79Studie a texty Nové počátky brněnské sorabistiky140 Ivo Pospíšil Někdy v polovině 80. let 20. století jsem se z popudu tehdejšího děkana Filozofické fakulty Univerzity J. E. Purkyně v Brně, známého odborníka na stylistiku, autora řady vysoce odborných i populárních knih o češtině a guru řady dnes slavných českých lingvistů, dnes již většinou záměrně zapomenutého, prof. Jana Chloupka (1928–2003) zúčastňoval konferencí pořádaných česko-německou komisí (ČSSR – NDR) ve východním Berlíně. Na jedné z nich jsem poznal známého lužickosrbského historika a literárního historika Pětra Malinka (Peter Mahling, 1931–1984), mimo jiné editora Sebraných spisů J. Barta Ćišinského. Malink trpěl iluzemi poválečných lužickosrbských vlastenců odchovaných českými institucemi v Rumburku (dnes tam mají jiné problémy) a České Lípě, že se Srbové musí rozmnožovat, aby uchovali národ, a proto měl velký počet dětí: většinou hovořily německy a on sám na dveřích svého budyšínského bytu měl cedulku s německým zněním svého jména a příjmení. Malink byl jedním z posledních lidí již v podstatě vymřelé generace, která ještě uměla česky. Nad tím jsem se – za zády s úvahami o smrti jazyka a národa z pera Pavla/Paula Eisnera – vážně zamyslel. V jedenáctém čísle Česko-lužického věstníku z listopadu 1998 jsem si v osobních zprávách povšiml dvou oznámení: sedmdesátin hudebního skladatele a hudebního vědce Jana Rawpa (od něho mám gramofonovou desku jeho originálních skladeb s věnováním) a smrti Katy Malinkowé, vdovy po Pětru Malinkovi. To mě přivedlo k napsání malé vzpomínky.141 Tam jsem psal, jak to v mé paměti rozehrálo souvislosti mých vztahů k Lužici z počátku 80. let. Seznámení s dr. Pětrem Malinkem se tedy odehrálo ve východním Berlíně: bylo to po diskusi, kde bylo středem pozornosti v té době a snad ani teď nepříliš oblíbené téma tzv. malých a velkých národů. Pětr Malink si povšiml mých názorů a pozval mě na oběd do české restaurace na Leipziger Strasse. Po pravdě řečeno: ty názory se týkaly především národů bývalého SSSR. Viděl jsem, že to nějaké ostražité ideology docela zaujalo, ale taky Pětra Malinka: jeho ovšem kladně. Sám si mi posléze stěžoval na měnící se vztahy tehdejších představitelů NDR k Lužickým Srbům, na omezování škol apod.: prostě na to, co se v jiných kulisách a kostýmech opakuje dodnes včetně některých odborných studií, o nichž se v minulosti i v současnosti diskutuje. Pak už následovalo pozvání do Budyšína do ústavu akademie věd a Koła srbských spisovatelů. Jednu cestu jsem podnikl s manželkou a s manželi Suchých – Josef Suchý, básník a překladatel z němčiny a lužické srbštiny tehdy slavil kulaté jubileum a Koło mu uspořádalo velké ovace. Tam jsem přednesl referát o vztahu Suchého básnické a překladatelské tvorby, který pak vyšel v časopisu Lětopis. Měl jsem i přednášku v akademii věd o literárních žánrech.142 Seznámil jsem se tu také s hudebním skladatelem Janem Rawpem (1928–2007) a spisovatelem Jurijem Krawžou (1934–1995). Zdálo se, že 140 Viz sborník a naši stať: Pospíšil, I., J. Šaur et al. Sorabistika – metodologie, zkušenosti a budoucí směřování. Brno: Masarykova univerzita, 2011; Ztrácející se paměť, mizející svět aneb Několik personalistických leptů česko-lužickosrbských z nedávné doby. In: Pospíšil, I., J. Šaur et al. Sorabistika – metodologie, zkušenosti a budoucí směřování. Brno: Masarykova univerzita, 2011, s. 21–27. 141 Viz POSPÍŠIL, I. Vzpomínky na Lužici. Česko-lužický věstník. 1999, IX, 1, s. 2–3. 142 O J. Suchém a Lužici viz studie: Básník Josef Suchý a jeho překlady z lužickosrbské literatury. Lětopis Instituta za serbski ludospyt. 1984, roč. 31, č. 1, s. 87–92; Josef Suchý mezi idylou, elegií a kronikou. In: Černá a bílá pravda. Josef Suchý (1923–2003). Brno: SvN Regiony, 2004, s. 21–28. 80 Ústav slavistiky nadějná spolupráce s Pětrem Malinkem a jeho ženou a dílem i jeho dětmi, pokud jsem je vůbec stačil tehdy všechny poznat, bude zdárně pokračovat – nabízelo se široké pole vzájemných kontaktů a Pětr, s nímž jsem se spřátelil, byl plný nadějí: nabízelo se mu studium ve Spolkové republice i jinde. Tomu však zabránila jeho nečekaná nemoc a smrt (1984). Po vzniku Ústavu slavistiky FF MU jsem si vzpomněl na mladého, nadějného chlapce France Šěna/Schöna, jenž se stal mezitím ředitelem Letní školy sorabistiky. Tam jsem nejprve vyslal brněnskou doktorandku, rusistku a germanistku Helenu Filipovou, která potom nabízela první úvody do sorabistiky pro brněnské slavistické zájemce, a v tom bylo potom pokračováno): to byl první kontakt, po němž následovaly další – a vydaly své plody, i když jinde. Mezi nimi to byli dnešní pěstitelé brněnské sorabistiky Josef Šaur a Petr Kalina, kteří se již na Lužici dívají v duchu brněnských areálových studií z širšího pohledu jazykově literárního i muzikologicko-folkloristického a konají pro studenty nejen pravidelné úvody do sorabistiky, angažovali se v redakci Česko-lužického věstníku, který vydává Společnost přátel Lužice, ale také jednou ročně pořádají pravidelné studentské exkurze do Lužice, především do Budyšína a jeho okolí. Tak tedy začal obnovený zájem brněnské slavistiky o sorabistiku poté, co zde kdysi působil sorabista JUDr. Karel Kyas (1881–1958), dlouholetý místopředseda a posléze předseda brněnské pobočky Česko-lužického spolku „Adolf Černý“ (do roku 1928, zabýval se také zkoumáním Hlučínska a jeho slovanské populace) a který publikoval nejen ve Věstníku Matice opavské, v časopise katolické pravice Řád, ale také v Lětopisu Institutu za serbski ludospyt v Budyšíně (šlo o studii Lužičané v Olomouci z roku 1955 a hornolužicky napsanou práci o dolnolužickém humanistovi W. Kriegerovi z téhož roku aj.). Přetrženou nit se mi podařilo navázat i tím, že jsem budoucího docenta a profesora, který nejprve dálkově vystudoval češtinu a polštinu, později externího doktoranda a doktora, brněnského novináře a spisovatele Ludvíka Štěpána, jehož jsem v roce 1997 navrhl přijmout a přijal na na Ústav slavistiky nejprve externě, později i interně, pověřil vedením západoslovanského semináře a současně péčí o sorabistiku, což potom přineslo další plody. Bohužel se to výrazněji neprojevilo např. v lexikografické a jiné aktivitě, ale to se nyní mění k lepšímu, o čemž svědčí i vydání komplexněji pojaté knihy o Lužických Srbech, když už tradiční literárněhistorické výklady – jakkoli užitečné – se již poněkud přežily.143 Sorabistika v podobě úvodních lekcí a širších souvislostí zůstává součástí konceptu brněnské slavistiky. 143 Viz náš úvod: Materiály z dějin a současnosti areálu Lužice a Lužických Srbů. Dílna, sonda a emblém skeptické vize. In: Čermák, R., G. Maiello. Nástin dějin a literatury Lužických Srbů. Středoevropské centrum slovanských studií. Brno: Středoevropské centrum slovanských studií, 2011, s. 5–6.