení zboží, podléhajícího dávce veřejné (dani spotřební), zvláště clu (d. celní při podloudnictví). Trestá se obyčejně zabavením zboží (konfiskací) a pokutami, někdy i vězením. Srv. Důchodkové právo trestní. von Defregger Franz, malíř něm. (* 1835 v Stronachu v Tyrolsku). Záhy obíral se malířstvím spravuje při tom statky svého otce, až r. 1860 rozhodl se jiti do Inšpruku studovat sochařství. Ale malíř Stolz seznávaje jeho vlohy k malířství poslal ho na mnichovskou akademii (1861). Vrátiv se pak r. 1865 domů, D. maloval jen studie a portraity, načež roku 1867 vstoupil do atelieru Pilotyho, kdež zůstal do r. 1871 a kde konečně jeho vlohy náležitě se vyvíjely, nacházejíce v životě tyrolských venkovanů vděčné látky k obrazům. Již první jeho práce Poslední návrat lesníkův (1867), Speck-baclier a jeho syn (1868), Vzali se do křížku (1869) a Dva bratří (1871) získaly mu velmi dobrou pověst, která pozdějšími obrazy přešla v populárnost. Zvláště rozšířily jeho slávu Výjev z tyrolského povstání z r. 1809 (1874 ve vídeňském dvorn. museu) a pendant jeho Návrat vítězů (1876 v berl. Nár. galerii), pak menší genrové obrazy z alpského života tyrolského. Také v malířství historickém zkoušel se D, ale v oboru tom nedospěl jednotné komposice dramatické síly a stejnoměrného koloristického propracování, kterýžto nedostatek ostatně i v jeho menších obrazech pouze zakryt jest půvabem živostí postav a působivým dějem. K velkým obrazům historickým a genrovým náleží zejména Ondřej Hofer na cestě k po-pravišti (1878, museum v Královci), Děvčata čtoucí dopis (1879), Před bouří a Dobytí červené brány v Mnichově (ve mnichovské pina-kothéce). Mnohem větší úspěch měly i pozdější menší obrazy, jako Modlitba před jídlem (v lipské obrazárně), Loučení se salašnicí (galerie drážď.), Kovář kochelský (mnich. Nová pina-kothéka, 1881), V tančíme (1882), Salonní Ty-rolan (1882) a j. V pražském Rudolfinu nalézá se Tyrolská rodina v salaši (1872). D. jest z nej-lepších souvěkých genristů něm. Venkovský život pojímá většinou s veselé stránky a líčí jej pravdivě a prostě, beze všech přibásně-ných přídatků. Roztomilé typy ženské dodávají jeho obrazům zvláštního půvabu. Od roku 1871 D. jest professorem akad. mnichovské. Defrémery Charles, franc. orientalista a prof. arabštiny na Collěge de France (* 1822 v Cambrai -1883 v Saint-Valery-en-Caux). Pod Reinaudem, Caussinem de Perceval a Quatreměrem studoval v Paříži východní jazyky, hlavně arabštinu a perštinu. Oběma náleží i činnost jeho vydavatelská a překladatelská, hlavně v oboru dějepisu a zeměpisu. Ottová encyklopedie obecných vědomostí na CD-ROM - díl VII © Aion CS, s.r.o. ve spolupráci s AMD, v.o.s. 158 Defrugovati Jmenujeme z ní: Mírchondovy Histoire des sultans du Kharezm (Pař., 1842, perský text) a téhož Histoire des sultans ghourides (t., 1844) a Histoire des Sassanides (t., 1845) obé v překladu; Fragments de geographes et ďhistoriens arabes et persans inédíts (t, 1849—51, důležito pro jižní Rus a Kavkaz), překlad Chondemí-rovy Histoire des Khans mogols du Turkestan et de la Transsoxanie (t., 1853 z perštiny); Histoire des Seldjoukides et des Ismae'liens ou Assassins deľ Iran (1849) a Nouvellesr. cher-ches sur les Assassins (1855—60); se Sangui-nettim Voyages ď Ibn Batoutah dans la Perse, VAsie centrále et VAsie Mineure (t., 1853—58, 4 sv., text s překladem z arabštiny, poslední vyšel dříve o sobě); Sadího Gulistan ou le Parterre des roses (t., 1858, z perštiny); s baronem de Slaném Historiens orientaux des Croisades (1872, I. d.); sbírkou článků z oboru orientální historie vydaných v 1. 1854—62 jsou jeho Mémoires ďhistoire orientale, 2. d. Dk. Defrugovati (z lat.), plodnosti z b a -vovati, vysilovati (půdu zemskou). Defter, arab., seznam, schematismus inventář; odtud defterdár, slovně držitel knih, knihvedoucí, druhdy nejvyšší finanční úředník turecký, jakýsi ministr financí, jehož úkolem bylo přijímati a účtovati státní příjmy a vydání (mimo jiné vypláceti i žold vojskům). Po reformě úřadů v Turecku, kdy svěřeno řízení financí zvláštnímu ministru (málije náziri), zůstal defterdár finančním ředitelem provinciálním (vilajetů). Ve Vých. Indii jest defterdár název nejvyššího domorodého úředníka různých kollektorátů v presidentství bombájském. Defter-emini, komu svěřeno vedení defteru, archivář; defter-cháne. archiv. Dk. Defunctus [-ktus], lat., zemřelý; defuncta, zemřelá; defunctio, úmrtí. Defurfurace viz D e s k v a m a c e. Deg., zoologický skratek = Karl Degeer (de Geer). Dega viz Deka. Degagement [degažmáh], franc, vybavení, vyhoštění, úleva, vzpřímení, nenucenost. ©©Degarnovati, franc, zbaviti, oloupí t i; ve vojenství: připraviti postavení o obhájce, odvolati s výšin delostrelectvo, obnažiti boky čili křídla šiku, vzíti z pevnosti posádku, střelivo neb jiné zásoby válečné a pod. FM. Degažovati, franc. dégager [dégažé], v y -prostiti. osvobodit i; ve vojenství jmenovitě podniknouti s nějakým vojem pohyb jako pochod ku předu neb i skutečný útok s účelem, odvrátiti pozornost a snahu nepřítelovu od jiného sklíčeného zástupu vlastního a tomuto v postavení nesnadném a nebezpečném tak uleviti, jej útoku sprostiti. FM. Degeer, entomolog, viz Geer. Degen Carl Ferdinand, mathematik dánský (* 1766 v Brunšviku — 1 1825 v Kodani). Jsa muž velmi učený a několika jazyků znalý, stal ser. -1793 učitelem princů Kristiána (VIII.) a Ferdinanda, pak od r. 1802 učil při kathedr. škole v Odense, r. 1806 stal se rektorem ve Viborgu a 1814 professorem mathem. na universitě kodaňské. Uveřejnil mnoho Degenerace. článků v publikacích akademie kodaňské a petrohradské, jejichž byl členem, pak v Bo-deově »Astr. Jahrb.« a »Astr. Nachr.«. O sobě vydal Codex Pellianus s. tabula simplicissimam aequationis celebratiss y2 = ax2 + b Solution, pro sing. num. dat. valov, ab 1 usque ad 1000 in numer rational, iisdem integris exhibens (Kodaň, 1817); Tabularum ad faciliorem et breviorem probabilitatis computationen utilium enneas (t., 1824). AP. Degener (lat.), zvrhlý, odrodilý. Degener Paul, chemik něm. (* 1851 v Brunšviku), byl až do r. 1880 assistentem chem. ústavu lipské university a stal se pak přednostou chemické laboratoře spolku pro průmysl cukrovarský říše Německé v Berlíně, v kterémž úřadu přes sedm let působil. Na podzim r. 1887 založil si vlastní chem laboratoř, kterou však r. 1889 zaměnil s koncessí lékárnickou v Brunšviku. V 1. 1880—89 byl též docentem na král. hospodářské vysoké škole v Berlíně, v 1. 1885—89 též docentem na tamější universitě. Po přesídlení do Brunšviku stal se rovněž docentem chemie na tamější škole technické a členem několika zkušebních kommissí. O průmysl cukrovarnícky získal si D. trvalé zásluhy svými četnými vědeckými a odbornými pracemi, jež v německých i jinojazyčných časopisech byly uveřejněny. His. Degenerace (lat.), zvrhlost, jest process pathologický, charakterisovaný přeměnou až i rozpadem protoplasmatu a způsobený jednak nedostatečnou výživou, jednak účinkem látek toxických i jinak vlivy nervovými. Rozeznáváme d-ci amyloidní, kolloidní, tukovou, dužni-novou, hyalinní a pigmentovou. O d-ci amyloidní viz čl. Amyloidní zvrhlost. — Při d-ci kolloidní tvoří se hmoty kolloidní, lesklé beztvarné. V širším smyslu jest d. koll. souhrn degenerací amyloidní, hyalinní a kolloidní, v užším pak smyslu ona zvrhlost, při níž z protoplasmatu buněk hmota kolloidní se utvořuje, jak vidíme ve žláze štítné, v kanálcích ledviny atd. — D. tuková (adiposa). Protoplasma buničné i jádro buničné se rozpadá v kapénky tukové. Orgány stižené touto d-cí jsou žlutě zbarveny a křehké, lomivé. D. tato objevuje se při některých nemocech infekčních, při otravách (na př. kostíkem, otru-šíkem). — D. dužninová (parenchymatös n i); protoplasma buničné se zkalí i jádro, při čemž buňka nabubří; zkalené protoplasma rozpadá se v jemná zrnečka a buňka tím pochodem zachází, odumírá jako při d-ci tukové. D. duž. vyskytuje se opět při nemocech infekčních i akutních otravách. Má se za to. že jest předchozím stadiem d-ce tukové. — Při d-ci hyalinní, která zasahuje elementy buničné, jedná se o proměnu protoplasmatu ve hmotu homogenní lesklou, amyloidní hmotě docela podobnou, která však nedává výše uvedenou reakci mikrochemickou. D. hyal. pozorována při zánětech, v nádorech i při některých nemocech infekčních. Ukládá li se pigment zvenčí anebo krevní v některé orgány, na př. žlázy (lymfatické, játra a j., pozorujeme, Ottová encyklopedie obecných vědomostí na CD-ROM - díl VII © Aion CS, s.r.o. ve spolupráci s AMD, v.o.s. Degenerativní šílenost — Deger. 159 že elementy buničné zacházejí; neděje se tak proměnou protoplasmatu v pigment, nýbrž tlakem pigmentu na protoplasma, že spíše o pigmentové atrofii nežli o pigmentové d-ci mluviti možno. Eva. D. či zvrhlost u domácích zvířat nastává, chováme-li je za změněných podmínek životních, v nepříznivých poměrech podneb-ních a půdních, za špatnějšího krmení, nedostatečného hlídání a p. Potomci takových rodičů pozbývají oněch tvarů a té výkonnosti, pro něž byli rodiče chováni, zvrhávají se, degenerují. D. v mathematice vůbec sluje snížení útvaru bud' algebraického nebo geometrického na stupeň soustavně níže stojící, jako na př. útvar kvadratický x2 — (a + b)x + ab = (x — a)(x — b) = 0 nebo kuželosečka rovnicí x2 — v2 + 2ay — a2 = (x — y + a)(x + y — a) = 0 vyjádřená a na dvě přímky snížená. FStd. Degenerativni šílenost. Jako přicházejí na svět lidé se znetvořeninami tělesnými, tak rodí se i lidé, kteří od nejútlejšího mládí svým smýšlením, cítěním a jednáním prozrazují zvrhlost, křivorostlost duševní. Jsou to z pravidla potomci předků abnormálních, kteří trpěli bud' skutečnou chorobou duševní, nebo těžkou chorobou nervovou, na př. padoucnicí, anebo lišili se jinými nápadnými vlastnostmi od lidí obyčejných: snahami výstřednickými, zločinnými, sebevražednými a pod. Lpí tedy na nich přítěž dědičnosti, a sice lpí způsobem stálým a nesmazatelným. Zděděná degenerace duševní jeví se někdy pouze nesouměrným vývojem schopností. Nejčastěji jest mravní, citová stránka úplně zakrnělá. Osoby degenerované mohou vynikati důmyslem, ale jejich život celý je čirým sobectvím, postrádají všech ušlechtilých snah, jsou nevděčnými syny, přelétavými milenci, nevěrnými manžely, nedbalými otci. Z pouhé obezřelosti dbají zákona, kdežto tajně a kde netřeba obávati se trestu, oddávají se i neřestem. Méně intelligentní jsou rozenými a nenapravitelnými zločinci, pravým vyvrhelem lidstva. Jiní mají jednostranné talenty, nadání hudební, počtárske, ale jinak špatnou paměť a povrchní, mělký úsudek. Většina degenerovaných jsou obmezenci, ale dovedou svoji prázdnotu zastříti. Následkem zvrácenosti citové nadchnou se pro věci, které obyčejným lidem se hnusí, vyhledávají s obzvláštní zálibou opak toho, co společnost; plouti proti proudu, kouti pikle a vzdory má pro ně neodolatelný půvab: z ostudy si ničeho nedělají; fanatická zaujatost a bezohledné jednání snadno jim získá sympathie davu; podivínské, originální nápady mohou jim na čas zjednati pověst geniálnosti, jmenovitě před povrchními pozorovateli; kacířstvím dobývají si glorioly mučennické. Ale konce jejich činnosti bývají jalové, bezvýsledné, hlavně pro jejich nedůslednost, pro neschopnost přizpůsobiti se jakémukoli řádu a disciplině. Nejnižším druhem psychické degenerace je idiotism, úplná vrozená blbost. — Degenerace psychická velmi často je provázena zvláštními tělesnými vrozenými vadami, podle kterých někdy lze ji tušiti i bez předchozího pátrání po rodokmeni. Odborníci dali jim jméno stigmata hereditaria. Patří sem znetvořeniny lebky, obličeje, boltců ušních, údů, vady výslovnosti, rozmanité porušení citlivosti, hybnosti atd. Degenerovaní mohou po celý život zůstati tím, čím jsou: lidmi podivnými, abnormálními. Svět vidí sice jejich zrůdnost, ale nebéře na ně měřítko choroby, nepokládá jich za šílence. Zkušenost psychiatrická učí, že degenerovaní mnohem snáze než jiní lidé mohou býti postiženi rozmanitými tvary choromyslnosti, a sice i takovými, jaké se pozorují na osobách dědičně nezatížených. Vedle toho však jsou známy nemoci duševní, které jsou degenerovaným vyhrazeny a které tudíž samy o sobě dovolují předpokládati degenerativní přítěž dědičnosti Sem patří šílenost periodická, šílenost s nucenými a nutkavými (impulsivními) představami a zvláštní odrůdy pobloudilosti: s u d i č -s t v i (paranoia quaerulans), mam mílová-nosti (paranoia erotomaniaca). Kfr. Degenerova methoda viz D i g e s c e alkoholová. Degenfeld, švýcarská, od r. 1280 na hradě Degenfeldě ve Švábsku usedlá rodina, mající statky ve Virtembersku, Badensku a v Uhrách; kvete dosud ve dvou větvích Z rodu vynikají: 1) Christoph Martin z D-u (*1599 11653), válčil pod Tillym a Valdšteinem, později ve službách švédských a franc, a od r. 1642 v benátských proti Turkům a papeži Urbanovi VIII.; r. 1645—49 byl guvernérem dalmátskym. 2) Marie S u -sanna Loysa z D-u (1636—1677), dcera před., upoutala kurfiršta falckého Karla Ludvíka tou měrou, že zapudil svou manželku a vstoupil s Marií v morganatický sňatek. — 3) Christoph Martin z D-u (1689—1762) pojal dceru vévody Schomburského za manželku, přijal, když r. 1733 povýšen byl do stavu hrabat říšských, titul hraběte z D.-S chomburka. — 4) August Franz Joh. Chr., hrabě z D.-Schomburku, polní zbrojmistr rak. (* 1798 ve Vel. Kaniži — 11876 v Altmůnsteru), stal se r. 1848 generalmajorem, r. 1849 vyznamenal se jako velitel avantgardy u Novary, r. 1850 povolán byl za zástupce ministra vojenství, r. 1852 za chefa organisační sekce v centrální kanceláři; r. 1855 stal se velitelem bologn-ským a r. 1859 velitelem v Itálii; r. 1860 jmenován byl členem panské sněmovny a zastával od 20. říj. 1860 do 19. ún. 1864 nejprve provisorně, potom definitivně úřad ministra vojenství; r. 1864 odešel do výslužby. 5) Alfred Ludvík, svob. pán z D., generál badenský (* 1816 v Gernsbachu — 11888) vyznamenal se zvláště r. 1870—71 před Štrasburkem, zvítězil u Etuzu (22. říj.) a Pasquesu nad četami Garibaldiho a 15. až 17. ledna 1871 vynikl i v bojích na Lisaině. Deger Ernest, malíř německý (*1809 v Bockenemu v Hannoversku — 1 1885 v Důs-seldorfě). Byl žákem akademie berlínské a Schadowa v Důsseldorfě. Hned prvními obrazy Ottová encyklopedie obecných vědomostí na CD-ROM - díl VII © Aion CS, s.r.o. ve spolupráci s AMD, v.o.s. 160 Degérando Položení Krista do hrobu a Kalvárie, vynikajícími jakousi elegancí typů, dobyl sobě chval-ného uznání. Na zakázku hr. Fůrstenberga-Stammheima ozdobil (s Ittenbachem a Karlem i Ondřejem Můllerem) kostel sv. Apollináře v Remagenu freskami (1849—51), jež náležejí k nejlepším dílům D-ovým a k nejvelikolepěj-ším důsseldorfské školy vůbec. Po té dekoroval kapli zámku Stolzenfelsu na Rýně a maloval mnoho obrazů oltářnlch. Z pozdějších jeho obrazů vytknouti jest Z mrtvých vstáni Kristovo v mnichovském Maximilianeu Od r. 1867 byl professorem na akademii důsseldorfské. D. zaujímá v malířství chrámovém vynikající postavení Jeho postavy jsou prodchnuty nábožným nadšením dýšíce vážností, hlubokým přesvědčením a vroucností, a způsob jeho malby vzdálen jsa prázdného asketismu tkví ve přirozeném pojetí ideálu Degérando [dežer-] Marie Joseph, filosof franc. (*1772 v Lyoně — 1 1842 v Paříži) Jako studující súčastnil se r. 1793 obrany svého rodiště proti republikánům, načež uchýlil se do Švýcarska a později do Neapole. R. 1797 přišel se svým přítelem Cam. Jordánem do Paříže, odkudž následoval ho do Německa. Nemaje jiného zaměstnání dal se na vojnu a bojoval ve vojště Massenově. Spisem Des signes et de Vart de penser (Paříž, 1800, 4 sv.), poctěným cenou akademie, obrátil na sebe pozornost a byl od Napoleona jmenován generál, sekretářem v ministerstve vnitra._ Pak vyřídil některá poslání ve Florencii a Římě, až stal se státním radou. Po návratu Bourbonů stal se pairem a zemřel jako místopředseda státní rady. — D. vynikl zvláště jako historik filosofie a byl z prvních ve Francii, kdož psali dějiny filosofie vědecky. Také pro psychologii jsou důležitý jeho úvahy o hluchoněmých, slepých a divoších. Z četných jeho spisů uvádíme ještě: Considérations sur les diverses me'thodes ä suivre dans V observation des peu-ples sauvages (1801); De la géne'ration des connaissances humaines (Berlín, 1802, koruno, váno berl. akademií); Histoire comparée des systémes de philosophie relativement aux prin-cipes des connaissances humaines (Paříž, 1804, 3 sv., 2. vyd. 1822—47), nejlepší franc. dílo o dějinách filosofie; Le visiteur du pauvre (t., 1820, 2. vyd. 1826); Du perfectionnement moral (t., 1824, 2 sv.); De la bienfaisance pu-blique (t.. 1839, 4 sv.). v níž zabývá se otázkou chudinskou; Education des sourds-muets de naissance (t., 1827, 2 sv.) a j. Deggendorf, okr. město bavor. vl. obvodu Dolních Bavor na 1. bř. Dunaje nad ústím Isaru a na žel. trati eisenšteinsko-landshutské 322 m n. m., má 6 kostelů, mezi nimi poutničky »u sv. hrobu«, nemocnici, sirotčinec, blázinec, veliký most přes Dunaj (332 m), kraj. a okres, soud, výrobu sirek, papíru, sukna, plátna, zboží hrnčířského, piva, obchod s dobytkem, chmelem, dřívím a ovocem a 6250 ob. (1890). Na blízku jest vesnice Metten s bene-dikt. klášterem, založ. r. 792 od Karla. Vel. a r. 1830 obnoveným, jenž vydržuje seminář a gymasium D., který připomíná se již r. 868, Degradace. byl r. 1266 od Přemysla I. dobyt, i stal se pověstným pro kruté pronásledovaní židů r. 1337. Deglutice (z lat.), polknutí. Dego, obec v ital. prov. janovské, kraji savonskem, na ř. Bormidě, 22 km od Savony na sev.-záp., se 2012 obyv. (1881); stan. žel.; bod strategicky velmi důležitý. Vítězstvím u D-ga 16. dubna 1796 Massena otevřel si cestu z Riviery do horní Itálie. Degoa viz Dikoa. Degoržovati (z franc), z hrdla láhve se šumivým vínem (šampaňským) odstraniti kvasnice u zátky nahromaděné Degout [degú], franc, odpor, nechuť, ošklivost; degoutantni. odpor, ošklivost, nechuť vzbuzující. Degradace (lat. degradatio), snížení na nižší stupeň důstojnosti. V právním smyslu sluší d-cí vůbec rozuměti újmu, která oproti trestům na majetku' svobodě, životu jako trest stíhá jednotlivce, dotýkajíc se jeho zvláštního postavení, práv občanských, politických a j., jež mu dle právního řádu přísluší (d. občanská). Tak zvláště u úředníků znamená d. snížení úředníka vyššího postavení na místo stupně nižšího nebo propuštění jeho z úřadu, kteréž nastupuje z trestu následkem jistých provinění. Úředníky, kteří byli uznáni vinnými nějakým zločinem nebo byli osvobozeni jen pro nedostatek důkazů, kteří pro jiné překročení zákona odsouzeni byli aspoň k šestiměsíčnímu trestu na svobodě, kteří konečně upadli v konkurs a ve vyšetřování pro zaviněný úpadek, nebyli uznáni nevinnými nebo kteří byli pro marnotratnost dáni pod kuratelu, sluší pokládati ihned bez nálezu disciplinárního za úřadu zbavené dnem, kdy soudní rozsudek nabyl právní moci. Vyjímajíc tyto případy, nastupuje propuštění z úřadu jako trest disciplinární, když úředník pro nějaký prečin neb přestupek trestního zákona byl odsouzen k menšímu než šestiměsíčnímu trestu na svobodě nebo jen pro nedostatek důkazů byl osvobozen, když jiným nečestným jednáním pozbyl vážnosti a důvěry, když dopustil se služebního přečinu, jenž dle zvláštních předpisů propuštěním se tresce, a posléze, když na-vzdor předchozím mírnějším trestům disciplinárním znova zanedbává a porušuje služební povinnosti. Kromě disciplinárních trestů důtky, peněžité pokuty a odnětí nároku na postup může úředníku po předchozím řízení uložen býti také trest disciplinární přesazením, a to bud' v téže hodnosti na jiné služební místo s týmž nebo nižším platem anebo v nižší hodnosti na témž nebo jiném služebním místě opět bud' se stejným nebo nižším platem. Úředníka, jenž upadl v konkurs, jenž nalézá se ve vyšetřování disciplinárním nebo trest, ním anebo když bezpečnost a vážnost úřadu toho žádá. stíhá sesazení (suspensio), spojené se ztrátou platu. Řízení disciplinární ohledně úředníků a sluhů upravuje cis. nař. z 10. března 1860 č. 64, ř. z. Úředníci soudní mohou býti z trestu přesazeni na jiné místo, dáni do výslužby a ze služby propuštěni jen na základě nálezu příslušného disciplinárního. Ottová encyklopedie obecných vědomostí na CD-ROM - díl VII © Aion CS, s.r.o. ve spolupráci s AMD, v.o.s. Degraissovati — Dehet. 161 soudu po předchozím ústním řízení. (Zákon ze dne 21. kv. 1868 č. 46. ř. z.) Šfč. D. v církevním právu jest trest proti držiteli úřadu církevního vznesený v ten smysl, že tento úřadu svého se zbavuje, současně však také prohlašuje za nezpůsobilého, obdržeti jiný úřad církevní. Posléze dotčeným následkem liší se d. podstatně od prostého svržení s úřadu církevního (privatio beneficií), kteréž svrženému ještě ponechává možnost, ucházeti se o úřad jiný. D. jest dvojí: bud' prostá (verbalis), jež obmezuje se na svrchu zmíněné účinky, anebo kvalifikovaná (actualis), jež stanovena jako trest za provinění zvláště závažná, a při níž k těmto účinkům přistupuje též ještě ztráta všech výsad stavu kněžskému vůbec právem církevním přiřknutých. — Pokud se prosté d. týče, předepsáno v právu, aby mimo příslušného biskupa přibrán byl za soudce určitý počet biskupův aneb opatů nebo jiných církevních hodnostův. D. aktuální řídí se předpisem římského pontifikálu (III., degradationis forma), přísluší biskupu vinníkovu, aniž třeba jest přítomnosti osob výše zmíněných; za to předpokládá se přítomnost světského soudce, jemuž degradovaný vydán býti má na strestaní. Avšak novějšími zákony státními, jimiž výsada soudní příslušnosti církvi byla odňata, pozbylo ono obřadové vykonání d. valně svého významu. Pik. Da. D. ve vojsku na poddůstojnících, ve vojscích méně pokročilých i na důstojnicích, kteří tím utrpí snížení na nižší stupeň anebo dokonce za sprostého bud' dočasně nebo pro vždy. V armádách pokročilejších důstojníci, kteří takového trestu by zasluhovali, bývají jednoduše propuštěni, a jestliže nedosloužili ještě povinných let, vřaděni do jiného pluku ve příslušné dle rozsudku hodnotě poddůstoj-nické neb dokonce i za sprosté vojíny: Degra-dovati, ono snížení D-i provésti. FM. Degraissovati [-gres-], z franc, zbaviti tuku. Dégras [degra], tuková směs, užívaná v koželužství k mastení koží tříslem vydělaných. Původně byla látka tato vedlejším výrobkem v jirchářství při vyluhování valchovaných a tuky napuštěných koží potaši; vy-loužená směs dostala název d. Nyní vyrábí se továrně tím způsobem, že laciné surové kuže'buvolí, ovčí) natrou se rybím tukem a zvalchují; když byly na to nějaký čas na vzduchu ležely, vylisují se Vylisovaný tuk (obsahující klihovité součástky kůže), promíšen olejem, rybím tukem a vodou (této průměrně 30—40 %), jest d. Kůže užívá se k výrobě d-u opět a opět. až se rozpadne. JJd. Degravovati, lat., tížiti, obtěžovat i, překážeti. Degré, franc, stupeň. Degré A 1 a j o s, oblíbený belletrista a dramatik mad'. (*1820 v Lipě temešské župy), člen společnosti Kisfaludyovy. V létech osmdesátých redigoval obrázkový týdenník Ország-Kilág. Z jeho veseloher uvádíme: Iparlovag (Šejdíř, Prešpurk, 1844; Eljegyzés álarez alatt (Zasnoubení pod škraboškou, Pešť, 1845); Félre-ismert lángész (Zneuznaný genius, t., 1846); Férjés jegyes (Manžel a ženich, 1848); Segít-sunk egymáson (Pomozme si, 1848). Bbk. Degressivni daň viz Daň degr. De Grey [gré], řeka v záp. Austrálii, prozkoumaná nejprve r. 1861 Gregorym, vlévá se do moře Indického na 20° j. š.; nemá sice stálé vody, ale břehy jsou úrodný a lučinami pokryty. Degrossovati (franc), zhruba něco vypracovat i, zjemniti, připraviti pro práci jemnější (o zlatě a stříbře). Degtjarev (též Dechtjarev) Stepán Anikijevič hud. skladatel ruský (* 1766— 11813 v Charkově), byl zpěvákem ve sboru hraběte Šeremetěva v Moskvě, načež vzdělav se u Sartiho v Petrohradě a navštíviv Itálii, stal se kapelníkem uvedeného sboru i domácího divadla hraběcího. Známo jest od něho přes šedesát z větší části církevních skladeb, z nichž zmínky zasluhují oratoria Osvobození Moskvyr. 1612 na slova knížete Gorčakova (1811) a Útěk Napoleona. Z ital. přeložil Con-gediniho Pravila dl ja izučenija muzyki (1805). ©©Degummováni vizHedvábnictví. Degustace (lat. degustatio), okoušení, ochutnání, byl v právu římském druh trhu na zkoušku, kde kupec si vyhrazoval, že víno koupené zkusí v přiměřeně krátké lhůtě, a mohl ustoupiti od trhové smlouvy, ukázalo-li se víno zkaženým. Teprve schválením vína přešlo nebezpečenství na kupce. Jednotlivé podmínky d. jsou sporný, zvláštní ústav ten nebyl však přijat právy pozdějšími. De gustibus non est disputandum (lat.), o vkusu nelze se přít i, pořekadlo užívané při sporu úsudků o téže věci. Děhel, botan., viz Ang e li c a. Dehet vzniká, kdykoliv destillujeme sloučeniny uhlíkaté, tudíž i dříví, uhlí, celé kosti a j. Podle složení látek destillovaných jest i d. složení různého; dříví jest bohato kyslíkem a i v dehtu dřevném převládají sloučeniny kyslíkaté, uhlí jest kyslíkem chůdo, má vodík, dusík i síru, obsahuje tudíž d sloučeniny uhlíku s vodíkem, dusíkem, kyslíkem i sírou. Látky organické kosti prostupující jsou bohatý dusíkem, olej z kostí (oleum ani-male Dippeli č. foetidum) obsahuje sloučeniny dusíkaté Technický význam nej větší má d. z uhlí a mezi těmi d. kamenouhelný. Čím více uhlí obsahuje vodíku, tím bohatší jest d. na uhlovodíky, tak zv. p a r a f f i n y; d. kamenouhelný pochází z uhlí bohatého uhlíkem, jsou pak v něm uhlovodíky ze řady řečené benzolové většinou převážnou. Uhlovodíky ty jsou východiskem k tovární výrobě barviv syn-ťnetických či umělých. V průmyslu užívají dehtu z plynáren a kokoven. D. ten se destil-luje; unikají plyny, přechází benzol, toluol, xyloly (ku fabrikaci barviv anilinových) zásady pyridinové (k denaturovaní alkoholů), pak fenol (kyselina karbolová), naftalín, anthracen (na výrobu alizarinových barviv) a j. Zbývá látka černá, z níž vyrábějí smoly, cihly k topení (brikety) a j. — D. jest základem průmyslných odvětví theoreticky nej- Ottova encyklopedie obecných vědomostí na CD-ROM - díl VII © Aion CS, s.r.o. ve spolupráci s AMD, v.o.s. 162 Dehetné — Dehn-Rothfelser. podrobněji prostudovaných, kteréž jsou jed nim ze zdrojů národohospodářského rozkvětu Anglie, Francie i Německa. Tovární úprava dehtu čím dále, tím více stoupá v rozsahu: roku 1886 destillovalo se v Němcích asi 57.000 tun dehtu, dnes již 140.000; v Anglii spracovali r. 1886 okolo 450.000, dnes přes 1,000.OOOtun. U nás jest využitkování d-u v pra-počátcích, i používají ho posud jen k natírání, zejména lepenky, a k desinfekci. O dehtu jest literatura velmi rozsáhlá, nejvíce zasluhují zmínky souborné spisy: G. Schultz, Chemie des Steinkohlentheeres (2. vyd., Brunšvik, 1886—90), G. Lunge, Die Industrie des Steinkohlentheers und Ammoniaks (3. vyd., t., 1889). Rn. D. skalní jest přirozený hustý roztok asfaltu v naftě, jenž činí přechod od nafty k mazavému asfaltu. Jest to polotekutá, za chladu takořka tuhá hmota barvy černohnědé, osoblivého zápachu, hořící čadivým plamenem, hutnosti menší 1. Obsahuje směs různých vyšších uhlovodíkův a něco látek bitumenních. Povstal nepochybně okysličením nafty (pe-trolea). Vyskytuje se na týchž místech jako nafta. _ En. Dehetné (něm. Dehenten), ves v Čechách, hejt. Tachov, okr Přimda (8,5 km jv.), pošta Bor, fara Bernartice; 28 d., 139 obyv. něm. (1880), fid. dvůr Karla knížete Lôwensteina-Wertheima. Dehetnik viz Vlkov. Dehio Georg, historik něm. (* 1850 v Re-velu), od r. 1883 professor dějin umění v Krá lovci a od r. 1892 na univers, ve Štrasburce; vydal: Geschichte des Erzbistums Hamburg-Bremen bis zum Ausgang der Mission (Berlín, 1877, 2 sv.); Die Genesis der christl. Basilika (Mnichov, 1883); s Bezoldem Die kirchliche Baukunst des Abendlandes (Štutgart od r. 1884; dosud 3 sv.). Dehli neb D e 1 h i (t. j. práh), hl. město kraje a okresu téhož jména v indobrit. prov. Pendžábu, na ř. Džamně, bývalé sídelní město velikých mogulů indických, má 11 km v obvodu a jest na třech stranách obehnáno vysokou zdí a chráněno četnými opevněními anglickými. Čtvrt' evropská, ve které jest palác brit. guvernéra, soudní budova, kostel, arsenál a vojenské kasárny, jest dosti úhledná, čtvrť muhammedánská však jest velmi zanedbána, s domy špinavými a úzkými ulicemi až na ulici Čandri čák (ulice bílá), která jest prostranná a slouží za přední tržiště města, zvláště na shawly a vyšívané látky, který průmysl počíná v novějších dobách znova zkvétati. Z dob bývalé slávy zůstalo tu mnoho památníků, po většině v sutinách, pro které se D. nazývá také asijským Římen. Nejkrásnější památky jsou: bývalá residence mogulů v podobě čtver-úhelníka, s četnými branami, dvory, loubím, s nádherným sálem audienčním (díván chás) z bílého mramoru se čtyřmi pozlacenými kupolemi ve 32 sloupích; tu stával pověstný paví trůn ze zlata se dvěma zlatými pávy, jejichž chvosty sestaveny byly z perel, rubínů, safírů a smaragdů; veliká mešita (džuma masdžid), nejkrásnější mešita asijská z bílého mramoru a červeného pískovce s kupolí 37 m vysokou a s hlubokou studní ve skále vytesanou, sloužící k náboženskému umývání; černá mešita, jedna z nejstarších, věrné napodobení mešity v Mekce; Kutub minár, 76 m vysoký minaret při mešitě téhož jména; vodovod 178 km dlouhý, od Angličanů obnovený; množství náhrobků a zbytků různých staveb. D. jest středem obchodu pendžábského (roční oběh na 300 míli. zl. r. č.), muhammedánského života a má 193 580 ob. (1891), mezi nimi 95.484 hindů a 72.519 muhammedánů. Založeno bylo prý r. 3101 př. Kr., slulo Indraprestha a vynikalo svým objemem, bohatstvím a nádherou. R. 1398 bylo od Timura skoro úplně zničeno, rozkvetlo však za krátko a bylo v r. 1526—1772 sídlem velikých mogulů. Roku 1803 obsadili je Angličané, ale ponechali titu-lárnlho mogula až do r. 1857, kdy muhamme-dáni způsobili povstání a prohlásili Bahádura šáha za císaře; tu povstání bylo potlačeno a zavedena správa pod zvláštním guvernérem. Dne 1. ledna 1877 byla tu královna anglická prohlášena slavnostně za císařovnu indickou.— Dehlijský kraj zaujímá pravý břeh Džamny, jest velmi úrodný a bohatý, má na 14 530 km2 4,433.680 ob. (1891) a rozdělen jest ve tři okresy: D, Gurgaon a Karnal; v okrese dehlijském žije na 3305 km2 643 515 obyv., z nichž 438.886 hindů a 130.645 muhammedánů. Dehn Siegfried Wilhelm, theoretik a hud. paedagog něm. (* 1799 v Altoně — 11858 v Berlíně), studoval práva a stav se 1823 úředníkem švédského vyslanectva v Berlíně, konal studia kontrapunktická u B. Kleina a r. 1829 vstoupil v život hudební, v němž pak setrval až do smrti. R. 1842 jmenován bibliotékářem při hudebním oddělení knihovny královské, 1845 dočasným ředitelem chrámové hudby při domě berlínském, r. 1848 král. professorem. Z cenných spisův D-ových vytčeny buďtež: Theor.-practische Harmonielehre (1840); Sammlung älterer Musik aus dem 16. u. 17. Jahrhundert (ve 12 sešitech, 1837—40); Analyse dreier Fugen aus J. S. Bach's Wohltemperiertem Ciavier etc. (1858); pohrobní dílo Lehre vom Contrapunkt, dem Kanon und der Fuge (1859, vyd. B. Scholz) aj. Učitelskou slávu D-ovu hlásají žáci jeho Tappert, Cornelius. Glinka, Kiel, Kullak, H. Hofmann, A. Rubinstein a j. Str. Dehná viz D ahn á. Dehnice viz Dejvice. Dehn-Rothfelser Heinrich, architekt něm. (*1825 v Hanavě — 1 1885 v Postupům). Byl zprvu ve službách kurfiršta hes-ského, pak professorem na uměl. akademii v Kasselu a r. 1880 stal se konservátorem uměleckých památek pruských v Postupimi. Napsal Mittelalterliche Baudenkmäler in Kurhessen (Kassel 1862—66); Die Baukunst in der Ausstellung 1867 und die neueste Bauthätig-keit in Paris (r. 1868); spolu s W. Lotzem Die Baudenkmäler im Regierungsbezirk Kassel (t., 1870) a Das Gemäldegaleriegebaude in Kassel (t., 1879). Také prakticky byl činným a stavěl galerii kasselskou. Ottová encyklopedie obecných vědomostí na CD-ROM - díl VII © Aion CS, s.r.o. ve spolupráci s AMD, v.o.s. Dehodencq — Décharge. 163 Dehodencq [deodáh] Edme Alexis Alfred, malíř franc. (*1822 v Paříži-tl882 t.). Byl žákem Leona Cognieta a již r. 1844 vystavil první své obrazy v Saloně. R. 1849 odebral se do Španělska, kde pak nejvíce se zdržoval obíraje si valnou většinou motivy ze španělských a severoafrických krajů, jež zvláště vábily jeho fantasii. V Madridě vystavil r. 1850 s velkým úspěchem obrazy Mladí býci v Escorialu (nyní v museu Luxem-burském), pak maloval Tanec cikánů v Alcazaru; Židovský koncert u kastelána; Modlitba v mešitě; 'Slavnost beránka; Židovská slavnost v Te-tuánu; Maročtí zajatci a j. I po svém návratu do Paříže (1869) vracel se k těmto motivům (Tanec černochů v Tandže, Marocký pohádkář, na výstavě pař. 1878). Z jiného oboru jsou obrazy Charlottě Corday; Krištof Columbus; Probuzení dcery Jairovy; Pochod gardistu (1870), pak množství portrétů. Práce D-ovy, zvláště sujety španělské a severoafrické, vynikají pravdivostí, sytými barvami a smělým, effektním provedením. De hodierno die (lat.), ode dnešního dne. Dehors [deór], franc. zevně, zevnějšek; v přeneseném smyslu také mrav, způsoby. — V pevnostnictví z e v n i čásť hradeb. Dehortace (z lat.), varování, zrazování s něčeho. Dehortatorie viz Avokace. Dehra Dún, okr. město v Přední Indii v Sev.-záp. prov. na 30°15' s. š., stanice brit. mě-řičného úřadu (Great Trigonometrical Survey) s 18.959 ob. (1881). — Okres dehra-dúnský mezi horní Gangou a Džamnou na již. svahu himalájském má mnoho lesů, ložiska uhelná, množství dobré, pitné vody, mírné podnebí, průměr, roční teplotu 12—13 °C., důležité sanatarie: Landour pro vojsko a Massuri pro civilní obyvatelstvo (2134 m vys.), a 144 070 ob. (1881) na 3089 km1, pěstujících hojně čaj a rýži. Dehtarov, Dechtary, ves v Čechách, místní obec Ceteňov, hejtm. Čes. Lípa, okr. Mimoň (14 km vých.), fara Hlavice, pošta Osečná; 13 d., 64 ob. č. a n. (1880). Dehťm viz Decht in. Dehtov, Dechtov: 1) D. Horní, ves v Čechách, hejtm. Hradec Král., okr. Hořice (9 km sv.), fara a pošta Bílá Třemošná; 36 d., 282 ob. č. (1890); samota Hlinky. Na některých pozemcích kope se dobrý hrnčířský jíl, jenž se do okolních měst rozváží. Sev. od D-a stráň pokrytá skalami, jimž lid říká zkamenělé stádo. — 2) D. D o lni, ves t., 22 d., 147 ob. č. (1890). Obyvatelé živí se tkaním bavlněných látek, méně rolnictvím. Děhylov (pol. Dziegelów): 1) D., ves a statek ve Slezsku, hejtm., okr. a pošta Těšín, fara Punców; 56 d., 499 ob. pol. (1880), 2 mlýny. — 2) D., Dělhovo, Dělkov, ves t., nákladní stanice severní dráhy cis. Ferdinanda, hejtm. Opava, okr. Klimkovice, fara Plesna Stará; 66 d., 561 ob. čes. (1890), fil. kostel P. Marie, pošta, nádraží, dvůr, mlýn a lomy na drobovou břidlici. R. 1400 držel D Stach z D-a a jeho potomci se ještě dlouho na D-ě drželi. Dech viz Dýchání. Dechalander [dešaláhdé], franc, někomu kupce, odběratele odlouditi; též odpuditi od sebe odběratele nevlídností, nepoctivým jednáním a j. Dechales [dešál], téžDeschales, De Challes Claude Francois Milliet, ma-thematik a fysik franc. (* 1621 v Chambéry, fl678 v Turíně). Jsa členem řádu jesuitů, byl nejprve missionářem v Turecku, pak pro-fessorem hydrografie v Marseillu, na to prof. mathem. a filosofie v Lyoně, konečně rektorem jesuitské kolleje v Chambéry. Byl odpůrcem Koperníkova názoru světové soustavy, přes to pokládal námitky činěné Morinem, Ric-ciolim a j. za bezdůvodné a vyvratitelné. Sepsal několik mathem. spisů vynikajících vzácnou jasností. Jeho vydání Euklida se dlouhou dobu udrželo jako učebnice geometrie ve Francii i jinde. D-ovo hlavní dílo Cursus seu mun-dus mathematicus (Lyon, 1674, 3 sv.; 2. vyd. 1690,.4 sv.) těšilo se neobyčejně veliké slávě, ačkoliv zvláště kniha první Tractatus prae-mialis de progressu matheseos et illustribus mathematicis, kde podává krátký nástin historie mathematiky, není téměř než snůška omylů. Pozoruhodný jsou D-ovy pokusy volného pádu, kterými určil hloubku studně v kolleji jesuitské v Lyoně. Srv. Poggendorf (1879), pak Heller, Gesch. d. Physik (2. díl 1884). AP. Dechamps [dešáh]: 1) D. A d o 1 p h e, státník belgický (*1807 v Melie — 11875 v Manage u Brusselu). Zvolen byv r. 1834 do druhé komory, pracoval horlivě skutkem a značnou výmluvností o zákonech školních a o obecném zřízení; roku 1841 spravoval provincii lucemburskou, až roku 1843 povolán byl za ministra veřejných prací, ve kterém úřadě získal si neocenitelné zásluhy o rozvoj železných drah. R. 1845—47 byl ministrem věcí zahraničních, hájil důrazně svého programu katolickodemokratického a setrval v opposici proti liberálům i po jejich vítězství r. 1847. Přispíval do »Journal de Flandres« a »Eman-cipation«, založil r. 1836 s Dedeckrem časopis Revue de Bruxelles a napsal: Le second empire dialogues politiques (Brussel, 1859); L'em-pire et VAngleterre (t. 1860); La convention de Gastein, la France et VAllemagne (t. 1865); Les partis en Belgique (t.1866). — 2) D. Victor, arcibiskup a kardinál malínský (* 1810 v Melle, 11883 v Malině, bratr před., vstoupil do řádu redemptoristů a získal si svými missiemi pověst slavného kazatele; r. 1865 stal se biskupem namurským a 1867 arcibiskupem malínským. Na konciliu vatikánském zastával se neomylnosti papežské, i obdržel za to r. 1875 klobouk kardinálsky. Napsal mnoho spisů, zvláště polemických proti svobodným zednářům, a vystupoval příkře proti zákonu školnímu z r. 1879. Cennější jeho spisy jsou: In-faillibilité et le concile général (Paříž, 1869); La Franc-Maconnerie (t., 1875); De Voportu-nisme et de la définition dogmatique de ľ infail-libilité du saint-siege en matiere de foi (t., 1869. Décharge [dešarž], franc, sproštění, úleva, vyvažování. 1) D. v právu a Ottová encyklopedie obecných vědomostí na CD-ROM - díl VII © Aion CS, s.r.o. ve spolupráci s AMD, v.o.s. 164 Decharžní zeď — Dei. účetnictví sluje sproštění toho, kdo má plniti nějaký závazek, zvláště pak skládati účty. Ve Francii a v Německu sluje tak hlavně uznání účtů složených a sproštění účetníka, nebo toho, kdo vede správu hospodářskou, dalších závazků, tedy tolik, co u nás absolutorium, red. 2) Ve vojenství u střelných zbraní spuštění, výstřel, výpal, ponejvíce hromadný výstřel či výpal současný, což ve vojště rakouském sluje generaldécharge. FM. Decharžní zeď [deša-], d. obezdívka či podezdívka, zeď na úlevu, jakou obezdívány svahy příkopů při stálém hrazení tak, že za zdí hájící násypu v jistých vzdálenostech vy. budovány oporní pilíře jako podklad ku klenbám na přič ke zdi. Tyto klenby pak nesou tlak prsti, která bez nich by tížila hlavně dolní čásť zdi, tak že by tato musila býti nepoměrně silná. Také nepříteli nesnadněji jest pro-střeliti do takové d. zdi průlom, protože prsť může sřítiti se teprve, když zničeny oporní pilíře a klenby. FM. von Dechen Ernst Heinrich Karl, geolog něm. (* 1800 v Berlíně — 1 1889 v Bonnu), studoval na univ. berlínské, prakticky vzdělal se v hornictví v Bochumu, Essenu a jinde, pak četnými cestami po cizině, působil při úřadech horních v Berlíně a Bonnu, byl prof. hornictví na univ. berlínské a zaujímaje vysoké úřady horní stal se posléze vrchním horním hejtmanem. Vědecká činnost jeho, rozsáhlá a úspěšná, týkala se geologie, mineralogie a hornictví; zvláště pěstoval geologii vzhledem k cílům praktickým, zjednal si zásluhy o geologii Porýnska a Vestfálska a vy. dal cenné mapy geologické. Vedle četných prací uveřejněných porůznu v odborných časopisech jmenujeme hlavní jeho dílo Geologische Karte von der Rheinprovinz und Westfalen (Bonn, 1855—1865, 34 listů s textem, tamtéž, 1870—84, 2 sv.) a násled.: Geognostische Um-risse der Rheinlande (s Oeynhausenem a La-rochem, Berlín, 1825, 2 sv.); Geognostische Karte der Rheinlande (t., 1825); Geognostische Uebersichtskarte von Deutschland, England, Frankreich und den Nachbarländern (t., 1839, 2. vyd -1869); Das Siebengebirge (Bonn, 1852, 2. vyd. 1860); Sammlung der Hôhenmessungen in der Rheinprovinz (t., 1852); Geognostischer Fuhrer zur Vulkanreihe der Vordereifel (t., 1861, 2. vyd. 1885); Die nutzbaren Mineralien und Gebirgsarten im Deutschen Reich (Berl., 1873); Geologische Karte von Deutschland (podnětem geol. německé společnosti, t., 1869, 2 listy, s textem). Dechenská jeskyně v prus. vl. obvodu arnsberském, k. iserlohnském, 276 m dlouhá, 4—6 m široká, s pěknými krápníky a četnými vedlejšími jeskyněmi, objevena byla r. 1868 při stavbě žel trati lethmate-iserlohnské a nazvána byla po horním hejtmanu Dechenovi. Dechiffrování [dešif-], čtení písma chif frového. Dechové obrazy povstávají na deskách skleněných nebo kovových, na nichž po delší dobu ležel nějaký předmět: sejme-li se předmět s desky a dechne-li se na ni, objeví se jeho obrysy. Zejména krásně objeví se úkaz ten, užije-li se jódované desky stříbrné, na niž, místo dechnutí, vedou se páry rtuťové. Obrazy objevují se 1 tenkráte, když předmět se desky ani bezprostředně nedotýkal, nýbrž jen velmi blízko byl umístěn. Fysik M o s e r, jenž úkaz tento poprvé pozoroval, pročež d. O. též Moserovými se nazývají, veden podobností, jaká se jeví při srážení rtuťových par na jódované stříbrné desce s pokusy Da-guerrovými o fotografii, vyložil si vznik dechových obrazů neviditelným zářením, jež od předmětů vycházejíc působí na desku podloženou podobně jako světlo na jódid stříbrnatý. Správněji vykládá týž úkaz W a i d e I e, jenž vychází od toho, že kolem každého tělesa tvoří se vrstva zhuštěného vzduchu (podobně jako vzduchová atmosféra kolem země). Položíme-li nějaký předmět na desku, nastává na místech, kde se desky dotýká, jakési pronikání těchto vrstev, a následkem toho bude krátce po oddálení předmětu na těch místech, kde dotyk nastal, vzdušný obal poněkud jinak utvářen, než na místech, kde styku nebylo, kterýžto rozdíl jeví se sražením par vodních (dechem) nebo rtuťových. Že výklad tento pravdě se velmi podobá, dokázal Waidele velmi mnoha pokusy, z nichž uvádíme, že, jestliže deska i předmět na ni vložený pečlivě se očistí (vypálí a leští), dechové obrazy se neobjevují, neboť obě atmosféry kolem těles se tvořící byly od-straněny-Položeno-li razítko, jež po delší dobu leželo v uhlovém prášku, nasyceném kysličníkem uhličitým, na čerstvě vyčištěnou desku kovovou, srazí se páry na místa, kde dotyk nenastal; vloží-li se však očištěné razítko na desku, jež delší čas na vzduchu ležela, objeví se obraz opačný. Řadí se tedy úkazy tyto v obor adsorpce. (Pogg. Ann. svazek LVI., LVIL, LIX., CVIII). _ Trr Dechtáře: 1) D., ves v Čechách, hejt., okr. a pošta Pelhřimov (6,5 km sv.), fara Chvojnov- 28 ď, 164 ob. č. (1880). — 2) D., ves v Čechách, místní obec a pošta Čakov Velký, hejtm. a okr. Budějovice (13 km sz.), fara Pištín; 21 d, 107 ob. č. (1890), mlýn. Dechtary, Dehtary: 1) D, ves v Čechách, hejt Karlín, okr. Brandýs n. L. (5 km ].), fara Svémyslice, pošta Počernice Horní; 24 d., 150 ob. č. (1890). D. náležely v XVI. stol. k nadání chrámu sv. Michala na Starém městě Pražském. R. 1615 seděl na D-rech Jan La-decký z Gránova, po něm přešly na Ehren-frieda z Berbisdorfu. Po bitvě bělohorské byly konfiskovány a dány staroměstkým jesuitům. Potom držel je klášter sv. Augustina na Karlově v Praze, po jehož zrušení r. 1786 připadly náboženskému fondu. — 2) D., ves t., nad Mohelkou, místní obec _ Chvalčovice, hejtm. Turnov, okr. fara a pošta Český Dub (4 km jv.); 20 ď, 114 ob. č. (1880). — 3) D. v okr. mimoňském viz Dehtarov. Dechtin, D e h t í n, ves v Čecháchj hejt., okr. a pošta Klatovy (5,5 km s.), fara Švihov; 21 d., 178 ob. č. (1880), mlýn. Dechtov viz Dehtov. Dei, hodnosta tur., viz D ej. Ottová encyklopedie obecných vědomostí na CD-ROM - díl VII. © Aion CS, s.r.o. ve spolupráci s AMD, v.o.s. Déianeira — Deimos. 165 Déianeira (ATjiávsipa), v řeckém mythu dcera krále Oinea a Alťhaje v Kalydóně, městě aitólském. Při smrti bratra Meleagra sama druhá z dcer zachována v lidské podobě na prosbu boha Dionysa, jenž se uvádí též jejím otcem, kdežto ostatní čtyři proměněny v perličky. Héraklés, byv vyzván Meleagrem v pod. světí, aby se ucházel o jeho sestru D-ru, odebral se do Kalydóna, kdež za týmž účelem dlel bůh říční Achelóos. O jejich zápase viz Achelóos. V Kalydóně Héraklés s D-rou prodlel delší dobu; tam mu porodila syna Hylla, jímž se stala pramateří dórskych Hérakleovců. Když Héraklés při hostině políčkem zabil přisluhujícího hocha Eunoma, jenž ho polil vodou koupací, vystěhovali se do Trachíny; po cestě účastnila se s ním boje proti Dryopům, kdež raněna. I jinak se o ní vypráví, že se zabývala otěžnictvím i lovem. O dobrodružství s Nessem u řeky Euénu a smrti Héra-kleově s tím souvisící viz Héraklés. Poznavši, co nastrojila, sama se usmrtila. Hrob její byl prý blíže Hérakleje na Oitě klk. Déidameia (ATjiSápieia), v řecké mythologii: 1. dcera Bellerofontova, Euandrovi, králi lyckému, porodila Sarpédóna, udatného bojovníka před Trojí; zvána též Láodameia; 2. dcera Lykoméda, krále na ostrově Skyru, porodila Achilleovi Neoptolema, stavši se jeho chotí, když se vracel z Mýsské výpravy; dle pozdějších, když od matky skrýván mezi dcerami Lykomédovými, aby se neúčastnil výpravy trojské. klk. Deidesheim, město v bavorském vlád. obvodě rýnsko talckém na vých. úpatí hardt-ském a na žel. trati neustadtsko-vormské, má 2807 ob. (1892), pěstujících ovoce a víno a vedoucích čilý obchod se zavařeným ovocem a s bílým vínem, jež chutí a vůní náleží k nej-lepším vínům falckým. R. 1794 svedena tu byla potyčka mezi Francouzi a Prusy. Deidier, abbé, mathematik franc. (* 1696 v Marseillu — 11746 v Paříži), prof na dělostřelecké škole v La Fěre. Napsal: De la science des géomětres (Paříž, 1739); Mesures des surfaces et des solides par ľarithme'tique des infinies (t., 1740); Du calcul différentiel et integrál (t., 1740); La mechanique generále (t., 1741); Du parfait ingénieur francois (t., 1742); Ele'ments généraux des parties des mathéma-tiques nécessaires ä 'artillerie et au génie (t., 1745, 2 svaz.) a j. AP. Deifikace (z lat.), zbožňování, vzdávání božské úcty člověku, zvířeti neb i věci neživé. Déifobé (Ar]icpópr]) slula dle Verg. Aen. 6 36 Sibylla Cumská, dcera věštného boha mořského Glauka, jež sídlila blíže jezera Avern-ského v jeskyni, k níž Daidalos prý vystavěl chrám. Tam v nadšení psávala své věštby na listy, jež však nejmírnějším vánkem rozházeny jsouce, tážícím se nepodávaly žádoucí odpovědi. Aineiovi na jeho prosbu věstila ústně. klk. Déifobos (Ar]icpopo;) dle řecké báje syn krále trójského Priama a Hekuby. jenž po smrti Paridově pojal Helenu za choť; při pádu Tróje zavražděn Menelaem, jejž Helena sama v jeho komnatu prý uvedla. klk. Déifontés (AT)ioßo;) v řecké mythologii personifikace Strachu a Třasu (římské Pallor a Pavor), sluhové a průvodčí válečného boha Area; též pokládáni za syny jeho a Afrodity. klk. Deinarchos, řečník attický, poslední v řadě t. zv. desíti attických řečníků, narodil se v Korinthu r. 361 př. Kr., ale usadil se v Athénách, kdež oddal se studiím rhetori-ckým a sám nemoha jako cizinec na řečniště vystupovati, zabýval se logografií, t. j. psal řeči pro jiné, což tehdy v Athénách nemálo se vyplácelo, tak že brzy dodělal se i velikého jmění i značné vážnosti. Ve zmatcích, které vládly v Řecku v dobách po Alexandru Vel., nezůstal nestranným, začež r. 307 musil ode-brati se do vyhnanství a usadil se v Chalkidě na Euboii. Zde zůstal patnáct let, až mu učitel jeho, peripatetik Theofrast, návrat do vlasti vymohl. Avšak 1 potom jako stařec 701etý horlivě účastnil se bojů politických: i byl na rozkaz Polysperchontův zavražděn. Ze 64 řečí, které D-chovi se připisovaly, máme zachovány jen řeči tři celé, které veskrze týkají se pře Harpalovy. Z nich patrno, že D se snažil, aby napodobil sloh Démosthenův, což se mu však valně nedařilo a příčinou bylo posměšné přezdívky jeho »jecmenny Démosthenés«. Knr. Deinhardstein Johann Ludwig (* 1794 ve Vídni — 11859 t.), spis. něm., studoval práva a stal se r. 1827 professorem aesthetiky na Theresianu a supplentem téže professury na universitě; nedlouho potom dosáhl též hodnosti místoředitele dvorního divadla a vrchního censora. Po r. 1848 zůstal činným jako rádce vlády ve věcech literárních a divadelních. Jelikož od r. 1829—49 řídil též rozšířený časopis »Wiener Jahrbücher der Literatur«, měl v době předbřeznové vliv dalekosáhlý, a kořili se mu všichni, kdož chtěli v Rakousku působiti literárně. Jahrbücher touto mocí svého redaktora velmi získaly, neboť i nejslovutnější spisovatelé se snažili stati se spolupracovníky jejich. Byli mezi nimi Goethe, Humboldt. Schlegel, Immermann, Grimm, Rückert, Hebbel, ze Slovanů Šafařík, Palacký, Miklosich a mn. j. Divadlo za jeho vedení kleslo s výše, na kterou je povznesl Schreyvogel. Jako censor nesnažil se D. nikterak, aby byl lepší než úřad jeho a proto r. 1848 stihla ho zasloužená nevole. Básnická činnost jeho obmezuje se na překlady z fran-čtiny a na několik veseloher: Hans Sachs (1817); Garrick in Bristol (1832); Gönnerschaften (1838); Zwei Tage aus dem Leben eines Fürsten (1848). s vtipným dialogem, ale bez hlubší ceny. České spracovaní dram. básně »Hans Sachs« a veselohry »Vdovec« pořídil J. K. Tyl (Pr., 1835 a 1837). Ks. Deinokratés, snad z Makedonie, dvorní stavitel Alexandra Vel., proslul tím, že chrám Artemidy efeské Herostratem zapálený znova vystavěl, že zhotovil plány a řídil stavbu města Alexandrie a vystavěl pověstnou, velikolepou hranici Hefaistionovu (Diodor XVII., 115). Od D-ta pocházel snad také obrovský pohřební vůz Alexandra Vel (Diodor XVIII.. 26, 27). O smělosti plánů D-tových svědčí, že navrhl Alexandrovi, aby horu Athos přetvořil v ko-lossální klečící figuru, jež by v jedné ruce držela město, v druhé mísu, s níž by se vylévalo veškero vodstvo hory Athonské do moře. Neprávem asi přičítaly se D-tovi již ve starověku některé stavby provedené prý z rozkazu Ptolemaia Filadelfa. Srv. Brunn, Gesch. d. griech Künstler, 2. vyd., IL, 236. Vý. Deinos, též d i n o s (řec), nástroj sou-stružnický, pak okrouhlá z hlíny vykroužená nádoba k pití. Cfe. De integro (lat.), znova. Deiphon, rod trilobitů ze silurského útvaru, který vyniká svou zvláštní podobou. Průčelí jest kulovité, lícní trny dlouhé, téměř vodorovně probíhající a jen poněkud na zad zahnuté. Trup má 9 článků, jejichž žebra vzájemně se nedotýkají, nýbrž na způsob trnů po stranách osy vynikají. I ocasní štít jest opatřen 2 dlouhými a ostrými trny. Jediný druh D. Forbesi vyskytuje se v liteňském vápenci (e-i). Pa. Deipnon (řec), hlavní jídlo-náš oběd-u Řeků, za doby Homérovy v poledne, později k večeru, jehož Řekové nejraději požívali ve společnosti přátel. Vzhledem k úpravě a hojnosti jídel třeba rozeznávati prostotu dob starších od pozdějšího přepychu, různost kmenů a konečně povahu a zámožnost hostitelů. Zvláště pověstná byla spartská střídmost; naproti tomu vytýkáno bylo Boiótům velké jedlictví; též Korintští, Argivští a Thessalové hodovali prý dobře. Nejvíce však prosluly labužnictvím a jemnou úpravou stolní některé obce řecké v dolní Itálii a v Sicílii, jako Sy-barité, Tarentští a Syrakusští. Opakem hostin sicilských byly-najmě v době starší-ho-stiny athénské prostou jednoduchostí vynikající; hlavní váha při nich kladena byla na společenskou zábavu, jež se rozproudila zejména při symposiu, kdy kolovaly číše ušlechtilého moku Bakchova. Byl pak průběh hostiny athénské asi tento: Když hosté, obyčejně počtem 6—9, sešli se v domě hostitelově, usedli na lehátkách, načež jim otroci (buď domácí Ottová encyklopedie obecných vědomostí na CD-ROM - díl VII © Aion CS, s.r.o. ve spolupráci s AMD, v.o.s. Deipnosofisté — Deiters. 167 nebo jejich vlastní) odebírali sandály a nohy umyli. Potom ulehli, obyčejně po dvou na lehátku, opírajíce se levým loktem o polštáře a pravou ruku volnou si ponechávajíce, aby jí pokrmy do úst mohli dávati. V době Homérove jídali na stolicích sedíce; později zachovávali zvyk ten Kréťané a jinde ženy i dítky vůbec, pokud za zvláštních příležitostí-ze-jména o svatbách a rodinných slavnostech-hostiny se účastnily. Jinak jedly ženy. byli-li hosté v domě, pravidlem samy v komnatách ženských Před početím jídla podávána voda v umyvadlech, a hosté, umyvše si ruce, brali si rozkrájené pokrmy s malých třínohých stolků-každé lehátko mělo svůj stolek-prsty nebo lžícemi; vidliček a nožů se neužívalo; též ubrus a ubrousky nebyly známy; proto utírali si ruce měkkou střídou chlebovou, a při větší hostině podávána po jednotlivých jídlech voda, a ruce ručníkem utírány. Při jídle pilo se jen tolik, co k uhašení žízně nezbytně bylo potřebí. Vlastní popíjení zahájeno bylo při symposiu, jež obyčejně po hostině následovalo. Dálo se pak symposion tímto řádem: Po posledním jídle vypit byl doušek nesmíšeného vína na počest »dobrého ducha«, potom odneseny jídelní stolky, zametena podlaha a hostům voda k umytí rukou podána. Služebníci přinesli jiné menší stolky s okrouhlými deskami, na nichž dílem poháry, misky atd., dílem talíře s hojnými zákusky a pamlsky žízeň dráždícími byly postaveny. Hostům rozdávány věnce z myrty, růží. fial a brečtanu i vonné masti. Co zdobili se věnci na hlavě (někdy i na prsou) a natírali mastmi, mísili sluhové víno s vodou aspoň ve třech velikých měsidlech, odkud je číškami čerpali. Než však začalo se piti, ulilo se z každého mě-sidla, a to bohům olympským, héroům a Diovi ochránci. Míšení vína i úlitba provázeny byly často hrou na flétnu, a též kadidlo spalováno. Po úlitbě z prvého měsidla zpíván chvalozpěv (paian) na Dionysa; paian ten, jakož i úlitba opakovaly se, když později dalšího míšení bylo potřebí. Pitka ukončena úlitbou na počest Hermovi; avšak rozjarení stolovníci neodcházeli vždy domů na odpočinek, nýbrž táhli společně s flétnářkami za svitu pochodní povykujíce městem (komos), zastavili se u dobrých přátel ještě popíjejících anebo u dveří milenek a tropili všeliké jiné nezbednosti a výtržnosti. Cfe Deipnosofisté (řec): a) Sofisté při hostinách učené řeči vedoucí, b) Spis Athénaiův AeiTivocjocpiaraí (učení stolovníci) s počátku II. stol. po Kr., pro kulturní historii velmi důležitý. Viz Athénaios. Zb. Deir (též D é r , D e r r, arab. = klášter), hlavní místo Dolní Núbie na pr. břehu Nílu v úrodné, datlemi požehnané krajině, asi 200 km nad Asuánem, s 1200 obyv. a zbytky staro, egyptského chrámu ze XIV. stol. př. Kr. — D. e 1 Kamar (klášter měsícový), hlav. místo syrsko-tur. sandžaku libanonského, jihových. Beirutu, 900 m n. m. ve zdravé a krásné poloze s 8000 ob. (převahou Maronity, dále Drúzy a Židy). V okolí pěstuje se víno, chovají se bourci a tkají hedvábné látky. R. 1860 pobili tu Drúzové 1000 křesťanských Maronitů. Popis své návštěvy v D-ru podává bývalý rak. ministr Kremer ve spise Mittel-Syrien und Da-mascus (1853). — D. Zaferán (kl. šafránový), klášter jakobitský nedaleko Mardína v tureckém vilájetu dijárbekrském v Mesopotamii, sídlo biskupa sekty Jakobitův. Deisidaemonie (řeck.) bázeň před dae-m o n y, pak bázeň boží, poněvadž daemoni jmíni u starých za bohy; též poverčivosť Zb. Deismus (lať), čistě rozumová víra v božský řád světa, t. j. v osobního Boha tvůrce, který však ve stanovený jednou zákonný běh světa již nezasahuje, oproti víře v určitého Boha, jak jej zpodobují jednotlivá náboženství a jmenovitě náboženství křesťanské naukou o zjevení božím. Víra v takovéhoto osobního a zjeveného Boha křesťanského označuje se slovem theismus. Rozdíl obou slov jest sta-novný, poněvadž obě významem svým jedno a totéž znamenají, ale ustálený nyní jedenkráte smysl nenechává různých těch pojmů více zaměňovati. D. stavě se proti zjevení, dogmatu a konfessionálnímu uctívání, váží pomysl toliko z čistých důvodů rozumových a z náboženského citu, známého to fakta psychologického Nerozrušuje obsah citu toho, ne-popírá předmět jeho jako atheismus, také jej nestotožňuje se vším mírem jako pantheismus, uchovává tedy jeho osobitost, ale nevztahuje jej k lidským účelům a popírá, že by jaká představa naše o něm s ním se kryla D. jest rationalistický, poněvadž uznává lidský intel-lekt za dostatečný, aby bez pomoci zjevení k pomyslu Boha dospěl (kosmolog. a teleologickým důkazem), a volno věrný, poněvadž odpoutává se ode všeho, co kdy kterákoliv víra dogmatického o Bohu stanovila. Proto, že podle d-mu naše představy a zpodoby o Bohu jsou matné a neplatné, z toho nejde, že by Boha nebylo, důsledně však plyne opposice proti všemu náboženství stanovenému, a také v průběhu dob křesťanství a jmenovitě katolicismus vysazeny byly kritice se stanoviska tohoto Přirozeně byla bible jakožto kodex zjevení kritickému rozboru deistův vysazena. V prvé pol. XVIII. stol. zakládají Angličané John Toland (jeho Christianity not mysterious pokládá se za jednu z předních angl. knih deistických), Anth. Collins, M. Tindal, Th. Morgan a státník lord Bolingbroke, dobře známý zjev v kulturní historii a filosofii d-mu anglického. Zb. Deista, přívrženec deismu. Deister, pohoří v prus. prov. hannoverské mezi Veserou a Leinou, 23 km dlouhé, má pěkné lesy dubové a bukové, ložiska soli a uhlí a lomy na jemnozrnný pískovec (deisterský) hodící se výtečně ku stavbě; nejvyšší hora jest Hôfeler (Húbler) 403 m. Deita (z lať), božství. Deiters: 1) D. Herrmann, něm. spisovatel hudební (* 1833 v Bonnu), doktor práv a filosofie, od r. 1878 jest ředitel gymnasia poznaňského. Zabýval se neúnavně studiem vědy hudební a výsledky uložil v cenných Ottová encyklopedie obecných vědomostí na CD-ROM - díl VII © Aion CS, s.r.o. ve spolupráci s AMD, v.o.s. 168 De iure — Dejean. spisech a monografiích, z nichž některé zvlášť buďtež zde jmenovány: Beethoven-Biographie (spracovaní Thayerova velkého rukopisného díla anglického, 1866—79), Uber die Quetten der Harmonie des Aristides Quintilian (1870) a jiné studie o hudbě starořecké, četné vzácné studie životopisné a aestheticko-kritické v různých časopisech a sbírkách hudebních. Str. 2) D. Otto Friedrich, lékař německý (* 1834 — 11863), pracoval v laboratoři Vir-chowově a r. 1858 habilitoval se v Bonnu. Zabýval se zejména histologií a vydal několik statí o histologii sluchových ústrojí, stať o histologii pruhovaných vláken svalových aj. Peč. 3) D. Heinrich, něm. krajinář (*1840 v Můnsteru). Vzdělal se v Důsseldorfě, dále na cestách po Hollandsku, Belgii a Francii. Z obrazů jeho uvádíme: Vestfálská vesnice (1864); Mlýn (1876); Dordrecht (1866); Hollandsku krajina (1867); Večer podzimní (1877); Večer zimní (1878); V tese u potoka (1884); V dubovém lese (1888); Na pastvišti (1890). De iure (lat.), po právu, dle práva, jako protiva rčení de facto (vskutku, dle skutečnosti). De facto et absque de iure, samovolně a bezprávně. Dej., zoologický skratek = Piere Franc Auguste hrabě Dejean. Dej (dei, dey) slul vrchní velitel janičarů, kteří r. 1600—1830 pány byli v Alžírsku. Správu země konal paša jmenovaný od Porty. Avšak od r. 1710 Porta pašu již nejmenovala. Proto ve správu se uvázal d., kterého janičaři volili a Porta potvrzovala-Volby d-e bývaly bouřlivý. Většina na menšinu obyčejně se chápala zbraně. D. nově zvolený od strany protivné tytýž zavražděn. Kdo byl zvolen, musil volbu přijmouti. Nový d. oděn byl parádním kafta-nem i posazen na trůn, načež přísahal, že pa-novati bude dobře, a zejména, že bedliv bude toho, aby janičaři řádně dostávali žold. Málo který d. panoval dlouho a málo který skonal smrtí přirozenou. D. musil ve všem po vůli býti janičarům, avšak ostatně směl si počí-nati libovolně, po tyranskú D. znamená: ujec. Turci totiž sultána pokládali otcem, Alžírsko matkou a d-e bratrem jejím. Panovníci tu-nisský a tripolský šlovou vlastně bej, ale Evropané jim druhdy říkají d. Posledního d-e Hus-seina vyhnali Francouzi r. 1830, i žil potom větším dílem v Livorně. Sra. Děj jest řada změn spolu souvisících, jejichž příčinou jest bud' činnost lidská nebo činnost sil přírodních a je dle toho bud' uvědomělý nebo neuvědomělý. Proti činu a jednání vyznačuje se tím, že i jakožto uvědomělý jest vždy něčím živelním, vycházejícím ze přirozenosti činného subjektu; proti příběhu jest d. více náhodný a týká se spíše života soukromého, rovněž proti události, při níž vyniká více přirozená živelní moc. Příběh i událost mohou býti částkami děje. — V každém díle literárním nebo scénickém jest d. rozvoj fakt, která mají přivoditi rozuzlení. Elégie a óda, jimiž vyjadřují se pouze city a představy, pak jisté genry pouze popisné obejdou se bez d-e, naopak báseň epická, román a bajka jen na d-i se zakládají. D. vyžaduje jednoty, rychlosti, postupu a zájmu, t. j všecky episody musí směřovati k d-i hlavnímu, který nesmí sejiti se zřetele; vypracování d-e nesmí zdržo-vati všeobecný pochod a posléze gradace událostí má udržovati zvědavost ducha až k rozuzlení d-e, aby byl zajímavým. Dej an, sevastokrator srbský, v. D r a g a š. Dejanira, planetoida objevená 1. pros. 1875 Borellym v Marseillu, má střední jasnost v op-posici 14,7, průměr v kilometrech 11, označení © . Gs. Dejazet [dežazé] Paulíne Virginie, franc. herečka (* 1797 v Paříži — 11875 t.) Vystupovala již jako pětileté děcko na jevištích dětských a později na velkých divadlech v Paříži, v Lyoně a v Bordeaux hrála úlohy chlapecké. V 1 1821—1849 byla členem různých divadel pařížských, zvláště Théátre du Palais Royal pcvznesl se nejvíce jejím přičiněním. Také v Londýně vystupovala pohostinsku, všude s ohromným úspěchem R. 1855 převzala řízení divadla Folies Dramatiques, jež přezvala Théátre D. R. 1868 po skvělé činnosti 651eté vzdala se divadla, avšak vystoupila ještě jako 771etá stařena v představení pořádaném v její prospěch, jež vyneslo jí 60 000 fr. Hrála a zpívala ještě tak, že úspěch její byl pravým triumfem. V oboru soubrettek byla D. nejskvělejším zjevem svého času; vynikala říznou, uchvacující veselostí, vtipem sice někdy dvojsmyslným, ale nikdy urážlivým a mimo to i líbezným hlasem. Nazývali ji nejpůvabnější a nejroztomilejší hříšnicí, a nej-bystřejší a nejvtipnější salonní dámou pařížskou. Vtipy její sebrány jsou ve sbírce Le perroquet de D. Dejean [dežáh]: 1) D. Jean Francois A i r n é, generál franc. (* 1749 v Castelnau-dary — 11824 v Paříži). Válčil pod Pichegrum a Napoleonem, stal se r. 1800 předsedou ital. konsulty, r. 1802—1810 ministrem vojenství a r. 1812 předsedou vojenského soudu nad generály Malletem, Lahoriem a Guidalem. Pro přestoupení své k Napoleonovi po jeho návrate z Elby byl zbaven všech hodností, až r. 1819 byl rehabilitován. 2) D. Pierre Francois Auguste hrabě, syn před., generál a entomolog franc. (* 1780 v Amiensu — 11845), sloužil ve vojště Napoleonově, naposledy v hodnosti velitele divise, účastnil se výprav do Španělska, Německa a Ruska, vyznamenal se hlavně v bitvách u Ligny a Waterloo, kdež byl pobočníkem císařovým. Po pádu císařově žil ve vyhnanství do r. 1818. načež byv zpět povolán, zaujal později dřívější své postavení vojenské. Vedle činnosti vojenské zabýval se s úspěchem studiem hmyzů, zvláště brouků, a nashromáždiv veliké sbírky, vydal důkladný jejich seznam Cata-logue des coléoptéres de la collection de M. le comte D. (Paříž, 1821, 3. vyd. 1837). Dále uveřejnil: Histoire generále des coléoptéres (t., 1825 až 1839, 7 sv.) a s Boisduvalem Histoire na-turelle et iconographie des coléoptéres de VEurope (t., 1829—36, 5 sv.; ve vydávání pokračoval Aubé). Ottová encyklopedie obecných vědomostí na CD-ROM - díl VII © Aion CS, s.r.o. ve spolupráci s AMD, v.o.s. Dejekce Dejekce (z lat.), v právu bezprávné vypuzení z držby, viz Držba. — D. v lékařství = výkaly. Dějepis viz Dějiny. Dějepisectvi viz Dějiny. Déjeuner [dežené], franc. snídaně, první jídlo denní, tolik co anglický lunch, odbývá se ve Francii od 12 do 1 hod. (také již od 11) a rovná se asi našemu obědu bez polévky. Skládá se obyčejně z jednoho, dvou nebo více jídel masitýcha z dessertu. Obchodníci, zvláště ti, jejichž obchody od obydlí jsou vzdáleny, jako ve velkých městech, z pravidla nesnídají doma, nýbrž v hostincích, neboť i hodina polední náleží ve Francii k obchodní době pracovní. D. větší, které je svou bohatostí hlavním jídlem denním, slove d. dinatoire [-toár] strojí se později než d. obyčejné. D. ä la fourchette [-furšěťj. snídaně na vidličku nebo přesnídávka, obyčejně jednodušší masitá snídaně, u nás mezi 10.—11. hod. odbývaná. Dějezpyt viz Dějiny. Dějiny, historie (z řec. íatopia, latin. história) jsou vědou o vývoji lidí, pokud osvědčují se bytostmi společenskými a mravními. Předmětem její je tedy člověk jakožto část větších společností, dále společnosti tyto samy až po celek nejširší, lidstvo veškeré, ve svém cítění, myšlení, konání, snažení, pokud mělo vliv na vznikání a trvání, proměňování se a zanikání oněch větších společenských svazkův a na vývoj kultury lidské. V omezení tomto spočívá podstata děje (fakta) historického. Avšak i nejobyčej-nější zjevy života denního stávají se předmětem pozorování historického, jsou-li typické, podávají-li nám vědomost o tom, co v určité době jistá třída lidí kulturně působila, nebo jaký byl stav tehdejší kultury. Látkou dějin jest minulost, nikoli však ona sama, nýbrž to, co z ní zbylo do přítomnosti, ať v upomínkách a zprávách, ať ve zbytcích trvajících dosud. Ležíť zajisté kořeny přítomnosti v minulosti, tak že každý bod v přítomnosti po jistou míru jest minulý, stal se; čím dříve byl a jak se stal, minulo, ale minulost ta celá jest ideálně v něm; ve vztazích pak přítomnosti k minulosti tkvějí zárodky budoucna. Toto poznání-pojem vývoje-určuje tendenci dějin v době naší, dává jim vnitřní, jednotnou spojitost, činí je vědou. V poznávání historickém vývoj patří k věci samé. D. hledí pouze pátrati po něm, živě mu porozuměti a vylíčiti jej. Pojem vývoje žádá, aby děje historické považovány byly za řadu zjevů souvislých. Schopnost v tomto směru je pozo-rovati není lidem vrozena, je plodem pokročilého vzdělání; předpokládá názor 1. o jednotě člověčenstva, 2. že rozmanité projevy vůle lidí jsou ve spojení vnitřním a pod vlivem vzájemným i podmínek vnějších (fysických aj.), a 3. že pokračující změna vládne běhy lidskými. D-nám nejde o stanovení všeobecných typů, činitelův ani zákonů; jestiť jim dbáti individuálnosti lidské, pohnutek psychických i výkonů čistě ideálních; a pokud pocit-nehledě ani k různosti intensity-zůstane Dějiny. 169 funkcí immaterielní, pokud zůstane záhadou samovolnost zpětného působení nitra lidského na dojmy zažité zevně, potud d-nám zůstane nemožno hledati zákony po smyslu věd přírodních. D. zřekly se illuse budovati budovy pořádku mravního, ale minulostí samou poučují nás o přítomnosti, dávajíce nám lépe pozná-vati samy sebe i ústředí, v němž žijeme, a učíce nás poznávati process, jakým duch náš se vyvinul. Ve smyslu tom lze zváti d. svědomím, sebevědomím člověčenstva.Odhaluje-li nám básník ideální živly naší povahy, d. odkrývají nám všechny prvky reální, z nichž průběhem věků pomalu se utvářel duch náš. Ohraničení. Pokud společnost lidská trvati bude, potud budou d Do budoucna nemají hranic, a to nejen co se týče látky, nýbrž i poznávavosti lidské. Mez počáteční položití jest až k nejprvnějším, nejprostším stupňům vývoje společenského bytí lidstva, k samým počátkům vzdělání lidského. Není dob ani národů nehistorických; vymýtiti výraz »prae-historický« jest vyloučiti ohraničení dějin na t. zv. národy kulturní. Rozdělení Pro jednotnost svou látka dějinná nepřipouští rozdělení systematického. D. děliti lze jenom thematicky a chronologicky. I. Rozdělení thematické, t. j. pokud se týče rozsahu a jakosti látky: A. Všeobecné d. (universální, světové), které hledí si lidí ve všech dobách a na všech místech po jednotné souvislosti jejich vývoje. B. Specialisované či zvláštní d. a) specialisované co do jakostného rozsahu látky: 1. d. politické či občanské, které stopují vývoj státův a života státního; 2. d. kulturní, jež se zabývají vývojem společenských útvarů životních a výsledků práce vyšlých hlavně ze soukromé činnosti lidí; b) specialisované co do kvantitativního rozsahu látky: 1. d. jednotlivých zjevů státních specialisované v rozličné míře (d. skupin státních, jednotlivých státův, území politických, provincií, krajův, institucí státních a pod.); 2. d. jednotlivých území a míst (d. t e r -ritoriální, pokud území není jednotkou politickou; d. měst, klášterův a pod.); 3. d-jednotlivých skupin lidských (národů, kmenů, rodin a životopisy); 4. d-jednotlivých dob (na př. d. XVII. stol.); 5. d. jednotlivých souvislých řad dějů (d. válek husitských, revoluce francouzské a pod.); 6. d. jednotlivých kulturních zjevů a činností (d. náboženství, církevní, právní, stavovské, d literatury, věd, umění, mravův, orby, průmyslu, řemesel, obchodu, her, universit, voleb biskupských a pod.). Namnoze výrazem d. myslívají se d. politické. A se stanoviska toho d. nazývány bývají politikou minulosti, politika pak d-nami přítomnosti. Proti tomu však doba nová činí mnoho námitek a nad d. politické vychvaluje d. kulturní. V pravdě d. politické i kulturní Ottová encyklopedie obecných vědomostí na CD-ROM - díl VII © Aion CS, s.r.o. ve spolupráci s AMD, v.o.s. 170 Dějiny. jsou stejně oprávněná odvětví dějin, a jedny bez druhých existovati nemohou. Všeobecné d. kulturní leží daleko v budoucnosti a bude to pravý dějepis všeobecný; k němu přispějí stejnou měrou d. kulturní, jako politické. Nebude stati proti d-nám ostatním, a tyto proň nepozbudou ceny (Göll). Tak řeč. »všeobecné dějiny statni«, které přiřaďují k sobě na způsob kompendia d. jednotlivých státův a důležitějších národů, d-nami všeobecnými nejsou. D. filosofické, vnášejíce do dějin pozorování filosofické, patří na stupeň přechodní k filosofii dějin. II. Rozdělení chronologické. Poněvadž význačný tvar zjevů dějinných je posloupnost časová, rozdělení chronologické tkví v látce samé, i bylo ho užíváno již od rozšíření se křesťanství. Nyní běžné chronologické rozdělení na 3 doby: věk starý, střední a nový v principu založil Krištof Cellarius (1634—1707), ale epochy nejsou ustáleny. Věk starý, počínající od dob nejdávněj-ších, téměř všichni děje_pisci souhlasně končí rozpadnutím se západ, říše Římské r. 476 po Kr. Věk střední jedni zakončují rokem 1453 (dobytí Carihradu od Turků), druzí r. 1492 (objevení Ameriky), jiní r. 1517 (počátek reformace německé). Věk nový mnozí zavírají počátkem veliké revoluce francouzské (r. 1789), počínajíce odtud dobu novější. Methodologie. Látka historická nepodává se očitému pozorování přímo, nýbrž jen v pozůstatcích a zprávách namnoze všelijak přetvořených, ba někdy každá stopa vůbec zanikla. Tudy prvním úkolem methody historické, jehož se podjímá heuristika, jest látku sebrati. Druhá úloha methody je zjistiti skutečnost dějův, o nichž povědomí dochovalo se nám; prostředky toho kritika podává. Z pojmu vývoje plyne třetí výkon methody: poznati souvislost dějů zjištěných, což jest podstatou historického pojetí. Posléze jest prací methody výsledek badání vylíčiti způsobem náležitým-p o d á n í historické. Heuristiku, kritiku a pojetí, jež při práci historické nejsou odděleny, nýbrž ruku v ruce jdou, obyčejně však pouze heuristiku s kritikou shrnujeme pode jménem dějezpytu; podání historické i samo vypsání dějů nazýváme dějepisem. Methode historické jest bojovati se dvojí obtíží: jedna vězí v látce, druhá v poznáva-vosti naší. Pro obtíže ty skepse obrací se proti jistotě výsledků její a dospěla až k okřídlenému výroku: »L'histoire n'est qu'une fable convenue« (Bern, le Bouvier, 1657) Jistota historického poznávání spočívá ve zkušenosti, že dovedeme správně pochopiti jednání lidí ostatních a vyložiti si pohnutky jeho analogií s nitrem svým vlastním. Pokud látky se týče, d. osobují si zřejmost morální závislou na stálosti zákonů mravních, z nichž jistotu historickou podmiňuje hlavně tento: Člověk má mravní náklonnost poznávati a tvrditi pravdu i nedá se svésti od ní leč affekty nebo zájmy mocnějšími. Jednak v okolnosti této, jednak v neúplnosti látky vězí nejistota vědění našeho o dějích historických. Methoda podává poučení, jak jest uvarovati se chyb, a připouští mimo jistotu všechny stupně pravděpodobnosti, ba i možnosti, nazývajíc pravděpodobnými ději ty, pro něž mluví zprávy nebo nepřímé důvody závažnější, než jsou ty, které jim odporují, možnými pak ději ony, proti jejichž sběhnutí ani přímé, ani nepřímé důvody nemluví, kdežto bezpečných důvodů positivních pro ně se nedostává; vyžaduje však, aby badatel uvážil a zřejmě naznačil, až pokud) sou výsledky jeho jisty, pokud jen pravděpodobný nebo možný. I. Heuristika opatřuje materiál ku práci historické. Materiál, z něhož d. čerpají své poznatky, nazýváme prameny, jichž roze-znati lze hlavně 2 skupiny: pozůstatky (totiž to, co bezprostředně zbylo z událostí, tedy také ta skrovná čásť dějů, které badatel každého času vidí jako svědek očitý), a tradici (co nějakým prostřednictvím nám o dějích je podáno). Pozůstatky, které daleky všeho úmyslu na upomínku a budoucnost, jsou pouhými zbytky dějů nebo činnosti lidské, jmenují se pozůstatky v užším smyslu (na př. řeči, jména, zvyky, mravy, mythy, kulty, instituce, nařízení, zákony, ústavy: plody tělesných i duševních schopností lidských, jako jsou díla vědecká, umělecká, řemeslná, průmyslová; tělesné pozůstatky lidí; zříceniny; akta o jednáních: zápisy sněmovní, koncilů, soudní; řeči. relace, noviny, pamflety; listy i soukromé, účty, urbáře atd.). Pozůstatky, v nichž tkví také již úmysl zachovati upomínku na to, co se událo, třeba jen pro osoby súčastněné, slují památníky (listiny právní, nápisy, náhrobky, pomníky, pamětní mince, mezníky; tituly, znaky atd.). Tradice podává nám paměť o minulosti, jak rozum lidský ji pojal. Lze roz-lišiti tradici obraznou (výtvarné znázornění histor. osob a dějů), ústní (pověsti, přísloví, písně epické, vypravování, jež dlouhý čas kolovaly od úst k ústům, prve než byly napsány) a písemní (nápisy historické, kalendáře, rodokmeny, genealogie, letopisy, kroniky, paměti, životopisy, spisy historické)-Umění heuristiky spočívá v tom, aby dovedla rozšířiti látku historickou, a to i na takové druhy předmětů, které dříve nebyly považovány za látku dějinnou. Postupnému rozšiřování látky d. děkují za valnou čásť pokroku, jehož se dodělaly, a v dalším rozšíření její tkvějí kořeny lepšího poznání minulosti. II. Kritika má zkoumati děje, o nichž nás prameny zpravují, a bud' zjistiti skutečnost jejich, bud' rozhodnouti o pravděpodobnosti, po případě možnosti jejich, bud' dokonce za-vrhnouti je. Zprávy o dějích, jež prameny podávají, slují svědectvími. Kritika především rozhodne, zda příslušnou zprávu vůbec lze připustiti jako svědectví-k r i t i k a vnější, nižší; potom posuzuje poměr svědectví uznaných k dějům samým, rozhodujíc o bezpečnosti, pravděpodobnosti, možnosti či zavržitelnosti jejich-k ritika vnitřní, vyšší; posledním úkolem její je kritické Ottová encyklopedie obecných vědomostí na CD-ROM - díl VII © Aion CS, s.r.o. ve spolupráci s AMD, v.o.s. Dějiny. 171 uspořádání látky. — Methodika kritiky poučuje nás o zásadách, pravidlech a umělých obratech, jimiž lze dostáti úlohám jejím, ale mimo znalost jejich historikovi nutný jsou tyto vlastnosti: nezrušitelná láska ku pravdě dějinné, jasná mysl a hbitá správnost úsudku. Hlavními zbraněmi hist. kritiky jest porovnávání a kombinace. Vnější kritice jde především o zkoušku pravosti pramenův i táže se 1. je-li pramen skutečně tím, zač se vydává; 2. je-li skutečně tím, zač dosud byl pokládán a 3 zda zůstal pramen tím, čím původně byl, či dají-li se poznati na něm změny nějaké. Při odpovědi záporné jde v případě prvním o padělek, ve druhém případě o klam, ve třetím případě o interpolaci. Padělky a interpolace jest vymýtiti z látky historické, pozná-li se však čas a účel jejich vzniku, mohou posloužiti tudy za cenný pramen historický. Poznáním klamu opravuje se mylné domnění předešlé. Interpolace nejhojněji vyskytují se v opiších, když něco bud' vypuštěno jest z originálu, bud' k němu přidáno. — Druhým úkolem kritiky vnější jest v n ě j š i určení p r a m e nů, jemuž jde o vyšetření těchto otázek: 1. kdy a 2. kde příslušný pramen vznikl? 3. od koho pochází? 4. jakého druhu pramen jest? (rozbor pramenů). Rozbor pramenů stanoví, zda příslušný pramen je pramenem původním či odvozeným. Pramenem původním je ten, mezi nímž a dějem, o němž svědčí, stojí zkušenost bezprostřední. Prameny odvozené čerpají vědomost o dějích z pramenů jiných, ať původních, ať odvozených. Taková je přesnost kritiky hist., že na př. Giesebrechtovi r. 1841 podařilo se z několika pramenů odvozených rekonstruovati jejich společný a ztracený na ten čas pramen původní, letopisy altajské, jež r. 1867 skutečně v té podobě byly nalezeny. Posledním činem kritiky vnější jest recense a edice pramenů; jí jde o soudné obnovení textu pramenů písemných a uveřejnění jich., Úkony vnitřní kritiky jsou: 1. určení vnitřní ceny pramenů, při čemž stanoví se povaha pramenův, individualita autorova (zvi. okolnost, zda mohl pravdu zvěděti a podati), vliv času a místa na autora a posléze míra spolehlivosti pramenů; 2. vzájemná kontrola svědectví pramenů, pod niž spadá kontrola dějů dosvědčených svědectvím jediným, která koná se zkouškou »vnitřní pravděpodobnosti (úvaha, zda děj zpravený hodí se do souvislosti dějů známých) a »dů-vodem záporným« (argumentům negativum, arg. ex silentio; důkaz nepravdy čerpaný-velmi obezřele-z mlčení pramenů příslušných); 3. závěrečný soud o skutečnosti, při němž prvním pravidlem jest: »vota sunt ponderanda, non numeranda«. Kritické uspořádání látky, vycházejíc z otázky, zda látka zjištěná obsahuje ony momenty, o nichž svědectví badatel hledá, či v jaké míře jest neúplná, má hlavně zjistiti mezery v materiálu historickém; tudy nestačí přihlížeti pouze k posloupnosti časové (r e- gesta, nýbrž jest urovnati látku po hlediscích rozmanitých, aby linie křižovaly se jak nejvíce (na př. podle místa, podle místa a času zároveň, po hlediscích věcných). III. Pojetí hledíc poznati souvislost dějů zjištěných vzhledem k vývoji všeobecnému, má vyhověti těmto požadavkům: 1. poroz-uměti dějům ve významu jejich pro sou-vislosťi nterpretace; 2. spojití je mezi sebou a s celkem-k ombinace; 3. obrazotvorností reprodukovati je-r eprodukce; 4. poznati všeobecné podmínky spojení jejich. Interpretace nejsnazší je při pozůstatcích; při tradici je přihlížeti k písmu a zevnějšku pramenů, k řeči a slohu, k povaze pramenův i jest interpretovati děje z doby a místa vzniku pramenů, z individuality autorovy atd. Kombi nace chce poznati jednotlivá data jakožto články v řadě vývoje; za cílem tím nelze jí brati se cestou ani čistě deduktivní, ani induktivní; mnohdy poslouží jí intuice, inspirace, ale šťastný nápad ten jest jí kon-trolovati všemi daty. Analogie užité musí opírati se o znalost bytosti lidské i příslušné poměry. Své konjektury a hypothesy (předpokládání fakt nedosvedčených, jež však dají se spojití s daty zjištěnými a vysvětlují je) kombinace bud' podporuje nebo vyvrací důvody a priori založenými na základech meta-fysických, fysických a mravních. Vůbec kombinace je dusí badání historického i koná se jednak po hledisku času a místa' jednak po látkách. K reprodukci, jež má nám sestrojiti představu dějů v jejich souvislosti, nutně potřebí jest obrazotvornosti; tato však je vázána tuhou kontrolou a danými daty. »Nadání vžiti se do jiné doby a povahy cizího národu musí schopnost historickou osvědčiti přede vším jiným« (Gervinus). Při pojetí podmínek všeobecných je dbáti podmínek fysických, psychických (a to jak duševních podmínek jednotlivců, tak podmínek sociálně psychických) a kulturních. Zkoumání to dotýká se již úlohy filosofie dějin, která vyšetřuje základní podmínky a pochody, na nichž spočívá vývoj dějinný, předpokládajíc a hledajíc plán, po kterém by d. souvisely, určujíc každému zjevu historickému místo v něm i úlohu a odhadujíc cenu jeho po tom, jak sloužil k uskutečnění onoho plánu; ona spatřuje, tuší, nebo věští onen cíl, ke kterému proud dějin spěje a dospěje; hledí do budoucnosti a do dějin vnáší spojení teleologické, kdežto d. hledí si jen minulosti, pátrajíce po příčinách a následcích každého zjevu (Goll). IV. Podání výsledku badání historického, ať slovem, ať písmem, spadá v obor aesthe-tiky, zvi. rhetoriky a stilistiky. Methoda hist. vyžaduje, aby výsledky nabyté podány byly nezkomoleny, nepřevráceny. Podání hist. bude tím správnější, čím lépe dějepisec bude si vědom a čím svědomitěji naznačí, co ví a co neví. Požadavkům aesthetickým má dostáti jen potud, pokud nejbližší účel dějin to Ottová encyklopedie obecných vědomostí na CD-ROM - díl VII © Aion CS, s.r.o. ve spolupráci s AMD, v.o.s. 172 Dějiny. připouští. — Obyčejné formy podání histor. jsou: forma vyprávěcí (a sice: čistě referující, pragmatická, genetická; monografická, biografická, katastrofická), forma vyšetřující (napodobuje hledání, badání samo), forma diskus-sivní a podání didaktické. Onen způsob podání, kde dějepisec varuje se pronésti úsudek osobní a vlastní své názory, ve mluvě obyčejné nazýván bývá podáním objektivním, opak toho podáním subjektivním. Methoda historická jmenuje podáním objektivním podání ono, které nejvíce nebo ve značné míře vyhovuje metho-dicky vědeckým úlohám: subjektivním jest jí to podání, které nedospělo dosažitelné míry skutečnosti. Pomocné vědy. Historikovi je ku práci jeho třeba příprav velikých a jest mu užívati pomoci mnohých věd. Pomocnými vědami historickými po výtce-ač ne správně-jmenovány bývají tyto zvláštní discipliny: palaeografie (nauka o písmu), diplomatika (nauka o listinách), sfragistika (o pečetích), heraldika (o znacích), epigrafika (o nápisích), chronologie (o počítání času), genealogie (o rodech), nummismatika (o mincích), archaelogie (o starožitnostech). Discipliny ty slouží hlavně heuristice a kritice. Avšak i při těchto i při ostatních pracích methodických dějezpytec neobejde se bez pomoci věd jiných, hlavně filologie (zvi. srovnávacího jazykozpytu), dějin literatury a umění, zeměpisu (zvi. anthropogeografie), anthropo-logie, ethnografie, psychologie (zvi. také psychologie sociální), filosofie (zvi. filosofie dějin), sociologie, národního hospodářství, vědy právní a státní, statistiky. Vývoj dějepisectví závisí na tom, co kdy považovalo se za látku dějinnou a co z látky té chtělo se věděti Odtud vyplynula tři hlavní stadia dějepisectví: 1. d. prostě vyprávěcí či referující, kde nebyl zájem jiný, než zvěděti, co se událo; 2. d. pragmatické v širším smyslu či poučné, jež hledaly příčiny a následky událostí, čerpajíce odtud poučení (mravní a j.); 3. d. vy ví j e cí či genetické, jimž jde o vývoj společnosti a člověka společenského. Stadia ta nejsou od sebe přísně oddělena, trvajíce jedno vedle druhého až do dob našich. Prvopočátky dějepisu leží jednak v pověstech, mythech, národních písních epických (zpěvy Homérovy), jednak v nápisích učiněných na památku událostí důležitějších (nápisy assyrské, perské), jednak ve kratičkých záznamech pořizovaných pro účely praktické (seznamy králův a nejvýš, úředníků státních, vítězův olympských, commentarii pontificum, kalendarie atd.). Počátek vývoje dějepisectví vlastního je zásluhou Řeků. Logografové tvoří přechod od pověstí k d-nám. Otec dějepisectví Hérodot (kol r. 440 př. Kr. ) ptaje se tu a tam již po příčině dějů, stojí na přechodu k d-nám pragmatickým, jejichž pravým zakladatelem je Thukydidés, a jimž po úpadku zaviněném školou Isokratovou Polybios dal jméno (izparj-puxuxT] iatopia) i směr. Řekové a po nich Ří- mané pěstovali je i ve formě pamětí či m e -m o i r ů (ímoptvriptata, commentarii) i ve formě biografií. Přimknuvše se ke zmíněným záznamům praktickým, Římané vytvořili ve formě dokonalé annály (letopisy), jimž-jako pozdějším kronika m-jde hlavně o posloupnost časovou (stadium referující). Římané však zařadili d. do písemnictví krásného, a největšímu mistru jejich Tacitovi i při tehdejší rozloze říše Římské chyběl názor všeobecný 0 jednotě člověčenstva. Úpadkem záp. říše Římské pokleslo i dějepisectví; vymizel duch kritický a forma sama utrpěla. Středověk potlačil d. pragmatické; zbylo mu-až na několik pozdějších memoirů-pouze chudé kronikářství, které jen tam, kde kronikář vypravoval o své době vlastní, mívá druhdy stopy pragmatičnosti (Ekkehard z Aury, Otto Frisinský, Sigebert z Gembloux). Přibyl sice zásluhou křesťanství-ač jednostranný-názor o jednotě člověčenstva, ale zapomnělo se vědomí, k němuž starověk byl došel, o vniterním spojení a vzájemném působení rozmanitých konání a činností lidských. Něco ducha zdravého vniklo do kronikářství středověkého ve stol. XIV. z měst. Ale teprve hu-manismus-nejdříve v Italii-vzkřísil zase kritiku historickou, jíž brzy potom hnutí náboženské dodalo pružinu nejmocnější: nepřátelé papežství hledali zbraně své v minulosti 1 počali zkoušeti ji kriticky. Jestliže scholastikové vitemberští nazývali dílo t. zv. centuriátů magdeburských (M. Flacius Ebeling, Wigand, Faber a j.) »Historia integram ecclesiae Christi ideám secundum centurias complectens« (1559 až 1574) dílem zlatým jen proto, že pohltilo mnoho peněz, jest nazývati podnik ten dílem zlatým i pro následky vyplynulé odtud pro hist. kritiku. V dějepisectví samém, do něhož Mac-chiavelli (Istorie florentine) vnesl živel realistický, vyvinul se nejčiřeji dějepis pragmatický, a vedle něho bujeti počaly d. rheto-rické, jimž více než na obsahu záleželo na dokonalosti a kráse formy. Stol. XVI. přineslo již první pokus v methodice historické: J. Bo-dina Methodus ad facilem historiarum cogni-tionem « (Paříž, 1566), spis podávající ač nesystematicky mnoho dosud platných zásad hist kritiky A na konci věku toho a počátkem stol. XVII. počalo se s edicemi sbírek pramenů (P. Pithou, Schard, Freher, Goldast) Stol. XVII. vykazuje v dějepisectví důležité memoáry řídících státníků, v dějezpytu řadu studií uvědomělých (A. Duchesne, E. Baluze, J. Mabillon, Luc d'Achéry, Th. Ruinart, J. Bol land, G. Henschen, D. Papebroch. D. Blondel. P. de Marca P. Sarpi, H. Conring, S. Pufen-dorf, G. W. Leibniz), jimiž methodika pokročila spíše než pracemi theoretickými (pojednání Francouze Fr. de la Mothe le Vayer a Němce G. J Vossa Ars historica v Lejdě 1623). Věk XVIII. prospěl historii jednak skepsí, jednak čilejším rozruchem duševním: kritika hist. vynesla na jevo skvělé sbírky pramenů, dala pevné základy palaeografii (Montfaucon) a diplomatice (Toustain, Tassin). Zásadní otázky methodické byly vyšetřovány důkladněji, avšak Ottová encyklopedie obecných vědomostí na CD-ROM - díl VII © Aion CS, s.r.o. ve spolupráci s AMD, v.o.s. Dějiny. 173 dosud i v methodice stálo se ještě pevně na stanovisku poučném (N. Lenglet du Fresnoy, Methode pour étudier ľhistoire v Paříži, 1713 a Supplement t., 1740). V Itaiii G. B. Vico (Principu di una scienza nuova ďintorno alla co-mune natura delle nazioni v Neapoli 1725) vyslovil pěkné myšlénky o vývoji lidstva, o totožnosti povahy při vší rozmanitosti národův a táže se, zda nedají se nalézti zákony pro rozličné běhy a převraty politické. Tudy stojí již na poli filosofie dějin. Disciplinu tuto valně vpřed pošinuli encyklopaedisté francouzští zvláště Montesquieu (souvislost ústavy a zákonů jednotlivých národů s poměry politickými, morálními a sociálními; vliv ponebí na člověka; methoda srovnávací) a Voltaire (postupný vývoj kultury), který jí dal jméno. Ovšem požadavek století XVIII., aby lidstvo vrátilo se ke stavu prvotnímu, byl přič na přič veškeré historii, a přílišné akcentování nezměnitelnosti a totožnosti mravní fysiognomie člověka mělo v zápětí jednotvárnost a bezbarvost děl historických a tudy vznik i pomíjející rozkvět románu historického, avšak přechod od dějepisectví pragmatického k nazírání genetickému byl již zjednán, počalo se horlivě pra-covati o dějepise všeobecném (Gatterer, Schlö-zer) i kulturním, a pravidla vědecké methody začala se ustalovati a tříbiti: J. M. Chladenius, Allgem. Geschichtswissenschaft (Lipsko, 1752), G. B. de Mably, De la maniere ďécrire ľhistoire (Paříž, 1778), J. Priestley, Lecture on history and generál policy (1788). Sklonek věku XVIII. a stol. XIX. dovršily rozvoj filosofie dějin (Herder; směr ideálně filosofický: Kant, Fichte, Schelling, Hegel; směr sociálně přírodovědecký: Condorcet, Comte, Buckle, Stuart Míli, Spencer; směr prostředkující: Lotze) a přispěly jím značnou měrou k pokroku dějin, k němuž impuls daly také běhy politické a vědecké snahy vůbec (rozkvět methody filologické; sociologie, národní hospodářství, sociální psychologie, anthropologie). Dějepisectví počalo více než druhdy všímati si všech dob, všech národů, methodologie-zvláště působením pařížské školy diplomatické »Ecole des chartes«, vídeňského ústavu pro rak. dějezpyt a německých universit-nabyla rysův určitých, dovršila se bezpečnost i přesnost kritiky. Literatura. Spisy starší sneseny jsou bedlivě v díle E. Bernheima, Lehrbuch der hist. Methode (Lipsko, 1889), dle něhož článek přítomný z většího dílu spracován; mimo ně: Ch. de Smedt, Principes de la critique historique (Brüssel, 1883); T. G. Masaryk, Theorie dějin dle zásad H. T. Bucklea (Praha. 1883); Seeley, The expansion of England (Londýn, 1883); P. Villari, Arte, storia e filosofie (Flor. 1884); J. Göll, D. a dějepis (v Athenaeu roč. VI. 1889 str. 74. sl.); L. Bourdeau, Ľhistoire et les historiens (Paříž, 1888); E. Gothein, Die Aufgabe der Kulturgeschichte (1889); Th. Kolde, Ueber Grenzen des histor. Erkennens u. der Objektivität des Geschichtschreibers (Erlanky, 1890: II. vyd. 1892); N. Karějev, Suščnost istorič. processa i rol ličnosti v istorii (Petrohrad, 1890); N. Fornelli, II metodo critico nella storia (Verona, 1890); P. Villari, Saggi storici e critici (Bologna 1890); týž, La storia ě una scienza? (v Nuova Anthologia an. XXVI. Řím, 1891 str. 409. sl.); O. Lorenz, Die Ge-schichtswissenschaft in Hauptrichtungen und Aufgaben (2 sv. Berl. 1886 a 1891); C. Albi-cini, Politica e storia (Bol., 1891); D. Schäfer, Geschichte und Kulturgesch. (Jena 1891); A. Dippe, Das Geschichtstudium m. seinen Zielen und Fragen (Berl. 1891); C. Charaux, Les élé-ments de la pensée et les éléments de ľhistoire (Grenoble, 1891); B Kneisel, Die Welt-geschichte ein Zufall? (Berlín, 1891); R Mahren-holtz, Wandelungen der Geschichtsauffassung und des Geschichtsunterrichtes besonders in Deutschland (Hamb., 1891); O. Tommasini, Scritti di storia e critica (Řím, 1891); J. Lul-vés, Moderně Geschichtschreiber (I. d Cáchy 1892); G. Simmel, Die Probléme d. Geschichts-philosophie (Lipsko, 1892); G. Grupp, System und Geschichte der Kultur: I. das System u. Gesetze der Geschichte (Paderborn, 1892); R. Lavollée, La morale dans ľhistoire (Paříž, 1892); Jameson, The history of historical wri-ting in America (Boston, 1892); G. Stôckert, Der Bildungswert der Geschichte (Berl., 1892); R. Rocholl, Die Philosophie der Geschichte (2 sv. Gotinky 1878 a 1893). Koll. D. práva mají úkol stopovati rozvoj práva jako jednoho z výrazů kulturního života národního, vyšetřiti poměry, za jakýchž se právní normy tvořily nebo na něž se vztahují, stopovati příčiny, pro které se rozvoj práva dál určitým svým směrem a právo nyní platné nabylo právě své individuální povahy i formy. D. právní přihlížejí buďto k rozvoji práva u jednoho určitého národa, a tu jest veledůležitým úkolem jejich, vyšetřiti, pokud právo jeho jeví se býti výplodem vlas (ní jeho činnosti duševní a vykazuje tedy jeho zvláštní národní povahu a pokud snad sobě v právo jeho proklestily dráhu názory právní cizí, ze. jména oněch národů, s nimiž onen nalézal se v dlouhých, pro rozvoj kulturního jeho života rozhodných stycích. Tento druh historicko-právního badání nazýváme specielními d-nami práva. Takovými spec. d-nami práva jsou na př. děje práva českého, polského, anglického, německého a j. Od těchto nutno lišiti takové badání, jež čelí k tomu, vytknouti následky vzájemných styků, jevící se na poli právní osvěty u národů, kteří geografickými i politickými okolnostmi po staletí ke stykům takovým byli puzeni, nebo badání, které pozorujíc rozvoj práva několika národů, témuž hlavnímu kmeni náležejících, avšak od věků již samostatné národní individuality tvořících, též politickými osudy svými se různících, směřuje k tomu, aby vyšetřilo stopy kmenové oné příbuznosti i na poli právní osvěty a vytknulo ony příčiny, které podmiňovaly různosti ve právu jejich se vyvinuvší. Příklad prvního druhu právních dějin poskytují právní d. rakouské, kdežto právní d. slovanské nebo germánské náležejí v druhou kategorii takového právně-historického badání. Nazvati lze ony territoriálními, tyto kmenovými Ottová encyklopedie obecných vědomostí na CD-ROM - díl VII © Aion CS, s.r.o. ve spolupráci s AMD, v.o.s. 174 Dejka — Deka. d-n ami právními. Konečně lze právním d-nám přikázati též úlohu, aby stopovaly rozvoj práva vůbec, celkový tedy rozvoj práva v čase. Právní d. musí tu vyšetřiti zákony všeobecného rozvoje právního i vytknouti jednotlivá období tohoto rozvoje, čelícího k neustálému pojmovému zdokonalování práva vůbec. Takovéto badání právně historické nesmí se při sbírání věcného podkladu svého obmezovati na některé pouze národy nebo věky, nýbrž musí přihlížeti k právu národů vzdělaných i nevzdělaných, k oněm, kteří přivedli právo své na vysoký stupeň rozvoje, i k oněm, u nichž nalézají se sotva kusé i nejasné názory o právu. Konečně mají tu právní d. najisto postaviti úděl, jakým každý národ přispěl ke zdokonalení práva v pojmu jeho, k utvoření takových forem právních, které zdokonalování tomu jsou poměrně nejméně na závadu. Takovýto způsob právně-historického badání nazývá se universálními či povšechnými d-nami právními a právě tento druh studia počíná se v době nejnovější vždy horlivěji pěstovati zejména v Anglii i Francii, avšak též v Německu. Srv. Pastoret, Histoire de la législation (Paříž, 1817—1837, 11 sv.); Ch. Comte, Traité de législation (2. vyd., t., 1835, 4 sv.); Dareste. Etudes d' histoire du droit (t., 1889); H. S. Maine, Ancient Law (2. vyd., Londýn, 1863). Ve Štutgartě vychází od r. 1878 časopis, tomuto povšechnému badání právně historickému věnovaný: »Zeitschr. fůr vergl. Rechtswissenschaft«, založený od Bernhôfta a G. Cohna -l. Dejka Jan Bohuslav, žurnalista hornolužický (* 1779 v Budyšíně — 1 1853), vydával v 1. 1809—1812 lužické měsíční noviny pro lid pod názvy »Serbski powědar a kurěr« (1809), »Serbow kurěr a powědar« (1810) a »Serbow jenički nowinynošer«. D.-kovy noviny byly prvním luž. časopisem vůbec; jejich předchůdce »Měsačne pismo k rozwučénju a wo-křewjenju« (1790) nemá významu, byloť hned po vydání prvního čísla zakázáno. Za to tím vydatněji plnily úkol buditelský noviny D-kovy. Bylť D., ač prostý tesař, muž velmi energický a vlastenec nadšený, o čemž svědčí vlastenecké epištoly, uveřejňované v jeho časopise. Tak ve článku »Jak si váží nynější Srbové ještě mateřského jazyka« obrací se rozhorleně proti národní vlažnosti přemnohých Srbův, a v kapitole »Co jest příčinou, že si Srb tak málo své mateřské řeči váží« ostře se vyslovuje o germanisačním systému lužického školství, a to tak rozhodným způsobem, jakým se málo kdo po něm o těch záležitostech psáti odvážil. Avšak také němečtí úřadové takovým duchem se nesoucího listu dlouho nestrpěli: posledního ročníku vyšla pouze 4 čísla; další vydávání zakázáno. D. snažil se ve svých novinách očišťovati jazyk lužický od četných cizomluvů a nesprávností, což se mu ovšem jen z části podařilo; bylť tenkráte spisovný jazyk lužický v největším úpadku. Před tím, než počal vydávati svůj časopis, vytiskl několik luž. drodností (jednotlivých písní, kázání a úvah), kteréž docházely značného rozšíření, a vydával (r. 1808) i německý týdenník »Der sächsische Postillon« (v Lubiji). Po zákazu »Serbow jeničkeho nowinynošerja« nic více nepsal a nijak veřejně nepůsobil, ustoupiv zcela v soukromí. Teprve s probouzejícím se životem srbským v létech čtyřicátých přidružil se opět starý vlastenec D. k mladšímu pokolení a účastnil se pilně různých přípravných shromáždění, předcházejících založení »Matice srbské«, k jejímž prvním členům se_ přihlásil. Cný. Dejm ze Střiteže viz Deym ze S. Dejokes, médsky Dajaukka, syn Fraor-tův, dle Hérodota první samostatný král méd-ský (699—646 př. Kr. ), který pro moudrost svou a spravedlnost zvolen byv za soudce, obklopil se tělesnou stráží, prohlásil se panovníkem neobmezeným, upravil poměry své říše a založil hlav. město Ekbatana. Nástupcem jeho byl syn jeho Fraortes. Assyrské nápisy, uvádějící Dajaukku již ok. r. 715 př. Kr. jako náčelníka médského kmene, jenž vzbouřil se proti Assyrům, jimi zajat a teprve r. 713 opět ve své náčelnictví byl dosazen, považují naproti zprávě Hérodotově Mamitiarsa za vlastního zakladatele říše Médské. Dejopeja, planetoida objevená 28. ún. 1878 Palisou v Pulji, má střední jasnost v opposici 12,4, průměr v kilometrech 55, označení @) . Gs. Dejotarus, tetrarcha galatský, byl pro účinnou pomoc svou, kterou Sullovi, Lucullovi, Murenovi a Pompeiovi v Malé Asii prokázal, jmenován od senátu králem Malé Arménie. Ve válce mezi Pompeiem a Caesarem podporoval onoho, ale nabyl přízně Caesarovy na jeho výpravě proti Farnakovi. Přátelství to nepotrvalo dlouho, neb již r. 45. př. Kr. byl D. obviněn z úkladů životu Caesarovu strojených a zbaven panství, ale skvělou řečí Ci-ceronovou byl obhájen. Po smrti Caesarove přidal se ke straně Bratově; jeho pomocné voje bojovaly u Filipp, ale přešly k Oktaviá novi a Antoniovi, načež D. byl ve své panství znova dosazen, i zemřel r. 40 př. Kr. Dějství (z ras.), tolik co jednání, akt v dramatu, viz Jednání. Dej šina, D ý š i n a, far. ves v Čechách, hejtm. a okr. Plzeň (8,5 km sv.); 74 d., 508 ob. č. (1880); kostel N. Trojice a sv. ap. Simona a Judy (již r. 1352 plebanie), 3tř. šk., pošta, mlýn, cihelna, želez, hamry, továrna na hlinkové barvy. Samota H o r o m y s 1 i c e. Na jih od D-ny pohřebiště s mohylami. Dejurace (lat. deiuratio), odpřísáhnutí, přísežné stvrzení něčeho. Dejvice viz Dehnice. Dejvorec, botan., viz Caucalis. Dek., slova zde scházející hledej v Dec. Deka nebo D e g a nazývají se v Habeši krajiny nad 2400 m nad mořem, s podnebím dosti chladným; nepřesahujeť teplota v létě přes 20° C, kdežto v krajinách nižších než 1600 m, Kola zvaných, panuje úmorné vedro. Přechodem mezi Kolou a Degou jsou krajiny mezi 1690—2400 m nad mořem, zvané Voina-Deka. (Viz Habeš.) Ottová encyklopedie obecných vědomostí na CD-ROM - díl VII © Aion CS, s.r.o. ve spolupráci s AMD, v.o.s. Deka — Dekalog. 175 Deka, řec. deset, vyskytuje se jako předpona v různých slovech, zvi. při označení měr a vah metrických, kdež značí míry a váhy desateronásobné, jako dekagram = 10 gramů, dekalitr= 10 litrů, dekametr = 10 metrů atp. Děka, Děkan, staroč. a prastaré jméno mužské. Odtud název Děčín. Dekabriste (rus. dekabr=prosinec), účastníci spiknutí v Rusku, kteří po smrti Alexandra I. r. 1825 chtěli prohlásiti proti Mikulášovi velkoknížete Konstantina za panovníka a užiti této doby ke změně ústavy dle vzoru švýcarské a severoamerické. Dne 26. pros. (14. rus.) 1825 propuklo v Petrohradě povstání vojenské, ale bylo záhy potlačeno, 5 předních účastníků (Pestel, Muravěv, Rylejev, Beztužev-Rju-min, Kachovskij) popraveno provazem a na 120 odsouzeno k deportaci do Sibiře, odkud se jich r. 1856 po udělení amnestie Alexandrem II. jen málo vrátilo. Viz Andreas von Rosen, Aus den Memoiren eines russischen Dekabristen (2. vyd., Lipsko, 1874). Dekáda (z řec), desetice, soubor desíti věcí, zvi. dní. Ve francouzském revolučním kalendáři (décadrier) rozdělen byl měsíc na tři d-dy (décade), z nichž každá končila se dnem odpočinku (décadi). Dekadence viz D e c a d e n c e. ©©Dekadenti viz Symbolismus. Dekadický doplněk čísla je nedostatek jeho na nejbližší jemu dekadickou jednotku (mocninu desítky), na př. d. d. čísla 823 je 177. (1000—823 = 177.) — D. d zlomku desetinného jest zlomek, jenž s daným dává za součet 1. — V počtu logarithmickém brává se vždy místo negativní mantissy její d. d. na 1 nebo na 10. St. Dekadika neboli dekadická číslová soustava viz Číslová soustava. Dekády odporové jsou rheostaty v novější době užívané na místě rheostatů kolíčkových staršího tvaru; význačnou známkou jejich jest, že neobsahují odpory různých velikostí, jak u starších rheostatů bývalo, nýbrž odpory mezi sebou stejné, např. samé jednotky, jež lze jednoduchým zařízením (obyčejně pohyblivou klikou) libovolně za sebou vepínati. Výhoda jejich spočívá jednak v tom, že nejistý a často se měnící odpor, jaký i při veškeré opatrnosti skýtají kolíčky rheostatů, jest odstraněn, hlavně však, že možná jest rychlejší a přesnější kontrola jednotlivých odporů, než bylo možno u rheostatů kolíčkových. Viz ostatně Rheostat. Trr. Dekaěder (řec), desetistěn Dekagon (z řec), viz desetiúhelník. Dekagonálni (z řec), desetiúhelný. Dekachord, název desítistrunné lyry starých Řeků, vzniklé postupným přidáváním strun k lyře původně čtverstrunné (tetrachord). Z tetrachordu vyvinul se pentachord, hexa-chord, heptachord, oktachord, enneachord, d., hendekachord, dódekachord, kteréž názvy přenášeny na souhlasné soustavy tónové, s nimiž takořka srostly, tak že původ jejich nástrojový časem i plně vešel v zapomenutí. Původci d u jsou Ión a Hystiaios, kteří ku devítistrunné lyře Theofrasta z Pierie přidali strunu desátou. Str. ©©Dekalkačni papír viz O tis kovací p. Dekalog (z řec), desatero zákonů, jest v katolickém bohosloví ustálený název desatera přikázání, jež Hospodin dal na hoře Sinai národu isráélskému, kteráž však v celém obsahu svém i v Novém Zákoně pro členy církve křesťanské závazná jsou. Přikázání ta jsou výkladem zákona přirozeného, jejž Bůh každému člověku do svědomí vštípil Z prvních tří přikázání učíme se povinnostem k Bohu, z ostatních sedmi povinnostem k bližnímu a sobě samému. Bvý. Církev evangelická pokládá d. za základní zákon celého Mojžíšova zákonodárství, za zákon mravní (k němuž připojuje se ještě zákon obřadný a občanský), jenž totožný jest se zákonem svědomí, souhrnně i úplně obsahuje všechny požadavky mravní k člověku, a tudíž závaznosti pro něho netratí, nýbrž jeho věčným pravidlem zůstává. D. musí býti vykládán ve smyslu Kristova kázání na hoře Ev. Mat., kap. 5—7.), dle litery i dle ducha. Žádnému člověku nelze požadavky jeho dokonale naplniti i není v tom smyslu žádného spravedlivého sebou samým (Ep. Řím., 3, 10). Teprve člověk milostí Boží v Kristu skrze víru ospravedlněný začíná s opravdovým úmyslem netoliko dle některých, ale dle všech přikázání božích živ býti. Účelem zákona božího při člověku jest poznání hříchu a tudíž ukazování cesty ku Kristu, kterýž jest konec zákona. Člověk v Krista právě věřící naplňuje zákon boží z vděčnosti, nikoli pro záslužnost, ne proto, aby byl spasen, nýbrž proto, poněvadž již jest spasen. V příčině rozdělení d-u panuje v církvi evang. různost dle toho, jaký rozsah se připouští 1. a 10. přikázání. Augšp. církev srovnávajíc se v tom s církví římsko-katol, považuje za první přikázání slova v 2.Mojž., 20, 2—6, za deváté slova: Nepožádáš domu bližního svého, a za desáté: Nepožádáš manželky bližního svého atd. Reformovaná církev srovnávajíc se v tom s církví řecko-katolickou a sociniány, jakož 1 s názorem starožidovským, má za 1. přik. v 2. Mojž. 20, v. 3.: »Nebudeš míti bohů jiných přede mnou« a za 2. přik. v 4. násl.: »Neučiníš sobě rytiny atd.«, za 10. přik.: »Ne-požádáš domu bližního svého, aniž požádáš manželky atd.« Toto rozvržení jest přiroze-zenější z vnitřních důvodů a opírá se také o nejstarší svědectví (Josephus, Philo, Ori-genes). Dle toho první přikázání přiměřeně jedinosti boží zakazuje mnohobožství, druhé pak ctění tohoto jediného Boha v obraze a rytině, poněvadž jest bytností nadsmyslnou, duchem; v 2. přik. není tudíž výklad prvého, nýbrž něco zcela nového; dle toho se také poslední přikázání o žádosti neroztrhuje nepřirozeně ve dvě. Z těchto 10 přikáz. klade augšpurská církev na 1. desku 3, na 2. desku 7; reform. církev na 1. desku 4, na 2. desku 6, rozdělujíc je na povinnosti k Bohu a na povinnosti Ottová encyklopedie obecných vědomostí na CD-ROM - díl VII © Aion CS, s.r.o. ve spolupráci s AMD, v.o.s. 176 Dekameron — Dekeleia. k bližnímu. Avšak nejpřirozenější a duchu písem svatých nejpřiměřenější jest dle Philona rozvrh po pěti přikázáních na každou desku, tak že se povinnosti úcty (piety) k Bohu oddělují od povinností poctivosti k lidem, při čemž na 1. desku se klade přikázání 5 o úctě k rodičům, v nichž, jako v božích zástupcích (k nim náleží i vrchnost) Bůh chce býti ctěn. Srv. Herzog Realencyklopádie f. Protest. Theologie und Kirche. BM. Dekameron, vlastně D e c a m e r o n e, viz Boccaccio. Děkan, z latin, decanus (v. t.): 1) Na universitě nazývá se d-em řádný professor, který volbou sboru professorského byl postaven v čelo fakulty, a to na rok. Zástupce jeho má jméno proděkan. PD. 2) D. po církevní ústavě shledává se v různém úřadě a důstojenství: D-em za staršího diécésálního zřízení slul duchovní správce čelnějších kostelů po diécési, jemuž příslušel dozor na duchovenstvo sousedních kostelů později založených; obvod dozoru podléhající zván byl děkanstvím. V tomto smyslu až dosud v některých provinciích církevních vikáři biskupští, v určitých obvodech či děkanstvích ustanovení, slují d-y. Jinde název d-a dává se za vyznamenání zasloužilých duchovních, anebo přechází na správce čelnějších far na děkanství povýšených. — V kapitolách kanovnických d. jest hodnostář, jemuž s hodností po proboštovi nejpřednější přísluší moc spravovati zboží kapitoly, svolá-vati a říditi kapitolní schůze a péči míti o pořad bohoslužby. Povolání k hodnosti děkanské děje se po různých poměrech bud' ustanovením papežským nebo jmenováním země-panským nebo volbou kapitoly. — Též sbor kardinálsky má za náčelníka d-a, jímž z pravidla jest nejstarší kardinál-biskup ostien-ský. Vedle práva zastupovati sbor kardinálsky a říditi jeho záležitosti přísluší kardinálu d-ovi již ze IV. stol. výsada užívati pallia a nově zvoleného papeže-nebyl-li dosud biskupem-posvětiti za biskupa. Da. 3) D-em zove se také v některých částech evang. církve v Německu, ve Francii, nej-nižší cirk. hodnostář, duchovní náčelník a dozorce okresu (classe ve Francii), čemuž rovná se název seniora v Rakousku a superintendenta v Německu. V anglikánské církvi jmenuje se tak náčelník kapitoly. BM. Dekanát (lat.), děkanství: 1) D., církev, úřad děkanský. — 2) D. ve zřízeni universitním úřadní místnost děkanova. Děkančice, ves v Čechách, místní obec Syrov, hejtm. Ledeč, okr. Královice Dolní (10 km j.), fara a pošta Senožaty; 11 d., 48 ob. č. (1890). Děkanovice, ves v Čechách, hejtm. Ledeč, okr. Královice Dol. (5,5 km j.), fara a pošta Křivsoudov; 27 d., 181 ob č. (1890). Dekantace čili slévání slove operace, kterou oddělujeme tekutinu od pevných hmot v ní rozptýlených, když se tyto byly usadily. Čirá nebo (nejde-li o získání veškeré pevné hmoty) bezmála čirá tekutina slévá se po na- kloněných stěnách nádoby nebo (nemá-li býti nic ztraceno) vylévá se na cedítko nebo se násoskou odstraňuje, načež ssedlina zbavuje se posledního zbytku tekutiny bud' cezením nebo vypíráním s jinou tekutinou a opětnou d-cí a filtrací. Účelu tomu slouží vlastní stroj dekantovací. Fý. Dekapitace (zlat.), stětí hlavy. D. v porodnictví viz Embryotomie. Dekapolis (Desítiměstí) slulo území a spolek 10 (anebo více) samosprávných měst ležících hlavně severovýchodně od Jordánu kolem řeky Jarmuku od pohanů (Řeků a Syrů) většinou obydlených a od Římanů velikými výsadami nadaných. Jména těchto měst se různě udávají. Podle Plinia (Hist. nat. V, 18) náležela k D-li města: Damašek, Filadelfie, Rafaná, Skythopolis, Gadara, Hippos, Dium, Pella, Galasa (Gerasa?) a Kanatha. Ptolemaios (Geogr. V. c. 15) přidává ještě Capitolias, Abida (Abila) a Adia (Edrei), ale vynechává Rafánu. Lightfoot (Horae hebr. et talm. 563) přidává ještě Caesareu Philippi a pronáší domněnku, že k D-li přináležely snad i Kafar-karnaim, Kafarzemach, Bethgoberim a Orbu. Dle Josefa Flavia (Bell. Just. III, 9, 7) byla Skythopolis největším městem D-le. Jrk Dekapovati viz D e c a p a g e. Dekartovati (z franc.) v poštovnictví znamená vypracování pošty došlé u poštovního úřadu buď k vydání adresátům nebo k další dopravě. Eda. Dekas (řec), desítka. Dekastichon (řec), desítiverší, sloha o desíti verších. Dekastylos (řec), řecký chrám ozdobený v průčelí desíti sloupy, na př. chrám Apol-lónův v Milétu. Dekatováni sukna jest způsob úpravy sukna pomocí paření vodní parou, začatý asi r. 1820 v Anglii. Až do té doby upravovaná sukna nabývala lisováním za tepla silného lesku, který snadno pomíjel zejména ve vlhku a vlas se obnosil. Tento pomíjející lesk d-ím S. se odstraňuje a nahrazuje se mírným leskem trvalým, při čemž zároveň uvádí se vlas do polohy, ve které při nošení obleku velmi dlouho trvá; též nabývá látka na délku i šířku stálých rozměrů (nesrazí se). Proto dekatovaná sukna jsou nejen úhlednější, nýbrž v užívání mnohem užitečnější. Způsob d. S. jest v různých továrnách poněkud od sebe rozdílný. Obyčejně dekatuje se před ukončeným česáním. Sukno navine se na dutý válec z plechu měděného nebo mosazného, po obou koncích otevřený a ve stěně hustě dírkovaný, lícem k válci obráceně; po navinutí sukna obalí se válec plátnem a ovine popruhem. Tak vloží se válec ten do nádoby, do níž se po jejím uzavření vpustí pára. Tato vniká od vnitřku válce do sukna a proniká je úplně na krátký čas ('/4 až '/2 hodiny), dodávajíc mu lesku, který se ani další úpravou sukna (praním, barvením atd.) ani upotřebením netratí. A Vra. Dekeleia, nyn Tato i. dědina attická, 120 stadií (22 km) severových. od Athén ležící, důležité strategické místo, kterého se Ottová encyklopedie obecných vědomostí na CD-ROM - díl VII © Aion CS, s.r.o. ve spolupráci s AMD, v.o.s. Deken — Dekkan. 177 r. 413 př. Kr. na radu Alkibiadovu král. spart. Agis zmocnil, je opevnil a učinil východištěm všech válečných operací proti Athénám. Po tvrzi této nazývá se také poslední doba války pe-loponnésské (413—404) válkou dekelejskou. Deken A g a t h e, spisovatelka nizozemská (* 1741 v Amstelveenu — 11804 v Haagu). Veliké nadání spisovatelské ukázala v románech, které s přítelkyní svou Alžbětou B e k -keřovou (v. t.) společně vydala: Histoire van Sara Burgerhart (1782); Histoire van Wittem Levend (1785); Brieven van Abraham Blankaart (1787); Histoire van Cornelia Wildschut (1793); vynikla však nad přítelkyni tu svými písněmi, ve kterých vyznívá vroucí zbožnost a čistá láska; jsou to: Stichtelijke gedichten (Haag, 1775), Liederen voor den boerenstand (Lejda, 1804) a Liederen voor kinderen t., 1804). R. 1884 byl jí a A. Bekkerové ve Vlissingenu postaven pomník. Dekert Jan, politik polský (tl790). Jsa za sněmu čtyřletého presidentem varšavským, utvořil r. 1789 spolek měst, domáhaje se pro městský stav stejných práv se šlechtou. Aby zjednal myšlénce své příznivou půdu, vydal množství pojednání a brošur a dosáhl toho, že sněm slíbil vzíti v úvahu práva měst. Zatím však šlechta rozpadla se na dvě strany vedením bratří Malachowských: Jacek zastával stanovisko starošlechtické, kdežto Stanislaw stál na straně městské. Avšak sněmovní většina vyslovila se proti záměru tomu. Teprve půl roku po smrti D-ově práva měst byla potvrzena. Polský národ uctil památku D-ovu tím, že r. 1791 ke křtu pohrebného jeho syna Jana, pozdějšího biskupa halikarnasského, vyslal svým jménem kmotry. Dekhan viz Dekkan. Dekkan (Dekhan, Deccan, sanskrt. Dakšinapata, t. j. jižní cesta, strana nebo pouze D a k š i n, t. j. jih), vysočina prostírající se na jih od Indoganžské pláně, tvořící vlastní tělo poloostrova Přední Indie. Má podobu rovnostranného trojúhelníku, obráceného vrcholem na jih. Na severu ohraničen jest pohořími Aravalijským, Vindhijským, Satpárou, Kajmí-rem a j., na západě Arabským zálivem, na východě Bengálskym zálivem, na jihu vybíhá v mys Komorin. Tato vysočina dělí se na čásť položenou severně od řeky Narbady, to jest vysočinu Vindhijskou, pak čásť mezi řekami Narbadou a Tapsim s pohořím Satpárou a jeho východními výběžky, a konečně na vysočinu položenou na jih od řeky Tapti, t. j. D. v užším smyslu. Pohoří Aravalli táhne se z provincie Guzeratu v průměrné výši 610 m až do okolí Dehli. K jihovýchodu od Aravalli táhne se Čitorské pohoří, pásmo pahorků počínající u Čitoru a končící u Agry. Vindhija počíná u Barody v Guzeratu a táhne se ke Džabalpúru, odtud pokračuje pode jménem Kajmíru na lev. bř. řeky Sonu až k Sasseramu v Bengálsku. Původně se dříve jmenovaná pohoří čítala rovněž k soustavě Vindhije, s nímž spojena jsou mělkými údolími a menšími planinami. K řece Narbadě spadá Vindhija velmi příkře a pouze na východě u pra- menů Narbady souvisí s vlastní Dekkanskou vysočinou. Průměrná výška Vindhije jest asi 530 m, nejvyšší hora Džam Ghát měří 710 m. Vindhijská vysočina oddělena jest od ostatního D-u hlubokou průrvou řeky Narbady a údolím řeky Tapti. Na východě tvoří přechod pohoří Satpára, jež činí rozhraní vod mezi Taptim a přítoky řeky Godávari. Nejvyšší hora Satpáry, Dhúpgarh, má 1358 m výšky. Jižně od tohoto pruhu rozkládá se Dekkanská vysočina v užším smyslu, spadající na všech stranách strmými svahy, známými pod jménem Ghátů. Gháty severní (Indhyadri neb Adžant-ské pohoří) počínají v okolí Suratu a pokračujíce k východu tvoří rozhraní vod mezi Taptim a Godávarim. U Suratu počínají též Gháty západní čili pohoří Sahyádri. Od břehů Arabského moře odděleny jsou širokým (32 až 80 km) pruhem nižší hornatiny, t. zv. Západní pomořskou okrajinou, jejíž severní čásť sluje Konkan. jižní pak Malabar. Gháty západní pokračují jižním směrem až asi k 11° s. š., kde sbíhají se s Gháty východními. Průměrná výška jest 915 m, nejvyšší hora Tadiandamol měří 1747 m. Východní Gháty, počínající na pr. břehu řeky Mahánadi v Orisse odděleny jsou od břehů Bengálskeho zálivu pomořskou okrajinou 80—240 m širokou, zvanou ve své jižní části Karnatikem. Průměrná výška Ghátů východních jest 457 m. Oboje Gháty souvisí spolu pohořím Nilgiri, spadajícím na jiho-vých. a jihozápadě sráznými svahy k pomoř-skému kruhu a k údolí řeky Kaveri. Průměrná výška jest 1982 m, nejvyšší vrch Dodabetta čítá 2671 m výšky. Palghátem čili průsmykem Koimbatúrským oddělena jsou od pohoří Nilgiri pohoří Anamálli, Pálni a Travankor. Celek této hornatiny má podobu trojhranu, jehož vrchol obrácený k jihu končí vrchem Agastijou (1875 m) sev. od mysu Komorinu. Průměrná výška pohoří Anamálli jest 1626 m, pohoří Pálni 2135 m. Od západu přístupna jest Dekkanská vysočina pouze průsmyky (gháty), z nichž nejdůležitější jsou Bor-ghát jižně od Bombaye ve výši 533 m a severně od Bom-baye Thall-ghát ve výši 583 m. Vlastní Dekkanská vysočina jest původu archaického, skládajíc se ze žuly, ruly, svoru a jiných hornin prahorních. Místy pokryta útvary silurským, devonským, kamenouhel-ným, permským a triasovým. Vysočina tato rozrušena jest větráním a částečně též vlivy mořskými, pohoří pak jsou jen zbytky méně zvětralé. Mimo to nacházíme v D-u usazeniny diluviální i alluviální a vyvřelé horniny, tak zvaný dekkanský trap, jehož původ klade se do doby mezi útvarem křídovým a třetihorami. Tyto vyvřelé zelenokamy pokrývají celý Berár od Narbady až po Bombay a směrem k jihu Nirmulem až do Naldrugu. Mezi Naldrugem a Bederem a na prostranství 160 km2 severně i jižně od Bederu jsou značné kopce lateritové. Území v D-u pokryté trapem zaujímá skoro 520.000 km2. Vyjímajíc kotlinu Lonár-ského jezera v Beráru není v celé této vulkanické krajině stopy po sopečných jícnech. Asi 32 km východně od Nirmulu jsou amfibo- Ottova encyklopedie obecných vědomostí na CD-ROM - díl VII © Aion CS, s.r.o. ve spolupráci s AMD, v.o.s. 178 Dekker. lové břidlice, spočívající na žule a křemenových skalách. Krajiny, kterými tekou Gatparba a Malparba a zpodnl tok Kistny, jakož i veškery krajiny položené mezi okresy Kaládgí, Karnúl a Kadapu jsou složeny z vrstev vápencových a břidlic. Pokud týče se konfigurace půdy, jest vlastní dekkanská vysočina planinou o průměrné výšce 600—915 m, na jihozápadě značně vyšší se sklonem k jihovýchodu. Dle toho nalézáme jižně od Severních Ghátů na záp. straně jen nepatrné říčky pobřežní, kdežto veškery znamenitější řeky vyvěrají na vých. svahu Západních Ghátů a protékajíce celou šíří vysočiny, vlévají se do Bengálskeho zálivu. Tak Godávari vyvěrá v provincii bom-bayské a vtéká ve vzdálenosti 1445 km od pramene u Kormingu na vých. pobřeží. Kistna (též Krišna vzniká u Mahábalešvaru, ústí se pak u mysu Divi do Bengálskeho zálivu, proběh, nuvši dráhu 1287 km. Káveri. 764 km dlouhý, pramení v jižní části Západních Ghátů a končí se jižně od Pondichery; Vajgaj, vznikající na vých. svahu pohoří Travankorského, ústí se v zátoce Pálkově. Z větších řek vznikají na vyso čině samé pouze Mahánadi a oba Pemáry. Ma-hánadi vyvěrá ve vých. části Centrálních provincií a ústí se v Orisse, maje délky 836 k m. Pen-náry vznikají na vysočině Majsurské. Severní Pennár, 571 km dlouhý, má své ústí severně od Madrasu, Pennár jižní, 394 km dlouhý, jižně od Pondichery. Řeky tekoucí severně od Záp. Ghátů mají směr opačný a vlévají se veskrze do zátoky Kambajské. Jsou to Sábarmati (321 km) odvodňující pohoří Aravalli, Mahi (522 km) odvodňující záp. části Vindhije, Nar-bada (1287 km), sbírající vody s jižní části Vindhijské vysočiny a se sev. svahu Satpáry. a konečně Tapti (740 km), odvodňující jižní části Satpáry a sev. svah Indhyadrie. Zavodnění celého D-u jest vůbec hojné a příznivé, tak že vegetace jest všude hojna a rozmanitá. Nikde v D-u není ani stepí, ani pouští jako v Indii sev. Podnebí jest celkem teplejší než podnebí Indie severní. Označeno jest isothermami 27,3° až 27,8 °C. Ročních počasí jest tré, a sice horké bez pravidelných dešťů, pak horké počasí deštivé v době letního monsunu a počasí chladné a suché v době monsunu zimního. Při počasí deštivém, za doby jihozápad, monsunu srážejí se deště hlavně na Záp. Ghátech (průměr 254 cm ročně), tak že když monsun horstvo překročí, jest již zbaven největší části vlhkých par, následkem čehož musí se na vysočině u velké míře napomáhati zavodněním umělým. Oběma monsunům vydána jsou pohoří Nilgiri a Anamálli, následkem čehož mají podnebí vlídné a stejnoměrné s průměr, teplotou 16,6—17° C. Flora jest celkem táž jako v ostatní Indii. Z bohatého počtu užitečných stromů jmeno-vati dlužno: z Diospyrinaeí Bassia a Dios-pyros ebenům (dřevo ebenové), z Columniferaeí Bombax, z Terenbinthinaeí Chloroxylon, Man-gifera indica a Cedrela Toana (indický ma-hagoni), z Tricoccaeí Emblica officinalis, z Ur- ticinaeí Ficus, Artocarpus integrifolia, z Ru-biinaeí Nauclea gambir, z Aesculinaeí Schlei-chera, z Guttiferaeí Shorea, Cochlospermum, Calophylum angustifolium, Mesua ferrea, z La-biatifloraeí Tectonia grandis, z Myrtifloraeí Terminalia, z Leguminosaeí Acacia Catechu, Butea a Dalbergia, z Frangulinaeí Zizyphus, z Polycarpicaeí Michelia, ze Santalinaeí San-talum album. Z velké části poskytují stromy ty pryžovinu, jiné výtečné dřevo. Ovšem že neschází též bambus. — Rolnictví, jmenovitě ve vých. části, jest dosti značné. Hlavně pěstuje se pšenice, proso, ječmen, tabák, ba vlna, třtina cukrová a luštěniny, v záp. po-mořském okraji též mnoho rýže. Od r. 1860 pěstují se také káva, čaj a chinové stromy, v ne) novější době pak mnoho zeleniny, mezi jinými i druhy importované z Evropy. Půda však musí se na mnohých místech uměle za-vodňovati, a proto zřízeno jest mnoho rybníků Na jihu roste zázvorovitá Elettaria carda-momum, která poskvtuje koření v ceně asi 360.000 zl. ročně Jako flora, tak i fauna jest velmi bohatá Žijí zde z dravců tygři, levharti, medvědi (Ursus labiatus) a jiní, dále divoký skot (Bubaus arni a Gavaeus Gaurus), jeleni (Rusa Aristotelis, Rucervus Duvaucelli, Axis ma culatus), sloni, gazelly, antilopy (Tetraceros quadricornis, Antilope bezoartica), zvláštní druh kozorožce (Hemitragus hylocrius), dikobraz (Hystrix leucura), z ptáku pak různé druhy drůbeže, pávi, sluky, koroptve, holubi, papouškové, hrdličky a celá řada vodních a dravých ptáků. Obyvatelstva čítá D. asi 100 milí. Skládá se pak obyvatelstvo hlavně z kmenů D r a -v i d ů v (viz t.), avšak i hojnou měrou jsou zastoupeni Hindové arijští. zvláště Marathové. Ze zbytků původního obyvatelstva uvésti dlužno Míny, Mhéry, Bhíly a Koly. V politickém ohledu patří D. k presidentstvím madra-skému a bombayskému a k Centrálním provinciím; značné území zaujímají však také státy domácí Majsúr, Haidarábád a j. Dějiny a literaturu viz Indie Přední. Pke Dekker :1) D. Thomas, dramatik angl. viz Decker 1). 2) de D. Jeremiáš, básník nizozemský (* 1609 v Dortrechtě — 11666 v Amsterdame). Studiem děl Horatiových, Juvenalo-vých a Persiových, které také do mateřštiny své přeložil, osvojil si elegantní formu, pěknou, vytříbenou a vzletnou řeč, že dlužno jej poklá-dati za předního básníka XVII. stol. Zvláště upoutal pozornost svými epigramy, satirou Lof der geldzucht, písněmi De Klaagliederen van Jeremiáš opěvováním utrpení Kristova Goede vrijdag a písněmi, ve kterých opěval přátelství a lásku. Všecka díla jeho vydal Brouerius van Nidek (Amsterdam, 1726, 2 sv.) a výbor epigramů Geijsbeek (t., 1827). 3) D. Eduard Douwes, spis. nizozemský (*1820 v Amsterdame — 1 1887 v Dol. Ingelheimě). Vstoupiv do státní služby na ostrově Javě, poznal nesvědomitost a vydě-račství úřadů královských; opustil ostrov a po návratu svém do vlasti vydal pod pseud- Ottova encyklopedie obecných vědomostí na CD-ROM - díl VII © Aion CS, s.r.o. ve spolupráci s AMD, v.o.s. Deklamace. 179 onymem Multatuli nabyté zkušenosti své v románě Max Havelar (Amsterdam 1860), a vzbudil úchvatným líčením a odhalením nesprávností javských úřadů všeobecnou pozornost. Povzbuzen příznivým přijetím prvního díla, počal pracovati o spisech politických, sociálních a filosofických, pronášeje v nich svobodomyslné náhledy pečlivým slohem a zajímavým líčením. Tak vznikly: Indrukken van den dag (Arnheim 1860); Minnebrieven (Amsterdam, 1861; 5. vyd. 1881); Ideen (t., 1862 až 1875, 4 sv.); Duizend en eenige hoofdstukken over specialiteiten (Delft, 1871); Mittioenen Stu-dien (Amsterd., 1872) a j. Z dramat jeho nej-oblíbenějším jest Vorstenschool (t., 1875) a De bruid daarboven (t., 1862). Deklamace (lat. declamatio) jest umělecký způsob přednášení slov básnických a řečnických. Výtvor básníkův i řečníkův nezbytně má zapotřebí d, neboť teprve slyšitelným sdělením je dílo samo dovršeno, záměr autorův plně uskutečněn. Němé čtení jest pouhou náhradou za hlasitý přednes. Jako každý projev umění výkonného i d. má činiti dojem dokonalé improvisace, t. j. přednášející musí mluviti tak, jakoby podával vlastní své myšlénky v okamžiku, kdy právě se rodí, nikoliv cizí, v hotovosti již odjinud přejaté a pracně snad naučené. Deklamuje-li původce textu sám (což v dobách nej starších zajisté bylo pravidlem), není arci v pochybnosti o uměleckých záměrech svých, běží mu tudíž hlavně 0 dostatečné ovládání všech technických podmínek a prostředků d.: hlas musí býti zvučný a vytrvalý a přizpůsobovati se pokaždé zvláštním akustickým poměrům místním (docela jinak dlužno mluviti v saloně, ve škole, na jevišti, ve sněmovně, s kazatelny, pod širým nebem); dále jen poddajný a ohebný hlas, jakož i hospodárný dech připouští onu rozmanitost a jemnost melodického spádu (výšky zvuku), rhythmu a tempa (trvání) i dynamického odstínování (síly) mluveného slova, bez níž dobrá d. obejiti se nemůže; žádá se ovšem také bezvadná výřečnost a konečně 1 průvodní posunky (t. j. pohyby tváře a hlavy, po případě i rukou, jež bezděčně do. stavují se skoro při každém přednesu slovním tou měrou, kterou cit se v něm obráží) alespoň takové, aby dojem slova nerušily. Nyní však jen výkon řečnický, jakožto projev po výtce osobní a příležitostní z pravidla zůstaven jest autorovi samotnému, kdežto deklamátorem básně jen velmi zřídka bývá původce její, obyčejně však osoba cizí, přednášející na základě textu psaného nebo tištěného. Obecné písmo naše (nehledě ovšem k pokusům již v starověku činěným, užívati všelikých umělých značek při odborném vyučování d-ci) přímých předpisů pro d-ci poskytuje nemnoho: leccos naznačuje interpunkcí, pomlčkami, pod-škrtáním nebo prokládáním jednotlivých slov a frasí atd., ale způsob, jak to i všechno ostatní provádí se až do nejmenších podrobností v daném případě, podmíněn jest jednak zevrubným, všestranným prozkoumáním básně, vedoucím k pravému poznání záměrů autorových, jednak bohatou zkušeností životní, která bystrého pozorovatele poučuje o veliké rozmanitosti slovního výrazu dle osobností a situací. Těmito dvěma cestami splňuje se první požadavek dobré d.: naprostá zřetelnost veškerého myšlenkového obsahu básně; nezbývá-li pranic nejasného, neurčitého a plyne-li nad to vše opravdově a přirozeně z úst deklamátorových, dostavuje se bezpečně i přesvědčivost toho, co se přednáší: posluchač věří a sympathisuje. Touto přesvědčivostí mluveného slova dochází básnictví pravé i 1 1 u s e aesthetické nejinak než řečnictví skutečného vlivu praktického Na d-ci žádáme tudíž: 1. Věcnou správnost toho, co se pronáší: jednotlivých hlásek, mluvnických tvarů, syntaktické stavby a logické souvislosti vět (»frasování« pomocí důrazu slovního i větního a oekonomie dechu); 2. osobní charakteristiku toho, kdo mluví, dle pohlaví, stáří, letory, povahy, vzdělání (hlavně přiměřenou volbou polohy i barvy hlasové, síly a tempa řeči), při básních epických ovšem za patřičného šetření rozdílu mezi nesúčasť něným vypravovatelem a osobami jednajícími, jichž řeči přímo se uvádějí; 3. situační charakteristiku způsobu, jak osoba ta za daných poměrů se vyjadřuje dle okamžitého stavu a celého průběhu nálady, citu, vášně, při čemž typické pro každý odstín duševního hnutí útvary melodické, rhythmické a dynamické co nejdokonaleji přizpůsobiti se musí charakteristice osobní. — Cvičení se v d-ci jest podstatnou částí vzdělání řečnického a hereckého; v obou těchto uměních sdružuje se d. i s uměleckým posunkováním čili mimikou (v. t.), která v herectví jest ovšem činitelem rovnomocným, v řečnictví však (jako i v přednesu epickém) toliko podřízeným. Cvičení, pokud vlády nad slovem se týká (po průpravě výřečnosti věnované), přirozeně začíná prosou, a sice větami nejprostšími, od nichž pokračuje k periodám uměle skládaným, pak k mluvě stilisované, t. j. k verši, nejprve ovšem nerýmovanému, až na konec ociťuje se u rýmované sloky. Podobně i c h a -rakterisování od předmětů reálních, které dokonale znáti lze z bezprostředního pozorování, nenáhle postupuje k úkolům zkušenosti méně přístupným a ideálnějším, především k fantasii odkázaným. — Dle směru, jenž v básnictví, zejména dramatickém, právě vládne, nabývá zároveň s herectvím i veškerá ostatní d. zvláštního rázu; tak na př. někdejší převaha dramat rhetorických a pathetických vedla i k d-ci tohoto způsobu, tak že nyní namnoze se slovem d. mylně spojována bývá jakási příhana, jako by nezbytně znamenalo přednes emfatický, ba strojený i tam, kde na místě by byla mluva přirozená, nenucená. — Viz též: H erectví, Kazatel-ství, Přízvuk, Řečnictví, Verš, Výřečnost. — O d-ci jedná se ovšem ve spisech větších umění slovesnému věnovaných (poetikách, rhetorikách, aesthetikách atd.); avšak i počet monografií o d-ci je dosti značný, ovšem dle míry interessů, jejž národ Ottová encyklopedie obecných vědomostí na CD-ROM - díl VII © Aion CS, s.r.o. ve spolupráci s AMD, v.o.s. 180 Deklamator — Deklarace. nebo doba obrací zejména k divadlu. Literatura nejnovější vykazuje i zvláštní odborný časopis: »La voix parlée et chantee«, jejž 1890 v Paříži vydávati počal Arthur C h e r v i n, nejpřednější nyní zástupce vědecké theorie d., od něhož vyšla též: »Prononcia-tion francaise. Methode Chervin. Exercises de lecture et de recitation« (1879) a »La Methode Chervin pour corriger le běgayement et tous les autres défauts de prononciation« (1881). Viz též: O. Guttmann: »Gymnastik der Stimme« (2. vyd. 1867); R. B e n e d i x: »Der mündliche Vortrag« (6. vyd. L, 4. vyd. II. a III. sv. 1888); týž: »Katechismus der Redekunst« (4. vyd. 1889); E. P alle s ke: »Die Kunst des Vortrags« (2. vyd. 1884). Z novějších spisovatelů českých o d-ci psali zejména Jos. Durdíkv »Kallilogii čili o vyslovnosti« (1873) a v »Poetice« (1881), E. F. Schmied-leichner v »Dramaticke skole« (1877). Z naší literatury starší zasluhuje zmínky spis Jana Blahoslava (f 1571) »Vady kazateluv« (vyd. dle rkp. žitavského Fr. A. Slavíkem 1876), v jehož kapitole o d-ci jednající zachován jest nejstarší snad pokus, melodii a rhythmus slova mluveného naznačiti hudebním písmem notovým. — V hudbě nazývá se d-cí 1. umění skladatelovo přizpůsobiti nápěv melodicky i rhythmicky přirozenému spádu prízvuku a postupu slova mluveného. čímž podmíněna jest především pravdivost výrazu, a 2. umění zpěvákovo v rámci této úpravy (připouštějící jen v recitativu jakousi volnost co do rhythmu) k platnosti přiváděti účinnost slova jasnou, zřetelnou výřečností, náležitým odstiňováním prízvuku a důrazu a přiměřeným zbarvením hlasu. O d ci zpěvákově jednají učebnice zpěvu, o d-ci skladatelově pak nauky o komposici. Viz též: nápěv, recitativ, zpěv. V české hudbě d-ci dlouho nevěnováno dosti pozornosti; špatné překlady zpěvů jinojazyčných, theorie časomerná přirozeného prízvuku nedbající a konečně i mylné domnění, že chyby proti d-ci, jež vyskytují se v písních lidových (ač ne tou měrou, jak namnoze se předpokládá), omlouvají i skladatele umělého, oslabily smysl pro správnost d.; z vynikajících skladatelů novějších teprve B. Smetana aZd. Fibich pěstovali ji s rostoucí péčí a zejména poslední dovedl ji k dokonalosti. O věci té první psala El. Krásnohorská: »O české d-ci hudebni« (v »Hud. listech« 1871). Viz též zevrubnější rozpravu O-H ostinského »O české d-ci hudebni« (1886). — Monografie o němé c k é d-ci hudební: Louis Köhler: »Die Melodie der Sprache« (1853); W. K i e n z 1: »Die musikalische Deklamation, dargestellt an der Hand der Entwickelungsgeschichte des deutschen Gesanges« (1880). — O francouzské d-ci hud. jedná Mathis Lussyve svém »Traite de l'expression musicale« (1877). — O poměru mezi d cí (vůbec řečí mluvenou) a hudbou vždy uvažovali psychologové i aestheti-kové; v době naší otázkou tou zabývá se zejména hudební věda anglická, bud' původ hudby z mluvy odvozují (jako Spencer), bud' tvrzení to popírajíc (jako Gurney). Hský. Deklamátor (lat.), kdo zabývá se umě. ním deklamace, zvláště přednášeč básní a deklamovánek. — D-em zván někdy v Čechách pomocný úředník při deskách zemských, jenž stranám za poplatek předčítal zápisy deskové. Deklamovánky jsou básně i kratší povídky prosaické, jež hodí se k deklamaci. Mají vynikati nejen vhodností ku přednesu, nýbrž i obsahem zajímavým a lehkým. Značný význam měly d. na počátku a v prostřed našeho stol u nás, kde předním účelem jejich bylo, aby šířily ve společnostech lásku k čes. jazyku a národnosti vůbec. České bály, me-rendy, besedy a j. zábavy byly vhodnými pro ně příležitostmi. Obsah bývá tu vážný, tu žertovný. Prvá sbírka tohoto druhu jest Kraso-řečník aneb sbírka básní k deklamaci od S. K. Macháčka (Praha, 1823). Úspěch, s jakýmž se brzo potkala, roznítil záhy mnohé následovníky a předevšemi Fr. Jar. Rubeše, jehož šestisvazková sbírka Deklamovánek a písní vyšla v Praze 1837—1847, po druhé 1854, po třetí 1860 v Sebr. spisech jeho; dále V. K Klíc-peru (Deklamovánky, t., 1841) a Jos. Bur-gersteina (D. a písně atd. t., 1846 a 1860). Také Jos. K . Tyl skládal a vydal Básně a dekl. (sebrané v Sebr. spisech 1859), avšak nejdůležitější a literárně nejcennější sbírka z let šedesátých obsažena ve Společenském českém Krasořečníku od J. B. Píchla, kdež ve třech dílech, obsahujících přes 800 str., podán pěkný výbor ze světové poesie zvláště moderní (t. 1852—53). Deklamace Schillera a jiných básníků německých (t., 1854) jest pouze výňatek ze sbírky Pichlovy. Jiný název podobných sbírek jest besedy, podle společ. zábav tehdejších, v nichž deklamováno. Tak nazvána sbírka d nek vydaná v Kr. Hradci 1842, obsahující básně předních básníků čes., a Besedník, pořádaný J. Barákem, H. Přerhofem a J-R. Vilímkem (Praha, 1861 a 1862, přes 1000 stran). Úplný besedník, spoř. J. Bittner a J. R. Vilímek (1876 a n.). V téže době objevily se již také zvláštní d. pro krásnou pleť, jako Deklama-torka, uspořádaná Ed. Valečkou-Merklín-ským a J. V. Šedivým-Sukdolským (t., 1863) a D. čili básně k besedám pro ženské, sestavené Antonií Melišovou-Kôrschne-r o v o u (t. 1862). Od let šedesátých vycházejí také hojné sbírky d-nek pro mládež, z nichž nejprvnější jsou Malý krasořečník k užitku stud mládeže od J. V. Rozuma (t., 1852 a 1856) , D. čili básně ku přednášení pro dítky, sebrané Fr. Douchou (t., 1853), Padesát d. nek pro mládež od Jana Sklenáře (Král. Hradec, 1855) a Krasořečenky ku prospěchu mládeže, sestav, od J. V. Rozuma (Praha, 1857) . Význam d-nek zvi. prvých dvou druhů jest pro dobu našeho národního a společenského života v době vzkříšení i v čase absolutismu Metternichova a Bachova velmi značný. Hš. Deklarace (z lat. declaratio), projevení, prohlášení, osvědčení. Ve smyslu právním jest d. ohlášení učiněné o nějakém stavu nebo o nějaké skutečnosti, a může býti bud' rázu soukromého nebo úředního. D-cí sou Ottová encyklopedie obecných vědomostí na CD-ROM - díl VII © Aion CS, s.r.o. ve spolupráci s AMD, v.o.s. Deklarace. 181 kromou jest najmě ohlášení, jež činí zasilatel povozníku neb adressátovi o ceně i jakosti zboží (d. zboží). Úřední d. děje se před úřady veřejnými a zakládá z pravidla povinnost ručení. Účel může býti různý, buďto prosté oznámení nějakého stavu, který vyžaduje úředního šetření, např. oznámení, jímž dlužník=konkur-sant sestavením aktiv a passiv prokazuje svou insolvenci; anebo děje se za účelem vyměření daní nebo poplatků, na př. ohlášení majitele domu o výnosu nájemného (viz Domovní daň), neb ohlášení dědice o jmění pozůstalostním za účelem vyměření daně dědické (ohlášení nazývá se též přiznání) anebo ohlášení při dopravě zboží přes hranice zemské (t. zv. d. nebo opověď celní. Viz C e lni -ctví277). Klier. D. česká, památné prohlášení 81 českých poslanců ze dne 22. srpna 1868. podané presidiu sněmovnímu, v němž se oznamují příčiny, pro které nelze jim dostaviti se do sněmu království Českého a účastniti se jednání jeho. V prohlášení odporují tomu, aby po zavedení dualismu utvořil se ze západní polovice říše stát nový, ve kterém by samostatná právní existence státu českého zaniknouti měla. Odvolávají se k protestu svému z 13. dub. 1867, v němž ohradili se proti vyslání poslanců ze sněmu Českého do říšské rady, kteréž nemohli přiznati právo měniti v čemkoli státní právo koruny České a proti všemu, co by říšská rada z království Českého neoprávněným způsobem obeslaná učiniti mohla na újmu státnímu i ústavnímu právu koruny České, proti právům národa českého a na skrácení samosprávy zemské; poukazují k tomu, že státní základní zákony a zejména § 19., týkající se pojištění rovného práva všech národností, není dosud proveden; konečné vytýkají, že rada zemí předlitavských, do níž vstoupili ze zemí českých jen zástupcové menšiny, podnikla přes jejich protest nepříslušné jí úkony ústavodárné a prostřednictvím nebývalé delegace smluvila se o břemena, jež pak nésti mělo království České. Proto vyslovují, že nemohou a nesmějí býti účastni jednání sněmu zemského většinou německého, který dle všeho nemůže míti jiného úkolu, než aby vzal na vědomost a tak fakticky uznal za skutek dokonaný, co učiněno bez jeho svolení. Právní a politické přesvědčení své formulují v 10 článcích, jejichž obsah v podstatě jest následující: Právní poměr mezi panovnickou rodinou a politickým národem českým zakládá se na smlouvě uzavřené mezi národem tím a Ferdinandem I., jest pro obě strany závazný a může se měniti platně jen novou úmluvou mezi panovníkem a národem správně a spravedlivě zastoupeným. Správné zastoupení národa jest to, jež zakládá se na řádě volebním, při němž by stejným všude užitím týchž pravidel rovné právo obou národností provedeno bylo také prakticky. Žádný repraesentativní sbor mimo český, tedy ani říšská rada, ani delegace, nemůže království České zavazovati právně, leda delegace zvolená vzhledem ke společným záležitostem říše od sněmů zemí českých. Přenesení práva zákonodárného i ústavodárného na novou říšskou radu (cislajtánskou) považovati jest za oktrojírku, a poslanci sněmu českého nemají práva voliti nebo vstoupiti do této rady říšské a voliti tam delegaci. Žemě domu Rakouského až do r. 1848 nebyly státem jednotným, nýbrž zvláštními, ke společné dynastii v nestejných poměrech stojícími státy, spojenými v jednu říši na základě pragmatické sankce. Zejména země koruny České nebyly nikdy s ostatními zeměmi v nějaké unii reální, nýbrž byly se zeměmi těmito pojeny jen právem a na čas trvání společné dynastie bez ujmy své osobnosti historické a státoprávní; byly s ostatními zeměmi jen ve spojení dynastickém. D. stala se pak předmětem jednání sněmovního potud, že záležitost nedostavení se poslanců do sněmu přikázána byla devítičlenné kommissi zvolené dne 25. září 1868 k návrhu poslance dra. Kliera Kommisse skládala se z poslanců hraběte z Kokořova (předsedy), Karla svob. pána z Weidenheimu staršího (místopředsedy), Fúrstla (zapisovatele, dra. Ban-hansa, dra. Hôflera, dra. Kliera, Wolfruma, dra. Wienera a dra. Schmeykala a učinila zpravodajem svým, drem. Schmeykalem, sněmu zemskému návrh, aby oněch 71 poslanců d-ci podepsavších, o nichž prokázáno bylo, že jim nejdéle do 12. září 1868 doručeno bylo vyzvání nejv. zem maršálka, by se vzhledem k § 19. jedn. řádu do sněmu dostavili, prohlášeno bylo za vystouplé, a aby zůstaveno bylo předsednictvu sněmu zpraviti o tom vládu za příčinou rozepsání nových voleb. Navržené prohlášení obsahovalo odůvodnění vycházející se stanoviska, že království České jest sídlem dvou stejně oprávněných kmenů národních a že nepřísluší poslancům toho neb onoho kmene, nýbrž jen sněmu zemskému zastu-povati království, a že žádný z obou kmenů národních nesmí činiti jménem celého království nároku na státní právo národní a tudíž jednostranné; že shromážděný český sněm zemský nemůže uznávati nijakých jiných ústavních práv i nijakých jiných právních poměrů mezi královstvím Českým a ostatními částmi říše, než práva ta, která stanovena a založena jsou cis. diplomem ze dne 20. října 1860 a stát. zákl-zákony ze dne 21. pros. 18673 při jejichž sdělání zastoupeno bylo král České zákonitě; že těmito základními zákony ve spojení s pragmatickou sankcí ustaven _ a založen jest právní poměr království Českého k dynastii a jiným zemím říše a že d. jest v přímém odporu s právy ústavními a se samosprávou Moravy a Slezska; že tudíž nesúčastnění se sněmu oněmi poslanci nemůže býti uznáno za ospravedlněné. Návrh kommisse byl pak ve schůzi konané dne 26. září 1868 ve druhém i třetím čtení přijat. Při čtení třetím hlasovalo se dle jmen a ze 129 přítomných poslanců náležejících k ústa-váckému velkostatku a k Němcům hlasovalo 128 pro návrh kommisse (všichni kromě knížete Ad Auersperga, který jako maršálek nehlasoval). Z virilistů přítomen byl jen rektor Ottová encyklopedie obecných vědomostí na CD-ROM - díl VII © Aion CS, s.r.o. ve spolupráci s AMD, v.o.s. 182 Deklaranti — Dekokce. university. (O dějinné souvislosti viz Čechy str. 247.) hda D. v logice totéž co definice. D. v poštovnictví, písemnost s udáním obsahu i ceny zásilek povozných, má za účel zameziti dopravu zásilek z dopravy poštou vyloučených, na př. látek hořlavých, třaskavých a p. Nepravé udání d. se tresce. U zásilek do cizozemska má d. za účel statistiku obchodní a celní, pročež zásilky takové mimo adressu průvodní ještě zvláštními d-mi celními opatřeny býti musí, které v Rakousku poštovní zprávou v řeči německé a franc. úředně vydány byly. Dle rozličných zemí, kam zásilka určena, jest i rozličný počet d-cí předepsán. Hda Deklaranti: 1) D. v užším smyslu nazývají se poslanci, kteří podepsali deklaraci (v. t.) ze dne 22. srpna 1868; ve smyslu širším vůbec všichni, kdož hlásili se k politickému programu d-tů. D-ty ve smyslu užším byli: Dr. Frant. Palacký, dr. Fr. L. Rieger, dr. Brauner, dr. Sladkovský, dr. Trojan, dr. Klaudy, Vojta Náprstek, dr. Jos. St. Prachenský, dr. Jan Velflík, J. Kleisl, Vine. Vávra, dr. P. Štros, M. Kubíček, J. Zikmund, Václ. Pour, K. Stefan, Fr. Fáček, J. Jílek, Ferd. Schulz, dr. Schovánek, Fr. Pokorný, Fr. Fiala, Jos. Slavík, Ant. Hons, Ant Husák, Jan Kratochvíle, Karel Faber, V. Křížek, dr. J. Říha, J. Brzorád, dr. F.Švestka, Fr. Hartl, Em. Tonner, Jos. Wenzig, Fr. Kořínek, A. Kahlesv dr. Karel Mattuš, dr. Jos. Frič, B. Hanke J. Šípek, dr. F. S Kodym, Ot. Zeithammer, AI Oliva, dr. Kar. Roth, Ig. Moravec, V. Platzer, Jos. Klimeš, H. Zátka, dr. Grůnwald, dr. Kralert, V. Kratochvíl, J. Janouš. V. Bradáč, dr. Em. Trmal, Fr. Pštross, dr. Žák, dr. Kořistka, dr. Jan Jeřábek, dr. Ant. Porák, Ant. Schmitt, V. Zelený, dr. Jan Kučera, C. Hausmann. Jan Krejčí, St. Poliach, Jos. Macháček, dr. V. Reichert. dr. Jan Strakatý, dr. Ed. Grégr, dr. Jak. Škarda, dr. Gabriel, J. Gôtzl, R. Vilímek. Tom. Š obr dr. Ant. Čížek, Karel Villani, dr. Bělský, dr. Ant. Fink, Karel Potůček, Ferd. Urbánek, Tuschner. Připome-nouti sluší, že dopisem ze dne 1. řijna 1869, svědčícím presidiu sněmovnímu, oznámili, že přistupují k deklaraci, poslanci: J. S. Skrej-šovský, Fr. Celerin, dr. Julius Grégr, dr. Vavř. Svátek, dr. Rud. Jablonský, dr. Klíma, dr. Neuman, dr. Tyrš. Totéž učinil dopisem ze dne 7. řijna 1868 posl. Václavík. hda. 2) D. (Kreuzzeitungsdeklaranten) nazývali se v Prusku ti, kteří v časopise »Kreuzzeitung« protestovali proti výroku Bismarckovu 9. února 1876 v říšském sněme učiněnému, že každý, kdo na zmíněný časopis jest předplacen nebo jej čte, má podíl na lži a obviňování, které časopis ten proti Bismarckovi, Camphausenovi a Delbruckovi pronesl. Deklaratorie královské viz Čechy, 466, 530. Deklinace (z lat.), ohýbnutí, odklonění, sklon. — D. v grammatice viz Sklonění. D. magnetická viz Magnetická d. D. v astronomii jest vzdálenost hvězdy od rovníku nebeského, měřená obloukem od hvězdy k rovníku na kruhu proloženém póly nebeskými a hvězdou (na kruhu deklinač-n í m). D. se čítá od rovníku na sever a jih od 0 do 90 stupňů; severní d. jest positivní (+), jižní negativní (-). K určení d. hvězdy měří se výška hvězdy při průchodu poledníkem. Prochází-li (kulminuje-li) hvězda na j i h u od zenitu (nadhlavníku) ve výšce h, a je-li výška pólu pozorovacího místa cp, bude d. hvězdy 3 S = h + cp - 90°; kulminuje-li hvězda na severu od zenitu, bude 5 = 90° + cp-/i, v obou případech pro hořejší kulminace; pro dolejší kulminace hvězd cirkumpolárních bude 5 = 90° + /i - cp. Oblouk ležící mezi pólem a hvězdou měřený na kruhu deklinačním slove distance (vzdálenost) pólová (Poldistanz) hvězdy, a čítá se od pólu od 0° do 180°. D. a distance pólová se vždy doplňují na 90°, při čemž jižní d.) sou negativní. Gs. Deklinační bussola viz Magnetometr. Deklinační jehla viz Magnetická jehla. Deklinatorium viz Magnetometr. Deklinograf (též deklinometr), přístroj sloužící ke grafickému označování rozdílů deklinací hvězd, dle udání Knorrova konstruovaný mechanikem F u e s s e m. Skládá se ze dvou špicí ocelových, z nichž jednaje spojena s pohyblivým vláknem mikrometru, určeným k nařizování deklinací, druhá s pevnými částmi okuláru. V okamžiku nařízení hvězdy stisknou se obě špice na papír a známky způsobené stisknutím se později změří; vzdálenost známek obou špicí udává rozdíl deklinace. Popis s oceněním přístroje toho jest v Astronom. Nachrichten sv. 93 str. 363. Viz též Konkoly, Praktische Anleitung zur Anstel-lung astron. Beob. (1883). S velikým prospěchem užívá se d-u na hvězdárně berlínské. Gs. Deklivni (z lat.), skloněný. Deklivita, sklonitost, svahovitost půdy. Dekokce (z lat., svaření) jest nyní v pivovarnictví nejrozšířenější a nejobecnější způsob výroby sladiny. Slad semletý (tluč) do vody v kádi vystřený jrfihřívá se vařící vodou z kotla várního. Cásť stírky takto temperované popustí se na kotel a uvede ve var, načež se vařícím tímto hustým rmutem (směs sladové tluče s vodou) zbylá čásť v kádi přihřívá, což se opakuje ještě jednou až dvakráte a vždy za pilného míšení, aby se docílilo stejnoměrné a ku konci žádoucí teploty celé břečky v kádi. Způsob výroby mladiny p o v a -ř o v á n í m rmutů nazývá se d-cí, vedle které jest ještě jiný způsob: i n f u s e (v. t.) najmě v Anglii užívaný, kterýmž celá stírka příhřev-kem náležitě teplé vody přivede se beze všeho povařování hustých rmutů na stupeň účelné teploty, za které se děje extrakce sladu čili proces zcukrnatění. Snaha sládků čelí k tomu, aby vytěžili pokud možno dokonale všech k extrakci způsobilých sou částí sladu (škrob, látky proteinové, soli anorganické) a vyrobili sladinu správného složení, vyhovující jak požadavkům manipulačním, tak i přání odběratelů piva, neboť úprava složení rozhoduje podstatně v průbězích ostat- Ottova encyklopedie obecných vědomostí na CD-ROM - díl VII © Aion CS, s.r.o. ve spolupráci s AMD, v.o.s. Dekokt — Dekolorace. 183 nich processů (kvašení) a přispívá tak k rázu vedený upraven byl prvně za použití teplo- a jakosti výrobku konečného. Promyšlenou měru v pevný řád Fr. O. Poupětem. Různosti prací ve varně vyrábí se z dobrého sladu v provedení d. spočívají jednak v počtu hu- správná taková sladina, ano lze zde i mnohý stých rmutů (ovařuje-li se jeden, dva nebo nepatrnější nedostatek jakosti sladu napraviti, tři rmuty), pak v tom, povařuje-li se vedle ovšem jen do jisté míry, nebo na př. ze sladu hustých rmutů k posledu řídká čásť stírky chudého na diastas i nejpečlivější korrekcí (bez mláta), tak zvaný jalový rmut, konečně v provedení rmutování nedosáhli bychom sla- v pozvolnějším či rychlejším zahřívání rmutů diny na cukr bohaté. Dekokční způsob v zá- na kotlu a době jich povařování (10 až 35 min.), kladech svých ode dávna v pivovarnictví za- Celé rmutování trvá 3 až 4 1J2 hodiny. Z při- oj na tri husté {rmuty) í "£ vaŕtcJ vodou na 3Í-4°C" s I- hustým (rmut e m j na 46-55 c a í, hustým na 60-68 C'1 3 3. hustým na o nn dva husté a, jeden jalový 1* íj ■— > ty „í « w í i I í č. 1076. Niti osnovové každém prohození outkové niti zdvihati mají a které dole zůstati musí, jakož se musí i naznačiti šlapání kterým se dozvíme, kolik podnožek ke tkaní jest zapotřebí a v jakém po. řádku na tyto se šlape. (Při velkých vzorech zastupuje místo brda stroj Jacqardův a místo podnožek karty lepenkové, které se dle vykresleného vzoru vytloukají) Když toto vše správně provedeno jest, přikročí se k vypracování celého vzorku, při čemž musí býti udáno: 1 šířka látky; 2 šířka paprsku; 3 délka č. 1078. ;__; Podnožky musí býti bílena, česána, mandlována atd.). Dle celého tohoto vypracování lze pak látku dle daného vzorku přesně zhotoviti. Ppp. Dekompt, dekomptování (franc. dé-compte), srážka vzájemný účet kommissio-náře nebo toho, jemuž svěřeno provésti operaci bursovní; obsahuje zvláště náklady a poplatky, jež osoba taková zapravila. Dekoncertovati, franc, r o z 1 a d i t i, z rovnováhy přivésti, pobouřiti. Dekor, slovo původně francouzské (décor), vešlo v užívání ve všech skoro literaturách pro označení výzdoby keramických předmětů. Mluví se na př. o porculánu s modrým d-em, nebo o fayenci rouenské s d-em »á la corne«-Ve frančině slovo to značí také divadelní »dé-cor«, pak krajinu jako rámec výjevu nějakého neb objektu a j. Sz. Dekorace (z lat.), okrášlení, ozdoba. Ve výtvarném umění znamená výzdobu předmětů drobných i velkých, jako na př. budov, i výzdobu prostorů, místností. Jest to slovo v pojmu příbuzné, ba skoro totožné se slovem ornament; avšak uvykli jsme vyrozumí-vati d-cí výzdobu hromadnou, složitější celek, Ottová encyklopedie obecných vědomostí na CD-ROM - díl VII © Aion CS, s.r.o. ve spolupráci s AMD, v.o.s. Dekorační malířství — Dekrepitace. 185 kdežto ornamentem vyrozumíváme jen jisté zdobné jednotlivosti celku. Sz D. v divadle jsou věrně obrazné znázornění místa děje, jenž se na jevišti odehrává, se všemi podrobnostmi a s pravdivostí, jež umění a technika malířská poskytuje. (Srv. Divadlo.) Malbou dekorací zabývá se dekorační malířství. D. skládají se z prospektu, t. j. ze zadní opony, na níž zobrazeno jest pozadí krajiny, města neb uzavřené místnosti a pod., dále z kulis, jež zobrazují pobočné stěny nebo popředí krajiny, a ze suffit, jež znázorňují stropy neb oblohu. Místo kulis a suffit užívá se často t. zv. oblouků. Aby malíř d-cí vzbudil u diváka dojem skutečnosti, musí dokonale znáti a ovládati perspektivu lineární i vzduchovou. Musí znáti též působení umělého světla večerního, jelikož při lampách mnohé barvy zcela jinak působí než při světle denním. Proto také dekorace, která s jeviště na diváka jako skutečnost působí, za denního světla nepříznivě pestře vypadá. Podotknouti dlužno, že výška obzoru čili t. zv. horizontální linie v interieuru nejvýš 2 m, krajiny otevřené až 4 m bývá zvolena, a že na kulisách všecky horizontálne linie pod obzorem musí bytí rovnoběžný, aby směr jejich od podlahy jeviště se nelišil D. malují se na plátně, které bylo dříve křídovým nátěrem potřeno. Plátno se napne na podlahu malírny a malíř po něm chodě maluje štětci o dlouhých násadkách. Malivem jsou barvy klihovou vodou rozdělané, které připouštějí rychlou práci a účinkem vzduchu neblednou. Tyto barvy mají tu vlastnost, že za mokra jsou mnohem temnější než za sucha, a jest k tomu třeba velké zkušenosti, aby malíř při malbě věděl napřed, jak která barva uschne, aby pak obraz nebyl příliš tmavý neb příliš světlý. Nejskvěleji jeví se nám dekorativní malířství při hrách výpravných, při feeriích, balletech, kde se užívá proměnlivých a po hyblivých d-cí. Při složitějších d-cích musí si malíř dříve zhotoviti model celé scénické úpravy jeviště, dle něhož potom pracuje ve velkém. Z českých dekoračních malířů nej-známější jsou Ullík, Kautský. Rob. Holzer, z cizích Brioschi, Burkhart, Quaglio, bratří Brůcknerové. Hlz. D. znamená též čestné znamení, řád, ve Francii zejména řád čestné legie. Dekorační malířství viz Dekorace. Dekoratér, franc. decorateur [-tér], okrásí o v a t e 1, výzdobce, malíř dekorací (peintre dec). — Dekorovati, o z d o b i t i, okrášliti, vyznamenati řádem. Dekorativní jest vše, co se ve svém okolí nebo ve svém místě pěkně vyjímá. Mohou to býti předměty s umístěním proměnlivým anebo díla a předměty vzniklé již za tím účelem, aby zdobily určitá místa v určitém prostředí. Mluvíme o d-ch obrazech, sochách, tkaninách, kostýmech ba i osobnostech zrovna tak, jako o ď. architektuře, o d-m nábytku a jiných věcech. Jde-li o předměty s umístěním proměnlivým, závisí ovšem na vkusu pořadatele, do jaké míry, a na povaze předmětu, může-li se jím vůbec docíliti d ho účinku. Při vytváření předmětů k tomu ustanovených, aby určitá místa v určitém prostředí zdobily, dlužno uvážiti veškeré okolnosti, jež při konečném dojmu spolupůsobí. A proto nezřídka vyžadují úlohy d ho umění od umělce nadání docela zvláštního, poněvadž každé nadání umělecké neumí počítati s podmínkami. Ozna-čujeme-li nějaký předmět sám o sobě jako d., vyniká zajisté takovými vlastnostmi, že se dá snadno vřaditi do nějakého celku, do nějakého sousedství, ve kterém bude pěkně vy-padati.Na př. označíme tkaninu nějakou tehdy jako d., má-li barvu oku lahodící a při tom živou nebo sytou do té míry, že ji v jakémkoli sousedství nic tak snadno nezastíní; nebo tabulový obraz-nástěnné obrazy, na př. fresky, jakožto na určité místo vázané dlužno vůbec za d. považovati-jmenujeme tehdy d-m, je-li barevně tak působivým, že jej žádné okolí snadno nepohltí. Sz. Dekort (franc. décourt, déduction, remise, angl. déduction. abatement, ital. diffalco, sconto), v obchodě srážka z účtu, slevení, náhrada bud' samovolná nebo smluvená nebo na zvyku (usus) se zakládající, když bud' dodané zboží není náležité jakosti, nebo nedostává-li se mu na míře a váze, nebo konečně zapraví-li se účet hned (rabatt). — Odtud dekortoveti, s 1 e v i t i, odpočítati. Děkov (něm. Dehau). far. ves v Čechách, hejt. Podbořany, okr. Jesenice (10 km sv.), pošta Hořesedly; 60 d., 415 ob. n. (1880), kostel sv. Jana Křt. (uvádí se již ve XIV. st.), 3tř. šk., fid. dvůr Karla hr. Wallisa a mlýn. Děkovka (něm. Diakowa), ves v Čechách, hejt Litoměřice, okr. Lovosice (0,5 km jz.), fara Dlažkovice, pošta Třebenice; 17 d., 48 ob. n., 9 č. (1880). Nade vsí stával hrad Oltárik nyní Hrádek zvaný, jenž náležel pánům z D-ky. Dekreditovati viz Diskredit Dekrement (z lat.), úbytek, úpadek. D. logarithmický jest mathematická funkce veliké důležitosti pro veškera měření kývavého pohybu dušeného. Hlavně vyskytuje se při spracovaní všech pozorování konaných s magnetkou, jejíž pohyb jest tlumen bud' jen vzduchem, nebo také magnetoindukcí. Kýve-li magnetka ve vzduchu, stávají se její výkyvy-zvlášť jeli tlumena indukovanými proudy-stále menšími. Pozorováním pohybu takovéto magnetky shledáno, že rozkyvu ubývá pravidelně, a to tak, že poměr rozkyvů po sobě následujících jest veličinou stálou. Ve vzorcích fysikálních pak vyškytá se logarithmus tohoto poměru a sluje d. log. Určití lze d log. ze tří po sobě jdoucích odečtení bodu obratu kývající magnetky, a užívá se ho hlavně při Webrově methodě absolutního měření odporu a při měření proudů velmi krátce trvajících (při methodě souhlasných neb zvratných nárazů) a při jiných absolutních methodách. (Seydler, Theor. fys. II.; Maxwell, Elektr. u. Magn. II; Kohlrausch Leitfaden). Trr. Dekrepitace jest technický výraz pro rozpraskávání některých krvstallů, zahřívají-li Ottová encyklopedie obecných vědomostí na CD-ROM - díl VII © Aion CS, s.r.o. ve spolupráci s AMD, v.o.s. 186 Dekrepitní se, čehož příčinou jest tekutina v nich mechanicky uzavřená. Příkladem jest prskání kuchyňské soli na horké desce. MP. Dekrepitní (z lat.), sešlý, vyžilý. Dekrescence (z lat.), ubývání, umen-šovánl. Dekret (lat. decretum), rozhodnutí, opatření úřední. V právu řím. slulo decretum opatření úřední učiněné po vyšetření věci, zvláště uvedení v držbu praetorem (na př. honor m possessio decretalis), pak rozhodnutí sporů císařem (viz Constitutio princi-pis). Nejznámější z těchto je d. císaře Marka Aurélia (decretum divi Marci), jímž určeno, že věřitel, který svémocně zabaví věci dlužníkovy nebo plnění na dlužníku vynutí, pozbývá pohledávky. Také rozhodnutí senátu, kollegií (na př. kněžských) a kollegiálních úřadů ve věcech veřejných nebo správních slula decretum. V právu processuálním, zvláště v obecném processu byly d-y rozhodnutí soudní, jimiž rozřešen spor celý (deci-s i v n í d-y) nebo některá otázka mezitímní (interlokuty) neb obyčejněji rozhodnutí, jež se týkala pouhého řízení processu, jako předvolání stran (citatio), a oznámení stranám (decretum communicativum). V řízení nesporném nazývána tak opatření soudní, jimiž jmenován poručník (d. poručenský) neb opatrovník, nebo jimiž zmocněn k určitému jednání. Název ten udržel se v praxi posud vedle obvyklého výměru. — V právu církevním užívalo se názvu decretum pro sbírku Gratiá-novu (viz Corpus iuris canonici 647). — V právu veřejném znamenal d. za středověku rozhodnutí panovníkovo ve věcech zákonodárství nebo správy veřejné. V právu českém slula tak od dob Ferdinanda I nařízení královská, jež vydána všeobecně k návrhu místodržících nebo nejvyšších úředníků zemských a ne k podnětu danému určitou spornou záležitostí. Vydávala je jménem královým česká expedice dvorské kanceláře při dvoře české kanceláři na hradě pražském anebo ve věcech finančních dvorská komora české komoře. Na základě jejich vydávala pak česká kancelář na hradě pražském otevřené listy, jež sluly opět d-y, když obsahovaly nařízení všeobecná. Stavové moravští vyhrazovali si smlouvou uzavřenou se stavy českými r. 1611. aby se upustilo od vydávání nařízení ve způsobe d-ů, a aby místo toho vydávány byly listy posélací (psaní královská) ve formě mírnější a šetrnější. Smlouva ta stvrzena arciknížetem Maxmiliánem jménem císařovým. V době pozdější mizel většinou rozdíl d-ův od četných jiných druhů na řízení, nazývaných velmi různým způsobem. Za Marie Terezie rozlišovány dvorské d-y obsahující zákonné předpisy a návody pro gubernium a zapisované do knihy resolucí od d-ů, jimiž gubernium korrespondovalo s úřady souřadnými, nebo jež vydávalo stranám. (Srv. J. Čelakovský: O domácích a cizích registrech, 1890, str. 52., 56., 65, 76.. Od doby Josefínské shledáváme ve sbírkách úředních i poloúřed-nlch četná nařízení různých dvorských úřadů Dekretálie. (dvorské d-y, dvorské justiční d-y, d-y dvorské kanceláře, dvorské komory, dvorské studijní kommisse), gubernií nebo soudův appellačních, obsahující hlavně novelly nebo authentické výklady větších zákonů (soudního řádu a občanského zákonníka) až do r. 1849. Nyní užívá se názvu d. pro výnosy úřadů správních o jmenování nebo propuštění zřízenců veřejných (d. jmenovací, propouštěcí), a vůbec o výnosech vydaných jednotlivým stranám; název ten není odůvodněn ani zákonem ani formou výnosů těch a je patrně pouze zbytkem dřívějšího názvosloví, jenž ve praxi se ještě udržel. Ve francouzském právu správním zvány d-ty (décrets) od r. 1789 zákony usnesené národním shromážděním, jež král pak schvaloval; od r. 1792 nastalo místo schvalování toho pouhé prohlášení a název d. dáván pouze zákonům jistého druhu, zvi. těm, jimiž upravovány otázky podrobné, místní a osobní; ostatní zvány loi. Za direktoria a konsulátu název d. zmizel a zaveden opět prvním císařstvím pro nařízení moci výkonné, jež tu však často obor svůj překročila, tak že platnost některých d-ů Napoleona I. je sporná. Za restaurace nastoupil zase název ordonnance a název d. zaveden teprve r. 1848 prozatímní vládou, r. 1851 diktaturou a r. 1871 vládou národní obrany; mnohé d-y z dob těch mají moc zákonův. Od roku 1871 slují d-y nařízení předsedy republiky, vydaná v mezích zákonův a spolupodepsaná ministrem. Dělí se ve všeobecné (décrets reglementaires, généraux), vydané za příčinou provádění zákonů po slyšení plena státní rady nebo na zprávu ministra a ve zvláštní (décrets spéciaux, indi-viduels), týkající se jednotlivých případův bud' jako výkony vládní (décrets gouvernementaux) na př. svolání, odročení, uzavření sněmoven, prohlášení zákonů, nařízení bezpečnostní, nebo jako výkony správní (décrets administratifs), na něž lze si stěžovati u soudů správních. Některá nařízení správní (na př. v příčině vyvlastnení, rozpočtu departementu) mohou býti vydána pouze po slyšení státní rady (conseil ďétat). D-y vyhlašují se v »Journal officiel« a v »Bulletin des lois«. Hsz. Dekretálie (litterae decretales) jsou papežské listy, jimiž původně vyřizovány byly dotazy biskupů po tom, kterak určité poměry právní upraviti sluší, a jichž se pak při řešení podobných případů užívalo v téže a sousedních diécésích. V pozdějších dobách však na. zývány d-mi právní předpisy od papežů vydávané a celou církev zavazující. Vztahují se arci výhradně k záležitostem církevním a nemohou býti v odporu ani s předpisy práva božského ani se zásadami mravouky. Lhostejno jest, zdali bullou nebo b r e v e m vydány byly; prohlášení jest nezbytno, stalo-li se však v sídle kurie, zavazuje již celou církev (urbi et orbi). Záhy d. pojímány byly do sbírek soukromých (viz Dionysius Exi-guus), ve XII. stol. do sbírek k podnětu stolice papežské sdělaných (viz Compilatio. Ottová encyklopedie obecných vědomostí na CD-ROM - díl VII © Aion CS, s.r.o. ve spolupráci s AMD, v.o.s. Dekretarz — Delace. 187 nes antiquae), v nejbližším století pak prohlášeny jsou dokonce zákonníky d. soustavně seřaďující (viz Corpus juris c a n o -n i c i). Odtud však k authentickému sebrání pozdějších d-ií nedošlo. Ott. Dekretarz [-ař], ve starém Polsku slula tak soudní kniha, do níž zapisoval se rozsudek se všemi důvody a v té formě, v jaké doručoval se straně. Dekretisté sluli ve středověku učitelé práva církevního, pokud přednášeli o dekretu Gratiánově; pokud vykládali o ostatních čá stech corpus iuris canonici (sbírkách dekretálií), nazýváni dekretalisty. Dekretovati (z lat) naříditi něco dekretem, potom vůbec rozkázati Dekurs (z lat.), průběh, na př. nemoci. Dekurse (z lat.), běh, tok. — Dekur-Sivní, splatný až po uplynutí lhůty, opak lhůt a splátek anticipátních. Del., skratek = deleatur (lat.), budiž vymazáno, vynecháno; na korrekturách tiskopisů znamená se pouze řecké 3 (místo d.)- — D. na rytinách = delineavit (lat.), nakreslil. — D znamená též Delaware, stát severoamerický. Delaage [dlaáž] Marie Henri (*1825 v Paříži — 1 1882 t.), franc. spisovatel kuriós-ních knih z oboru hermetismu, magnetismu a spiritismu: Le sang du Christ (1849); Le monde occulte (1850); Perfectionnement physique de la race humaine (1850)' Doctrines des so-ciétés secrětes (1852); Le monde prophétique (1853); Ľ eternite dévoilée (1854); Les ressus-cités (1855); Le sommeil magnétique expliqué (1856); La science du vrai (1882) a j. De la Běche [-béš], Henry Thomas sir, geolog angl. (* 1796 v Londýně — 1 1855), sloužil krátký čas ve vojště a věnoval se pak studiu geologickému. Podnikl vědeckou cestu do Švýcar, Francie a Itálie, a vydal studii o jezeře Genevském (ve »Philosophical Journal«, Edinburk, 1820), vrátiv se do vlasti, oddal se s Conybearem badání geol. a palaeontol., jejichž výsledkem byl zvláště objev plesiosaura. R. 1824 odebral se na své statky na Jamaice a konal zde studia geologická. Po svém návratu věnoval se dlouholetému záslužnému zkoumání geol. poměrů Anglie a vyhotovení příslušných map geol. Vláda podporovala ho, zřídivši ústav pro výzkum geologický (Geological Survey) a učinivši ho jeho ředitelem. Pod jeho dozorem vyšla pak řada důkladných prací a map geol., též jeho podnětem založeno museum praktické geologie v Londýně, na němž přednášel. R. 1847 stal se D. předsedou geol. společnosti, rok na to povýšen do stavu rytířského. Z četných prací jeho, z nichž zvláště velké oblibě se těšily praktické príručné knihy geologické, jmenujeme: Geological notes (Londýn, 1830); Sections and view of geological phenomena (t., 1830); Geological manuál (t., 1831, něm-od H. v. Dechena, Berlín, 1832); Researches in theoretical geology (t., 1834. něm. od Reh-bocka, Berl., 1836); Geological observer (tam, 1851 a další vyd., něm. od Hartmanna, Vid, 1853). ©©Delaborde [dlabórd]: 1) D. Henri Franc., hrabě, generál franc. (* 1764 v Dijoně — 11833 v Paříži), byl již r. 1793 brigádníkem, bojoval ve Španělích (1793), na Rýně a v Bavořích, byl r. 1807 gouvernérem lisabonským a r. 1808 hrabětem, po návratu Napoleonově jmenován pairem; za druhé restaurace ustoupil z veřejného života. 2) D. Alexandre Louis Joseph, mar-kýz, státník a spisovatel franc. (* 1774 v Paříži — 11842 t), bojoval jako emigrant ve vojsku rakouském, uznal však Napoleona I., i byl v jeho vyslanectví ucházejícím se ve Vídni o ruku Marie Louisy; za restaurace byl členem parlamentu. Napsal: Itinéraire děse riptif de ľ Espagne (Paříž, 1808,5 sv.); Voyage pittoresque et historique en Espagne (t., 1807 až 1815); Versailles ancien et moderně (t., 1870). Hlavní jeho dílo jest: Les monuments de la France classes chronologiquement (t.,1815—36). 3) D. Louis-Jules, hrabě, syn před., právník a historik franc. (* 1806 v Paříži-tl889 v Champitotu), byl advokátem, ale věnoval se studiu válek hugenotských a jsa katolíkem, naklonil se ku protestantismu a za stával se odloučení církve od státu. Nejraději zabýval se admirálem Colignym, o němž vydal dílo cenou akademie francouzské poctěné: Gaspard de Coligny, amiral de France (1879 až 1882; 3 sv.). Kromě toho vydal: Les prote-stants ä la cour de Saint-Germain, lors du Col-loque de Poissy (1873); Eleonoře de Roye, prin-cesse de Condé 1535-64 (1876): Charlotte de Bourbon a Traité des avaries sur marchan-dises (1858); Liberie religieuse (1840). 4) D. Leon, markýz, archaeolog franc. (* 1807 v Paříži — 1 1869 t.). Cestoval po Vý. chodě, byl pak při rozličných vyslanectvích, stal se r. 1842 členem akademie, 1848 konservátorem v Louvrů a r. 1856 generál, ředitelem archivů. Napsal: Voyage de VArabie Pétrée (Paříž, 1830—33); Recherches sur la découverte de ľ imprimerie (t., 1836); Histoire de la gra-vure en maniere noire (1839); Voyage en Orient, Asie Mineure et Sýrie (t., 1837—62; 2 sv. se 180 tabul.); Le palais Mazarin (1847); Les an-ciens monuments de Paris (1846); Les dues de Bourgogne (1849—51); Catalogue raisonné des émaux (t., 1853, 2 sv.); Le Parthenon (1854 se 30 tab.); La Renaissance des arts ä la cour de France (1855) aj. 5) D. Henri, vikomt, malíř a spisovatel franc. (* 1811 v Rennes), sekretář akademie krásných umění a důstojník čestné legie, jenž svými spisy o umění výtvarném dobyl si chvatnější známosti než svými historickými obrazy. Nejznámější jsou: Etudes sur les beaux Art en France et en Itálie (1864, 2 sv.); Lettres et pen-sées ď Hippolyte Flaudrin (1865); Melanges sur ľ art contemporain (1866); Ingres, sa vie, ses travaux (1870). Z obrazů jeho sluší uvésti: Hagar na poušti (v museu dijonském); Dobytí Damietty a Jerusalemští rytíři sv. Jana (v museu versaillesském): Umučení Páně (v hlav. chrámě amienském). Delace (lat. delatio, udání. D. v právu soukromém jest povolání k dědictví, nápad Ottová encyklopedie obecných vědomostí na CD-ROM - díl VII © Aion CS, s.r.o. ve spolupráci s AMD, v.o.s. 188 Delacour — Delagojský záliv. dědický. Viz Dědic. — D. v soukr. řízení soudním značí uložení přísahy. Delacour [dlakúr], Alfred Charle-magne Lartique zvaný. dram. spis franc. (* 1815 v Bordeaux — 1 1885 v Paříži). Byl lékařem, ale záhy (1849) věnoval se divadlu jako spolupracovník L. Thibousta, Labichea, Clairvilla, Grangéa, Hennequina, Siraudina a j. Náleží k plodným vaudevillistům franc, kteří zásobují repertoir pařížských divadel efemer-ními plody rozpustilé Musy. Kromě vaude-villů-jmenujeme Coco; Le mari ď Ida; Le phoque; Poste restante; Les dominos roses; La reine des hattes; Le mariage de Grosseil-lon; Le rgve de Malitou-patií D-ovi operetty Jeanne, Jeannette et Jeanneton (hudbu složil Lacôme); La Tzigane (Strauss); La nuit de la SainťJean (Lacôme). Delacroix: 1) D. E u g ě n e, malíř franc. (* 1798 v Charenton-Saint-Maurice — 11863 v Paříži) Byl žákem Guérinovým, ale záhy bral se vlastním směrem a stal se prvním repraesen-tantem školy romantické. Jeden z prvních jeho obrazů Dante a Vergil, jejž r. 1822 vystavil proti vůli svého učitele (nyní v Louvrů), dobyl úspěchů neobyčejných. Již na tomto obraze jeví se D ova snaha po imponujícím účinku, ostrých kontrastech, ostrém světle a effektním koloritu, zhusta i na úkor kresby. Pak následovaly Bitka na Chiu, která ještě značí přechod k novému směru, Tasso v blázinci; Císař Justi-nián skládá Instituce; Marino Falieri a 17 litho-grafií k »Faustu«. Ohromnou sensaci vzbudil Sardanapal, pro nějž kritika zasypala D-a trpkými výčitkami, který však přece měl skvělý úspěch. Ministerstvo vnitra uložilo mu malo-vati Smrt Karla Bojácného a vévoda Ludvík Filip Orleánsky Richelieu sloužící mši sv. R. 1831 vystavil opět v Salonu Smrt biskupa lutiš-ske'ho a pak Svoboda vedoucí národ (v Louvrů), načež následovala řada obrazů válečných a historických: Poitiers, Taillebourg, Karel V. v kláštere sv. Justa, Boissy ď Anglas ě Mir-beau a Dreux-Brézé. R. 1832 D. odebral se v průvodu vyslanectva franc. k sultánu maro-ckému, čímž jeho čilé obrazotvornosti dostalo se nové vydatné podpory, jakož svědčí obrazy Arabská fantasie; Zeny alžírské v harému (v Louvrů); Židovská svatba v Marokku. Obrazy těmito vyvinul se zvláště D-ův kolorit, který jeví se také na vysokém stupni na obrazech historických z těch let: Dobytí Carihradu od křižáků; Smrť Marka Aurélia, pak náboženských: Kristus na kříži a Snětí s kříže. Mimo to ozdobil malbami salon řečený královský v poslanecké sněmovně, Apollónovu galerii v Louvrů (Boj Apollónuv s Pythonem) a kapli sv. Sulpice v Paříži. Také jako spisovatel byl D. činným a uveřejnil článek o Michel-Ange-lovi v »Revue des deux monde« 1837. Teprve po své smrti došel náležitého uznání. D-a cha-rakterisuje imponující účinek, ostré kontrasty, často až přehnané, a silné světelné effektv Obrazy jeho vynikají nezkrotnou silou a energií 1 pestrým hemžením postav, čímž liší se od chladného schematismu klassické školy Davidovy. V bohatém kolo itu. živé výraznosti a smělé komposici jest nedostižný. Za to však jeho obrazy postrádají zhusta správnosti, elegance a dokonalého provedení. Kdežto mladší, novot chtivé pokolení malířské D-a zbožňovalo, starší škola Davidova valně jej podceňovala. Srv. Jul. Meyer, Gesch. der modernen franz. Malerei (Lipsko, 1867); V. H. Delaborde, Eloge d'E. D. (Pař., 1876); Moreau, E. D. et son oeuvre (t., 1873); Ph Buřty, Lettres de D. (t., 1880); Chesneau, Ľoeuvre complěte d' E. D (t., 1885). Životopisy od Tourneuxa (t., 1886) a Verona (1887). 2) D. Auguste, malíř franc. (* 1812 v Bou-logne-sur-Mer — 11868 t.), znamenitý aqua-rellista, maloval hlavně výjevy přímořské, ale i genry. Uvádíme: Pohled na Tandže; Sierra Morena; Bouře; Odjezd na lov ryb; Návrat; Ženci italští; Návštěva v klášteře; Procházka. Delační důvod sluje okolnost právem uznaná, následkem které někdo k dědictví se povolává. Viz Dědické právo. De Laet [de lát] Johan Jakob, spisov, vlámský (* 1815 v Antverpách — 11891), založit. -1844 v Brusselu list »Vlaemsch Belgie«, redigoval r. 1847—48 satirický list »De Ros-kam«, klerikami »Journal d' Avers« a r. 1851 »Emancipation«. R. 1863 zvolen byl do druhé komory, ve které přidal se ke straně klerikami a hájil zájmů vlámské národnosti Psal nejvíce pod jménem Johan Alfried mnoho spisů zábavných formy klassické; hlavní jeho díla jsou: Het huis van Wezenbeke (Antv., 1842) a Het lot (t., 1848); De Kruisvaarder (t, 1840); Herman de Schaliedekker, eene Anť werpsche Legende (t., 1844); Doktor van Droo-menveldt (t., 1845); Eene bruiloft in de XIV de eeuw, Antwerpsche legende (1847); Gedichten (1848): Palamedes, een Klinkdicht van Vondel (1861): Leven is liefde, een gedicht in spraak-zang (1874). ©©Delagojský záliv, čásť Indického okeánu na jihových. pobřeží africkém rozkládá se mezi 20° 50' -26° 25' j. š. v portugalské kolonii mozambické, jest od Ind. okeánu odloučen úzkým poloostrovem, ostrovy lnyackem, Sloním ostrovem, Šefinou i Bangalinem, a vysílá z vlastního zálivu do pevniny na záp. a jih dva úzké zářezy. Název jeho vznikl z »Bahia de Lagoa«, Portugalci zovou záliv též Bahia de Lourenco Marques podle zakladatele stejnojmenného města (1545) na pobřeží delagojském, kdežto krásné okolí zjednalo mu jméno »Baia For-mosa«. Délka zálivu 115 km, šířka 25—40 km. K ostrovům uzavírajícím vchod do zálivu druží se čtyři větší mělčiny a několik útesů, avšak průjezdy mezi nimi mají dostatečnou hloubku i pro největší lodi. Jinak poskytuje celý záliv pohodlné a chráněné kotviště, a přístav sám jsa 11 km dl. a 1,5 km šir. má hloubku 3—13 provazců. Důležitost zálivu zvyšuje se ještě tím, že do něho ústí několik řek (Komati, Umbelosi, Tembe, Usutu nebo Maputa a Umfuzi), z nichž většina jest splavná. Pobřeží jest ploché a bažinaté, porostlé hustým lesem mangrovovým a má podnebí velmi nepříznivé, jež Evropanům činí zde pobyt na delší dobu nemožným. Středem celého okolí Ottová encyklopedie obecných vědomostí na CD-ROM - díl VII © Aion CS, s.r.o. ve spolupráci s AMD, v.o.s. Delagrave jest město Lourenco Marques, obehnané starou kamennou zdí 20 m zvýší, jež čítá asi 300 oby v. (bělochů, Arabů), kdežto domorodé obyv. kafirské počtem několika tisíc duší obývá na nedalekých pahorcích Berejských. Město jest sídlem guvernéra a malé posádky, a má spojení paroplavební s Durbanem a Mozam-bikem (Castle-Mail-Linie), železniční i telegrafní (kabel do Durbanu). Obchod nemá dosud velikého významu, avšak vzmáhá se stále. Nej-větší překážkou jeho rozvoje jest nedostatek prostředků kommunikačních, nicméně budoucnost má D. Z. značnou, neboť až bude dela-gojská dráha, jež se staví, dobudována až do Pretorie, stane se Laurenco Marques přístavem pro úrodnou a zlatonosnou Jihoafrickou republiku a Svobodný stát Oraňský, které tímto směrem vyhnou se vysokým clům anglickým v Natalu. Vláda Jihoafrické republiky odhodlala se r. 1876 provésti stavbu sama; ale záměr tento zastrašil Anglii tak. že obávajíc se emancipace boerských republik od Natalu prohlásila okkupaci Zavaalska, vzbudila tím válku a překazila stavbu. Teprve když smlouvami v Pretorii r. 1881 a v Londýně r. 1884 ne-odvislost Zavaalska uznána, obrácena opět pozornost k delagojské dráze; 31. říj. 1887 zahájena doprava na první trati v délce 86 km od pobřeží v Lourenco Marques až k prorve řeky Komati v horách Lebombských a v další stavbě pokračuje se stále, avšak zvolna, poněvadž jest zápasiti s ohromnými překážkami v terrénu. — D. Z. objeven byl od Vaška de Gama r. 1498 na cestě jeho do Indie R. 1777 přistal v něm Holland'an Bolts s rakouskou lodí »Joseph und Theresia«, zabral okolí jeho pro Rakousko a zakoupiv ode dvou náčelníků kafírských čásť území, založil faktorii a dvě tvrze na obranu její; avšak država tato za nedlouho vzalo za své. V XIX. stol. byl o záliv stálý spor mezi Portugalskem a Anglií. Angličané od r. 1823 požadovali celou jižní polovici zálivu a počali již ji kolonisovati, avšak předseda francouzské republiky Mac-Mahon, do. žádaný za soudce v této rozepři, rozhodl r. 1875 ve prospěch Portugalska. Přes to však Anglie chtějíc Jihoafrické republice úplně zameziti cestu k moři, vymohla si r. 1880 smlouvou lourenco-marquesskou na Portugalsku postoupení D-ského Z-u, ale sněmovna portugalská úmluvu tu zamítla. Delagrave [-gráv] Ch., franc. firma nakladatelská v Paříži, pěstovavší původně literaturu staroklassickou, později literaturu pro nižší a střední školy, hlavně literaturu geografickou, konečně i literaturu zábavnou a obrázkovou. Nejrozšířenější francouzské publikace školské všech oborů vyšly nákladem této firmy, jíž dostalo se od r. 1867 vyznamenání všech větších výstav. Firma založena r. 1839 od Dézobryho a Magdaleina jako knihkupectví. D. (* 1842) vstoupil do ní r. 1865; od r. 1874 jest jejím vlastníkem. Délaissement [délesmáh], franc, o p u -štění, viz Abandon. Delalain [ďlalén] Fr., firma knihtiskařská a knihkupecká, již zal. r. 1808 Jacques Aug. Delany. 189 D. (*1774 — 11852), koupiv tiskárnu a knihkupectví Barbou v Paříži (zal. 1704), jež slynulo krásnými vydáními klassiků latinských. Působením rodiny D-ů obsáhla firma brzy celý obor školsky, vynikajíc zvláště vydáními klassiků starých i moderních, určenými pro školu. Syn zakladatele firmy Jules D (* 1810 1877) účastnil se založení spolku »Cercle de la Libraire et del'Imprimerie«, jehož byl předsedou, založil mimo jiné »Sbírku zákonů a aktů týkajících se školství veřejného« (od r. 1848), sám napsav i cenný kommentář na výklad zákona o vyučování ze dne 15. břez. 1850. Pracoval pilně o právu auktorském. Zajímavou jeho publikací jest i Tableau de la Typo-graphie francaíse et étrangěre na výstavě r. 1855. Syn Julesův Paul D. (* 1840), nynější spolumajitel firmy, vydal: Inventaire des marques ďimprimeurs et libraires (1888); Etudes sur le librairie parisien du XIII. au -XV. siěcle (1891) a zvláště Lois francaises et étrangěres sur la proprietě littéraire et arti-stique (s Lyon-Caenem 1890, 2 sv.). Delambre [dláhbr] Jean B. Joseph, hvězdář franc. (* 1749 v Amiensu — 11822 v Paříži). Oddal se studiu filosofie, ale La-landem obrácen byl ke studiu hvězdářství. Když W. Herschel r. 1781 objevil Urana, vy-početl D. proň tabulky. Podobně vypočítal později nové tabulky pro Slunce. Jupitera s družicemi a Saturna (uveř. v Paříži 1789, 1792, 1806 a 1817). R. 1792 stal se členem a r. 1803 tajemníkem Institutu, r. 1795 členem Bureau des longitudes, r. 1807 nastoupil prof. hvězdářství na Collěge de France. Hlavní práce jeho jest měření stupňové mezi Dun-kerkem a Barcelonou (s Méchainem). Práci tu vykonal v 1. 1792—1799. Měření to mělo sloužiti za základ ustanovení normální míry (metru) a D podává o ní zprávu v Base du systéme métrique décimal (Pař., 1806—10, 3 sv.). R. 1808 stal se pokladníkem university ar. 1815 šel na odpočinek. Z ostatních spisů jeho uvedeny buďtež: Methodes analyt. pour la déter-mination ď un are du méridien (t., 1°99); Ab-régé ď astronomie (t., 1813); Astronomie théore-tique et pratique (t., 1814, 3 sv.); Histoire de ľ astronomie (1817—27, 6 sv., poslední svazek vydal po D-ově smrti Cl. L. Matthieu). Vrn. De lana caprina rixari [-kaprína-], lat. pořekadlo: o kozí vlnu (žabí chlup, t. j. věc nepatrnou) se přít i. Delane [dilén] John Thaddeus, publicista angl (* 1815 v Londýně — 11879 t.). Zanechav studia právnického, vstoupil r. 1839 do redakce Timesů a byl od r. 1841—77 hlavním redaktorem téhož časopisu, který svými styky s vynikajícími osobami z kruhu politiků a literátů povznesl na list světový. Delanges viz Deslanges Paolo. Děláni hor, v hornictví, zvláště staročeském, značí dolování, pak provádění hornických prací, na př. dělání jam, štol, překopu, stříd. Horník dělá na rudě, na skále, v horách, na dole a p. Cka. Delany [lení] P a t r i c k, theolog irský (*ok. 1685—1768 v Dublině). Vynikl uče- Ottová encyklopedie obecných vědomostí na CD-ROM - díl VII © Aion CS, s.r.o. ve spolupráci s AMD, v.o.s. 190 Delaplanche ností, ač ne duchaplností, háje zjevení naproti různým odpůrcům hlavně ve spise Revelation examined with candour (Londýn, 1732 a 1735, 2 sv.). Z ostatní jeho činnosti (úvahy o polygamii, o králi Davidovi ve 3 svaz.) vynikají jeho Sermons (1744). Byltě váženým kazatelem. Ve spisech Swiftových, s nímž. jako i se She-ridanem žil v přátelských stycích, nalézají se i některé jeho básně. — Druhá jeho choť Mary D-ová (* 1700—1788) vynikla jako malířka květin. Zanechala i Autobiography and correspondence (Londýn, 1861—62, 6 sv.), zajímavou pro poměry společenské a literární XVIII. stol. Delaplanche [-pláňš] E u g ě n e, franc. sochař (*1836 v Belleville u Paříže — 11891 v Paříži), žák Duretův. Slávu svou založil sochou Evy na vídeňské světové výstavě 1873, načež rychle následovala jiná velkolepá díla, jako Sv. Anežka, Hudba, skupina Mateřské vychování, P. Maria, a řada sochařských prací pro různé veřejné budovy v Paříži, jako Bezpečnost pro radnici a Francie věnce rozdávající pro výstavní palác a j. V poslední době prováděl mnoho dekorativních prací v terra-kottě. R. 1876 stal se rytířem čestné legie. Delaporte [dlaport]: 1) D. Michel (*1806 v Paříži — 11872 ť). Proslul jako malíř karikatur a silhouett, ale octnuv se v nebezpečí oslep-nouti, psal od r. 1835 pro divadlo dílem sám, dílem za spolupracovnictví Lubize, Honoréa, Cogniarda, Dupeutya. AniceťBourgeoise a j. Mnohé z jeho kusů měly úspěch: Les que-nouittes de verre (1851); Les reines des bals publics (1852); Les trois fils de Cadet Roussel (1860); Un hercule et une jolie femme (1861); Ah, que Vamour est agréabte (1862); Une femme qui bat son gendre (1864); Les ficettes de Montem-poivre (1864); Le sommeil de ľ innocence (1865); Les fittes mal gardées (1865); Madame Ajax (1866); La bande noire (1866) a j. 2) D. M a r i e, herečka franc. (* 1838 v Paříži), od r. 1855 člen Gymnase dramatique, od r. 1868 člen Michajlovského divadla v Petrohradě. R. 1868 uchýlila se do zátiší, zřídivši školu pro přednes dramatický, jakož jest i professorkou na Ecole normále de la Seině a Ecole Monge. 3) D. Louis Marie Joseph, námořský důstojník a cestovatel (* 1842), auktor cenného cestopisu Voyage au Cambodge. De la Rive [-rív] viz de la R i ve. Delaroche [-roš] Paul, malíř francouz. (* 1797 v Paříži — 11856 ť). Počal studovati krajinářství u Wateleta, později malířství historické u Le Groše. R. 1832 stal se členem Institutu a r. 1833 professorem na akademii des beaux arts. Debutoval obrazem Josabeth zachraňuje Joasa, pak následovaly Jeanne dArc ve vězení a Vincenc de Paula káže sirotkům, ve kterých následoval již moderních idee Delacroixovy. V obrazech Smrť presidenta Durantiho a Miss Macdonald, mnohem dokonalejších, jeví se již vynikající vlastnosti umělcovy, dokonalá svědomitost a solidnost u provedení a pravdivé podání předmětu Tak Smrť Alžběty byla provedena až příliš do po- — Delattre. drobností na úkor dojmu celkového. Znamenitých úspěchů dodělal se obrazy Smrť vévody z Guise a Karel L pohaněn syny Cromwello-vými, které maloval vrátiv se z delší cesty po Itálii (1834). V 1. 1837—44 maloval veliký obraz nástěnný v École des beaux arts, řečený Henricycte, apotheosu výtvarných umění, jež jest z nejlepších prací D. ových a nového malířství francouzského vůbec. Mnoho různých prací D ových je roztroušeno po galeriích středoevropských. Význam D-ův zakládá se hlavně v tom, že dovedl poeticky vystihnouti tragické momenty ze života historických osobností. Jeho obrazy chrámové, jichž je také valný počet, vynikají hlubokým citem a slavnostní náladou. Srv. J. Goddé, Ľ Oeuvre de P. D. (Paříž, 1858); Ch. Blanc, Histoire des peintres (t, 1865) De la Rue Warren viz de la Rue Delassement [-asmáh], franc, odpočinek Dělat (lat delatus): 1) d v právu soukromém ten, kdo k dědictví je povolán, viz Dědic; 2) d. v soukr. řízení soudním strana, jíž uložena byla přísaha. Delatio [-ácio], lať, viz D e la c e. Delator (lať), udavač, žalobník, jenž ze zisku udával takové přečiny, které stíhaly se pokutou na jmění. Lidé nesvedomití a zištní provozovali udavačství za doby císařské řemeslně, ježto určitá čásť pokuty jim připadla. Mnohdy vydírali peníze již pouhou hrozbou, zejména šlo-li o žalobu z velezrady. Nekalé živnosti jejich dařilo se dobře, ježto nebylo nesnadno opatřiti si důkazy v domech, kde mnoho bylo otroků znajících všechna tajemství svých pánů. Zhoubné řádění d-ů nepřestávalo, ač na liché obvinění tresty byly vysazeny a i jinak proti nim nastupováno, poněvadž mnozí císařové aspoň nepřímo nešvar ten podporovali. Cfe. ©©Delätre [d'látr] Louis Michel James L a c o u r, spis. franc. (* 1815 v Paříži). Byl vychován v Itálii, r. 1831 vrátil se do Francie a od r. 1834 podnikal cesty do zemí evropských, seznamuje se s jejich literaturami. Psal také italsky (Canti e pianti, Riga, 1872; Cento ed un sonetto, Řím, 1886). Francouzsky vydal básně a krásnou prosu: Chants ď un voyageur (Lausanne, 1840); Au bord de la Baltique (Riga, 1842); Chants de Vexil (1843); Acropole dAthé-nes; Marathon; Promenáde á cheval (1853); Idéal et realitě (1872); spisy filologické: Les cinq conjugaisons de la langue franc. (1851); La langue franc. dans ses rapports avec le sanscrit (1852—54); Les verbes irréguliers de la langue persane (1853); Inscriptions grecques de la Cilicie (1855); Mots italiens ď origine allemande (1872); různé: Jacques Ortis par M. Alex. Dumas (1842); Yela-guine, moeurs russes; Hariri, sa vie et ses écrits (1853). Delattre [-tr]: 1) D. Alphonse. orientalista belg. (* 1841 v Templeuve). Jsa členem tov. Ježíšova, věnoval se studiu bible a as-syriologie, jimž náleží i hlavní jeho činnost literární: De Vauthenticité du livre de Daniel Ottová encyklopedie obecných vědomostí na CD-ROM - díl VII © Aion CS, s.r.o. ve spolupráci s AMD, v.o.s. Delatyn — (1876); Les Chaldéens jusq' ä la formation de Vempire de Nabuchodonozor (1877); Les in-scriptions historiques de Ninive et de Babylone (1879); Histoire de l'origine et du développement de ľ empire des Medes (Brüssel, 1883) aj. Dk. 2) D. Alfred L o u i s, archaeolog franc. (* 1850 v Déville-les-Rouan). Činnost missionář-ská v Alžírsku vedla jej k pracím archaeolo-gickým, kde zjednal si zásluhu nejen řízením výkopů v obvodu Karthaga a správou musea starožitností zde získaných, nýbrž hlavně pracemi archaeologickými, z nichž uvádíme: Lampes chrétiennes (1880); Carthage et la Tu-nisie au point de vue archéologique (1883); In-scriptions de Carthage, 1., 2. (1884 - 85); Marques de potiers relevées ä arthage (1884); Le tombeau punique de Byrsa; Inscriptions chrétiennes de Carthage (1885); Fouittes ä Da-mous-el Karita (1886); Archeologie chrétienne de Carthage (1886); Les Tombeaux puniques de Carthage (1890). Dk. Delatyn, městys v jutových. Haliči, hejtm. nadvorňanském, na levém bř. Prutu, který tu tvoří prahy a počíná býti splavným, má řecko, katol. faru, římsko-katol lokalii okr. soud, státní doly na sůl (roční výroba asi 80 000 q), solné lázně k léčení syrovátkou, výrobu mýdla a svíček a 5171 ob. (1890), z nichž přes polovinu jsou Malorusové, třetinou židé; na blízku vesnice Dora, oblíbené lázeňské místo (léčení syrovátkou), 1941 ob. Delaudun [dlodéh] Pierre, sieur d ' A i -g a 1 i e r s, básník franc. (* 1575 — 1 1629). Uvádějí se od něho: Poesies (1596); Ľart poétique francais (1597) a učená báseň heroická Franciade (1603). ©©Delaunay [dloné]: 1) D. Georges Emile, spisovatel franc. (* 1815). Opustiv dráhu vojenskou vstoupil do Bibliotéky národní. Po básních Illusions a Réalité (1858) a několika salonních hrách (Petit théatre de Salon, 1864) vydal řadu románů a novell: Le banquet de la vie (1872—73); Marie de Sancenay (1874); Le retour (1874); Nouvelles (1885) a j., též některé studie cestopisné nepatrného významu. 2) D. Charles Eugěne, astronom, math. a mechanik franc. (* 1816 v Lusigny — 11872 v Cherbourgu). R. 1850 jmenován prof. fysi-kální a pokusné mechaniky na polytechnice a Sorbonně, r. 1855 stal se členem akademie věd, r. 1862 členem Bureau des Longitudes a r. 1870 ředitelem hvězdárny pařížské. Jeho doktorská thesa jedná o rozeznávání maxim a minim v otázkách počtu variačního. Dále podal studii o ploše rotační, jejíž průměrný poloměr křivosti v každém bodu této plochy jest stálý; hleděl stanovití mezi všemi křivkami stejného obvodu na libovolně dané ploše onu, jež omezuje největší plochu; pojednal o theorii přílivu a odlivu, o praecessi rovnodennosti a j. D. práce jsou uveřejněny v »Journal de 1'Ecole polyt.«, »Liouvilleove Journalu«, »Comptes rendus« a »Connaissance des temps«, dále psal populární články do »Annuaire du Bureau d. Long.« O sobě vydal Cours élémentaire de mécanique (9. vyd., Paříž, 1878); Cours élémentaire ďastronomie (5. vyd., t., 1870); Traité Delaunay. 191 de Mécanique rationelle (6. vyd., t., 1878; něm. překlad od Krebsa, Wiesbaden, 1868; o knize té přísný dr. E. Důhring pronesl úsudek velmi chvalný); Ralentissement de la rotation de la terre (t., 1866); Rapport sur les progres de Vastronomie (t., 1867); Les Saisons (t., 1868). Mezi nejznamenitější publikace astronomie náleží D ova Théorie de la Lune (t., 1860—67, 2 d.), za které dílo (nedokončené) poctěn jest zlatou medaillí londýnské astron. společnosti. D. podal theorii perturbac způsobených sluncem v pohybu měsíce, která jest málem úplná, zanedbávaje arci působení planet. Jeho me-thoda jest pozoruhodná se stanoviska analytického a různí se naprosto od method dosud užívaných; americký astronom Hill vzdává jí největší chválu. D. učinil též důležitý krok ku stanovení nerovností o dlouhé periodě v pohybu měsíce vznikajících následkem působení planet; však věc není zcela vyjasněna a úvahy D-ovy nestačí, aby úplně vysvětlily všecky malé nepravidelnosti měsíce, aniž by dosud všechny záhady pohybu měsíce byly uspokojivým způsobem objasněny. Tisserand (Bulletin Astr. svaz. 8.) nazval D. práci o theorii měsíce skutečným vědeckým pomníkem. AP. 3) D. J u 1 e s E 1 i e, malíř franc. (* 1826 v Nantech — 11891 v Paříži), žák Hip. Flan-drina. R. 1856 obdržel velkou římskou cenu, i dokončil studie v Římě. Ozvukem studií starých mistrů italských byl pak obraz Přijímání sv. apoštolů (1865, nyní v luxemb. paláci), dílo velkého klassického slohu, koloritu poněkud zastíněného. Z historických, mythologických a j. komposic dlužno zaznamenati: Mor v Říme; Smrť Nessova (1869); Kalvárie (1870); Diana (1872); Triumf Davidův (1874); Ixion vržený do Hadu (1876). Ze znamenitých D-ových portraitů vynikají Ch. Gounod, H. Meilhac, herec Régnier a j. Súčastlnil se také při dekoraci Velké Opery nástěnnými malbami, které vynikají majestátností, koncisností koloritu a ideálním půvabem; jsou to: Musa historická zajímající jména velkých skladatelů, Orpheus a Euridika, Apollon dostává lyru a Amfion. Srv. Marius Vackon, Elie D., Galerie contemporaine. 4) D. Louis Arsene, herec franc. (* 1826 v Paříži). Vystoupil poprvé v divadle Gymnase r. 1845 a byl r. 1846 engažován pro Odeon, načež r. 1848 získán pro Comédie fancaise, jejíž skutečným členem se stal r. 1850. Roku 1877 jmenován professorem dramatické dekla-mace na konservatoři, r. 1883 obdržel řád čestné legie a r. 1887 opustil jeviště, vstoupiv do výslužby. Byl pokládán za jednoho z prvních současných herců a zejména v úlohách milovnických neměl skoro až do 60. roku svého věku soka. Mimo repertoir klassický (Moliěrovy »Učené ženy«, »Tartuffe«, Regnar-dův »Hráč«, Beaumarchaisova »Figarova svat-ba« a j.) vynikl zvláště v kusech moderních, Augierových, Vacqueriových (»Jan Beaudry«), Pailleronových, Sandových, Sardouových (»Da-niel Rochat«) a j. Hugův »Hernani« a Fla-minio v Mussetově »Svícnu« mají se za nej-dokonalejší jeho výtvory. Vd. Ottová encyklopedie obecných vědomostí na CD-ROM - díl VII © Aion CS, s.r.o. ve spolupráci s AMD, v.o.s. 192 Delaune — Delaware. 5) D. Ferdinand Hippolyte, franc. spisovatel (*1840 ve Fontenay — 11890 v Paříži). Napsal několik filosofických děl, zejména zabýval se kritikou nauk křesťanských: Du panthéisme et du spiritualisme dans leur rap-ports avec les sciences physiques et naturelles (Londýn, 1859); Temperament physique et moral de la femme (1862); Le cinquiéme Evangile de M. Renan (1863); Actes des apôtres (1865); Sur les origines du christianisme (1872). K tomu historické a archaeologické spisy: Histoire de la campagne de France 1870-71 (1861); Moi-nes et Sybilles dans ľantiquité judeo-grecque (1874); Antiquites de Sanxay (1883) atd. Delaune [-lôn] E t i e n n e, franc. mědiryjec a zlatník, jenž patří k nejlepším renaissančním umělcům ve Francii. Žil asi v 1. 1518—1583 v Paříži, ryl manýrou tečkovou četné listy dle Raffaela, Peuniho, Abbata a j. a zanechal znamenitě kreslené návrhy k medaillím a pracím zlatnickým. ©©Delavigne [dlaviň]: 1) D. Germain, dram. spis. franc. (* 1790 v Giverny — 11868 v Paříži). Byl Scribeovým spolupracovníkem při četných vaudevillech a operních i operetních librettech: Somnambule (1819); Le diplomate (1827); Le macon (1823); Robert le diable (1831); Les Hugenots (1836); Les mystéres ď Udolphe (1852); La nonne sanglante (1854) atd. Se svým bratrem napsal libretto Charles VI. 2) D. Jean Francois Casimir, franc. básník, bratr přeď (* 1793 v Hävru — 11843 v Lyoně). Báseň Dithyrambe sur la naissance du roi de Rome (1811) získala mu přízeň Napoleona I. a místo v administraci nepřímých daní. Populárním učinily ho tři politické elégie Messéniennes (1818), prodchnuté hlubokým vlasteneckým citem a ohnivou výmluvností mladé duše. R. 1819 debutoval v Odéonu truchlohrou Vépres siciliennes s ohromným úspěchem. Následovala veselohra Les comédiens (1820). Tragédie Paria (1821) s chory dle vzoru Raci-novy »Esthery« připravila ho o jeho místo; náhradou povolal ho vévoda Orleánsky za bibliotékáře v Palais-Royal Po komédii Ecole des vieillards (1823) byl jmenován členem akademie (1825). Pobyv rok v Itálii, odkud přinesl Nouvelles Messéniennes, byl neúspěchem komédie La princesse Aurélie (1829) sveden od klassicismu, jejž dosud pěstoval, k módnímu té doby romantismu, jehož dramatická manýra označuje drama Marino Faliero (1829). V bouřlivém roce 1830 nadchl novou Mar-seillaisou Parisienne (hudba od Aubera). Ze stejné nálady vznikly poslední dvě Messéniennes, pak Dies irae de Kosciusko a Varsovienne, revoluční písně Poláků. Novému směru patří dramata Louis XI. (1832), Les enfants ďEdou-ard (1833), komédie Don Juan ďAutriche (1835), truchlohra Une famille au temps de Luther (1836), komédie Popularite (1838), tragédie Fille du Cid (1839) a Conseiller rapporteur (1840). Poslední jeho dílo bylo libretto Charles VI. (s bratrem Germaniem, hudba od Halé-vyho). D-ovy práce svědčí o píli bez neobyčejného nadání, jsou však půvabný a uhlazeny, Dramata nevynikají stavbou, ale lokál- ním a historickým zabarvením poskytují dosti interessu. De la Vrancea [-čea], Barbu Stefane s cu řečený, novellista rumun. (* 1858 v Bukurešti). Postavy v jeho novellách, jichž vydal dosud dva svazky s tit. Parasifii (1890—91), jsou většinou silně přehnány a proto nepřirozený. ©©Delaware [deleuér]: 1) D., řeka v sev.-vých. končinách Spoj. Obcí severoamer., vzniká na hranici států Pennsylvanie a Nov. Yorku blízko u 42° sev. šíř stokem vřídelných řek Oquaga a Popaktonu, jež obě mají prameny své v horách Catskilských ve státě Novo-yorském. D. ubírá se tokem velmi klikatým až z Port Jervis na jihových., potom k Eastonu na jihozáp., posléze opět k jihových. a vlévá se na 39° s š. do zálivu Delawarského v Atlantském okeáně; v délce 110 fen jest hranicí mezi Pennsylvanií a Novým Yorkem, na to mezi Jerseyem a Pennsylvanií i Delawarem. Nežli dostihuje přímořské nížiny při Atlantském okeáně, proráží na přič Modré hory (Blue Ridge) hlubokými prorvami; z nich nejzna-menitější jsou Water Gap na pomezí Pennsylvanie a Nového Jerseye, kdež řeka v délce 4 km promyká se hlubokou, skalnatou roklí, jejíž stěny až 424 m nad hladinou řeky se pnou, a prorva u Trentonu, kdež D. tvoří 25 peřejů a vodopád. Délka řeky obnáší 512 km, hloubka pod Filadelfií 7—12 m, při ústí 20 m. Nejdůležitější přítoky na pr. břehu jsou Lehigh a Schuylkill, na levém Neversink. Široké, trychtýřovité ústí a příliv mořský daleko do toku říčního zasahující, činí D. splavným na 65 km vzhůru až po Filadelfii i pro velké lodi mořské, kdežto parní čluny plují pohodlně ještě dále až po Trenton. Poněvadž však plavba po něm na trati od Filadelfiie k moři není prosta nebezpečenství, pomýšlí se na to, aby ostrůvky v řečišti jeho Smiths, Windmill a Pettys Island byly odstraněny a od Filadelfie zbudován průplav k zálivu Delawarskému, čímž by ústí řeky pro plavu pozbylo významu. Mimo to průplav Delawarsko-Hudsonský a průplav Mor-rissko-Essexský spojují D. s Hudsonem a průplavy Unionský i Schuylkillský s Susque-hannou. Objeven byl D. r. 1609 od Hudsona a pojmenován podle virginského guvernéra De la Warra. 2) D. (úřední skratek D e 1.), stát Spoj. Obcí severoamer., mezi 38° 28' -38° 50' s. š. a 75° 4' -75° 46' z. d., po Rhode Islandu nej-menší, zaujímá sev.-vých. díl poloostrova omezeného zálivy Delawarským a Chesapeackým a mezuje na sev. s Pennsylvanií, na záp. a jihu s Marylandem, na vých. s Atlantským okeánem, na sev.-vých. pak se zálivem Delawarským a Novým Jerseyem. Rozloha jeho: 5310 km2. Pobřeží jeho jest ploché, bažinaté a nemá přirozených přístavů; jediný větší zářez mořsky jest na jihu záliv Rehobothský. Povrch půdy jest rovinatý a stoupá znenáhla od pobřeží mořského na sev., kdež přechází v mírnou krabatinu, utvořenou odnožemi alleghanskými; geologicky skládá se na jihu z útvarů čtvrtohorních, střed jest tertiérní, na šíji poloostrova Ottová encyklopedie obecných vědomostí na CD-ROM - díl VII © Aion CS, s.r.o. ve spolupráci s AMD, v.o.s. Delawarové. 193 převládají vrstvy mesozoické, a nejzazší cíp na sev. vykazuje horniny archaické. Hlavní řekou jest pomerný Delaware; k němu, k Atlantskému okeánu a k zálivům Chesapeackému a Delawarskému spěje množství malých říček. Mnoho jest solnatých bažin, z největší části rašelinitých a spočívajících na půdě, jež zřetelně se jeví dnem bývalého moře; nejrozsáhlej-ší z nich jest Cypres Swamp, 20 km dl., vynikající bujnou vegetací, ale zlopověstný jako semeniště jedovatých plazův. Podnebí, vykazující průměrnou roční teplotu 12 °C, jest mírné; severní končiny jsou velmi zdravé, naproti tomu v bažinatých krajích pobřežních vyskytují se často zhoubné zimnice. Na užitečné nerosty jest země chudá, květena i zvířena shoduje se úplně se sousedními státy. Obyvatelstva r. 1890 napočteno 168.493 duší. Zaměstnáním jeho jest hlavně zemědělství a průmysl. Podnebí delawarské svědčí orbě výborně a ze vší půdy, jež jest těžká půda pšeničná a velmi úrodná, věnováno jest 60 % orbě. Rozsáhlá hospodářství pěstují hlavně kukuřici (r. 1890 bylo jí oseto 223.136 akrů s úrodou 4,128.000 bushelů v ceně 2,064.008 dollarů), pšenici, zemčata, bataty, oves. Velmi vyvinuto jest též zahradnictví a sadařství, soustředěné nejvíce v okolí hlavního města Doveru, odkudž jmenovitě výtečné broskve a jahody v ohromném množství se vyvážejí. Lesy zaujímající 22 % půdy, skupeny jsou nejvíce v nížinách na jihu a poskytují hojnost stavebního dříví. Nemenší péče věnuje se dobytku; r. 1891 počítáno v D. 23.000 koní, 4184 mezků, 56.409 kusů hovězího dobytka, 22.517 ovec, 51.185 prasat. Lov ryb a ústřic provozuje se měrou dosti rozsáhlou. Hornictví při malém bohatství nerostném skýtá toliko něco železa, dobývaného z hnědelu; vedle toho poskytuje země jíl, porculánovou hlínu, slín a vápenec. Průmysl zastoupen jest hlavně lodnictvím, železářstvím, výrobou látek bavlněných, továrnami na kůže, vozy železniční, železné roury, papír, hnojiva, potom mlynář-stvím a lihovarstvím' r. 1887 vyrobeny 14.473 gallony čistého líhu). Roku 1880 počítalo se v celém státě 746 průmyslových závodů se 12.638 dělníky. Obchod rovněž prospívá (vývoz v 1. 1883—84: 533.347 doll.) a podporován výhodnou polohou při Atl. okeáně, sítí železniční i průplavní a hojnými ústavy peněžními. Délka tratí železničních 1890 obnášela 314,54 km, obchodní loďstvo r. 1889 čítalo 195 lodí (164 plachetních, 31 parníků) o 19.109 tunách. Šiji poloostrova protíná průplav v délce 21 km, tak že z Filadelfie mohou se lodi dostati až do Baltimore, aniž musí vyplouti na šíré moře. Ústava z největší části pochází z r. 1831. Guvernér, jenž není podruhé volitelným, a 9 senátorů volí se od lidu přímou volbou na čtyři léta, 21 poslanců na dobu dvou let; senátoři i poslanci dostávají po čas zasedání denní plat. Do kongressu Spoj. Obcí vysílá D. 1 poslance, do senátu 2. Soudcové jmenovaní guvernérem jsou nesesaditelni, pokud chování jejich jest bezúhonno. Volební právo aktivní i passivní přísluší všem občanům bez rozdílu, kteří dovršili 22. rok věku. Pranýř a bičování jsou dosud trestem zákonným. Adminis ra-tivně rozdělen jest stát ve tři hrabství: New-castle, Kent, Sussex; hl. město jest Dover, ale největším městem státu Wilmington. Školství věnuje se veliká péče, přes to však vzdělání lidu zůstává za ostatními státy, neboť r. 1890 napočítáno v D. 17,5 % analfabetů (nejvíce ovšem černochů). Roku 1889 počítáno dítek školou povinných od 6—14 let) úhrnem 30 000, ale veřejné školy navštěvovalo 32.552 dětí, jež vyučovali 203 učitelé a 454 učitelky; vyšší školství zastoupeno jest jednou kollejí. Finance delawarské jsou dobře spořádány a stát maje značné důchody ze státních podniků vybírá jen málo daní; veřejný dluh r. 1890 obnášel jen 1,505 973 doll. — D. jest původem kolonie švédská a první osadníci (hlavně Švédové a Čuchonci), vyslaní sem k rozkazu Gustava Adolfa, založili si r. 1630 a 1631 první dvě tvrze u Lewesu při ústí delawarském a u Wilmingtonu. Roku 1655 zmocnili se osady této Hollandané, avšak již r. 1664 byla jim od Angličanů odňata a propůjčena Karlem II. vévodovi z Yorku. Tento pak zase r. 1682 postoupil celé země Williamu Pennovi, a od té doby až do r. 1775 byl D. částí Pennsylvanie, ačkoli od r. 1703 jako »dolní krajiny dela-warské« (Lower countries of the Delaware) měl zvláštní správu. Za války občanské setrval D. při státech severních, ačkoli byl státem otrokárskym. 3) D., hlavní město soujmenného hrabství v severoamer. státě Ohiu na Whetstone-riveru a na uzlu železničním, sídlo Ohio-Wesleyanské university, má léčivý pramen a 8224 ob. (1890). Delawarové, vlastně Lenni Lenapové, indiánský kmen Sev. Ameriky, původu algon-kinského. Považováni byli ode všech ostatních kmenů algonkinských za původní kmen algon-kinský a nazýváni proto »dědy«. Dle pověstí svých přišli z dalekého západu, zahnali kmen Alligevů z územi mississippského a obrátivše se pak dále na východ, usadili se na vých. pobřeží americkém na řece Delawaru, kdežto příbuzní kmenové zaujali území až k řece Potomaku na jihu a po řeku Hudson na severu. Před příchodem Evropanů vedli boje s Iroky spojeni jsouce se svými příbuznými kmeny, najmě s Mohikány. V bojích těch D. byli poraženi a stali se »ženami«, t. j. nebo-jovníky. Tento stav D-rů jest zajímavou anomálií v historii severoamerických Indiánů. D. byli první kmen indiánský, s kterým přišli evropští osadníci ve styk. Tak již r. 1616 hol-landští osadníci provozovali s nimi obchod. A již tehdáž missionáři dodělali se mezi nimi značných úspěchů. Kvakerští osadníci pod W. Pennem zakoupili od D-rů čásť území a žili s nimi v poměrech nejpřátelštějších. Roku 1742 D. byli Iroky přinuceni opustiti své území a uchýlili se na řeku Susquehannu; popuzeni však drsným jednáním Iroků, stali se bojovnými a súčastnili se bojů mezi Francouzi a Angličany na straně francouzské. Tak jmenovitě bojovali ve známé bitvě u Braddocku (1755) a súčastnili se spiknutí Pontiackého Ottová encyklopedie obecných vědomostí na CD-ROM - díl VII © Aion CS, s.r.o. ve spolupráci s AMD, v.o.s. 194 Delawarský záliv — Dělba práce. (1763). R. 1774 zdvihli ukrutný boj proti bělochům, kteříž bez příčiny zavraždili jednoho z jejich pohlavárů. Vedeni jsouce Loganem znepokojovali a pustošili osady evropské, byli však konečně k míru donuceni. Během váleční té doby ustupovali stále na východ a již r. 1768 ocitli se až za Alleghanami. Ve válce revoluční spojila se čásť D rů s Angličany, ostatní zůstali neutrální. R. 1781 bylo bělochy povražděno beze vší příčiny mnoho pokřestěných D-rů, ostatní ze zoufalství uchýlili se do Kanady, kdež jejich potomci ještě nyní žijí. Bojovná čásť D-rů setrvala v nepřátelství proti Američanům a súčastnila se veškerých indiánských válek na konci minulého století. R. 1818 postoupili smlouvou území své Spojeným Obcím a odstěhovali se do reservace na White riveru ve státě Missouri. Další smlouvou r. 1829 ustoupili na Kansas. Zde věnovali se orbě a v civilisaci značně pokročili. Později však jako jiní kmenové zatlačováni byli stále evropskými osadníky a odstěhovali se r. 1868 do teritoria Indiánského. Zde vzdali se svého kmenového zřízení a stali se občany Unie. Při příchodu Evropanů do Ameriky čítali na_ 6000 hlav, nyní jest jich sotva 1000 duší. Řeč jejich jest jedním z nej-známějších dialektů algonkinských. Literatura: Zeisberger David, Delaware Grammar and Dictionary (Filadelfia, 1827); Heckewelder, Na-rative of the mission of the United Brethren among the Delaware and Mohegan Indians (t., 1820). Pke. Delawarský záliv vniká z Atlantského okeánu do vých. pobřeží amerického mezi mysem May a mysem Henlopen a táhne se na sev.-záp. mezi státy Delaware a Novým Jerseyem až k ústí řeky Delaware. Délka jeho obnáší 90 km, největší šířka 50 km, nej-menší 7 km. Dělba práce. Každou téměř práci lze rozděliti na jednotlivá stadia, jejichž postupné vykonání způsobí onen celek výrobní, jenž byl účelem práce. Rozdělení pak výroby na taková jednotlivá stadia zove se obecně d-bou p. která již dávno známa, vědecky však teprve Adamem Smithem pozorována byla. D. p. jest, jak patrno, technicky téměř všude možná, národohospodářsky však jen tehdy, je-li hospodárnou, t. j. vyrovná-li se aspoň práci nedělené ve svých účincích na náklad práce a kapitálu a jakost výrobku. Možno rozlišovati trojí d-bu p.: místní, časovou a osobní, a) Při místní d-bě p. jednotlivá odvětví výrobní jsou dle místních okresů od sebe rozdělena. Příčiny: přirozené podmínky výrobní (rozdíly ponebí, půdy; rybářství jen u vod, pěstování vína jen ve vhodné půdě), blízkost surovin (pro sklárny, železárny, cukrovary), možnost nalézti větší odbyt (poněvadž je kraj lidnatější nebo jeho výrobky mají světové jméno; české sklo, solinzské nože), policejní předpisy netrpící jisté živnosti ve středu měst neb ohledně jejich soustředění na jistém místě (masné krámy, jatky, ovocný trh). Když tento způsob d-by p. jeví se mezi různými zeměmi a státy, zove se mezinárodní d-bou p. (An- glie a Amerika navzájem vyměňují své tovary a plodiny polní). — b) Při časové d-bě p. jedna osoba výrobu několika předmětů v její různá stadia dělí, a stejná stadia u všech předmětů najednou vykonává, čímž uspoří čas spojený s opakující se změnou místa, nástrojů atd. c) Při osobní či individuální d-bě p. různé osoby vykonávají jednotlivá stadia výrobní, tak že jednotlivec omezuje se jen na jedno stadium, na př. na výrobu jediného druhu statků nebo jen na částečné spracovaní některého předmětu, který pak několika rukami prochází, než jest dohotoven. Osobní d p., která se v nár. hospodářství zkrátka jen d. p. nazývá, jeví se již na prvních stupních vývoje lidského. Příčinou je poznání, že netříštěním sil na všechny možné výkony a soustředěním jich jen na určité konání vydatnost a dokonalost výkonů stoupá. Proto původně d. p. zaváděna mezi členy jedné rodiny (dle pohlaví atd.), pak mezi příslušníky jednoho kmene; z toho pak pone-náhlu vznikly samostatné živnosti, jež pak i mezi sebou se dělí (kočár, než je dohotoven, prochází rukami koláře, kováře, sedláře, natěrače, sklenáře, čalouníka a j.). Ve velkých továrnách jest d. p. do nejmenších podrobností provedena, výrobek prochází rukami třeba padesáti dělníků, kteří vždy jiný, svůj určitý výkon na něm obstarávají. Ovšem jest i d. p. mezi výrobou a tržbou. D. p. jest hospodářsky možná jen tehdy, může-li každý jednotlivec svou prací býti úplně zaměstnán. Proto nemůže na př. v polním hospodářství d p. úplně se vyvinouti, poněvadž za nepříznivého počasí, v zimě atd. nebylo by pro pouhého mlatce, sekáče a j. práce. D. p. jest dále podmíněna možností dostatečného odbytu (ve vsi nemůže se uživiti obchodník jen prodejem papíru, proto bývá tam obchod se smíšeným zbožím); zde velmi důležitá rozsáhlá síť dopravních^ prostředků, jež možnost odbytu zvětšují. Čím dále věda pokračuje, tím více vynálezů pro technickou možnost dělby a tím rozsáhleji nahrazuje se práce lidská stroji, jejichž hospodářská možnost ovšem závisí na výpočtu, jaká práce se lépe vyplatí. Výhody d-by p. jsou: dělník, který vždy jen stejnou práci koná, stane se velmi obratným (dědičnost této dovednosti); čím jednodušší dělený výkon, tím rychleji se koná (za stejný čas vyrobí se více, než při výrobě nedělené) a tím rychleji se mu dělník přiučí (časnější vydělávání, kratší nebo žádná doba učební); zamezuje se ztráta času spojená s přecházením od jedné práce k jiné a s měněním nástrojů; lepší využitkování kapitálu, zejména nástrojů, jichž se stále upotřebuje, kdežto jinak začasté by odpočívaly; lepší využitkování kapitálu dle zvláštní jeho způsobilosti (na dobré půdě jen víno, chmel, viz shora d. místní); možnost upo-třebiti pracovních sil dle jejich zvláštní kvalifikace nebo takových, jež by jinak nemohly býti zaměstnány (slaboši, mrzáci. Vším tím snižuje se cena výrobků a tím i zlepšuje všeobecný stav společnosti lidské, ježto ukojení potřeb může býti dokonalejším. Vůbec jsou Ottová encyklopedie obecných vědomostí na CD-ROM - díl VII © Aion CS, s.r.o. ve spolupráci s AMD, v.o.s. Delboeuf — Delcroix. 195 výhodami d-by p. technické usnadnění výroby a zlepšení i zlevnění výroby a výrobků. Ale d. p. provázena jest i mnohými nedobrými následky, jež jsou zejména: stála jednotvárnost práce otupuje ducha, škodí zdraví, zanedbává všeobecné vzdělání (zejména, kde již děti pracují), svádí ke smyslným rozkošem (alkoholism, smilstvo); dědičnost těchto duševních i tělesných vad, mravné zpustnutí celého obyvatelstva v okrsku továrním; jednostranné využitkování sil i ženských a dětských, z toho konkurrence s vlastními muži, nadbytek pracovníků, nízké mzdy, chudnutí lidu; přílišná jednostrannost stěžuje možnost přechodu jinam, z toho velká závislost na podnikateli, nesnadnost nalézti výživu, zejména kde po zavedení strojů nastává obsáhlé propouštění z práce; hromadění lidu na jednom místě a jeho následky (epidemie atd.); snadnost výroby svádí k nadprodukci (hospodářské krise atd.). Bezohledná d. p. utvořila by různé třídy lidí, jež by se pak navzájem potíraly. Proti všem těmto škodlivým účinkům d. p. v nejnovější době vystupuje stát ochrannými zákony (omezování práce žen a dítek, nedělní klid, pracovní doba v továrnách, pojišťování dělnictva a j.). Etz. ©©Delboeuf [-böfj Joseph Remi Leopold, filosof belg. (*v Lutichu 1831), universitní professor v Gentu, pak Lutichu, kdež byl jmenován pro filologii, ač pracuje nejvíce o filosofii. Vydal: Prolegoměnes philosophiques de la geometrie et Solution des postulats (Lutich, 1860); Essai de logique scientifique (t., 1865); Essai ďune théorie psychophysique sur la maniere dont ľoeil apprécie les distances et les angles (Brüssel, 1865); Recherches théoriques et expérimentales sur la mesure des sensations (t., 1873); La psychologie considérée comme science naturelle (t., 1875); Theorie generale de la sensibilitě (t., 1875); La Uberte et ses effets měcaniques (t., 1881); Determinisme et Uberte (t., 1882); Le sommeil etc. (Paříž, 1885); La matiěre brüte et la matiěre vivante (t., 1887); De l'origine et des éffets curatif de ľ hypno-tisme (Brüssel, 1887). Delbot Antonio, ital. stavitel, byl ku konci XVI. stol. činným při stavbě Bílé věže u chrámu sv. Ducha v Králové Hradci; více o něm známo není. ©©Delbrück: 1) D. Johann Fried. Gottlieb, tajný rada prus. (* 1768 v Magdeburce, fl830 v Zeitzu), byl vychovatelem Bedřicha Viléma IV. a cis. Viléma I. a vyvolal proti sobě pokusem o zavedení zpovědi velikou nevoli. 2) D. Martin Fried. Rudolf, státník něm. (* 1817 v Berlíně), syn před., vstoupil r. 1848 jako rada do ministerstva obchodu a stav se r. 1859 ředitelem oddělení pro obchod a průmysl, zavřel několik pro Prusko výhodných smluv obchodních, jako r. 1862 s Francií, Belgií, Itálií a r. 1865 s Rakouskem, a provedl přes odpor vlády rakouské spojení středo-německých států v celní jednotu. Po r. 1866 pracoval o novém upravení celnictví a nabyl takového vlivu, že byl r. 1867 jmenován předsedou kancléřského úřadu a tím také správcem Severoněmeckého spolku. R. 1868 stal se pruským státním ministrem, byl při konferencích versaillských a vedl se zdarem vyjednávání se státy jižními o utvoření jednoty německé. R. 1876 vystoupil proti Bismarckovi v otázkách celních a přidal se 1. čna 1876, když byl z úřadu propuštěn, k opposici proti hospodářské politice Bismarckově. Napsal: Der Artikel 40 der Reichsverfassung (Berk, 1882) a brošurku Deutschlands Getreideverkehr mit dem Auslande (t., 1879) proti zamýšlenému clu na obilí. 3) D. Berthold, jazykozpytec německý (* 1842 v Putbuse), od r. 1869 prof. sanskrtu a jazykozpytu v Jeně. Vyniká pracemi o skladbě, zvláště védské. Uveřejnil m. j.: De infin. graeco (Halle, 1863); Ablativ, localis, instrumentalis im Altind., Latein., Griech. u. Deutschen (Berlín, 1867); De usu dativi in carminibus Rgvedae (Halle, 1867); Syntaktische Forschungen (t., 1871 —1888, 5 sv.); Das altindische Verbum aus den Hymnen des Rigveda (t., 1874); Vedische Chrestomathie (t., 1874); Einleitung in das Sprachstudium (Lipsko, 1880 a 1884); Die neueste Sprachforschung (t., 1885). Dále chystá první srovnávací skladbu jazyků indoevrop-ských (pro Brugmannův »Grundriss«). Ztý. 4) D. Hans, historik něm. (* 1848 v Bergenu na Rujáně), byl v 1. 1874—75 vychovatelem prince Valdemara pruského a jest pro-fessorem na universitě berlínské. Větší jeho díla jsou: Leben des Feldmarschalls Grafen Neithardt v. Gneisenau (Berk, 1880); Die röm. Manipulartaktik (t., 1883); Die Perserkriege und die Burgunderkriege (t., 1886); Eistor. Schriften (t. 1886); Die Strategie des Perikles erläutert durch die Strategie Friedrichs d. Gr. (t., 1890); Friedrich, Napoleon, Moltke (t., 1892); kromě těch vydává Staatsarchiv a Schulthessův Ge-sch ichtskalender. Delcourt [delkúr] Pierre Joseph (* 1852 v Ajacciu), reportér různých žurnálů pařížských (Evénement, Corsaire, Tribune, Lan-terne, Nation), kde je znám pseudonymy Pierre Koff, Paul Didier, James Bell. Napsal romány Ľagence Toboureau (1881); Ficelle, successeur de Taboureau (1882); Le secret de juge ďinstruction (1882); Feu Tri-coche (1883); Le dernier des Parthenay (1887) a j., pak studie ze života paříž. Ce qu'on mange ä Paris; Le vice ä Paris; Le vol ä Paris, konečně Le glossaire du langage dans le jour-nalisme parisien (1887). Delcredere [-lkré-], ital., franc. du croire, angl. guarantee, za poskytnutí úvěru, sluje ručení za splnění pohledávky, které přejímá osoba, jež uzavřela příslušnou smlouvu za jiného, na př. agent, cestující obchodní. Kommissionär ručí kommittentovi d., to jest za to, že osoba, s níž uzavřel smlouvu, ji v skutku splní, jen tehdy, převzal-li ručení to výslovně, nebo žádá-li toho obyčej obchodní na místě jeho závodu: může pak za risiko tím převzaté žádati zvláštní odměnu (provisi d., čl. 370. obch. zák.). Delcroix [delkroá] Désiré, romanopisec a dramatik belg. (* 1823 v Deynze ve Ottová encyklopedie obecných vědomostí na CD-ROM - díl VII © Aion CS, s.r.o. ve spolupráci s AMD, v.o.s. 196 Deldevěz — Delegace. Flandersku). Z prací jeho, vyznamenaných opětně cenami, uvádíme: romány Geld of liefde (Peníze nebo láska, Brüssel, 1855); Morgen, Middag en Avond (t., 1858) a dramata Filipina Flanderská; Lena; Elisa aj. Deldevěz Eduard Marie Ernest, skladatel, spisovatel a dirigent franc. (* 1817 v Paříži), odchovanec konservatoře pařížské, kdež byli učiteli jeho Habeneck ve hře houslové, Berton a Halévy v kontrapunktu a skladbě. R. 1859 jmenován druhým a 1873 prvým kapelníkem Velké opery, vedle toho 1872 prvým dirigentem koncertů konservatoře, jejíž později stal se učitelem. Z děl jeho z úspěchem provedeny symfonie, kvarteta a jiné skladby komorní, ballety, velká díla vokální světská i církevní, kantáty a j. Kromě toho i literární činnost D-ova jest pozoruhodná, jak svědčí studie Curiosités musicales (1873) a La notation de la musique clasique comparée ä la notation de la musique moderně. Str. Deleatur viz Del. Děleb, palma, viz Borassus. Delécluze [dleklýz] Étienne Jean, malíř a spis. franc. (* 1781 v Paříži — 11863 ve Versaillech). Náležel k žákům malíře Ludvíka Davida a dobyl svými obrazy četných úspěchů, ale za nedlouho věnoval se výhradně spisovatelství. »Lycee«, »Moniteur«, »Journal des debats« přinášely jeho kritické referáty o výtvarném umění i plodech literárních, při nichž stavěl se D. proti mladému romantismu na stranu klassicismu. D. byl obratný romanopisec (soubor, vyd. Romans, contes et nou-velles 1843); za nejlepší jeho práci má se Mademoiselle Justine de Liron (1832); Florence et ses vicissitudes 1215-1790 (1837); Gré-goire VII. saint Francois deAssise, saint Thomas dAquin (1844); Roland ou la Chevalerie (1845); Dante Alighieri ou la Poesie amoureuse (1848) a jiné menší články jsou literárně historické studie čestného významu. Pěkný obraz doby a intimního života D-ova podávají Louis David, son école et son temps (1858) a Souvenirs de soixante années (1862). Delectatio [-ektácio], lat., záliba, slovo užívané 1. v dogmatice od Jansenia a školy řečené Augustinské při nauce o milosti Boží; Jansenius učil, že člověk ztrativ pádem Adamovým svobodu vůle své, nemůže sám se rozhodovati k tomu či onomu skutku, nýbrž jest uvnitř nezbytně určován zálibou bud' hříšnou (d. terrena), bud' nebeskou (d. coelestis), podle toho, která z obou jest mocnější (d. relative vie t rix), bud' k dobrému nebo ke zlému; tudíž milost účinná (gratia efficax) liší se od dostatečné (gr. sufficiens) jen vyšším stupněm síly, že totiž ona jest silnější než opačná záliba hříšná, tato však nikoli Augustinští (Berti, Noris a j.) umírnili tento náhled pravíce, že dvojí touto zálibou bývá sice určen člověk ke skutku, avšak nikoli nezbytně, nýbrž mravně, t. milost boží způsobí v člověku takovou zálibu ke skutku dobrému, že člověk najisto, ač svobodně, ke provedení skutku se rozhodne a opačné zálibě pozemské vydatně se opře (d. moralit er viet rix). Janseniův náhled byl od církve zavržen, protože popírá svobodu lidské vůle, druhý náhled není bludný, ale nevysvětluje to, k čemu byl určen, totiž pro jaký důvod milost účinná najisto vyvede účin, aniž by svobodu lidské vůle porušila, neboť ji nejen neruší, nýbrž sesiluje. -2. V morálce d. mor osa slove záliba, jakou člověk má v mv-šlénkách, představuje si nějaký skutek zlý, na př. smilstvo, aniž však je skutečně páchá a třeba ani úmyslu nemá je konati; není to však prostý pocit záliby, jaký mimoděk v člověku vzniká dříve, než rozum si toho povšimne a vůle zamítne nebo připustí, nebo i když si toho již vědomi jsme, ale vůle se tomu opře; nýbrž jest to vědomé a dobrovolné zdržování se v takové zálibě; proto je vždy hříšná. So. Delecti [-ekti] v římském vojenství mužstvo (pěší i jízdné) pro statečnost, odvahu a obratnost vybrané z ostatních zástupů ke smělejšímu a důležitějšímu podniku na dobu kratší nebo delší (delecta manus, delectus eques, delecti pedites atd). Ve starořím. vojště byli d. jakožto zvláštní oddělení mimo legii a tvořili stráž vojevůdcovu. Zřizovati čety nebo větší sbory vybraných vojínův (t. zv. etiíXextoi) bylo již u Řeků v obyčeji a zachovalo se i když od Římanů byli podrobeni. Cpk. Delegace (lat delegatio) jest zřízení a pokud se týče vyslání zástupce k předsevzetí některého aktu, který by zmocňujícímu samému konati náleželo. Přípustnost a právní význam d. řídí se vůbec dle předpisů, jež platí v příčině zmocnění, a nemůže zvláště vyslaný zmocněnec (delegát) nikdy míti práv větších, než jaká příslušejí zmocňujícímu (m a n d a n t u) samému. V přeneseném slova smyslu užívá se pak namnoze výrazu d. k naznačení osob zmocněných samých, je-li vyslanců více, a v tomto smyslu mluvíme pak o d-ci jakožto o sboru zástupců k tomu nebo onomu účelu na určité místo vyslaných, ľ Ve státním právu rakouském nazývá se d-í zvláště onen sbor zákonodárný, jemuž spolupůsobiti jest při upravování poměrů celé říše Rakousko-Uherské. Sbor ten skládá se z vyslanců zvolených jednak říšskou radou zemí předlitavských, jednak sněmem uherským, a název jeho potud není zcela správný, že členové takto zvolení nijak nejsou zmocněnci oněch sborů, které je byly vyslaly, nýbrž repraesentují samostatný sbor zákonodárný, nejsouce nijak vázáni instrukcemi, jim třeba říšskou radou a pokud se týče uherským sněmem udělenými. Pouze v tom jeví se jakási odvislost členů d. na sboru, který je byl vyslal, že ztráta členství ve sboru tomto podmiňuje i ztrátu členství v d-ci a že povolení k soudnímu stíhání členů d. udílí sbor základní, je-li současně s d-cí shromážděn. To vše netýče se však funkcí d cí, nýbrž pouze složení jejich, podobně jako zvolení poslance lidem aspoň po právu není na úkor samostatné činnosti jeho ve sboru, do něhož byl zvolen Dle jména přikázáno d cím spolupůsobení v zákonodárství, pokud jde o celou říši Rakousko-Uherskou; poněvadž však vyrovnáním z r. 1867 téměř všechny funkce Ottová encyklopedie obecných vědomostí na CD-ROM - díl VII © Aion CS, s.r.o. ve spolupráci s AMD, v.o.s. Delegát — Delémont. 197 zákonodárné i v oborech za společné prohlá- záležitosti soudu podle zákona příslušnému a šených výslovně jednak říšské radě zemí před- vznesení jí (zahrnujíc v to i konečné vyřízení) litavských, jednak sněmu uherskému byly vy- na soud stejného stupně (ač snad jiného druhu) hrazeny, omezuje se vskutku činnost d-cí na se soudem původně příslušným. Stává se tak důležitější funkce správní, jim v těchto obo- z rozkazu vrchního zemského soudu; výjimkou rech přikázané, najmě na upravení společ- z rozkazu nejvyššího soudu, jde-li o d-ci ně- ného rozpočtu. Každá z obou d-cí skládá kterého vrchního soudu nebo soudu I. instance se ze 60 členů; z těch vysílají po 20 obě sně- z obvodu jiného vrchního soudu. Důvodem jest movny panské a po 40 sněmovny poslanecké, bud' nutnost, totiž vyloučení nebo vytýkaná O způsobu volby těchto členů bylo již na vadnost soudce, jíž jinak odpomoci nelze, bud' jiném místě pojednáno (viz Čechy str. 558). vhodnost, na př. uspoření většího nákladu, D. svolávány jsou každoročně císařem na místo bližší přístupnost soudu delegovaného. Ott. jím určené; po přání uherského sněmu má se D. v řízení trestním. Sborový soud však tak díti střídavě do Budapešti a do druhé instance (vrchní zemský soud) může Vídně nebo do jiného města předlitavského. v obvodě svém a kassační soud může vůbec Každá d volí sobě ze středu svého předsedu z příčiny veřejné bezpečnosti, nebo jiných a jeho náměstka, zapisovatele a ostatní funkcio- příčin důležitých (na př. v opravném řízení) náře. Porady koná každá d. o sobě, usnášejíc sám anebo k žádosti stran přikázati věc trestní se absolutní většinou hlasů. K platnému usne- jinému soudu téhož způsobu, vyslechnuv sení potřebí přítomnosti polovice členů d., jíž vrchního státního zástupce (pokud se týče se týče. By společný »zákon« k místu přišel, generálního prokurátora). Stížnost k soudu k tomu zapotřebí jest svolení obou d-cí a kassačnímu na d-ci nařízenou vrchním soudem sankce císařovy, kdyby však po třikráte ne- mají strany podati ve třech dnech po zpra- došlo k srovnalému usnesení obou d-cí, koná vení; odkládacího účinku nemá. D. může se se k návrhu jedné d. schůze společná, avšak týkati také soudů porotních a výjimečných pouze k účelu hlasování o sporném předmětu, (kromě stanného soudu) a nastati třeba ještě Při těchto společných schůzích střídají se za hlavního přelíčení, jež se pak ovšem musí předsedové obou d-cí. K platnému usnesení znova _provésti u soudu delegovaného. Srv. třeba jest přítomnosti dvou třetin počtu členů Storch, Řízení trestní rak., 228. Hsz. každé d., při čemž musí býti se strany obou D. v právu soukromém záleží v tom, d-cí stejný počet hlasujících K tomu konci že osoba jedna (d e 1 e g a n t) nařídí druhé ( d e - vyloučí se losem, oč na některé straně více legát), aby plnila osobě třetí (delegáta ř). členů přítomno. Usnesení se d-cí císařem D. zahrnuje tedy někdy v sobě novaci, na př. schválená uveřejňují se pak v úředních listech poukazuje-li věřitel (delegant) dlužníka, aby obou polovicí říše. Pik. plnil na místo jemu věřiteli jinému a liší se D. v b ý v. království Lombardsko- pak od postupu (cesse) i tím, že pohledávka benátském a Státě papežském byly se nepřevádí, nýbrž místo pohledávky, zani- úřední sbory vládní spravující jednotlivé ob- kající i se všemi právy vedlejšími (akcessemi), vody (provincie), jež pak samy sluly d-mi. vzniká pohledávka nová: tu ovšem třeba svo- Představený takové d. slul delegát a ve lení dlužníkova, jež dálo se ve starém právu Státě papežském býval jím praelát. Kardinál římském stipulací; aneb, svolí-li dlužník, aby vedoucí správu podobného obvodu slul legát jiný jeho věřiteli místo něho se zavázal, což a obvod jeho legace. Hsz. liší se pak od expromisse, že při této ne- D. v právu církevním značí přikázání třeba svolení dlužníkova. Splněním d. může pravomocnosti s úřadem po právu spojené se se někdy zrušiti také více pohledávek. — strany vlastně oprávněného někomu jinému, Moderní kodifikace nepřijaly většinou d. vůbec, aby ji vykonal. Arci vyloučeno, aby držitel anebo jednají o ní při assignaci (poukázce), úřadu ustanovil zástupce pro všechny záleži- jako rak. obč. zák. Hsz. tosti sobě svěřené. Ačkoli od časů nejstarších Delegát viz Delegace, papežové a později biskupové delegovali moc De lege ferenda (lat.), vzhledem k zá- svou, přijaly d. povahu obvyklého ústavu práv- konu příštímu, vzhledem k tomu, jak by po- nlho teprve ve XII. stol. Delegovati může měr nějaký příště zákonem měl býti upraven každý, kdo vykonává pravomocnost řádnou (vzhledem ku prospěšnosti, slušnosti atd). Opak (ordinaria), místo sebe klerika, jenž dvacátý toho jest de lege lata, vzhledem k z á - rok již dokonal Tento jen v určitých případech konu danému, vzhledem k tomu, jak zákon moc přenesenou dále přenášeti smí (subdele- skutečně upravil nějaký poměr právní, govati). Vyloučena jest d.' kterou by se je- Delekce (z lat), volba, výběr, odvod diné přenášelo konečné rozhodnutí případu. Delektovati se (z lat.), pochutnávati Bylo-li delegováno více osobám, může pří- si na něčem, míti z něčeho příjemný pocit, slušným příkazem (commissorium) bud' každá radovati se z nějakého požitku smyslového, z nich o sobě povolána býti k výkonu, kdež baviti se. Delektace. požitek, rozkoš, pak předstižení rozhoduje, bud' jen všechny Delémont [dlemon] něm. Deleberg. pospolu. D-cí přikazuje se bud' provedení jed- okr. město švýcarské v kantoně bernském, notlivého úkonu, bud' celé záležitosti nebo v údolí Birsy. na železničních tratích basilejsko- celého druhu věcí. Ott. belfortské a bielsko-basilejské, má zbytky řím. D. v rakouském řízení soudním lázní, 2 katol. a prot. chrám, obecné, sekun- soukr. (též nesporném) znamená odnětí právní dární školy a progymnasiun v býv. biskup- Ottova encyklopedie obecných vědomostí na CD-ROM - díl VII © Aion CS, s.r.o. ve spolupráci s AMD, v.o.s. 198 van Dělen — Dělení. ském zámku), učitelský seminář, sirotčinec, průmysl hodinářský, bělidla a 3638 obyv. (1888). V městě a okolí železné doly a vysoké peci. — V okrese d-ském žije na 266 km2 13.979 obyv., téměř veskrze katol. Francouzů. van Dělen (D e e 1 e n) D i r k. malíř holi (*kol. 1605 v Heusdenu — 11671 v Arne-muydenu). Byl žákem Fr. Halsa a maloval většinou architektury, interieury nádherných domů, síní a kostelů, do kterých malovali mu staffáži osob Palamedes, Diek Hals, Codde a j. Jeho díla jsou v Louvrů, na mnohých místech v Nizozemsku, v Berlíně, ve Vídni, v Brun-šviku, v petrohradské Eremitáži a j. Kresba jeho je správná, kolorit sice pestrý, ale jasný a lehký. Dělenec viz D ě 1 e n í v mathem. Dělené kruhy jsou kruhy kovové, zřídka a jen výjimkou skleněné, buď plné kotoučo-vité nebo prolomené, se 4—16 paprsky (žebry). Jsou hlavní součástí úhloměrných strojů měřicích, jsouce na obrubě opatřeny dělením. Uhly čtou se z hrubá ukazováčkem (indexem), jem nější pomocí noniů čili vernierů, nejjemnější čítacím drobnohledem. Před vynalezením no-niového čtení užívalo se děleného pravítka šikmo k poloměru skloněného, jež se po kraji děleném pošinovalo (dělení diagonální č. Diggsovo). — Nonius pošinuje se buď po ploše kruhu, v kterémž případě kraj dělený nonia přes črty kruhového dělení přesahuje, nebo jest umístěn v prodloužení plochy kruhové, dotýkaje se krajem dělené obruby. Čítacím drobnohledem zvětšují se in-tervally dělení tak, že mikrometrem v očnici drobnohledu umístěným cenili lze dílky velmi nepatrné na kruzích poměrně malých, Angličané drželi se spíše velikých kruhů, užívajíce čtení noniem nebo slabě zvětšujícím drobnohledem, škola francouzská a německá šetří při rozměrech kruhů a užívá silnějších drobnohledů. Jako příklad největších užitých kruhů dělených může sloužiti kruh 2,4 m v průměru a 3,6 m Troughtonem pro hvězdárnu Dublin-skou provedený. Přípravě přesných velikých dělených kruhů klade však materiál sám nepřekonatelné překážky a moderní škola užívá raději kruhů malých massivních, při nichž snáze jest zabrániti deformacím. Dělení samo ryje se na kruzích hrubých přímo do kovu, z pravidla do mosazi, jemné kruhy opatřují se páskem některého ušlechtilého stejnoměrného kovu, který se do kruhu zaklepá nebo zapájkuje a spolu s kruhem opracuje. Kovy nejužívanější jsou stříbro, argentan; několik velkých strojů hvězdářských má kruhy s pásky platinovými, též zlatý pásek a palladiový pásek se vyskytuje. Kruh sám je z mosazi nebo z bronzu; nověji užito by o s velkou výhodou na kruhy průchodníků hvězdářských litiny železné, do níž zaklepán pásek palladiový. Kruhy se čtením noniovým jsou číslovány od 10 k 10 stupňům, kruhy se čtením drobnohledy číslují se drobně od stupně k stupni. JJF. Dělení v mathematice jest úkon početní, kterým ze součinu dvou čísel a jednoho z nich hledáme druhé. Známý součin jest dělenec (dividend), známý činitel slove dělitel (divisor); výsledek dělení jest podíl ( q u o t i e n t). Ku př. 28: 7 = 4. Dělenec i dělitel mohou býti čísla nepojmenovaná a jest pak takovým i podíl. Je-li dělenec pojmenovaný a dělitel bezejmenný, jest to dělení v užším smyslu: podíl má pak totéž jméno jako dělenec: 28 kg: 7 = 4 kg. Dělenec i dělitel mohou býti též obě čísla pojmenovaná, a sice buď stejnojmenná aneb aspoň stejnorodá; úkon ten pak jest měření a výsledkem jeho číslo nepojmenované: 28 kg: 1 kg = 4. Sd. D. v mechanice jest soustava črtů rozdělujících buď kruh nebo přímku na nějaký počet dílů, a máme tudíž d. kruhové rozděleným kruhem a d. přímé měřítkem přímočarým. Aby soustavy črtů snáze se čtly, prodlužují se črty, jež zakončují větší shluky dílků, a číslují se mimo to. Dělení kruhové může býti buď sexagesimální, když jest kruh rozdělen dle 360° na čtyři kvadranty po 90°, a noniem nebo drobnohledem čtou se pak minuty (') a vteřiny ("), nebo jest centesi-m á 1 n i, když kruh dělen jest dle 400 na čtyři kvadranty po 100 »g r a d e c h«, noniem a drobnohledem udávají pak desetinné zlomky jednoho gradu (značka %). Dělení jest buď ryté nebo leptané; přímočará měřítka a stupnice též zhusta bývají fotografovány na skle. D. originální. Názvem tím označuje se d. základní, z pravidla na kruzích dělených získané methodickým rytím, na rozdíl od d. kopírovaného, jež děleno jest již dle hotového d. kruhového přenášením. D m orig. získali možno na kruhu děleném buď přesným půlením oblouků (Troughton, Reichenbach) pomocí jemných dotykových pakostrojů, neb tím, že okopírujeme d. z nějakého kruhu, systematickým vyměřováním pomocí čítacího drobnohledu stanovíme odchylky každého črtu od polohy správné a naryjeme nové základní d. správné (Troughton, Wanschaff). JJF. D. v mluvnici. Značný význam má d slov na slabiky a d. vět a skupin větných. V obojím případě má d. účel buď theoretický, sloužíc k mluvnickým výkladům, buď praktický v písmě. Slova jednotlivá dělí se na slabiky dle způsobu svého skladu. Tu pak jest základem skladu slabiky samohláska nebo dvojhláska nebo samohláskové 1, r. a tím také základem d. Souhlásky nejsouce tak pevně spojeny se slabikami, nedají se také tak snadno děliti. Náslovné samohlásky patří ovšem vždy k samohláskám následujíc m. koncové ku předcházejícím; o středoslovných však nedá se často bezpečně říci, kam patří, poněvadž v mluvení stejně se druží k slabikám předchozím i následujícím Tyto obtíže d. slova zvětšeny jsou ještě různými změnami souhlásek a slovy cizího původu, u nichž sklad není vždy dosti znám, a nad to, i když je znám, odporuje naší praxi. V celku však přece dají se postaviti tato pravidla praktická: 1. Slovo složené na tom místě, kde se stýkají členové složeniny, dělíme tak, aby souhláskv zůstaly při prvotných složkách: pod-obojí, Ottová encyklopedie obecných vědomostí na CD-ROM - díl VII © Aion CS, s.r.o. ve spolupráci s AMD, v.o.s. Deleniment — Delesse. 199 u-zdraviti. 2. Při slovech nesložených patří souhláska jediná k slabice následující: ne-dě-le. Při skupině souhlásek rozhoduje původ, pokud jest patrný (kmen, přípony, koncovky); škol-ní, pás-ti, hlás-ka. Nenl-li původ dosti patrný, přestává důslednost a stálost pravidla i píšeme láska nebo lás-ka rovným skoro právem. Tato nerozhodnost jest ještě větší tam, kde skupina souhlásková smíšením neb vysutím se změnila: čes-ký, český (m. češ-ský), oblek, ob-lek (m. ob-vlek). Také ve slovech cizích počeštěných můžeme často psáti dvojako: Alex-ander red-akce, i Alexander, re-dakce ač poslední způsob lépe se hodí českému duchu. Srov. J. Gebaura Mluvnici českou (větši) I. str. 45. sl. Mnohem významnější jest d. vět a skupin větných, zvláště v písmě. 0 němž viz Interpunkce. Hš. D. v logice viz Divise. D. pozemků v nár. hospodářství viz Drobení pozemků. D. pozemků v geodaesii. Má-li se vyměřený pozemek rozděliti dle ceny své na dílce, nerozhoduje při tom jen plocha, nýbrž 1 jakost půdy (bonita), na které cena pozemku závisí. Rozeznává se dvojí d-pozemků: a) d. pozemku stejné jakosti (bonity) a b) d. pozemku různé jakosti. Je-li Bi bonita pozemku jednoho a Pi jeho plocha, tu cena jeho Ci = Bi Pi a cena pozemku druhého C2 = B2 P2. Má se tudíž Cl : C2 = Bi Pi : B2 P2-Srovnalost ta udává, v jakém poměru musí se plocha Pi + P2 rozděliti na 2 díly o ceně Ci a C2. Je-li bonita stejná, platí srovnalost Ci : C2 = Pi : P2. Veškery úlohy o d. pozemků možno řešiti bud' počtem nebo graficky. D. pozemků stejné bonity. Má-li se pozemek výměry P rozděliti v poměru m: n: p, rovnají se dílce f,fi,f: kde s =m + n + p. Grafické řešení zakládá se na základních větách geometrie rovinné D. pozemků nestejné bonity. Různé bonity téhož pozemku vyjádří se bonitou B = 1 a tím i součiny Bi Pi pro bonitu = 1. Je-li na př. B\ P\ = a\ plocha pozemku za bonity = 1, tu naopak skutečná plocha pozemku a1 bonity Bi bude Pi = —j- Jinak řeší se úloha jako v případě předešlém. B Nov. D. práce viz Dělba práce. Deleniment (lat. delenimentum), prostředek upokojovací, utišovací. Delepierre [dlepjér] O c t a v e, spisovatel belg. (*1804 v Bruggach — 11879 v Londýně). Byl advokátem, od r. 1849 generálním konsu-lem belgickým v Londýně a napsal mnoho spisů zvláště z oboru histor. a staré literatury: Les traditions et legendes de Flandre (Lille, 1834); Précis des annales de Bruges (1835); Le roman du renard (Brüssel, 1838); Galerie des artistes brugeois (Bruggy, 1840); De l'origine des Flamands (t., 1841); La Bel-gique illustrée (t., 1841); Examen de ce que renferme la bibliotheque du Musée britannique (Brus., 1846); Histoire littéraire des fous (Lond., 1860 ); Historical difficulties and contested events (t., 1868); Revue des ouvrages écrits en centon (t., 1868); Essai historique et bibliographique sur les rébus (t., 1870); La parodie chez les Grecs, chez les Romains, chez les modernes (t., 1870); Supercheries littéraires (t., 1872); Tableau de la littérature du centon (t, 1875); Ľenfer, Essai philosophique et historique (t., 1877); upravil nová vydání starších spisů, na př.: Aventures de Tiel Ulenspiegel (Bruggy, 1840; 2 vyd.) a Macaronéana, ou Mélanges de littérature maca-ronique Paříž, 1852 ) a vydával s B. Brunetem: Bibliotheque bibliophile facétieuse. ©©Delescluze [dleklýz] Louis Charles, kommunard a publicista franc. (* 1809 v Dreuxu, 11871 v Paříži). Byl ducha bystrého a neúnavného, způsobů jemných a aristokratických, ale smýšlení sociálně-demokratického, které až ve fanatismus přecházelo. Když r. 1836 pro revolucionářské pokusy musil opustiti Francii, založil v Charleroi časopis »Journal de Charleroi« a redigoval r. 1841 ve Valen-ciennu »Impartial du Nord«. Za revoluce r. 1848 byl na krátkou dobu gener. kommissařem v de-part. Nord a Pas de Calais, načež počal vy-dávati v Paříži list »La Révolution démocra-tique et La Liberté républicaine«. Pro výstřední směr a pro pobuřující články byl D. stále stíhán, pokutován a r. 1849 odsouzen k deportaci; uprchnuv do Anglie, hájil snahy své v novém listě »Voix du Proscrit«; r. 1853 vrátil se tajně do Francie, byl však poznán a k desítileté deportaci odsouzen; r. 1859 byl amnestován i vydával r. 1868 týdenník »Le Réveil«, pro jehož směr často byl pokutován, ano r. 1869 k útěku z Francie donucen. Za války r. 1870 vrátil se do Paříže, zosnoval tu 31.října povstání proti provisorní vládě a vstoupil do národního shromáždění. Při vzniku kom-muny vzdal se mandátu a oddav se celou duší snahám kommunistickým, stal se, když 9. květ. rozehnal výbor pro obecné blaho, presidentem nového výboru. Když pozoroval, že pád kommuny jest neodvratný, učinil 20. kv. návrh, aby veřejné budovy byly petrolejem zničeny a všickni rukojmí postříleni. Dne 28. května padla poslední opora kommunardů Buttes Chaumont, a D. nechtěje přežiti pádu kommuny, postavil se na barikádě v Rue d'An-gouléme proti útočícímu vojsku i padl, zasažen byv pěti kulemi. Vydal paměti o své deportaci: De Paris a Cayenne (Paříž, 1869). Delesse [dles] Achille, mineralog a geol. franc. (* 1817 v Metách — 11881 v Paříži), vzdělal se na škole polytechnické, konal po Evropě studijní cesty, učil na různých věd. ústavech ve Francii, byl gener. inspektorem dolů a členem akademie věd. Vydal cenné práce mineralogické a geologické, všímaje si zejména stránky chemické, studoval zvláště pseudomorfosy, metamorfosu skal, skladbu dna mořského aj. Vypracoval agronomické a hydrologické mapy krajin z okolí Paříže, po dlouhou dobu redigoval »Revue de géologie«. Vedle četných článků uveřejněných v odborných časopisech sluší uvésti spisy: Etudes sur le Ottová encyklopedie obecných vědomostí na CD-ROM - díl VII © Aion CS, s.r.o. ve spolupráci s AMD, v.o.s. 200 Delesseria — Delŕi. •201 métamorphisme des roches (1857—58); Litho-logie du fond des mers (1860 s atl.). Delesseria, rod řas ruduchovitých (Florideae) z čeledi Delesseriaceae. Vyznačuje se stélkou nitkovitou nebo ponejvíce listovitě blanitou a pak často se středním žebrem a postranními nervy dichotomicky nebo zpeřeně dělenými. Plody (cystokarpy) jsou bradavko-vité, sploštělé, v nichž sedí věnec větviček vý-trusorodných. Rasy několik centimetru dlouhé v mořích mírného i studeného pásma; z nich jest 5 druhů evropských. lč Delessert [dlesér]: 1) D. E t i e n n e, bankéř franc. (* 1735 v Lyoně-, f 1816 v Paříži). Pocházel z franc. rodiny kalvínske, usazené v Genevě. Přispěl k založení banky eskomptní (caissed ' escompte) v Paříži a založil první ve Francii pojišťovací společnost proti ohni. Za hrůzovlády revoluční byl dlouho vězněn. Byv pak propuštěn věnoval se hospodářství. Zavedl do Francie ovce merinské, vynalézal stroje hospodářské, vymýšlel methody střídavého hospodářství. Založil též krásnou obrazárnu. 2) D. Benjamin, baron, finančník a průmyslník franc., syn před. (* 1773 v Lyoně-fl847 v Paříži). Po zatčení otce svého převzal obchod, opustiv vojsko, v němž byl od roku 1790 sloužil. Založil mnoho továren, zvláště 21 raffinerií na cukr (1801 a 1808) a povýšen r. 1812 na barona. R. 1814 jmenován velitelem legie národní gardy a později členem kommisse pro opravu vězeňství. Ve sněmovně byl'1817—38) členem levého středu a horlivým liberálem, a navrhl mnohé opravy sociální. Od r. 1802 byl v ředitelstvu banky franc, od r. 1816 členem akademie věd. Zvláštní zásluhy získal si o zakládání spořitelen a dobročinných ústavů, pak o sbírky botanické (herbář s 86.000 druhy) a zoologické (150.000 lastur). Sps. spisky o ústavech dobročinných: Notices sur les soupes ä la Rumford (1800); Des avantages de la caisse ďépargne e t de pré-voyance (1835); Le guide du bonheur (1840); Fondations qu'il serait utile de fair e (1847) a vydal nádherné dílo: Icones selectae plan-tarum, quas... descripsit A. Decandolle (1820 až 1846), 5 sv. po 100 vyobr., pak Récueil de coquilles décrites par Lamarck (1841). 3) D. Gabriel Abraham Marguerite, bratr před., bankéř a prefekt policejní (* 1786 v Paříži — 1 1858 v Passy). R. 1830 zaměnil úřad ředitele banky za důstojnost plukovníka nár. gardy; postoupil na generála, načež vstoupil do oddílu správního. R. 1834 stal se prefektem v départ. Aude, r. 1836 policejním prefektem v Paříži, státním radou a r. 1844 pai-rem; r. 1848 uchýlil se v soukromí' Vydal: Collection officielle des ordonances de police de 1830 ä 1844 (Pař., 1844, 2 sv.). 4) D. Alexandre Henri Edouard, syn před., spisovatel a spoluzakladatel francouzského Athenea (* 1828 v Paříži). R. 1850 cestoval se Saulcym k Mrtvému moři, o kteréž cestě vydal spis: Voyage aux villes maudites (Pař., 1853). Sepsal některé menší cestopisy a romány na př. Chemin de Rome, s'il vous plait (1860) a Toujours tout droit (1862). Delessit, Hw(Mg, Fe)4)Al2, Fe2)2SiA,023 zásaditý kremičitan h 1 i n i t o ž e 1 e z i t o-železnatohořečnatý. Minerál jevící se obyčejně v podobě celistvé, nezřídka též v aggregá-tech jemně šupinkatých, po případě i vláknitých; jest jemný, barvy olivové až černozelené, vrypu šedozeleného. T = 2—3; H = 2,6—2 9. Žíháním nabývá barvy hnědočerné až černé. Dmuchavkou truzen, velmi sotně taje ve stru-sku jen slabě magnetickou. Kyselinami se rozkládá. Obsahuje asi 29—31 % Si02, 14—18 % Al203, 4—8 % Fe203, 6—18 % FeO, 16—28 % MgO, o 45—1,5 % CaO a 12—15 % H20. Vyplňuje zhusta dutiny melafyru, porfyritu a j. hornin; činí též pseudomorfosy po minerálech řady augitové a amfibolové. V Čechách vyskytuje se dosti hojně v melafyrovém pohoří podkrkonošském, najmě na Kozákově, u Benešova blíže Semil, v okolí Kruhu, Peřimova a j. Z cizích lokalit důležitější jsou: la Gréve u Mielinu ve Vogesách, Oberstein v Nassav-sku, Zvikava v Sasku, okolí Landshutu a Waldenburka v Pruském Slezsku a j. En. Délestage [-táž], franc, polehčení lodi odstraněním části přítěže. Deleterický (z lat), škodlivý, zhoubný, smrtící. — Deletio, zničení, shlazení ©©Delff Hugo Heinrich Karl, něm. filosof (* 1840 v Husumu), onemocněv čivní chorobou stal se knihkupcem Ve filosofii přidržuje se směru ideálního, vykládaje přírodu z jediné idee života. Ze spisů jmenujeme: Welt und Weltzeiten (Lipsko, 1872, 2 sv.); Kultur u. Religion (Gotha, 1875); Glaubensbekenntniss eines unmodernen Philosophen (Husům, 1879); Grund-zuge der Entwickelungsgeschichte der Religion (Lipsko, 1883); Die Hauptprobleme der Philo-sophie und Religion (t., 1886): Das vierte Evangelium (Husům, 1890); Philosophie des Gemuths (t., 1892). Psal též o Dantovi. ©©Delfi, město řecké s chrámem a věštírnou Apollónovou, leželo ve Fókidě na vysokém úpatí vrchu Hyampeie a skal Faidriad na potoce Kastalii, vzdáleno poněkud od říčky Plei-sta, v horské divoké krajině s hojnými prameny (Kassotis, Delfussa, Sybaris) a jeskyněmi (korycká za Kastalii). Nejvýše stál na skále chrám uprostřed peribolu, v němž bylo i divadlo, lesche Knidských, stoa athénská, mnoho soch a řada thesaurů; pod ním táhlo se město až k řece Pleistu v objemu 16 stadií, nad chrámem leželo stadion. Na severu města bylo héróon Autonóovo, jižně od něho gymna-sion, jihovýchodně héróon Fylakovo a chrám Athény zvané Pronaia čili Pronoia. Adyton chrámu bylo vystavěno nad propastí, z níž omamující studené páry prudce vystupovaly; též pramen Kassotis veden do adyta; v něm stál i ófxcptxXó;, bílý kámen značící prý střed země, u něhož setkali se dva orlové od Zeva k východu a západu vypuštění (Pyth. 4,4 Aisch. Septem 747) Chrám ozdoben nápisy TuůSi oekutov a záhadným Eí. Chrám r. 548 př. Kr. vyhořel a obnoven byl z dobrovolných darů všech Řeků, stavbu řídili Alkmaionovci, kteří ji provedli mnohem skvěleji, než bylo jim uloženo (Her. II, 180. V, 62) Na západě i vý- Ottova encyklopedie obecných vědomostí na CD-ROM - díl VII © Aion CS, s.r.o. ve spolupráci s AMD, v.o.s.