Hranice nelidského: tělo, maso, asambláž jako strategie současného umění

Prožíváme dobu s hlubokou intimitou se stroji, kde je zcela nejisté, kde stroje končí a kde začínají. Tento intimní vztah, neboli co teoretik Achille Mbembe nazývá technofilií, se často vyjevuje myšlenkou překonání vlastní smrti a digitální replikací sebe samé. Paradoxně ale také zakoušíme posedlost dozorem hranic, ať reálných, jako například jejich nepropustností pro uprchlíky do pevnosti Evropa či metaforických, tedy hrůzou z překračování a ničení hranic mezi lidským a nelidským, subjektem a objektem, mezi lidmi, stroji a zvířaty. Narušení sebe samé, právě zásahem do vlastní tělesné autonomie je zabudované do západní kultury jako imaginace monstróznosti či antické chiméry, nebo v nesčetných filmech od Star Treku po Mouchu. Právě proto ale tělo hraje zcela zásadní roli v překonávání hranic a utváření naší subjektivity, ať je to něčím tak jednoduchým jako dotyk, či technologickou mediací virtuálna a sociálních sítí. Z pohledu feministické posthumanistické teorie tak posun od těla k ztělesnění, asambláži, či konceptu tzv. masa/flesh představuje zásadní politický nástroj s hlubokými implikacemi ve vztahu k přírodě, nelidem, právům trans lidí nebo i rasové politice. Přesto, že se mnoho uměleckých počinů nedávné doby nějakým způsobem věnuje tomuto tématu na rovině reprezentace neboli zobrazení, rozborem uměleckých děl Agniezsky Kurant, Anetty Mony Chisy a Lucie Tkáčové, Anicky Yi a jiných, se budu soustředit na umělecké strategie narušující hranice - jako imerzivní mykologii, performování microbiomu či tzv slime mould aesthetics. Zde samotný umělecký proces a práce hraje klíčovou roli ve výsledném čtení díla a jak budu ukazovat, tyto postupy, které přejímají posthumanistické přístupy jako decentralizace a deantropomorfizace těla, jsou slibným přínosem pro kolektivní politický projekt na poli současného umění.