Hudební nauka 2
Takt a rytmus
Takt - krátký úsek hudební skladby ohraničený z jedné (na počátku skladby) nebo z obou stran
kolmými čarami, které se nazývají taktové čáry. Takt je členěn na doby - stejně dlouhé časové
úseky. První doba v taktu (nota za taktovou čarou) má vždy větší přízvuk - hraje se silněji než
ostatní. Základní takty - dvoudobý a třídobý - jejich doby mohou mít různou hodnotu (půlové noty,
čtvrťové... - takt třípůlový, dvoučtvrťový...). Přízvuk zůstává na první době, v každém taktu se
mohou objevit noty různých hodnot, svou délkou však nesmějí přesáhnout určenou délku taktu.
Jsou-li ve skladbě použity drobnější délkové hodnoty a hraje-li se přitom skladba v pomalém
tempu, bývají liché doby opatřovány při hře vedlejšími přízvuky, sudé doby zůstávají nepřízvučné.
Dobám přízvučným se rovněž říká těžké doby, nepřízvučným lehké doby. Takty jsou zapisovány
zlomkem, kde čitatel obsahuje číselné vyjádření počtu dob v taktu a jmenovatel označení délkových
hodnot, které tvoří jednu dobu (např. 3/8 - čti takt tříosminový = v taktu nalezneme tři doby
v hodnotě osminových not). Označení taktu bývá uvedeno na počátku skladby hned
za předznamenáním, platí tak dlouho, dokud nedojde ke změně (nevypisuje se na začátku každého
řádku), vychází-li změna taktu na začátek nové notové osnovy, bývá nový údaj uveden ještě jednou
na konci předchozího řádku za poslední taktovou čarou.
Taktové čáry - kolmé čáry v notové osnově vymezující prostor jednoho taktu. Je-li skladba
notována ve více řádcích, protahuje se taktová čára přes více notových osnov. Setkáme se s tím
v klavírních a varhanních notách a v partiturách.
Jednoduché takty - takty dvoudobé a třídobé, výjimečně též jednodobé, takt Alla breve -
dvoupůlový takt, je označován přeškrtnutým C, od čtyřčtvrtečního taktu se liší tím, že nemá
vedlejší přízvuk na třetí čtvrtce, je používán v rychlejších skladbách, nejčastěji však v pochodech.
Složené takty - vícedobé takty, které odpovídají více jednoduchým taktům:
- takty čtyřdobé - nejčastěji čtyřčtvrteční, čtyřpůlový a čtyřosminový - mají vedlejší přízvuk
na třetí době, takt čtyřčtvrťový bývá také nazýván celý a označován C
- takty pětidobé - složen z dvoudobého a třídobého taktu libovolného pořadí, má tedy vedlejší
přízvuk na třetí nebo čtvrté době
- takty šestidobé - mají vedlejší přízvuk na čtvrté době, nejčastější je takt šestiosminový
a šestičtvrťový, pozor - v taktu šestiosminovém dochází k logickému dělení na dvě skupiny po třech
osminových notách, naproti tomu v taktu tříčtvrťovém může za sebou následovat také šest osmin,
jsou však chápány jako tři skupiny po dvou notách - liší se tedy v rozložení vedlejších přízvučných
dob
- takty sedmidobé - složeny z taktu čtyřdobého (nebo ze dvou dvoudobých) a třídobého, vedlejší
přízvuk je nejčastěji jeden a leží na čtvrté nebo páté době.
- takty devítidobé - složeny ze tří třídobých taktů
- takty dvanáctidobé - složeny ze čtyř třídobých taktů
Nepravidelné takty - takty, které není možno rozdělit na dvě poloviny nebo třetiny o stejném počtu
celých dob, jde o takty pětidobé a sedmidobé.
Pravidelné střídání dvou různých taktů bývá uvedeno na začátku skladby tak, že se údaj o obou
druzích taktu objeví za sebou, během skladby se už nevypisuje.
Rytmus - střídání tónů různých délek. Skladba je členěna do různých rytmických útvarů, mezi
zvláštní rytmické útvary patří i triola nebo duola, častý je i takzvaný tečkovaný rytmus (útvary
s notami prodlouženými pomocí tečky za notou). Zvláštním rytmickým útvarem je i synkopa
- vzniká přenesením přízvuku (vedlejšího nebo hlavního) na předchozí dobu nepřízvučnou.
Objevují-li se synkopy v doprovodných hlasech, mluvíme o synkopickém doprovodu.
Metrum - střídání přízvučných a nepřízvučných dob. Jejich pravidelným střídáním vzniká stálé
metrum, nepravidelným střídáním metrum proměnlivé. Obvykle odpovídá metrum taktům
- dvoudobé, třídobé... závislost je však ve skutečnosti obrácená - takty obvykle věrně vystihují
metrum skladby. (Výjimkou např. furiant - zapisován v tříčtvrtečním taktu, jde však o vystřídání tří
dvoučtvrťových a dvou tříčtvrťových taktů) Metrum je obsaženo v hudbě, cítíme je při poslechu
jako pravidelný postup dob.
Metrorytmické vztahy - vztahy metra a rytmu - rytmus je vždy plně vypsán v notách, metrum
pro něj tvoří jakési pravidelné pozadí, které v hudbě cítíme, ale v notaci se nemusí vždy zcela
zřetelně projevit (např. v synkopované části skladby).
Předtaktí - neúplný takt na počátku skladby nebo její části, může být různě dlouhé, nejčastěji však
jde o poslední dobu v taktu. Ve skladbě s předtaktím bývá poslední takt neúplný, je zkrácen o délku
předtaktí a doplňuje je na celý takt.
Generální zdvih - předtaktí v orchestrálních skladbách hrané větším počtem nástrojů, často má
stupnicový charakter.
Stupnice a tónina
Stupnice – stoupající nebo klesající řada tónů v rozmezí jedné oktávy, uspořádaná podle určitých
pravidel. Tato pravidla se týkají počtu tónů v oktávě (pěti-, šesti- nebo sedmitónové stupnice ad.)
a vzdálenosti mezi jednotlivými stupni stupnice (celotónové, půltónové, smíšené – diatonické).
Pro evropskou hudbu byly podstatné tyto stupnice – durové, mollové, staré (dříve zvané církevní),
cikánské, pentatonické, celotónové a chromatické. Každou z nich lze vytvořit od jakéhokoli tónu,
užívají se však jen ty, které nemají více než dvě posuvky. Rozeznáváme stupnice stoupající
a klesající (vzestupné, sestupné).
Základní tón stupnice – výchozí tón, podle něhož je stupnice pojmenována a jímž začíná a končí
Tónina – volné pořadí tónů stupnice v hudbě (tónina D dur, f moll...), stejně jako stupnice začíná
základním tónem, tónina začíná a končí tónikou. Je odvoditelná sluchem pomocí tonálního cítění,
které nám ji odlišuje od ostatních stupňů tóniny. Tónika hraje největší roli v závěru skladby,
melodie ukončená tónikou působí jako přesvědčivě uzavřená, nepotřebující další pokračování.
V rámci tóniny značíme jednotlivé stupně pořadovými čísly (mluvíme o 2. stupni, 3. stupni apod.,
jejich označení v rámci harmonie jsou – 3. stupeň - svrchní medianta (supermedianta), 4. stupeň
– subdominanta, 5. stupeň – dominanta, 6. stupeň – spodní medianta (submedianta), 7. stupeň
(je-li durovou tercií na dominantě, bývá označován jako citlivý tón). Jednotlivé tóny fungují
vzájemně v různě silných vztazích, např. nejsilnějším vztahem západoevropské hudby je vztah
citlivého tónu na 7. stupni s tónikou, citlivý tón tíhne k tónice - říkáme, že citlivý tón se rozvádí do
tóniky.
Předznamenání – souhrn posuvek, které vlastní daná stupnice. Křížky následují za sebou takto –
fis, cis, gis, dis, ais, eis, his, bé následovně – b, es, as, des, ges, ces, fes
Durové stupnice - základní diatonická řada od c je zároveň durovou stupnicí C dur. Názvy
durových stupnic píšeme velkými písmeny (Es dur, Cis dur, B dur...) Vzdálenosti mezi stupni jsou
celotónové a půltónové, a to v tomto pořadí 1 1 ½ 1 1 1 ½. Půltóny v durové stupnici jsou tedy
mezi 3. a 4., 7. a 8. tónem a jsou vždy diatonické! Existuje 15 stupnic, proto 3 z dvojic jsou
enharmonicky zaměnitelné – H-Ces, Fis-Ges a Cis-Des. Bez předznamenání je pouze stupnice
C dur.
Durové stupnice s křížky – stupnici s vyšším předznamenáním (o křížek víc) lze odvodit
z předcházející stupnice, leží na jejím pátém stupni, pořadí stupnic za sebou podle předznamenání
se tedy někdy označuje jako kvintový kruh. Následují za sebou – G, D, A, E, H, Fis, Cis. Stupnice,
které by obsahovaly křížky i bé neexistují!, předznamenání přibývá vždy ve stejném pořadí
(neexistuje stupnice pouze s křížky fis a gis apod.)
Durové stupnice s bé – odvozují se na základě kvartového kruhu, tedy stupnice s nejbližším
vyšším předznamenáním má základní tón na 4. stupni stupnice předcházející. Následují za sebou
tedy F, B, Es, As, Des, Ges, Ces.
Mollové stupnice – značí se malými písmeny (a moll), rozlišujeme mollovou stupnici přirozenou
(aiolskou), harmonickou a melodickou, předznamenání rovněž odvozujeme od kvintového
(u křížků) a kvartového (u bé) kruhu. Mollové stupnice s křížky následují v tomto pořadí - e, h, fis,
cis, gis, dis, ais, mollové s bé - d, g, c, f, b, es, as. Bez předznamenání je stupnice a moll, která je
v podobě aiolské tvořena pouze základními tóny, vzájemně enharmonicky zaměnitelné jsou dvojice
dis moll-es moll, ais moll-b moll a gis moll-as moll. Harmonická a melodická mollová stupnice
vznikla snahou přiblížit se stupnici durové (zavést citlivý tón).
Mollová stupnice přirozená (aiolská) - v základní tónové řadě začíná od tónu a. Vzdálenosti mezi
tóny jsou následující 1 ½ 1 1 ½ 1 1. Celý název mollové stupnice označujeme malými písmeny
(d moll aiolská, cis moll...).
Mollová stupnice harmonická – liší se od mollové aiolské zvýšeným sedmým stupněm (vytvořen
citlivý tón), následkem toho vzniká mezi 6. a 7. stupněm vzdálenost 3 půltónů (krok zvětšené
sekundy). Vzdálenosti mezi tóny – 1 ½ 1 1 ½ 1½ ½.
Mollová stupnice melodická – na rozdíl od mollové aiolské má vzestupně zvýšen 6. a 7. tón,
sestupně se obě posuvky ruší. Vzdálenost mezi tóny vzestupně – 1 ½ 1 1 1 1 ½ , sestupně 1 1
½ 1 1 ½ 1.
Durové a mollové stupnice stejnojmenné – jde o stupnice se stejným základním tónem (a moll,
A dur), tyto stupnice jsou vždy vzdáleny o tři posuvky, mollové mají vždy o 3 bé více nebo o 3
křížky méně. Stejnojmenné stupnice nemají ais moll, dis moll a gis moll, Des dur, Ges dur a Ces
dur
Durové a mollové stupnice paralelní (souběžné) – jde o stupnice se stejným předznamenáním
(a moll, C dur – bez předznamenání, G dur, e moll – 1 křížek...). Hrajeme-li je souběžně, postupují
ve stále stejných intervalech. Paralelní (přirozená) mollová se nachází na 6. stupni stupnice durové
Tetrachord - skupina čtyř po sobě následujících stupňů stupnice. U všech sedmistupňových stupnic
určujeme první, spodní (1. - 4. stupeň) a druhý, vrchní tetrachord (5. - 8. stupeň). Některé stupnice
mají oba tetrachordy intervalově shodné (stupnice dur, dórský a frygický modus, cikánská dur),
u některých se od sebe liší (všechny typy mollové stupnice, harmonická dur, lydický a mixolydický
modus, cikánská moll). Tetrachordy můžeme jmenovat zdola nahoru, nebo shora dolů (tak tomu
bylo u starověkých modů).
Intervaly
Interval – výšková vzdálenost mezi dvěma tóny. Intervaly dělíme podle toho, jestli zní současně
nebo následně na harmonické a melodické, v notách je zapisujeme pod sebe a vedle sebe. Dále je
dělíme na svrchní (stoupající, vzestupné – od daného tónu směrem nahoru, jmenujeme napřed tón
hlubší) a spodní (klesající, sestupné – od daného tónu směrem dolů, jmenujeme napřed tón vyšší).
Název intervalu obsahuje označení jeho vzdálenosti (prima, kvinta apod.) a upřesnění (velká, malá,
čistá...). Názvy intervalů zkracujeme pomocí čísel (v.6, č.4, zv.2...).
Základní intervaly – jsou intervaly nacházející se v základní tónové řadě - prima (1), sekunda
(2), tercie (3), kvarta (4), kvinta (5), sexta (6), septima (7) a oktáva (8), dělíme je na velké (2, 3,
6, 7), z kterých lze snížením o půltón vytvořit intervaly malé a zmenšené a zvýšením o půltón
zvětšené, a čisté (1, 4, 5, 8), které lze přímo zmenšit nebo zvětšit. Z obou typů lze vytvořit též
intervaly dvojzmenšené a dvojzvětšené.
Prima – stejný výchozí tón (čistá)
Sekunda – 1 nebo 2 půltóny (malá, velká)
Tercie – 3 nebo 4 půltóny (malá, velká)
Kvarta – 5 půltónů (čistá)
Kvinta – 7 půltónů (čistá)
Sexta – 8 nebo 9 půltónů (malá, velká)
Septima – 10 nebo 11 půltónů (malá, velká)
Oktáva – 12 půltónů (čistá)
Odvozené intervaly – vznikají rozšířením nebo zúžením základního intervalu o jeden nebo více
půltónů, patří sem tedy všechny intervaly malé, zmenšené, zvětšené, dvojzmenšené a dvojzvětšené.
Intervaly zvětšené lze vytvořit zvýšením vrchního nebo snížením spodního tónu, intervaly
zmenšené snížením vrchního nebo zvýšením spodního tónu.
Intervaly doškálné - intervaly, které se vyskytují v určité stupnici; intervaly nedoškálné - ty, které
se v dané stupnici nevyskytují (př. interval e-gis je nedoškálný v C dur, ale doškálný v cis moll)
Tempo a tempová označení
Tempo - rychlost, jakou se skladba hraje, je určováno tempovým označením na začátku skladby
a při změnách tempa v průběhu skladby
Metronom - přístroj k určení tempa vynalezený vídeňským mechanikem Johannem N. Mälzlem
(Mälzel) počátkem 19. století. Přístroj je poháněn ocelovým perem na způsob hodin, tempo je
odvozeno z číselného měřítka, které udává počet úderů za minutu. Rychlost úderů metronomu se
nastavuje posuvným závažím na kyvadle. (Dnes jsou využívány kromě mechanických i elektronické
metronomy). Je-li v notovém materiálu označeno tempo podle Mälzlova metronomu, obsahuje údaj
o tom, jaké hodnotě odpovídá úsek mezi dvěma údery metronomu (zda hodnotě noty půlové,
čtvrťové či osminové) a na kolik úderů za minutu se má metronom nastavit. Způsoby zápisu: = 80
MM, M = 80, MM = 80 nebo = 80. (Zkratka MM znamená Mälzlův metronom,
nejběžnějšími způsoby zápisu jsou poslední dva případy.) Metronom udává tempo v rozsahu 40 -
208 úderů za minutu. Využití metronomu - 1. při cvičení technicky náročných pasáží - kvůli
přesnosti, 2. pro získání přesné představy o jednotlivých tempech ve skladbě, 3. u moderních
kompozic někdy i při vystoupení kvůli udržení souhry v rytmicky náročných skladbách (často je
zvuk metronomu přenášen sluchátky).
Agogika - uvolněnost přednesu, kterou si interpret vytváří na základě své hudební představy
skladby a která se projevuje odchylkami od udaného tempa. Tyto odchylky však nemohou být
libovolné, vychází se z určitých konvencí (pravidel, podle nichž bývá interpretována skladba
určitého období) a nezbytným předpokladem je i detailní znalost notového materiálu - lze zvolňovat
či zrychlovat, musí však být jasné proč. Míra agogických změn vychází z citu a vkusu interpreta, ale
i z daného slohového cítění současné doby a na dosavadních osvědčených způsobech provedení
dané skladby. K agogickým znaménkům patří označení rubato - neklidně, trhaně, a piacere, ad
libitum - podle libosti
Tempová označení - jde o slovní výrazy, které určují tempo skladby pouze přibližně, většinou jde
o výrazy v italštině, ale lze se setkat (obzvlášť v dílech éry romantismu) i s označeními v národních
jazycích. K některým označením bývají připojeny údaje pro informaci i údaje podle metronomu.
Pomalá tempa - lentissimo, adagissimo - co nejpomaleji, grave ( = 40) - vážně, těžce, largo
(44) - široce, lento (50) - rozvláčně, zdlouha, adagio (54) – pomalu, larghetto (60)
- poněkud široce, ne tak široce jako largo
Středně pomalá tempa - andante (60) - volně, krokem, andantino (69) - poněkud volně, krokem,
trochu rychleji než andante, sostenuto (76) - zdrženlivě, commodo (80) - pohodlně, maestoso (84)
- důstojně, velebně, majestátně
Středně rychlá tempa - moderato (88) - mírně, allegretto (106) - rychleji, poněkud vesele, méně
rychle než allegro, scherzo - žertovně, animato, animando (120) - oživeně, con moto - hybně,
s pohybem
Rychlá tempa - allegro moderato - mírně rychle, allegro (132) - vesele, rychle, allegro con moto
- vesele a hybně, allegro assai (144) - značně rychle, allegro vivace (152) - rychle a živě, veloce
- rychle, vivo, vivace (160) - živě, presto (184) - rychle, úprkem, molto presto, molto vivace
- velmi rychle, prestissimo (208) - co nejrychleji, prestissimo possibile - s největší dosažitelnou
rychlostí
Náhlé změny tempa - doppio movimento - dvojnásob rychlým pohybem, animato, animando
- oživeně, meno - méně (pomaleji), meno mosso, poco meno - trochu zpomalit, l´istesso tempo,
stesso tempo - označení oznamující zachování tempa při změně taktu (stejným tempem, ale v jiném
taktu), k tomuto označení se většinou přidává i označení v notách, např. = ♪, tempo I., tempo
primo - označení oznamující návrat původního tempa po tempové změně, a tempo - označení
oznamující návrat původního tempa po zpomalení nebo zrychlení.
Postupné zrychlování - accelerando - znenáhla zrychlovat, zároveň i zesilovat, poco a poco
animato - oživovat víc a více, stringendo - naléhavěji, zrychlovat
Postupné zpomalování - ritardando, rit. - zvolňovat, ritenuto, rallentando - postupně
zpomalovat, diminuendo - zpomalovat a zároveň zeslabovat.
Tempová označení mohou být rovněž upřesňována doplňujícími výrazy: simile - podobně, ma
non troppo - ale ne příliš, ma non tanto - ale ne tolik, molto - velmi, più - více, un poco poněkud,
senza – bez, poco a poco - víc a více, poco più - trochu více, meno - méně, meno mosso
- méně hybně, più mosso - hybněji, poco meno - trochu méně, quasi - téměř, skoro, asi jako, molto
– velmi, sempre - stále