MORFOLOGIE: Gramatické kategorie: druh slova (10) číslo (sg, pl /du/) pád (N G D A V L I) rod (m. f. n.) určenost (jen B, M) vid (d – nd) slovesný rod (akt – pas) osoba (1. 2. 3.) čas (prézens – futurum – préteritum jako základ + další možnosti) způsob (indikativ – imperativ – kondicionál /optativ S, H, nepřímá výpověď B, M/) DRUHY SLOV: formální hledisko (ohebná x neohebná) sémantické hledisko (autosémantická x synsémantická) O: S, A, Pron, Num, V x NO: Adv, Prep, Konj, Part, Int AS: S, A, Num, V, Adv x SS: Prep, Konj, Part – Pron; Int PÁD: - unifikace substantivní deklinace - S, H: zvláštnost Gpl –a rodově nediferencovaná (jelena, imena, žena). - pádový (tvarový) synkretismus: D/Lsg m. –u, D/L/Ipl m./n. –ima, f. -ama (nedostatek rodové specifikace); u f. typ kost (G/D/L/Isg –i), u m. N/Asg neživ. x G/Asg živ., u n. N/Asg, u f. a n. N/Apl. - Rozdíly v tvrdé a měkké deklinaci: S, H u m. jen v Isg (kmetom x stricem), u n. v N/A/Isg o/e, též B a M v Nsg o/e, u f. rozdíl zcela setřen. - Hláskové alternace: V sg k-c, g-z, h-s (majci, nozi, svrsi), ale kolísání sluga – slugi/sluzi, bez alternace –sk, -šk, -zg... (puška – puški, kocka – kocki...). Vokalická alternace o-l (orao – orla), fakticky l po vkladném a nebo e alternuje s o. V pl S, H k-c, g-z, h-s (vojnici, kovčezi, orasi), u B před –i k-c, h-s, g-z (vălci, belezi, kožusi), u M u některých 1slab. m. k-c (raci). Vokalická alternace: vkladné a v Gpl f., n., m. (iskara, stakala, momaka), ale ne všude (vrsti). Vokativ: v jsl. jaz. (kromě Sl) zachován, projevuje se ale vliv N jmenovacího. S, H: m. -e/-u (učitelju!, druže!); u f. -o (bako!), ale u os. jm. –a je N (Nikola! Draga!). M: -e/-u; významová diferenciace (brate! bratu! ale brat! je oslovení přítele); u f. -e/-o: majčice! Vasilke! ženo! Angelino! kolísání devojke/devojko!, sestričko/sestričke!. B: -o/-ju/-e (junako!, učitelju!, Stojane!); u f. –o/-e (mamo!, Donke!), ale též Elena! Marija! vedle hovorových až pejorativních Eleno! Marijo!; tvary jako Nikola, Petko, Dobri, bašta, djado, Stanoj nemají zvláštní tvary vokativu. ČÍSLO: protiklad sg x pl (Sl ještě pl x du) - S, H: duálové relikty: Gpl očiju, ušiju, ruku, nogu; v B răce, noze - S, H: dva, tri, četiri + tvar počítaného předmětu u m. = Gsg (zakona); u f. = Npl (žene) - B: u všech číslovek specifická forma (grada, leva, konja...), u osob však tendence k obvyklé pl-formě (vojnici, učiteli, junaci...). - M: rovněž specifická pl-forma (čoveka, dena, junaka...), ale tendence k obvyklé formě (dni, junaci...) - S, H, B, M: u Subst. typu -anin širší sg-základ, redukovaný pl-základ (građanin, graždanin, gragjanin x građani, graždani, gragjani) - S, H, B, M: rozšíření základu v plurálu: most – mostovi/e, broj – brojevi/broeve; M -ovi a B -ove lze s ohledem na ztrátu deklinace spíše považovat za speciální koncovky charakterizující plurál, nikoliv jako kmenotvornou příponu. ADJEKTIVNÍ DEKLINACE: S, H, Sl: Protiklad jmenných/krátkých a složených tvarů. B, M: Protiklad neurčených a určených tvarů. Jmenný, resp. neurčený tvar – atribut i predikát, složený, resp. určený tvar – pouze atribut; Sl: tvarové rozlišení pouze v N/Asg m. (mlad x mladi). S, H: tvarové rozlišení důslednější: v sg m./n. je bez rozlišení pouze V a I; sg f. kromě možných intonačních odlišností i délka koncovky N/A u složených x krátkost u jmenných: mlâdā/mlâdū x mláda/mládu; sg n. a pl m./n./f. u N/A rovněž rozdíl v délce koncovky. Jinak se ostatní tvary sg f. a pl m./n./f. v nepřímých pádech neliší. Některá adjektiva (zvláště relační/vztahová) mají pouze složený tvar (srpski, gradski, zubni, jelenji). B: určité x neurčité tvary, tj. se členem x bez členu. Neurčité tvary m. končí na souhlásku nebo -i (hubav, vesel, červen, bălgarski, kučeški, ovči), určité na -i-ja(t) (hubavijat, veselijat, červenijat, bălgarskijat, kučeškijat, ovčijat); f. neurč. -a, určité –ta (hubava x hubavata); n. neurč. hlavně -o, určité -to (hubavo x hubavoto); pl m./n./f. neurč. -i, určité -te (hubavi x hubavite). M: to samé, jen určité tvary m. končí na -i-ot (ubaviot, veseliot, crveniot, bugarskiot), podstatnější rozdíl je v tom, že zde existují i určité formy -ov, -va, -vo, -ve, resp. -on, -na, -no, -ne odpovídající tříčlennému systému ukazovacích zájmen. Protiklad určitých/neurčitých tvarů je v B a M paradigmatický, tj. možný u jakéhokoliv adj. Deklinace jmenných tvarů adjektiv v S, H a Sl odpovídá substantivním vzorům. S, H: U m. a n. sg je shoda ve všech pádech s výjimkou V (mladī čoveče, mladō selo) a I (mladīm prozorom/selom). U f. sg a v pl všech rodů je shoda jen ve tvarech N (mlada; mladi/mlade/mlada) a A (mladu; mlade/mlade/mlada). Sl: U m. a n. sg je shoda jen v N a A, u životných m. jen v N; u f. sg je shoda úplná. V pl všech rodů je shoda opět jen ve tvarech N a A. Deklinace složených tvarů adjektiv v S a H fakticky splynula s deklinací zájmennou, kdežto v Sl je rozdíl zachován, ke splynutí došlo jen v některých pádech sg m. Rozdíly v tvrdé a měkké deklinaci: Došlo k vyrovnání obou deklinací, rozdíly v S a H zůstávají jen v G, D a L sg m. a n. (novog x tuđeg, novom x tuđem) a v N/A sg n., což platí i pro Sl (novo x tuđe/tuje). Tvarový synkretismus: S, H: především D, L a I pl všech rodů (obdobně jako u subst.). Posesivní adjektiva: sufixy -ov/-ev nebo -in; problém s tvořením od maskulin na -a: rodový princip se uplatňuje jen u Sl. U S, H, B a M je určující deklinační typ (S, H: sluga – slugin, B bašta – baštin /ale Nikola – Nikolov/, M vladika – vladikin). Stupňování adjektiv: Prostý komparativ: sufixy + častá alternace slovního základu; Sl: -ejš- (starejši), -š- (mlajši) nebo -j- (dražji); S a H první typ bez -š-, tedy jen -ij- (stariji), druhý typ -š- (lakši, mekši, ljepši), třetí typ -j(draži, mlađi). Analytické tvoření komparativu a superlativu: V Sl, H a S vedle prostého komp. a sup. je lze tvořit i analyticky: bolj/najbolj, više/najviše (vzestupné stupňování) x manje/najmanje (sestupné st.). Sup. výhradně analyticky: naj- + komparativ. B a M pouze prefixálně: Komp po- + pozitiv, Sup naj- + pozitiv: po-hubav, naj-hubav; poubav, najubav). Tyto prefixy lze spojit i s kvalif. substantivy v pozici predikátu (pomajstor) nebo s prostor. adverbii (po-nadolu) či slovesy (Taka po-može). ZÁJMENA: Zájmena osobní: trojčlenný systém OZ, 1. a 2. osoba není rodově diferencována (s výjimkou plurálu ve Sl), 3. osoba ano: Sl: sg. jaz – ti – on/ona/ono pl. mi/me – vi/ve – oni/one/ona SH: sg. ja – ti – on/ona/ono pl. mi – vi – oni/one/ona M: sg. jas – ti – toj/taa/toa (kniž. on/ona/ono) pl. nie – vie – tie (kniž. oni) B: sg. az – ti – toj/tja/to pl. nie – vie – te B a M – zdvojování OZ v nepřímých pádech, tj. spojení plného a krátkého tvaru v A a D: př. Na tebe ti e lesno; Go vidov nego. Zájmena ukazovací: Funkce deiktická – prostorová vzdálenost předmětu vzhledem k mluvčímu (tento/tamten dům); Funkce anaforická – odkazování na předmět, o kterém se v textu již hovořilo (ten/onen dům; k předchozí výpovědi odkazuje to); Funkce gramatická (preparativní) – zástupné slovo, jehož pomocí je do pozice větného členu uváděna nějaká vedlejší věta (ten, kdo koupil tu kytici...). B – dvojčlenný systém, M, S, H a Sl trojčlenný systém demonstrativ, při anaforickém užití možná redukce na dvojčlenný. B: deixe – tozi/toja : onzi/onja anafora – tozi/toja, předchozí výpověď: tova gramatika – tova M: deixe – ovoj : toj : onoj anafora – toj (ovoj, onoj příznakové), předchozí výpověď: toa gramatika – toj, onoj S, H: deixe – ovaj : taj : onaj anafora – taj (ovaj, onaj příznakové), předchozí výpověď: to gramatika – taj, onaj Sl: deixe – tale : ta : tisti/tistile anafora – ta, tisti, předchozí výpověď: ta gramatika – tale Nepříznakové deiktické tvary: B: tozi/toja, M: toj, S, H: taj, Sl: ta. Zájmena přivlastňovací: Na slovanském jihu typické pro 3. os. užití adjektivních posesiv: Sl: njegov, njen, njihov (du. njun) S, H: njegov, nje(zi)n, njihov M: negov, nejzin, nivni (nesklonné, ale rodově proměnné tvary) B: negov, nein, tehen (nesklonné, ale rodově proměnné tvary) Charakteristické je užití dativu os. zájmen v posesivní funkci (jen ve Sl periferní): S, H: Majka mi još nije došla. B: Žilištata im sa novi. M: Maž ti e ovde. Zájmena tázací a neurčitá: protiklad jaký x který (nějaký x některý) který vyčleňuje substanci z množiny podobných substancí (individualizující význam); jaký vyčleňuje příznak (a jeho prostřednictvím pak substanci) z množiny druhových příznaků. Které šaty si oblečeš? x Jaké šaty si oblečeš? Jaký má v Č obecnější význam, stejně i v Sl: kateri x kakšen, B: koj x kakăv, M: koj x kakov V S a H koji proniká do sféry kakav a má obecnější význam. ČÍSLOVKY: Číslovky jsou v zásadě ohebné slovní druhy, ale zejména některé základní se chovají jako neohebné. Číslovka označující počet 1: rozlišuje rody, má i tvar plurálu (ve spojení s plurálii tantum). B: edin (-in spol. s VSJ a LS) M: eden Sl: eden, en (← ein) S, H: jedan (spol. se ZSJ) S, H, Sl: skloňování jako ukazovací zájmeno taj/ta. Číslovka označující počet 2: ve všech jazycích dva tvary: B, M, Se , Sl: dva : dve H, Sije : dva : dvije Rodový protiklad: S, H: m./n. : f. (spolu s VSJ a LS) B, M, Sl: m. : n./f. (spolu s Č i Sn) Deklinace obou tvarů je v Sl totožná (NA dva : dve, GL dveh, DI dvema, viz též Č – NA dva : dvě, GL dvou, DI dvěma), v S a H se rozlišuje (NA dva : dve/dvije, G dvaju : dveju/dviju, DLI dvama : dvema/dvjema → starý duálový charakter deklinace). Číslovky označující počet 3 a 4: H, S, B, M: tri, četiri. Pouze Sl rozlišuje rod: m. trije, štirje : n./f. tri, štiri. Skloňování se u S a H vyrovnalo číslovce 2, rozdíl je jen v tzv. tematickém vokálu (G triju, četiriju, D trima, četirima). Sl – podobně, ale zachován rozdíl v DI, což souvisí s duálovým tvarem čísl. 2 (G treh, štirih, D trem, štirim). Tvary substantiv ve spojení s číslovkami 2, 3, 4: Sl: 2 + duál, 3, 4 + plurál S, H: 2, 3, 4 + Gsg B, M: 2, 3, 4 + -a (m., tzv. numerativ) nebo plurál (n., f., m. personická – zde ve spojení dvama, trima, četirima // dvajca, trojca, četvorica) Číslovky označující počet 5 a výše: 5, 6, 9, 10: Sl, H, S, B, M: pet, šest, devet, deset 7, 8: B, Sl: sedem, osem M: sedum, osum S, H: sedam, osam B, M, ale i S a H – nesklonnost těchto číslovek. Sl – tvary plurálu s vokálem /i/ – NA pet, GL petih, D petim, I petimi. 100: sto – nesklonná, v S a H – též tvar stotina, který se skloňuje; Sl – sto se skloňuje jako pet: stotih, stotim... 200, 500: Na rozdíl od Č, kde se skloňují obě části, u JSJ se tyto číslovky neskloňují. Personičnost maskulin ve spojení s číslovkami se odráží všude kromě Sl: dvojica, petorica, desetorica + Gpl. Tato maskulina se však mohou pojit i s obvyklými číslovkovými tvary. SLOVESA: U sloves rozlišujeme tyto kategorie: vid (d – nd) slovesný rod (akt – pas) jmenný rod (m. f. n. – jen u některých tvarů sloves) osoba (1. 2. 3.) čas (prézens – futurum – préteritum jako základ + další možnosti) způsob (indikativ – imperativ – kondicionál /optativ v S, H, nepřímá výpověď v B, M) 1. osoba: Mluvčí – implikuje rysy Komunikátor, Personičnost, Subjekt; 1pl často funguje v transponovaném užití – pluralis majestaticus; autorský plurál (v daném kontextu je schopen implikovat i adresáta, proto není nevhodný). 2. osoba: Adresát – implikuje rysy Komunikátor, Personičnost, Subjekt; někdy substituuje 1sg (např. B Po-kăsno idva tolkova narod, če prosto njama kăde da legneš ili sedneš) 2pl – kolektivní adresát nebo vykání; 2sg – může mít zobecněný význam (např. Č S poctivostí nejdál dojdeš; Sl Delaš kot konj vse leto, toča pa pobije v petih minutah); 3. osoba: Nekomunikátor – není vyloučen příznak Personičnost, Subjekt; zvláštní užití – kontakt s malým dítětem, čili substituuje 2sg; obecný charakter subjektu – konstrukce s podmětem člověk (Sl človek, H čovjek, S, M, B čovek) (např. Sl Človek je iz njihovega pisanja dobil vtis; H Najgore je prvih pet godina, a onda se čovjek privikne; B Čovek može da poludee!) 3. os. reflex. – Personičnost, implikuje rys Subjekt – tzv. nespecifikovaný personální subjekt (např. S, H Ide se nizbrdo; Sl Tod se hodi na Triglav) Systém časů Zákl. ve všech slovan. jaz. je trojčlenný systém ve vztahu k okamžiku promluvy (préteritum – prézens – futurum). Tomu odpovídá Sl; S, H, B a M mají složitější systém minulých časů (vč. jednoduchých časů aoristu a imperfekta); Všechny jazyky mají též antepréteritum (= pluskvamperfektum), což je vedlejší relativní čas v rovině minulé. V rovině budoucí mu odpovídá futurum II s významem předbudoucím, které nemá jen Sl. Základním protikladem je protiklad časů minulých proti neminulým. Minulé časy – lokalizace děje/stavu před okamžikem promluvy; „Neminulé“ časy – lokalizace děje/stavu v rovině nikoli minulé; Nedokonavý prézens – okamžik promluvy; Dokonavý prézens – lze zobecnit jen jako lokalizace děje/stavu v rovině nikoli minulé; Dokonavé i nedokonavé futurum – lokalizace děje/stavu po okamžiku promluvy; Dokonavý prézens ve významu futurálním – lokalizace děje/stavu po okamžiku promluvy; kontextový význam časové následnosti děje vzhledem k nějakému časovému orientátoru. 1. Prézentní konjugace Syntetický charakter, odlišnosti jsou v počtu konjugačních tříd v závislosti na tematickém vokálu: Celý jih – 3 typy s vokály /e/, /a/, /i/ (viz i Č): př. bereš – pevaš – nosiš. 1sg: -m (Sl, H, S, M) nebo (-a)-m/-a (B) 2sg: -š, pouze u být je stará koncovka -si (S, H: jesi/si, Sl, M, B: si) 1pl: -m (B), -me (B u sloves s -m v 1sg, M), -mo (Sl, H, S) 2pl: -te, Sl u starých atematických sloves i -ste (daste, veste) 3sg: nulová koncovka (Sl, H, S, B, M – dela, piše, čita, moli, vika) 3pl: vokalická koncovka (Sl, H, S – delajo, pišu, čitaju) nebo -t (B, M – moljat, vikaat) Specifikum slovesa být: S a H – tvary přízvučné (ortotonické) vers. nepřízvučné (enklitické): jesam, jesi, jest(e); jesmo, jeste, jesu x sam, si, je; smo, ste, su Alternace prézentního základu u sloves s inf. kmenem na velární konsonant: M – odstranění alternací (pečam, pečeš, pečat; možam, možeš, možat) Sl, H a S – odstranění alternace v 1sg (pečem, pečeš; možem, možeš), 3pl však peko/peku, mogo/mogu B – alternace zachována (peka, pečeš, pekat; moga, možeš, mogat) 2. Futurum Slovanský jih se výrazně liší od severu; nemá totiž tvarové rozdíly mezi dok. a nedok. futurem (srov. R budu pisať/napišu nebo Č budu psát/napíšu x Sl bom pisal/bom napisal, H pisat ću/napisat ću nebo B šte piša/šte napiša). Kromě Sl se futurum tvoří spojením s modálním slovesem chtít, v záporu pak v některých případech nemít: H, S: ću, ćeš, će; ćemo, ćete, će / neću... + inf. B: šte (jde o neohebnou částici) / njama da + préz. M: k’e (jde o neohebnou částici) / nema da + préz. Sl: bom, boš, bo; bova, bosta, bosta; bomo, boste, bojo/bodo / ne bom... + l-ové příč. Dok. prézens má futurální význam jen ve vedlejší větě jako tzv. závislé futurum: B Toj šte si kupi knigata, kojato si izbere; H Pogovorit ćemo o tome, kad dođeš. Futurum II (futurum exactum): Tzv. závislý budoucí čas, který vystupuje ve vedlejších větách a vyjadřuje nejčastěji děj předcházející jinému ději v budoucnosti, někdy ale i děj souběžný nebo následný po nějakém ději v budoucnosti. Vyskytuje se jen v H, S a B. Tvorba: l-ové příčestí + - pomocné sloveso být ve futurálním tvaru budem, budeš... (S, H) - pomocné sloveso být ve složeném futurálním tvaru šte săm/băda, šte si/bădeš (B) Minulé futurum (futurum praeteriti): B: bădešte vreme v minaloto; M: minato-idno vreme vyjadřuje, že mluvčí měl v minulosti v plánu něco vykonat, co by ale k momentu v minulosti realizované promluvy bylo vlastně v budoucnosti (B – štjah da piša, šteše da pišeš... / njamaše da piša, njamaše da pišeš...; M – k’e odev, k’e odeše... / ne k’e odev, ne k’e odeše...) Minulé futurum neurčité (futurum exactum praeteriti): B: bădešte neopredeleno vreme v minaloto vyjadřuje děj ve vztahu k nějakému minulému ději budoucí, ale fakticky děj minulý (jen B – štjah da săm hodil, šteše da si hodil...) 3a. Opisné časy minulé Préteritum (perfektum): Hlavní, ale časově blíže nespecifikovaný děj minulý. Tvorba: Slovanský jih užívá l-ového příčestí + pomocného slovesa být, M bez p.s. v 3sg/pl (jako Č); v B bez p.s. → referativní modus (způsob nepřímé výpovědi), čili rozlišuje význam. S, H: Na otázku lze odpovědět pomocným slovesem (Jesi li uspio? – Jesam.) Tvoření záporu: negativní částice se připojuje k pomocnému slovesu (Ta nisem čital; To nisam čitao; Toa ne sum čel; Tova ne săm čel) x Č (To jsem nečetl) Sg – rodové rozdíly (0 – a – o); Pl – taktéž (i – e – a), s výjimkou B (jen -i) a M (jen -e). Antepréteritum (pluskvamperfektum): Vedlejší děj minulý, který předchází jinému ději; může znamenat i výsledek minulého děje vztaženého k minulosti. Na slovanském jihu živý jev, v Č se pociťuje jako archaický (Učinil, jak byl slíbil). Tvorba: Sl, H, S – l-ové příčestí + perfektum slovesa být (S, H On je bio radio); B, M – l-ové příčestí + aorist slovesa být (B, M Toj beše rabotil) 3b. Prosté časy minulé Přítomné v jazycích slovanského jihu, s výjimkou Sl. Živé však jen v B a M. V S a H se vyskytují v starším spisovném jazyce, v současnosti jen tam, kde mají oporu v nářečí, a to spíše mezi Srby a Černohorci. Imperfektum je však na ústupu i tam a pociťuje se jako knižní tvar. Aorist: B – minalo svăršeno vreme, M – minato opredeleno svršeno vreme Základní tvar vyjadřující děj předcházející okamžiku promluvy a vázaný na určité konkrétní momenty v minulosti. Tvoří se od sloves obou vidů, dominují však slovesa dokonavá, a od slovesného základu minulého. Tvarový synkretismus v 2 a 3sg: B: -h, 0, 0; -hme, -hte, -ha M: -v, 0, 0; -vme, -vte, -(j)a S, H: -h, 0, 0; -smo, -ste, -še Imperfektum: B – minalo nesvăršeno vreme, M – minato opredeleno nesvršeno vreme Vyjadřuje minulý děj souběžný s nějakým minulým orientačním momentem. Tvoří se téměř výhradně od sloves nedokonavých, od slovesného základu přítomného, koncovky jsou prakticky totožné s aoristem. B: -h, -še, -še; -hme, -hte, -ha M: -v, -še, -še; -vme, -vte, -(j)a S, H: -h, -še, -še; -smo, -ste, -hu Systém modů (způsobů) – protiklad indikativu, imperativu a kondicionálu. 1. Imperativ: Tvar, který oznamuje, že děj je ze strany nositele mluvčím očekávaný. Vlastní tvary imperativní jsou 2sg/pl, Sl též 2du: 2sg: 0/-i/-j 2pl: -te připojené k sg. tvaru (aglutinační tvoření); B a M (ale i Č) však mají specif. koncovku signalizující 2pl a navíc imp.: -ete (př. H, S nosi – nosite x B nosi – nosete) 1pl: -mo připojené k sg. tvaru (Sl, H, S); B, M – da + 1pl ind. (da pišem; da odime), B, S, H možné i opisné konstrukce s daj (daj da večeramo! daj da otidem!) nebo s vybízecí částicí hajde! (M ajde!) (hajde da večeramo/večerjame!) 3sg/pl: nepřímá výzva - spojení výzvové částice Sl naj, H, S, B, M neka, da, neka da (Č nechť, ať) /← původně ze slovesa nechat/ s 3 os. ind. préz. - záporný imperativ: obecně nedok. tvary více než dok. (házej! x neházej!; hoď! x neházej!) - jsl. jaz. – spíše opisná podoba: B nedej/te/ da + ind., M, S, H nemoj/te/ da + ind., S, H nemoj/te/ + inf. 2. Kondicionál: Tvar, který vyjadřuje děj možný nebo něčím podmíněný. Analytický kondicionál se tvoří z aoristových tvarů pomocného slovesa být a l-ového příčestí. Tento kondicionál je ve vedlejších větách na jsl. prostoru upozaděn ve prospěch modálně nepříznakového indikativu, zvláště ve spojení s da. V M a Sl má pomocné sloveso být podobu neohebné částice bi; H, S, B – ohebné tvary, ale synkretismus 2. a 3. os. sg (S, H bih, bi, bi; bismo, biste, bi; B bih, bi, bi; bihme, bihte, biha) B a M nerozlišují kond. přítomný a minulý, kdežto: S, H: čitao bih x bio bih čitao (okrajové) Sl: delal bi x delal bi bil Slovesná adjektiva činná (příčestí) a přechodníky prézentní part. préteritální part. prézentní přech. préteritální přech. Sl delajoč delavši (kniž.) delajoč/gledaje delavši/gledavši H, S x x gledajući gledavši M x x vikajk’i x B nosešt x nosejki x (Č) dělající udělavší (kniž.) nes-a/-ouc/-ouce (kniž.) přines-0/-ši/-še (kniž.) Infinitiv a supinum Infinitiv není v B a M, v S a v menší míře i v H je v některých konstrukcích nahrazován indikativním tvarem. Jen Sl má jako jediný slov. jaz. opozici inf. x sup. Inf. má vokalické zakončení -ti (v Č tomu bylo též, ale ve 2. pol. 20. století došlo ke změně na -t). Sl má opozici -ti (inf.) x -t (sup.). V B tzv. zkrácený tvar infinitivu (inf. základ), především v záporném imperativu typu nedej pisa. PŘÍSLOVCE (ADVERBIA; H, S, M PRILOZI; B NAREČIJA) Neohebný plnovýznamový slovní druh označující především místní (tam, tady, daleko, dole, vzadu aj.), časové (zítra, pozdě, dnes, večer, teď aj.), způsobové (vč. množství a míry: vesele, česky, mlčky, dobře aj.; hodně, málo, úplně, vůbec aj.) a příčinné (náhodou, hlady, smíchy, navzdory, schválně aj.) okolnosti, za nichž se realizuje obsah slovesa, platí obsah adjektiva nebo jiného adverbia. Formální hledisko: příslovce původní (nemotivovaná) x nepůvodní (motivovaná) Př.: S često, juče, rano, pre x noću, danas, leti, dobro, malo, zanimljivo Adverbia vzniklá z kvalifikačních adjektiv je možno stupňovat, to však není vyjadřování kvalit gramatických, nýbrž lexikálně-sémantických: Č dobře – lépe – nejlépe H, S dobro – bolje – najbolje B dobre – po-dobre – naj-dobre Některá příslovce se vnímají spíše jako částice. Jsou to taková příslovce, na něž se nelze zeptat běžnými otázkami typu kde? kam? proč? kolik? jak? – već, bar, baš, čak, evo, eno, gotovo apod. Některá patří mezi tzv. větná adverbia = komentují obsah celé věty, tj. mají funkci modifikátorů – bohužel; istina, srećom, međutim apod. ČÁSTICE (PARTIKULE; H ČESTICE/RIJEČCE; S REČCE; M ČESTIČKI; B ČASTICI) Neohebný neplnovýznamový slovní druh. Jinak řečeno jde o taková synsémantika, která nemají spojkový nebo předložkový charakter. Na základě jejich funkce a formálních vlastností lze rozlišovat částice modální (asi, snad, možná aj.), intenzifikační (velmi, hodně, zcela aj. – viz též měrová adverbia), vytýkací (jenom, rovněž, jedině, také aj.), modifikační (primárně příslušejí jiným slovním druhům: ale, tedy/teda, hezky, prostě aj.)*, odpověďové (ano, jo, ne; da, ne, jest/e/; njama aj.), negační (ne/nikoli) a přací/optativní (kéž; neka). Př.: Ty jsi ale trouba! To je teda nadělení! A teď to hezky vyklop! Prostě to udělej! PŘEDLOŽKY (PREPOZICE; H PRIJEDLOZI; S, M, B PREDLOZI) Neohebný neplnovýznamový slovní druh, vyjadřuje především povahu vztahu jména ke slovesu nebo k jinému jménu ve větě. Podle spojitelnosti dělíme předložky na genitivní, dativní, akuzativní, lokálové a instrumentálové. Některé jsou spojitelné s více pády (H na, u, pred aj.). Z hlediska původu se předložky dělí na původní (pravé) a nepůvodní (nepravé): H, S pod, pri, od, na, do, iz aj. x kraj, niz, posle, zbog, među aj. Z formálního hlediska se dělí na prosté (jednoduché) a složené: H, S pod, od, niz, posle x uzduž, iznad, ispod aj. Významy předložek: Prostorové (oko, ispred), časové (prije, sredinom), vztahové (u vezi s, s obzirom na), příčinné (zbog, od) aj. SPOJKY (KONJUNKCE; H, S VEZNICI; M SVRZNICI; B SĂJUZI) Neohebný neplnovýznamový slovní druh sloužící ke spojování vět, částí vět nebo slov. Forma je jednoslovná (a), opakovaná (nebo, nebo), dvojitá (buď – nebo; ili – ili) nebo víceslovná (ne tak – jako spíše) Spojky s ohledem vztah mezi spojovanými členy dělíme na souřadicí (parataktické) a podřadicí (hypotaktické). Další členění viz syntax. CITOSLOVCE (INTERJEKCE; H UZVICI/USKLICI; S UZVICI; M IZVICI; B MEŽDUMETIJA) Neohebný slovní druh se zvláštními typy významů, v komunikaci jsou citoslovce plně sdělná a formálně samostatná. Z hlediska výstavby textu plní především funkce emocionální a sociální (kontaktové). Vyjadřují se jimi nálady, pocity, city, dojmy, výzvy nebo se napodobují zvuky okolního světa. 1. citoslovce pocitová (sláva! ach jo! proboha! aj.) 2. citoslovce zvukomalebná/onomatopoická (bác cink bé prásk aj.) 3. citoslovce obecně kontaktová a vybízecí (člověče lidičky pánové hele marš viď aj.) Č plác, žbluňk H pljus, buć B pljas, pljak Č haf! H vau! B bau!