Studium praslovanštiny a staroslověnštiny. Příbuznost slovanských jazyků Studium praslovanštiny nStudium společného prehistorického období slovanských jazyků, který tvoří počáteční vývojovou etapu každého z nich nPoznání praslovanštiny je důležité i pro hlubší pochopení současného stavu kteréhokoliv ze slovanských jazyků nZnalost prehistorických (a historických) jazykových procesů napomáhá poznat současný jazyk a umožňuje postřehnout souvislosti v jeho systému i tam, kde pouhý synchronní popis konstatuje jen existenci zcela neproduktivních jevů, „výjimek“ Studium praslovanštiny nPraslovanština je klíčem k vzájemnému srovnávání různých slovanských jazyků, k pochopení jejich charakteristických shod a rozdílů nKontrastivní pohled na slovanský jazykový svět prohlubuje poznání kteréhokoliv slovanského jazyka tím, že uvádí jeho strukturu jako celek, ale i její dílčí charakteristiky v souvislostech Studium staroslověnštiny nStudium počáteční fáze slovanské písemné vzdělanosti, která se z Velké Moravy rozšířila ve středověku skoro do celého slovanského světa nStudium staroslověnštiny pomáhá lepšímu a názornějšímu poznání písemně nedoložené (jen zrekonstruované) praslovanštiny nStaroslověnština je písemně zaznamená z doby, kdy diferenciace slovanského jazykového společenství nebyla příliš hluboká a proto může suplovat pozdně praslovanské východisko vývoje všech slovanských jazyků, zvlášť co se týče hláskové podoby mnoha slov a tvarosloví nStaroslověnština jako spisovný jazyk působila i na vznik a formování i jiných spisovných slovanských jazyků PŘÍBUZNOST SLOVANSKÝCH JAZYKŮ nSoučasné slovanské jazyky (čeština, slovenština, polština, horní a dolní lužická srbština, ruština, běloruština, ukrajinština, bulharština, makedonština, srbština, chorvatština, bosenština, černohorština a slovinština) jsou si navzájem značně podobné – jak slovní zásobou, tak i gramatickou stavbou – četné shody v jednotlivých slovech, slovních spojeních a v celých větných úsecích (největší stupeň shody – čeština a slovenština, bulharština a makedonština) Ukázky blízkosti slovanských jazyků ve flexivních koncovkách Ukázky blízkosti slovanských jazyků ve flexivních koncovkách Ukázky blízkosti slovanských jazyků ve flexivních koncovkách Základní slovní fond (indoevropský základ) Podle původu je v praslovanské slovní zásobě třeba rozeznávat několik vrstev. Většinu slov základního slovního fondu zdědil praslovanský jazyk z indoevropského základu; ten byl ovšem na praslovanské půdě zčásti obměněn (a to jak ve své hláskové podobě, tak i jistými změnami významovými). Ta slova začleňují praslovanštinu pěvně do rodiny indoevropských jazyků. Sem patří především různá slova z následujících tematických skupin: Základní slovní fond (indoevropský základ) příbuzenské vztahy (slova se vyznačují značnou houževnatostí a udržela se v dost značném počtu ve slovanských jazycích podnes): mati, dъkti, sestra, bratrъ, synъ, svekrъ, svekry, děverь, zętь, žena, mǫžь aj. Lingvisté tvrdí, že praindoevropského původu je také základ slovanského slova otьcь, které máme dosvědčeno jen některými jinými indoevropskými jazyky (rozšířenější je označení, jež má v latině podobu pater). Jde tu o stará synonyma, z nichž jedno mělo původně silnější citové zabarvení, časem je však ztratilo. Některé indoevropské jazyky zůstaly při starém označení neutrálním, jiné podržely označení, jež mělo původně expresivní zabarvení. V novodobých slovanských jazycích se citové názvy pro otce tvoří od jiného základu (čes. papínek, rus. папа). V některých slovanských jazycích expresivní výrazy vytlačily staré otьcь (ukr. батько, bulh. баща) Základní slovní fond (indoevropský základ) základní výrobní úkony a prostředky: orati, šiti, plesti, viti, *melti (čes. mlít), vezti, tesati, *pekti (čes. péci) atd. bydlení: domъ, dvorъ aj. K těm pak přibyly výpůjčky z jiných jazyků, hlavně z germánštiny. domácí zvířata: *porsę (čes. prase, lat. porcus), ovьca (čes. ovce, lat. ovis), agnę (čes. jehně, lat. agnis), govędo (čes. hovado) aj. Nejasného původu a bez přímých paralel v jiných indoevropských jazycích jsou však např. názvy końъ (čes. kůň), volъ (čes. vůl), pьsъ (čes. pes). Základní slovní fond (indoevropský základ) číslovky: dъva (čes. dva, lat. duo), tri (čes. tři, lat. tres), šestъ (čes. šest, lat. sex) atd. Starým indoevropským slovem je také číslovka sъto, jež bývá někdy považována za slovanskou výpůjčku z íránštiny. V slovanštině je však výpůjček z íránštiny málo a výklad o iránském původu této číslovky není přesvědčivý. Číslovka tisíc má paralelu v germánštině (gótšt. Þūsundi) a v baltštině (лит. tū́kstantis). Ostatní jazyky indoevropské se tu rozcházejí. Některé slovanské jazyky nahradily starý výraz výpůjčkami z jiných jazyků (bulh. хиляда, srb. хиљада). Základní slovní fond (indoevropský základ) některá pojmenování částí těla: vedle starých výrazů jako je sьrьdce, krъvь, oko, ucho aj., jsou tu nová slova, jako noga (lit. naga „kopyto“), rǫka (lit. rankà), *golva (čes. hlava, lit. galvà), prьstъ (lit. pirštas). slovesa: nesti, mesti, *velkti substantiva: lǫkъ, *vorna, věverica, rogъ, vrьchъ, věnьcь, jezero, duchъ, nožь aj. Základní slovní fond O lexikálním složení praslovanštiny můžeme si udělat přesný obraz na základě svědectví staroslověnštiny a stavu v ostatních slovanských jazycích. Celkový charakter slovní zásoby jednotné slovanštiny je dán způsobem života starých Slovanů, jejich hmotnou a duchovní kulturou. Mnoho slov ze slovní zásoby starých Slovanů žije v slovanských jazycích dosud, i když se tato slova hlaskově a významně změnila. To jsou hlavně slova, která v jazyce starých Slovanů patřila k základnímu slovnímu fondu. Základní slovní fond je nejdůležitější částí slovní zásoby a jeho jádrem jsou slova kořenná. Základní slovní fond je velmi stálý, přetrvává často celá staletí a je základem pro tvoření nových slov Základní slovní fond Podrobné srovnávání prokázalo, že v současných slovanských je 1250 společných základních slov. To jsou ovšem jen slova základní, většinou neodvozená, takže při uplatnění produktivních slovotvorních principů by byl počet shodných slov, zděděných z praslovanštiny, ještě mnohem větší. Základní slovní fond Po stránce formální mají v stare slovanské zásobě převahu slova popisná. Slova mohla mít zároveň předponu a příponu, po případě i více předpon a přípon. Několik přípon měla např. deminutiva (pastušьkъ < pastuchъ), substantiva ženského rodu (rodičьka < rodičь). Plnovýznamná slova jsou zpravidla aspoň dvoučlenná, skládají se z tzv. základu, který je nositelem hlavního věcného významu, a z částí odvozovacích, jež mohou být tvořena jen koncovkou nebo zároveň příponami i předponami. Koncovky měly jen význam gramatický, přípony a předpony většinou lexikální a gramaticko-lexikální. Základní slovní fond Složených slov se užívalo v jazyce starých Slovanů poměrně málo, některé typy však nepřestávají být produktivní. To platí např. o složeninách, jež vyjadřují vlastnost něčeho nebo někoho: trъrǫkъ (trojruký), inočȩdъ (jednorozený), dlъgonogъ (dlouhonohý). Některé staré složeniny však vznikly napodobením cizích vzorů např. milosrьdъ (napodob. lat. misericors). Složenin se hojněji užívalo jako vlastních jmen osobních a místních: *Voldimirъ, *Svętoplъkъ, *Vyšegordъ. Ukázka lexikálních shod mezi slovanskými jazyky Ukázka lexikálních shod mezi slovanskými jazyky Jak vzniká blízkost, podobnost mezi jazyky? n1. Shody pocházejí ze společného základu, z jazyka, z něhož se zkoumané jevy vyvinuly (vývoj divergentní) – během vývoje se v jednotlivých zkoumaných jazycích vytvořily nové jevy, ale to, co mají společného, je dědictví ze starých dob n2. Shody nepocházejí ze společného „prajazyka“, ale vznikly sekundárně, sblížením jazyků, které dříve společné rysy neměly (vývoj konvergentní) n n1. vývoj divergentní - „jazykové rodiny“ – skupiny příbuzných jazyků, které se vyvinuly rozrůzněním původní jednoty (např. jazyky románské – z vulgární latiny) n2. vývoj konvergentní - „jazykové svazy“ - skupiny jazyků navzájem blízkých, které se vytvořily sekundárním sblížením na základě územních souvislostí a při působení společensko-historických faktorů (ekonomických, politických, kulturních atd.) (např. Balkánský jazykový svaz – geneticky nepříbuzné jazyky Balkánského poloostrova, u nichž se vyvinuly některé společné rysy (balkanismy) jako výsledek blízkého historického a kulturního vývoje (postponovaný člen, splynutí genitivu a dativu sg., zánik infinitivu) - sem patří albánština, rumunština, nová řečtina, bulharština, makedonština a jihosrbská nářečí a jen okrajově turečtina). n Slovanské jazyky Doporučená literatura BOGOCZOVÁ, I. Cvičení a texty ke studiu základů slovanské filologie a staroslověnštiny, Ostrava, 1995. DAVIDOVÁ, D. Základy slovanské filologie a staroslověnštiny. Ostrava: PFO, 1978. HORÁLEK, K. Úvod do studia slovanských jazyků. 1. vyd. Praha: ČSAV, 1955. JAKOBSON, R. Cyrilometodějské studie. 1. vyd. Praha : Euroslavica, 1996. Języki słowiańskie wobec współczesnych przemian w Europie. Red. S. Gajda. Opole : Wyższa Szkoła Pedagogiczna, 1993. KURZ, J. Učebnice jazyka staroslověnského. 1. vyd. Praha: SPN, 1969. Doporučená literatura LAMPRECHT, A. Praslovanština . Brno: UJEP, 1987. LAMPECHT A., K otázce základního slovního fondu v českém jazyce, Sborník prací fil. fakulty BU I, 1952, A, č. 1 PETR, J. Základy slavistiky. Praha: SPN, 1984. ŠTEC, M. Úvod do staroslovenčiny a církevnej slovančiny. 1. vyd. Prešov: Pravoslávna bohoslovecká fakulta, 1994. VEČERKA, R. Staroslověnština . 1. vyd. Praha: SPN, 1984 VEČERKA, R. Staroslověnština v kontextu slovanských jazyků. Olomouc: Euroslavica, 2004. VEČERKA, R. Základy slovanské filologie a staroslověnštiny (skriptum). 3./4. dotisk 4. vyd. Brno : MU, 1998 (i jiná vydání).