Učitel je jedním z klíčových aktérů edukačního procesu, a přesto se mu věnuje poměrně malý prostor. Data na jedné straně ukazují, že učitel patří mezi nejvíce respektovaná povolání (téměř vždy se objevuje v první desítce), ale současně jde o povolání silně ohrožené stresem, syndromem vyhoření a také jistou krizí profesní identity spojené s folkovou pedagogikou či představou, že edukaci rozumí každý. Psychologie učitele jako vědní disciplína spadá primárně pod pedeutologii, ale má také přesahy do pedagogické psychologie, pozitivní psychologie a dalších oborů. 

Je třeba zdůraznit, že ideální učitel neexistuje, a také, že neexistuje ani ideální typ ideálního učitele. Existuje velké množství jak učitelských typologií, tak také modelů sledujících vývoj učitele v čase – například iniciační fáze (spojená s nástupem na školu a šokem z reality) přes stabilizaci, experimentování a modifikaci zkušeností, stabilizace, zklidnění a odchod do ústraní. O začínajícím učiteli obvykle hovoříme v prvním, nejvýše ještě ve druhém roce po příchodu na školu; po pěti letech má učitel již poměrně velké zkušenosti a může procházet systémem DVPP, postupně se stává třídním učitelem, případně může pracovat jako předseda oborové komise či jako uvádějící učitel. 

Právě výše zmiňovaný šok ze školního prostředí patří mezi nejčastější důvody, proč učitelé odcházejí ze škol během prvních pěti let své práce. Současně je třeba říci, že mimo neustále diskutované otázky platového ohodnocení, je velkým problémem pouze minimální možný kariérní růst a něco, co bychom mohli označit za krizi profesní identity, tedy neustálá snaha o „laicizaci“ edukačního prostředí. Učitelé jsou obecně velice dobře vybaveni na odborný výklad, lze říci, že své látce rozumí natolik, že příprava je často spíše drobného charakteru. Nejvíce zatěžující je ale schopnost adekvátně reagovat na neočekávaný vývoj hodiny, vedení schůzek s rodiči nebo řešení kázeňských přestupků. 

Učitel svými kognitivními zkresleními může významně přispět k distribuci studijní úspěšnosti ve třídě. Ukazuje se, že učitelé, kteří provádějí rychlý odhad žáků na schopné a neschopné, druhou skupinu skutečně k neúspěchu odsuzují. Na druhé straně existence podporovaných osob má za následek (Pygmalion efekt a Galatea efekt) nárůst jejich prospěchu. Těchto zkreslení se člověk běžně dopouští a je třeba se s nimi učit pracovat. 

Každý učitel má svůj styl učení se, svůj styl myšlení i přístup k vyučování. Z nich je následně konstruován vyučovací styl, který je vnímaný jako poměrně unikátní svébytný způsob učení druhých. Jakkoli mají různé video studie a didaktické analýzy nesmírně zajímavé dopady na to, jak se může jedinec zlepšovat ve svém edukačním chování, je nutné zdůraznit, že ona svébytnost je něčím, co činí učitele učitelem. V této souvislosti se hovoří o tom, že pro utváření identity učitele je důležitý průsečík vlastního sebepojetí a toho, co po daném jedinci vyžaduje škola nebo obecně vzdělávací systém. 

Identita učitele patří mezi klíčová témata, se kterými je nutné v této oblasti pracovat. Mareš ve své Pedagogické psychologii (s. 438-439) uvádí dva modely konstituce identity učitele. Můžeme brát v potaz buď systémové hledisko, kde spolu interaguje složka osobního prostředí, pracovního prostředí a profesní cyklus učitele. Nebo lze uvažovat o cibulovém modelu, který prochází linií poslání – identita – přesvědčení – kompetence – chování. Všechny tyto složky pak přirozeně interagují s prostředím. 

Postupně se také u nás začíná klást větší důraz na spirituální složku osobnosti učitele. Seligman hovoří o tom, že jde o jednu z dimensí osobnosti, na kterou nemůžeme zapomínat, pokud chceme skutečně dobře pracovat. Tématu se u nás věnují například Jankovský nebo Muchová. Nejde přitom o nějaké esoterické nebo nutně náboženské pojetí, ale o něco podstatně širšího, jistou formu spirituality má každý. 

Fontana pak v psychologii učitelské profese akcentuje schopnost zvládání stresu jako jednoho z klíčových problémů učitelské profese. Zdůrazňuje přitom zásady soustředění se na problém, který je se stresem spojený, více studovat druhé lidi než do nich projektovat jejich možné motivace či uvědomění si, že emoce jsou něčím, co je naše, nikoli druhých – nikdo v nás nemůže vyvolat negativní emoce. Pozitivní psychologie pak zdůrazňuje zaměření se na smysl práce nebo na analýzu pozitivních věcí v daném dni nebo situaci.