Hudební nauka 7
Úvod do hudební forem I.
U jakékoli hudební myšlenky můžeme rozlišovat její periodicitu (periodičnost, periodický průběh
hudby) a symetričnost. Periodické je takové téma, ve kterém je vícetaktový celek zřetelně členěn
na dva jemu podřízené menší útvary. Ty na sebe navazují přibližně na způsob dvojice
otázka-odpověď. Téma, které dané požadavky nesplňuje označujeme jako neperiodické.
Za symetrický považujeme jakýkoli hudební úsek, který je možné rozčlenit na dvě stejné (tj. stejně
dlouhé) části. Mluvíme tedy o pravidelnosti (hudebního úseku, hudební formy), jde v podstatě o
symetrii v geometrickém slova smyslu - souměrnost podle středové osy.
Věta - několikataktový hudební celek ukončený celým nebo polovičním závěrem. Nejčastěji má
rozměr 3-10 taktů.
Perioda - jde o dvouvětí (dvě melodicky spřízněné věty), kde první z vět končí polovičním závěrem
a druhá celým. První věta periody se nazývá předvětí, druhá věta závětí. Tyto dvě části mohou být
někdy nestejně dlouhé, v takovém případě označujeme periodu za nesymetrickou. Složením dvou
period za sebe a jejich propojením melodickou linií vzniká dvojnásobně dlouhá forma -
dvojperioda.
Malé formy - nejčastěji se vyskytuje malá dvoudílná forma ab (bez návratu) a malá třídílná forma
aba, v nichž mají jednotlivé díly podobu periody nebo dvojperiody a vzájemně spolu kontrastují.
Tyto formy bývají souhrnně nazývány formy písňové. Jako mezityp malé dvoudílné a třídílné
formy bývá označována malá dvoudílná forma s malým návratem.
Velké formy - jde o formy, jejichž jednotlivé části obsahují některou z malých forem. Nejčastějšími
typy jsou velká dvoudílná forma AB a velká třídílná forma ABA. Může však existovat i forma
vícedílná. Mezitypy dvou- a třídílné velké formy s formami malými jsou velká (dvou- nebo třídílná)
forma zúžená a malá (dvou- nebo třídílná) forma rozšířená. Schematicky mohou být zachyceny
například takto: ABa, aBa apod. Menší obměny se zaznamenávají pomocí apostrofu u dané části
formy (ABA´)
Variace (téma s variacemi) - několikadílná forma, v níž se zvolené téma opakuje ve stále nových
obměnách (variacích). Schematicky je zaznamenávána aa1
a2
a3
. Téma mívá rozsah od periody až k
malé třídílné formě. Obměny tématu mohou spočívat v kontrastu tónin, ve zdobení melodie pomocí
melodických ozdob, v různém charakteru harmonického doprovodu ap. Obecně pak bývá poslední
částí variací: 1. téma v původní podobě, 2. nejsložitější variace, 3. koda - obvykle volně
zpracovávající téma, 4. fuga na téma vytvořené z tématu variací. Podle rozdílu mezi jednotlivými
variacemi rozeznáváme variace ornamentální (ozdobné), charakteristické, volné a
kontrapunktické (nejčastěji jde o skladby označované jako chorální variace, passacaglia nebo
ciacona).
Rondo - vícedílná forma, v níž se hlavní myšlenka několikrát opakuje a její návraty se prokládají
různými myšlenkami kontrastními. Forma ronda by měla splňovat dva základní požadavky:
1. obsahuje nejméně tři různé myšlenky (A, B, C), 2. hlavní z nich (A) se nejméně třikrát opakuje.
Dnes rozeznáváme: 1. malé (barokní, couperinovské) rondeau /čti kuprénovské rondó/ (formální
schéma - abacadaea apod.), 2. velké rondo - forma složená z velkých formálních částí (např.
ABACA), vyvinula se ve svébytný útvar zásluhou C.P.E. Bacha. Bývají rozlišovány tři hlavní
druhy: prosté velké rondo ABACA, nižší sonátové rondo ABA/C/ABA (díl C je rozsáhlejší a
samostatnější než díl B) a vyšší sonátové rondo ABA/X/ABA (má znaky sonátové formy, díl X je
jakýmsi provedením - zejména motivů hlavního tématu), tvoří mezityp mezi rondem a sonátovou
formou)
Sonáta - 1. sonátová forma v užším slova smyslu - hudební forma složená z expozice, provedení
a reprízy a vyplňující prostor jedné věty (myšleno ve smyslu jedné hudební části nikoli hudební
věty jako formotvorného prostředku viz výše). Může jít o větu koncertu, symfonie atp. nebo i
samostatnou skladbu - například orchestrální předehru. 2. sonátová forma v širším slova smyslu
(sonátový cyklus) - cyklická sonátová forma, tedy forma složená z několika vět, přičemž alespoň
jedna z nich má podobu sonátové formy v užším slova smyslu. Tento typ cyklu se objevuje v
symfoniích, instrumentálních koncertech a v komorních skladbách. 3. označení sonáta - používalo
se již v baroku a bylo užíváno pro jakékoli instrumentální skladby, je odvozeno od slova suonare (=
hrát, zvonit), v praxi tvořilo protipól k názvu cantata /čti kantáta/, který označoval skladbu pro zpěv.
Sonátová forma - vyvinula se zejména během první poloviny 18. století - dvoudílná barokní
instrumentální forma s repeticemi byla tehdy obohacena o druhé kontrastní téma a o evoluční část
(provedení hlavního tématu). Kolem roku 1750 se pak poněkud více osamostatnilo provedení,
repríza v závěru už citovala úvodní expozici - forma se stala třídílnou, prvky dvoudílnosti však stále
udržovaly repetice - /:AB:/:XAB:/. V době vrcholného klasicismu dostala forma ustálenou podobu,
v expozici se objevuje více témat v oblasti prvního i druhého tématu - nově se mluví o skupině
hlavního nebo vedlejšího tématu, navíc většinou přibývá třetí téma. S rostoucím rozměrem
závěrečné kody je spjato zrušení druhé repetice. Sonátová forma se začíná stávat prostředkem k
vyjádření programních a dramatických námětů - v této podobě je přejata obdobím hudebního
romantismu. Během 19. století se zvětšují rozměry formy, nejdůležitější částí se stává provedení,
expozice ztrácí repetici, repríza bývá často zkrácena a splývá s kodou (zlomková repríza). Ve 20.
století jsou opouštěny přebujelé rozměry, směřuje se k jednoduchosti a účelnosti.
Sonátová forma se skládá z těchto částí: 1. expozice - introdukce, oblast hlavního (A) a vedlejšího
(B) tématu spojená mezivětou, někdy - oblast závěrečného tématu (C), případně ještě koda. Vedlejší
téma nastupuje v dominantní tónině, která bývá připravena modulující mezivětou. 2. provedení uvedená
témata jsou podrobena tematické a motivické práci, jsou využívány tóniny značně
vzdálené tónině hlavní, jde tu o evoluční typ hudby, 3. repríza - jde o zopakování hudebního
materiálu z expozice s tím rozdílem, že tu oblast druhého tématu nemoduluje do dominantní tóniny,
ale zůstává v tónině hlavní.
Sonátový cyklus - cyklus složený ze tří (v instrumentálních koncertech - vypouští se scherzová
část) nebo čtyř (v symfoniích, komorních dílech) vět, alespoň jedna z vět je v sonátové formě.
Nejčastější rozvržení - 1. věta - rychlá, dramatická, nejčastěji v sonátové formě, 2. věta - pomalá,
zpěvná, formálně nejčastěji třídílná forma, sonátová forma bez provedení, variace, rondo, 3. věta rychlá
scherzová nebo taneční (velká třídílná forma složená) - menuet, 4. věta - finále, rychlá
ve formě sonátové nebo rondové.
Stará taneční svita - samostudium Zenkl: ABC hudebních forem (str. 161-163)
Barokní sonáty a koncerty - Zenkl: ABC hudebních forem (str. 163-165)
Opera - název znamená mn.č. slova dílo (opus), jde o vokálně-instrumentální hudební formu, která
vznikala kolem roku 1600 a v nejrůznějších podobách se vyskytuje až do současnosti. Jejím
nejvýraznějším znakem je střídání recitativů (částí posunujících děj příběhu) a árií (hudebně
bohatších částí zachycujících po citové stránce daný okamžik v rámci děje). Dualismus recitativů a
árií (tzv. číslová opera) byl později nahrazován jednolitým proudem symfonické hudby - jde o
prokomponované opery, jejichž nejzazší podobu nalézáme u Richarda Wagnera (ten takové své
opery nazýval Gesamtkunstwerk). Součástí oper jsou rovněž části sborové, ansámblové (více
sólistů), taneční, ve 20. století byla opera často doplňována filmovou projekcí apod. Druhy
recitativů: 1. parlandandový recitativ - nahrazuje mluvený projev, jeho melodika klade důraz na
zřetelnou deklamaci a jasné členění textu, často využívá opakovaných tónů, doprovod se omezuje
na táhlé akordy. 2. secco recitativ - v překladu „suchý“, úsečné akordy doprovodu se střídají s
přednesem textu, bývá sem zahrnován často i parlandový recitativ, až do doby Mozartovy jej hrálo
cembalo, později se začalo používat orchestru, ovšem jen smyčcových nástrojů. 3. recitativ
accompagnato (doprovázený) - obsahuje citově a výrazově vypjatější text a bohatší melodické
ztvárnění, podporované podrobnějším propracováním doprovodu, hraného orchestrem. Árie formálně
jde o typ třídílné formy ABA, árie však vznikaly i mimo operu - v kantátách, oratoriích,
též jako tzv. koncertní árie s podobou samostatných vokálních skladeb. V opeře se rozlišovaly árie
duchovní a světské, v těch měla repríza části A v sólovém vokálním partu velmi zdobenou podobu.
Zpěvní části byly obklopeny instrumentálními ritornely - stejnými na začátku, mezi díly i na konci.
Árie také často obsahovala virtuozní kadenci. Druhy árií - koloraturní - je uplatňována oslnivá
pěvecká technika (zvláště pro koloraturní soprán), lyrická - formálně se blíží písni nebo rondu,
dramatická - často psána volnou fantazijní formou na vzrušený text.
Členění partitury
Partitura - souhrnný notový zápis skladby zachycující party jednotlivých nástrojů. Bývá buď velká
- určena dirigentovi pro práci s orchestrem, nebo malá (kapesní) - určena pro studijní účely
k poznávání skladeb. U komorních skladeb s klavírem je partiturou part klavíru - v něm jsou
zaznamenány i ostatní sólové hlasy.
Členění partitury - má ustálenou podobu, v horní části se nachází zápis partů dřevěných
dechových nástrojů, pod nimi party žesťových dechových nástrojů, poté nástroje bicí, další
nezvyklé nástroje, případně part sboru, sólové nástroje a nakonec party smyčcových nástrojů.
Zvláštní označení v partituře - 1. v partu nástrojů, které jsou psány po dvou (např. lesní rohy) lze
nalézt nad jedinou melodickou linkou označení a 2 (= čti a due), znamená, že tuto melodii hrají
v danou chvíli oba nástroje unisono (tedy v jednozvuku), 2. tutti (= všichni) - označuje část
skladby, kde jsou nástroje součástí doprovodné skupiny, ta se pak střídá se sólovými vstupy
jednoho nebo více nástrojů, jejichž nástup je v partituře i partech označen solo (příp. soli, je-li jich
více). V partu skupiny smyčcových nástrojů znamená označení solo část, kterou hraje pouze
koncertní mistr skupiny 3. v některých případech jsou i v partech jednotlivých smyčcových nástrojů
zaznamenány dvě nebo více melodických linek, v takovém případě se skupina dělí na menší
skupinky, které pak hrají jednotlivé melodie. Takové rozdělení souzvuků do jednotlivých hlasů je
označováno termínem divisi (děleně), odlišuje tak úseky ve skladbě, kde se o vícezvuk dělí několik
hráčů, od úseků, kde jsou také zaznamenány souzvuky, ale jsou hrány každým nástrojem tak, jak
jsou zapsány (tedy jako vícezvuky), 4. je-li nutno u jednotlivých nástrojů měnit ladění během
skladby (ať už přeladěním jako u tympánů transpozicí na stejném nástroji nebo výměnou za nástroj
jiného ladění jako např. u klarinetů), je změna naznačena v partu i partituře označením muta in
(např. muta in B - přelaď do B).
Úkol: prostudujte různé podoby partitur a vytvořte si seznam zkratek používaných pro jednotlivé
nástroje.
Obraty septakordu
Obraty septakordu - každý septakord má tři převraty (obraty), které se tvoří jako u kvintakordů přeložením
vždy dalšího spodního tónu o oktávu výš. Názvy vypovídají o vztahu nejhlubšího tónu
obratu k septimě a tónu základnímu, značí se číslicemi, ovšem zdola (prvně jmenovaný interval se
objeví ve jmenovateli, druhý v čitateli zlomku): kvintsextakord (6/5), terckvartakord (4/3),
sekundakord (2).
Kvintsextakord - 1. obrat septakordu, je složen z kvintakordu a sekundy, ta je v případě velkých
septakordů malá a naopak. U septakordů, které jsou tvořeny z durových a zmenšeného kvintakordu,
zůstává spodní tercie kvintsextakordu malá, u těch, které jsou tvořeny z mollových nebo zvětšeného
kvintakordu, je velká. Druhá tercie nad ní odpovídá druhé části názvu septakordu (u tvrdě malého
septakordu je malá atp.). Závěrečná sekunda je vždy u velkých septakordů malá, u malých velká,
u zmenšeného zvětšená.
Terckvartakord - 2. obrat septakordu, sekunda je vždy mezi dvěma terciemi. Spodní tercie je
velká u obou velkých septakordů (tvrdě a měkce), ale také u zmenšeně malého septakordu, malá
pak u obou malých septakordů (tvrdě a měkce), ale navíc i u zmenšeného a zvětšeně velkého
septakordu. (Toto je nutné se NAUČIT, nelze odvozovat!). Sekunda je tvořena stejně jako
u kvintsextakordů. Vrchní tercie je vlastně výchozí tercií septakordu - u septakordů tvořených
z durových a velkého kvintakordu je velká, u septakordů z mollových a zmenšených kvintakordů
malá.
Sekundakord - 3. obrat septakordu, jde o kvintakord postavený na sekundě. Je-li septakord složen
z durového kvintakordu v základním tvaru, také v sekundakordu se nad sekundou objeví tentýž
kvintakord. Také v případě tohoto obratu je sekundový interval převratem původní septimy, tedy u
malých septakordů jde o velkou sekundu, u velkých o malou...
Zmenšený septakord - je podobnou raritou jako zvětšený kvintakord - dělí oktávu na stejné díly, to
znamená, že všechny jeho obraty znějí stejně, jen se jinak píší.