28 SVĚTOVÁ REPUBLIKA LITERATURY model světové literatury je tady protikladný smířlivé reprezentaci světa, všude označované termínem globalizace. Historie literatury (tak jako ekonomie), jak ji zde budeme chápat, je naopak historií soupeření, v nichžje literatura v sázce a která tvoří - projevy odmítnutí, manifestacemi, specifickými převraty a revolucemi, oklikami, literárními hnutími - světovou literaturu. BURZA LITERÁRNÍCH HODNOT Když chtěl Paul Valéry v roce 1939 popsat skutečnou strukturu intelektuální směny přesnými termíny z oblasti, kterou nazval „duchovní ekonomie“, omlouval se za to, že se musel uchýlit k ekonomickému slovníku: ,Jak vidíte, vypůjčil jsem si jazyk burzy. Může se zdát podivné, přizpůsobíme-li jej duchovním věcem; avšak domnívám se, že v tomto bodě nic lepšího neexistuje, a možná že vůbec neexistuje žádnýjiný způsob, jak vyjádřit vztahy tohoto druhuj neboť duchovní ekonomii stejně jako ekonomii materiální, když se nad tím zamyslíme, lze docela dobře shrnout jako prostý konflikt v hodnoceních.“5 A pokračuje: „Tvrdím, že existuje hodnota ,duch‘, tak jako existují hodnoty nafta, obilí či zlato. Řekl jsem hodnota, protože zde existuje ocenění, posouzení významu a je tu také diskuse o ceně, kterou máme zaplatit za tuto hodnotu: za hodnotu ducha. Můžeme do této hodnoty investovat; můžeme ji sledovat, jak říkají lidé na burze; můžeme pozorovat její fluktuace v nevím jakém kurzu, který říká, jaké o ní má svět mínění. V tomto kurzu, jenž je vepsán do všech stránek deníků, můžeme vidět, jak tu a tam konkurujejiným hodnotám. Neboť hodnoty si konkurují [...]. Všechny tyto hodnoty, které stoupají a zase klesají, představují velký trh s lidskými záležitostmi.“456 „Civilizace je kapitál,“ píše Valéry o něco dále, „jehož navyšování může probíhat celá staletí, jako tomu je s některými formami kapitálu, 4 Zvýraznila P. C. 5 Paul Valéry, „La liberté de resprit", Regards sur /e monde actuel. CEuvres, Gallimard, Paříž 1960, edice „Bibliothěque de la Pléiade", sv. II, s. 1081 (vydání připravil a poznámkami doplnil Jean Hytier). 6 Tamtéž. PRINCIPY SVĚTOVÝCH DĚJIN LITERATURY 29 a v němž se ukládají jeho složité úroky.“7 Jde tedy podle Valéryho o „bohatství, jež se musí akumulovat jako bohatství přírodní, o kapitál, který musí být utvářen progresivními vrstvami lidského ducha.“8 Budeme-li pokračovat ve Valéryho úvaze tím, že ji přesněji přizpůsobíme specifické ekonomii literárního univerza, můžeme popsat soupeření, jehož se spisovatelé stávají účastníky, jako soubor směn, jejichž předmětem je specifická hodnota, jež koluje ve světovém literárním prostoru, veřejný statek, všemi požadovaný a všemi přijímaný - to, co se nazývá „Kulturní či Civilizační kapitál“, který zahrnuje rovněž kapitál literatury. Valéry považuje za možné analyzovat specifickou hodnotu toho, s čím se obchoduje pouze na onom „velkém trhu s lidskými záležitostmi“, co je ohodnoceno podle vlastních norem kulturního světa, co nemá společné měřítko s „ekonomickou ekonomií“, avšakjehož uznání by bylo příznakem existence jistého prostoru intelektuálního univerza, jenž nebyl nikdy sám o sobě pojmenován, v němž by se tyto specifické směny organizovaly. Literární ekonomie je tady umístěna na „trhu“, použijeme-li Valéryho termíny, tedy v prostoru, kde obíhá a směňuje se pouze jediná, všemi účastníky uznávaná hodnota: hodnota literární. Valéry však nebyl jediný, kdo vnímal fungování literárního světa pod touto zdánlivě antiliterární formou. Už před ním načrtl Goethe obraz literárního univerza, ovládaného novými ekonomickými zákony, a popsal „trh, na němž všechny národy nabízejí své zboží“.9 Podle Antoina Bermana je „objevení se Weltliteratur současné se vznikem Weltmarkť.10 Vědomé použití slovníku obchodu a ekonomie nebylo ani u Goetha, ani u Valéryho vůbec metaforické: (locthe si zakládá na konkrétním pojmu „obchod s idejemi mezi národy“,11 čímž evokuje „univerzální světovou obchodní výměnu“.12 Současně mu jde o to stanovit základy specifického vidění ' Tamtéž, s. 1082. " Tamtéž, s. 1090. 1 .1 W. von Goethe, dopis Carlylovi, 1827, citováno v Antoine Berman, UÉpreuve de Tétranger. Culíme et traduction dans 1'Allemagne romantique, Gallimard, Paříž 1984, s. 92. A. Berman, cit. d., s. 90. " I ni/ Strich, Goethe unddie Weltliteratur, Francké Verlag, Bern 1946, s. 17. 1 .1 W. von Goethe citovaný A. Bermanem, cit. d., s. 93. 30 SVĚTOVÁ REPUBLIKA LITERATURY literární směny, osvobozeného od okouzlujících předpokladů, jež zatemňují realitu vztahů mezi národy, aniž by se přitom směna redukovala na čistě ekonomické či nacionalistické zájmy. Proto považoval Goethe za klíčovou postavu tohoto literárního světa překladatele, nejen jako zprostředkovatele, ale rovněž jako tvůrce literární „hodnoty“: „Je tedy nutné chápat každého překladatele,“ píše Goethe, „jako prostředníka, jenž se snaží podporovat tuto univerzální duchovní směnu a nabízí se pro splnění úkolu, jímž je rozvoj tohoto zobecněného obchodu. Ať už lze proti nedostatečnosti překladu namítat cokoli, není tato aktivita o nic ménějedním z nejpodstatnějších a nejúctyhodnějších úkolů univerzální světové obchodní výměny.“^ „Z čeho se skládá tento kapitál, nazývaný Kultura či Civilizace?1, ptá se Valéry. ,Je konstituován především z věcí, z materiálních objektů - knihy, obrazy, nástroje atd., jež mají svou předpokládanou dobu trvání, svou křehkost, svou pomíjivost věcí.“'4 V případě literatury představují tyto „materiální objekty“ především texty, uspořádané, zaregistrované a deklarované jako národní, literární texty, proměněné v národní historii. Čím je literatura starší, tím důležitější je národní patrimonium a tím početnější jsou kanonické texty, jež ve formě „národních klasiků“ konstituují školní a národní panteon. Starobylost je určujícím prvkem literárního kapitálu:^ svědčí o „bohatství“ - ve smyslu množství textů ale také a především o „vznešenosti“ národní literatury, o jejím předpokládaném či potvrzeném prvenství vzhledem k ostatním národním tradicím a, v důsledku toho, o množství textů prohlašovaných za „klasické“ (to znamená unikajících současnému soupeření) nebo „univerzální“ (tedy osvobozených od jakéhokoli partikularismu). Jména jako Shakespeare, Dante či Cervantes shrnují zároveň velikost národní literární minulosti, historickou a literární legitimitu, kterou těmto jménům národní literatura uděluje, a univerzální - tedy zušlechťující a shodující se 13 J. W. von Goethe, tamtéž, s. 93. 14 P. Valéry, cit. d., s. 1090. 15 Při upřesňování Valéryho užití termínů „kulturní kapitál" či literární kapitál se pochopitelně opírám o pojem „symbolický kapitál", vypracovaný Pierrem Bourdieu (srov. zejména „Le marché de biens symboliques", LAnnée socioiogiquežl,1971, s. 49—126) a o pojem „literární kapitál", navržený především v knize Les Rěgles de l'art, Éditions du Seuil, Paříž 1992. (Český překlad Pierre Bourdieu, Pravidla umění, Host, Brno 2010.) MINI ll*V SVf TOVÝCH DĚJIN LITERATURY 31 • .....,n tonální ideologií literatury - uznání jejich velikosti. „Klasii ■ | on privilegiem těch nejstarších literárních národů,jež tím, že II lovily své zakladatelské národní texty jako nečasové a definovaly • d |t|t< li literární kapitál jako nenárodní a nehistorický, odpovídají |th -ní definici, kterou samy daly tomu, čím musí literatura nutně i i. I.isik“ ztělesňuje samotnou literární legitimitu, tedy to, co je • ■ n,i\ .nio jako pravá Literatura, od čeho jsou odvozovány hranice IiiIio co bude za literaturu uznáno, co bude sloužit jako specifické nicIII ko. Literární prestiž“ se také opírá o více či méně početné profemn ilní „prostředí“, o vybrané a kultivované publikum, o zájem ....... kracie či o osvícenou buržoazii, o salóny, specializovaný tisk, I il menční a prestižní literární řady, vyhledávané vydavatele, vyliliišt ne objevitele talentů - jejichž reputace a autorita může být ii ikkIiií či internacionální - a pochopitelně o slavné a respektovaní priovatele, kteří se plně zasvětili svému úkolu psát: v zemích »> v o< c dotovanou literaturou se velcí spisovatelé mohou stát „pro.......... ily“ literatury. „Připomeňme dvě podmínky,“ píše Valéry. ,,/\li\ <■ materiál kultury stal kapitálem, je rovněž nutná existence lidi. kteří pociťují jeho potřebu a kteří jej dokáží užívat [...] a kteří ii i < h uhé straně vědí,jak si osvojit čijak vykonávat to, co je obvykle tli i -.i, co patří k intelektuální disciplíně, ke konvencím a praktikám pil využívání arzenálu dokumentů a nástrojů, jež se po staletí naIih iinázdily.“16 Tento kapitál ztělesňují tedy všichni ti, kteří jej přeli i vají, kteří se jej zmocňují, proměňují jej a reaktualizují. Existuje i lorině literárních institucí, akademií porot, časopisů, kritiků, lili i .ii nich škol, jejichž legitimita se měří jejich počtem, starobylostí i n< inkem uznání, o němž rozhodují. Země s význačnou literární II h h< i v každém okamžiku znovu oživují své literární patrimonium .......ocí těch, kteří se na něm podílejí, a těch, kteří se domnívají, že i ní- odpovídají. I< upřesnění analýz Paula Valéryho můžeme využít „kulturní in■ lil .nory“, jež zkonstruovala Priscilla Parkhurst Clarková, aby pom\ n.ila literární praxe v několika zemích a použila je jako objekH ni indikátory objemu národního kapitálu. Každoročně analyzuje I’ Vuléry, cit. d., s. 1090. 32 SVĚTOVÁ REPUBLIKA LITERATURY v každé zemi počet publikovaných knih,*7 počty prodaných knih, dobu, kterou obyvatelé průměrně věnují čtení, výši finanční podpory spisovatelů, ale rovněž počet nakladatelů, knihoven, počet spisovatelů, jejichž tvář se objevila na bankovkách či na poštovních známkách, počet ulic, které nesou jméno slavného spisovatele, prostor vyhrazený knihám v tisku nebo čas věnovaný knihám v programu televizí.18 K tomu je třeba určitě připočíst ještě počet překladů a především ukázat, že „koncentrace produkce a publikování idejí“, jak napsal na jiném místě Paul Valéry,1.? není věc výlučně literární, ale velmi také závisí na setkávání mezi spisovateli, hudebníky a malíři, tedy na propojení několika různých typů uměleckého kapitálu, které přispívá ke vzájemnému „obohacení“. Je rovněž možné naopak měřit skromnost či dokonce absenci národního literárního kapitálu v některých zemích. Brazilský literární kritik Antonio Candido popsal to, co nazývá „kulturní slabostí“ Latinské Ameriky, když poukázal na absenci téměř všech výše uvedených prostředků: především vysoká míra negramotnosti, jež způsobuje,jak píše Candido, „neexistenci, rozptýlenost a vratké postavení publika, vhodného pro literaturu z důvodu malého počtu skutečných čtenářů“, dále „nedostatek prostředků pro komunikaci a šíření (nakladatelství, knihovny, revue, časopisy); nemožnost specializace spisovatelů na jejich literární práci, obecně považovanou za vedlejší, či dokonce amatérskou činnost“.20 Kromě relativní starobylosti a objemu má literární kapitál ještě další charakteristiku, jež spočívá v soudech a reprezentacích. Veškerý „kredit“, spjatý s prostorem, obdařeným vysokým „nemateriálním bohatstvím“, závisí na „mínění lidí“, jak říká Valéry, to znamená na míře uznání, jež je mu uděleno, a na jeho legitimitě. Je 17 Ve Francii bylo v roce 1973 publikováno 52,2 titulů na 100 000 obyvatel, oproti tomu v USA to bylo 39,7 titulům na 100 000 obyvatel. Šetření bylo provedeno v 81 zemích, vykazujících od 9 do 100 titulů na 100 000 obyvatel. Priscilla Parkhurst Clark, Literary France. The Making ofa Culture, University of California Press, Berkeley a Los Angeles 1987, s. 217. 111 Kařdý z těchto příznaků byl studován komparativně v několika evropských zemích a v USA. 1’HINCIPY SVĚTOVÝCH DĚJIN LITERATURY 33 C- i ! -9~ y- (. z námo, jaké místo přisoudil ekonomii Ezra Pound ve svých Cantos', také ve svém ABC četby vyhlašoval existenci vnitřní ekonomie ide|i a literatury: „Každá obecná idea se podobá bankovnímu šeku. Její hodnota závisí na tom, co za ni dostaneme. Jestliže pan Rockcfeller podepíše šek na milion dolarů, je to v pořádku. Když podcpíšu šek na milion dolarů já, je to žert, mystifikace, takový šek nemá žádnou hodnotu [...]. A stejné je to i s šeky na vědění [...]. Nepřijímáme šeky od cizích lidí bez referencí. V literatuřeje referencí Jméno1 toho, kdo píše. Po určitém čase získává kredit...“21 Idea „kreditu“22 v literatuře, jak ji načrtává Pound, umožňuje pochopit, jak je v literárním univerzu hodnota spojená přímo s vírou. Když se spisovatel stane „referencí“, když se jeho jméno stane hodnotou na literárním trhu, to znamená, když se obecně věří, že to, co dělá, má literární hodnotu, je jako spisovatel posvěcen, tedy je mu „propůjčen kredit“: kredit, Poundova „reference“, to je moc a hodnota zaručená spisovateli, jisté instanci, místu či „jménu“, díky víře, jež je mu prokazována; je to tedy něco, o čem on sám věří, že to má, a o čem i ostatní věří, že to má, a to představuje moc, jíž se věří a která vzbuzuje důvěru. (Jak říká Valéry: „Jsme to, čemu věříme, že jsme, a čemu věří i ostatní, že jsme.“23) Existence tohoto současně konkrétního i abstraktního „duchovního zlata“, jakjej nazývá Valery Larbaud, toho literárního kapitálu, je tedy možná pouze díky samotné víře, kterájej udržuje, a díkyjejím icálným a konkrétním účinkům. Tato víra zakládá fungování celého literárního univerza: všem jeho hráčům je společná víra v tentýž vklad do hry, jejž žádný z nich nevlastní, nebo přinejmenším nemají ho všichni stejně, ale ojehož vlastnictvíjsou všichni ochotni bojovat. Všemi uznávaný literární kapitál je zároveň to, čeho se snaží dosáhnout, a coje všemi přijímáno jako nutná a dostačující podmínka pro vstup do světové literární hry; dovoluje poměřovat literární praxe na základě normy, všemi považované za legitimní. Literární kapitál 34 SVĚTOVÁ REPUBLIKA LITERATURY tak existuje ve své nemateriálnosti pouze proto, že na všechny, kteří jsou ve hře, a především na ty, jimž se tohoto kapitálu nedostává, působí objektivně měřitelnými účinky, jež udržujíjeho důvěryhodnost. Obrovský zisk, který nemajetní spisovatelé nacházeli a stále ještě nacházejí v tom, že jsou publikováni a uznáváni literárními centry zhodnocení díky překladu, prestiž poskytovaná některými edicemi, jež se staly symboly literární excelence, nebo literárními institucemi, zušlechtění, zajišťované určitými předmluvami atd. -, vychází z některých z těchto konkrétních účinků literární víry. Literárnost Jednou z hlavních složek literárního kapitálu je řeč. Je známo, že politická sociologie řeči studuje užívání jazyků (a jejich relativní „hodnotu“) pouze v politicko-ekonomické oblasti a přehlíží to, co v prostoru ve vlastním slova smyslu literárním definuje jejich lingvisticko-literární kapitál, tedy to, co navrhuji nazvat jejich „literárností“.24 Díky prestiži textů, napsaných v jistých jazycích, mají tyto jazyky v literárním univerzu pověst jako jazyky mnohem literárnější než jiné a je jim souzeno ztělesňovat samu literaturu. Literatura je natolik spjata s jazykem, že máme sklon ztotožňovat „jazyk literatury“ („jazyk Racinův“ či „jazyk Shakespearův“) s literaturou samotnou. Má-li býtjazyku přisuzována vysoká míra literárnosti, předpokládá to dlouhou tradici, která v každé literární generaci pročišťuje, modifikuje a rozšiřuje škálu formálních a estetických možností jazyka; která ustavuje a garantuje samozřejmost vysoce literárního charakteru všeho, co je v tomto jazyce napsáno, a stává se tak sama o sobě literárním „certifikátem“. Existuje tedy literární hodnota, jež je připisována určitým jazykům, stejně jako jsou jim přisuzovány účinky ve vlastním smyslu slova literární, spjaté s užíváním jazyka ve sféře vzdělání, politiky, ekonomiky... Tuto specifickou hodnotu je třeba radikálně odlišit od toho, co dnes političtí analytikové „světového lingvistického systému“2.') popisují jako znaky centrality určitého jazyka. V závislosti Přičemž hodlám tento pojem používat velmi podobně, jako to činil Jakobson: jako to, co způsobujo, >o nějaký jazyk či nějaký text se stane literárním nebo že může být jako takový označen. Viz Abrtim do Swaan, „The Emergent World Language Systém", InternationalPoliticalScience Huview, sv, 14,3. července 1993. PRINCIPY SVĚTOVÝCH DĚJIN LITERATURY 35 na historii daného jazyka a s ním souvisejícího politického národa, stejně jako na literatuře a na literárním prostoru, lingvisticko-literární dědictví je spojeno rovněž se souborem technických postupů, vypracovaných v průběhu literární historie, formálních výzkumů, poetických či narativních forem a vymezení, teoretických debat a stylistických inovací, které obohacují škálu literárních možností. Proto působí literární i lingvistické „bohatství“ zároveň v reprezentacích i ve věcech, ve víře i v textech. V tomto smyslu můžeme pochopit, proč se někteří autoři, kteří psali v rámci „minoritních“jazyků, snažili zavést do samotného nitra těchto svých jazyků nejen techniky, ale dokonce zvukové stránky vyhlášeného literárního jazyka. V roce 1780 vydal pruský král Friedrich II. v Berlíně francouzský krátký esej (o několik let později byl text publikován v německém překladu, který zpracoval pruský státní úředník) pod titulem De la littérature allemande, des défauts qu’on peut lui reprocher, quelles en sont les causes, et par quels moyens on peut les corriger (O německé literatuře, o vadách, které jí lze vytýkat, o jejich příčinách a o prostředcích, jimiž je lze napravit).26 Touto mimořádnou shodou mezi zvoleným jazykem a tématem knihy dal německý monarcha najevo specifickou literární nadvládu, kterou na konci 18. století uplatňoval francouzský jazyk nad německými vzdělanci.2? Když tedy přijal za samozřejmou tuto francouzskou převahu - a zapomenul tak ve svém odmítnutí 11a velkolepé texty básníků a spisovatelů německého jazyka, jakými byli Klopstock, Lessing, Wieland, Herder a Lenz přiklonil se k realizaci určitého plánu na reformu německého jazyka, kterou považoval za nutnou podmínku vzniku klasické německé literatury. Aby uskutečnil svůj program „zdokonalení“ německéhojazyka, který je, jak říká, „napůl barbarský“ a „hrubý“, a který obviňuje /. toho, že je „rozptýlený, těžko uchopitelný, málo libozvučný“ oproti jazykům „elegantním“ a „vybroušeným“, Friedrich II. navrhuje němčinu zcela jednoduše italizovat (či latinizovat): „Máme velmi mnoho pomocných a aktivních sloves, jejichž poslední sla'■ Frédéric II de Pruse, De la littérature allemande, Gallimard, edice „Le Promeneur", Paříž 1994. Hivarol byl vyhlášen vítězem v konkurzu, jejž vypsala o tři roky později (1783) berlínská Akademie, za dílo Discours surl'universalité de la langue frangaise. Friedrich II. mu za to na Akademii přidělil katedru. 36 SVĚTOVÁ REPUBLIKA LITERATURY biky jsou nezvučné a nepříjemné na poslech, jako sagen, geben, nehmen-, přiložme k jejich zakončení a, učiňme z nich sagena, gebena, nehmena a bude to uchu lahodit.“28*303132 28 Frédéric II de Pruse, cit. d., s. 47. 28 Viz níže, s. 124-126. 30 Citováno Gérardem de Cortanze, „Rubán Darío ou le gallicisme mental", in: R. Darío, Azui..., Différence, Paříž 1991, s. 15-16 (překlad M. Daireaux). 31 Jeho estetický projekt byl vystavěn současně na vyhlašované opozici vůči „Západu" a jeho kultuře a na afirmaci nezcizitelné „siovanskosti". 32 Vélemir Khlebnikov, „Peintres du Monde!", Nouvelles du Jeu etdu Monde, Imprimerie nationale, Paříž 1994, s. 128 (vybral, přeložil a poznámkami opatřil J.-C. Lanne). Zvýraznila P. C. Podle téhož mechanismu podnikl na konci minulého století Rubén Darío, zakladatel „modemismo“,29 pokus importovat francouzskýjazyk do kastilštiny, jinak řečeno přenést do španělštiny literární prostředky francouzštiny. Příliš velký obdiv nikaragujského básníka k veškeré francouzské literatuře jeho století, jako byli Hugo, Zola, Barbey ďAurevilly, Catulle Menděs..., jej dovedl k rozvinutí techniky, kterou nazval „mentální galicismus“. „Obdiv, který pociťuji vůči Francii,“ vysvětluje v článku, publikovaném v La Nación v Buenos Aires v roce 1895, „byl obrovský a hluboký od mých prvních krůčků v duchovní oblasti. Mým snem bylo psát francouzský [...]. Zde tedy vidíte,jak došlo k tomu, že jelikožjsem myslel ve francouzštině a psal v kastilštině, jejíž čistota byla prokázána španělskými akademiky, vydal jsem tenkou knížku, která iniciovala současné americké literární hnutí.“3° Básník Velemir Chlebnikov, který se v Rusku v druhém desetiletí 20. století snažil dosáhnout univerzálního uznání ruského jazyka a poezie^1 tak vyjádřil skutečnou literární nerovnost jazyků v prostoru, který velmi přesně nazval „verbální tržiště“. Formuloval nerovnosti lingvistického a literárního obchodu s takovou jasnozřivostí, jaké dosahuje jen realismus, a to prostřednictvím ekonomické analogie, jež realismus dokonce překonává, když napsal: „Jazyky dnes slouží jako příčina nepřátelství a jako zvláštní zvuky slouží směně intelektuálního zboží, rozdělují mnohojazyčné lidstvo na bitevní pole celních bojů, na řadu verbálních tržišť, za jejichž hranicemi ztrácejí dané jazyky svou nadvládu a v jistém smyslu způsobují jazyky jako takové nejednotnost lidstva a vedou neviditelné války.“!2 PRINCIPY SVĚTOVÝCH DĚJIN LITERATURY 37 Bylo by třeba upřesnit indicie literární autority, které by umožňovaly uvažovat o těchto lingvistických bitvách, v nichž se účastní, aniž by si to vůbec uvědomili, pouze díky své příslušnosti k tomu či onomu jazykovému prostředí, všichni hráči a herci „vysoké hry“ literatury prostřednictvím textů, překladů, literárních posvěcení a exkomunikací. Taková indicie by zahrnovala starobylost, „vznešenost“, množství literárních textů, napsaných v daném jazyce, nespočet všeobecně uznávaných textů, nespočet překladů... Nutně by tak stavěla do opozice jazyky „vysoké kultury“ - to znamenájazyky na nejvyšší míru literární - a jazyky „rozsáhlé cirkulace“. Mezi ty první patří jazyky, jež jsou čteny nejen lidmi, kteří jimi hovoří, ale rovněž těmi, kteří si myslí, že stojí za to číst autory, již v těchto jazycích píšou nebo jsou do nich překládáni. Samy o sobě představují tyto jazyky jisté „povolení“ k literárnímu oběhu, protože potvrzují příslušnost k určitému literárnímu „ohnisku“. Jeden ze způsobů, jak upřesnit tuto indicii a jak měřit ve vlastním slova smyslu literární mocnost nějakého jazyka, by mohl spočívat v přenesení kritérií užívaných politickou sociologií do literárního univerza. Ve skutečnosti existují objektivní kritéria, jež dovolují změřit místo, které nějakýjazyk zaujímá v tom, co například Abram < Ic Swaan nazývá „vynořující se světový lingvistický systém“.33 Chápe soubor světových jazyků jako formující se systém, vyvozující svou koherenci z mnohojazyčnosti. Podle něj lze ohodnotit (poliucky) centrální pozici jazyka (to znamená objem jeho ve vlastním inyslu lingvistického kapitálu) na základě počtu vícejazyčných mluvčích, kteří jím hovoří: čím více je polyglotů, kteří daný jazyk užívají, tím více je tento jazyk centrální, to znamená dominantní.34 línými slovy řečeno, ani v politice nestačí počet mluvčích daného jazyka k ustavení jeho centrální pozice v systému popisovaném piko „figura květu“, což je lingvistická konfigurace, kde jsou všechny jazyky na okraji spojeny s centrem prostřednictvím polyglotů. ..Potenciál komunikace“ (to znamená zhruba rozsah lingvistického i< ritoria) je vždy podle Swaana „produktem podílu mluvčích daného jazyka mezi všemi mluvčími určitého (sub)systému a podílu " Viz Abram de Swaan, „The Emergent World Language Systém", cit. d. M Tamtéž, s. 219. 38 SVĚTOVÁ REPUBLIKA LITERATURY mluvčích tohoto jazyka mezi všemi vícejazyčnými mluvčími daného (sub)systému“.35 Jestliže v literárním světě může být prostor jazyků rovněž reprezentován „figurou květu“, tedy systémem, kde jsou okrajové jazyky spojeny s centrem prostřednictvím polyglotů a překladatelů, pak také bude možné měřit literárnost (moc, prestiž, objem lingvisticko-literárního kapitálu) nějakéhojazyka nikoli počtem spisovatelů nebo čtenářů tohoto jazyka, ale počtem literárních polyglotů (či protagonistů literárního prostoru, editorů, kosmopolitních zprostředkovatelů, objevitelů literárních talentů...), kteří jej užívají, a počtem literárních překladatelů - ať už exportních, nebo importních^6 -, kteří zajišťují oběh textů z tohoto jazyka nebo do něj. Kosmopolité a polygloti Jinak řečeno, hlavní indicií literární mocnosti je přítomnost mnoha významných zprostředkovatelů, učených chytráků a rafinovaných kritiků. Velcí prostředníci (často polygloti) jsou ve skutečnosti v jistém smyslu vykonavateli změny, „směnárníky“ pověřenými exportovat z jednoho prostoru do jiného texty, jejichž literární hodnotu tím fixují. Valery Larbaud, velký kosmopolita a překladatel, popsal světové vzdělance úplně jako členy neviditelné společnosti, jako svého druhu „zákonodárce“ Republiky literatury: „Existuje aristokracie, otevřená všem, která však nebyla nikdy, v žádné době příliš početná, neviditelná aristokracie, rozptýlená, zbavená vnějších znaků, bez oficiálně uznávané existence, bez pověřovacích listin či královských patentů, a přesto znamenitější než kterákoli jiná; bez momentální moci, a přesto požívající značnou vážnost, která často vede celý svět a určuje budoucnost. Právě z ní pocházejí panovníci skutečně nanejvýš svrchovaní,jaké zná historie,jediní, kteříještě roky a v některých případech dokonce staletí po své smrti řídí jednání mnoha lidí.“37 35 „The product of the proportion of speakers of a language among all speakers in the (sub)system and the proportion of speakers of that language among the multilingual speakers in the (sub)system that is, the product of its .plurality' and its .centrality', indicating respectively its size and its position within the (sub)system." A. de Swaan, cit. d., s. 222. 36 Viz Valérie Ganne a Marc Minon, „Géographie de la traduction“, Traduiri'Europe, F. Barret-Ducrocq (ed.j, Payot, Paříž 1992, s. 55-95. Autoři rozlišují mezi „intradukcí“, tedy importem cizích literárních textů do národního jazyka, a „extradukcí", to znamená vývozem národních literárních textů. 37 V. Larbaud, Ce více impuni, ia lecture. Domaine angiais, cit. d., s. 11. I hitu ll'Y SVĚTOVÝCH DĚJIN LITERATURY 39 I r tni moc této umělecké „aristokracie“ se tedy měří pouze v lite, ii mcli termínech: její „značná vážnost“ je něčím zcela jedinečným i dovoluje jí rozhodovat o tom, co je literatura, a s jistotou posvětit vl‘ ■ Imy, jež označí za velké spisovatele. Je vybavena nejvyšší mocí ii i.n ii ohromné hnutí univerzální literatury, označit ty, kteří se tak iiiiu ni „univerzálními klasiky“, to znamená těmi, kteří přesně řečeno d< l,i 11“ literaturu: jejich dílo, „v určitých případech i staletí po jejich linii", ztělesňuje samu literární velikost, načrtává hranice a normu liilm, co je a bude literatura, stává se ve vlastním smyslu „modelem“ ■ .1 cré budoucí literatury. l ato vzdělaná společnost, pokračuje Larbaud, „je jednotná a nedi limlná navzdory hranicím a literární, výtvarná a hudební krása |i pio ni něčím stejně pravdivým jako eukleidovská geometrie pro |i> ilcčenství intelektu. Jedna a nedělitelná, protože v každé zemi |i i mčasně tím nejnárodnějším i tím nejinternacionálnějším: nejnáludiiějším proto, že ztělesňuje kulturu, která soustředila a zformoViiI.i národ, a nejinternacionálnější proto, že to, co je jí podobné, mi odpovídající úroveň, své prostředí, může hledat pouze mezi i lilami jiných národů [...]. Takže mínění Němce, dostatečně vzdělaní Im ve francouzské literatuře, se bude pravděpodobně shodovat, pnluid jde o nějakou francouzskou knihu, s míněním francouzské i lily a nikoli se soudem nevzdělaného Francouze.“38 Tito velcí zpro■ah dkovatelé, jejichž ohromná moc posvěcení se měří pouze samotHiiii jejich nezávislostí, vyvozují přece svou autoritu ze své přísluším a i k určitému národu, jenž je rovněž paradoxně garantem jejich lili i arní autonomie. Jelikož podle Larbaudova popisu tvoří tito lidé •.pí ilcčnost, která ignoruje politická, lingvistická či národnostní děli ni, působí v souladu se zákonem literární autonomie proti polila kym a lingvistickým rozdělením (svět je jediný a „nedělitelný navo Imy hranicím“, jak tvrdí Larbaud) a na základě tohoto principu in 11, litelné jednoty literatury také posvěcují určité texty: tím, že vy.......ínjí texty z literárních ohrad a přihrádek, stanovují autonomní (uily nenárodní, internacionální) definici kritérií literární legitimity. I.iklo tedy můžeme chápat roli kritiků jako tvůrců literární hod...... Paul Valéry, jenž kritikovi přisoudil roli experta, který ohodl.inilii.', s. 22-23. 40 SVĚTOVÁ REPUBLIKA LITERATURY nocuje texty, používá termín „soudci“.39 Dovolává se „těchto znalců, těchto nevyzpytatelných amatérů, kteří sami díla netvoří, avšak vytvářejí skutečnou hodnotu; jsou to náruživí, avšak neúplatní soudci, pro něž či proti nimž je příjemné pracovat. Umějí číst: to je ctnost, která je již ztracena. Slyší a dokonce umějí naslouchat. Umějí se dívat. Tím má být řečeno, že to, co se rozhodli znovu přečíst, znovu vyslechnout či znovu shlédnout, se tímto návratem proměnilo ve spolehlivou hodnotu. Výsledkem toho je, že vzrostl univerzální kapitál.“4° Díky tomu, že kompetence kritiky je uznávána všemi příslušníky literárního světa (počítaje v to i ty nejprestižnější, jako je Valéry), soudy a verdikty, které vynášejí (potvrzení či zavržení) mají objektivní a měřitelné účinky. Uznání Jamese Joyce těmi nejvyššími instancemi literárního světajej umístilo do pozice zakladatele a proměnilo jej v jistý druh „měrné jednotky“ literární moderny, na jejímž základě se „oceňovala“ zbývající literární produkce; naopak, zavržení vynesené nad Charlesem-Ferdinandem Ramuzem (ačkoli byl nepochybně první, kdo ještě před Célinem „objevil“ hovorovou řeč pro románové vyprávění) jej vyhostilo do pekla druhořadých, provinčních rolí francouzské literatury. Obrovská moc říci, co je literatura a co není, vyznačit meze literárního umění, náleží výhradně těm, kteří si dávají, a jimž se obecně přiznává, právo určovat zákony literatury. Tak jako kritika, i překlad je sám o sobě zhodnocením nebo posvěcením či, jak říká Larbaud, „obohacením“: „Současně s tím, jak zvyšuje své intelektuální bohatství, obohacuje [překladatel] svou národní literaturu a dělá čest svému vlastnímujménu. Nechat vstoupit do nějakého jazyka a literatury významné dílojiné literatury není žádný temný podnik bez jisté dávky velikosti.“41 „Spolehlivá (literární) hodnota“, získaná díky uznání opravdové kritiky, umožňuje, jak říká Valéry, „zvyšovat univerzální (literární) kapitál“ tím, že se podpoří připojení uznaného díla ke kapitálu toho, kdo jej uznal. Kritik, stejně jako překladatel, přispívá k růstu literárního dědictví svého národa. Kritické uznání a překlad jsou tedy zbraněmi v boji o literární kapitál. Tito velcí zprostředkovatelé všakjsou, jak ukazu" lnuto tormin užíval rovněž Cocteau, když mluvil, vztekle, □ divadelních kriticích. *' Pnul Vnlóry, „La liberté de 1'esprit", cit. d., s. 1091. Zvýraznila P. C. " V I nihnud, Souš Hnvocation de saintJéróme, cit. d., s. 76-77. ITIINCIPY SVĚTOVÝCH DĚJIN LITERATURY |c případ Valéry Larbauda, zcela naivně oddáni té nejčistší, nejvíce odhistorizované, „odnárodněné“, depolitizované reprezentaci literatury a jsou naprosto pevně přesvědčeni o univerzálnosti estetických kategorií, prostřednictvím nichž hodnotí díla. Jinak řečeno, jsou ti pi vní, kdo jsou zodpovědní za nedorozumění a mylné výklady, jež < harakterizují literární uznání v centrech (a zejména, jak uvidíme, \ Paříži), mylné výklady, které jsou pouze důsledky etnocentrické zaslepenosti center. 1’nříž, město literatury < fproti národním hranicím, jež produkují politická přesvědčení (a nacionalismy), literární svět vytváří svou geografii a svá vlastní lozdčlení. Literární teritoria jsou definována a vymezena podle své ■ i etické vzdálenosti od místa „výroby“ a uznání literatury. Měsi i kde se soustředí a akumulují literární zdroje, se stávají místy, vi žení monarchie, vynález lidských práv - cožje obraz, který obdaII Francii velkým věhlasem země s tolerancí k cizincům a poskytující azyl politickým uprchlíkům.Je ale také hlavním městem vzdělanosti, umění, luxusu a módy. Paříž je tedy hlavním městem intelektuálů, iiillitrem dobrého vkusu, a současně zakládajícím místem politické ' i:linrles-Ferdinand Ramuz, Paris. Notesďun Vaudois( 1938), nové vydání Éditions de FAire, Lau’.nnne 1978, s. 65. ' I’ Valéry, „Fonction de Paris", cit. d., s. 1007-1010.